0041792

tanec se sluncem_003.qxp 26.11.20 10:59 Strรกnka 1

Kay Brattovรก

TANEC se SLUNCEM

Všem matkám. Jste opravdové superhrdinky.

Otoč se tváří ke světlu jako slunečnice a všechny stíny zůstanou za tebou.

Hellen Keller

Tanec_se_sluncem.indd 3

29.11.2020 19:56:50

Prolog „VŽDYŤ JÁ SE SNAŽÍM, LAUREN. Dělám, co můžu. Jasně, radši bys tu

měla tátu.“ Sadie konečně vyjádřila slovy myšlenky, které ji sužovaly od chvíle, kdy se ztratily. „Ten by alespoň věděl, jak se odtud dostat,“ zavrčela Lauren.

Mezi oběma ženami zavládlo mrazivé ticho. Nepříjemné ticho. „Nevím, co říct,“ posteskla si Sadie. Lauren má pravdu. Tom by je vyvedl rovnou z lesa ven, jeho neomylný orientační smysl by nastoupil ještě před první známkou paniky. „Já taky ne,“ připustila Lauren. Po dlouhé odmlce těžce vzdychla. „Hele, já to tak nemyslela. Jsem fakt ráda, že jsi přijela, mami.

Já vím, že máš snahu.“ Sadie vzala Laureninu dlaň a třela ji, aby ji zase trochu zahřála. „Takhle nemluv. Za to nikdo nemůže, leda pitomá matka příroda.

Za chvilku budeme z lesa venku a večer už se tomu budeme jen smát. Tak co, dobrý?“ Lauren přikývla, víčka sklopená. Sadie viděla, jak se jí chvěje brada a jak zadržuje slzy. Jak se snaží nedat najevo, že se každou chvíli složí. „No tak – jdeme.“ Lauren těžce polkla a znovu vykročily.

Krize odvrácena. Sadie si oddechla. Šly dál, nemluvily spolu a každá myslela na tu malou roztržku a co vlastně ve skutečnosti znamenala. Sadie stále cítila nesmírný smutek nad tím, že asi není takovou matkou, jakou Lauren potřebuje. V poslední době si toho mnoho řekly a Lauren teď 5

Tanec_se_sluncem.indd 5

29.11.2020 19:56:50

přihodila jen další ingredienci do velkého hrnce zklamání, jímž byl její život.

Zvláštní, že Sadie nedocházel dech. Bolelo ji celé tělo, to ano, ale plíce fungovaly docela dobře. Když přešly mýtinu, Sadie zaváhala. „Jseš si jistá, že máme jít tudy?“ dala si ruce v bok a ohlédla se zpátky po směru, odkud přišly. Zoufale si přála, aby potkaly nějakého turistu. Zarostlého zálesáka, to je jedno. Ale nikde nikdo.

A Lauren neodpovídala. „Lauren? Ptám se, jestli jdeme určitě správně.“ Sadie nedokázala skrýt netrpělivost. Jestli se chce Lauren chovat jako spratek a trestat ji mlčením...

Ohlédla se s peprnou poznámkou na jazyku.

Ale pohled na Laureninu tvář jí vzal slova.

Vytřeštěné oči. Otevřená ústa. Výraz čiré hrůzy.

Sadie se nepatrně pootočila, aby viděla, co dceru přimrazilo k zemi. V tu chvíli ji ochromil strach.

6

Tanec_se_sluncem.indd 6

29.11.2020 19:56:50

Kapitola první O DEN DŘÍVE ZAVLÁDLO V JIŽNÍ KAROLÍNĚ JARO, což zjevně ocenil

malý kolibřík poletující s nenucenou radostí za oknem kuchyně.

Zářivě rubínové hrdlo a smaragdová hlavička se čarokrásně vyjímaly na zeleném trávníku. Ptáček se třepotavě pohupoval ve vzduchu, chvílemi prudce vzlétl a znovu se spustil nad pučícími růžovými keři jako neposedný, všetečný drahokam.

Bezstarostný. Vůbec nic ho netrápilo, zdálo se.

Jukl na Sadii, jako by se tázal, proč je krmítko už měsíce prázdné.

Netušila, proč se o to Tom nepostaral. On, takový milovník ptáků.

Sama byla příliš unavená, než aby se tím zabývala. Možná, že unavená není ten správný výraz. Není to ta únava fyzická. Je to temná mlha, která se na člověka snese a obere ho o touhu cokoliv dělat. Která učiní z ranního vstávání úkol dne a která vás nutí se do té postele stále vracet.

Kdyby se vyzpovídala své terapeutce Lacey – co je to za jméno pro odborníka na duševní zdraví – dozvěděla by se, že trpí krizí středního věku. Sadie se považovala za bystrou ženu a od onoho dne, kdy s Tomem vezli Lauren na koleje, a ona tam stála na chodníku a mávala jim, tušila, že ji nejspíš čeká syndrom prázdného hnízda.

Nicméně první rok Laureniny nepřítomnosti se jí povedlo celkem zvládat. V práci si přibrala směny a doma trávila méně času. A když nastal druhý rok bez Lauren, myslela si Sadie, že nejhorší má za sebou.

S výdechem těžkým, že v tom tichu zazněl jako vichřice, se nahrbila na židli a nehty bubnovala o desku stolu; očima co chvíli zalétla 7

Tanec_se_sluncem.indd 7

29.11.2020 19:56:50

k zadním dveřím do garáže, odkud v tuto dobu obvykle slýchávala zvuky kutění. Ale teď tam bylo ticho.

