0041800

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 3

Magdaléna Mintová Falešný pohřeb

Ikar

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 5

Dádovi.

S Tebou je tráva zelenější všude.

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 7

Září

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 8

pondělí, 17. září

Kde jsou ty časy, kdy jsem se ptala sama sebe, jestli nejsem na deník příliš vdaná. Otázka, jestli nejsem na deník příliš rozvedená, je totiž ještě palčivější. To je totiž moje blízká budoucnost, už si ani nedělám naděje, že by se něco mohlo změnit. A co by se stalo, kdybych se znovu vdala a pak znovu rozvedla? Měla bych pak ještě právo si deník vůbec vést?!

Tedy, ne že bych se hnala do vdavků! Popravdě, i kdybych chtěla, nápadníci mi na dveře zrovna nebuší. V tomhle směru se nic nezměnilo. Ale jinak… Jinak to je hotová katastrofa!

Jo, kdybych tak už víc nepsala, to by určitě po letech někdo vyhrabal můj starý deník, přečetl by ho až do konce a pak se idylicky dojímal nad tím, jak to je všechno nádherný a jak jsme se měli s Albertem určitě děsně rádi a jak jsme si společně užívali Adámkovy první měsíce a milovali se víc a víc, tak strašně moc, až jsme z toho vybouchli samou láskou, byl to vlastně takový další velký třesk a z toho velkého třesku vznikl úplně nový svět, svět, kde je jen samá láska a mír…

Ne. Bohužel se nedokážu přinutit, abych tato slova nepsala s ironickým úšklebkem na obličeji. Což mi připomíná, že bych se měla rychle přestat šklebit, jelikož mi dle posledních ranních pozorování v zrcadle každý den přibude přibližně jedna nová vráska. Takže smáznu ironický úšklebek a budu se raději tvářit vážně a nonšalantně. Bez vrásek.

Takže velký třesk a potopa lásky? Ne. Jestli přišlo něco velkého, bylo to maximálně VELKÝ KULOVÝ. Přikoulelo se a rozmetalo mi moje úžasně nalinkované plány. Bohužel opravdu nejsme ve filmu podle knížky od Rosamunde Pilcherový.

Takže, vzkaz čtenářům do budoucnosti: Moc mě to mrzí, ale tenhle happyend se nekonal.

8

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 9

A co zase kecám, nemrzí mě to, nejsem přece žádná fňukna, co tu bude fňukat, jak ji to děsně mrzí, a litovat sebe a svoje rozpadlé manželství. Ne. To JÁ teda dělat nebudu!

(Ale mrzí mě to.)

(Ovšem jelikož to píšu do závorky, teoreticky to neplatí!)

Tak to byl stručný úvod do mé osobní tragédie. Teď to už tak stručné nebude, protože… No, za posledních šest let se toho stalo opravdu požehnaně. A jelikož jsem teď nezaměstnaná a už brzy také svobodná matka, která (prozatím!) žije pouze díky solidaritě svého budoucího exmanžela, a když Adámek odkvačí do školy, nemám zrovna do čeho píchnout, tak jsem si říkala, že bych se mohla po dlouhé době zase vrátit ke psaní. Okolnosti jsou pro to naprosto ideální: jako vždy můžu všem tvrdit, že pracuji na románu, který mě vystřelí do literárního světa a já se (opět!) budu moct postavit na své nohy. Fakt, že nesepisuju detektivní román, ale tragédii s názvem Můj život, už nemusí nikoho zajímat. Ano, je mi to jasné, teď, po tom, co se stalo minule, mi bude někdo horko těžko věřit, že opravdu píšu detektivní román, nicméně, když se nad tím tak zamyslím, první věta, kterou bych mohla začít, je jako vystřižená z detektivky: Filip to měl spočítané už dlouho, ale toho větrného dne visela ve vzduchu kromě pylové alergie i jeho smrt…

Ano, přesně tak. Filipova smrt. A není to zase tak dávno.

