Copyright © 2020 Theo Addair All rights reserved
ISBN 978-80-242-6517-9
Tereza Tereza si v duchu pogratulovala za nápad nachystat si vše potřebné předem. Nyní nemusela ztrácet vzácný čas. Jakmile byliny vyrostly z vrstvy udusané hlíny na kamenné podlaze jeskyně do výše kolen, rychlými, úspornými pohyby je otrhala a hodila do kotlíku s vroucí vodou. Mezitím si připravila dlouhé pruhy čistého plátna a namočila je do proudu podzemní řeky. Jiné, nepříliš vábně vonící listy už bublaly v husté tekutině. Jediné světlo vrhaly poskakující plameny otevřeného ohniště, ale Tereza neměla problém vidět vše do sebemenších podrobností. Obnažený hrudník mladého muže ležícího na měkkém mechu se zvedal s každým pomalým chrčivým nádechem. Jeho nezdravě bledou kůži pokrývaly krůpěje potu a místy i krvavě červené skvrnky. Tereza obětovala chvilku času, aby se na něj zadívala. Navzdory jeho žalostnému vzezření spokojeně pokývla hlavou a znovu se pustila do práce.
PRVNÍ ČÁST
Anastázie Udělat první krok bylo nejhorší. Anastázie si uvědomovala, že je to hloupost, ale připadalo jí, že dokud se nevydali na cestu, nic z toho, co se stalo, není konečné. Možná, že kdyby jen počkali o trochu déle, všechno by se ukázalo být zlým snem… Nesmysl, samozřejmě. Čím déle zůstávali v tomhle odporném místě, tím se vše jen zhoršovalo. Kiro se po prvním chvilkovém probuzení začal nezadržitelně propadat zpátky do vlastního žalem prosáklého světa a nic, co Anastázie udělala, se nezdálo být nijak k užitku. Zkoušela prosit, přemlouvat, přesvědčovat. Nemůžeš tu zůstat, snažila se, nenechám tě tady. Všechno k ničemu. Většinou se jí ani neobtěžoval odporovat, prostě jen mlčky odvracel pohled. Rychle zahnala bezúčelné myšlenky a zastrčila posledních pár věcí do vaku. Musí pryč, čím dřív, tím lépe. Protáhla se z vraku lodi ven do ostrého slunce a ze zvyku se plácla dlaní do stehna, aby přivolala psa. Okamžitě se kousla do rtu, až ucítila na jazyku chuť krve, a rozhlédla se. Vody v řece začínalo ubývat, všimla si zamračeně. Odložila všechny sbalené věci na zem a přejela pohledem ještě o kus dál. Kiro seděl schoulený na hraně útesu, s nohama svěšenýma do prázdnoty. Anastázie si povzdechla a vydala se po kamenech a písečných ostrůvcích v deltě řeky za ním. „Už je čas,“ řekla jemně, když se zastavila kus od něj. Kiro se ani neohlédl, jen prudce zavrtěl hlavou. „Budeš muset jít sama. Já… nedokážu to, vážně ne.“ „Ale Kiro…“ Bolest v jeho hlase jí stáhla hrdlo. „Já tě chápu, ale tohle místo je jako jed. Čím déle tu zůstaneme, tím hůř.“ 15
theo addair
Kiro se rozesmál. Anastázii z toho zvuku přeběhl mráz po zádech. „Hůř? Jako by mohlo být ještě hůř! Hůř, hůř, hůř,“ zopakoval se zpěvavou intonací. „Víš co? Myslím, že to slovo už ani nedává smysl. Hůř, líp – nic to neznamená, vůbec nic.“ „No tak, měj rozum. Víš přece, že by –“ „Nesnaž se zase vytahovat to, že by tohle nechtěl! Je po něm, umřel, nechal mě tady! Je mu to jedno, už mu na ničem nezáleží!“ „A co ty, taky ti na ničem nezáleží?! Řeka vysychá. Jinou vodu nemáme. Sama se zpátky nedostanu. A i kdyby se mi to podařilo – sám dobře víš, že když tě opustím, zemřu.