Takové ticho.

Tom byl zase pryč.

Zase jel tábořit. Tedy alespoň jí řekl, že jede tábořit, ale v poslední době to vypadalo, jako by si stále hledal něco na práci, jen aby nemusel zůstat doma. Na jednu stranu by ocenila, kdyby ji pozval, aby jela s ním, ovšem na druhou stranu věděl, jak ji toulky přírodou nebaví, takže proč by se vůbec ptal?

A tak tu seděla v kuchyni zuřivě vypulírované, že to v ní vypadalo skoro jako v nemocnici. Znuděně civěla do notebooku a zkoušela vymyslet, co bude dělat o víkendu. Ani si neuvědomila, jak se svět kolem ní scvrkával, až z něj zbyl jen úzký kruh, v němž není nikdo, komu by zavolala. Nikdo, s kým by mohla spřádat plány.

Volat matce nemá smysl, ledaže by toužila po bezobsažné konverzaci, neboť ani jedna nedokázala nahlas vyslovit, co si opravdu myslí.

A kromě toho spolu mluvily sotva před týdnem. Napadl ji Keith, starší bratr, jenž pro ni býval idolem. Opustil místo univerzitního profesora a teď žije kdesi mimo civilizaci se ženskou, se kterou se seznámil v internetové skupině prepperů. Sadie s ním nemluvila už dva roky, od té doby, co se ji snažil přesvědčit, že konec světa se blíží a že si Sadie musí vybrat všechny peníze z banky a zakopat je v zavařovacích sklenicích na zahradě. Tehdy se ho zeptala, na co by jí na konci světa byly peníze. Pochybnostmi o bratrově jasnozřivosti se okamžitě zařadila do okruhu jeho nepřátel.

Pár přátel měla, ale v posledních deseti letech se od nich tak vzdálila, že by je asi vyděsilo, kdyby se jim na displeji objevilo její číslo. Pomyslela na kolegy z nemocnice Greenville Memorial, kde pracovala na příjmu. Marilyn je teď na mateřské se svými třemi kluky a kvůli těm jejich sportovním kroužkům a školním aktivitám na sebe nemá ani chvilku času. Tahle žena rozhodně nemá čas na kamarádky, a i kdyby, ty její věčné stížnosti na věci, které z kluků dělají kluky, v Sadii vyvolávaly odpor. Nekonečné haldy prádla. Hromady jídla, které každý týden spořádají. Jejich nezkrotná energie.

8

Tanec_se_sluncem.indd 8

29.11.2020 19:56:50

Sadie by jí ráda pochválila všechno, co pro ně dělá. Ale nedokázala to. Určitě by se nezdržela kritiky, a tak radši mlčela. Proto se Marilyn snažila vyhýbat.

Pak tu byla Joy, rozjuchaná ženuška, která neuměla nic jiného než žvanit o snoubenci a o svatbě plánované na příští jaro. Jak bude mít jedenáct družiček a každá bude mít jinou barvu šatů. Sadie si ani nedokázala představit, že by dala dohromady jedenáct kamarádek, které by mohla pozvat na vlastní svatbu. Podrobnosti o svatbě musela neustále poslouchat v práci, při pauzách na kávu a jakékoliv další vhodné příležitosti. Slyšet Joy ještě mimo pracovní dobu, to bylo nad její síly.

A ovšem nesmí zapomínat na Janet. Ta už byla dlouho v důchodu, ale nepřestala chodit do práce, protože milovala ten šrumec v nemocnici. Když bylo málo příjmů, brala si do práce pletení.

Věčně všem vykládala o svých vnoučatech a aktivitách v církevním sboru a rozčilovala Sadii dobře míněnými nabídkami, aby se k jejich společenství přidala.

Každá z těch žen prožívala jinou fázi života, a tak se míjely. Sadie nenacházela žádný společný zájem.

Zamračila se, když si uvědomila, že v poslední době si povídá jedině s paní, která jí dělá melír. Vlastně ani nevěděla, jak se jmenuje, ani jestli má vůbec děti. Při návštěvách kadeřnice se po úvodních zdvořilostech uvelebila v křesílku a vypnula mozek s nosem zabořeným do časopisu.

Opravdu smutné.

Všimla si hodin na počítači, bylo něco po páté. Sadie si zkoušela vybavit Laurenin pracovní rozvrh. Mohla by jí poslat textovku, ale co když to bude vypadat, že se vnucuje? Lauren je možná ještě v práci a asi by neocenila textovou zprávu, v níž by se nepsalo nic zásadního, jenom ahoj, kde jsi a co děláš? Lauren nesnášela, když ji někdo kontroloval, a Sadie si nakonec odpustila věčné dotazy, jeli dcera v pořádku.

Na monitoru blikal kurzor, jako by čekal na příkaz. Vyťukala pár písmen na klávesnici a odklikla hledání.

Pocity smutku a osamění, když děti vyrostou a vylétnou z hnízda.

9

Tanec_se_sluncem.indd 9

29.11.2020 19:56:50

„To jako fakt? Víc pro mě nemáš, Google?“ S trapným pocitem, že si skutečně nahlas povídá s počítačem, zaklapla víko notebooku. Cítila neklid. O nic neměla zájem, nebavilo ji dokonce ani slídění na stránkách sociálních sítí ukazujících ty radostné lidičky s dokonalým životem, k jejichž kontaktům přišla nějakým nejasným způsobem, ani čtení nejnovějších politických blábolů na zpravodajských webech. Odmítala se koukat na televizi, i když se cítila trochu provinile, že nemá náladu sledovat počty přeživších poslední masové střelby. Stačilo jí vědět, že to přežili, a jediné, co mohla udělat, bylo chápat jejich trýzeň.

