Issuu

VLAK DO PAŘÍŽE

Lorraine Brownová

Vlak do Parize_001-312.indd 3

22.05.22 16:37

Pro mého tátu, kterému by se to líbilo.

Přeložila Jana Rajnyšová

Vlak do Parize_001-312.indd 4

22.05.22 16:37

Kapitola 1 V

yběhla jsem schody k benátskému nádraží Santa Lucia jen pár minut předtím, než náš vlak odjel bez nás, a marně se snažila udržet stejné tempo se Siem, který byl už několik metrů přede mnou a právě se vřítil do prosklených vstupních dveří do stanice. „Dělej, Hannah!“ křikl a zmizel mi z dohledu. V duchu jsem zasténala a prodírala se skupinou asi sto padesáti turistů, kteří dospěli k názoru, že zrovna tohle je ideální místo pro prohlížení map. „Omlouvám se,“ vykřikovala jsem na všechny strany a srdce mi bušilo jako o závod. Nebylo možné nechat si vlak ujet, to jsme si prostě nemohli dovolit. Posledních pár metrů jsem ještě zrychlila, po zádech mi začaly stékat čůrky potu, vsakovaly se do tenké bavlny mého trička a hromadily se u pasu džínů. Ve třicetistupňovém vedru jsem hořce litovala, že jsem si je na sebe vzala. Domnívala jsem se, že je to chytrý nápad, protože ve vlaku bývá chladno, ale teď, když mi do hlavy pražilo červencové slunce, se ukázalo, že zas tak chytrý nápad to nebyl. Následovala jsem Sie dovnitř a snažila se nezpomalovat a neztratit z očí jeho světlé vlasy, poskakující ze strany na

Vlak do Parize_001-312.indd 5

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

stranu. Můj kufr zjevně nebyl konstruován pro rychlé manévry, protože se neustále převracel na bok a bolestivě mi narážel do kotníku. Jako by všechno krásné z Benátek zmizelo v okamžiku, kdy jsem proběhla nádražními dveřmi. Už jsem neslyšela, jak na sebe troubí vodní taxi a nemyslela na fotografování odrazu slunce zapadajícího nad Canalem Grande. Místo toho jsem slyšela jen nepřetržité štěbetání, příliš hlasité hlášení ve zběsilé italštině a kňourání uhřátých a unavených děcek. Zklamalo mě, že mé dojmy z nádherných Benátek mohou být natrvalo zkažené tímhle chaotickým, zářivkami osvětleným betonovým nádražím. „Jsi moc pomalá!“ křikl Si přes rameno. Počkal, až ho doženu, pak mě popadl za ruku a táhl mě za sebou. Musela jsem vypadat směšně, svetr za mnou vlál jako plášť superhrdiny, zatímco mě můj přítel bez okolků vláčel halou. Moje nohy se ještě nikdy nepohybovaly takovou rychlostí jako teď, když jsme se proplétali davem a kličkovali mezi nekonečně dlouhými frontami u automatů na jízdenky. Si měl naštěstí tolik rozumu, že si je vytiskl ještě předtím, než jsme vyjeli z Londýna. „Fajn. Které je to nástupiště?“ vypravil ze sebe zadýchaně a položil na zem svoje zavazadlo. Zastavil se tak prudce, až jsem zakopla o patu, prolétla kolem něj a málem se rozplácla na zemi. Vážně, v tu chvíli se jedna moje část chtěla na to všechno vykašlat a přiznat porážku. Mohli bychom strávit ještě jeden večer v Benátkách, dát si v klidu večeři a vydat se na romantickou procházku uličkami Cannaregia, jediné čtvrti, na kterou nám už nezbyl čas ji prozkoumat. Kdyby se Siova sestra Cathe rine příští den odpoledne v Amsterdamu nevdávala, určitě bychom to přesně tak udělali. Nikdy by nám ale neodpustila, kdybychom přijeli pozdě nebo nedejbůh nepřijeli vůbec. 6