Takže by se skoro dalo říct, že se historie opakuje. Moje finanční budoucnost je ohrožená, vlastně moje budoucnost celkově vypadá docela bledě, já oficiálně „pracuju na knize”, ale ve skutečnosti se jen vypisuju z pocitů…

Ovšem jedna věc je znatelně jinak. Psací stroj tentokrát dostal košem a já tyto řádky vyťukávám pohodlně na notebooku. Samozřejmě za to může i minimalismus, který jako svěží vítr vtrhnul do mého života, ale hlavní důvod je trochu jiný.

Psaní na stroji už nepovažuji za bezpečnou aktivitu. Člo9

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 10

věk by řekl, že jsem se měla ponaučit už před lety, když můj deník skandálně odhalil můj vlastní otec, ale ne. Musela jsem se spálit ještě jednou, aby mi došlo, že příště si své (pro některé jedince nepochopitelné) myšlenky a inteligentní postřehy musím zaheslovat do nějaké těžce přístupné elektronické složky, jejíž otevření je možné pouze s otiskem palce a skenem zornice.

Ne, že by tohle všechno můj počítač dokázal, má k tomu však o hodně blíž než psací stroj, kterému zatím uděluji milost, ale občas nad ním stojím s kladívkem a přemýšlím, jestli si na něm nevyliju hněv a nepotrestám ho za všechno to neštěstí, které mi teď trůní na ramenou. Dá se přece říct, že byl spolupachatelem…

Ale hezky popořádku, ať zase nepředbíhám. Před půlhodinkou jsem se vrátila ze školy, kam jsem vedla Adámka, a statečně jsem odolávala návratu do postele, čumění na telku a brečení u dokumentů, kde buď skupina žen či mužů hledá vhodný protějšek za pomoci celého televizního štábu, nebo se zase někdo snaží zhubnout, zatímco na něho celý televizní štáb povzbudivě ječí, když se dře na běžícím pásu.

Podivným způsobem mi tyhle pořady rvou srdce, ale zároveň mě hrozně baví.

Jsem asi sadomasochistka. Oba pořady mi totiž taky připomínají můj život. Zaprvé právě teď nikoho nemám, jsem singlák, sama jako kůl v plotě, ba co hůř, rozvádím se. A potom to taky nebude lepší, bude ze mě svobodná matka, takže kdo by mě asi tak chtěl?

A zadruhé mám na břiše špek. Po porodu jsem sice urychleně zhubla, nicméně mám pořád o sedm kilo víc, než jsem měla „zamlada”. Ano, něco mi samozřejmě zůstalo v prsou, to není na škodu, ale ten zbytek se mi převalí přes okraj džínů vždycky, když si dřepnu. Všichni mi sice říkají, že to není vidět, ale já to vidím každopádně! A mám pode10

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 11

zření, že to viděl i Albert, a to tak silně, že z toho požádal o rozvod!

No dobře. To asi přeháním. Ten důvod byl trochu jiný.

Malinko… závažnější. Ale můj špek k tomu určitě přispěl!

Několikrát jsem totiž Alberta přistihla, jak mi vejrá na břicho. Pan Dokonalý, který nemusel v tom svém otravně plochém břiše odnosit dítě, a tak si stále drží linii.

V poslední době, když už se stane, že se musíme vidět, už mi nekouká jinam, než na to břicho. Asi k tomu má více důvodů. Možná prostě nedokáže snést pohled do mých nádherných očí s vědomím, že už nejsem jeho. Ano, to bude ten pravý důvod.

Ale ne, nebudu se rozčilovat. Už pomalu začínám vidět rudě, takže raději využiju čas, který mi zbývá do Adámkova návratu ze školy, a napíšu něco smysluplnějšího. Mám na to tak sedm hodin a pauzu na oběd nejspíš – z pochopitelných důvodů – oželím. Třeba, když to budu dělat častěji, se mi Albert zase začne dívat do očí.

