0041782

Alej smrti_001 az 003.qxp_Sestava 1 06.10.20 14:29 Strรกnka 3

1.

Na velkém displeji umístěném v letištní hale nad východem z celního prostoru naskakovaly názvy destinací, z kterých se vracela přistávající letadla. Staré mizely, objevovaly se jiné… New York, Londýn, Moskva, Káhira, Madrid… Proud cestujících u východu občas zeslábl, pak opět sílil, ale nikdy neustával. Uplynulo asi dvacet minut od ohlášení letadla Lufthansy z Madridu, když vyšel z celního prostoru elegantně oblečený muž kolem pětatřiceti, v opálené tváři poutala pozornost výrazná energická brada a s tmavou pletí kontrastovaly modré oči. Působil sebejistým dojmem člověka, pro kterého cestování po světových metropolích není ničím neobvyklým. Táhl za sebou kufr na kolečkách a přes rameno měl nedbale přehozený popruh příruční kabely. Zatímco valná část cestujících se starala o svá zavazadla sama, muž přivolal nosiče lelkujícího opodál, ten naložil zavazadlo na vozík a společně vyšli před letištní halu.

Tam se na chvíli zastavili, prohodili spolu pár vět, nosič zůstal i se zavazadlem na vozíku před vchodem a muž zamířil jen se svou příruční kabelou doprava mezi parkující auta. Rozhlížel se kolem sebe pátravě, jako by někoho hledal. Pak upřel svůj pohled na šedé BMW 760Li se zatmavenými skly a zamířil k němu.

Byl od auta sotva na tři kroky, když boční sklo sjelo trochu dolů. Muž se k němu naklonil a zeptal se: „Posílá vás TýTý? Vezu mu pozdravy z Abidžanu…“ 5

Alej smrti.indd 5

16.10.2020 10:21:27

„Nasedněte si, pane inženýre,“ ozvalo se z vnitřku auta, aniž by byl původce věty vidět.

Muž však kupodivu výzvu neuposlechl. Zdálo se, jako by na okamžik strnul, pak se od okénka vztyčil a beze slova kráčel pryč. „Počkejte! Neodcházejte!“ ozvalo se z auta hlasitější zvolání. Muž se zarazil, otočil se a poněkud váhavě přistoupil znovu k autu. „Co chcete?“ procedil mezi zuby nedůvěřivě. „Mám v Pobřeží slonoviny plno přátel, hlavně v Abidžanu…“ Teprve nyní nastoupil muž do vozu, zabouchl za sebou dveře a zatmavené boční sklo vyjelo vzhůru…

Inženýr Zeman byl obchodním náměstkem generálního ředitele ZP. Ta nenápadná, nicneříkající zkratka znamenala Zbrojní průmysl. Šlo o poměrně moderní továrnu vybudovanou koncem sedmdesátých let dvacátého století poblíž menšího okresního městečka na úbočí nevysokých, zato bohatě zalesněných kopců.

Lesy měly ukrýt továrnu před nenávistnými zraky imperialistů, jejichž jedinou snahou, jak se pošetile domnívali ti, co tehdy v zemi o všem rozhodovali, nebylo nic jiného než odhalit, co se v lesnatém podhůří děje. Nestály ještě ani základy a o poslání továrny vědělo celé širé okolí.

Výroba ručních zbraní, v tomto oboru Češi odjakživa vynikali, počínaje Rakousko-Uherskem a konče továrnou se značkou ZP. A nebyly to zbraně ledajaké! Zařízení pro noční vidění, laserové zaměřovače, rychlopalné pistole podobné spíš malým samopalům byly samozřejmostí, vývojové oddělení továrny nezahálelo a tým inženýrů – spíš vědců – usilovně a neúnavně pracoval na dalším zdokonalování 6

Alej smrti.indd 6

16.10.2020 10:21:27

zbraní – konkurence byla tvrdá –, aniž se zajímal, jaké bude jejich využití.

V devadesátém roce se však Československo rozhodlo, že zbraně nejen nebude nadále prodávat, ale ani vyrábět, neboť to odporovalo humanitním ideálům sametové revoluce. Bylo přece zcela nemyslitelné, aby z továren vycházely tak ohavné nástroje násilí, vraždění a válek. Československo se domnívalo, že tento krok bude všemi ostatními státy přivítán s jásotem, všichni je budou následovat a ono bude hrdě a pyšně kráčet v čele a třímat prapor míru a všeobecného sbratření.

Nekonal se však ani jásot, ani nadšení, natož aby podobný krok někdo následoval. Když se evropští, ba i někteří světoví politici vzpamatovali z ohromení, jaké československé rozhodnutí vyvolalo, začali se o překot předhánět v chvále a rozplývali se blahem nad velkorysostí a ušlechtilostí takového činu. Jeho bezbřehá naivita, dá se dokonce říct hloupost, byla tak ohromující, že když se o ní doslechli manažeři západních zbrojovek, nemohli zprvu uvěřit vlastním uším. To rozhodnutí bylo tak nepochopitelné, že vyvolávalo na všech stranách údiv a překvapení a šéfové zahraničních zbrojovek si nedůvěřivě říkali: „Ti Češi mají určitě něco za lubem a je zapotřebí té největší ostražitosti. Musíme si na ně dát náležitý pozor!“ Brzy se však ukázalo, že Češi neměli za lubem vůbec nic. A tu se manažeři popadali smíchy za břicho a nakonec se bez meškání začali drát a rvát o trhy, které Československo s tak velkorysým gestem opustilo. Vždyť to pro ně znamenalo přímo dar z nebe.