Vlak do Parize_001-312.indd 6

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

Založila jsem ruce v bok, ztěžka oddechovala a sledovala, jak se Si soustředěně dívá na tabuli s odjezdy a mumlá si pod nosem: Roma Termini, Milano Centrale, Verona Porta Nuova. Překvapila mě jeho skvělá výslovnost italských názvů, neměla jsem ani tušení, že tímto nadáním disponuje. „Amsterdam, páté nástupiště,“ sdělil mi a vzal mě za ruku. „Pojď, Hannah. Myslím, že to zvládneme.“ Dali jsme se do běhu. Proběhli jsme kolem místa s názvem Relax a káva, což muselo být myšleno ironicky. Následovala jsem Sie a proplétala se davem lidí ve snaze vyhnout se nebezpečně zákeřným kolečkům minikufříků, které nás atakovaly na každém kroku. „Už jsme skoro tam!“ vykřikl Si a ukázal na cosi před sebou. Náš vlak, vlastenecky dekorovaný třemi barvami italské vlajky, stál na kolejích, elegantní a nehybný, s otevřenými dveřmi, které jako by se nám vysmívaly: mohli byste to stihnout, ale dokážete to? Si se ke mně natáhl, vytrhl mi rukojeť kufru a vyrazil vpřed s oběma zavazadly v rukou. Lapala jsem po dechu, a i když mě už nesnesitelně píchalo v boku, naklonila jsem se dopředu jako sprinter, co se chystá proběhnout cílem, a prudce vyrazila. Píšťalka zapískala. „Do prdele!“ zařval Si. „Počkejte!“ křikl na výpravčího. Doběhli jsme k nejbližšímu vagónu. Si hodil zavazadla dovnitř a mě popostrčil nahoru po schodech za nimi. Otočila jsem se, abych se ujistila, že je za mnou, a uviděla, jak se dveře zavírají. Bouchl do nich pěstí. Znovu se otevřely, pustily ho dovnitř a pak se definitivně zavřely. Vlak se dal téměř okamžitě do pohybu, nejprve s mírným trhnutím, pak začal plynule zrychlovat a vyjel ze šera stanice. 7

Vlak do Parize_001-312.indd 7

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Si a otřel si dlaní pot z čela. „Myslím, že jo,“ odpověděla jsem udýchaně a třela si pravý bok. Stáhla jsem si svetr, uvázala si ho kolem pasu a opřela se, příliš vyčerpaná na to, aby mě zajímalo, že mě do páteře tlačí tryska hasicího přístroje. Když jsem zdvihla ruce před sebe, ve zlatavém světle, které pronikalo okny, jsem si všimla, jak jsou po několika dnech strávených na benátském slunci opálené. Moje vlasy, které byly normálně tmavě hnědé, byly teď vyšisované skoro do blond. Z obou stran nás teď obklopovala laguna. Soukromá vodní taxi brázdila vodu tam a zpět, zřejmě cestou na letiště a z letiště. Stála hotové jmění, takže snad nemusím zmiňovat, že jsem je vždy jen závistivě pozorovala z nekonečné fronty na vodní autobus. Si se sehnul, rozepnul tašku, vnořil do ní ruku a s rozmachem vytáhl naše jízdenky. „Aspoň jeden z nás je organizovaný,“ pravil a sám se tomu zasmál. „Vážně, Hannah. Co by sis beze mě počala?“ „Jsem si jistá, že bych to zvládla,“ zamumlala jsem. Neměla jsem náladu na jeho vtipné poznámky o tom, jak jsem nemožná. Uslyšel mě, zavrtěl hlavou a zatvářil se skepticky. „Poslední hodina ukázala docela jasně, že ne.“ Bylo zřejmé, co tím myslel. Jako bych snad nechala kabelku na pultě toho malého roztomilého obchůdku se suvenýry poblíž našeho hotelu schválně. Neměla jsem ani tušení, že ji nemám, dokud jsem se nechystala zaplatit za autobus. Samozřejmě jsme se pro ni museli vrátit, proplétat se davem lidí a vyhýbat se hordám turistů s bagáží, kteří se hlemýždím tempem ploužili po dlážděném nábřeží. Hezké tmavovlasé místní děvče vytáhlo kabelku zpod pultu a podalo mi ji s tváří 8

