0041842

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Strรกnka 3

Ukol pro saska.qxp_Sestava 1 28.05.20 10:13 Stránka 4

Věnuji své ženě Jaroslavě

Text and Illustrations Copyright © Pavel Hrdlička, 2016 ISBN 978-80-242-6753-1

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 5

PROLOG Léta Božího 1402 o svatém Václavě se ukázala hvězda s ocasem a svým ukázáním předpověděla zlé věci budoucí.

(Staré letopisy české) Sobota po Hromnicích, 4. února léta Páně 1402

Právě v ten den se v Hradci, v královnině věnném městě, konala veliká sláva. No řekněte sami! Kdy se poštěstí, aby ve zdech vašeho města hodovali dva králové a zároveň bratři ve vzájemné bratrské shodě? Kolik to bude město stát, o tom purkmistr a městští radní raději ani nepřemýšleli. Vždyť už to, že se té trachtace mohli alespoň zpovzdálí zúčastnit, z nich činilo osobnosti téměř mezinárodního významu. Hostina na počest uherského krále Zikmunda se konala ve věnném hradě českých královen u Pražské brány. Opravdu se povedla. Nemohlo ji pokazit ani to, že královna Žofie, která rázně vstala, když uviděla, 5

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 6

že její choť, král Václav IV., toho jména z Boží milosti, se zase opil, a v doprovodu svých dvorních dam opustila hodovní síň. „Jen ať si jde,“ komentoval manželčin odchod přiopilý král Václav. „Alespoň na mě nebude vyčítavě koukat…“ „Tak se na to napijeme!“ zvolal uherský král Zikmund a pozvedl číši.

Znovu byly zvedány číše. Vždyť zanedlouho nastane doba postní, tak ať si ještě chvíli všichni užijí.

Z hostiny, která se měnila v nezřízenou pitku, neměla špatný pocit jen královna. Předtucha něčeho zlého trápila i dvorního blázna, jehož nazývali Kotrmelec, tedy osobu na druhé straně společenského žebříčku. Jemu nevadilo, že všichni začínají být opilí. Potom stačí pár přisprostlých anekdot a hned je veselo, protože opilci se smějí všemu.

Ostatně své hlavní vystoupení měl již úspěšně za sebou.

To chodil po rukou, na které si navlékl boty se zobci, na vztyčené nohy nasadil vydlabaný tuřín, na němž seděla papírová biskupská mitra, a tělo v obrácené pozici zakryl závěsem, který připomínal biskupský ornát. Tak chodil mezi stoly. Po určité době tuřín spadl a šašek vystrčil hlavu zpod ornátu. „Co se divíte? Pro dluhy začínám ztrácet hlavu.“ Všichni zasvěcení pochopili, že paroduje arcibiskupa Olbrama, a dali se do smíchu. Nejvíce se smál král Václav, který již od Jenštejnových dob arcibiskupy přímo nesnášel. Olbramovi nemohl zapomenout, že se přidal k panské jednotě. Smál se i uherský král Zikmund, jako by mohl rozumět české problematice. Šašek si znovu posadil na hlavu papírovou čepici. „Radujte se, křesťané! Mám pro vás radostnou novinu. Již nebude dvojpapežství, neboť jako je Svatá Trojice na nebesích, tak bude trojpapežství na zemi!“ 6

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 7

A ejhle! Zikmund se znovu směje. Kotrmelec by měl být vlastně rád, neboť hostina byla konána právě na počest uherského krále. Ale šašek si nemohl pomoci. Viděl falešné úsměvy, které Zikmund rozdával na všechny strany. Rovněž to, že předstíral opilost. O jeho střízlivosti šašek nepochyboval, neboť si všiml, jak uherský král vylévá víno pod stůl. Tam se o ně postarali Václavovi psi, kteří už dávno nebyli abstinenty. Ostatně – jaký pán, takový krám.

Vtom se Václav vrávoravě zvedl, podporován mladším bratrem Zikmundem. „Musíme ještě něco projednat.“ O čem teď může král Václav jednat? Vždyť je spařenej jak ratajova kobyla. Copak to všichni nevidí? Všichni ti rádcové, oblíbenci, kancléři, komoří a podkomoří, copak nikdo z nich nevstane a neřekne nahlas, že ráno je moudřejší večera? To se musí zrovna jeden ze šašků, neboť Kotrmelec nebyl u dvora sám, postavit mezi dva vládce tohoto světa? To je neskonale nebezpečnější než dloubat do vosího hnízda. Ale věrnost a také předtucha velely, aby se o to alespoň pokusil. Přibližně tušil, kam může uherský král Zikmund svého staršího bratra vláčet. Jediná komnata, která v hradě tuto noc neměla nocležníky, byl kabinet královny Žofie. Udělal několik přemetů, jak se na šaška sluší, a byl u dveří dříve, než k nim dovrávorali oba korunovaní.

Rychle proběhl pavlačí a prosmekl se dveřmi do královnina kabinetu. Nikde nikdo. Stráže buď spaly, nebo se snažily získat zbytky z přebohaté hostiny, čímž konkurovaly královské psí smečce.

V komnatě hořela ve stříbrném svícnu jediná svíčka.

Ten stál na stole vedle kalamáře, kde leželo několik ořezaných brků. Kouty místnosti byly temné. Na stěnách visely závěsy a koberce. To se šaškovi hodilo. Schoval se do nejtemnějšího kouta, než se oba pomazaní vevalili dovnitř.

7

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 8

„Ruprecht je teď úplně nahraný. Sotva strčil nos do Itálie, tak přes něj dostal,“ radoval se přiopilý král Václav. „Ten Galeazzo je opravdový hrdina a rek.“ Kotrmelec pochopil, že jeho pán mluví o milánském vévodovi Gianu Galeazzu Viscontim, jenž se na konci minulého roku se svým vojskem postavil do cesty za císařskou korunou nově zvolenému římskému králi Ruprechtovi a donutil ho k návratu. Byla to v poslední době jediná dobrá zpráva pro Václava sesazeného z říšského trůnu. „Této situace je nutné bezodkladně využít, protože to Ruprecht může zkusit znovu,“ upozornil Zikmund. „No právě. Proto jsem pro tebe poslal,“ opět zdůraznil Václav. „A dobře jsi udělal. Nejprve je nutné udělat pořádek v Čechách. Já ti s tím pomůžu. V Uhrách mám připraveny tři tisíce jezdců a dalších tisíc postaví mí spojenci, rakouští vévodové. Nakonec ty nafoukané české pány ani nebudeme potřebovat.“ „Tak! Tak se na ně musí!“ radoval se Václav. „Stačí, když mě potvrdíš zemským správcem s pravomocí přikazovat purkrabím tvých hradů a měst. K tomu jsem připravil příslušné listiny. Stačí je jen podepsat.“ Zikmund mluvil klidně a nevzrušeně. V žádném případě nebyl opilý.

Tak v tom je čertovo kopyto, uvědomil si Kotrmelec.

Uherský král Zikmund nechce nic menšího než vládu nad Českým královstvím, jako by toho v Uhrách neměl dost.

Zikmund položil na stůl pergamen. To vyburcovalo šaška, aby opustil svůj úkryt a vstoupil mezi dva korunované bratry. „No tak, kmotře Václave. Je čas jít na kutě. Vždyť jsi zase přebral. Ráno je moudřejší večera,“ začal familiárně.