Když pak v Čechách koncem devadesátých let pár menších zbrojařských podniků muselo zavřít své brány či pomýšlet na restrukturalizaci výroby směrem 7

Alej smrti.indd 7

16.10.2020 10:21:27

k mlýnkům na maso a nezaměstnanost stoupla, pokoušeli se jejich šéfové v obavě, aby je někdo nena­ řkl ze špatných a zvrácených úmyslů, obnovit bývalé kontakty. Jenže ke svému zklamání zjišťovali, že při této hře na „škatulata, hejbejte se“ jsou už všechny židle obsazené a jim zbývá jen ten „pešek“, s kterým chodili mlsně okolo… Ukázalo se, že získávat nové kontakty je daleko obtížnější než si udržet ty staré…

Inženýr Zeman netušil, že od chvíle, kdy vystoupil z letadla, byl zaznamenán každý jeho pohyb dvěma miniaturními kamerami. Byly tak malé a nenápadné, že se daly skrýt do dlaně, automatický zoom sledoval zaměřený objekt. Jednu z nich ovládal muž oblečený do kombinézy pomocného letištního personálu, který doprovázel Zemana až do celního prostoru, dokud nezmizel u vchodu do haly. Stačilo pár slov do mikrofonu vysílačky ukrytého v límci kombinézy a nic netušícího inženýra se hbitě ujal člověk z davu, který vypadal, jako by čekal na přílet známého či příbuzného. Z bezpečné vzdálenosti pak sledoval Zemana, dokud nenastoupil do BMW 760Li. A nejen to, směrový mikrofon, dostatečně citlivý, aby zachytil na velmi značnou vzdálenost každé slovo, zaznamenal nejen rozhovor s nosičem zavazadel, ale i s řidičem, a to až do chvíle, než Zeman nastoupil do šedého auta… „Snad jste vážně nechtěl odejít?“ zeptal se muž v tmavých brýlích s krátce ostříhanými vlasy za volantem.

V jeho hlase byl patrný náznak ironického výsměchu, ačkoliv se ho snažil nedat najevo. Inženýr ho však přece jen postřehl a zamračil se. Neměl rád, když ho někdo pokládal za hlupáka, zvláště pak šlo-li o nějakého šoféra, který zřejmě nedosahoval jeho úrovně a postavení. Dokonce se mírně pobouřil nad 8

Alej smrti.indd 8

16.10.2020 10:21:27

tím, co si to ten člověk dovoluje, a odpověděl dotčeně: „Neodpověděl jste mi na heslo. A já si nesedám do auta ke komukoliv…“ „To vám schvaluji,“ odpověděl muž za volantem opět s protivnou blahosklonností. „Šéf bude mít radost z vaší opatrnosti. Ale mohlo vám snad stačit, že vás znám, pane inženýre…“ „Bohužel ale neznám já vás,“ ušklíbl se Zeman škodolibě, ale pak se zadíval pátravě na muže vedle sebe. „Jak to, že mě znáte?“ „Ukázali mi vaši fotku…“ „Jestliže znáte vy mě, bylo by od vás slušné, kdybyste se mi taky představil.“ Muž v tmavých brýlích se na okamžik zarazil, ale pak odpověděl: „Říkají mi Kraus…“ Zeman si jeho zaváhání nepovšiml. Od chvíle, kdy nastoupil do auta, se ho zmocnil neklid, což u něho nebylo obvyklé, a tím víc se cítil nesvůj. Chtěl mít tuhle záležitost co nejdřív z krku, čekala ho ještě dlouhá cesta domů. „Myslím, že bychom se měli teď věnovat vážnějším věcem…“ „Právě jsem vám to chtěl navrhnout,“ přikývl šofér. „Jak to tedy dopadlo v Abidžanu?“ „Skvěle,“ odpověděl stroze Zeman a i v tom jediném slůvku bylo možné zaznamenat náznak ironie. Řidiči to neušlo a poprvé za celou dobu se k muži na sedadle spolujezdce otočil. „Co to má znamenat?“ „To má znamenat, že v tendru na policejní pistole vyhráli Američané a náš předběžný kontrakt byl zrušen.“ Kraus se pousmál, byla na něm patrná úleva, když si oddechl a uznale přikývl: „Skvělé! Šéf bude mít radost, až mu to povím.“ 9

Alej smrti.indd 9

16.10.2020 10:21:27

Nezdálo se, že by se chtěl inženýr Zeman s takovou odpovědí spokojit. Nyní to byl on, kdo pohlédl vyzývavě na svého společníka: „Doufám, že nezůstane jen při té radosti…“ „TýTý zase nepochybně doufá, že s sebou celá ta záležitost s revolvery – dá se to nazvat neúspěchem, ne?“ „To určitě,“ přikývl Zeman a Kraus pokračoval v nedokončené větě: „… že s sebou takový neúspěch ponese taky předpokládané důsledky!“ „Stoprocentně!“ potvrdil Zeman přesvědčivě. „Teď už zbyde pro fabriku jen jediné východisko.“ „Vyhlásit konkurz?“ ověřoval si muž v tmavých brýlích. „Jak už jsem řekl, je to jediné – a taky poslední – řešení.“ „Můžete se za to zaručit?“ následoval bezprostřední dotaz.

Inženýr se jím cítil zřejmě dotčen. „Nevěříte mi?“ „Nemusíte se hned urážet,“ uklidňoval ho jeho společník za volantem. „Mám se za to zaručit snad svou vlastní hlavou?!“ zeptal se Zeman stále trochu podrážděně. Nedá se říct, že by rozhovor těch dvou probíhal zrovna v přátelském duchu. V autě stále panovalo ovzduší vzájemné nedůvěry a opatrnosti. „Slova jsou sice hezká věc, ale já bych s tou hlavou zase tolik nehazardoval. Člověk o ni může snadno přijít.“ „Nemám strach,“ odsekl Zeman a díval se zamračeně před sebe. Převaha, s jakou s ním Kraus mluvil, mu nebyla nijak po chuti. Jeho společník mu tím dával mimoděk najevo, že nebude asi jen pouhým řidičem. Podnikatele Tomáše Truhláře, s kterým Zeman 10

Alej smrti.indd 10

16.10.2020 10:21:27

jednal jen jedinkrát před odletem do Abidžanu, nazval v rozhovoru párkrát důvěrně TýTý podle počátečních písmen jeho jména… Dohodli se s Truhlářem, že už se osobně nesetkají, a teď mu nezbývalo než tu dřepět vedle toho nadutého mladíka – Zeman odhadoval, že Kraus je o dobrých pár let mladší než on. Dráždilo ho každé jeho slovo, i když to možná tak nemyslel.