Vlak do Parize_001-312.indd 8

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

rozzářenou úsměvem. Než jsme dorazili zpátky k autobusu, byla fronta čtyřikrát tak dlouhá. Navrhla jsem, abychom dali dohromady posledních pár eur a vzali si taxi, ale Si to rázně odmítl s poukazem na nehorázné ceny. Vzhledem k tomu, kolik peněz už musel na výletě utratit, mi přišlo zvláštní, že si vybral zrovna tuhle chvíli, aby si vymezil hranici. Vstal a prohrábl mi vlasy. „Zvládli jsme to, a to je hlavní.“ Přikývla jsem, zvedla kufr, snažila se prodloužit rukojeť a skřípla si přitom prst. Zavrávorala jsem, strčila si prst do pusy a cucala ho, abych trochu otupila bolest. Si, který si toho nevšiml, praštil hranou dlaně do tlačítka a otevřel dveře do dalšího vagónu. Následovala jsem ho jako ovce, každou chvíli někomu šlápla na nohu a následně se za to kajícně omlouvala. „Tady to je,“ zvolal Si radostně, když zastavil před lehátkovým kupé první třídy, které objednal jako milou pozornost. Čekala jsem, zatímco otevíral dveře. „Ach,“ vydechl. Nahlédla jsem mu přes rameno. Uvnitř už byla nějaká rodina s malým klukem, všude měli rozložené věci a na podlaze se válely barevné plastové hračky. „Promiňte, ale tohle je naše kupé,“ pravil Si, ukázal muži naše jízdenky a teritoriálně upustil tašku na zem. „Vidíte? Kupé 4, vagón H. Možná je vaše kupé vedle?“ Muž se otočil, aby řekl něco francouzsky ženě, která seděla na horním lehátku a kývala nohama. Měla jedno z těch elegantních, lesklých, dokonale symetrických mikád, které jí končilo těsně nad bradou, a já se instinktivně dotkla svých vlastních kudrn, které mi v tom horku povolily. Čekali jsme, rozpačitě přešlapovali a mně přišlo líto toho malého kluka, který se teď stydlivě schovával za tátovýma nohama. Ale oni o kupé nepřijdou, jen nastoupili do toho nesprávného. 9

Vlak do Parize_001-312.indd 9

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

Po dlouhém probírání dokladů a syčivé výměně názorů, příliš rychlé na to, abych jí rozuměla, ukázal muž Siovi kousek papíru. Oba jsme si ho prohlédli: jejich jízdenka vypadala naprosto stejně jako ta naše: 19:20 Benátky – Amsterdam, vagón H, kupé 4. „Do háje,“ ulevil si Si. Zřejmě došlo ke dvojí rezervaci. A oni mají dítě, takže samozřejmě by měli zůstat tam, kde jsou. Začala jsem ale mít podezření, že Si to tak nenechá, nerad prohrává. Byli jsme spolu zatím jen rok, to není až tak dlouho, pořád bylo co na sobě navzájem objevovat, zvlášť teď, když jsme spolu začali bydlet. „Najdeme tedy vlakvedoucího, ano?“ navrhl Si. „Jak je libo,“ opáčil Francouz a pohrdavě pokrčil rameny. Ustoupila jsem do chodby. „Pojď, Si. Necháme to být.“ Nakonec to Si vzdal, následoval mě a vydal se nejkratší cestou k první průvodčí, kterou jsme uviděli. Řekl jí, že chce podat oficiální stížnost. Vysvětlila mu (s ohledem na jeho rozladění), že přímo ve vlaku se nedá nic dělat, že musíme zajít po příjezdu do Amsterdamu na pokladnu. Přestože svou tirádu zopakoval ještě stevardovi, který rozvážel s vozíkem pití, skončili jsme nakonec na stísněném, nepříjemně tvrdém sedadle v ekonomické třídě o pár vagónů dál. Si byl rozčilený, ale předstíral, že není. „Tady to bude v pohodě,“ poznamenal a snažil se nacpat svoji tašku do zavazadlového prostoru nad sebou. Když mu konečně došlo, že se tam nevejde, kopl ji pod sebe. Přitáhla jsem kolena k sobě, aby mohl projít. Přenechala jsem mu sedadlo u okna, protože jsem s ním už vlakem cestovala a pamatovala si, jak neustále hořekoval, že mu pořád někdo drká do ramene. A také jsem věděla, že jakmile se usadí, rázem 10