8

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 9

„Co tady dělá ten skřet?“ zařval Zikmund. Vzteky mu přeskakoval hlas. „Ale to je přece Kotrmelec. Kde se tady bereš, šašku?“ „Já vás musím hlídat, abyste se samou bratrskou láskou nesežrali.“ Šašek věděl, čemu se Václav v tomto stavu nejvíc směje. „Tak udělej přemet, ať pan bratr vidí, co umíš,“ pobízel ho Václav. Šašek udělal podle přání svého chlebodárce několik salt a přemetů a dostal se ke dveřím kabinetu, ale zároveň na dosah Zikmundovy škorně. Ten nezaváhal a vší silou ho kopl do zadku. „Ven, ty hnusný skřete!“ Kotrmelec se rozplácl o zavřené dveře, rychle je otevřel a zmizel na pavlači. Kopanec byl tvrdý a bezohledný.

Ještě by ho ten hrubián zmrzačil a k čemu by byl zmrzačený šašek?

Králův šašek Kotrmelec, vlastním jménem Jaroslav čili Jarek, byl menší postavy, a proto bytostně nesnášel, když mu říkali skrček. Navíc měl dlouhý nos a v žádném případě nebyl krasavec. Ale oslovení skřet – to si dozajista nezasloužil.

Hned druhý den oba králové, následovaní mnohasethlavou družinou, opustili Hradec. Následovala je i královna, která se stále ještě zlobila. Hradecký purkrabí si oddechl a hradečtí konšelé počítali dluhy.

Události v Českém království se pohnuly rychlostí v té době nevídanou. Sotva Zikmund dorazil do Prahy, dal jménem svého bratra svolat na suché dny sněm. Nikdo si přitom nevšiml, s jakou pečlivostí vybírá pozvané. O situaci v Českém království měl mnohem lepší přehled než jeho bratr, český král. Že se děje něco nezvyklého, pochopil 9

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 10

podrychtář Václav od Černého koně ve středu, kdy podle svého zvyku vešel na radniční dvorek před šatlavou, aby se zeptal představeného biřiců, magistra praeconum Šebka, co je nového. „Naše vosvícený panstvo má asi ňákej malér, protože purkmistr Pecold lítá jak namydlenej čert, a vostatní koukaj, jako by jim ulítly včely,“ referoval magistr, neboť tak si nechal říkat. Běda tomu, kdo by ho oslovil jinak. „Dneska si všichni přivstali. Jsou nahoře a čekají na podkomořího. Jak to tak vypadá, budeme mít nový vosvícený panstvo,“ dodal ještě. „Ale to je v pořádku. Vždyť tato rada stejně o měsíc přesluhuje. Noví konšelé jsou navrženi touto radou a až budou odstupovat, budou zase navrhovat bývalé, kteří je navrhli. Jako bychom to neznali. Ruka ruku myje.“ „To by nebyli tak vyplašený. Bude to celý na levačku.

Na to já mám čuch,“ prorokoval magistr.

Městská rada Starého Města pražského byla jmenována pouze na jeden rok, aby konšelé nezpychli. Konšelů bylo osmnáct, z toho prvních dvanáct se vystřídalo v purkmistrovském úřadu vždy po měsíci. Bylo to celkem dobře vymyšleno. Konšely jmenoval sám král prostřednictvím podkomořího. Praxe byla taková, že odstupující rada navrhla určitý počet jmen. Z toho bylo vybráno osmnáct konšelů, obvykle těch, které doporučil podkomoří Zikmund Huler, v té době králův oblíbenec.

Podrychtář Václav dobře věděl, že Zikmund z Orlíka, jak se bývalý měšťan Huler teď nechal nazývat, není neúplatný – hodně diplomaticky řečeno.

Klapot kopyt před radnicí upozornil podrychtáře Václava, že ten, na koho právě myslí, dorazil i s doprovodem.

Teď bude jistě vznešeně stoupat po vnějším schodišti rad10

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 11

nice, aby ho všichni, kdo jsou na rynku, viděli. U toho Václav nesmí chybět. Vběhl do mázhauzu radnice a po vnitřních schodech do prvního patra, kde se nalézaly dvě síně.

Ta první se nazývala síň pro strany a ta druhá, veledůležitá, síň radní. Dosti nedůstojně vběhl do síně pro strany.

Rychtář a podrychtář jsou významnými úředníky radnice a v žádném případě by neměli brát schody po dvou.

V síni pro strany spatřil asi dvacet lidí. „To čekáte na mě?“ zarazil se a rychle vzpomínal, jestli někoho neobeslal k rychtářskému soudu, protože právě v síni pro strany rozsuzoval jednodušší kauzy do deseti kop bez jednoho lotu. „My tady čekáme na pana podkomořího Zikmunda z Orlíka.“ Z hloučku se na něj šklebila známá tvář přísežného měšťana Jeronýma, známého donašeče. Že by donášel už i Hulerovi? Václav se nenápadně protáhl do radní síně. Uprostřed honosné místnosti, po nedávném požáru ještě nákladněji vyzdobené, stáli vládcové Starého Města pražského velikého, semknutí k sobě, jako by se chtěli bránit. V čele přešlapoval první konšel Pecold řečený Pláteník. Byl viditelně nervózní. Úplně vzadu stáli další činovníci a úředníci radnice. K nim Václav zamířil. Právě včas, neboť se otevřely dveře na vnější schodiště a do síně vkráčel podkomoří Zikmund Huler, toho času sezením na Orlíku. Za ním se hrnul jeho početný doprovod. Všichni se uklonili. Podkomoří se rozhlédl a zeptal se: „Jsou přítomni noví členové městské rady?“ Teprve teď to Václavovi došlo. Ti lidé, čekající vedle v síni, jsou nová vláda tohoto města. „Čekají vedle,“ neodpustil si Václav. Vykročil a otevřel dveře. Mezi odstupujícím konšelstvem to zašumělo. „Nemohu za to, že nový zemský správce, uherský král Zikmund, nepřihlížel k vašim doporučením,“ oznámil 11

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 12

Zikmund Huler rozpačitě. Nechal si podat list s přivěšenou pečetí a začal německy číst: „Wir Sigmund, von Gottes Gnaden Ungarn, Dalmatien, Croatien… Z pověření Václava, krále římského, vždy rozmnožitele říše, krále českého, z Boží milosti…“ Václavovi neušlo, že v titulatuře obou panovníků jsou území, která si pouze nárokují, ale kterým nevládnou. Král Václav nevládne ve Svaté říši římské, část Dalmácie drží Benátčané, zatímco část Chorvatska pro změnu drží Turci. Proč si uherský král neudělá pořádek doma? Pak to ale přišlo. Podkomoří začal číst nové složení městské rady. Prvním konšelem byl jmenován Ulrich Coler, pak Prokop Calta, sesazený purkmistr v době králova zajetí. Následovala řada jmen, která nikdo neznal, nebo s radnicí neměla nic společného. Teprve až na konci byl jmenován přísežný měšťan Jeroným s několika dalšími osobami, jež sice jmenovala odstupující rada, ale nebylo s nimi počítáno. Byli tam jaksi do počtu, aby si král mohl vybrat. Potom nová městská rada složila v Arkýřové kapli přísahu, kterou předčítal nejvyšší písař Jan z Weilburka. „Přísahám Bohu i našemu panu králi, přísahám chudým i bohatým, že chci ve svém úřadě právo podporovati a bezpráví potlačovati a že chci chudým i bohatým vládnouti ve vší spravedlnosti. K tomu mně dopomáhej Bůh. Amen.“ V polovině února se v Praze sešel zemský sněm, jenž byl svolán tak narychlo, že se ho mnoho šlechticů nemohlo zúčastnit. Zvláště chyběla drobná šlechta. Zato ti, co byli osobně pozváni, dorazili všichni. Sněm se konal na Starém Městě, v klášteře svatého Jakuba. Začal slavnostně. Vždyť se ho zúčastnili dva králové. Hned po zahájení sjezdu si však král Václav všiml, kdo to sedí v prvních lavicích.