“ Zatajila dech a čekala. Vynesla poslední argument. Kiro, kterého znala, by jí nikdy neodmítl pomoc. Teď ale zapochybovala. Čas plynul zvolna jako stoka a ticho se natahovalo. Netušila, jak dlouho tam takhle zůstali, podivné sousoší na kraji pouště. „Neumíš si ani představit, co po mně žádáš,“ ozval se nakonec bezbarvým hlasem, ale k jejímu bezmeznému ulehčení opravdu vstal. Beze slova přebrodil na druhou stranu řeky, sehnul se pro svůj díl nákladu a zastavil se. Anastázie, napjatá jako struna, ho v duchu povzbuzovala. No tak, Kiro. Jdi dál. Jdi. Náznakem natočil hlavu, jako by se chtěl ohlédnout. Pak místo toho upřel pohled do dálky proti proudu řeky a ztuhle vykročil. Anastázie se úlevou div nerozplakala. Honem popadla vak, přehodila si jej přes rameno a vyrazila za ním. Kiro ztěžka kráčel písečnými závějemi podél řeky. Nemluvil, nevěnoval jí sebemenší pozornost, jen sama chůze ho viditelně vyčerpávala až na hranice možností. Ale to se poddá, pomyslela si Anastázie. Nejdůležitější je udělat první krok. Tak to šlo den za dnem celý týden. Kiro sám hovor nezačínal a na otázky odpovídal, jen když nebylo zbytí. Většinou si vzal trochu nabízeného jídla a vody, a přestože Anastázii připadalo, že takové množství sotva stačí k přežití, tušila, že nemá smysl na něj tlačit. Jakkoli ji bolelo vidět ho v tomhle stavu, věděla, že 16
čtyřměstí
slova ho nepřesvědčí. Pomoci mohl jen čas. Tak se to alespoň říkává, a v to se Anastázie usilovně snažila věřit. Momentálně jí ale dělala bezprostřední starosti jiná věc. „Blížíme se k vesnici,“ nadhodila opatrně a po straně pohlédla na Kira. Ten, to se rozumí, na to nijak neodpověděl, protože nešlo o přímou otázku. Anastázie si povzdechla. „Měli bychom se jí vyhnout. Mohl bys zastavit a vyndat mapu?“ Krok. Druhý. Třetí. „Ne.“ No ovšem, vynadala si v duchu. Mapa. To jsem mohla čekat. „Nemůžeme jít stejnou cestou. Zabijí nás, jen nás zahlédnou,“ snažila se o trpělivý tón, ale při představě kulatých chatrčí a bezzubého vrásčitého staříka se otřásla. „Skvěle,“ odtušil Kiro, aniž by zpomalil. Anastázie přidala do kroku a chytila ho za ruku. Než stihla cokoli říci, vyškubl se jí a otočil se na patě tak rychle, že bezděky o krok couvla. Po několik úderů srdce jí hleděl do očí s chladným vztekem a pak se odvrátil. „Tak nás tedy veď, kudy chceš, ale budeš se muset obejít bez mapy. Stejně tu není nikdo, kdo by jí rozuměl,“ zavrčel a zůstal stát. Anastázie zavřela oči a rukama si rozčileně vjela do krátkých vlasů. Chvíli přemýšlela. „Dobře, do večera půjdeme podél vody a ráno se rozhodneme, co dál.“ Třeba Kiro do té doby přijde k rozumu, zadoufala. Anebo něco vymyslím. Když poušť zahalila tma, zastavili a ulehli jako vždy bez ohně, protože Kiro se neobtěžoval opatřit dřevo a Anastázie se rozhodla šetřit si síly pro důležitější bitvy. Koneckonců zatím nebyla taková zima a bez teplého jídla taky nějakou dobu vydrží. Kiro se stočil do klubíčka hodný kus od ní, ale i tak v tichu pustiny dobře slyšela jeho zajíkavý dech. Sevřela ruce do pěstí, 17
theo addair
aby odolala nutkání vstát a jít ho obejmout. Že o nic podobného nestojí, jí dal najevo dost jasně hned první noc. – Neodháněj ji, kromě ní nemáš na světě živou duši, vybavila si útržek zaslechnutého rozhovoru. Ale ona se tak snadno odehnat nenechá. Slíbila Dariovi, že se o něj postará, a to taky udělá. Trvalo to dlouho, ale nakonec se jeho dech uklidnil a přešel v pravidelný rytmus. Anastázie pro jistotu ještě chvíli počkala a pak tichounce vstala. Opatrně přešla k jeho vaku a pomalu, pomaličku v něm naslepo začala hledat. Nakonec se její prsty dotkly jemného plátu kozí kůže. Sevřela mapu v ruce, vytáhla ji a rychle strčila za