0041780

Sonja Chihaoui

Předmluva Soužití dvou individualit není nikdy jednoduchá věc. Procento rozvodů se v Čechách již standardně léta drží okolo padesáti procent. A aby člověk k obvyklým starostem každého vztahu zvládal ještě případnou zátěž kulturních rozdílů partnerů v případě, kdy „ten druhý“ pochází z úplně odlišné části světa, to prostě není pro každého. Ne každý je schopen takové míry tolerance a ne každý pro ni bude opakovaně celý život nacházet důvod. Vývoj se nedá zastavit a hovoří jasnými čísly. Nové a otevřené Čechy po roce 1989 znamenají, že okolo pěti tisíc manželství ročně je uzavíráno s partnerem či partnerkou z ciziny. To znamená, že prakticky kaž­ dá desátá svatba vytváří příští situaci, kdy se k obvyklým starostem budou muset příští rodiče ještě dohodnout nejen na tom, kde budou žít, ale také například jakou, případně kolik národností budou mít jejich děti. Děti samy budou jednoho dne řešit, kdo vlastně jsou. A každý takový vztah, je-li úspěšný, si bude muset vytvořit vlastní, často individuální 5

Ztracena_v_Galabii.indd 5

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

a neopakovatelný „kulturní mix“ životního stylu obou partnerů. Zcela specifickou a často neřešitelnou otázkou je pak případný konec takového vztahu a úprava péče o dítě obou rozvádějících se rodičů. Jak vyřešit situaci, kdy jeden chce žít v Austrálii a druhý zase v Čechách a dceru či syna oba chtějí do střídavé péče? Jak přistoupit k situaci, kdy jeden z rodičů unese dítě z ČR a druhý z partnerů se obrátí na českou diplomacii s prosbou o pomoc? Jak se zachovat v případě, kdy je únoscem naopak český partner? Jak se zachovat v případě země, která je náš politický spojenec, kterého nesmíme ohrozit, ale on důsledně odmítá jakoukoliv spolupráci při řešení porozvodových situací? Takhle vypadaly četné, v principu často i neřešitelné lidské osudy, které se po mnoho let rozplétaly v mojí kanceláři na českém Ministerstvu zahraničí. Nikdy to nebylo jednoduché a přímočaré. Právo a spravedlnost často bývají dvě odlišné věci. A ministerstvo zahraničí musí často myslet na zájem státu zejména tam, kde zájem jedince jde přímo proti němu. Přesto jsme se vždycky snažili s mým týmem lidí, jejichž jména musí po dobu jejich aktivní služby zůstat skrytá, pomáhat tam, kde míra rizika byla ospravedlnitelná stejně jako míra nutného tvůrčího výkladu zákonných norem. Ne vždycky to bylo možné, ne vždy to skončilo dobře. Ale každý jednotlivý případ, kdy se matka 6

Ztracena_v_Galabii.indd 6

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

znovu shledala se svým dítětem, kdy dítě dostávalo šanci rozhodnout si samo v odpovídajícím okamžiku svého života, ve které ze dvou kultur, do nichž do obou patří, vlastně chce žít, každý takový jednotlivý lidský osud, kde se nám s mnoha spolupracovníky podařilo být prostě lidskými, byl tím nejlepším důvodem, proč skočit do letadla a zariskovat znovu. Mnoho případů popsaných v téhle knize znám. Někdy i víc, než bych chtěl. Sám žiji už skoro dvě desetiletí s muslimskou Američankou tatarského původu. Střetávání kultur je tak nejenom moje práce, ale i můj soukromý život. A proto si myslím, že je užitečné přečíst si o životech těch druhých, zejména ve chvíli, kdy se rozhoduji, jestli by takový život byl i pro mne. Hynek Kmoníček, velvyslanec ČR v USA a bývalý náměstek ministra zahraničí pro konzulární problematiku a aktuální otázky, o kterých je tato kniha

7

Ztracena_v_Galabii.indd 7

14.4.2020 10:10:30

I. A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá. A nechť ukazují své ozdoby jedině svým manželům nebo otcům nebo tchánům nebo synům nebo synům svých manželů nebo bratřím nebo synům svých bratří či sester anebo jejich ženám anebo těm, jimž vládne jejich pravice, nebo služebníkům, kteří nemají chtíče, anebo chlapcům, kteří nemají pojem o nahotě žen. A nechť nedupou nohama, aby lidé postřehli ozdoby, které skrývají. A konejte všichni pokání před Bohem, ó věřící, snad budete blažení! (Korán, súra 24, verš 31)

„Ano, poslouchám,“ řeknu do telefonu, který si rafinovaně dám mezi rameno a ucho, protože takhle mám naději, že si ho policajti, kdyby náhodou jeli 9

Ztracena_v_Galabii.indd 9

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

kolem, nevšimnou. Jasně, za volantem se telefonovat nemá, ale v tom pražském provozu je to vlastně jedno, stejně se víc stojí, než jede. „Zase je to tady,“ řekne mi hlas, který moc dobře znám, ani nemusím jméno jeho majitele vidět na displeji. „Kde tentokrát?“ zeptám se. „V Sýrii, v Damašku.“ Chvíli mlčím, protože hledám slova. Sice vím, co chci říct, ale nevím jak. „Haló, jsi tam?“ „Jo, jsem tu, ale už se mnou nepočítej, ať to zase zkusí někdo jiný.“ „Chápu,“ řekne zaraženě hlas a rozloučí se s tím, že si co nejdřív zavoláme, někde v klidu se sejdeme a probereme život. „Jo, moc ráda,“ udělám definitivní tečku za rozhovorem a je mi jasné, že k tomu popovídání už asi nebude důvod. Zařadím jedničku, dvojku, kousek popojedu a zase stojím. Zajedu do odstavného pruhu, předpisově zapnu výstražná světla a zavřu oči. Nutně si potřebuji srovnat myšlenky a sama se sebou probrat, jestli jsem udělala správně, když jsem tak kategoricky odmítla.