Tak co teď?

Tom se z kempování nevracel dřív než v neděli večer, takže Sadie má celý víkend pro sebe. Žádné vaření ani uklízení. Jen ona, čtyři zdi a ticho kolem ní.

Ještě něco ji trápilo. Ta věc se jí honila hlavou jako bzučení dotěrného komára, stále se vracejícího. Bude to muset pojmenovat, jinak se do konce víkendu zblázní. Vstala, vešla do hostinského pokoje, kam si Tom ukládal oblečení. Ráno při praní prádla jí cosi blesklo hlavou. Když ukládala hromádku vypraných džín, všimla si, že jeho skříň vypadá jaksi prázdnější než obvykle. Začalo jí to vrtat hlavou a dotěrné myšlenky nakonec vygradovaly do podezření. Teď, po několika hodinách, musela vědět víc.

Stála bez hnutí před jeho skříní a civěla na tyč s ramínky. Cítila jeho kolínskou, příjemnou vůni koření a čehosi přírodního. Štvalo ji, že ta vůně jí je stále příjemná, připomínka toho, jaké to bylo dřív, když ucítila lehký závan vůně těsně před tím, než ji objal. Odsunula sako z černo-červeně kostkované látky a zkontrolovala košile na sousedních ramínkách. Ještě nedávno byla skříň plná oblečení, že už se sem skoro žádné ramínko nevešlo, a ona Tomovi říkala, aby nějaké vyřadil, třeba košile, které už nenosí. Tom se nerad něčeho vzdával. Ještě pořád měl šaty, které nosil na vysoké, tvrdil, že každý kousek pro něj má sentimentální hodnotu, i ty dírky v látce, památky na okamžiky jeho života. Takže ji poslechl a odnesl pár šatů do charity? Nebo jsou jinde?

A kde?

10

Tanec_se_sluncem.indd 10

29.11.2020 19:56:50

Ta myšlenka ji zabolela jako nůž v srdci.

Pohlédla na boty úhledně srovnané na dně skříně. Mezi páry bylo pár volných míst. Zkoušela si vybavit všechny boty, které nosil.

Jasně, chybí pohorky, ale kde jsou ty kožešinové pantofle, které dostal k posledním Vánocům? Tolik se mu líbily a Sadie věděla, že by je určitě nevyhodil.

Obrátila se, klekla si na zem a podívala se pod postel. Zahlédla jen chuchvalce prachu a skelet veslařského trenažéru, který se tu válel od nepaměti. Ušklíbla se při vzpomínce na své předsevzetí, že opět začne pracovat na kondici a bude znovu cvičit. To bylo před třemi měsíci. Osm kilogramů, které měla v plánu shodit, se jí vděčně drželo doposud.

S pocitem podivného odcizení vstala a procházela dům, nahlédla do předsíně a do garáže, jestli nenajde pantofle. Nebyly tam. Všimla si dalších divných věcí. V koupelně chyběla miska se štětkou na holení, dárek od Lauren k svátku otců. Tohle by si snad na vandr nebral, ne? V divočině je jedno, má-li člověk odpolední strniště, nebo snad ne?

Stiskla kliku u dveří Laurenina pokoje a nakoukla dovnitř. Moc sem nechodila. Když tu teď chyběla dceřina osobitá přítomnost, byl pokoj podivně tichý a nepřítomnost někdejšího obyvatele byla mnohem tíživější.

Ani nechtěla myslet na to, komu ten pokoj patřil před Lauren.

Tiše, jako by ji mohl někdo přistihnout, zavřela dveře dřív, než ji dostihnou vzpomínky.

Na chodbě se zastavila před velkým zrcadlem a podívala se na sebe. Sotva svůj obličej poznávala. Vypadala na svá léta, ba ještě na víc. Prospěl by jí make-up, ale stejně ji nikdo nevidí, tak proč se s tím otravovat. Sáhla si na vlasy a zachmuřila se nad jejich hrubostí. Kdy o sebe přestala tak dbát?

Očima zabloudila ke knihovničce pod zrcadlem. Navrchu stály fotky rodiny v ozdobných rámečcích; teď některé chyběly. Ty, které bolely nejvíc, Sadie uklidila. Místo nich tu stály jiné, strategicky umístěné v přesných rozestupech. Každým rokem přibývaly nové.

Alespoň nějak překonat lítost nad tím, co tu bývalo.

11

Tanec_se_sluncem.indd 11

29.11.2020 19:56:50

Na jedné fotografii stáli Tom s Lauren s pažemi kolem ramen, ona v maturitním hábitu a on s širokým, pyšným úsměvem, jako by to byl jen on, kdo ji provedl bouřlivými lety předcházejícími okamžiku na fotce.

Ten den si Sadie dokonale zapamatovala. To ona stála za objektivem fotoaparátu, zalykala se pýchou a snažila se přesvědčit sebe samu, že si nepřipadá odstrčená, když pořizuje další fotku důležitého životního milníku, jehož nebyla součástí.