košili. Cítila se provinile, ale spěšně ten pocit zahnala. Konec konců, dělá to i pro něj – i když o to nestojí. Aspoň se nemusím snažit být nenápadná, pomyslela si druhý den ráno, když mlčky balila na cestu, plnila vaky na vodu a Kiro jako obvykle seděl na břehu řeky a díval se kamsi, kam ona nedohlédla. Otočila se k němu zády a vytáhla mapu. Chvíli ji bezradně otáčela v rukou, ale brzo jí došlo, že podle křížku vyznačujícího původní cíl jejich výpravy a podle tenké linky říčního koryta může přibližně určit, kde je. Vesnice ležela hned pod horami. Uhnout na východ by znamenalo až příliš si prodloužit cestu. Ne, budou ji muset obejít ze západu. Naneštěstí mapa nezacházela do podrobností a místa, přes která nevedla Terezou vyznačená cesta, byla zakreslena jen náznakem. Nezbývá než doufat, že trefí nějakou stezku nebo alespoň průsmyk. Anastázie schovala mapu a nadhodila si zavazadla přes rameno. „Je načase vyrazit,“ prohodila a vykročila od řeky, napříč písečnou plání, se sluncem v zádech. Kiro neřekl ani slovo, nezeptal se, jestli ví, kam jdou, nebo jestli mají dost vody. Prostě jen lhostejně vstal a následoval ji. Anastázie měla chuť popadnout ho za ramena a pořádně jím zatřást. O tři dny později byl Kiro stále stejně nezúčastněně klidný, ale Anastázie začínala pomalu panikařit. Od té doby, co se odchýlili od původní cesty, se jim nepodařilo narazit ani 18
čtyřměstí
na náznak nějaké pěšiny. Anastázie se pokoušela vybírat co nejschůdnější trasu, ale ve skalnatém terénu to šlo ztěžka, když člověk neviděl, co ho čeká za nejbližším ohybem nebo sedlem. Snažila se orientovat podle slunce, ale i tak měla o správném směru pochybnosti. A Kiro šel za ní jako ovce, beze slova, bez dotazů, bez toho, aby se sebeméně staral o svůj osud. Kromě toho, že nesl svou část nákladu, se od něj na žádnou pomoc nemohla spoléhat. „Tady je cesta ještě horší, než jsem si myslela,“ funěla Anastázie, zatímco šplhala po příkrém srázu nahoru. Zvykla si mluvit sama se sebou, nedokázala by celé dny jít mlčky. „Možná jsem to měla vzít víc doprava.“ Najednou se za jejími zády ozval úder, tlumené vyjeknutí a chrastivý zvuk sypajícího se drobného štěrku. Ohlédla se a ztuhla zděšením. Kiro, který lezl jen malý kousek za ní, teď o pár stop níž visel za ruce na hraně převisu a nohy se mu bezúčelně komíhaly ve vzduchu. Anastázie rychle napůl slezla, napůl sklouzla tak daleko, jak si jen troufala, jednou rukou se co nejpevněji zachytila výstupku ve skále a druhou natáhla ke Kirovi. „Chyť se, honem!“ Kiro k ní vzhlédl s prázdným pohledem, jako by měl dost času, jako by seděli někde na louce za líného letního odpoledne, a neudělal vůbec nic. „Kiro, pro všechno na světě! Chyť se!“ zaječela a natáhla se ještě níž. „Copak nevěříš na osud? Tohle je osud.“ „To není žádný osud!“ Anastázii tekly po tvářích slzy, jak se marně snažila na něj dosáhnout, jak rukou, tak i slovy. „Jenom tvoje umíněnost! Přece mě tu nenecháš!“ „Nemůžu nic dělat.“ Ne, ne, ne, prolétlo jí hlavou, to ne. Mysli. Mysli! Ale na myšlení nebyl čas. Kirovi uklouzla jedna ruka. Na druhé se zhoupl nad srázem jako groteskní loutka, vak se mu svezl z ramene a nenávratně zmizel v propasti. Anastázie s hrůzou sledovala, jak jeho prsty pomalu sjíždějí dolů. 19
theo addair