* * * Kdy to vlastně všechno začalo? Bože, ten čas letí, bude to už skoro dvacet let. Kde by mě tehdy v Paříži 10

Ztracena_v_Galabii.indd 10

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

napadlo, že z mého bývalého života za chvíli nezbude skoro nic. Že se z vlastního rozhodnutí přestěhuji do země, kde nebudu nikoho znát a nikomu rozumět. Kde budu ztracená a přestanu rozhodovat sama o sobě. Ženská bez víry se stane věřící, holka, co pro slovo nešla daleko, bude radši mlčet, parádnice, která nejvíc peněz utrácela za kabelky a boty, si ováže hlavu šátkem a navlékne na sebe neforemnou noční košili, kterou si ale nebude oblékat na noc, ale naopak v ní začne chodit mezi lidi. Že na sebe natáhne něco, čemu se říká galábie. Arabsky se jí říká gallabiya a jde o jednoduše střižené dlouhé šaty či dlouhou tuniku z bavlny. Nosí ji muži i ženy a všichni v ní vypadají stejně. Prostě jako v noční košili. Má to výhodu, nějaké kilo navíc se v ní ztratí. Ale i nevýhodu, dokonale se v ní schová i pěkná postava. I ten šátek na hlavě působí stejně. Pod ním je dost jedno, jestli jste blondýna, za kterou se ještě nedávno chlapi často otáčeli, nebo jestli na hlavě máte pár chlupů.

* * * Můj životní příběh byl tuctový. Holka ze severočeského města, která studovala střední školu, brzy se vdala a pořídila si rychle za sebou tři děti, ne snad, že by to tak plánovala, ale prostě se stalo. Antikoncepce ještě nebyla tak rozšířená jako dnes a zřejmě patřím k těm hodně plodným typům žen. A děti jsem si vždycky přála, už jako malá jsem plánovala, že budu mít 11

Ztracena_v_Galabii.indd 11

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

nejméně tři, i když jsem si spíš představovala princezny, ale když jsem pak měla kolem sebe své tři malé prince, byla jsem šťastná. Navíc byli všichni tři naprosto zdraví, dobře spolu vycházeli, obstojně se učili, oblečení dědil jeden po druhém a jejich vývojové a výchovné problémy byly minimální a hravě zvladatelné. Navíc jsme na to vždycky byli dva. Já trochu hysterická, manžel naprostý kliďas, takže ve výsledku se to vždycky srovnalo. „Vydrž, oni z toho vyrostou, nebyli jsme jiní,“ říkával pokaždé, když se něco nečekaného objevilo. Měl samozřejmě pravdu, všechny bouře se přehnaly, pokaždé se zase vyjasnilo a bylo nám spolu celkem fajn, i když na velká slova jsme si nikdy nepotrpěli. Jen jsme si říkali, jak si budeme užívat, až nám děti odrostou. Jenomže když kluci opravdu vyrostli, už si nebylo s kým užívat. Nečekaně jsem ovdověla. Byla to pro mne děsivá rána, když jsem se dozvěděla, že ten, kdo pro mne byl domovem a jistotou, už nikdy nepřijde, nikdy mě neobejme, nikdy mě nevyslechne, ani se s ním nikdy nepohádám. Banální autonehoda na dálnici, jakých se denně stane spousta. Při předjíždění se dvě auta o sebe lehce otřela, a jelikož oba řidiči byli svědomití, zajeli ke krajnici, zastavili a jeden z nich šel postavit do předepsané vzdálenosti výstražný trojúhelník. Ale nestihl to. Kdo ví, proč se tak stalo, ale právě do toho odstavného pruhu vjel plnou rychlostí kamion. 12

Ztracena_v_Galabii.indd 12

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

Ohleduplný řidič skončil pod obrovskými koly gigantického vozu i s výstražným trojúhelníkem v ruce. Bohužel to byla právě moje první láska, táta mých dětí, můj muž. Jeho život zhasl okamžitě, ani už se ho záchranáři nepokoušeli oživovat. Neviděla jsem ho a ani mi to nikdo nenabídl, asi to musel být hrozný pohled. Stačilo mi, když jsem pak viděla snímky toho kamionu, dovedla jsem si představit, co ten kolos s mým štíhlým a hezkým mužem udělal. Naše manželství bylo příjemné, dokonce bych řekla harmonické, i když vzniklo neplánovaně a narychlo, protože náš první syn byl tak zvaně na cestě. Vlastně jsme spolu ani nechodili, těhotenství se nám přihodilo po pár týdnech známosti a v podstatě hned při našem prvním sblížení. Já z toho byla vykolejená, zmatkovala jsem, ale on se zachoval dospěle. Prostě navrhl, že se vezmeme, protože dítě má právo se narodit a potřebuje oba rodiče. Byli jsme opravdu hodně mladí, teprve na nás čekala maturita, ale plnoletí jsme naštěstí už byli, i když oba pár týdnů. Tak se z nás stali v osmnácti letech rodiče a my vlastně vůbec nevěděli, o čem život je, jak nám to spolu půjde a jestli si budeme rozumět. Ale rozuměli jsme si a pravdou je, že jsme se začali mít rádi až teprve jako manželé a rodiče. Dřív na to nebyl čas, stihli jsme jen krátkou zamilovanost. Abychom všechno zvládli, přiložily ruce k dílu babičky, které ochotně hlídaly našeho prvorozeného, a my úspěšně 13

Ztracena_v_Galabii.indd 13

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

odmaturovali a dokonce jsme byli rádi, že dítě přišlo tak brzy, mnohokrát jsme si říkali, že si pak ještě v plné síle užijeme svobodného života, až nám odejde do světa. Ale za rok a kousek jsme měli druhého syna a za další dva roky třetího. Všichni byli vítaní, krásní, hodní, zvládali jsme to naprosto v pohodě. První roky jsem byla s kluky doma, manžel se o nás dokázal finančně postarat, byl pracovitý, šikovný a dovedl si ke svému platu ještě přivydělat. Bylo to sice všechno trochu hektické, ale prostě jsme si úlohy rozdělili a ty své oba zvládali. Jakmile se kluci trochu osamostatnili, začali chodit do školky, pak do školy a do různých kroužků, bylo to fajn. Rozuměli si, vystačili si, byli hodně samostatní, vzájemně si pomáhali. Já tím pádem mohla začít chodit do práce, čímž se výrazně vylepšila ekonomická situace naší rodiny, zbývalo i na dovolené a další radovánky, které nám život zpestřovaly a zpříjemňovaly. Pro mě to třeba byly pěkné lodičky ladící s kabelkou, pro manžela to bylo něco do auta, pořídili jsme si totiž ojetou škodovku a pořád bylo co vylepšovat. Poprvé v životě jsme se tenkrát chystali jet na dovolenou bez kluků. Těšili jsme se jako malé děti, protože kluci měli být celý měsíc na letním výměnném táboře a my si plánovali, jak si to užijeme. Chtěli jsme jet do hor, našli jsme si ubytování v takovém krásném horském hotýlku, říkali jsme si, jak se necháme 14

