Kniha je věnována každému, kdo zažil bezmoc, pád i pocit nespravedlnosti. Všem spravedlivě i nespravedlivě odsouzeným životem nebo systémem. Mým bratrům ve výkonu trestu, mým fanouškům i těm, co mi pád přáli. Kateřině, která mě naučila, že láska nemusí mít podmínky a život může být dobrý.
Nejsem zrovna tím, kdo by měl jít ostatním příkladem, jak žít. A Bůh ví, že jsem se o to nikdy ani nesnažil. Jde o vzpomínky, záblesky a střípky mojí paměti. Žádný návod. Omlouvám se všem, kterým jsem v životě chtěně nebo nechtěně ublížil. Každý z nás vnímá život jen ze své perspektivy a snaží se dělat to, co mu přijde v tu chvíli nejlepší. A já nejsem výjimka. Kdokoliv, kdo hrál v mém životě nějakou roli, by asi viděl celý příběh jinak a pravda je tak jen úhlem pohledu. Bojovník nemůže před nikým sklonit hlavu. Jinak by nebyl bojovník.
„Kde je světlo, musí nutně být i temnota…“ Phyllis C. Cast
„Někdy se vzbudíš. Někdy tě pád zabije. A někdy, když padáš, vzlétneš.“
Neil Gaiman
„V očích mi vidíš sílu a hrdost, kterou jsem získal ze zlomení smutku po bitvách prohraných, každý ten jeden pád stojí za něčím, co nazývám vítězstvím.“ Gaius Julius Caesar
PROLOG
CO JE NA VĚZENÍ NEJTĚŽŠÍ?
Dotknout se dna. Jeho hloubky. Všechno je tady jinak než venku. Jakmile se zaklapnou dveře, je nutné nechat ten původní svět za zády. Nikdy se za ním neohlédnout. Neporovnávat. Pokud se to nenaučíte, budete to mít hodně těžké. Vězení je svět, kde neplatí jediné pravidlo, na které jste dřív byli zvyklí. Je těžké přistoupit na odlišné podmínky a brát je za své, pokud jste nevyrůstali v prostředí pasťáků a dětských domovů. Tam mohlo jít o dobrou přípravu. Jestli byla vaše rodina normální a byla okolo vás láska, budete to mít o to těžší. Stejně tak je složité splynout s prostředím, moc nevyčuhovat, což je s mým jménem problém všude, takže ve vězení jsem byl opravdu atrakcí. Turistickým lákadlem. Zajímavostí číslo jedna na mnoho týdnů. Náročné je i unést všechny ty utrpení a tragédie. Vězení je jich plné. Je těžké je někdy vůbec slyšet, natož je žít. Naučit se naslouchat a nesoudit, neradit, dokud se vás někdo nezeptá. Nesdělovat názory – to je jedním ze základních kamenů pro přežití. Málokdo je na vaše postoje ke svým kauzám ve skutečnosti zvědavý. 11
Vyzpovídat se tady znamená zbavit se napětí. Rozhřešení si každý řeší sám se svým svědomím. Někteří ho mají, jiní ne. Zvyknout si na špínu, na zkaženost a ponížení. Všechno je to tam přítomné všude okolo vás. Ty dvě poslední věci ne v pravém slova smyslu, pokud si zjednáte respekt. Nedotknou se vás tolik. Ale přesto je cítíte. Nedostatek vzduchu, hluboká nejistota, nekonečné debaty o životě na svobodě. O tom, kde se stala chyba. Málokdo přizná, že přímo u něj samotného. Proto je ve vězení plno nevinných. Bezradnost. Touha sdílet všechny ty věci, které se člověku honí hlavou. Na druhou stranu ostražitost, protože nikdy nevíte, co všechno se může otočit proti vám. A ono se toho otočí dost. Napětí. Přesto jsem našel lidskost. Sounáležitost. I oporu. I potvrzení, že zlo existuje. Není jen ve filmech, ve virtuální realitě, v představách lidí. Sáhl jsem si na něj z bezprostřední blízkosti. Stále jsem denně bok po boku lidem, kteří ho páchali a věděli, co dělají. Uvědomil jsem si, že je řada lidí, kteří jsou ve vězení právem, a taky řada těch, kteří ne. Ani náhodou. A lidsky v tomhle světě vytrženém tak moc z reality, ve které žili, trpí. Věc, za kterou sedí, na ně leckdy byla upletená řadu let předtím, než se to stalo. Někdy stačila důvěra v kamaráda, kterého znáte od dětství, víra v to, že ti nejbližší vás zradit nemůžou, a oni to stejně udělali, smrt v rodině, rozvod, jednoduchá chyba v účetnictví, účast na tragické autonehodě, třeba i bouračka v mikrospánku. Cokoliv zdánlivě normálního, co vás kvůli snaze nepřátel nebo několika sekundám v ruletě osudu hodí přes palubu. Do viny a trestu. 12
To všechno může být startem pro zkušenost, která se vám navždycky vpije do živého masa. A už všude půjde s vámi. A není cesty zpět. Souhlasím s tím, že kdo jednou pobyl ve vězení, je vězňům bratrem. Ať je důvod jeho pobytu jakýkoliv. A taky s tím, že to není hanba, ale zkouška.