12

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 13

Jindřich z Rožmberka, Ota z Bergova, Hynek Berka z Dubé a Jan, biskup litomyšlský. Všichni největší zrádcové! Král Václav se zvedl a opustil zemský sněm. Český sněm dále pokračoval pod obezřetným vedením uherského krále, na kterého přešla veškerá výkonná moc v Českém království. Jinak se zemská nobilita usnesla na věcech poměrně chvályhodných. Zakázala totiž opovědnictví a vyhlásila, že ti, kteří se domnívají, že na nich byla spáchána křivda, mají předstoupit před zemský soud, a to v době ukazování říšských svátostin, jež tento rok připadne na sedmého dubna. Kdo se bude domáhat spravedlnosti se zbraní v ruce, bude prohlášen za psance a propadne hrdlem. Zároveň byli jmenováni noví zemští úředníci, převážně přední členové panské opozice. Nejvyšším purkrabím zůstal Jindřich z Rožmberka, nejvyšším sudím byl jmenován Hynek Berka z Dubé a Hohenštejna. Podkomořím se stal Ota z Bergova, takže Zikmund Huler přišel o svůj výnosný úřad. Na nic nečekal a uchýlil se na svůj nedávno nabytý hrad Orlík.

Teprve teď si král Václav uvědomil, co vlastně v té osudové noci v Hradci podepsal. Začal rozesílat posly na všechny strany a přikazoval purkrabím svých hradů, aby neposlouchali příkazy jeho bratra Zikmunda. S tím ovšem král uherský počítal. Kolem všech pražských bran křižovali uherští jezdci z jeho silného doprovodu. Projet kolem nich se podařilo jen málokomu. Mnohé posly již nikdo nikdy živé nespatřil.

Ve vlastních královských komnatách v Králově dvoře bylo veselo jako v hrobce. Král Václav po předčasném návratu ze zemského sněmu nejprve zuřil, ale pak upadl do naprosté melancholie. Nic nepomáhalo, že dvořané a šašci 13

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 14

se ho snažili jakýmkoli způsobem rozveselit. Nepomáhalo ani víno. Král zuřil téměř k nepříčetnosti, když se ho kancléř Králík z Buřenic neopatrně zeptal, co vlastně Zikmundovi podepsal. Málem po antiochijském patriarchovi mrštil pohár.

Pak to šašek, jehož nazývali Kotrmelec, přece jenom zkusil. Měl psa, se kterým předváděl různé kousky. Teď mu nasadil papírovou korunu a vyzval ho: „Tak nám předveď, Zikmunde, jak máš svého bratra Václava rád!“ Pes se celý naježil a začal vrčet. „Ale Zikmunde, to přece ne!“ dráždil ho šašek. Pes výhrůžně cenil zuby. „Prosím o prominutí, velectěné panstvo, ale v dnešní situaci se ani pes nevyzná,“ zakončil své vystoupení Kotrmelec.

V očích krále se zablýsklo. Kotrmelec se rozhodl raději zmizet, protože jeho nechrání titul patriarchy a král po něm může ve vzteku hodit cokoli. Jelikož nic neletělo, přece jenom se ještě obrátil. To, co uviděl v očích Václava IV., ho dokonce přinutilo, aby se zastavil. „Já vím,“ pronesl najednou král. „Ty jsi byl jediný, kdo prohlédl úmysly mého bratra, a snažil ses mě zastavit. Již nejsi Kotrmelec, jsi můj tajný rada.“ Všichni se začali smát a tleskat, neboť si mysleli, že král žertuje. Jenom dva v tom velkém sále věděli, že tentokrát král mluví vážně. Šašek dojetím ztratil schopnost pohotově odpovědět a král Václav rázně ukončil shromáždění.

Večer králův kancléř a patriarcha poslal pro šaška Kotrmelce. Kotrmelec naivně usoudil, že onen vysoký dvorský činovník potřebuje zvednout náladu po výbuchu královy nevole. Nasadil si strakatou kuklu s oslíma ušima ozvučenou spoustou rolniček, chopil se loutny a následoval páže.

Václav Králík z Buřenic si zkoumavě šaška prohlédl.

14

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 15

„Tak povídej,“ vyzval ho.

Kotrmelec stále ještě nepochopil, o co kancléři jde. Zahrál akord a spustil: „Šla se zeptat stará Káča na radnici, inu na radnici, řekněte mi, blahorodí, proč mám díru na zadnici, inu na zadnici…“ „Nech toho,“ přerušil ho kancléř. „Chci vědět, co se stalo v Hradci.“ Šašek začal vypravovat o králově opilosti, také o tom, že uherský král opilost jen předstíral, a své vyprávění zakončil tím, co se dělo v kabinetu královny. Vynechal pouze kopanec. „Rozumím-li ti dobře, podpis na oné listině se odehrál beze svědků a určitě na něm nebyla zavěšena pečeť, protože pečetidlo jsem měl u sebe já. Taková listina má pochybnou právní platnost. V pořádku. Můžeš jít.“ Druhý den byla neděle. To nezabránilo kancléři a patriarchovi, aby dal vyhotovit listy pro všechny purkrabí královských hradů a všem městským radám královských měst, v nichž zpochybňoval jmenování uherského krále zemským správcem. Přísně dbal na to, aby listy měly přivěšenu královu pečeť a všechny náležitosti.

15

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 16

Druhé pondělí postní, 20. února odpoledne

Do brány Králova dvora na Starém Městě pražském vběhl zpocený kůň, pronásledovaný bandou pražských uličníků. Strážný v bráně měl co dělat, aby ho zastavil. Odhodil sudlici a oběma rukama se pověsil na uzdu. Kůň si nakonec dal říct. To již přiběhl velitel brány. „Toho koně já znám,“ prohlásil. „Ten patří tomu nafoukanému panošovi, Přibíkovi z Loučné. Odveď ho do stáje. Já si tady na něj počkám, na toho mistra jízdy,“ dodal ironicky. Pak spatřil bandu kluků. „Co tady okouníte, lotři? Táhněte po svém!“ Zklamaní kluci se začali rozcházet. Jen Tóma si neodpustil na toho tlustého halamu vypláznout jazyk. Mrzelo ho, že vyšli naprázdno. Buď mohli koně zadržet a předat majiteli, od něhož by se očekávalo, že zazvoní alespoň grošem, nebo si „vypůjčit“ něco z jeho bohatého postroje a to potom prodat na tandlmarku. Velitel vyplazený jazyk přehlédl, neboť ač pouhý vrátný, byl příslušníkem dvora, tedy ve vysokém postavení, a vysoké postavení velí lůzu 16

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 17

ignorovat. Panoše bez koně se nedočkal, i když na něj čekal v bráně nejméně hodinu.