Ztracena_v_Galabii.indd 14

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

obskakovat a hlavně se chvíli nebudeme bát, že se otevřou dveře ložnice a některý ze synů se v nich objeví. „Mami, já mám žízeň… Mami, mě něco bolí…“

* * * Z té dovolené samozřejmě nebylo nic. Ani jsem na ni nevzpomněla, když přišla ta strašná zpráva. Pobyt v hotelu jsem nezrušila, neměla jsem na to ani pomyšlení, a když odtud kdosi volal, ani jsem nevěděla, že jsme měli ještě před chvílí takové plány. Byla jsem v šoku, zoufalá a zničená. „Tohle nezvládnu,“ bědovala jsem, ale ne dlouho. Když má ženská tři děti, nemůže si dovolit luxus dlouhého smutku, musela jsem se stát mámou i tátou v jedné osobě, tou, která všechno zvládne sama. A tak jsem to prostě zvládla. Měla jsem štěstí. Moji nadřízení v zaměstnání chápali, že to nebudu mít jednoduché, byli vstřícní a nevadilo jim, že jsem občas musela jít s dítětem k lékaři, jindy jsem zase byla zavolaná do školy a podobně. Ale chlapci už byli velcí, ohleduplní, jako by se všichni tři snažili tátu zastat. Pořád se ptali, jestli něco nepotřebuji, dokonce po sobě začali uklízet, myli se bez domlouvání, někdy to vypadalo, že pečují oni o mě a ne naopak. A jak rostli, přibývalo mi volnosti a ubývalo starostí. Všichni tři si sami vybrali školy, které chtějí po povinné školní docházce studovat, bez problémů si našli svá první zaměstnání a já byla během několika let 15

Ztracena_v_Galabii.indd 15

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

v našem kdysi stále přeplněném bytě sama. Nejstarší syn se vydal na zkušenou za oceán, prostřední si našel práci pár stovek kilometrů daleko, nejmladší sice zůstal ve svém rodném městě, ale našel si dívku a začali spolu žít. Na jedné straně jsem si mohla gratulovat, že jsem nevychovala ani jednoho „mamánka“, ale na druhé straně jsem na samotu vůbec nebyla připravená. Z hektického života jsem skočila rovnou do klidu, který mi ale vůbec nedělal dobře. Když odešel poslední syn, byl to hodně divný pocit. Přepadlo mě cosi, co vypadalo jako strach. Nepříjemný svíravý pocit. Přitom dřív jsem po ničem jiném tolik netoužila, než mít chvíli klid. Snila jsem o tom, jak třeba budu celý víkend doma sama, nikdo nepřijde a já budu mít všechen čas jenom pro sebe. Budu se dívat na televizi, napustím si vanu a budu si v ní číst a pak třeba vyrazím do kina. Ano, takhle jednoduché sny jsem měla. Teď najednou jsem tohle všechno mohla dělat, klidu byl plný byt a já nedělala nic. Ani se mi nechtělo číst ve vaně, ani jsem neměla chuť jít do kina. Navíc jsem se začala v prázdném bytě bát. Nedovedla jsem si představit, že to takhle bude už pořád, že jen občas na chvíli zaskočí některý ze synů a já tady pořád budu sama bloumat jako ovce a nebude mě nic bavit. „Holka, s tím bys něco měla dělat,“ řekla jsem si a v podstatě zopakovala to, co mi už nějaký čas říkali všichni z mého okolí. Rodiče, kolegové. „Měla by sis 16

Ztracena_v_Galabii.indd 16

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

někoho najít, dobře vypadáš, je s tebou legrace, sólový život už sis užila, je na čase, abys to zase zkusila ve dvou…“ „Ale kdo by stál o ženskou se třemi dětmi, která má svá nejlepší léta už dávno za sebou?“ namítala jsem. „Ty ses už asi dlouho nepodívala do zrcadla,“ odpověděla mi tenkrát jedna z kolegyň a já si na její slova vzpomněla, když jsem večer stála v koupelně. Stoupla jsem si před zrcadlo, ostatně jako každý den, a dlouze jsem se na sebe zadívala. Jako bych pozorovala někoho cizího. Musela jsem uznat, že to pořád ještě jde. Bylo mi čtyřiačtyřicet, postavu jsem i po třech porodech měla dobrou, dokonce jsem si mohla v létě u vody dovolit bikiny a nepohoršovala jsem. Vlasy jsem odjakživa měla kvalitní a husté, vlastně žádnou viditelnou vadou mě osud nepoznamenal. Věděla jsem, že zájem by byl, chlapi se se mnou často dávali do řeči, nebylo výjimkou, že jsem dostala pozvání na skleničku, na večeři, občas dokonce přišla nabídka mnohem jednoznačnější. Jasně. Život přece nekončí, když ženské je trochu přes čtyřicet, naopak je tu šance pro nový začátek. A tak jsem jela s kamarádkou na víkend do Paříže.