Vlak do Parize_001-312.indd 10

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

ožije a bude mu příjemnější, když se bude moci opřít o sklo. Problém byl jen v tom, že teď tu já budu takhle trčet celých patnáct hodin bez možnosti kochat se výhledem nebo zabíjet čas pořizováním rozmazaných fotografií z okna. Přejela jsem prsty nahoru a dolů po řemínku fotoaparátu, který jsem měla posledních pár let skoro pořád zavěšený na krku, a přemýšlela, jestli zvládnu v Amsterdamu dofotit půl roličky filmu ještě před svatbou. „Omlouvám se, Han,“ vzdychl Si a zatvářil se pokorně. „Takový malér.“ Vzal mě za ruku a pohladil mi kůži mezi palcem a ukazováčkem. „Tohle měla být speciální událost. Třicet je ti přece jen jednou.“ Otočila jsem se směrem k němu a vzala jeho tvář do dlaní. „To je v pořádku, Si. Vážně. Je mi fajn.“ „Ale já jsem měl náš program naplánovaný,“ pokračoval. „Na Tripadvisoru vychvalovali lehátka v první třídě, jak jsou pohodlná a romantická. Jinak bych samozřejmě pořídil letenky.“ „Je to romantické,“ ujišťovala jsem ho. „A jet vlakem bez lehátka je větší dobrodružství.“ „Dobrodružství jsem zrovna na mysli neměl,“ pravil, opřel se loktem o parapet a štípl se do špičky nosu. Bylo mi jasné, že ho deptá, když věci nejdou přesně podle plánu. Vítej v mém světě, pomyslela jsem si. „Zkus se uvolnit,“ poradila jsem mu a snažila se ovívat dlaní, protože bylo hrozné vedro. „V tomhle vagónu není ani klimatizace, vidíš?“ opáčil Si a otřel si horní ret o tričko na rameni. „Ta by nejspíš nebyla ani v tom lůžkovém voze,“ usoudila jsem, vytáhla knihu a rozhodla se, že bude nejlepší nechat ho chvíli podusit ve vlastní šťávě. 11

Vlak do Parize_001-312.indd 11

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

Byla jsem v polovině knihy Zmizelá, kterou mi půjčila moje kamarádka Ellie, protože jsem prý jediný člověk, kterého zná, co ji ještě nečetl. Bez ohledu na psychotické sklony hlavní hrdinky, mi přišlo, že na myšlence stát se někým jiným, přetvořit se v úplně jinou osobu, je něco přitažlivého. Předpokládala jsem, že jsem se i já sama změnila, i když v mnohem menším rozsahu, tím, že jsem potkala Sie. Stala jsem se zvladatelnější, vyrovnanější verzí sebe sama. Přítelkyní, jakou si podle mě zasloužil mít; takovou, o jaké jsem vždy tušila, že mám potenciál být, až potkám toho pravého. A po tom, co se odehrálo v Benátkách, se zdálo, že by to mohlo fungovat. Skousla jsem ret a nedokázala se ubránit úsměvu, když jsem se pokusila udělat si pohodlí a opřela si hlavu o Siovo rameno. „Musím na záchod,“ zašeptal mi po chvíli do ucha a pohladil mě po stehně. „Promiň, zlato.“ Posadila jsem se a potlačila zívnutí. „Kolik je hodin?“ Si se podíval na hodinky. „Deset minut po desáté.“ Takže ještě zbývá něco přes dvanáct hodin. Celý pracovní den a pak ještě půlka. Bolelo mě za krkem a zoufale jsem si přála protáhnout si tělo, usnout na zádech s nohama rozhozenýma jako mořská hvězdice. Když jsem se postavila a nechala ho projít, cítila jsem se na nohou trochu nejistě. „Za chvilku jsem zpátky,“ ujistil mě a vyrazil uličkou. Sledovala jsem ho, jak odchází, a žasla nad tím, že i v takové situaci dokáže vypadat upraveně a vkusně ve svém indigovém polo tričku a rovně střižených džínách stejné barvy. Vlasy měl i ve třiatřiceti letech medově blond, jako kdyby mu bylo pět, což znamenalo, že vypadal pořád hrozně mladě. Nedávno ho třeba požádali o průkaz totožnosti v M&S, což se mi nestalo už víc než deset let. A aby toho nebylo málo, 12