CO POMŮŽE PŘEŽÍT?
Hlavně o tom je tahle kniha. To, že na svobodě existují lidi, kteří si přejí, abyste se vrátil. Věří ve vás a ví, kým opravdu jste. I když vy sám už víru ztrácíte. Také dopisy a návštěvy mají ve vězení, i přes možnost denního telefonování, pořád velký význam. Jsou potvrzením toho, že máte venku svůj vlastní tým, teritorium. Záchranné lano pevně uvázané okolo zápěstí. Že k vám ti z vašeho kmene nejsou lhostejní a dokazují to právě tím, že vám píší, chtějí vás vidět. Dávají vám najevo, že stojí při vás. A sdělují vám to vlastně veřejně. Smutek těch, kteří tohle štěstí nemají, je ve vězení hmatatelný. Stejně jako závist. Přítomná u každé velké obálky, balíku, který nesete, telefonu nebo návštěvy, na kterou se chystáte. Nezájem rodičů, partnerek, těch nejbližších je jednou z nejhorších věcí, kterou vězeň zažívá. Zažil jsem rozchody po telefonu, kdy ženám spoluvězňů došla trpělivost, chuť, energie nebo na ně těch problémů bylo už prostě oprávněně dost. Většinu kluků, kterým skončilo to nejpodstatnější, pro co žili, to zlomilo. 13
A jestli zatím jen měli nakročeno k tomu stát se zrůdami, rychlost jejich kroků se zdvojnásobila. Když ztratíte víru a naději, nezbyde vám vůbec nic. Tím snáz přivyknete zkaženosti, a ta je ve vězení všude patrná. Viděl jsem zblízka smutné osudy. Naději, kdy se člověk přemáhá věřit. Pak přijde polibek smrti a potom už jen rezignace a mizérie. Někdy sebevražda. Skok do propasti, která má papírové dno. A vy letíte dál. Propadáte každou vrstvou. Směrem dolů. Modlil jsem se, aby se mi to nestalo.
14
15
PAVUČINA
„VYBRAL JSEM SI CESTU, NA KTERÉ MĚ LIDI MILUJOU, NEBO SE MĚ SNAŽÍ ZABÍT.“ (TŘ)
18
30. 4. 2019 – ÚTERÝ – PRAHA
ROZSUDEK Je osm hodin ráno. Před půlhodinou jsem vedl Claud do školy. Jsem u Kačky a pozoruju, jak píše něco do počítače. Oba se snažíme na sobě nedat znát nervozitu. Dneska se má rozhodnout. Má padnout verdikt, co bude s mým životem dál. Soud ohledně zpronevěry související s mojí minulostí, manželstvím, lidmi, kteří se snažili hodně dlouho zneužít moji důvěřivost a kteří mě ujišťovali o loajalitě a přátelství. Věc pro veřejnost jednoduchá, jinak složitá, zdaleka ne tak jednoznačná, jak se může jevit. A napsat víc někdy nejde. Existuje oficiální a neoficiální verze. Jako vždycky. Ta druhá ale nebude mít prostor, aby sehrála svou roli. A zajímá někoho, kde je ve skutečnosti pravda? Neprodává líp titulek o tom, jak auto, o které jde, nebylo moje? Nebylo moje… Pravda zní jinak. Ne tak zábavně jako titulní strany. Obyčejně. Možná by se spíš měli bát jiní, až se rozhodnu ji někdy vyslovit. Teď ještě ne. Teď není ta správná chvíle. Je čas, abych si to všechno vyžral sám. Nesu na tom svůj podíl viny. Stojím na balkóně, zapaluju si cigaretu a koukám do hostivařských lesů. Nad stromy se objevuje pára, den se probouzí, slyším tlumené hlasy pejskařů v parku pod sebou. Soustředěně vyfukuji kouř, první ranní cigareta. Ten rituál, který mě dostává do klidu. Tady sem v bezpečí, o těchto dvou metrech čtverečních ještě novináři a paparazzi neví, nikdo na mě nemíří objektivem. Zatím ne. Vracím se do pokoje. Pročítám sportovní rubriky na mobilu, bezmyšlenkovitě kmitám prstem po obrazovce. Včera zemřel Josef Šural, fotbalista, kterého jsem znal. Tra19