Laurenina maturita. Jak výjimečný to byl den. Sadii běžely před očima vzpomínky na dceřinu základní školu, pak na vyšší ročníky a roky na střední jako řada triumfů i trampot, náročných úkolů a školních úspěchů, všechny ty nostalgické i těžké okamžiky kulminující v jednu velkou koláž mateřství, na které nikdy nezapomene.

Tom by sotva pochopil, kolik úsilí stálo dovést dceru do tohoto okamžiku – šťastnou, zdravou, s minimem jizev na duši. Jako muž si nikdy neuvědomoval miliony detailů, kterými se musela dnes a denně zabývat, aby jejich život klapal bez problémů. Ale Sadie – ta to věděla. A až se Lauren jednoho dne stane matkou, možná to ocení také.

Na další fotografii Tom stojí před svým novým jeepem a hrdě se dívá přímo do objektivu. Zvedla fotku v rámečku a podívala se lépe. Toho dne byl tak šťastný, konečně vyměnil spolehlivé, ale letité volvo za vůz, jenž lépe odpovídal jeho naturelu, jak tvrdil. Od té doby si přestala dělat starosti, co Tom dělá s jejich penězi. Našel něco, co mu udělalo alespoň trochu radost.

Dnes si ale Sadie nemyslela, že byl opravdu tak šťastný. Svého muže znala a v jeho úsměvu nacházela ještě něco jiného. A věděla, co to je. Duch vzpomínek, který je všude pronásledoval, připomínal jim, že nikdy nemohou prožívat radost naplno, nikdy se nebudou cítit v bezpečí, neboť za každým rohem může čekat tragédie, tragédie, která je kdysi zasáhla a nikdy jim nedovolí zapomenout.

Sadie na to myslela. Každý den. Možná každou hodinu každého dne. A někdy každou minutu.

12

Tanec_se_sluncem.indd 12

29.11.2020 19:56:50

Myslela, že ani Tom nezapomíná, ale co když nakonec našel způsob, jak zapomenout? Nebo co když našel někoho, kdo mu pomůže zapomenout? Při představě, že je s jinou ženou, se jí rozbušilo srdce a udělalo se jí mdlo.

V těch prvních letech si tolikrát navzájem přísahali, že si nikdy nebudou nevěrní – že nikdy nedopustí, aby si takhle ublížili. Sadie dodržela slovo, ačkoliv měla mnoho příležitostí v práci. A dokonce i v nejtemnějších dnech života, kdy by bylo tak snadné navázat vztah s někým, kdo nezná její příběh a nebude ji litovat, kdo na ni bude pohlížet jako na silnou ženu, jakou bývala před tragédií, slib dodržela.

Možná, že Tom nebyl tak ušlechtilý, jak si myslela. Jak věřila.

Pomalu došla k pohovce a sedla si.

Ty pantofle někde určitě jsou.

Nepřekvapovalo ji to.

Ale trvalo jí to déle, než by ji kdy napadlo.

13

Tanec_se_sluncem.indd 13

29.11.2020 19:56:50

Kapitola druhá měla tělo v jednom ohni. Cítila palčivou bolest v každém svalu, bolela ji záda, jako by v noci svedla zápas se samým ďáblem. Ležela v posteli, mžourala do stropu a vzpamatovávala se z myšlenek plných emocí, které ji sužovaly celou noc a nedovolily jí usnout skoro až do rozbřesku.

Kéž by tak mohla zapomenout na obrazy, jež se jí odvíjely před očima. Dokonce si přála, aby mohla setrvat ve svém hněvu. Ale jediné, co cítila, byl přetrvávající pocit hlubokého smutku a lítosti.

Mohla se ptát sama sebe – a v uplynulých osmi hodinách to udělala mnohokrát – jak se to mohlo stát, ale teď si uvědomovala, jak byla bláhová, že jí nedošlo, kam tahle situace dospěje. Všechno je tak složité.

Teď před ní stála otázka: co bude dál?

Bylo by jednodušší mlčet a prostě pokračovat dál, žít den za dnem tak jako dřív, krok za krokem. Postavit se pravdě je příliš vyčerpávající a Sadie fungovala nejlépe, když se nechala unášet svým stereotypem. Žít svůj život v bezpečné bublině, ze které každého úspěšně vyhostila. Nemusí vést žádné skutečné rozhovory nebo dát najevo, co se jí opravdu honí hlavou. Jako dobře seřízený stroj. Tohle uměla dobře, protože to dělala léta.

Ale je čas na změnu. Potřebovala proměnit svůj život v něco snesitelnějšího.

To si logicky uvědomovala, jenže to nezabránilo jejímu srdci protestovat proti tomu, co její mozek věděl, že se stane. Ale dřív než něco podnikne, musí mluvit s Lauren. Sadie jí to chtěla říct sama, KDYŽ SE SADIE R ÁNO PROBUDILA,

15

Tanec_se_sluncem.indd 15

29.11.2020 19:56:50

aby to dceři způsobilo co nejméně bolesti. Kdyby byl Tom doma, promluvila by si nejdřív s ním, ale teď, když našla odvahu podniknout první kroky, chtěla, aby se věci hnuly co nejdřív.

Samo se nic neudělá, a tak vylezla z postele a šla do kuchyně zavolat šéfovi. Byla ráda, že se ozvala hlasová schránka; nechala zprávu, že je nemocná a do práce se vrátí v pondělí, nejpozději v úterý.

Když to měla odbyto, zapnula notebook a zarezervovala si letenku do Kalifornie ještě na ten den, s návratem v neděli večer. Bude to vyčerpávající cesta, ale musí to udělat.