* * * Ano, Paříž! Město lásky, město milenců a romantiky! Bůh ví, proč mají Francouzi pověst bezkonkurenčních 17

Ztracena_v_Galabii.indd 17

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

milenců. Asi to dělá ten jejich sexy jazyk, výborné víno, kohout na víně, foie gras, neboli husí či kachní játra, Provence vonící levandulí a Alain Delon, kterého svého času chtěla každá. Francouzština je fakt nádherně melodická, a když jí mluví tak krásný chlap, jako třeba zmíněný Alain Delon, pak se nikdo nemůže divit, že se do něho zamilují generace ženských na celém světě. Ale není to jenom on. Kolik holek milovalo kdysi Vinnetoua a toho hrál také Francouz, Pierre Brice. A co třeba Gérard Dépardieu, Jean Gabin, Lino Ventura, Jean-Louis Trintignant, Robert Hossein či Jean-Paul Belmondo… Herci ve Francii byli vždycky sexy a všichni měli nádherné hlasy. Ale když tam dorazíte, chodíte po ulicích, když navštěvujete galerie a kavárničky, nečekejte, že vám budou muži nabízet místo u stolu, srdce a třeba i zlatou kreditní kartu. Podívají se, to ano, usmějí se, občas také něco prohodí, jenomže často zjistíte, že jde také o nějakého cizince. Já takhle narazila na „Francouze“ z pražského Žižkova. A jak se mi líbil! Ovšem říká se, že náhoda přeje připraveným, že když si člověk něco opravdu přeje, tak se mu to splní. Určitě to znáte a také jste stejně jako já četli některou z motivačních knih, které radí, jak si přivolat štěstí, lásku či peníze. Já do Paříže přijela s tím, že do sebe vstřebám atmosféru tohoto inspirativního města a začnu psát další kapitolu svého života. Jak se často říká v hollywoodských filmech, byla jsem připravená. Na 18

Ztracena_v_Galabii.indd 18

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

co? Na změnu a především na lásku. A jelikož jsem připravená byla opravdu důkladně, tak jsem ho potkala. Hned první večer našeho pobytu mě oslovil velmi pohledný mužský přijatelného věku a něco mi říkal tou krásnou melodickou sexy francouzštinou, které jsem ovšem vůbec nerozuměla. Tvářila jsem se ale vstřícně a snažila se mu sdělit, že umím docela slušně německy a taky trochu anglicky. Anglicky naštěstí uměl taky, a jelikož to nebyl jeho rodný jazyk, celkem jsme si rozuměli. Řekl mi, že je velmi potěšen, že jsem navštívila jeho hotel, a zajímalo ho, odkud jsem. Všechno, nač mi stačila slovní zásoba, jsem mu řekla, až jsem se sama divila, kolik slovíček se mi vybavilo, dokonce jsem našla někde v hloubi paměti, jak se anglicky řekne vdova. „I‘m a widow,“ řekla jsem mu a on mi k mému překvapení odpověděl, že je to fajn. „It is nice.“ Sice jsem na tomto stavu nic tak skvělého neshledávala, ale nechtěla jsem být malicherná, navíc jsem to brala tak, že ani jeho slovní zásoba není příliš bohatá a co se vlastně na takovou věc dá říct… Prožili jsme příjemný večer v hotelovém baru, kamarádka nás brzy opustila, byla po celodenním chození po ulicích utrmácená a chtěla spát. Já se původně taky těšila do postele, ale srdce dovede člověku dodat překvapivé množství pohonné látky. Únava zmizela, spát se mi najednou nechtělo, ale povídat si s tím 19

Ztracena_v_Galabii.indd 19

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

mužem s čokoládově hnědýma očima ano. Začalo to mezi námi fungovat. Někdo říká, že přeskočila jiskra, další to přičítá chemii, ale je to ono souznění, kdy je vám s někým tak pěkně, že se vám nechce loučit. A nám se nechtělo… „Jsi krásná, hned jak jsem tě uviděl, tak jsem tě chtěl,“ šeptal mi v příšeří baru a já si zase připadala jako kdysi před lety, kdy jsem se fakt klukům líbila. Bylo to příjemné a jako bych se vydala na pouť opačným směrem, než obvykle běží čas. Uvnitř jsem mládla a vracely se mi pocity z doby, kdy jsem ještě nevěděla, co mám před sebou, a jako čtenářka ženských románů a divačka romantických telenovel jsem očekávala jen to nejkrásnější. Rytíře, prince na bílém koni, ochránce, prostě chlapa, jakých se vyskytuje hodně na filmovém plátně, ale zoufale málo v reálném životě. Pravdou ovšem je, že jsem vůbec se svým manželem nedopadla špatně, i když romantiky jsem si moc neužila, nebyl na ni čas ani peníze. Nikdy jsem se nedočkala obrovských kyticí růží, ba ani zásnubního prstenu. Měla jsem jen ten snubní, který ovšem byl předělaný z prstýnku po babičce. Můj nastávající s ním přede mnou neklečel, o ruku mě nežádal, dokonce ani k mojí mámě s kytkou nepřišel. Proč by také něco takového dělal? Musela jsem se vdávat, těhotenství už na mně bylo vidět, a tak jsem vlastně mohla být ráda, že nezůstanu s ostudou, jak říkala 20

Ztracena_v_Galabii.indd 20

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

babička, když se to u nás doma probíralo. Ženich dokonce prstýnek ani neměl, na obřad si ho půjčil od kamaráda a hned po něm mu ho vrátil. Až k desátému výročí svatby jsem mu snubní prstýnek koupila, ale mohla jsem si to ušetřit. Řekl mi, že by se mu daleko víc hodila příklepová vrtačka. Samozřejmě měl pravdu, už jsme měli tři děti a doma bylo pořád potřeba něco udělat, předělat nebo opravit. Můj muž byl šikovný, hodně toho zvládl sám a díky tomu jsme nestrádali, i když vyskakovat jsme si nemohli. Byl to takový život od výplaty k výplatě, občas se peněz nedostávalo a dovolené jsme trávili v kempu pod stanem. Ale i to bylo fajn, vlastně jsem ani o žádném jiném životě nepřemýšlela. Byli jsme na tom stejně jako většina našich vrstevníků, dokonce o něco lépe, díky zručnosti a pracovitosti mého muže. Celý předchozí život byl ale během okamžiku v pařížském hotelu zapomenut. Jako by to byl příběh někoho jiného, nějaké jiné ženské, která si splnila své povinnosti a teď je na tahu osud, aby ji za všechno odměnil. Vždyť jsem si něco pěkného zasloužila. Děti jsem vychovala, o domácnost se starala, pracovala, a jako manželka jsem taky nebyla nejhorší. Seděla jsem v hotelové lenošce v baru vedle recepce a nechala se unášet řekou snění a bylo mi náramně. Jako po šampaňském, když se to s ním trochu přežene. Ano, trochu jsme pili, trochu tančili, a když mě k sobě při pomalé hudbě pevně přitiskl, přišlo to. 21