Abych to shrnula. Jsem rozvádějící se matka šestiletého syna se špekem na břiše, takže se s oběma televizními pořady dokonale ztotožňuju a velice ráda si u nich pobrečím.

Ale rozhodla jsem se, že si tuhle svou libůstku konečně odpustím a raději opět usednu k psaní. To je podle mě mnohem lepší terapie, a navíc u toho nespotřebuju tolik papírových kapesníčků.

Předtím, než jsem byla vyhoštěná sem – do toho snad nejmenšího domku na okraji Brna – nebyl můj život s Albertem zrovna idylka, ale stačilo to. Ano, stačilo to. Byla jsem víceméně spokojená, nekoukala jsem na stupidní pořady, neřešila jsem žádné existenciální otázky… Tedy, kdyby to záleželo na mně, tak bych je neřešila ani teď a s klidem bych se nechala vydržovat od exmanži, protože koneckonců jsem mu dala úžasného syna, což mělo za důsledek špek na břiše, takže za to by mi měl být vděčný na věky věkův, no ne?

11

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 12

Každopádně jeho rodina s tím tak úplně nesouhlasí.

Zrovna včera se mi zaryl do srdce zubatý nůž v podobě telefonátu od Mileny, ve kterém mi řekla, ať už si koukám najít nějakou práci, protože Albert by se jednoho dne rád znovu oženil a nemůže mi navždycky financovat mé nákladné žití. Dokonce mě jakýmsi nenápadným, plíživým způsobem přirovnala k bláznivé Bertě, kterou měl pan Rochester zavřenou na půdě a která mu zamezovala ve sňatku s Janou Eyrovou! Jediné štěstí, že se teď s Milenou pravděpodobně dlouho neuvidím, protože jinak bych ji danou knížkou snad pleskla po hlavě!

Každopádně, po té tragické události následovala lavina dalších tragických událostí, které vedly k mému nynějšímu stavu – vyhoštění do pididomku na okraji Brna, daleko od honosného sídla Svíčkových, s Adámkem na krku…

Ježkovy zraky, teď zním jako krkavčí matka, ale tak to vůbec není. To už spíš Albert je krkavčí otec, jestli něco takového existuje. V tomto směru – alespoň v tomto směru – se nezměnilo vůbec nic. Když jsme ještě bydleli u Svíčkových, Albert se Adámkovi stejně nijak extra nevěnoval a důvod by nemohl být víc nasnadě… Ó ano. Jelikož a poněvadž pořád trčel v práci!

Ale ne. Stop! Klid. Klídeček. Rychle si musím představit něco uklidňujícího. Modrou lagunu. Bankovky. Značkové boty. Milenin hrob…

Téma Albert a workoholismus bych si měla jednou provždy zakázat. S ním se totiž obvykle stupňuje intenzita mého bušení do klávesnice a já bych ze svého notebooku nerada vymlátila pevný disk.

Milenina přehnaná péče Adámkovi taky neschází, což vím docela jistě, neboť jsem se ho na to přímočaře zeptala.

Sice jsem četla pár knížek o správné výchově, a dokonce jsem tam i narazila na rady typu, že bychom nikdy neměli naše dítě poštvávat proti jiným členům rodiny a tak dál, ne12

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 13

bo že bychom se ho nikdy neměli ptát, koho by si s sebou vzalo do rakety do vesmíru, kdyby byl konec světa a v raketě by už byla pouze dvě volná místa…

No, řekněme, že jsem se z těch knih velice poučila – minimálně mi to dalo spoustu skvělých námětů na moje a Adámkovy hluboké večerní rozhovory, kdy si s ním pokaždé před spaním ještě malinko povídám.