Sotva se podrychtář Václav od Černého koně to odpoledne přiblížil k radnici, byl zastaven rychtářským písařem Zdíkem. „Touží po tobě náš pán a velitel,“ oznámil neformálně. „Co mně rychtář Hauer může chtít?“ podivil se Václav a vykročil za písařem na Havelské tržiště, kde v jeho polovině stála Staroměstská rychta. V současnosti byl staroměstským rychtářem a Václavovým přímým nadřízeným Frána, čili František Hauer. Pocházel z bohaté rodiny Hauerů, a aby se stal rychtářem, musel prodat masné krámy a chlebné lavice v královském městě Slaném. Podkomoří Zikmund Huler, pardon, pán Zikmund z Orlíka, byl nesmlouvavý obchodník, co se dosazování do rychtářského úřadu týkalo. Nový rychtář se o soudy a vyšetřování příliš nestaral, což podrychtáři Václavovi vyhovovalo.

Rychtáře zajímal jenom plátenický trh na dvoře Staré rychty a další obchodní aktivity s rychtou spojené. Na nepoctivost v obchodě měl nos. To mu Václav musel přiznat.

Velice brzy totiž přišel na noční čachry panoše a správce rychty Přecha a okamžitě ho vyhodil. Na Přechovo místo dosadil svého bývalého podomka Pertolda a obchody na Staré rychtě běžely jak namazané.

Nyní seděl rychtář v prvním patře rychty se dvěma mnichy, ve kterých Václav podle hábitu poznal benediktiny. „Buď zdráv a posaď se,“ zahlaholil rychtář Hauer. „Představuji vám podrychtáře Václava od Černého koně. Úřad podrychtáře zastává již řadu let a získal spoustu zkušeností.“ „Máme tu čest, že nás navštívili Diviš, opat Břevnovského kláštera, a Řivín, farář od svatého Šebestiána z Liboce,“ 17

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 18

představil oba mnichy. Václav se oběma církevním osobám uklonil a posadil se. „Snad abych přistoupil rovnou k věci,“ začal bez otálení opat. „Zločinci, pro něž není nic svaté, provozují na hřbitově kostela své ďábelské rejdy. Ohavným způsobem zavraždili hrobníka a straší naše poddané. Chci zjistit, kdo za tím stojí, a poženu ho k odpovědnosti jak před soud církevní, tak zemský.“ Výhružně uhodil do stolu. „Ač se mi to rovněž zdá ohavné, těžko s tím mohu něco dělat. Břevnov i ves Liboc spadají pod církevní jurisdikci.

Proto je nutné obrátit se na konzistoř. A zadruhé, i kdyby tomu tak nebylo, obě lokality se nacházejí na druhém břehu Vltavy a to znamená, že je nutné nejprve informovat rychtáře Menšího Města.“ „Rychtář Malé Strany k tomu nemá ani odvahu, ani dostatek biřiců,“ oznamoval opat, čímž vlastně přiznal, že u Přibíka, malostranského rychtáře, už byl. „V tom případě je povinen zakročit nejvyšší purkrabí.

Pokud vím, urozený pán Jindřich je na Pražském hradě, a jak jsem si všiml, zbrojného lidu má víc než dost,“ navrhoval Václav, kterému se nechtělo míchat se do církevních záležitostí zvláště proto, že kdykoli v minulosti při svém šetření narazil na církevní instituci, byl častokrát odkázán do patřičných mezí s tím, že to nemá ve své pravomoci.

Když nemám, tak nemám, myslel si pomstychtivě. „Za Rožmberkem jsem už byl,“ zdůraznil opat rozzlobeně. „Byl poněkud vylekaný, když jsem mu řekl o strašení. Takového máme nejvyššího purkrabího. Abych ho uklidnil, ukázal jsem mu tohle…“ Vytáhl z rukávu šíp a položil ho na stůl. „To jsme našli na hřbitově.“ „Smím?“ Václav zvědavě sáhl po šípu, dříve než dostal povolení. Šíp byl zvláštní. Do samostřílu se rozhodně ne18

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 19

hodil. Na to byl příliš dlouhý. Ani do dlouhého luku, který používají Angličané a někdy také žoldnéřští lučištníci.

Na to byl zase příliš krátký. „Sotva ho nejvyšší purkrabí zahlédl, prohlásil, že teď je jeho hlavní povinností zajistit pořádek v době konání zemského sněmu. Vraždou v Liboci se bude prý zabývat později.“ „Zato my to tak nenecháme!“ prohlásil rozhodně rychtář Hauer. Václav netušil, že se Hauer už předtím dohodl s opatem na těžbě dřeva v klášterních lesích. „Podrychtáři, sežeň nejméně deset dobře vyzbrojených biřiců. Nejpozději za hodinu vyrazíme!“ Václav se nestačil divit, kde se vzalo ve zdatném obchodníkovi takové bojové odhodlání. „Připrav mi něco s sebou a k večeři mě nečekej,“ volal podrychtář Václav na svou ženu Kateřinu, sotva prošel vraty do domu U Černého koně. Rozběhl se po schodech do prvního patra, kde v síni visela na háku jeho kroužková zbroj a v truhlici meč. Času měl málo, a tak už na schodech shazoval kabátec. „Co je to za zvyky? Přilítnout domů a ani nepozdravit,“ zlobila se Kateřina, která se rozběhla za Václavem. Ten si zatím navlékl prošívaný kabátec zvaný spalníř, který se nosil pod drátěnou košilí. „Václave, že ty budeš zase rytířovat,“ ulekla se Kateřina. „Ale kdepak! Žádné strachy! To je jenom pro jistotu,“ uklidňoval ji Václav a přitom se zamotal do drátěné košile. „Hernajs! Pomoz mi!“ „Povíš mi laskavě, kam vlastně jdeš?“ trvala na svém Kateřina a stahovala mu košili z malých ocelových kroužků přes hlavu.

19

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 20

„Ále, v Liboci řádí nějaká banda a straší tam poddané Břevnovského kláštera,“ snažil se to zlehčit Václav. „Jo, tak ono tam straší? Ty abys přitom nechyběl. Přitom Liboc ani nespadá pod tvou kompetenci. Hlavně že z toho kouká pořádná mela.“ „Jak víš, co spadá či nespadá pod mou kompetenci?“ „To bych musela být hodně praštěná, abych po čtrnácti letech manželství s podrychtářem nevěděla, kde vlastně úřaduje.“ Václav si oblékl kabátec a připjal opasek s mečem. „Do ničeho se nemotej, máš od toho lidi,“ volala za ním Kateřina. To už Václav pospíchal do Caletné ulice a dál k radnici.

Na dvorku před šatlavou vládl zmatek. Uprostřed stál rychtář Hauer s rychtářským právem v ruce, meč u pasu, na hlavě přilbu a vykřikoval povely, někdy protichůdné.

Kolem pobíhali poloodění biřici a na to shlíželi se značnou nedůvěrou oba benediktinští hodnostáři ze sedel svých koní. „To je dost, podrychtářskej, že jdeš!“ Magistr Šebek se postavil Václavovi do cesty. „Rychtářskej Kanec tady dělá dusno a není štont se vymáčknout, vo co mu kráčí.“ Magistr schválně použil český překlad rychtářova jména.