Ztracena_v_Galabii.indd 21

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

Zatoužila jsem po něm. Ten pocit přišel od doby, kdy jsem nečekaně zůstala v naší manželské posteli sama, poprvé. On to poznal. Tisknul mě k sobě, jemně hladil po zádech, příjemně voněl, taneční kroky ovládal a ve mně se rozpustily všechny kosti a jen jsem kopírovala jeho pohyby. Neztrácel čas a nasměroval mě ven z baru. Když si bral v recepci klíč od jednoho z volných hotelových pokojů, probudila jsem se, kosti se mi do těla vrátily a opojení vyprchalo. Kouzlo bylo pryč a dostala jsem na sebe vztek. Přece nejsem žádná šlapka z východu, která jde hned první večer s nějakým Francouzem jenom proto, že je to Francouz, má hotel, drahou kolínskou, oblek šitý na míru, značkové boty a dobře tancuje. Vlastně jsem měla vždycky zlost na holky, které se vrhaly chlapům kolem krku jenom proto, že měli prachy nebo byli z nějaké země, kam jezdívali „ti lepší lidé“ na dovolené.

* * * V hlavě mi naskočila vzpomínka na kamarádku Helenu, která už na základní škole vykládala, že si jednou vezme milionáře ze Západu, jak jsme tehdy říkali zemím, kde se platilo tak zvanými valutami, lidé si tam zboží mohli objednávat podle tlustých barevných katalogů nebo si zajít do některého z bohatě zásobených obchodních domů. U nás tehdy výběr nebyl, kupovali jsme to, co zrovna bylo na skladě. 22

Ztracena_v_Galabii.indd 22

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

Helena si krátce po svých osmnáctinách vystála frontu před cestovní kanceláří a vydala se autobusem do Španělska. Zpátky už nepřijela a po čase mi přišlo krásné svatební oznámení. Sice ve španělštině, ale Helenino jméno a příjmení bylo naprosto srozumitelné. „Ta má štěstí,“ říkalo se na našem sídlišti, kde žádný z jeho obyvatel nikdy ve Španělsku nebyl. Helenina máma se dmula pýchou a nestačila odpovídat na zvědavé dotazy sousedů, a když přišly ze Španělska svatební fotografie, obešla s nimi celý panelák. Heleně to vážně moc slušelo, ten její sice žádný krasavec nebyl, ale to nikdo neřešil. Byl to Španěl, bohatý podnikatel, s krásným domem, s dobrou minulostí a stejně dobrými vyhlídkami do budoucnosti. Helena to vyvažovala svým půvabem a on určitě věděl, že tak krásnou holku může mít jenom proto, že světové hřiště je rozděleno na dvě poloviny a ta jeho připadá spoustě lidí z té druhé přitažlivá. Ale zároveň si nedělal iluze a bylo mu jasné, že ho tohle manželství bude něco stát, protože si vzal princeznu. Zpočátku to opravdu vypadalo jako pohádka. Helena mi poslala fotky solidního domu s rozlehlou zahradou a garáží pro několik vozů, impozantního letního sídla na břehu moře. První dopisy byly plné nadšení, ale jak šel čas, začala se svěřovat. Velmi brzy pochopila, že to vzala za špatný konec, protože se od začátku snažila být skromná, vstřícná, pracovitá 23

Ztracena_v_Galabii.indd 23

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

a odolná, a tak španělská rodina usoudila, že získala levnou pracovní sílu, respektive několik sloužících v jedné osobě, a podle toho se začali její členové k Heleně chovat. Bylo jim jedno, že je krásně rostlá, má husté blonďaté vlasy a nádherný úsměv. To už je nezajímalo. Přišla krize, rodinné firmě už se tolik nedařilo, a tak ušetřili na personálu. Propustili zahradníka i paní, co se starala o dům a kuchyni, ostatně proč by je měli platit, když tu měli tu šikovnou holku z východu? Nakonec jí hodili na krk i starou nemohoucí babičku. U nich prý není zvykem, aby se o seniory staral někdo jiný než rodina. Helena kmitala od rána do noci a při sebemenším náznaku vzdoru si musela vyslechnout od tchyně, s kterou žila pod jednou střechou, že se klidně může sebrat a jít do toho svého středověku na východě. To se mě dotýkalo přímo osobně a mnohokrát jsem Heleně psala, ať se na ně vykašle a vrátí se domů, že přece něco takového vůbec nemá zapotřebí. Scházela jí k tomu odvaha, prý by to vypadalo jako prohra a lidé by se jí smáli. Jasně, mentalita holky z maloměsta. Chápala jsem ji. Ale tím víc jsem ji přemlouvala, když jsem se vdala a přestěhovala do Prahy. „Přijeď, ptala jsem se na ministerstvu zahraničních věcí a prý se ti nic nestane, ani do vězení nepůjdeš,“ opakovala jsem jí v dopisech, ale asi nevěřila. Tohle už možná spousta lidí zapomněla, ale útěk do 24

Ztracena_v_Galabii.indd 24

14.4.2020 10:10:30

Ztracená v galábii

kapitalistické ciziny se za minulého režimu opravdu trestal odnětím svobody. A tak nepřijela a neobjevila se ani tehdy, když se poměry změnily a už se neměla čeho obávat. Emigrace už přestala být trestným činem. Jenomže Helena měla dvě dospívající děti, ty mluvily jenom španělsky, asi jim nechtěla komplikovat život. Určitě už si nevěřila, byla unavená fyzicky i psychicky a v takovém rozpoložení se těžko sbírají síly na životní změnu. Nechtěla jsem jí komplikovat život ještě svým naléháním, a tak jsem naši korespondenci, která se díky sociálním komunikačním vymoženostem stala velmi stručnou, omezila už jen na informace o dětech, o zdraví a plánech na víkend. Helena se domů nevrátila, ostatně po smrti své maminky už ani neměla kam, zato já dostala nabídku, jestli nechci na onom ministerstvu, které jsem kvůli ní navštívila, pracovat. Úředník, kterému jsem tehdy Helenin příběh převyprávěla, povýšil a dal mi pracovní nabídku. Schoval si totiž můj telefon a já ho naštěstí nezměnila.