(Do rakety by vzal s sebou samozřejmě mě, nic jiného jsem ani nečekala, ovšem trochu mě překvapil, když začal vymýšlet, jak by Alberta zavřel do barelu a na tajnačku ho přivázal k raketě, aby ho nemusel nechávat na Zemi. Že by v tom barelu Albert shořel už při startu, to jsem mu neřekla.

Jsem silná žena.) „Stýská se ti po Mileně, Adámku?“ zeptala jsem se ho asi tak před týdnem, než jsme šli spát. „Ani ne,“ zhodnotil to suše. „S Milenou je hrozná nuda, viď?“ přisadila jsem si. „Po té se nám teda stýskat rozhodně nebude!“ „Ale víš, po kom se mi stýská?“ zamumlal, zachumlal se do dečky a oči se mu najednou podivně leskly. Jeho dojetí mě dojme vždycky ze všeho nejvíce, takže jsem do tří vteřin cítila, jak i mně stoupá do oka slza, a chápavě jsem přikývla. „Vím, Adámku, vím…“ Zhluboka jsem si povzdechla. „Mně taky.“ Jeho dojetí ale bylo rázem pryč. „Cože? Vážně? Já věděl, že se ti po něm nakonec bude stýskat! Tak si ho vezmeme sem k sobě, může být na zahradě, není sice tak velká, ale stačit to bude! Strejda Míra by mi určitě pomohl stlouct boudu, až zase přijede… A budeme chodit na procházky!“ I moje dojetí bylo rázem pryč. Na vteřinku mi bleskla hlavou představa Alberta, jak mu kouká z pestrobarevné, podomácku stlučené boudy hlava, ale ihned jsem si uvědomila, že vůbec nemluvil o svém tatínkovi, ale o Ferdovi, středně velkém rezavém psisku, které zůstalo na Svíčkovic 13

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 14

sídle, protože moje nesnášenlivost vůči zvířatům má tak hluboké kořeny, že ani moře Adámkových slz by v tomhle případě neobměkčilo mé srdce.

Navíc jsem mu napovídala, že na něj mám alergii a že v našem malém domečku by mě to mohlo bez legrace zabít!

Až jsem tomu sama skoro uvěřila. I tak těch slz Adámek vybrečel aspoň jezírko, když jsem mu jemně ale důrazně řekla, že zkrátka a dobře ta smradlavá hromada chlupů a zubů a slin s námi do nového domku nejede!

Musím Adámkovi ovšem přičíst body k dobru. Přestože jsme se od začátku víceméně bezkonfliktně (Milenu do toho nepočítám) shodli, že Adámek určitě bude zůstávat přes týden se mnou, mohl do toho mluvit i on sám. Čekala bych, že ve chvíli, kdy mu zatrhnu vzít si Ferdu s sebou, začne fáze citového vydírání a on bude ječet, že chce teda radši zůstat s taťkou. Ale nic takového ho ani nenapadlo. Prostě jen brečel a vydíral svýma smutnýma očima (ne nepodobnýma těm Ferdovým) a podezřele vychytrale navrhoval, ať si pořídím prášky proti alergii, ale ani jednou ho nenapadlo, že by snad zůstal s Albertem. Ano, zde je vidět, že tahle má láska je opětována. „Ale né…“ zaúpěla jsem. „Mrzí mě to, ale já neměla na mysli Ferdu, víš…“ Jeho rozzářené oči zase pohasly. „Aha,“ hlesnul. Pak se na mě ale pátravě podíval a jako u křížového výslechu povídá: „A kohos měla teda na mysli?“ Samozřejmě, že jsem mu nemohla říct pravdu. Adámka jsme do úplných detailů mého a Albertova rozvodu nezasvětili, říkali jsme si, že na tohle je opravdu ještě moc malý.