Byl to silný pořízek mohutné postavy s býčí šíjí. U svých podřízených si dovedl zjednat respekt. Ve službě nosil zásadně koženou umolousanou kazajku a na olysalé hlavě koženou kuklu. Nechal si sice říkat „magistr“, ale Václav ho podezříval, že neumí číst ani psát. Zato počítat uměl náramně. Pro sebe, pochopitelně. Byl už přes rok ženatý, a to s Mandou, největší výtržnicí na trhu se zbožím použitým, tedy na tandlmarku.

20

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 21

„Klid, magistře! Nějaká banda řádí v Liboci. Straší tam, a dokonce zavraždili hrobníka. Tak si na ně večer počíháme,“ vysvětloval Václav. „Do Berouna bychom jít nemohli, když už si máme koledovat vo průšvih v cizím rajonu? Sotva jsem zmerčil ty dva mnichy, hned jsem věděl, že to bude nějaká levota.“ Jejich konverzaci přerušil rychtář Hauer, kterého biřici překřtili na Kance. „Kde se couráš, podrychtáři? Máš tady nepořádek! Biřici ani neumějí řádně nastoupit!“ „Já to dělám tak, že vysvětlím magistrovi, co chci, a on zjedná pořádek.“ Václav se obrátil na magistra. „Magistře, nech nastoupit deset dobře vyzbrojených chlapů a pospěš si!“ přikázal na důkaz svého tvrzení. „Do zbraně, chlapi! A bude to lítat!“ zařval magistr, až se koně benediktinů začali plašit.

Zatímco biřici poměrně ukázněně nastupovali, byli přivedeni dva koně z obecního dvora, kteří patřili k rychtě. Václav s povděkem pochopil, že alespoň on a rychtář nepotáhnou do Liboce pěšky. Čekala na něj strakatá kobyla a byla hodná, ani jednou ho neshodila. Podle jejího zbarvení jí říkali Stračena.

Kostelík svatého Šebestiána byl prastarý. Postavili ho ještě v románském slohu, měl tlusté zdi, malá okna a půlválcovou apsidu. Ze všech stran ho obklopoval hřbitov uzavřený kamennou zdí. Opodál, kolem rybníčku na návsi, stálo asi dvanáct chalup. Podrychtář Václav s farářem Řivínem a s doprovodem biřiců dorazili do Liboce hodně po nešporách. Právě zvonilo klekání. Rychtář Frána byl pozván opatem Divišem do Břevnovského kláštera na večeři s tím, že biřicům a Václavovi pošlou něco k jídlu později. „Taky něco pro zahřátí,“ zdůraznil magistr.

21

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 22

Podrychtáři Václavovi to celkem vyhovovalo. Raději si takové akce řídil sám. „Tak se tady porozhlédneme,“ vyslovil se téměř bujaře. Kněz Řivín je nejprve vedl do márnice. To byl malý dřevěný domeček, který se krčil z druhé strany kostela. Tam na márách ležel místní hrobník. Jak se již předtím Václav dozvěděl, jmenoval se Valeš čili Valentin. Řádový kněz chvíli křesal a pak zapálil u jeho hlavy svíčku. Václav přistoupil blíže k nebožtíkovi a pokřižoval se. I přes bílý rubáš byl na zabitého hrozný pohled. „No nazdar! Ti mu dali,“ neodpustil si magistr, který šel s nimi. „Museli ho táhnout na provaze nejméně třikrát kolem kostela, než ho pověsili na trám,“ usuzoval Václav. „Co je to za lidi?“ „To nejsou lidi. To jsou stvůry ze samého pekla,“ rozčiloval se farář Řivín. „Ale, tak to nám nikdo neřekl,“ ohrazoval se magistr.

Václav, který znal magistrovu pověrčivost, ho raději vyvedl ven. Farář šel za nimi. Jakmile opustili márnici, magistr se na něj obrátil. „Trocha mešního by nebyla, když jeden musí koukat na takovou hrůzu?“ Farář se dovtípil a zmizel v kostele. „Poslechni, podrychtářskej, mně se to tady vůbec nelíbí. To tu budeme na krchově čučet i v noci? A zvlášť teď v únoru? Co když tady straší?“ „Magistře, přece bys nebyl pověrčivý,“ uklidňoval ho Václav. „Jsi na posvěcené půdě, v sousedství příbytku Božího,“ ukázal na kostelík. „Je s námi vysvěcený kněz, tak co bys ještě chtěl?“ „Chtěl bych do nejbližší knajpy, když to chceš vědět.“ „To tě nesmí, magistře, ani napadnout. Vždyť je s námi rychtář!“ 22

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 23

„Ten určitě nebude v klášteře na suchu. To si, podrychtářskej, piš!“ Rozhovor přerušil kněz, který nesl opletenou láhev a tři poháry. Magistr sice nejprve sáhl po láhvi, ale Václav mu šlápl na nohu, takže se Šebek spokojil pouze s pohárem.

Jeho obsah v něm zmizel, aniž pohnul ohryzkem. „Chtěl bych vám něco ukázat,“ řekl farář, sotva dopili.

Vzal lucernu a zavedl je ke zdi. Posvítil na tři čerstvé hroby a další vykopané, ale prázdné. „To tu dříve nebylo,“ oznámil stručně. „Co to znamená, dříve?“ zeptal se Václav, který měl rád pokud možno přesné časové údaje. „Museli to vykopat včera v noci,“ upřesnil farář. „To sebou ale museli hodit! Teď v únoru je země zmrzlá. Musela to bejt fuška,“ uvažoval nahlas magistr. „Vždyť říkám, že to byli ďáblové,“ rozčiloval se kněz. „Tak to prr,“ začal se vzpouzet magistr. „Přestaň, velebnosti, s těmi čerty, nebo tady zůstaneme sami. Někteří biřici jsou pověrčiví,“ zarazil ho Václav. „My nejsme vůbec pověrčiví. My jsme pouze opatrný.

Ale s čerty není žádná sranda.“ „Znamená to, že jsou zde pohřbeni tři nebožtíci, o kterých ty jako zdejší farář nic nevíš?“ „Hlásil jsem to opatovi. Zítra přijdou přespolní hrobníci a hroby otevřou.“ Zatím konvršové z Břevnovského kláštera přinesli koš s jídlem a několik opletených láhví. Opat na nich nešetřil. „Já se snad dám do kláštera,“ liboval si biřic přezdívaný Pukavec. „Čerstvej chleba, výbornej sýr, i ty slanečky jsou tady nějak jemnější. A k tomu dobrý víno.“ Právě v tu chvíli se ozval klapot kopyt. „To jede opat s rychtářem, tak žádné hloupé řeči,“ přikazoval Václav.