– Postarám se o něj. – To udělej. Spoléhám na tebe. Bez rozmýšlení se pustila, naklonila se a hmátla po Kirově zápěstí, zatímco druhá dlaň jí klouzala po sluncem vyhřáté skále. Horečně hrabala prsty po úchytu, po čemkoli, ale necítila nic než hladký kámen. Už byla přesvědčena o tom, že se nevyhnutelně zřítí dolů i s Kirem, když se její ruka konečně zachytila výčnělku. Téměř ve stejném okamžiku Kirovy prsty nadobro ztratily kontakt. Anastázie sevřela pevně jeho zápěstí a ramenem jí projelo ostré bodnutí. Křečovitě stiskla víčka, zatnula nehty do skály – kéž by tak do ní mohla vyrýt lepší úchyt – a přimkla se k ní celým tělem. Roztřásla se námahou, bolestí a nakonec i bezmocí. Nedokáže ho vytáhnout nahoru, ani za nic. „Dělej,“ vypravila ze sebe skrz sevřené zuby. „Musíš mi pomoct!“ V rameni se jí kroutil rozžhavený pohrabáč. Už skoro ani necítila, jestli ještě drží Kirovu ruku, nebo ne. Pak jí ale zápěstí obemkly prsty, a jakkoli se to zdálo nemožné, ochromující bolest se ještě vystupňovala. Její vědomí se smrsklo na nesnesitelný pocit, že jí někdo rve ruku od těla. Po několika nekonečných okamžicích, během nichž jí bolestí tekly slzy a dost možná i křičela, drtivá tíha polevila. Ještě nějakou dobu nedokázala sebrat sílu, aby alespoň zvedla hlavu, ale přes vlastní hvízdavý dech a hučení v uších slyšela, jak Kiro namáhavě oddechuje za ní. „Žiješ…“ vydechla s úlevou. Chvíli bylo ticho. „Myslelas to dobře,“ promluvil sotva slyšitelně. A nic víc. Ozval se šramot a Kiro začal pomalu šplhat ke hřebeni. Anastázie si skousla ret a s vypětím se zvedla. Pohybovala se pomalu a nešikovně, ohnutou levačku přitisknutou k tělu, a i tak jí při každém pohybu v rameni bolestivě škublo, ale neúnavně stoupala vzhůru. Konečně se doplahočila na plošinu, která skýtala jakýs-takýs prostor k odpočinku. 20
čtyřměstí
„Zastav se, prosím. Dneska zůstaneme tady.“ Kiro se beze slova posadil. Anastázie věřila, že o kus níž, na skalním převisu, v jeden okamžik viděla v jeho očích touhu žít. Teď už po ní ale nebylo ani památky. Nic se nezměnilo, vůbec nic. Upíral pohled kamsi do prázdna, zcela lhostejný k ní i ke světu kolem. Nevzdám to s tebou, zařekla se znovu a jednou rukou se začala přehrabovat ve vaku, aby rozdělila další skromný příděl jídla. Jestli si doposud myslela, že prožívají krušné časy, nyní začala pravá muka. Rameno měla napuchlé a vybarvené do všech odstínů fialové. Celá levá ruka jí spíš překážela než co jiného, protože při sebemenším pohybu se napůl dřímající bolest probudila do plné síly. Anastázie tedy ruku šetřila, jak jen mohla, doufala, že se snad bude pomalu zlepšovat, a mezitím se snažila postarat o vše potřebné. Pokračovala v Kirově počítadle dní značeném na topůrku sekyry. O sobotách čekala s Kruhem na to, až Kiro tvrdě usne. S jedinou bdělou myslí byl obřad o něco obtížnější, ale ne nemožný, protože šlo jen o udržení stavu a nikoli o samotnou výměnu duší. A po pravdě řečeno to nakonec nedalo tolik práce jako snažit se přesvědčit Kira, aby se Kruhu zúčastnil. To zkusila jednou, a ještě druhý den ráno jí otisk dlaně na tváři připomínal, proč se o to nemá znovu pokoušet. To vše bylo samo o sobě nepříjemné – dobře, možná víc než nepříjemné –, jenomže potížím ještě neměl být konec. Nevyhnutelně musel nastat okamžik, kdy jejich skromné zbytky zásob dosáhnou dna. Zpočátku Anastázie předpokládala, že tou dobou se jí dávno podaří přivést Kira k rozumu. Ukázalo se, že ho hrubě podcenila. „Kiro? Už nemáme co jíst, a v tomhle kamení nic nenasbírám. Mohl by ses o to postarat?“ navrhla, jako by o nic zásadního nešlo. Doufala, že jasný a praktický úkol by ho mohl probrat a vrátit zpátky do skutečnosti. Kiro upřel prázdný pohled zhruba jejím směrem. „Zapomeň na to. Už s tím nechci mít nic společného. Nikdy.“ 21