Takže jsme mu prostě a jednoduše řekli, že se občas stane, že se lidi nemají už tak moc rádi, jako když se brali. Takže tomuhle teď on věří. Kdybych mu přiznala, že se mi za jednoho pošmourného podzimního večera zastesklo po jeho taťuldovi, on by jakožto správný chytrolín ihned vymyslel 14

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 15

vhodné řešení. Uměla jsem si představit, jak na mě poulí ta svá modrá kukadla, usmívá se jak blázen a říká: „Tak se vrátíme za taťkou!“ a čeká, že já začnu skákat radostí a ječet: „No Adame, ty jsi gééénius! Že mě to nenapadlo dřív!“ Takže ne. Tohle jsem mu prostě nemohla říct. „No… Samozřejmě že po Hansovi!“ vypadlo ze mě bez větších rozmýšlení. „Po Hansovi?“ ptal se Adámek nedůvěřivě. „Vždyť ten skoro nemluví.“ Zamračil se. „No jo, to víš. Je to příjemná změna. Někdo hodně mluví a prd dělá. A někdo zase nemluví, ale zvládne toho spoustu.

A to je přesně Hans, a právě po tom se mi tak stýská…“ Tahala jsem svoje výmluvy až z paty. Adámek nevypadal moc přesvědčeně, a tak jsem honem dodala: „Ták, a teď už je čas jít spát… Tak dobrou s kobrou, prťousi!“ Urychleně jsem vyskočila z jeho postele, až se mi zatmělo před očima, mlaskla mu pořádnou pusu a s máváním se odporoučela z jeho pokojíčku.

Jednu věc Albertovi musím nechat. Způsob, jakým se zachoval, je opravdu obdivuhodný. Sice na něj občas trochu nadávám, ale pravda je, že se zmítám mezi lítostí kvůli tomu, co jsem svou blbostí ztratila, a vztekem… Vztekem na sebe, který si ventiluju skrz vztek na Alberta. Dalo by se však říct, že to je naprosto přirozená reakce. Je to takový můj způsob, jak se vyrovnat se ztrátou Svíčkovic milionového impéria.

Ovšem po tom, co jsem Albertovi provedla, bych se upřímně nedivila, kdyby mě namísto tohoto všeho raději poslal někam na práce do kolonií, jak jsem to viděla v jednom seriálu. Nebo by se svými penězi klidně mohl zařídit, abych zmizela úplně. S jeho penězi by klidně mohl zařídit, aby zmizela celá moje rodina a nikdo nic nevěděl!

V tom případě mi mohl přece jen koupit něco většího než tenhle domeček pro panenky, ale asi je to pořád lepší, než 15

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 16

kdyby mě odsoudil na doživotí v paneláku. Průměrný člověk by tento dům zhodnotil asi jako krásný a prostorný tak akorát pro menší rodinu. Že mezi průměrné lidi nepatřím, to není moje chyba.

Dole je menší obývák a jedna lehce stísněná kuchyně s jídelním koutkem a prosklenými dveřmi, vedoucími do malé zahrádky. V dolním patře mé nové rezidence se kromě toho nalézá taky záchod, pidikoupelna se sprchovým koutem a jakási temná komora, kde jsou těsně na sebe nahňácaný pračka se sušičkou. Úzký schodiště vede do podkrovního patra, kde má Adámek pokojík a já ložnici. Jediné světlé místo toho všeho je horní koupelna s obří rohovou vanou.

Ta vana je asi jediná „obří“ věc, která tu je, a já si ji podle toho náležitě vychutnávám. Jedna polička v koupelně je vyhrazena všemožným svíčkám, polička pod ní je zase plná koupelových solí, pěn do koupele, mýdlových okvětních lístků a tak podobně. Řekla jsem si, že nějak si musím to odloučení od přepychu u Svíčkových vynahradit, no ne?

Když se občas zalykám hořkostí a zapomenu na skutečnost, že bych přeci jen měla být Albertovi trochu vděčná, napustím si vanu, zapálím si svíčky a relaxuju. Většinou v sobě aspoň špetku vděku najdu. Zatím tenhle rituál musím provádět denně.