23

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 24

„Co tě nemá. Těch koní je víc,“ šeptal skoro magistr. „Už jsou tady. Napadneme je ze tří stran. Vohnoute, vezmi dva chlapy a jdi vlevo. Magistře, vezmi další dva a napadneš je zprava. A my budeme útočit zepředu. Až zvolám ‚Hrr na ně!‘, tak všichni naráz vyskočíte.“ Ještě se ani nestačili rozestavit a branou na hřbitov vjel kůň s jezdcem. Táhl malý dvoukolák. Za ním se v bráně objevili další jezdci. Václav si uvědomil, že jsou v přesile, a navíc na koních. Proto nesmí dopustit, aby na hřbitov vjeli všichni. Vyskočil zpoza hrobů, zamával mečem, divoce zařval: „Hrr na ně!“ a rozběhl se proti jezdci s vozíkem.

Mezi hroby se to zavlnilo a ze všech stran bylo slyšet volání: „Hrr na ně! Hrr na ně!“ V bráně hřbitova nastal zmatek. Ti, co byli uvnitř, chtěli ven, a ti, co byli venku, chtěli dovnitř. Ten s vozíkem se mezi hroby nemohl otočit. To už u něj byl Václav, jezdec se po něm ohnal zahnutou šavlí, ale Václav uskočil. Kolem něho něco zadrnčelo. Jezdec na nic nečekal, seskočil na druhou stranu z koně a utíkal do brány. K Václavovi přiběhli zbylí biřici, kteří měli běžet s ním. Jeden z nich chytil vzpínajícího se koně za uzdu.

Jezdci zatím do jednoho zmizeli. Kopyta koní se ozývala zdálky. „Kdybyste sebou víc hodili, mohli jsme mít zajatce, kterého bychom vyslechli,“ vyčítal jim Václav. „Anebo jsme taky mohli ležet bradou vzhůru,“ ozval se ten nejdrzejší z nich. Ale Václavovi stejně neušlo, že biřici víc řvali, než útočili. „A to se podívejme! Máme kořist,“ radoval se magistr. „Kdybyste trochu rychleji šturmovali, mohli jsme mít i zajatce,“ opakoval znovu Václav. „Taky nás mohli rovnou zahrabat. Čítám, že jich bylo nejmíň patnáct. A byli ňáký divný. Tataři nebo co.“ 24

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 25

„To byli Kumáni. Doprovod uherského krále a našeho nejjasnějšího zemského správce Zikmunda.“ „Vidíš! Ty ho zhaftneš, a ještě budeš mít průšvih.“ Scénu osvítil farář, který přinesl lucernu. „Co ti to tady, podrychtářskej, čouhá?“ divil se biřic Pukavec.

Václav si sáhl na límec drátěné košile a nahmatal nějakou hůlku nebo větev. Chvíli za to tahal a nakonec vytáhl šíp, úplné dvojče šípu, který mu odpoledne ukazoval opat Diviš. Byl to šíp do reflexního luku v Uhrách, na východě hojně používaného, zatímco v Čechách byla upřednostňována kuše. „Vidíš! To máš z toho šturmování. Ještě dva palce vlevo a byl z tebe svatej Šebestián,“ přisadil si magistr. Potom si od faráře vypůjčil lucernu, aby si lépe prohlédl kořist. „Koník je sice menší, ale dobře stavěnej. Ten se možná za dvě kopy střelit dá. Sedlo a postroje jsou ňáký divný, za ty moc nedostanu. Ale vozejk? Vozejk je pěknej,“ liboval si.

Potom posvítil pod plachtu vozíku. „Teď se podíváme, co nám přivezli.“ „Ani se dívat nemusíš. Je tam další zabitý,“ prorokoval Václav.

Magistr přesto dychtivě odhrnul plachtu. „No jo! Je tam mrtvola, a ještě k tomu strakatá!“ „Cože je?“ divil se pro změnu Václav, vzal si od magistra lucernu a pořádně posvítil do vnitřku dvoukoláku.

Ležel tam mladík sotva dvacetiletý. Byl oblečený do červenobílého kabátce s hojně prostříhanými parukávy ve tvaru dubových listů. Nebylo pochyb, mladík byl královským poslem. Někdo mu sebral opasek, škorně a plášť.

Chybělo také rourovité pouzdro, které královští poslové nosili na krku.

25

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 26

Václav se obrátil na kněze Řivína. „Obávám se, že v těch třech hrobech budou též královští poslové. Někdo se snaží zabránit, aby královy příkazy došly do rukou těch, kteří je mají plnit.“ „Někdo? Kdo asi?“ ptal se ironicky kněz. „Stále jsou to ale pouze domněnky. Třeba v těch hrobech leží venkované, kteří Kumánům odmítli dát slepice.

Až se zítra hroby otevřou, budeme vědět víc. Prozatím uložíme králova posla s veškerou pietou do márnice. Zítra ho, případně jeho kolegy, přepravíme do Prahy.“ „Co tady dělá ta ohavná kára?“ ozvalo se od vchodu na hřbitov. „Starej Kanec se už nažral a teď bude dělat dusno,“ komentoval magistr příchod rychtáře v doprovodu opata.

Rychtářovu otázku považoval za výtku i Václav a pokročil kupředu. „Zatímco ses zdržel v klášteře, byli jsme napadeni kumánskými jezdci. Podařilo se nám je zahnat zpět a tohle nám tady nechali.“ „Jak víš, že to byli zrovna Kumáni? Nemohl ses v té tmě splést?“ zeptal se podezíravě rychtář Hauer. „Kumáni se od našich oděnců liší natolik, že omyl je vyloučen,“ trval na svém Václav. „To by ale znamenalo, že to jsou jezdci našeho nejjasnějšího zemského správce, a s tím já nechci nic mít.“ „Nezapomeň, že jsme se dohodli,“ upozorňoval rychtáře opat Diviš. „Nechceš s tím nic mít ani tehdy, když vraždí posly našeho krále?“ trval na svém Václav. „Dobrá, dobrá. Nejsou to Kumáni, ale bandité, škůdci zemští, které máme z rozkazu uherského i českého krále pronásledovat.“ 26

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 27

Opat si posvítil pod plachtu vozu. Pak se pokřižoval.

Václav k němu přistoupil. „Slyšel jsem, že zítra hodláte otevřít ty tři nové hroby.

Rád bych se toho zúčastnil. Jestliže se ukáže, že jsou to také služebníci královi, bude nutno dopravit je do Prahy.

Jsi ochoten poskytnout k tomu vůz?“ „Samozřejmě. Vůz, koně i kočí z našeho dvora ti budou k dispozici.“ „Pokusím se sem také přivézt představeného poslů Blažeje. Je to bývalý měšťan a znám ho osobně.“ Potom se Václav znovu obrátil na rychtáře. „Co uděláme s tím koněm a károu?“ „S tím já nechci nic mít. Někam ho schovejte. No, poraď si sám!“ „Na nás je spoleh. Vo to my se postaráme. To si, rychtáři, piš!“ vmísil se do hovoru magistr, dříve než Václav stačil cokoli říct.

27

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 28

Úterý před svátkem štolování svatého Petra, 21. února

V únoru jsou noci ještě dlouhé. Přesto ono úterý toho podrychtář Václav mnoho nenaspal. Vstával již o primě, tedy hodinu před rozedněním. Vstal tentokrát dříve než jeho žena Kateřina, která na něj téměř celou noc čekala. Dokonce i Důra, jejich služebná a spíše členka domácnosti, ještě spala. Alespoň si může dát chleba se špekem, aniž bude kárán, že se to v půstu nesmí. Ukrojil si pořádný kousek.