Vtom se Kraus opět ozval: „V tom případě mám pro vás malý dáreček.“ Sáhl do prostoru pod palubní deskou, vytáhl odtamtud malý kufřík a podal ho Zemanovi. Ten do něj letmo nahlédl. Byl plný bankovek. Když pohlédl opět na svého společníka, postřehl v jeho tváři výsměch, který ihned zmizel, když se zeptal: „Nechcete svézt? Máme přece společnou cestu.“ Zeman byl rád, že může takovou nabídku odmítnout. Trávit ve společnosti toho nafoukaného panáka delší čas, než bylo nezbytně nutné, se mu zdálo zcela nepřijatelné. Těšil se, až se jeho přítomnosti zbaví… „Jste velice laskav, pane Krausi, ale čeká na mě řidič. Stejně už jsem se zdržel víc než dost, nerad bych, aby…“ ani nedokončil větu, ale jeho společník nenaléhal. „Chápu… přeju vám příjemnou cestu!“ Inženýr Zeman vystoupil z BMW se zatmavenými skly a zachvěl se chladem. Počítal sice s tím, že tu nebude takové horko jako v krajinách, odkud přiletěl, přechod byl však přece jen poněkud náhlý…

Od okamžiku, kdy vystoupil Zeman z auta, byl opět každý jeho krok sledován. Videokamera zaznamenávala jeho pohyb a směrový mikrofon, který prve nahrával jeho rozhovor s nosičem, nyní odposlouchával jeho rozmluvu s podnikovým řidičem, který ho očekával před vchodem na letištní parkoviště.

11

Alej smrti.indd 11

16.10.2020 10:21:27

„Už jsem měl strach, jestli jsme se neminuli,“ oddechl si řidič. „Měli jsme si dát schůzku přece jen v hale…“ „Ale to by bylo zbytečné, Toníčku,“ usmál se přátelsky Zeman. „Tam bychom se jeden druhému v tom houfu lidí ztratili spíš než tady. To víte, odbavení chvíli trvalo…“ „Skočím pro vůz,“ řekl řidič a zmizel v parkovací budově. Na obrazovce videokamery bylo vidět nosiče, jak sundal z vozíku Zemanův objemný kufr, a když dostal zaplaceno, zmizel. Zeman okouněl chvíli před parkovací budovou, než přijel Toníček se Škodou Octavií. Naložil Zemanův kufr do zavazadlového prostoru a chtěl vzít inženýrovi i malý kufřík, který stále držel v ruce. „Ten ne, tam mám dokumenty… ale tašku mi tam hodit můžete.“ Zeman usedl na zadní sedadlo a Octavia se rozjela… Obrazový i zvukový záznam tím končil.

Zeman se s povzdechem zabořil do opěradla. Ačkoliv mu nebylo ještě pětatřicet, cítil se po tak dlouhé cestě přece jen unaven a těšil se, až si doma odpočine. Dá se říct, že vzhledem ke svému věku zastával významné postavení. Byl na to také náležitě pyšný a marně vzpomínal, který z jeho bývalých spolužáků by se mu mohl rovnat. Měl pro svou práci celou řadu předpokladů. Báječně vypadal, měl husté tmavé vlasy, výrazné obočí nad modrýma očima, opálenou tvář, energickou bradu, svalnatou sportovní postavu. Úspěchy u žen pokládal za samozřejmost a záhy zjistil, že si dokáže získat sympatie i u mužů, zvláště pak u těch, kteří stáli na nejvyšších, rozhodujících místech. Nemohlo být sporu ani o jeho schopnostech a vysokém 12

Alej smrti.indd 12

16.10.2020 10:21:27

IQ, pro svou práci byl náležitě jazykově vybavený, hovořil plynně anglicky, španělsky a německy. Hlavně v počátcích své kariéry zaznamenal při jednáních se zahraničními partnery významné úspěchy, což ovšem neplatilo o posledních dvou letech. Necítil se tím nijak vinen, i když si sám sobě tajně přiznával, že už své práci nevěnuje zdaleka takové úsilí jako na počátku a že trochu dřímá na vavřínech. O inženýru Zemanovi se dalo říct, že je to mladý muž odsouzený k úspěchu, a to ve všech oborech, kterým by se věnoval. Kdyby vzal do ruky štětec a paletu, stal by se z něj Picasso, jako chirurg by prováděl ty nejsložitější mozkové operace. Pracoval však v obchodně-finanční sféře, takže nejpravděpodobněji se stane prezidentem Světové banky.

Petr Zeman si byl vědom svého vynikajícího zjevu a ve spojení s lehkostí, s jakou dosahoval úspěchů, to mělo za následek, že ztratil jakékoliv zábrany a cokoliv dělal, pokládal za správné a zcela ospravedlnitelné. Velmi by se podivil, kdyby mu někdo tvrdil opak. Proto se i tentokrát vracel domů se zcela čistou hlavou, bez jakýchkoliv výčitek, a ani ho nenapadlo, že jeho jednání v Abidžanu by se dalo pokládat za podvod či za zradu vlastního podniku. Byl přesvědčen, že američtí manažeři, pánové Brown a Douglas, kteří přišli do skomírajícího podniku s úkolem postavit ho na nohy, by na jeho místě nejednali jinak. Brzy po jejich příjezdu se s nimi spřátelil, a když říkali, že „byznys je boj, při kterém nezná bratr bratra“, dával jim za pravdu. A o co jiného šlo v Abidžanu než o jistý druh obchodu?! Petr ty dva muže obdivoval a při rozhovorech s nimi se v něm znovu probouzela touha dostat se do světa. Právě jeho stále vzrůstající nespokojenost měla na všem lví podíl. Cítil se doma 13

Alej smrti.indd 13

16.10.2020 10:21:27

jako ve svěrací kazajce, potřeboval k rozletu víc prostoru, jaký mu továrna v lesích nemohla poskytnout.