gická autonehoda při cestě ze zápasu. Nechal po sobě malé děti, zlomenou rodinu. Zasáhlo mě to, včera jsem celý večer nemohl mluvit. Ale stejně… Proč mi tahle tragédie nepřipadá okamžitě závažnější a šílenější než to, co řeším já? Proud myšlenek v hlavě nejde zastavit. Asi každý z nás v emocích vnímá svoje trápení jako to největší. Asi proto, že nemůžu odlišit intuici od toho boje, který v sobě svádím. Co bude dál, jak budu žít, co když… V 9:20 se zničehonic rozezní digitální budík na polici v ložnici, který ani jeden z nás nepoužívá. Nejdřív nám vůbec nedojde, co to zvoní, oba se rozhlížíme. Katka se na mě udiveně podívá: „Ty jsi si nařídil budík?!“ „Ne!“ odpovídám. „Proč bych to dělal? A na tuhle hodinu?“ Snažím se tuhle zdánlivě spirituální věc zlehčit, usmívám se. Náhoda. Co jiného. Pravdou je, že nikdo z nás budík na nejvyšším místě v ložnici nenařizoval, ani jeden z nás ho řadu měsíců nevzal do ruky. Na magii nevěřím, i když je 30. 4. Valpuržina noc. Boj proti temným silám. V situacích opravdového napětí se prý podobné věci stávají. Energie mezi nebem a zemí. Nevím. Vypínám ho jedním stiskem. Oba na sebe mlčky koukáme, až ticho protne jiné zvonění, tentokrát telefonu. Na displeji je jméno mého advokáta. Zvedám to a procházím bytem. O pět minut později mě Kačka najde sedět na židli v obýváku. Je rozhodnuto. Vidí to na mně. Nic neříká, jen bezmocně rozhodí rukama. Vstanu a obejmu ji. Nemusíme si říkat vůbec nic. Boj proti temným silám jsem prohrál.
20
1. 5. 2019 – STŘEDA – PRAHA
PRVNÍ MÁJ Od rána zvoní telefony, všechny redakce, televize, novináři, fotografové. Titulní strany novin se připravují, lynč, šikana, hlavně ukázat, kdo je největším zločincem v Čechách i dál, to jsou a budou hlavní témata mých dalších dnů. Volají kamarádi, štáby prý postávají před domem. České i zahraniční. Aspoň jediné moje vyjádření. Po telefonu a esemeskách škemrají, žebrají, prosí a vyhrožují. V tomhle pořadí. Přes přivřené žaluzie pozorujeme, jak paparazzi zabrali všechna místa na parkovišti, objektivy jsou namířené na část bytu, kde mají vypozorováno, že se pohybujeme nejvíc. Jeden jediný pohyb přivřených dveří a následuje smršť cvakání. Co kdyby. Vidím na Kačce, že jí to nedělá dobře. Bude je mít za patami teď celou dobu. Snažím se odpoutat pozornost Claud, která si stoupá na špičky, aby ten cirkus viděla. „Jdi od toho okna, máš tady snídani,“ říkám jí. Uraženě přechází ke stolu a pomalu otáčí lžičkou v kakau. Dělám si kafe, K. mě pohladí po tváři. I na ní je vidět, že se trápí. „Vyspal jsi se trochu?“ Kývnu, nechci jí přidělávat další starosti, které se mnou má. Pomůže jí, když bude vědět, že jsem celou noc prochodil bytem a přemýšlel? Vydrží to se mnou, i když mě čeká 30 měsíců ve vězení? Kdy si řekne, že toho všeho má dost? Obléhání bytu, kde s ní nežiju, ale který je pod palbou všech českých médií; fotografy za sebou, kamkoliv vyjede autem; dotěrné dotazy, jak to zvládne, když bude mít chlapa ve výkonu trestu; kdo ji ochrání a kdo jí pomůže; a tu nejhorší možnou otázku, kterou jí kladou všichni, blízcí i naprostí cizinci, na dětským hřišti nebo na nákupech, na tréninku, pokaždé, když pro mě přijede. Všichni. I ti, co se nahlas nezeptají, a přesto je to na nich vidět. „Stojí ti to proboha za to?!“ 21