Někdo by mi určitě řekl, že si stejně žiju poněkud nad poměry, což může být z určitých úhlů pohledů pravda, ale aby bylo jasno, vím minimálně o dvou tragédiích, které moje přesídlení přineslo. První tragédií je absence bazénu. Byli jsme na něj s Adámkem zvyklí a pravidelně chodili po večerech plavat, naučil se to už v necelých pěti letech a od letošního roku chodí i do speciálního kroužku závodního plavání.

Bydlíme tady už od začátku září čili nejdelší dva týdny v mém životě, a tak jsem už nejednou musela s Adámkem vyrazit do veřejného plaveckého bazénu, kde jsem nebyla 16

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 17

věky, takže to pro mě byl trochu šok. Po celou dobu naší návštěvy se křečovitě usmívám a mávám, kdykoliv to Adámek vyžaduje, ale nemohu přestat myslet na to, v jakém ohrožení se oba nacházíme – co když si přineseme z bazénu kromě příjemné únavy například taky bradavici nebo plíseň? Snažím se na to nemyslet, abych si to náhodou nepřivolala, ale popravdě řečeno, čím víc se snažím, tím víc na to myslím a nevědomky lidem zírám na odhalené nohy, nehty u nohou a chodidla a hledám jakékoliv příznaky plísňových onemocnění. A to už nemluvím o jiných chorobách, které se dají v bazénu chytit, ale v tomto bodě myšlenky vždy utnu a raději pokukuju po pohledných plavčících. Kterých teda v Brně moc není.

Aspoň že o víkendech si Adámek zaplave u Svíčkových.

Pak jsou tu ještě nedělní večeře na sídle, kde jsem povinována být i já coby matka Milenina a Jardova jediného vnoučete pro zdání kompletní rodiny. To byla jedna z Mileniných podmínek, když se mnou konečně přestala bojovat kvůli tomu, že Adámek bude přes týden se mnou. Musím ovšem říct, že tahle podmínka mi nevadí. Většinou si před večeří s Adámkem skvěle zaplaveme a pak si nacpeme břicha tak, jak se nám to u nás doma přes týden moc nepodaří; Svíčkovic kuchyně je pořád stejně vynikající. Milena se většinou krotí a odpouští si jízlivé a jedovaté poznámky, nicméně ani tak ji nepřestávám podezřívat, že se na mě možná chystá udělat nějaký atentát či něco podobného, protože ta se s částečným odloučením se svým malým broučkem stále sžívá, zatímco jemu to je upřímně putna. Jak říkám: je po mně!

Druhá tragédie, plynoucí z mého a Adámkova vystěhovalectví, je ovšem naprosto kolosální a doteď ještě čas od času nemůžu usnout, když na to myslím. Převaluju se, ta myšlenka mě pálí v hlavě, občas se začnu i potit, je mi hrozné vedro a neustále musím obracet peřinu na druhou, chladnější stranu. Dokonce – a za to se, přiznávám, malinko 17

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 18

stydím – to byl jeden z hlavních bodů, proč jsem se snažila zabránit rozvodu, když už se zdálo, že je nevyhnutelný: moje šatna. Ano, moje šatna. Často na ni myslím, co se s ní asi stalo. Mám takové tušení…

Nejspíš vůbec nic. Zeje prázdnotou a čeká na příchod další paní domácnosti, Albertovy příští choti, kterou už teď z hloubi duše nenávidím!

Ona si tam nanosí své róby, zatímco já se mezitím budu muset spokojit se svým takřka poustevnickým životem na okraji skorovelkoměsta a podkrovní pidimístnůstkou, navazující na mou ložnici, kde je jen jedna krátká tyčka na ramínka a pár přihrádeček. Když jsem se stěhovala ze sídla sem, hned mi došlo, že se mi do mé nové „šatny“ moje garderoba ani náhodou nevejde, takže velká část mého oblečení je zatím ještě uložená v papírových krabicích různě po domě.