Ačkoliv o tom s Američany nikdy přímo nehovořil, z různých náznaků se dalo vytušit, že mají představu o tom, jakým směrem chce jednání v Abidžanu vést. Na podobný krok se ostatně připravoval dlouho a nyní, když se naskytla příležitost, neváhal. Ano, Petr Zeman nebyl z těch, co váhají…

Pokud by zůstal doma, nabídl mu TýTý v podniku místo ředitele. Dosavadního šéfa Míku nebral Petr ve svých úvahách vůbec v potaz. Zbavil by se velmi rychle i obou amerických manažerů, o kterých byl přesvědčen, že přinesli podniku víc škody než užitku, a kteří mu byli se svými obrovitými dolarovými platy trnem v oku. Dokonce si v duchu vychutnával představu, jak bude těm nafoukancům dávat padáka…

To byla první možnost. Druhá, pravděpodobnější, byla, že bude muset po jednáních v Abidžanu zemi opustit. Chystal se k tomu už delší dobu, a proto si bez vědomí své ženy Niky založil konto ve Švýcarsku.

Tak trochu se spoléhal, že pan Douglas ocení jeho abidžanský postup a až bude za hranicemi, odmění se mu tím, že mu aspoň na počátku podá pomocnou ruku…

Když dospěl Petr ve svých myšlenkách až sem, trochu se zarazil. Nebyl si jistý, jak Veronika – které říkal jen Nika, neboť to znělo lépe, tak trochu cizokrajně, koneckonců Niké byla bohyní vítězství – jeho plány přijme. Bude ji s nimi muset seznámit, už je před ní nemůže déle tajit. Povzdechl si. Po osmiletém manželství měl pocit, že Nika zklamala očekávání, jaká do ní vkládal, když si ji bral. Domníval se, že se žení s energickou, moderní, ctižádostivou ženou naladěnou na stejnou strunu jako on, že mu bude nejen 14

Alej smrti.indd 14

16.10.2020 10:21:27

oporou, ale i bičem, který ho bude pohánět, až se bude cítit unaven na cestě vpřed za společnými cíli. Ukázalo se však, že Nika má s bohyní vítězství pramálo společného. Poslední dva roky nemluvila o ničem jiném než o dítěti. Petra už její řeči otravovaly, bylo úmorné vymýšlet si donekonečna stále nové a nové důvody, proč to právě v tuto chvíli nejde a proč je třeba narození potomka odložit na pozdější dobu. A v této situaci to už vůbec nepřicházelo v úvahu!

Za okénkem auta se objevily první domy předměstí krajského města, věže kostelů a zdi starobylé pevnosti. Vůz zastavil před moderním rezidenčním domem, jehož celé první patro tvořil byt obchodního náměstka generálního ředitele ZP inženýra Petra Zemana, jak ozdobným písmem hlásala lesklá kovová tabulka u vchodu. Sotva vystoupil Zeman z auta a řidič Toníček vyndal ze zavazadlového prostoru kufr s příruční kabelou, ozval se klapot ženských podpatků, rozlétly se vchodové dveře a Nika se vrhla Zemanovi kolem krku. „Už jsem se tě nemohla dočkat!“ Zemanovi to nebylo před řidičem dvakrát příjemné a pomyslel si, že si taky mohla ty důvěrnosti odpustit. Když však spatřil chápavý úsměv na Toníčkově tváři a ucítil, jak se k němu přimklo pružné a vláčné tělo jeho ženy, rychle ho podráždění přešlo. Kmitlo mu hlavou, že s tím dítětem by měl Nice možná vyhovět, ale vzápětí se toho nápadu zděsil. „Jsem rád, že už jsem doma,“ uvelebil se Zeman pohodlně v koženém křesle v obýváku. „Ta cesta byla úmorná…“ „Koupila jsem ti whisky. Chceš ji s ledem?“ „Třeba,“ přikývl Zeman.

15

Alej smrti.indd 15

16.10.2020 10:21:27

„Jak to dopadlo?“ zeptala se Nika spíš z povinnosti než ze skutečného zájmu.

Zemanovi to bylo jasné a podle toho i odpověděl – stručně, krátce a o svém podílu na jednání se příliš nezmiňoval. Nakonec jen dodal s úsměvem: „Budu muset zavolat Míku. To bude rozhovor… krucinál!“ „Nechceš si ředitele nechat na zítřek? Myslela jsem, že dnešek budeme mít jen pro sebe,“ lísala se Nika k muži. „Ne,“ řekl rázně Zeman, vstal a zvedl sluchátko telefonu. „Chci to mít co nejdřív z krku…“ Rozhovor nebyl dlouhý. Sestával jen z několika slov. „Právě jsem dorazil… po telefonu to nejde… ovšem, jestli chcete…“ Když zavěsil, pohlédl na ženu. „Já to tušil. Jede sem. Čekal na mě jak na smilování boží…“ „Co já mu dám? Nepočítala jsem s návštěvou, nic tu nemám,“ bylo první starostí Niky. „Co bys mu dávala? Nejde o žádnou návštěvu, ale o pracovní schůzku! Až mu řeknu, jak jsme dopadli, bude potřebovat spíš pořádného panáka. Už ho vidím, jak se bude hroutit!“ ušklíbl se Zeman pohrdavě. „Myslíš? Nevypadá na to,“ poznamenala Nika nejistě. „Každý si myslí, jaký je to chlapák. Ale to je jenom zdání. Je to v podstatě ustrašenec, který propadá při každé příležitosti panice a poraženectví, má hned na jazyku, že je všechno ztracené,“ přecházel Zeman po pokoji od krbu k oknu a vrtěl nechápavě hlavou. „Ten měl dělat někde vrátného a ne ředitele! Bože, jak já takovéhle lidi nesnáším!“ „Proč jsi ho sem tedy zval?“ zeptala se Nika. „Já ho nezval! Pozval se sám,“ odmítl Zeman ženinu výtku a pak podrážděně pokračoval: „Já tě vůbec nechápu, jak se můžeš tak blbě ptát?! Je to snad můj 16

Alej smrti.indd 16

16.10.2020 10:21:27

ředitel, ne?! Vím já, jaké má kde konexe a známosti?!

Vždyť bez těch by nemohl zůstat ředitelem ani den!