Chtěl bych znát její odpověď, ale nezeptám se. Nemám ve zvyku odhalovat strach. Schovávám si ho v sobě. Nepřiznám ho. Se svýma bolestma zacházím sám, jako s nepřítelem. Naběhlá žíla, hlavička… Tak jako na hřišti. Jenže teď nemizí, zůstávají. Po každé pomyslné ráně se zvětšují. Zažívám K. O. v posledním kole a nemůžu se z ringu zvednout. Nejde to a v noci vídám rozšklebené obličeje publika. U někoho radost i zadostiučinění. Lítost. V noci Kačce tisknu ruku. Spíme v objetí, v pevném propletenci. Klubko je nepohodlné a nedotknutelné. Vím, že se vzbudím zbitý a rozlámaný. Je mi to jedno. Nevadí mi nic z toho, co včera. Nic z toho, co jsem předtím nesnášel. Všechno to včera je teď dávno za mnou. Chci si tuhle vzpomínku na blízkost zachovat. Chci, aby nezmizela nikdy. Budu z ní žít další měsíce. V pekle.
22
3. 5. 2019 – PÁTEK – DÁNSKO
VÝLET Odlet pryč. Taxikář nám zastavuje v garáži. Všichni tři se schováváme a vyjíždíme před paparazzi, kteří před domem mají službu od šesti hodin od rána, napětí z nás padá až v letištním gatu. Jen jedna fotka s fanouškem a pak zvuk motorů a mraky. Zavírám na hodinu oči, za poslední noci jsem nespal a svět přestává existovat. Žádné vězení. Téma ke konverzaci. Nebudeme o tom mluvit. Tak zní dohoda před odletem. Dánsko. Několikrát jsem tu hrál. Údajně tu žijou ty nejšťastnější lidi na světě. Tak zrovna sem se hodit nebudu. Claud skáče radostí a z hotelového bufetu v Billundu si vybírá jogurt a skleničku Nutelly. Čeká ji Legoland. Dostala od K. výlet k svátku, který má pozítří, důvod návštěvy Dánska jsme jí odtajnili až teď. U snídaně. Přemáhám se k úsměvu. Malá nadšením skáče a pusinkuje mě. Nakonec překvapuju sám sebe, že se mi v tomhle obrovským dětským parku líbí. Myslím na Markuska, jak by byl šťastný, kdyby tady se mnou a mojí novou rodinou mohl být taky. Zatím to ještě nejde. Kdybych o to požádal, určitě by mi bylo ze začátku sděleno, že to problém není, a tak by to bylo řečeno i směrem k médiím. Podle stovky zkušeností ale vím, že na letiště by nedorazil, případně by mi ho nikdo před jeho domem nepředal, a stejně jako je tomu i u předchozího dítěte mojí bývalé ženy, když si pro její dceru bývalý muž přijel, stejně tak by měl Markus angínu, nechtělo by se mu nebo by byl nakonec přednější hokejový trénink u tak malého dítěte. A v tom nejhorším případě by asistovala policie. Sám jsem u toho několikrát byl, když se měla dcera mé bývalé partnerky předávat svému tátovi. 23
A vždycky si budu vyčítat, že jsem nezakročil a jenom přihlížel. Zdeňkovi jsem se omluvil. Ví, čím jsem si prošel a procházím já sám, pochopil mě. A já zas budu chápat toho dalšího. Štafetový kolík zpackaných manželství a vztahů. Tohle všechno mi letí hlavou, když si zapaluji v malém vyhrazeném oddělení pro kuřáky, orámovaném výrazně žlutou čárou nakreslenou na zemi. Do dětské čistoty se vajgly a popelníky nehodí, ani já sem se svojí náladou moc nezapadám. I tady jsem vyvrhel. Vymezený prostor dva na dva metry. Je na čase, abych si zvykal. Náladu mi trochu spraví horská dráha, na kterou mě holky přemluví, a oběd v království lega, který servírují roboti. Claudie se šťastně usmívá. „To je nejhezčí čas v mým životě, Tomáši,“ křičí, když se snaží skákat na velké trampolíně a zachytit přitom upevněné plyšáky, houpající se nad ní. Rád bych to viděl stejně. Tuším, že mě čeká naprostý opak. A pořád nevím, jak se s tím vypořádat.