* * * „Promiň, jdu spát, sama. – Sorry, I go to sleep. Alone,“ řekla jsem důrazně svému společníkovi a hrdě odkráčela. Ani jsem se neohlédla. Sice jsem si cestou říkala, že jsem si možná uzavřela poslední cestu ke štěstí, ale neohlédla jsem se. Patřím ještě ke generaci, která si na dívčí čest potrpí, a to bez ohledu na věk. 25

Ztracena_v_Galabii.indd 25

14.4.2020 10:10:30

Sonja Chihaoui

Další den se opakovalo totéž, celý den jsme s kamarádkou poznávaly Paříž, hlavně její obchodní domy, kde právě probíhaly výprodeje. Ty jsme považovaly obě za to nejlepší, co nám mohlo toto město lásky poskytnout. Prohrabovaly jsme se horami šatů, svetrů, halenek, spodního prádla, kabelek a všeho možného, jen abychom si domů přivezly co nejvíc parády. Louvre už jsme nestihly, ale Monu Lisu jsme znaly, tak co. Když se na ni někdo bude ptát, bez váhání ji popíšeme, navíc jsme obě věděly, že je to docela malý obrázek. Pravdou ale je, že jsme si to trochu vyčítaly. „Aspoň máme důvod se sem vrátit,“ řekly jsme si a tím svoje svědomí uchlácholily. Byly jsme uchozené, ale spokojené, v hotelovém baru jsme si daly portské na dobrý spánek, které opravdu zapůsobilo, ale jenom na kamarádku. Ta se odporoučela s tím, že už usíná, ale já ještě v baru zůstala. Zahlédla jsem pana majitele a nedalo mi to. Co kdyby? Nezklamal, zase ke mně přišel a zdvořile se zeptal, zda si smí na chvíli přisednout. Byl ještě milejší, ještě vroucnější a ještě pozornější než předchozí den. Zdrženlivost zřejmě funguje i na Francouze. Díval se mi do očí a já se v té jeho sametové hlubině doslova potápěla. Zase jsme tančili a mě zase přepadla už skoro zapomenutá touha. Ale na dobré vychování jsem ani tentokrát nezapomněla. Zopakovala jsem mu stejnou větu jako předchozí večer a navíc dodala, že stejně ráno odjíždíme a už se nikdy neuvidíme, 26

Ztracena_v_Galabii.indd 26

14.4.2020 10:10:31

Ztracená v galábii

tak přece nemá smysl začít psát první kapitolu, když žádná další nebude. Tvářil se zničeně tak přesvědčivě, že jsem se tentokrát hrdě neotočila a neodkráčela. Poslouchala jsem ho a dělalo mi moc dobře, když říkal, že naše setkání je osudové, že se přece nemůžeme jen tak rozejít a že k sobě patříme. „Všimla sis přece, že k sobě patříme! Musíš to přece také cítit!“ Naléhal, abych se přiznala, že jeho pocity sdílím, a nebylo těžké přikývnout. Tak jsem přikývla. Na pokoj jsem s ním sice nešla, ale adresu mu dala. Tu jeho jsem nepotřebovala, měla jsem ji v dokladech od cestovní kanceláře, u které jsme si zájezd s kamarádkou objednaly. Ale stejně mi vnutil vizitku, kde jsem poprvé viděla jeho jméno. „To je francouzské jméno?“ zeptala jsem se překvapeně. Ani bych ho nedokázala přečíst. „Ne, egyptské.“ „Ty nejsi Francouz?“ „Nejsem Francouz, jsem Egypťan, ovšem žijící ve Francii,“ řekl s takovou zvláštní hrdostí v hlase, že jsem se nad tím musela zamyslet. Na co je vlastně hrdý? Že je Egypťan, nebo že žije v Paříži? Ale než jsem se stačila zeptat, vysvětlil mi to sám. „Moje země přinesla světu kulturu, písmo, civilizaci, jsme jedním z nejstarších států na světě….“ Bylo vidět, že se nadechuje k obsáhlé přednášce, tak jsem ho přerušila: „Ano, já vím, pyramidy, údolí 27

Ztracena_v_Galabii.indd 27

14.4.2020 10:10:31

Sonja Chihaoui

králů, Káhira, Alexandrie, Gíza, Nil, největší poušť světa Sahara, hieroglyfy a taky Kleopatra…“ Vzal mě za ruku a přitiskl k sobě. Zřejmě jsem ho svými znalostmi překvapila a taky dojala. A on mě dojal také. Ani nevím, čím přesně, ale asi to byla jeho vůně, která mi byla příjemná, a jeho objetí bylo tím pádem milé. Takové něžné, ani nevím, jestli mě někdy někdo tímto způsobem objímal. Asi ne, od chlapů jsem byla zvyklá na něco jiného. Buď mě chtěli a pak mě doslova drtili, nebo nechtěli a pak v sobě měli jakousi brzdu, která fungovala stejně, jako když se k sobě přiblíží stejné póly magnetů. Tenhle objímal jako babiččina peřina vyvětraná na slunci, kterou mě o prázdninách přikrývala. Připadala jsem si v jeho náruči jako dítě, které je v bezpečí a nic se mu nemůže stát. Už dávno jsem takový pocit klidu a souznění nezažila. Ale do pokoje jsem s ním stejně nešla. Po chvíli objímání jsem se sebrala a šla spát do svého pokoje ke kamarádce. Tentokrát proto, že jsem si nechtěla ten hezký pocit, který mě zaplavil, pokazit. Druhý den nám dal k dispozici hotelový taxík, jenž nás dovezl na letiště i s obrovskou kyticí, kterou jsem dostala na rozloučenou. Byla nádherná, každý se na ni díval a já si připadala jako Julia Robertsová ve filmu Pretty Woman. Pamatujete? I ji odvážel z hotelu, kde prožila několik nezapomenutelných dní s Richardem Gerem, hotelový taxík. Ovšem ten pugét nedostala, 28