Nějakým zázrakem se objevilo volné místo v jednom z prvních spojů. Stihne to jen tak tak, ale dá se to zvládnout, a v tom případě by do Kalifornie dorazila už v jednu po poledni. Zavolala k sousedům a poprosila jejich chlapce, aby se postaral o psa. Kdyby pršelo, ať utře Chanci nohy od bláta, připomněla mu.

Přemýšlela, jestli má zavolat Tomovi. Má mu říct, že si musejí promluvit? Po krátkém vnitřním boji se rozhodla, že to počká až po návratu.

Tom byl velmi intuitivní a poznal by na ní, že se jí v hlavě honí negativní myšlenky, a ona ještě nebyla připravena na výslech nebo diskuzi.

Rychle se osprchovala, vzala si pohodlné oblečení a za chvilku měla sbaleno. Do tašky hodila pár kousků na převlečení a taštičku s líčidly a vyrazila ze dveří, aniž se obtěžovala zanechat Tomovi zprávu. Cítila jen úlevu, že nechává ten prázdný dům za zády.

Cestou na letiště zavolala z auta Lauren a nechala jí zprávu ve schránce, že za pár hodin přijede. Snažila se mluvit vesele a nedávat na sobě znát jakékoliv napětí, když oddrmolila číslo letu a čas příjezdu.

Na letišti zjistila, že let je o hodinu a půl opožděn, a tak si sedla poblíž odletové brány. Listovala stránkami časopisu, který tu někdo odložil, aniž by vnímala obsah článků, všechny ty recepty a nápady, jak si vybudovat šťastný domov, napsané přispěvatelkami vypadajícími příliš dokonale, než aby byly skutečné. Když se konečně ozvala výzva k odbavení, byla mezi prvními v letadle, strčila tašku do horní přihrádky a vklouzla na sedadlo uprostřed řady.

16

Tanec_se_sluncem.indd 16

29.11.2020 19:56:50

„Cestujete sama?“ zeptal se jakýsi mladý muž, sklánějící se nad ní v uličce.

Nemohl tušit, že nad jeho otázkou se jí zatají dech. Sama. Na tohle slovo si bude muset zvyknout. „Ano,“ odpověděla. „Proč?“ „Prosím, nemohla byste si o jedno sedadlo přesednout? Abychom se snoubenkou mohli sedět vedle sebe. Třeba do uličky. Nebo byste radši k oknu?“ požádal ji s nadějí v očích a Sadie si všimla ženy s culíkem, jež stála za ním, držela se ho za poutko pásku a opírala si hlavu o jeho rameno, jako by ji cestování už teď unavovalo.

Sadie kývla a přesunula se k okénku, vděčná za možnost, že se může od všech odvrátit.

Později si koutkem oka nemohla nevšimnout jejich propletených prstů a jak každou chvíli muž líbá dívku do vlasů. Když se začali bavit o nadcházejících líbánkách, nasadila si sluchátka a pustila si první film ze seznamu v nabídce. Musela se kousat do jazyka, aby jim nezačala vykládat, že láska hory nepřenáší – že by se měli připravit na to, až jim dá život ťafku, protože až se obrátí vzhůru nohama, držet se za ruce a šeptat sladká slovíčka nic nevyřeší.

Nicméně vypadali jako milý pár – snad trochu naivní – a když se podvozek dotkl letištní plochy a letadlo pomalu rolovalo k hale, všichni se zvedli a chystali se k výstupu. Mladý muž podal Sadii tašku z přihrádky a teprve pak si vzal svoje zavazadlo. Ještě jednou jí poděkoval za laskavost.

Projevy lásky k jeho snoubence na Sadii udělaly dojem; a svojí galantností si ji získal docela.

Usmála se a popřála jim štěstí – a myslela to doopravdy.

Netrvalo dlouho a byla venku z letadla, prošla halou a za chvilku už stála na chodníku a poslala Lauren textovou zprávu, aby ji vyzvedla.

Při čekání si našla lavičku a sedla si, věděla, že tohle je poslední chvilka odpočinku, alespoň do té doby, než se objeví dcera. Pak to bude ráz na ráz. Ti mladí berou život na plné pecky a starší generaci nezbývá než se přidat, nebo zůstat pozadu.

Ani ne za půl hodiny si tuto svou teorii potvrdila.

17

Tanec_se_sluncem.indd 17

29.11.2020 19:56:50

Lauren zastavila u chodníku a s úsměvem od ucha k uchu se vyklonila z okénka. Energie z ní přímo tryskala. Odjistila zámek a strčila do dveří na místě pasažéra, pak rychle posbírala hromadu papírů a knih a hodila je na zadní sedadlo, aby si měla Sadie kam sednout. „Hoď si tašku dozadu a nastup si,“ pobízela Sadii, než na ně začne ostraha mávat, aby opustily stanoviště.

Sadie poslechla, hodila tašku na zadní sedadlo a vsoukala se dovnitř s pocitem uštvanosti, ale i radosti, že vidí dceru.

Lauren se naklonila, pevně ji objala, a pak vyjela zpátky na silnici. „Proč jsi mi nedala pořádně vědět, že přijedeš? Mohla jsem něco naplánovat.“ „Nevěděla jsem to,“ odpověděla Sadie. „Prostě jsem se vzbudila a tak se mi stýskalo, že jsem musela přijet.“ „Tak to není naší Sadii vůbec podobné,“ zavtipkovala Lauren. „Zrovna jsem vyrážela na výlet, když mi od tebe přišla zpráva. Ještěže jsem se podívala. Ale teď ještě něco musíme vyřídit.“ Zpomalila, pustila před sebe vůz přejíždějící z vedlejšího pruhu, a pak sjela k výjezdu.