theo addair
Zpola to čekala, ale přesto ji jeho umíněnost překvapila. Zkoušela ho přesvědčit, ale marně. On jí svoje řekl, a dál už ji neuznal za hodnou odpovědi. Zdálo se, že si bude muset poradit sama. Jenomže poradit si znělo v její situaci trochu moc mlhavě. Neměla sebemenší představu, odkud začít. Jakkoli se od smrti rodičů musela sama potýkat s nejrůznějšími problémy a situa cemi, nutnost ulovit si vlastní jídlo mezi ně nikdy nepatřila. „No dobře. Tak jaké máme možnosti,“ rozhodla se poradit sama se sebou nahlas. Zdálo se jí to přece jen účelnější než o věcech přemýšlet v tichosti. „K jídlu tu toho nejspíš moc neroste, takže tudy cesta nepovede.“ Rozhlédla se po skalnatém svahu. Jediná zeleň, která narušovala červeno-bílý obraz, byla napůl vyschlá tráva a občasný trnitý keř s tuhými listy. Ani jedno nevypadalo právě jedle. Tím padla i možnost pokoušet se střelit některé z místních zvířat. Luky obou chlapců zůstaly tehdy ve zpustošené vesnici a široko daleko nerostlo nic, co by vzdáleně připomínalo vhodný materiál na výrobu nového. Napadlo ji házet nožem. Po několika nevydařených zkušebních hodech, kdy buď úplně minula, nebo nůž neškodně zasáhl cíl rukojetí, to raději vzdala, než se připraví o jedinou věc, která alespoň zčásti připomínala zbraň. O tom, že by se k některé z malých horských koz nebo třeba k podivnému králíkovi s malýma ušima dokázala přiblížit na dosah ruky, nemohlo být ani řeči. Ale ještě tu byly ryby! Chytit rybu přece nemůže být tak těžké. Stačilo obrátit pár kamenů, a nějaký buclatý brouk nebo červ se vždycky našel. Anastázie jich s odporem několik nachytala. Levačkou ještě pořád nevládla úplně jistě, i když už se o hodně zlepšila, ale na třetí pokus se na háčku kroutil bledý červ. Čekala, že jej nahodí do proudu a pak už jen počká, než rybka zabere. Jenže potok z kopce zrovna uháněl, udička v něm vlála jako vlasy ve vichru, a když ji po chvilce vytáhla, byl háček prázdný. Smířila se s porážkou a usoudila, že den nebo dva snad oba ještě bez jídla vydrží. Jakmile sešli níž a potok o poznání zklidnil svůj proud, zkusila to znovu. Tu a tam se štíhlý stín mihl kolem udice, otřel se 22
čtyřměstí
o ni či zkusmo ochutnal. Jedenkrát se dokonce ryba nakrátko zamrskala na háčku, ale vytáhnout ji se Anastázii nepodařilo. Nevzdávala se, ale přece jen nemohli sedět celé dny na místě a čekat, zda se jí podaří získat konečně úlovek. S odporem se zadívala na brouka, který čekal, až ho napíchne na háček. Nebo… Ne, to přece ne, potřásla znechuceně hlavou. Sbalila udičku do kapsy a pobídla Kira k pochodu. Další putování přineslo jen další pokusy, nezdary a hladovění. Čím dál častěji odtažitě pozorovala hmyzí návnadu, jediný úlovek, který podle všeho zvládla opatřit. Kiro ji stále lhostejně následoval, tak netečný ke všemu kolem, že si chvílemi připadala osamělejší, než kdyby cestovala doopravdy sama. Snad by se dali jíst opečení, zauvažovala opatrně po několika dnech. Syrové maso přece také není kdovíco, a taková pečínka… Jenomže aby mohlo být řeči o opékání, musela by rozdělat oheň. Anastázie se vděčně vrhla do hledání křesadla, sběru chrastí a výroby tenounkých třísek, aby nemusela moc přemýšlet o tom, na co ten