24
7. 5. 2019 – ÚTERÝ – PRAHA
NÁVRAT Z LETIŠTĚ V 11:10 zastavuje taxikář na prostranství před domem, kde žije Kačka, vyndávám kufr a batoh pro malou, opatrně připínám na popruh batůžku Batmana, který zůstal pod sedačkou, Claud mě ostražitě pozoruje. Chci holky doprovodit, než budu muset na sérii schůzek s advokáty. Překvapivě. Kromě mojí rodiny jsou to lidé, které vídám nejčastěji. Společně procházíme podél restaurací lemujících prostor u domu. Najednou slyšíme hluk a pokřikování za sebou. Štáb televize Nova s kamerou na rameni a redaktory po boku běží za námi. Takže jsou tady zas. Přidám do kroku a periferně vidím, jak Claud zpanikaří a začne utíkat na druhou stranu, zakrývá si rukou obličej. Kameraman jí pravděpodobně omylem zabraňuje v kličkování, nevidí na ni, malá zakopává. Rád bych tedy věřil tomu, že omylem. Kačka mu vysvětluje, že si nepřeje, aby bylo její osmileté dítě natáčené v místě, kde žije, a že jako zákonný zástupce k tomuto nedává svolení. Je v právu, ale koho to zajímá. Rukou se snaží zachytit dítě, které se k ní tiskne a vzlyká, snaží se oprášit si kolena, je v šoku. Na štábu téhle prolhané televize vidím úsměv, může si říkat, co chce. Brek bude ve zprávách dobře vypadat. Snažím se rychle odemknout, utíkáme k výtahu, přes prosklené dveře nás kdosi ještě natáčí a fotí. Doma se Claudie rozpláče nahlas. Ani po hodině neutichá. Leží a zezadu vidím, jak se jí na sedačce třesou ramínka. Volám doktorce Ondřejové i doktoru Sokolovi. Rozhodnou se jednat. Ve většině médií se objevuje moje fotka s fanouškem z letištní haly a jeho přímou řečí. Na Instagram mi píše: „Nezlobte se, já jsem nevěděl, co se seběhne.“ Mám chuť poslat do prdele jeho i celou Novu. 25
12. 5. 2019 – NEDĚLE – PRAHA
FLORENCIE ― VZPOMÍNKY Sedím na fotbalovém hřišti, kde vykonávám veřejně prospěšné práce. Trest. Čekám na Karla, svého šéfa, který mně každý den řekne, co přesně je dneska potřeba udělat. Nalajnovat trávník, trénovat s klukama, doprovodit je na zápas, zkontrolovat kvalitu hřiště, docházku hráčů. Možná to bude šokovat spoustu lidí, ale jsem tady strašně spokojený. Obklopený staršími ročníky chlapů, se kterými si vyměňujeme životní zkušenosti, dětmi a rodiči, i zvědavci. Většina mi vyjadřuje respekt a po prvním týdnu, kdy se se mnou každý fotil jako se cvičenou opicí, je tady fáze klidu. Hodiny mám odpracované, čekají mě dnes poslední tři. Cítím úctu lidí, se kterými tady makám, i to, že mám jejich oporu. Obyčejné věci najednou nabývají na významu. Přitom jsem se jim dřív spíš vysmíval. U kafe vzpomínám na minulý rok. Přesně touto dobou jsme byli s kamarády a Kačkou ve Florencii, kam mě pozvala Fiorentina, za kterou jsem čtyři roky hrál. V Itálii jsem prožil jedno ze svých nejšťastnějších období. Doteď mi je jejich mentalita blízká. La Dolce Vita. Kdykoliv v Praze slyším italštinu, chci se zapojovat do hovoru, já introvert. A jak říká moje partnerka, rozzářím se. Mám rád jejich styl, pohodu, nechuť mít konflikty, a když už nějaký, tak ať to stojí za to. Pořádný inferno se vším všudy. A pak hned siestu, harmonii. Do začátku pracovní doby chybí pár minut, lehám si na lavičku, pod hlavou mikinu a zavírám oči. V hlavě se mi odvíjí film vzpomínek.