Sadie pocítila rozpaky. Vlastně ji nenapadlo, že dcera už bude mít na sobotu vlastní plány. Jiné než strávit víkend s matkou. „Promiň,“ hlesla. Teď ji bude mít holka na krku.

Lauren se po ní ohlédla. „Promiň? Co blázníš, neomlouvej se.

Jsem ráda, že jsi přijela, mami. Fakt.“ „Budu ve stejném hotelu jako minule,“ prohlásila Sadie. „Jestli už máš na dnešek plány, stavím se u tebe zítra.“ Lauren zuřivě zavrtěla hlavou. „V žádném případě. Zrovna jsem jela do knihovny. To může počkat.“ Znělo to upřímně a Sadii se ulevilo. „Tak fajn, ale kdybys zajela k hotelu, zarezervuji si pokoj, a pak můžeme skočit někam na oběd.

Potřebuji jen pár minut, abych se dala do pořádku.“ „Do žádného hotelu. Něco mě totiž napadlo. Chci ti něco ukázat.“ „A co?“ 18

Tanec_se_sluncem.indd 18

29.11.2020 19:56:50

„Olmsted Point,“ řekla Lauren. „Hned jak se dostaneme z tohohle bláznivého bludiště.“ Sadie toužila strávit s Lauren trochu času, ale neuvažovala o tom, že by podnikly něco tak... aktivního. Let byl dlouhý a sebral jí všechnu energii. „A to musíme zrovna dneska?“ „Jo,“ kývla Lauren. „Vždycky, když přijedeš na návštěvu, děláme to samé. Vezmeš mě na nákupy, abych si naplnila spíž; potom se jdeme najíst a zase nakupovat. Odjíždíš s prázdnou peněženkou a já skončím se zásobami na celý týden a novými botami.“ „To protože vím, že se kvůli nízkému rozpočtu špatně stravuješ,“ prohlásila Sadie. „A abys věděla, sama jsi říkala, že ty boty potřebuješ.“ No, možná že Lauren ve skutečnosti nové šaty a boty nepotřebovala, ale Sadie se líbilo ji trochu rozmazlovat. A už vůbec nepochybovala, že Laureniny zásoby potravin sestávají pouze z cereálií a čínských nudlí. Doplnit stravu o nějaké to ovoce a zeleninu je to nejmenší, co pro ni může udělat. A kus masa do mrazáku se také hodí.

Sadie vždycky měla lepší pocit, když věděla, že Lauren bude mít alespoň na týden nebo dva slušné jídlo.

Lauren se zasmála. „Tak jo, k těm botám jsem tě přemluvila. Ale nakupovat půjdeme až zítra. Dneska chci porušit zvyk a podnikneme něco pamětihodného.“ Sadie na to přistoupila. Udělají něco, nač budou vzpomínat.

Bude to den, jenž dá zapomenout na domov se dvěma rodiči čekajícími na Lauren na východním pobřeží. Sadie jen doufala, že se dokáže přinutit vidět nadcházející změnu v nejlepším světle.

Rychle se vzdalovaly od letiště. Na Sadiin vkus se Lauren držela příliš blízko za ostatními auty, ale jelikož ji nic nerozčilovalo víc, než když jí někdo mluvil do řízení, zůstala zticha a doufala, že nedojde k žádné kolizi.

Za pár minut už byly na dálnici a dopravní chaos nechaly za zády. „Jak pokračuje stáž?“ zeptala se Sadie. „Dobře. Hodně se toho naučím.“ 19

Tanec_se_sluncem.indd 19

29.11.2020 19:56:50

„Nestýská se ti po jihu?“ Lauren se zasmála. „Skoro každý den mám hroznou chuť na pořádnou sklenici ledového čaje. A kolegyně v laborce mě tou svojí techno muzikou přivádí k šílenství. Než by poslouchala country, to by radši umřela.“ Sadie se musela usmívat, i když by radši slyšela, že se dceři stýská po domově a ne po čaji a písničkách. „No co, stejně už končíš.“ „Hm,“ pokývala Lauren hlavou. Oči upírala na silnici před sebou a náhle se zatvářila napjatě. Do další zatáčky vjela příliš rychle a Sadie se strachy přikrčila. Krajina byla nádherná, ale Sadie si ji ani nemohla vychutnat hrůzou, že skončí za svodidly a rozsekají se na maděru.

Na chvilku zavřela oči.

Na téhle straně auta nemůžeš ovládnout situaci, říkala si v duchu.

Dýchej.

Když jí srdce zase tlouklo pravidelně, otevřela oči a využila té příležitosti, aby si podrobně prohlédla dceřinu tvář. Jak se změnila!

Kde jsou ty růžové buclaté tvářičky, které ji provázely až do doby dospívání. Lauren už bylo devatenáct a Sadie zřetelně viděla ženu, kterou se její dcera stává. Skutečná kráska; její pleť a výrazné asijské rysy, jimiž se tak odlišovala od kamarádek, ji činily nepřehlédnutelnou v davu.