Vlak do Parize_001-312.indd 12

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

týden před odjezdem, když jsem si při česání sepnula ke straně krátce střiženou ofinu, abych trochu pozměnila účes, objevila jsem ho: první šedivý vlas. Jak se to mohlo stát, když mi teprve nedávno bylo dvacet? Okamžitě jsem propadla chmurným myšlenkám o blížící se smrti (která se najednou zdála být velmi blízko) a o tom, že jsem zatím nestihla ani polovinu věcí, které jsem si přála prožít. Nemohla jsem z toho obviňovat genetiku – mámě bylo sedmapadesát a v jejích jemných, plavých vlasech jsem nikdy nezahlédla ani náznak šedin. Jestli zešedivěl táta, o tom jsem neměla ani ponětí. Měl tmavé vlasy jako já a stejně olivovou pleť. Také byl malý a zavalitý, stejně jako jsem viděla sama sebe, takže bych mu možná mohla vyčítat, že šedivím kvůli němu. Proč ne? Není tu a nemůže mi nijak dokázat, že se mýlím. Znovu jsem se usadila, vyhlížela z okna a hledala jakékoli známky života, cokoli, co by mi mohlo napovědět, kde se nacházíme. Ztratila jsem přehled o tom, v jaké jsme zemi, takže by mě vlak mohl odvézt kamkoli a já bych to prostě nechala na něm. Venku se jen občas objevilo světlo nad obzorem, jako žlutá skvrna na černém pozadí. Přes uličku jsem viděla ve skle odraz upovídaných amerických chlapců; teď už spali, zhroucení na klíně rodičů; oči měli zavřené, ale ne úplně, takže jim občas mezi víčky problesklo bělmo. Přemýšlela jsem, jestli takoví budeme za pár let se Siem: my dva, cestující po Evropě s několika dětmi v závěsu. Konec hádek o sladkosti a o to, kdo měl déle herní konzoli Nintendo. Siovi zazvonil telefon. Nebylo mu podobné, že by někam chodil bez svého drahocenného majetku, měděně zlatého iPhonu, který měl prakticky přivařený k ruce. Rozhlédla jsem se po podlaze kolem mých nohou, a nakonec telefon našla v mezeře mezi sedadly. V horní části displeje se objevil náhled 13

Vlak do Parize_001-312.indd 13

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

zprávy, přelétla jsem ji očima v domnění, že je to jeho sestra, která mu teď před svatbou neustále posílala nějaké zprávy. Položila jsem telefon na odklápěcí stolek. Když jsem vzhlédla, Si stál vedle mě. „Přinesl jsem něco k pití.“ „Prima,“ odtušila jsem a usmála se na něj. To by nás mohlo trochu probrat. Protáhl se kolem mých kolen, dřepl si na své místo a zvedl telefon. „Aha,“ podivil se. „Myslel jsem, že jsem si ho vzal s sebou.“ Prohlížel si displej. „Přišla ti zpráva,“ upozornila jsem ho. „Jo?“ Stiskl klávesu a zakřenil se. „Kdo to byl?“ „Z práce,“ odpověděl a strčil si telefon do kapsy. „Doufám, že ne Dave?“ zeptala jsem se, protože jsem věděla, že jeho nový nadřízený je hotová noční můra. Od chvíle, co nastoupil, dělal Siovi ze života peklo a neustále vymýšlel nějaké naschvály. V jednom kuse se snažil na Sie svalovat chyby, které udělal sám. „Ne, díkybohu, on je ten poslední, na koho bych chtěl dnes večer myslet,“ odvětil Si a sklopil stolek větší silou, než bylo nezbytně nutné. „Tumáš. Přinesl jsem ti víno.“ Horlivě jsem odšroubovala láhev a nalila voňavou rubínovou tekutinu do chatrného plastového kelímku. Ach, ten půvab cestování vlakem! Si udělal totéž s perlivou vodou. Byla jsem na něj hrdá, že se snaží dodržet své zásady nepít alkohol, ale vzhledem k celodennímu stresu, který jsme měli za sebou, jsem si pomyslela, že by bylo lépe, kdyby si dal brandy. To, že nepije, mi přišlo divné, a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že 14

Vlak do Parize_001-312.indd 14

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

nejsem jediná, kdo si to myslí – moje kamarádka Ellie a její přítel John na tom byli stejně, když k nám přišli minulý měsíc na oslavu mých narozenin a očekávali, že se večírek zvrhne v obvyklé nevázané opilecké veselí. „Přesně takový zvuk ráda slyším, když vstoupím do místnosti,“ pravila Ellie. Objevila se ve dveřích přesně ve chvíli, kdy jsem odšpuntovala láhev prosecca. Přistoupila ke stolu, aby mě objala. „Všechno nejlepší, Han!“ Opětovala jsem její objetí a pevně ji k sobě přitiskla. „Dík, že jste přišli.“ „Tohle dej do ledničky.“ Spiklenecky na mě mrkla a strčila mi do ruky láhev vína. Si a John ji následovali do kuchyně, už hluboce zabráni do rozhovoru o fotbale. Arsenalu se zjevně dařilo, což je oba těšilo. Si by se dal označit za fotbalového fanouška jen tehdy, pokud jeho tým vyhrával. Pomyslela jsem si, že předstírá, že fotbal miluje víc než ve skutečnosti, podle toho, s kým o něm zrovna mluví. Neměla jsem dojem, že bych mu to měla mít za zlé; copak to neděláme do jisté míry všichni, neprojevujeme své nadšení pro něco podle toho, jak moc chceme patřit do party? „Jde se pít,“ zvolala jsem a rozdala sklenice. „Ach, promiň, Si,“ omluvila jsem se, vrátila se, vzala z lednice pomerančový džus a nalila mu. „Málem jsem na tebe zapomněla.“ Ellie se zatvářila zmateně. „Ty nepiješ, Si?“ Si se protáhl kolem mě a já se na něj instinktivně usmála, protože mi přitiskl ruce na boky. „Přestal jsem s tím,“ pravil nenuceně. „Cože, to jako napořád?“ zeptal se John, který už popíjel prosecco, jako kdyby abstinence dávno vyšla z módy. „Myslím, že jo,“ odvětil Si a nasadil si zástěru. „Dělám něco pro své zdraví.“ 15