Ztracena_v_Galabii.indd 28

14.4.2020 10:10:31

Ztracená v galábii

ten jí Gere přivezl až posléze. Ale zdaleka ne takový, jaký jsem držela v ruce já, ani jsem za ním nebyla vidět. Kamarádka zírala a v letadle byl problém, kam s ním. Musela ho vzít do úschovy letuška, protože do zavazadlového prostoru se prostě nevešel. Doma jsem ještě ani nestačila dát ten překrásný pugét do vody, když mi zazvonil mobil: „Už jsi doma? Jsi v pořádku? – Are you home? Are you okay?“ „Ano, právě jsem přijela a dávám kytku do vody,“ vykoktala jsem a byla šťastná jako puberťačka, kterou balí první kluk. „I miss you. I miss you,“ zašeptal a já odpověděla stejně. „Taky se mi stýská.“

* * * Večer volal znovu a pak ještě v noci. Volal i ráno a tak to šlo den za dnem. Nevadilo mi to, naopak mi to bylo příjemné, protože jeho hovory byly milé a hlavně krátké, stačily dvě tři věty a konec. Takže jsem se hned po skončení jednoho hovoru začala těšit na ten příští. Ano, potkala mě láska. Měly pravdu všechny ty knížky a články pro ženy středního věku, kde se tvrdilo, že život začíná po čtyřicítce, nebo po padesátce, nebo po šedesátce. To je jedno, kdy. Na věku nezáleží, podstatná je láska. Právě s každou novou láskou začíná další kapitola našeho života. Osobně jsem poznala, že nikdy není pozdě mít rád a že i ženská se třemi 29

Ztracena_v_Galabii.indd 29

14.4.2020 10:10:31

Sonja Chihaoui

dětmi, která už si musí barvit šediny na skráních, se může stát pro někoho žádoucí a milovaná. Byl to příjemný pocit, nebudu zastírat, a dělalo mi to dobře. Můj milý šéf na ministerstvu zahraničních věcí si hned všiml, že se něco děje, a jako zkušený muž se rovnou strefil: „Ty ses zamilovala, co?“ Nezapírala jsem. Byl to fajn chlap, měli jsme od začátku velmi přátelský vztah, choval se ke mně naprosto korektně, vůbec ne jako ke své sekretářce, která je tu od toho, aby šéf měl koho seřvat, když se nedaří a on si potřebuje na někom vylít vztek. Takový on nebyl, nálady se mu nestřídaly, nebyl hysterický, dokonce uměl i pochválit. Nevyžadoval nic nadstandardního a nestandardního už vůbec ne, nedělalo mu problém udělat si kafe, dokonce ho občas udělal i mně, když se mi práce nahromadila. A pozor, nikdy mezi námi nic bližšího nebylo, ani náznak. Nebyla jsem jeho typ. „A co je to zač, ten tvůj Adonis?“ zeptal se jednou, když jsme oba před sebou měli čerstvě připravenou kávu a dopřáli si malou pracovní přestávku. „Majitel hotelu, kde jsem byla s kamarádkou na víkendu. Krásného hotelu, zrekonstruovaného, velkého. V Paříži. V centru.“ „Hm,“ šéf pokýval uznale hlavou. „Tak tomu se říká terno. To je snad lepší než sbalit hokejistu nebo fotbalistu, ti mají velké prachy jenom na dobu určitou, tomuhle by to mohlo vydržet, když ne na věčné 30

Ztracena_v_Galabii.indd 30

14.4.2020 10:10:31

Ztracená v galábii

časy, tak na spokojený život zcela určitě. Kromě toho Francouzi to s ženskými vždycky uměli.“ „Tedy, abych pravdu řekla, on není tak úplně Francouz, jen v Paříži žije. Jinak je Egypťan. Ale ve Francii je opravdu už řadu let…“ Šéf se na mě pátravě podíval. „Jsi normální? Když je Egypťan, tak asi bude taky muslim. A dovedeš si sama sebe představit jako muslimku? S tvojí vzpurnou povahou, s tvými názory? S tvojí blonďatou rozevlátou hřívou, hlubokými výstřihy a krátkými sukněmi?“ „Proč bych se měla stát muslimkou? Jestli je muslim on, tak je to jeho věc, mě to nezajímá a rozhodně se muslimkou stát nechystám. Ale kdoví, jestli je vůbec muslim, o víře jsme spolu nikdy nemluvili. Zřejmě to pro něho není důležité.“ Už dlouho jsem neviděla svého šéfa, aby se tak nahlas rozesmál. Nahlas, ale nikoliv srdečně. Věděla jsem, že umí arabsky, že několik let v zemích Blízkého východu pobýval, ale je to chlap a má samozřejmě předsudky. Třeba žárlí, když vidí, jak to Arabové s ženskými umí. Žádný Čech ke mně nikdy nebyl tak něžný, galantní a ohleduplný jako můj nový přítel. Navíc majitel hotelu v Paříži a ne někde na Sahaře. Můj případ je přece něco docela jiného. „Ale prosím tě, vždyť přece říkám, že žije v Paříži a má tam hotel. Ten to s náboženstvím určitě nebere nijak dramaticky.“

* * * 31

Ztracena_v_Galabii.indd 31

14.4.2020 10:10:31

Sonja Chihaoui

Pak přišel víkend a s ním velké překvapení. Najednou se ozval telefon a já uslyšela jeho příjemný hlas. A ten hlas se zeptal, jestli ho chci vidět. „Samozřejmě bych tě ráda viděla,“ řekla jsem a nebyla to lež. Byla jsem doma sama, jako většinou o víkendech bývám, a stýskalo se mi po všem pěkném, co jsem prožila, ale víc po tom, co jsem ještě neprožila a prožít si přála. Ten nenadálý vpád mužského prvku do mého osamělého života mě probral z někdejšího smutku a zase jsem si připadala jako mladá holka, která se na něco moc pěkného chystá. Myslela jsem na něho často a stýskalo se mi. Když se ozval, dělal mi jeho hlas moc dobře a vyčítala jsem si, že jsem byla tak zdrženlivá. Vždyť je to trapné, že jsem se chovala jako nezkušená holka, když jsem přitom už porodila tři děti. Tohle jsem si v duchu řekla mnohokrát a sama sobě jsem slíbila, že už s těmi okolky přestanu. Jenomže teď mi to bylo málo platné, Praha a Paříž jsou od sebe dost daleko. „Tak otevři, jsem za dveřmi,“ řekl ten nádherný sametový tichý hlas a já ani nevím, jak jsem skočila ke dveřím. Možná to byl světový rekord, protože jsem se tam ocitla opravdu ve vteřině. Otevřela jsem a mužská náruč byla tady. Asi jsem si ji přivolala. Objal mě, já se k němu přitiskla a zavřela oči. Takhle už by to mohlo zůstat, řekla jsem si v duchu a byla šťastná. Většina ženských touží po romantice, to je bez diskusí. Je jedno, jaké mají vzdělání, jaké jsou za nimi 32