Co myslíš, že za tím vězí?!“ Pokládal ženě otázky, aniž by očekával nějakou reakci, takže si odpověděl hned sám: „Určitě nějaká politika!“ Jisté věci Veroniku na jejím muži dráždily a jednou z nich byla jeho nedůvěřivost, podezíravost. „Ty vidíš za vším hned nějaké spiknutí, nějakou mafii…“ „A ne snad?!“ Zeman ustal ve svém nervózním přecházení po pokoji a pohlédl na ženu. „Co je to jiného, co tu provádím s tím Truhlářem, který si jako správný, ale zatím jen malý český mafián, nechává říkat TýTý?!“ Petr hovořil s výsměšnou otevřeností a zapomínal při tom na svou obvyklou opatrnost. „Jsi cynik!“ měřila si ho žena. Jak se těšila na ten večer, až se Petr vrátí, ale nyní cítila, jak všechna něha, kterou k němu cítila, mizí někde v nenávratnu. „Život mě naučil,“ odpověděl stroze Zeman.

Veronika učinila ještě poslední pokus udržet to hezké, co mezi nimi bylo, to neviditelné pouto lásky, které je před lety přimělo, aby spojili své životy, a řekla trochu posmutněle: „Když jsme se před deseti lety seznámili, měl jsi ideály…“ Zeman měl na její slova pohotovou odpověď: „Mládí a blbost…“ Za oknem bylo slyšet zastavující auto a vzápětí se ozval zvonek. Ti dva si už beztak neměli co říct. Petr šel otevřít a Veronika zůstala v pokoji sama. Vlastně ne tak docela, zůstal tu s ní ještě smutek a pocit naprosté prázdnoty. Jako by spadla do hluboké studny a nad ní zůstalo temno, jen malý světelný bod naznačoval, že kdesi nahoře je nebe… naděje…

Vzápětí se otevřely dveře a vešel Petr s ředitelem Míkou. Ten se nejdříve vrhl k Veronice, políbil jí ruku 17

Alej smrti.indd 17

16.10.2020 10:21:27

a překotně se omlouval: „Promiňte, milostivá paní, že jsem vás tak nečekaně přepadl, ale nemohl jsem se dočkat, až se Petr vrátí… Omlouvám se, že přicházím tentokrát bez květin, ale všude už bylo zavřeno…“ Veronika se usmívala. Nedá se říct, že by měla Míku zrovna ráda, ale jeho poněkud starosvětská zdvořilost, po které nebylo dnes mezi lidmi už ani stopy, jí nebyla nijak nepříjemná. Míkovi táhlo na šedesát a jeho mírné bříško svědčilo o sklonu k pohodlnému životu. Měl řídké šedivé vlasy – nebylo snadné určit hranici mezi nimi a pleší –, nevýraznou tvář a nejistě těkající oči. Celkový dojem, jakým na ni působil, se dal vyjádřit slovy „člověk minulosti“.

Nika byla přesvědčená, že i samotný Míka si to už dávno uvědomil a že se jen snaží, aby to na něm nikdo nepoznal. Na to vynakládal všechnu svou energii, takže už mu nezbývala na jiné, mnohem důležitější věci. Mezi mladými, dravými a dlužno říct i schopnými lidmi, jako byl její muž, neměl takový člověk šanci.

Petr měl v podstatě pravdu, když o něm hovořil jako o opatrníčkovi, který žije v neustálém, vyčerpávajícím strachu, aby někde nenarazil, a veškerou svou snahu věnuje pouze starosti, jak si uchovat své teplé místečko.

Když si Míka odbyl uvítací ceremoniál, obrátil se k Petrovi a plný napětí se nedočkavě zeptal: „Jak to dopadlo? Tak povídej!“ Petr mu nalil whisky z láhve, která zůstala stát na stole. Neředěnou. „Nejdřív se na to napijte.“ „Aby mě to neporazilo?“ zeptal se Míka nejistě a usrkl ze sklenky. „Nevím, kolik toho snesete…“ Ačkoliv mu Míka párkrát nabídl tykání, nepřestával řediteli vykat, aby tak vyjádřil svou předstíranou úctu. Stručně 18

Alej smrti.indd 18

16.10.2020 10:21:28

a bez velkých okolků mu sdělil, že přes všechno jeho nemalé úsilí skončila cesta do Abidžanu neúspěchem a jejich firma v tendru na dodávku policejních rychlopalných pistolí neuspěla.

Když skončil, Míka celý zrudlý usedl do křesla, hlasitě oddechoval a Nika měla chvíli dojem, že se o něj snad pokouší nějaký záchvat. I Petr pocítil jisté obavy, hlavně proto, že by se to přihodilo právě v jeho bytě a vznikla by mu tím spousta nepříjemných starostí. Uklidnil se až ve chvíli, kdy Míka nastavil svou sklenku a požádal ho: „Nalij mi ještě jednu.“ Petr mu ochotně vyhověl a Míka whisky naráz vypil. Stále seděl sklesle v křesle se sklopenou hlavou, bylo na něm vidět, že je na dně, nijak se nestyděl za své zoufalství. Konečně ze sebe ochraptěle vypravil: „To pro nás znamená konec, naprostý krach…“ Petr mlčel. Neodporoval. Myslel si totéž. Pak Míka dodal: „Musíme s tím zítra seznámit naše americké manažery Douglase a Browna… Bude to pro ně asi taky pěkně nemilé překvapení.“ Petr otáčel sklenkou s whisky, v které tál pomalu led, a pak řekl váhavě: „Myslím, že se mýlíte…“ „Jak to?“ pohlédl na něj Míka, neboť mu unikal smysl Petrových slov.