Sadie pomyslela na to, jak byly její děti rozdílné. Syn přišel na svět s blonďatými vlásky a modrýma očima, které podědil z její strany rodiny. Američan každým coulem, jeho milá a přátelská tvář přitahovala i naprosto cizí lidi. Přitahováni jako můra ke světlu, zastavovali se v obdivu a dávali se s ním do řeči. Sadie by ani nespočítala, kolikrát mu musela připomínat, aby se nechoval tak přátelsky, protože existují jisté hranice.

Bolelo ji, když na něj myslela, a teď rychle zamrkala a zaplašila vzpomínky. Musí se zaměřit na současnost a netrápit se minulostí.

Lauren měla evidentně své plány. V Sadii rostly obavy, ale snažila se je potlačit.

20

Tanec_se_sluncem.indd 20

29.11.2020 19:56:51

Dosud se ani jedna nezmínila o tom, co je dnes za datum. Každoročně, bez ohledu na to, kde jsou a co dělají, se Sadie postarala o to, aby ten den neminul bez povšimnutí. Někdy stačila pohlednice a objetí s lítostivým povzdechem, že za ty roky ten slavnostní okamžik vybledl. Letos to skoro zmeškala, ale protože se chtěla Lauren svěřit s tím, co všechno chce změnit, byla rozhodnutá, že vzpomínka na mimořádnou událost se nesmí rozplynout v oceánu nových okamžiků a důležitých událostí, které teď naplňovaly Laurenin život. „Vzala bych tě na El Capitan, ale radši pojedeme dál kolem průsmyku,“ prohlásila Lauren. „Není to tam, co –?“ „Jo,“ přerušila ji Lauren. „Tam, co se nedávno zabil ten britský turista. Když slyšel, jak se sype kamení, vrhl se na ženu a objal ji, aby ji chránil. Zachránil jí život. Takové neštěstí, je to moc smutné.

Jeli tam oslavit první výročí svatby.“ „A teď je z ní vdova.“ Sadie si na tu historku vzpomínala. Toho dne jí Lauren rozčileně volala a vyprávěla, jak blízko byla od místa tragédie. S partou studentů zrovna uklízeli v rezervaci odpadky, když uslyšeli rachot kamení a viděli oblaka bílého prachu. Pak začaly houkat sirény a hned potom jejich instruktorovi zazvonil telefon a oni se dozvěděli, co se stalo, a dostali příkaz k okamžité evakuaci oblasti.

Sadie neměla touhu místo tragédie vidět a Lauren už to dál nerozváděla.

Nakonec sjely z Tioga Road, jediné silnice protínající Yosemitský park, a pokračovaly po cestě k odstavnému parkovišti, odkud se rozbíhaly pěší trasy do parku a na vyhlídku Olmsted Point. Lauren vypnula motor, složila ruce na volant a se zamyšleným výrazem si opřela hlavu. „Je ti něco?“ zeptala se Sadie starostlivě. Možná je jí špatně z jízdy. Lauren se v autě dělalo nevolno, i v letadle či na lodi. Ale když řídila, většinou tyhle potíže neměla. „Ne, mami. Ale podívej se. Prostě se dívej.“ Sadie sledovala Laurenin pohled a její zrak upoutalo něco, co 21

Tanec_se_sluncem.indd 21

29.11.2020 19:56:51

vypadalo jako řádka mravenců lezoucích po obrovské skále. Přimhouřila oči. „To jsou...“ „Jo. Horolezci. A tamto je Half Dome, ta slavná žulová hora.

Chtěla jsem, abys to viděla, než odjedeš. Odtud z parkoviště vede jedna příjemná turistická trasa, na kterou se už dlouho chystám.

Cooper říkal, že je to dobře značená a snadná stezka. Do hodiny budeme zpátky u auta.“ A je to tady. Sadie věděla, že má Lauren něco za lubem. Mnohem radši by s dcerou strávila den v obchodním centru plném lidí nebo pěkné klidné restauraci. „Když já nevím, Lauren. Nejsem na túru připravena. Právě jsem přiletěla z druhého konce země.“ Zatvářila se vyčerpaně. Nejradši by se ocitla někde, kde by mohla Lauren sdělit, co se děje, aby ji pak mohla zbývající den a půl utěšovat. Výlet do divočiny se jí nehodil do plánu. „Mami,“ usmála se Lauren potutelně. „Děláš, jako by ti bylo sto.

Už jsme tady a já slibuji, že nepůjdeme daleko.“ Sadie se dnes opravdu cítila na sto let. Přinejmenším osmdesát.

A neměla chuť pokoušet přírodu. O téhle oblasti si ostatně zjistila všechno, co se dalo, ještě než Lauren nastoupila na stáž. Znala nebezpečí Yosemite. Myslela teď na všechny ty medvědy, o kterých četla, a na všelijaká neštěstí, o kterých slyšela. Historky o turistech, kteří spadli do vodopádu nebo se zřítili ze srázu a zahynuli při honbě za dokonalou fotkou. Bylo jí fuk, jak dobře jsou cesty značeny.

Věděla, že na stezkách se vyskytuje plno nepředstavitelných věcí – tvorů, hmyzu a divokých zvířat.

A kromě toho Lauren dobře ví, jak Sadie nesnáší přírodu.