Teprve když dojídal, Důra začala šramotit ve své komůrce. Raději si přes sebe přehodil plášť a vykročil do sychravého jitra. Nejprve chtěl zajít na žejdlík horkého vína. Na Havelském tržišti některé šenky kvůli trhovcům otvíraly brzy. Jelikož to však měl k fortně Králova dvora jen pár kroků, rozhodl se, že se nejprve v bráně zeptá, kdy přichází Blažej řečený Mníšek do služby. Sotva ušel pár kroků, všiml si, že na začátku Caletné ulice, přímo proti Královu dvoru, se u koše s řeřavým uhlím ohřívá nejméně deset uherských válečníků. Jejich kožešinové čepice, dlouhé 28

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 29

kabáty až téměř ke kotníkům a hlavně jejich zahnuté šavle působily v této části města nepatřičně. Jisté je, že měli přehled, kdo přichází a odchází branou do Králova dvora.

U zavřené brány přešlapovali dva sudličníci a zimomřivě se halili do svých plášťů. „Vidím, že vám zbrojnoši uherského krále pomáhají střežit,“ usmál se na ně Václav. „Spíš si připadáme jako v obležení,“ zamračil se na Václava jeden ze strážců. „A co ty tady vlastně chceš?“ „Jsem Václav, podrychtář Starého Města pražského, a potřebuji si promluvit s Blažejem, představeným královských poslů. Mám pro něj důležité zprávy. Jedná se o královské posly.“ Druhý ze strážných zaklepal zvláštním způsobem na bránu. V ní se vzápětí otevřelo malé okénko. „Je tady nějakej rychtář a chce mluvit s Mníškem kvůli nějakýmu poselstvu.“ „Kvůli královským poslům,“ zakřičel Václav směrem k okénku.

Okénko se zavřelo a strážní dále podupávali v bráně.

Po určité době nabyl Václav přesvědčení, že na jeho výzvu nebyl brán zřetel, a rozhodl se ji proto zopakovat. „Jsem podrychtář Václav od Čer…“ „Počkej, kampak spěcháš?“ zarazil ho strážný. Do jeho vystřídání zbývala ještě hodina, a on tedy neměl kam spěchat. Po chvíli se pootevřela půlka vrat a Václava si pátravě prohlížel bývalý měšťan Starého Města a dnes králův dvořan Blažej. „Pozdrav pánbůh, Václave. Co tady takhle po ránu strašíš?“ „Mám pro tebe smutné zprávy. Týkají se poslů, a chceš-li, také strašení.“ 29

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 30

Mníškova tvář rázem zvážněla. „Jiné než smutné zprávy tady ani v poslední době neslyšíme,“ postěžoval si.

Pak se obrátil ke strážnému. „Podrychtáře Václava znám a ručím za něho. Odvedu ho do našeho šenku.“ „Vidím, že jste v Králově dvoře vystupňovali bezpečnostní opatření. To mohu jen doporučit. Je to kvůli těm Uhrům, co stojí venku?“ „To také. Oni tvrdí, že nám pomáhají hlídat, ale mně připadá, že hlídají nás, a hlavně krále. To jsme se dožili.“ Blažej dovedl Václava do šenku, který sloužil k občerstvení čeledi Králova dvora. Teď ráno v něm byli hlavně stájníci a stráže. Našli si místo úplně vzadu. Mníšek postavil před Václava pohár horkého vína s kořením a medem. „Tak povídej,“ vyzval ho.

Václav stručně vylíčil, co se dělo v nočním čase v Liboci. „Tohle musí slyšet Králík,“ rozhodl Blažej. Pak si všiml Václavova údivu. „Václav Králík z Buřenic, nejvyšší králův kancléř, děkan vyšehradský, patriarcha antiochijský et cetera. Než ti řeknu všechny tituly, bude poledne.“ „Děkuji. Už vím, o koho se jedná.“ I když byl králův kancléř děkanem a patriarchou všude, a tudíž vlastně nikde, v Králově dvoře přítomen byl.

A to i brzo ráno. Našli ho ve skriptoriu, kde diktoval několika písařům dopisy. Byl to již starší, obtloustlý muž, oblečený do černé kleriky. Jen zlatý řetěz s velkým křížem napovídal, že jde o vysokého církevního hodnostáře.

Když se dozvěděl, o co jde, pokynul písaři, aby ho zastoupil, a odvedl Blažeje a Václava do malé kaple vedle skriptoria. Václav musel znovu vylíčit libockou anabázi. „Až takhle daleko to došlo?“ zeptal se kancléř zamyšleně. „Byl jsem to já, kdo trval na tom, aby poslové byli 30

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 31

oblečeni do oficiálního oděvu. Chtěl jsem vyloučit veškeré pochybnosti o pravosti listů, které nesou.“ „Takhle to dopadlo,“ neodpustil si Blažej. „Musíme změnit taktiku. Ty mi budeš ručit za to, že listy dojdou tam, kam mají, když jsi tak chytrý,“ řekl vysoce postavený Králík a v očích se mu zablesklo. „Teď je nutné postarat se o ostatky královských poslů,“ změnil téma. „Vezmeš s sebou deset jezdců v plné zbroji a naše zesnulé dopravíš do města pod královskou korouhví. Povezeme je přes celé město a pohřbíme je na Vyšehradě, aby to všichni viděli. Na smuteční obřad pozvu také uherského krále.

Kázání…“ „Znám jednoho kazatele, který káže v nově dostavěné Betlémské kapli,“ neudržel se Václav. „Ty myslíš Husa. Ale to nejde. To by nám Uherské království vyhlásilo válku.“ „A co je to jiného, když nám mordují mladé hochy?“ zlobil se Blažej. „Potíž je v tom, že naši jezdci nestojí před Budínem ani před Prešpurkem, kdežto na Uhry narazíš v Praze na každém kroku,“ konstatoval nevzrušeně kancléř Králík. „Takže to není válka?“ nedal se umlčet Mníšek. „Nazvěme to raději incidentem. Kázání se ujmu sám, a to na téma ,Nejvíc musí dodržovat zákon sám zákonodárce‘.“ Podrychtář Václav, Blažej Mníšek, korouhevník a deset jezdců vyrazilo k Liboci. Vzali to přes rynek kolem radnice, kde je shora z vnějších schodů sledoval udiveně úřadující purkmistr Ulrich Coler přezdívaný Kraxeln, což v překladu znamená Krosna. Připomínalo to jeho otce, který ještě chodil s krosnou jako podomní obchodník.

31

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 32

V němčině to také může znamenat „drápati se vzhůru“, a to by na nového purkmistra opravdu sedělo. Václav, jemuž se právě tohle honilo hlavou, si uvědomil, že je předpojatý. Vždyť i staří ostřílení konšelé někdy rozhodovali tak, že nad tím zůstával rozum stát. Raději se soustředil na jízdu. Uvědomil si, že se zase hrbí. Narovnal se a chvíli jel, jak to viděl u cválajících aristokratů. Ostatně si potřeboval ujasnit ještě jednu záhadu, na kterou nemohl přijít. Proto se připojil k Blažejovi. „Očekával jsem, že mi nebudeš zpočátku věřit. Ostatně ani já nevím, čí jsou ty tři hroby v Liboci. Usuzoval jsem pouze podle posledního zabitého, že to mohou být další poslové. A ty i králův kancléř jste to vzali jako fakt. Můžeš mi to vysvětlit?“ „Jednomu poslovi se podařilo Kumánům ujet, a tak víme, že na naše posly číhají. Další se sice nevrátil, ale jeho kůň ano. Již od včerejška jsme přestali posly vysílat a čekáme, zda se vrátí, nebo se alespoň najdou jejich těla.