Vlak do Parize_001-312.indd 15

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

Ellie se na mě podívala a já jen pokrčila rameny. Nezmínila jsem se jí o tom, protože jsem věděla, že by si ze mě utahovala. A taky mě nenapadalo, jak to vysvětlit, protože se mi zdálo, že se to stalo najednou, z ničeho nic. Když jsme spolu začali bydlet, líbily se mi naše večerní hovory u skleničky vína, kdy jsme si povídali o tom, jaký jsme měli den, jeden u toho prostíral stůl a druhý vařil večeři. Bylo to něco, na co jsem se těšila, když jsem byla v práci přikovaná ke stolu a snažila se celé dopoledne soustředit. Byla to příležitost, jak si společně odpočinout, jak ze sebe setřást frustraci pracovního dne. Teď mi to připadalo o poznání vzdálenější. Většinou šel rovnou z práce do posilovny, takže když se vrátil domů na večeři, byla jsem už utahaná a zralá jít do postele. Mělo to i svou světlou stránku, pila jsem teď méně – nebylo to ale až tak moc zábavné, což se teď v Benátkách jasně ukázalo. Například když jsme jednoho krásného odpoledne seděli na nádherném dlážděném náměstí: já jsem se snažila vychutnat si sklenku ledově vychlazeného broskvového bílého vína, zatímco se Si rozčiloval nad nehoráznou cenou za perlivou vodu. Po další hodině, která se vlekla mučivě pomalu a během níž se zdálo, že se vlak snad nepohnul z místa, jsem byla zoufale znuděná a ani trošku unavená. Vůz se teď řítil vpřed a rytmicky námi kolébal ze strany na stranu. Víno mě vzpružilo natolik, že jsem si zašla pro další. „Pojďme se trochu pobavit,“ navrhla jsem a přejela prsty po Siově koleni. Vytáhl jedno sluchátko z ucha a naklonil se ke mně tak, že jsme se dotýkali špičkami nosů. „A jak přesně si představuješ, že bychom to měli udělat?“ Rozhodli jsme se pro pozorování spolucestujících, přičemž Si se stal Davidem Attenboroughem, komentujícím 16

Vlak do Parize_001-312.indd 16

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

dění kolem nás a vyprávějícím příběh té které osoby, již jsme se rozhodli pozorovat. „Jede navštívit holandskou dívku, se kterou se seznámil na dovolené na Bali, a i když se tváří sebevědomě, skrývá obavy z toho, že ho odmítne, stejně jako ty všechny před ní,“ pravil Si. „Myslíš?“ zapochybovala jsem o jeho odhadu chlapíka s tváří šviháka a hipsterským plnovousem. „Vypadá hodně sebejistě.“ „To je jenom zástěrka,“ namítl přesvědčivě, natáhl ke mně ruku a zastrčil mi pramen vlasů za uši. „A tahle,“ pokračoval a kývl směrem k nervózně vyhlížející ženě, co se vracela z bufetu s malou láhví bílého vína a plastovým kelímkem, „jede navštívit svou dávno ztracenou nevlastní sestru, kterou kontaktovala na Facebooku. Je vyděšená z představy, že by se mohly nakonec nenávidět. Proto pije. Než skončí noc, dá si další láhev, uvidíš.“ Zasmála jsem se. „Ty máš teda nápady!“ Vtom mu zazvonil mobil a on po něm zašmátral v kapse. „Prosím?“ Vsadila bych se, že je to Catherine. Naznačil ústy: Moje sestra. Bylo mi to jasné. Mé uši okamžitě zachytily její pronikavý hlas, který dopodrobna informoval o posledním drobném neúspěchu, jenž se rozhodla proměnit v katastrofu. Po letech randění s pohlednými, ale nudnými kamarády kamarádů z Durhamské univerzity (tak to alespoň popisovala), potkala svého snoubence Jaspera na služební cestě do Amsterdamu. Byl o deset let starší než ona, pracoval jako umělecký kurátor – což je pozice, kterou jsem stále ještě úplně nepochopila – a pocházel z bohaté holandské rodiny, která 17