oheň vlastně potřebuje. Ale nestalo se žádné kouzlo, žádné vysvobození ve chvíli nejvyšší nouze. Křesadlo dál vzdorovalo jejím prstům, tak jako vždycky. Trvalo to dlouho, kloub na prstě měla otlučený a odřený do krve, než si konečně přiznala porážku. Darius měl pravdu. Nedokáže rozdělat oheň, ani kdyby na tom závisel její život. Otřela si slzy, o nichž ani nevěděla, jak se tam ocitly, a zkusila poprosit Kira, jestli by neudělal aspoň tuhle jedinou maličkost. Zadíval se na ni s dětsky nechápavým výrazem a odpověď jí zůstal dlužen. Sestoupili z hor a po cestě se začala objevovat skromná stavení. Anastázie už si sotva vzpomínala, jak chutná naděje, ale nyní přece je zadoufala, že by se snad věci mohly obrátit k lepšímu. Jistě se nad nimi někdo slituje a podaruje je alespoň kouskem chleba. Nerozuměla řeči místních lidí, ale bez obtíží pochopila jejich podezíravé i opovržlivé pohledy, nesouhlasná gesta i dveře přibouchnuté před nosem. Někde se jen mihla tvář za oknem a nikdo neotevřel. V jednom domě přišla ke dveřím žena a tvářila se téměř soucitně. Anastázii už zaplavila úleva, když se za ženou 23
theo addair
objevil zamračený muž, ženu zlehka odstrčil a s nekompromisním zaduněním práskl dveřmi. Nechcete dát po dobrém, dáte po zlém, pomyslela si Anastázie. Další dům minula bez klepání a zastavila se až kus cesty za ním. „Nemůže to být tak těžké, hm?“ prohodila ke Kirovi s odvahou, kterou ani v nejmenším necítila. „A jim ta trocha jídla jistě chybět nebude.“ Počkala, až se setmí. Kirovi nakázala, ať bez ní nikam nechodí. Netušila, jestli ji slyšel, ale jelikož stejně udělal máloco bez jejího pokynu – a zhusta ani s ním ne –, zahnala pochybnosti a vykročila k poslednímu stavení. Maličkým oknem ještě prosvítalo mihotavé světlo. Anastázie se posadila u cesty a čekala. Trvalo nekonečně dlouho, než světlo zhaslo. Přinutila se počkat ještě chvíli. Pak opatrně došla až k domu. Zaposlouchala se do ticha a naklonila se k oknu. Ve tmě uvnitř vůbec nic neviděla. Okénko bylo úzké, neměla šanci jím dovnitř strčit víc než hlavu. Přešla ke dveřím a se srdcem až v krku vzala za kliku. Pomalu, pomaličku ji stiskla. Měla pocit, že její dech i tlukot srdce musí být slyšet na míle daleko. Pootevřela dveře na špehýrku. Zevnitř se ozvalo zafunění a nezřetelné zamumlání mužského hlasu. V Anastázii hrklo. Otočila se, nechala dveře dveřmi a utíkala pryč. Kiro seděl na místě, kde ho nechala, zdálo se, že se snad ani nepohnul. Vyčerpaně klesla k zemi. „Nezvládnu to! Nevím, co mám dělat!“ vyhrkla v zoufalství nahlas. Kiro se díval skrz ni, tvář zbrázděnou stíny, vlasy postříbřené měsíčním světlem, vyhublý a s ohnutými zády připomínal starce. Anastázie si složila tvář do dlaní a rozplakala se. Nebylo zbytí. Nakonec došlo i na polosuchou trávu a to, co v ní mělo svůj domov. Anastázie postupně začínala Kirovi jeho nemocnou – nebo snad mrtvou? – mysl závidět. Snědl cokoli, čím ho nakrmila, neptal se, co to je, a nezáleželo mu na tom, jak to chutná. Sama musela upřít všechny síly, aby ty křupavé a mazlavé kousky okamžitě nevyzvracela. A stejně to k utišení 24
čtyřměstí
hladu nestačilo. Byly chvíle, kdy pochybovala, jestli to za to stojí. Jestli se nemají přestat bránit. Jestli jen neoddalují nevyhnutelné. Ale copak neřekla postarám se o něj? Dokud dýchají, je naděje. Snad za příští zákrutou nebo příštím kopcem čeká konec trápení. Jenom tam dojít. Ještě malý kousek.