Zeman pokrčil rameny a trochu zalitoval, že se dal strhnout k poznámce, kterou teď bude nucen Míkovi nějak vysvětlit. „Možná že to pro ně zase nebude až takovou novinkou, jak se domníváte.“ Míka hleděl na svého náměstka stále stejně nechápavě a vrtěl hlavou. „Přestávám ti rozumět, Petře. Co máš na mysli?“ Ve zlomku vteřiny se Zeman rozhodl, že už nebude před Míkou nic skrývat a vybalí před ním všechno 19

Alej smrti.indd 19

16.10.2020 10:21:28

pěkně natvrdo. Ať se ten dědek konečně už posadí na zadek a uvědomí si, kde je, v jakém světě žije a že hrátky skončily. Jaképak na něj brát ohledy, žádný soucit a sentimentalita nejsou namístě. Řekl s kamennou tváří: „Já se dokonce obávám, že o výsledku tendru věděli víc než já a ještě dříve, než jsem do Abidžanu odletěl…“ Míka na něj ohromeně zíral. Zdálo se, že začíná konečně tušit, která bije. Nejdříve nasucho polkl a pak se zeptal sevřeným hrdlem: „Co mi tu naznačuješ?“ Petr odpověděl otázkou: „Kdo si myslíte, že ten africký tendr vyhrál?“ Aniž by počkal na odpověď, pokračoval: „Americká firma z Texasu, s kterou jsou ti naši spasitelé Brown a Douglas ve velmi přátelských vztazích! Ti kovbojíčkové z Texasu přišli s téměř stejným řešením závěru jako my, jen maličko pozměněným a vylepšeným. To je náhodička, co? A my si, bláhovci, mysleli, kdovíjak geniální patent jsme objevili!

Mysleli jsme si, kdovíjak nejsme světoví! Oni si to dali – na rozdíl od nás – ještě rychle patentovat, jak jsem zjistil, takže my jsme teď s těmi svými pistolkami dočista odkecaní!“ Míka seděl v křesle bez hnutí, zdálo se, jako by se do něj propadal stále hlouběji, až se v něm ztrácel.

Celý pobledlý zíral na svého náměstka, jako by nemohl uvěřit jedinému slovu. Pak jen zavrtěl hlavou: „Taková smůla…“ Petr cítil, jak mu rázem stoupl adrenalin. Nebýt Míka jeho ředitelem, snad by ho praštil pěstí do nosu, aby se trochu vzpamatoval. Takový cítil nával vzteku. Jak může být někdo tak natvrdlý?! Na co si to ten starý hlupák hraje?! Co si to nalhává?! Jak už se vyjádřit srozumitelněji, aby to ten bláhovec konečně pochopil?! Jak je vůbec možné, že takovýhle člověk 20

Alej smrti.indd 20

16.10.2020 10:21:28

řídí průmyslový podnik?! Soucit tu nemá místo, je třeba být zcela nemilosrdný! Petr byl vzteky bez sebe.

Bylo to na něm taky znát, když vybuchl: „Smůla?!

Vy tomu říkáte smůla?! Já tedy ne! Jeden z ministrů tamější vlády studoval kdysi u nás. Nejspíš jakési sentimentální reminiscence ho vedly k tomu, aby mi v soukromém rozhovoru naznačil jen tak mimochodem, že se zástupce té americké firmy zmínil taky o jednom z těch našich amerických spasitelů, o panu Douglasovi…“ Míkovo ohromení vzrostlo, pokud to bylo vůbec ještě možné. „Chtěl tím snad něco naznačit?“ ptal se rozechvěle zlomeným hlasem.

Dosud ve svém životě neměl možnost čelit podobné situaci. Jeho bezradnost byla zřejmá, stál na pokraji zhroucení. Petr to na něm viděl, neměl však s Míkou žádné slitování. Ušklíbl se ironicky: „Ale ne… naopak mi kladl tak důrazně na srdce, že vůbec nic nenaznačuje, jako by tím chtěl jen upoutat mou pozornost.

A já ho na oplátku ubezpečil, že jsem nic neslyšel.

Vůbec nic! Až na to, že stejně to bezpochyby dopadne i s tím dalším tendrem na vyzbrojení policie v jihovýchodní Asii, na který jsme tolik spoléhali.“ „Ti hajzlové!“ vyskočil Míka z křesla. Jeho náhlý výbuch Petra překvapil, nepředpokládal, že je vůbec něčeho takového schopen. Jako by z něj všechna ochablost rázem spadla. Přecházel vzrušeně po místnosti a soptil: „Měli zachránit fabriku před krachem, a zatím dělají všechno jen pro to, aby ji potopili!“ S tím bylo možné jenom souhlasit a to, co Míka odhalil teprve nyní, bylo Zemanovi jasné už dávno.

Proto neváhal, aby i on přiložil svou otýpku do rozhořívajícího se ohníčku ředitelova vzteku. Nemohl v sobě potlačit zlomyslné uspokojení, když říkal: 21

Alej smrti.indd 21

16.10.2020 10:21:28

„Nepochybuji o tom, že všechny výsledky našeho výzkumu – a to se týká i speciálního střeliva pro naše zbraně – putovaly už dávno do Texasu!“ Míka se zastavil a hlasitě vydechl: „Ale to je jasná průmyslová špionáž!“ Zadíval se na svého náměstka, jako by stále nemohl uvěřit tomu, co právě vyslechl. „Ovšem,“ potvrdil mu Petr jeho domněnku. „A můžeme se nějak bránit?“ zeptal se ředitel s bezradným zoufalstvím, visel očima na Petrově tváři, jako by právě od něj mohla přijít pomoc v podobě spásné odpovědi. „Těžko. Jednak jsme na to moc slabí a jednak jim nemůžeme nic dokázat.“ Právě tak rychle, jak Míka vzplanul, opět i pohasl.

Klesl do křesla a už se nijak nesnažil skrývat své zoufalství, celý se tak nějak propadal, jako když někdo propíchne nafouknutý míč a vzduch z něj uchází, až zůstane jen jakási hadrovitá, beztvará hmota. Pak hlesl s povzdechem z posledních sil: „Budou nám to všechno házet na triko…“ Zemana pohled na ředitele nikterak nedojímal. Potvrzoval mu jen to, co si o něm už dávno myslel: je to neschopná bačkora. Nyní tedy jen pokrčil rameny: „Pro úspěch nebyly objektivní podmínky…“ Jeho lhostejný tón Míku přece jen zarazil. Snad se domníval, že jsou spolu na jedné lodi? V tom se tedy šeredně mýlil. „Tobě je to jedno?“ zeptal se trochu překvapeně.