Do toho jsi přišel ty.“ „Můžeš mi říct, kam měl namířeno ten posel, jehož kůň se vrátil?“ „Měl jet do Kutné Hory a potom dále do Královnina Hradce.“ „To znamená, že jel branou Poříčskou nebo Horskou.

Aby byl přepaden přímo ve městě, o tom bych měl jako podrychtář něco vědět. Jak se ale kůň mohl vrátit jednou z těchto bran? Jak to, že ho stráže nezadržely?“ „Co já vím, co tam ti flákači v bráně dělají. Ale zrovna tak ani ty nemůžeš vědět všechno,“ mávl rukou Blažej. „Nedovedu si představit, aby v tak lidnatém městě, jako je Praha, nikdo neviděl tlupu Kumánů pronásledovat posla v královských barvách. Že by to nikdo nepřišel 32

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 33

hlásit na rychtu? Třeba jen proto, aby nám ukázali, jak jsme neschopní,“ vrtěl hlavou Václav a rozhodl se na to poptat v obou branách. To již přejeli Kamenný most, projeli Malostranským rynkem a kolem radnice se dali do Písecké ulice. Minuli klášter svatého Tomáše a Píseckou branou vyjeli z Menšího Města. Po levé ruce měli Pražský hrad.

Stoupali do vrchu mezi vinicemi. Sotva vyjeli na návrší, spatřili asi patnáct kumánských jezdců ani ne dvě stě kroků od nich. Královští jezdci se podvědomě semkli kolem korouhve a zastavili. „Tak pojďte, vy tatrmani! Uděláme z vás sekanou po uhersku!“ drmolil bojovně bývalý měšťan Blažej zvaný Mníšek. Václav zalitoval, že s sebou nemá meč, protože se nechtěl do Králova dvora dobývat se zbraní u pasu. Proto se teď cítil bezbranný, skoro nahý. Uhři se ale náhle otočili a ujížděli kamsi k Letné. Snad se zalekli královské korouhve, nebo je odradilo odhodlání jezdců, anebo prostě neměli příkaz napadat větší jízdní oddíly. Jisté je, že Blažej a Václav s doprovodem dorazili do Liboce, aniž byli kýmkoli obtěžováni.

Tam zatím, pod dohledem opata Diviše, probíhalo otevírání hrobů. Nechybělo ani několik řádových kněží. Po nezbytném představování vedl Václav Blažeje do malé márnice. Blažej se chvíli díval na zesnulého v oděvu královského posla. „Vždyť je to Bušek! Tedy Bohuslav z Lískovic. A nebylo mu ještě ani osmnáct let. Takhle dopadl.“ „Byl střelen dvakrát do zad,“ vysvětloval Václav. „Šípy byly potom vytrženy, což nechává charakteristické stopy.“ Jako podrychtář měl již z minulosti určité zkušenosti. „On tolik doufal, že si za služby králi vyslouží rytířský pás a ostruhy. A nakonec si vysloužil tohle,“ hořekoval 33

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 34

nad Buškovým tělem Blažej. Václav ho raději odvedl ven na hřbitov. Tam se vyplnil Václavův předpoklad, že i ostatní tři pohřbení byli královští poslové, kteří nesli vzkazy krále Václava, aby purkrabí královských hradů a městské rady neposlouchali příkazy uherského krále Zikmunda.

Po modlitbě a vykropení byli všichni čtyři padlí naloženi na vůz. Před ním jel praporečník s rudou korouhví, na níž byl český lev. Mířili zpátky do města.

Na zpáteční cestě se Blažej obrátil k Václavovi. „Ještě jeden chybí.“ „Jak to můžeš vědět?“ divil se Václav. „Co když se mu podařilo projet? Nebo se někde skrývá? Znamená to snad, že jste vyslali pouhých pět poslů?“ „Ale kdepak! Bylo jich mnohem víc a věřím, že alespoň někteří projeli. Jenže ve stáji máme koně, na kterém jel panoš Přibík z Loučné. Kůň se vrátil, ale panoše postrádáme.

Ostatně jsem ti to vyprávěl cestou.“ „Máš pravdu. Vzpomínám si. Jeho kůň dovede projít strážemi v bráně.“ „No právě. A jezdce postrádám,“ zdůraznil Blažej. „Co když ti Kumáni mají na druhém břehu podobné pohřebiště jako tady v Liboci? S vozem se nechtěli brodit a přes Kamenný most by to bylo nápadné.“ „Proto mám k tobě prosbu,“ až se zajíkl Blažej a pak pokračoval. „Vypátrej to, prosím. Ty přece máš v tomto oboru zkušenosti. Nechci, aby ti chlapci leželi někde beze jména.“ „Samozřejmě že v tom udělám, co budu moci, když už jsem byl do toho zatažen. Já to totiž nepovažuji za pouhý incident, jsou to sprosté vraždy. Mám-li ale začít pátrat, měl bych o tom panošovi vědět něco bližšího, například odkud pochází. Rád bych si taky vyslechl jeho přátele.“ 34

UkolSaskaKor1

9/21/16 4:35 PM

Stránka 35

„Pocházel z drobné šlechty. Jeho otec je zemanem na severu. Má ještě bratra a ten snad studuje na vysokém učení tady v Praze. Nejvíce se přátelil s poslem Radslavem, kterému zkráceně říkáme Racek. To jemu se podařilo vrátit a říct nám, co se vlastně děje.“ „Takže Přibík mohl být varován. To nám ale dává naději, že ještě žije,“ zadoufal Václav. „A co ten kůň? Panošové si považují, že jim byl přidělen, a mnohdy s ním dělají různé vylomeniny. Nevěřím, že by ho nechal jen tak běžet,“ zapochyboval Blažej. „Bylo by to dokonce od něj chytré. Také by to vysvětlovalo, jak kůň prošel bránou.“ „To mi tedy vysvětli.“ „Je to prosté. Kůň bránou vůbec neprošel. Panoš Přibík již před bránou slezl z koně. Věděl, že kůň sám trefí, a vlezl si pod šperloch kupeckého vozu jedoucího směrem, který potřeboval. Tím se vyhnul hlídajícím Kumánům před branami. Směrem na Kutnou Horu jede spousta povozů. Naše radnice často využívá pro své listy do cizích měst služeb kupců a formanů. Je to sice pomalejší, ale vyjde to levněji.

Ostatně, chtěl jsem ti tento způsob navrhnout, když se máš teď postarat o královu korespondenci.“ „A co králova důstojnost? To ti nic neříká? List opatřený královskou pečetí se poveze na nějakém hnojném voze?

To přece nemohu Králíkovi říct,“ protestoval Blažej. „Tobě připadá důstojnější, aby si listem opatřeným královskou pečetí utřel zadek nějaký kumánský kočovník?“ Václav schválně vyslovil tu nejdrsnější variantu, aby se Blažej vzpamatoval. „A sakra! Na tohle jsem nepomyslel. Zrovna tak to řeknu Králíkovi.“ *** 35