Kiro Dny se bezútěšně vlekly a Kiro je vnímal jen napůl. Unikl sice tomu, aby se zřítil ze skalní stěny, ale na tom nezáleželo, ne doopravdy. Když se tehdy vydrápal na skalní plošinu, nezmohl se na víc než sedět na zemi a nenávidět se. V jednu chvíli tam dole na stěně cítil naprostý klid. Myšlenky, které ho mučily na každém kroku téhle zbytečné cesty, každý okamžik jeho bdělého času, se najednou utišily. Nakrátko zase vše zapadlo na své místo. A mohlo to tak zůstat. Mohl setrvat navždy v pokojném tichu, tak blízko štěstí, jak se ještě kdy může dostat. Ale pak ho jeho tělo zradilo a začalo se zoufale rvát vzhůru, i když o to v nejmenším nestál. Unikl pádu do propasti, aby se ocitl zpátky ve své ječící mysli, a nechápal, jak mohla sebemenší část jeho duše chtít žít. Nebýt Anastázie, nejspíš by byl zůstal na místě a už nikdy se nepohnul, seděl by na zemi, dokud by ho chaos nepohltil docela. Netušil, odkud bere sílu pokaždé vstát a klopýtat dál. Ale už zase šel, jeden krok za druhým, i přes únavu usazenou až v morku kostí. Možná je to jeho trest. Po zbytek věčnosti se trmácet po cestách i necestách, bez důvodu a beze smyslu. Zasloužil si přece trest. Za to, že přežil. Že vůbec kdy poznal Terezu a pustil ji do Dariova života. Že se sám opovážil se do něj vetřít a nakonec ho zničit. Ocitl se v pasti, uvězněný v místě, z něhož nedokázal uniknout. V místě mezi dvěma světy. 25
theo addair
V tom jednom se jeho nohy pohybovaly v ubíjejícím rytmu kupředu po zbytečné cestě bez cíle. Nebyl to jeho svět. Byl Anastáziin. I když ji samotnou sotva vnímal, věděl, že v něm je. Podávala mu zteplalou vodu i jídlo, které nemělo žádnou chuť, ale přesto je jedl, protože to představovalo méně úsilí než se jí snažit vzdorovat. Ačkoli měl matný dojem, že jídlo už neměl dlouho. Nevěděl a nezáleželo mu na tom. V tom druhém seděl na okraji pouště a pozoroval, jak se hluboko pod ním tříští mořský příboj, neschopný vstát a odejít, navěky zamrzlý v čase v tom hrůzném ránu. Ani to nebyl jeho svět. Byl to Dariův svět, ostrý jako čepel nože a hořký po výčitkách. Také se mu zdálo, že Anastázii něco je. Že je zraněná. Nebo možná byla. Na tom by mu asi mělo záležet, nebo ne? Ale nedokázal se k tomu přimět. Malá část jeho mysli ji toužila obejmout, schoulit se k ní a položit jí hlavu do klína, nechat se od ní hladit po vlasech a ujišťovat, že všechno bude v pořádku. Věděl ale, že by to byla lež, a za tu případnou lež ji bez jakékoli logiky předem nenáviděl. Připadalo mu jednodušší nenávidět a držet si odstup nežli se nechat zasáhnout soucitem a pochopením, které otevírají sotva zacelené rány a pálí v nich jako sůl. „Stůj, Kiro!“ Anastáziin naléhavý hlas pronikl do jeho myšlenek. Zastavil se. Chvíli trvalo, než ho došla. „Potřebuju si odpočinout. Už nemůžu dál.“ Kiro se beze slova posadil na zem přímo na místě, kde stál. Slyšel, jak Anastázie vzdychla, jak přešlápla na místě. „Kiro, prosím.“ Bezvýrazně k ní vzhlédl. Netušil, o co ho prosí, ale byl si téměř jistý, že to nemá. I přes závoj lhostejné otupělosti ho bezděky zarazilo, jak dívka vypadá. Vždycky měla bledou pleť, ale teď dostala nezdravý voskový nádech. Vlasy jí viditelně poporostly – jak dlouho už byli vlastně na cestě? – ale zplihle jí přiléhaly k hlavě. Tváře propadlé, jen oči pořád stejně pronikavé, snad ještě více než dřív, v kontrastu s tmavými kruhy pod nimi. 26