26
Řvoucí stadion na Viale Manfredo Fanti, tisíce fanoušků, zodpovědnost, kterou jsem miloval. Hrál jsem vždycky na 120 %, užíval si i kotle soupeře. Rád jsem provokoval. Dodnes mi lidi říkají, že chodili na fotbal kvůli mně, kvůli tomu, co mě chytne a co zase předvedu. Neplánoval jsem nic, ale málokdy jsem je zklamal. Návštěva Florencie mi vlila novou krev do žil. Už můj příchod na stadion provázely minulý rok nájezdy fanoušků, přišli se podívat, jak jsem zestárnul a jak vypadám. Kapacita 47 000 lidí. Kamarádi, se kterými jsme jeli, netušili, do čeho jdem, jaké pozornosti se mi z každýho rohu dostane a jak se ke mně budou všichni chovat. V Itálii je fotbal náboženství. Když tam něco dokážete, máte u nich předplacený život dopředu, promine se všechno. Jste ikonou. V salonku, který pro mě uzavřeli, se vítám s vedením klubu. Budu sedět v prezidentské lóži. Diego Della Valle má slzy v očích, tiskne mě k sobě. „Grande Tomas“ a „Never smiling TOMAS“, tím pro něj prý budu navždycky. Moje přezdívky. Kamarádi a Kačka berou do ruky šampaňský, se všema si připíjíme. Dneska je derby. Slavnostní atmosféra kouká z každého rohu. ACF Fiorentina – SSC Neapol. Od stadionu a našich míst nás dělí pár desítek metrů. Odevšud na mě skáčou fanoušci, manažer Fiorentiny nepouští moji ruku. Všichni v Itálii jsou kontaktní. Jinde by mně to vadilo. Tady ne. Když se posadím, stále přichází někdo kvůli selfie, sedím netrpělivě a čekám, kdy to skončí a budeme se koukat na fotbal. Na takový, kterému ten český nesahá ani po kotníky. Zažívám hotové přílivy štěstí. A pak to nastane. Chorály na moji počest. Mám na nose sluneční brýle, ale Kačka i kluci vědí, že mám v očích slzy. Skandování mého jména. Nevím, kam se dívat dřív. Pokyvuju hlavou a nechci, aby někdo věděl, že jsem dojatý. Pamatují si mě jinak. 27
Asi jsem Fiorentině přinesl štěstí, protože porazila favorizovanou Neapol 3:0… Vzpomínkový film se dovinul do posledního záběru. Do slunečních paprsků se postaví můj nadřízený. Stín mi umožní dobře zaostřit na něj i na povinnosti kolem. Směje se na mě. Nastává hostivařská realita. „Tak dneska si dáš trénink s béčkem, Tome,“ zaznívá mi Karlův hlas za hlavou. Z Fiorentiny k prospěšným pracím. A takových průšvihářů je nás tady víc. Elitní skvadra. Jeden je prodejcem Ferrari, ale problémy se ženou se nevyhnuly ani jemu, další má stavební firmu a dostal se do komplikací se zákonem. Pestrost. Ukázka toho, jak si zvorat život nebo si ho trochu okořenit, říká mi jeden z nich. Jenže zatímco pro ně je to věc, ze které si můžou dělat srandu, pro mě už ne. Překročil jsem všechny hranice a mojí cílovou zastávkou je teď jiné místo než fotbalové hřiště a pomoc při lajnování trávy. Kluci se mi snaží namluvit, že to dám. Každý z nich na zápěstí značkové hodinky, v ruce mobil. A kupu plánů, co bude, až jim to tady skončí. Na to, co zažiju pak, asi ne úplně adekvátní příprava. V base bude hůř. Zvedám se. Protahuju. Snění bylo dost, jdu se připravit. Je čas pracovat.
28