Vlak do Parize_001-312.indd 17

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

zřejmě vlastnila fůru nemovitostí po celém světě. Nejspíš se Catherine poprvé v životě cítila tak nejistě jako my ostatní. Na svou novou roli se připravovala velmi důkladně, společně se svou matkou Pauline se v podstatě proměnily v berkhamstedskou obdobu Pippy a Carole Middletonových. Vrhly se do svatebních příprav s až děsivým zápalem a sháněly osobní pozvánky až odněkud z Mount Street, objednaly si i marshmallows se svatebním motivem, protože přesně tak to zřejmě měla i Pippa. A pokud jde o šaty... v tomto případě mi nebyly prozrazeny žádné detaily. Věděla jsem jen, že jsou z nějakého příšerně drahého butiku na New Bond Street, ale jejich podoba pro mě zůstávala zahalená tajemstvím, a kdykoli jsem se na ně zeptala, čistě ze slušnosti, na jejich látku, střih a barvu nebo jestli bude mít závoj, naznačila gestem, že má pusu na zámek, a poslala mě zpět na místo, které mi náleželo. „Tohle táta nezvládne?“ zeptal se Si unaveně, zakoulel na mě očima a snažil se předstírat dobrou náladu. Povzbudivě jsem se na něj usmála a otevřela knihu, abych odvedla pozornost od tónu Catherinina hlasu, který během hovoru nabýval na intenzitě, jak se dostávala do varu. Vážně tohle dělá s lidmi plánování svatby? Zvýrazňuje všechny neurotické rysy, co v člověku jsou? „Ne, jsem si jistý, že Hannah nebude vadit vkládat ubrousky do držáků na ubrousky,“ pravil Si. Rozhořčeně jsem vykulila oči v domnění, že mu tím dám najevo, co jsem chtěla vyslovit – že už toho bylo dost a měl by brzdit. Už jsem dostala tolik úkolů, pokud šlo o zajišťování svatby roku a dne poté, včetně napsání více než dvou set jmenovek na stoly (Catherine tvrdila, že jsem jediný člověk, kterého zná, co na to má dostatečně úhledný rukopis) 18

Vlak do Parize_001-312.indd 18

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

a uvazování fialového šifonu kolem kytic pro družičky. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby nevyhodila hotelovou manažerku, která se měla starat o plánování svatby. Když se ale odvážila poznamenat, že Catherinina představa o barevném ladění nekoresponduje s výzdobou sálu, byl konec. Ani Pauline nebyla zrovna hlasem rozumu. Upřímně řečeno, způsob, jakým společně s Catherine přistupovaly k věci, vzbuzoval dojem, že obřad bude přenášet televize po celém světě. „Promiň, Cath,“ řekl Si a mnul si palcem kůži mezi obočím, „ale musím končit. Jsme ve vlaku a zrovna zpomalujeme, blížíme se do stanice. Možná budu muset přenést zavazadla nebo něco na ten způsob.“ Laškovně jsem se na něj zamračila a zlehka ho kopla do kotníku. Nezastavovali jsme se, vlak právě nabíral rychlost, pokud to tedy ještě šlo. Naklonila jsem se do uličky a sledovala, co dělají ostatní (převážně spali), a na půl ucha poslouchala, jak Si uklidňuje svou sestru a říká jí, že všechno půjde hladce, že jí to bude slušet, že na ni bude Jasper pyšný a že on, Si, je na ni pyšný a bude, ať už se stane cokoli. Dokonce i dva kluci sedící před námi vypadali pobaveně; viděla jsem, jak otáčejí hlavy, aby se na nás usmáli mezerou mezi sedadly, bezpochyby zmateni zvláštním tónem, který měl Si vyhrazen výhradně pro svou sestru a který byl asi o oktávu nižší než jeho normální hlas. Když jsem se poprvé setkala s Catherine, několik měsíců poté, co jsme se se Siem dali dohromady, byla jsem přesvědčená, že my dvě nebudeme mít naprosto nic společného. Je totiž jedna z těch dívek, kterým se dostalo vzdělání na soukromých školách, jsou hezké, chytré a oblíbené a nikdy nemusely čelit žádným překážkám, pokud jsem mohla soudit. Navíc měla skutečně extrémní sebevědomí, o čemž jsem si já mohla nechat leda tak zdát. Ale když zrovna 19