Vím moc dobře, že bych s tím něco měla udělat – a rozhodně to plánuji – ale zatím jsem se k tomu nedokopala.

Asi si nostalgicky zavzpomínám a prodám zase něco na internetu. Plánuju totiž také stát se minimalistkou a pořídit si tzv. minimalistický šatník, to znamená asi tak jen deset kousků oblečení, které však s nadprůměrnou vynalézavostí (která mi nechybí!) dokážu nakombinovat do stovky různých outfitů. Takový šatník by se mi už do šatny vešel, a to vcelku bez problémů. Mám velkou motivaci!

Když už jsem v tom, mohla bych si hezky sepsat své nejbližší cíle, ať to mám černé na bílém. Takže: 1. Sepsat události posledních několika měsíců (kdy se to všechno mírně řečeno dost vyostřilo).

2. Vybalit si všechno oblečení a valnou většinu prodat na internetu.

3. Stát se minimalistkou.

4. Najít si práci.

18

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 19

Tomu poslednímu bodu jsem se holt nemohla vyhnout, protože mé okolí už na mě vyvíjí docela silný tlak. Jízlivé poznámky ze strany Albertova příbuzenstva už do toho snad ani nezahrnuju, vlastně si skoro nepamatuju, kdy se se mnou Milena bavila o něčem jiném než o mém (neexistujícím) zaměstnání. Kde jsou ty časy, kdy na mě tahle žena tlačila, ať se stanu matkou na plný úvazek, ženuškou v domácnosti? A nakonec se jí to povedlo, což je jeden z hlavních důvodů, proč jsem na tom teď tak mizerně!

Milena mi teď nicméně může být úplně volná, narážky od mých rodičů, krve mé krve, už jsou mi však ukradené o trochu míň. Nejvíc mi ovšem pohnul svědomím Adámek, když se v jeho úplně prvním školním týdnu vrátil jednoho odpoledne poněkud pohnutý a dlouho mi nechtěl říct, co se děje, až jsem to z něho nakonec vytáhla pod pohrůžkou, že mu večer nepřečtu kapitolu z Harryho Pottera.

Celý zkroušený mi pověděl, že ve škole si povídali o povoláních a co dělají rodiče, a on že vůbec nevěděl, co má říct, tak řekl, že maminka je doma. A paní učitelka, drbna jedna šťouravá, se vyptávala, proč jsem doma, jestli jsem jako na mateřské, jestli nemá náhodou Adámek mladšího sourozence, tak on po popravdě řekl, že ne, že jsem prostě doma.

Děti se toho děsně chytily, protože jsou to prostě děti, a tak tam začaly řešit, jestli náhodou nejsem nemocná, že Adélky maminka si zlomila obě nohy a pak byla měsíc na neschopence, tak jestli jsem si náhodou taky nezlomila obě nohy a nejsem na neschopence, načež upřímný Adámek povídá, že ne, že jsem si nezlomila nohy, až nakonec nějaký raubíř jménem Čeněk povídá: „No tak to je asi nezaměstnaná, ne?“ Řekl to však tak, že to znělo, jako by šlo o něco velmi, velmi špatného, jenže jelikož Adámek netušil, jak to tedy se mnou je, protože jsme doma nikdy neřešili, proč jsem doma, tak jen přikývl a už k tomu nic nedodával, ale měl z toho celý den špatný pocit, protože co když nejsem nezaměstnaná, 19

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 20

a co když si teď celá třída o jeho mamince myslí, že je nezaměstnaná, a co když být nezaměstnaný je opravdu něco ostudného?

Adámkovi jakožto citlivému dítěti se zase podivně leskly oči a dokonce se mu začínala i klepat bradička, tak jsem ho přidusila v medvědím objetí a řekla: „Adámku, víš… Já sice jsem… No, dá se to tak říct, že jsem nezaměstnaná, ale na tom není vůbec nic špatného, takže si s tím nedělej žádný stresy, jasný? A nějakej Čeněk ať se jde bodnout, jen počkej, až bude v mém věku, taky bude určitě nezaměstnaný!