Ztracena_v_Galabii.indd 32

14.4.2020 10:10:31

Ztracená v galábii

zkušenosti, romantika dostane každou. Tedy skoro každou, výjimky vždycky existují. I právničky, lékařky, fyzičky a já nevím, jaké ještě další exaktní vědkyně, by braly lásku, která všechno překoná a hlavně vydrží. Když ne navěky, tak aspoň pár let. Každá přivítá lásku ve svém životě. I ta, která třeba sedí v ministerském křesle nebo velí nadnárodní společnosti. Natož obyčejná sekretářka, matka tří dětí a vdova. Ani debakly, ani zrady a zklamání, ani spousta trapných nedorozumění nás nepoučí. Stejně pořád věříme, že ten pravý přijde. A ten je v našich představách gentleman, okouzlující a empatický mužský, který se o nás postará, bude nás milovat a nám se díky tomu bude na světě líbit. Je to vlastně nesmysl, málokterý vztah vydrží celý život. Každá zamilovanost se časem přetransformuje v jiný cit. Když máme štěstí, tak v přátelství, ale dost často v lhostejnost nebo také v nepřátelství či dokonce nenávist. Ale i s takovými zkušenostmi pořád doufáme. I já byla přesvědčená, že zázraky se dějí a pohádky existují i ve skutečnosti, nejen v knížkách, které nám rodiče čtou v dětství na dobrou noc. A když za mnou přijel až z Paříže chlap, který byl pracovně velmi vytížený, byla jsem si jistá, že mu na mně záleží. Jak jsem mu skočila do náruče, tak už jsem v ní zůstala. Nemohla jsem se od něho odtrhnout a milovali jsme se ještě předtím, než jsem mu udělala kafe. Vůbec jsem nemyslela na to, že musí být po tak dlouhé 33

Ztracena_v_Galabii.indd 33

14.4.2020 10:10:31

Sonja Chihaoui

cestě unavený. Myslela jsem jenom na to, že tady je a objímáme se. Sama jsem ho dotáhla do ložnice a postarala se, aby ztratil rovnováhu. Bylo to rychlé a povedlo se. Byl spokojený, poznala jsem, že v něco podobného doufal. Zajímal ho můj byt, byl překvapený, že já – samotná ženská – mám tři pokoje, navíc jsem si vždycky potrpěla na design a pořádek, takže jsem se ani nemusela stydět. Měla jsem uklizeno, dokonce jsem upekla koláč, jako bych tušila, že se bude hodit. Původní pohnutka ovšem byla taková, že jsem nechtěla, aby se mi meruňky, které už byly nějaký ten pátek v ledničce, zkazily. Byl to obyčejný rychlý koláč, který peču léta, ale on se nad ním doslova rozplýval, prý něco takového by ohromilo i hosty u něho v hotelu. A ještě víc ho nadchl guláš, který jsem jen ohřála, protože jsem ho měla od včerejška, kdy u mě byl na návštěvě jeden z mých synů. Chválil mě, žasnul, obdivoval a já už víc roztát nemohla. Než jsme šli na večerní procházku, ještě jednou jsme skončili v posteli a po té procházce zase. Neměl s potencí problémy a moje ženské hormony byly také v plné aktivitě. „Jsi nádherná,“ opakoval mi neustále dokola a já si tak opravdu připadala. Tohle mi totiž můj manžel neříkal, nepotrpěl si na taková slova, dokonce se tomu smál, když se někdo takhle vyjadřoval. Považoval to za pózu a faleš. „O jistotách se přece mluvit nemusí,“ říkával a mně vlídná slova nescházela. Dával mi svou 34

Ztracena_v_Galabii.indd 34

14.4.2020 10:10:31

Ztracená v galábii

lásku najevo i beze slov. Ale teď jsem byla šťastná, nadšená a každé slovo jsem hltala. Zdržel se tři dny, ale že spolu zůstaneme, jsme se domluvili možná ještě mezi dveřmi, když jsem po něm skočila. Už jsem nechtěla nic oddalovat, měla jsem pocit, že jsme se potkali ve velice vhodném okamžiku našich životů. Kdyby k našemu setkání došlo před pár lety, ani bych ho k sobě nemohla pozvat, když byli doma kluci, ani svůj vlastní pokoj jsem neměla a spala v obýváku na rozkládacím gauči. Ovšem teď už mohu jít kdykoliv kamkoliv, mateřské povinnosti mám za sebou, závazky žádné, jen ty pracovní, a ty se dají jednoduše vyřešit výpovědí. Asi jsem byla dobrá matka a osud se mi teď za všechno odvděčuje, říkala jsem si, když jsme se procházeli večerní Prahou. Ukázala jsem mu ta nejkrásnější místa. Od Národního divadla jsme šli po nábřeží na Karlův most, pak přešli na Malou Stranu, došli na Malostranské náměstí a tam si vzali taxíka a nechali se provézt přes Hradčany na Letnou a pak zpátky na Václavské náměstí, kde jsme začínali. Byl ohromený, jak je to u nás krásné. Tím mi udělal radost, a když mě teatrálně požádal v restauraci, kam jsme si zašli na večeři, o ruku, už mě ani nenapadlo dělat drahoty. Nebyl k nim důvod. „Vezmeme se v Paříži?“ zeptala jsem se. „No víš, byl bych radši, kdybychom se vzali v Egyptě, aby u toho mohla být moje rodina, maminka už 35

Ztracena_v_Galabii.indd 35

14.4.2020 10:10:31