Vlak do Parize_001-312.indd 19

22.05.22 16:37

LORRAINE BROWNOVÁ

nemluvila o svatbách, ukázalo se, že nejsme až tak rozdílné, jak jsem si původně myslela. Sblížila nás láska k vínu a reality show a zdálo se, že bychom vlastně mohly být časem dobré kamarádky. „Teď už opravdu budu muset končit, Cath. OK? Uvidíme se zítra, ano?“ loučil se Si. Zavěsil a nevěřícně se na mě podíval. „Je něco špatného na tom, když řeknu, že se mi uleví, až tohle všechno skončí?“ Pečlivě jsem volila slova. „Změnila se tak trochu v maniakálního kontrolora.“ „Změnila? Vždycky byla taková. Tou svatbou se to jen ještě víc prohloubilo, to je celé,“ opáčil, zhroutil se znovu do sedadla a frustrovaně zasténal. „Pojď, prohlédneme si tvoje fotky z Benátek,“ navrhla jsem a zrovna v tu chvíli se někdo rozhodl zbytečně hlasitě telefonovat, přestože byla už jedna hodina ráno. „To nás přivede na jiné myšlenky.“ Byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych si četla, a příliš podrážděná na to, abych mohla spát, takže jsem uvízla v jakémsi nepříjemném, neklidném polobdění. Podal mi svůj telefon. „Nejsou ale nic moc, Han. Ty tvoje budou daleko lepší.“ „Nebudou,“ ujistila jsem ho, i když jsem si myslela, že s největší pravděpodobností budou. Zdálo se, že jsem konečně našla něco, v čem jsem celkem dobrá, a jen zřídkakdy jsem vyšla z domu, aniž bych s sebou měla Canon AE-1 pořízený z druhé ruky. Byl to vánoční dárek od Sie a byl to ten nejpromyšlenější dárek, který jsem kdy od někoho dostala. Prolistovala jsem album v Siově mobilu a začala od snímku, na kterém mě zachytil ve chvíli, kdy jsme poprvé dorazili do Benátek. Byli jsme na letišti a čekali ve frontě na vodní 20

Vlak do Parize_001-312.indd 20

22.05.22 16:37

VLAK DO PAŘÍŽE

autobus. Pro jednou mi nevadilo, jak vypadám: uvolněná, v krátkých džínových šortkách, žabkách a černém tričku, vlasy jsem měla kvůli vlhku kudrnatější než obvykle, v ruce otevřeného průvodce, s širokým úsměvem na tváři. Vyzařovalo ze mě nadšení, že se mi podařilo ocitnout se na místě, o jehož návštěvě jsem snila už od doby, kdy mi máma ukazovala obrázky různých míst a já si o nich vymýšlela své vlastní příběhy. Pak přišla selfie, kterou pořídil, když jsme stáli před bazilikou svatého Marka, což nebyl zrovna dobrý snímek, jelikož Si byl o deset centimetrů vyšší než já, takže bylo prakticky nemožné neodříznout buď jeho vršek hlavy, nebo všechno, co mám já od nosu dolů. Zatímco jsem mámě posílala přes WhatsApp koláž z fotografií, které Si pořídil v Dóžecím paláci, jeho telefon zavibroval a na displeji se objevila další zpráva. „No to se podívejme.“ Vytrhl mi mobil z ruky a podíval se na displej. „Do prdele,“ ulevil si a teatrálně se zašklebil. „Zase práce.“ „Co můžou teď chtít?“ zeptala jsem se. I kdyby mi to řekl, nemělo by to žádný význam. Pořád jsem si nebyla tak úplně jistá tím, co přesně dělá. Věděla jsem, že to má něco společného s prodejem léků, musí hodně cestovat a pobývat v zahraničí v hotelech Premier Inn, že dělá prezentace a že nepovažuje vystupování na veřejnosti za tu nejhorší věc na světě. „Zásadně odmítám to číst,“ opáčil Si. „Jsem přece na dovolené, ne?“ Váhavě jsem na něj pohlédla. „Všechno v pohodě?“ „Jasně že jo,“ řekl a dutě se zasmál. „Už jsi skončila s fotkami?“ „Ještě ne.“ 21

Vlak do Parize_001-312.indd 21

22.05.22 16:37