Petr nechápal, jak může někdo klást tak pitomé otázky, a zamračil se. „Z mostu kvůli tomu skákat nebudu!“ „Ale co já?!“ udeřil se Míka zoufale do prsou. „Jaké mám možnosti?! Trefí mě z toho šlak a skončím buď na krchově, nebo v blázinci!“ 22

Alej smrti.indd 22

16.10.2020 10:21:28

„Nic se nejí tak horké,“ uklidňoval Petr ředitele.

Nebylo už o čem hovořit, a tak se Míka zvedl k odchodu.

Když se loučili, popřál Petr řediteli: „Dobrou noc.“ Míka se trpce pousmál. „To má být vtip?“ A zavřel za sebou dveře.

Po jeho odchodu zavládlo v bytě ticho. Petr měl nepříjemný pocit a nevěděl proč. Co je to se mnou, k něčemu takovému není přece žádný důvod?! Žádný, žádný, opakoval si, jako by bušil kladivem… Marně.

Nebyl asi tak lhostejný a cynický, jak by si býval sám přál, a tak mu vzpomínka na zničeného Míku nešla z mysli. Ozvalo se vrznutí dveří a do pokoje vstoupila Veronika, která odešla na počátku rozhovoru mezi oběma muži do sousední místnosti, ale nezavřela za sebou dveře. „Chudák Míka, nemá to jednoduché,“ řekla s povzdechem. „Ty jsi nás poslouchala?“ „No ovšem,“ zvedla žena udiveně obočí, jako by své počínání pokládala za něco zcela samozřejmého. „Tobě ho není ani trochu líto?“ zeptala se.

Zemanovi byla ta otázka nepříjemná, chtěl nejdříve podrážděně odpovědět: Co je ti po tom? Ale pak si uvědomil, co je vlastně příčinou toho divného pocitu, jaký se ho zmocnil po ředitelově odchodu, a přikývl: „Ale jo… Jenže on patří mezi ty neschopné, kterým není pomoci.“ „Zatímco ty patříš mezi ty schopné,“ poznamenala ironicky Nika.

Petr nebyl na podobné pichlavé odpovědi od své ženy zvyklý. Stávalo se to stále častěji od toho dne, kdy jí naposledy rozmluvil myšlenky na mateřství.

Jako by se od něho vzdalovala…

23

Alej smrti.indd 23

16.10.2020 10:21:28

„Ty o tom snad pochybuješ?“ usmál se.

Sebejistota, jakou na něm Veronika zpočátku tolik obdivovala, jí byla nyní čím dál protivnější. Věděla, že ho její slova podráždí, ale neodolala a zeptala se: „A nemáš někdy strach, že šlápneš vedle? Že uklouzneš?“ Stalo se to, co předpokládala. Zamračil se a odpověděl dotčeně: „Ptáš se, jako by sis skoro přála, aby mi někdo namydlil schody…“ „To rozhodně ne, jsi pořád můj muž!“ odpověděla bez váhání.

Petr však pokračoval nevrle: „Jenom se neboj.“ Nalil si sklenku whisky, a když ji vypil, pohlédl znovu na ženu: „Ještě ty mě znervózňuj!“ „Netušila jsem, že se dáš tak snadno znervóznit,“ pokračovala Nika takřka proti své vůli ironicky. Nechtěla se přece s Petrem hádat hned první večer po jeho návratu, sama nevěděla, co to do ní vjelo. „Myslela jsem si, že jsi kliďas a že máš pro strach uděláno.“ „Tady přece nejde o strach!“ „Tak o co tedy?“ Petr chvíli mlčel, než řekl kupodivu klidně a mírně: „Myslíš si snad, že mi bylo jednání s Míkou nějak milé či příjemné? To opravdu ne! Ale musel jsem být tvrdý a nechat své city stranou. Jsou to jen zbytky minulosti, pořád mám ještě nějaké skrupule,“ přiznával se s povzdechem.

Jak tak stál před ní se sklopenou hlavou, zastyděla se Veronika za svou předchozí jízlivost, přistoupila k němu a objala ho…

24

Alej smrti.indd 24

16.10.2020 10:21:28

2.

Druhý den časně zrána, ještě než se inženýr Zeman probudil, aby se vydal autem z krajského města do továrny v lesnatém podhůří, vzdálené jen pár desítek kilometrů, se v malé místnosti policejního ředitelství dívali dva muži na obrazovku televizoru. Promítaly se na ní záběry Zemana od chvíle, kdy se na pražském letišti objevil v oválných dveřích Airbusu společnosti Lufthansa. Seděli vedle sebe mlčky. Jednomu z nich mohlo být pětačtyřicet, to byl major Miroslav Voral.

Ten druhý byl mladší, mohlo mu být něco přes třicet, jmenoval se Jiří Bálek a měl hodnost kapitána.

Oba sledovali obrazovku s napětím. Viděli, jak Zeman přistoupil k luxusnímu BMW 760Li se zatmavenými skly, slyšeli i rozhovor mezi ním a řidičem. Zvuk sice nebyl čistý, ozývalo se v něm plno šumu, ale jednotlivá slova šlo rozeznat. „… TýTý… vezu mu pozdravy z Abidžanu…“ „Počkejte! Neodcházejte!“ Aniž by Bálek pohlédl na Vorala, zeptal se: „Proč chtěl odejít? Co mu přelítlo přes nos?“ „Snad se to dovíme,“ pokrčil Voral rameny. To se však mohl domnívat jen do chvíle, než Zeman nastoupil do auta s kouřovými skly. Nejenže nebylo nic vidět, ale nebylo ani nic slyšet. „Krucinál!“ zaklel Voral. „Neznáme chlapa, co na něj čekal, ani nevíme, co si tam ty dva řekli! To nejdůležitější! Zastav to!“ nařídil Bálkovi a ten poslechl.