A jestli ne, tak bude dělat hovnometaře! Neboj, však já už si brzo práci najdu…“ zamumlala jsem nakonec a nevěřila vlastním uším. Adámek očividně taky ne, protože se nadále tvářil zkroušeně, tak jsem si řekla, že trochu odlehčím situaci, a s vážným výrazem jsem řekla: „A vůbec, koukala jsem, že u vás ve škole hledají uklízečku, to by pro mě nebyl špatnej džob, co myslíš? A navíc bychom se vídali nejen doma, ale i u tebe ve škole!“ Když jsem ale viděla Adámkův zděšený výraz, vybuchla jsem smíchy a zase si ho k sobě přitáhla. „Dělám si legraci!

Umíš si mě snad představit s mopem?“ A Adámek se konečně přestal soužit a rozchechtal se se mnou. Ta představa byla k popukání. „To teda neumím!“ chichotal se a já byla potají pyšná na to, jak elegantní maminka zřejmě jsem. Pak jsme společně vymýšleli scénáře, jak bych mu o velké přestávce vozila na uklízečském vozíku sváču, a jiné srandičky. Katastrofa zažehnána.

Ale i tak. Musím si holt najít práci. Zkejsla jsem doma víc jak sedm let. Dávám to samozřejmě za vinu Mileně, před lety mě promyšleným a systematickým nátlakem přinutila k tomu, aby se ze mě stala žena v domácnosti, což na Svíčkovic sídle neznamenalo to, co by si každý druhý člověk obvykle představil. Nelítala jsem neustále s prachovkou po 20

falešný pohřeb.qxp_Sestava 1 27.08.20 16:12 Stránka 21

domě, netrávila jsem dlouhé hodiny v kuchyni u sporáku, ani ten mop mi nepřišel pod ruku… Nic takového.

V prvních letech Adámkova života jsem se plně věnovala jemu. Můj původní plán byl sice takový, že se do práce vrátím docela brzy alespoň na částečný úvazek a budu z domova psát články pro magazín Mercur, ale nakonec jsem byla ráda za Milenino vtíravé domlouvání, ať jsem raději doma a plně se soustředím na své dítě, protože takhle zkraje života přece potřebují děti svou maminku na celých sto procent, obzvlášť když Albert musí pracovat a živit rodinu.

Argument roku.

Ovšem když byly Adámkovi tři roky a průměrné české matce by skončila mateřská, mně se, no, mně se zrovna nechtělo se honem hnát do práce. Během posledních let jsem dokonce zplodila několik rukopisů, ale z žádného nakladatelství mi nepřišla kladná odpověď a já skálopevně odmítala Albertovy pobídky, ať si to vydám samonákladem. Nejsem zrovna vzor skromnosti, ale uznání se koupit stejně nedá.

V průběhu těch let se někdo sem tam obtěžoval napsat důvody, proč nechce má dílka vydat, takže jsem si nedělala iluze. Podle všeho jsou mé texty na pomezí několika žánrů, nelze je zařadit a neexistuje pro ně cílová skupina. To jednoho zrovna nepovzbudí.

Takže jsem si aspoň porůznu sepisovala další pokusy o detektivky a představovala si, že jsem spisovatelka na volné noze a tohle si naprosto můžu dovolit, a ještě k tomu jsem příkladná matka, která tráví se svým synem veškerý svůj čas.

Nicméně říct o sobě, že jsem spisovatelka, teda pořád ještě nemůžu, takže u představy bohémského spisovatelského života to haslo. A navíc, pod slovem „bohémský život“ si stejně představuju samu sebe v jakémsi doupěti, kde je každá volná plocha pokrytá dečkami, ze stropu visí spousty lapačů snů, všude nebezpečně hoří svíčky nebo doutnají vonné ty21