čtyřměstí
„Vím, že se ti do toho nechce, ale prosím tě. Jinak to nezvládneme.“ Kiro si pomyslel, že nejspíš neslyšel začátek. Neměl ponětí, o čem Anastázie mluví. Ani ho to nijak zvlášť nezajímalo, ale zdálo se mu, že čím dřív jí odpoví, tím dřív ho nechá na pokoji. „Nezvládneme co?“ „Jídlo, Kiro! Už skoro měsíc nemáme co jíst, copak to nevíš?!“ „Nemám hlad.“ „Ale já mám! Umírám hlady! A ty taky, jenom si to neuvědomuješ! Udělej něco, sežeň nám jídlo. Cokoli. Já to nezvládnu, Matka ví, že jsem se snažila. Opravdu tě prosím, nevím, co víc mám dělat. Takže kdybys mohl…“ kývla k zemi. Kirovi se zkroutil žaludek odporem. „Řekl jsem jasně, že s tímhle už nemám nic společného.“ „Ale – ale…“ „Ne.“ Anastázie vzlykla a odvrátila se. „Jak chceš,“ řekla po chvíli tichounce a nejistě. „Tak já… vrátím se do toho posledního domu.“ Kiro pokrčil rameny. Vážně mu na tom ani za mák nezáleželo. Nelhal o tom, že nemá hlad. Ale pokud Anastázie chce ještě jednou zkusit štěstí a vyprosit si něco k jídlu, nic proti tomu neměl. „Řeknu, že souhlasím,“ pokračovala, pořád tím skoro dětským hlasem. Kiro nevěděl, komu co řekne a s čím souhlasí, ale vypadala, že má plán, což bylo víc, než o sobě mohl říct on. „Dobře,“ přikývl. „Dobře?!“ Anastázie zalapala po dechu. Po několik úderů srdce na něj hleděla tak divoce, že čekal, jestli se na něj vrhne nebo jestli se sesype na zem v záchvatu pláče. Nakonec ze sebe zajíkavě vypravila ještě jednou: „Tak tedy dobře!“ Puntičkářsky si na sobě urovnala Kirovu starou rozedranou košili i titěrnou koženou sukýnku, otočila se na patě a vyrazila pryč. 27
theo addair
Kiro se za ní díval a nevěděl, co si o tom všem myslet. Nedokázal se dost soustředit, ale zdálo se mu, že Anastázie navrhla plán, on jí ho odsouhlasil a ona se smrtelně urazila. Nedávalo mu to smysl. Neměl chuť ani sílu se tím zabývat nějak hlouběji. Položil se na záda do vysušené trávy, s rukama za hlavou, a zavřel oči. Pořád ho ale cosi znepokojovalo, nějaké slovo nebo obraz na okraji vědomí. Snad něco s tím, jak si Anastázie upravovala šaty, nebo… Najednou se s trhnutím posadil, oči doširoka otevřené. Ale neviděl nic z krajiny kolem. Viděl malý kamenný dům. Ve dveřích zarostlý snědý chlap. Anastázie prosí o kus jídla. Chlap ji chytá za ruku a něco říká, něco nesrozumitelného, čemu se směje. Anastázie se mu vykrucuje. Chlap ji pustí a zmizí. Vrátí se se šiškou chleba. Anastázie se vděčně usmívá, dychtivě se po ní natahuje, ale chlap schová ruku za záda a druhou na ni kývá, aby šla dovnitř. Anastázie šokovaně vrtí hlavou, couvá a stahuje si kratičkou sukni dolů… – Tak já… vrátím se do toho posledního domu. Řeknu, že souhlasím. – Dobře. Dobře! Co to udělal? Vyskočil na nohy a tak rychle, jak to jenom dokázal, se klopýtavě rozběhl zpátky po cestě, na kterou si sotva vzpomínal.
Anastázie Anastázie spěchala a za chůze si ušmudlanými dlaněmi utírala slzy. Nezastavovala se, protože si nebyla jistá, jestli by pak vůbec pokračovala v cestě. Myslela si, že ji Kiro zastaví, že ji nenechá odejít. Že se snad přece jen uvolí opatřit něco k snědku. Rozhodně nečekala, že s ní bude souhlasit, tak ochotně a tak rychle. A především tak lhostejně. Jako by mu oznámila, že si jen odskočí do vsi na trh. 28