Ovšem Lauren nevěděla, že bývaly časy, kdy Sadie chodila do přírody ráda. Před lety s Tomem vlastnili pozemek u jezera Burton – tehdy si z jakéhosi spontánního hnutí mysli pořídili parcelu a snili o tom, že si jednou postaví chatu, tajné útočiště, kam budou utíkat před korporátním světem, až toho na ně bude moc. Na to místo k jezeru jezdili léta, brali s sebou piknikový koš plný dobrot a vína a dlouhá odpoledne trávili veselou zábavou a sněním. Někdy 22

Tanec_se_sluncem.indd 22

29.11.2020 19:56:51

se dokonce vydali na klidnou plavbu v otlučené kánoi, společně se těšili z klidu a míru vůkol, mlčky a beze slov, tak jak to umí jen nejdůvěrnější přátelé.

Když byl Jacob větší, jezdil sem s tátou stanovat. Tom postupně vysekával cestičky a upravoval půdu pro srub, který jednoho dne postaví. Jacob tohle místo miloval stejně jako táta a cítil stejnou náklonnost k přírodě a divočině. Pozemek u jezera byl místem, kde se Tom věnoval své ornitologické zálibě; miloval sovy a celé hodiny je dokázal pozorovat a zaznamenávat své poznatky.

Když bylo Jacobovi deset, sdíleli tento koníček společně, pořizovali fotografie a zapisovali si svá pozorování, do nekonečna se bavili o chování a zvláštních vlastnostech těch ušlechtilých okřídlených tvorů.

A zatím Sadie usilovně pracovala na procesu adopce. S novou dcerou by jejich rodina byla kompletní a vůbec, vyrovnala by se tak rodinná hladina testosteronu. Její chlapi stáli samozřejmě při ní a nemohli se dočkat, až si přivedou Lauren domů.

A pak, v jednom jediném okamžiku, osud s kvílením dupl na brzdu. Dodnes ji při vzpomínce na ten den pokaždé zalije vlna žalu.

Před tragédií svou práci v nemocnici i doma zvládala bez problémů, ale posléze zjistila, že je toho na ni moc, a tak Sadie nechala všechny domácí účty a detaily na Tomovi. Vlastně ani nevěděla, jestli ten pozemek pořád ještě mají – to místo pro ni bylo navždy poznamenané. Tom už o něm nesměl mluvit, natož aby ji přemlouval, aby tam s ním zajela. Jejich oáza soukromí byla příčinou toho, že se její život rozpadl na kousky. A po tom temném období se rozhodla, že příroda není kamarád. Že je to ohavný, prolhaný, zrádný nepřítel.

Ze vzpomínek ji vytrhl Laurenin hlas. „Ty jsi hrozná, mami. Vždyť je to jedinečná šance: podívat se do Yosemite. Teď to můžeš mít oficiálně potvrzeno. Když půjdeme po trase Creek Trail, tak k jezeru Tenaya to je sotva dva kilometry. Prý je to jedno z nekrásnějších míst, jaké člověk může spatřit. Já bych to viděla moc ráda. S tebou.“ Nebyla to ani tak otázka jako spíš prohlášení a Sadie věděla, že 23

Tanec_se_sluncem.indd 23

29.11.2020 19:56:51

Lauren nečeká na odpověď. Když si dcera něco usmyslila, nic s ní nehnulo. A vůbec, je to Laurenin den, ať už si na to vzpomněla, nebo ne. Jak by Sadie mohla odmítnout? „Potom můžeme podniknout něco bezpečného,“ zavtipkovala Lauren. „Třeba se courat po obchoďáku nebo si dát smoothie. Leda že by ses bála, že v bufáči zakopneš a zlomíš si nohu.“ Sadie pominula Laurenin sarkastický tón. Na parkovišti bylo kupodivu jen pár lidí, mezi nimi pán s čepicí naraženou do čela, nasazující fotoaparát na stativ. Všimla si i postaršího páru; žena se opatrně usazovala na plochý balvan a muž ji fotil mobilem.

Stála tu řada šesti, sedmi parkujících vozů a kolem pomalu projížděly další. „Moc lidí tu není, co?“ prohodila Sadie, spíš k sobě než k Lauren. Na túru – nebo na procházku – ať už tím je myšleno cokoliv, se jí opravdu, ale opravdu nechtělo. Neznámo číhající na ně v lese ji vyvádělo z míry. „Už je odpoledne. Většina turistů vychází hned ráno a teď už jsou pryč,“ prohlásila Lauren. „Na tuhle výpravu jsem se těšila nevím jak dlouho.“ „Jsi si tím jista, Lauren? To můžeme jen tak jít a nikomu nedat vědět? Nemáme se nějak zaregistrovat nebo něco?“ Sadie nikdy na túry nechodila a v Yosemitském parku nikdy nebyla, ovšem měla dojem, že pro výpravy do přírody snad platí jistá pravidla. „Když půjdeme po téhle cestě, tak ne. Vždyť to ani není žádná túra. Jenom taková procházka.“ To je pořád dokola. Sémantika. Procházka, výlet, nebo let metr nad zemí – pro Sadii to bylo jedno a totéž, protože opustit bezpečný prostor vyhlídky a vydat se mezi stromy znamenalo jediné.

Nezkrotná země. Divočina. Neznámo. Všechno to, nad čím Sadie nemá kontrolu.

Sadie si všimla, že Lauren nemá ani větrovku, ale zdržela se poznámek, nechtěla být protivná. Bylo teplo, a než zapadne slunce, jistě budou zpátky. Utáhla si svetr uvázaný kolem pasu. Byla odjakživa zimomřivá a vždycky měla po ruce další vrstvu oblečení, i když bylo teplé počasí.

24

Tanec_se_sluncem.indd 24

29.11.2020 19:56:51