25

Alej smrti.indd 25

16.10.2020 10:21:28

„Takovejhle záznam je nám houby platnej! Copak jsi nepožádal o mikrofony pro vnitřní odposlech?!“ „Požádal,“ pokrčil Bálek rameny. „Jenže vidíte, jak to dopadlo…“ „No jo, Pražáci,“ odfrkl si Voral rozzlobeně. „Řekli si, že pro nás to bude stačit. Chováme se pořád jako amatéři a ne jako profesionálové!“ Chystal se vstát z dřevěné židle s opěradly, ale Bálek ho spěšně požádal: „Počkejte, na konci je něco zajímavého…“ „Ty už jsi to viděl?“ zeptal se Voral trochu překvapeně. Pokud se cítil přemírou snahy svého podřízeného poněkud dotčen, nedal to na sobě znát.

Bálek se zatvářil provinile: „Přivezli mi to ještě v noci a já neodolal. Nezlobte se…“ „Co bych se zlobil? Já bych udělal, Jirko, to samý… jako každý správný kriminalista. Zvědavost k tomu našemu divnýmu řemeslu snad trochu patří,“ uvelebil se Voral opět v dřevěném křesílku. „Tak to pusť.“ „Chvilku počkejte, je to až na konci.“ Zatímco Bálek Voralovi vykal, major svému podřízenému tykal a oslovoval ho důvěrně křestním jménem, což bylo známkou poněkud nerovnocenného vztahu, jaký mezi nimi panoval. Voral nabízel Bálkovi tykání už několikrát, ale ten si stál sveřepě za svým. Voral si nebyl jistý proč, ješitně se domníval, že je to snad výrazem Bálkovy úcty k představenému.

Vyvozoval z toho, že si ho mladý kapitán váží. Jenže důvod byl zcela jiný. Ačkoliv se nedalo popřít, že Voral je znamenitým kriminalistou a může se pochlubit skvělými pracovními výsledky, příčiny Bálkova vykání tkvěly spíš ve Voralově soukromí, což mu ovšem mladík nehodlal prozradit.

26

Alej smrti.indd 26

16.10.2020 10:21:28

Zrychlený záznam pokračoval až do chvíle, kdy vystoupil Zeman z auta. Bálek vrátil obraz zpět a pak ho pustil dopředu normální rychlostí. Znovu se otevřely dveře auta, Zeman udělal pár kroků a Bálek zastavil obraz. „Vidíte ten kufřík? Když nastupoval, tak ho neměl!“ „Ano, nesl si přes rameno jen kabelu…“ Na dalším záznamu už nebylo nic zajímavého. Bálek vypnul přístroje a oba muži přistoupili ke stolu, na jehož desce se povalovaly rozhozené fotografie, odpovídající záznamu videokamery. Voral vzal pár z nich do ruky, zamyšleně si je prohlížel a pak řekl: „Zajímalo by mě, jaký měl ten inženýr důvody, aby jednal v Africe tak, jak jednal…“ „Vy o tom něco víte?“ Voral pohlédl na Bálka, tvářil se, jako by ho mrzelo, že mu ta poznámka uklouzla, ale po sotva znatelném zaváhání, jakého si Bálek ani nepovšiml, se rozhodl pokračovat. „Ano… Dostal jsem zprávu z rozvědky, že při jednání v Abidžanu mluvil především o nedostatcích zbraní, který tam měla jeho fabrika dodat.

Zmiňoval se o tom, že se dosud nevyrábí potřebný speciální střelivo, což není pravda, neboť výroba byla před nedávnem zahájena a dodávky byly zajištěny. To všechno vedlo k tomu, že jsme v tom tendru neuspěli.“ Bálek se díval na Vorala s neskrývaným úžasem. „Jak to všechno víte? Vždyť Zeman přiletěl teprve včera!“ „Zprávy o jednání dorazily do Prahy, už když startoval z Paříže…“ „Ale jak to můžete vědět?! Jde přece o velmi důvěrné informace…“ Voral se na svého mladého spolupracovníka shovívavě pousmál. „Jen si, Jirko, nemysli, my taky 27

Alej smrti.indd 27

16.10.2020 10:21:28

dovedeme dostat svý lidi na místa, kde je to právě zapotřebí… A někdy to nedá ani tolik práce právě proto, že nás podceňují stejně jako teď ty…“ „Nechtěl jsem nikoho podceňovat, šokovala mě jenom ta rychlost,“ vrtěl Bálek stále hlavou, jako by se z Voralova sdělení nemohl vzpamatovat. „Zeman je v podezření z braní úplatků nejen od některých našich podnikatelů, ale i od cizích firem a zastupitelských úřadů…“ „Proč jsme ho tam tedy pouštěli?!“ vyhrkl Bálek. „Vyplulo to na povrch až po jeho odletu v souvislosti s docela jiným případem – podvody s ropou a bionaftou –, a to už byl tři neděle pryč,“ vysvětloval Voral. „Kromě toho by nás měl Zeman dovést k hlavě celýho toho podniku. Musíme být opatrní, abysme ho nevyplašili.“ Zadíval se znovu nespokojeně na fotografie před sebou. „Musíme zjistit, s kým Zeman v autě hovořil… nebo aspoň komu to auto patří. Vezmi si to, Jirko, na starost.“ Voral sebral ze stolu fotografie a vyšel na chodbu.

O pár dveří dál se nacházela jeho kancelář, ve které však trávil jen málo času. Pohyboval se raději „v terénu“, jak říkal. Znovu pohlédl na fotografie, ale myšlenkami se zatoulal daleko do minulosti. Vzpomněl si na tátu, který vedl poklidný život železničáře, choval králíky, zašel občas do hospůdky na rohu strmé děčínské ulice, v neděli chodil na fotbal a nepřál si nic jiného, než aby jeho synek Mirek žil stejně jako on, aby i jeho dny měly svůj pravidelný řád a rytmus. Kdyby ten viděl, jak žije! Určitě ho nikdy ani nenapadlo, když začal Mirek studovat na dopravní škole v Ústí, jaké bude mít jeho syn starosti, čím se bude muset jednou zabývat!

Voral si povzdechl. Mládí se mu zdálo tak idylické, ale to asi každému s určitým odstupem času. Kdepak 28

Alej smrti.indd 28

16.10.2020 10:21:28