Issuu

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 3

Karol Lovaš

Jan Saudek MYSTIK Fotograf, kterého se dotkl Bůh

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 4

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 5

„Kdo se chce naučit jezdit na kole, musí i padnout.“

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 7

Děkuji Pavlíně Saudkové za její vstřícnost, trpělivost a inspiraci. Děkuji všem ženám, za to, že jsou, za to, že můžeme vedle nich dozrávat v muže. Děkuji Pedrovi Almodóvarovi za jeho Bolest a slávu. Almódovar zestárl. Banderas zestárl. Jen Penelope Cruz zůstává pořád stejná. Jako lípy ve farní zahradě. I přesto, že jsem zestárl, jinak než Almódovar, jinak než Banderas, cítím jejich pronikavou vůni stále stejně. Jak nadějné.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 9

Jan Saudek – fotograf český

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Strรกnka 11

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 13

„Sláva je smutek, který se třpytí pozlátkem. Je to osamělost v davu.“ A. L.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 15

ÚVODNÍ SLOVO AUTORA Bylo to někdy na konci devadesátých let minulého století. Byl jsem mladý bratislavský playboy, jak mě později nazval Jan, který se rozhodl vydat do velkého světa. Praha jím tehdy pro mě – novinářské ucho – rozhodně byla. A velký byl i on. Pamatuji si na poznámku zapsanou ve scénáři: „Velký Jan z malé Prahy. Prý jenom lehce geniální. Prorok doby. Mistr ve službách Boha. Nebe. Peklo. Jan. Komediant i král. Pravda, která bolí…“ Rozhovor se vydařil. Jan mi dokonce napsal: „… ještě jsem nezblbnul natolik, abych nedokázal poděkovat, a tím spíš za věc znamenitou! Francouzsky umím jen málo – ale to, co znám, hned použiji: ‚Merci, Monsieur!‘ Je to vůbec nejlepší rozhovor, co jsem kdy v rádiu měl. Zůstávám s vděčností a obdivem.“ Ne. Nezatočila se mi hlava, jak by se mohlo zdát. Na Jana jsem dokonce na dlouho zapomněl. Ozval jsem se po letech. V lednu roku 2013. Udělali jsme spolu druhý rozhovor. Pro mě natolik silný a důležitý, že jsem se k němu potom často vracel. A vracím se dodnes. Pochopil jsem u něj skutečný význam slov zapsaných před lety do notesu o „velkém Janovi z malé Prahy“. Připadal jsem si jako malíř, věrně malující obraz před sebou. Na mikrofon jsem s údivem zaznamenával nejen Janův hlas, ale i jeho duši. Přesně jak

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 16

to dělá on, když fotografuje. Před stěnou nahota a v aparátu duše. Pierot, který zkouší představit světu opět člověka. Hledí dál než jen po rifle dokonale přiléhající k tělu. Vidí člověka pod nimi. Směje se s ním. I pláče. Hladí jeho rány. Jako věrný pes zůstává s ním, i když všichni ostatní už dávno odešli. Jan je krejčí, kterého si vybral Bůh, aby znovu oblékl člověka do nahoty, která mu sluší nejvíc ze všech obleků. A která jediná mu patří. V ní se rodíme a vracíme se zpátky. Z této nejkrásnější látky šije pro člověka šaty. Přesně takové, jaké měl na počátku u Boha. Je něco horšího než mít v životě mnoho nepřátel? Mít mnoho obdivovatelů. Bojím se jich stejně jako těch prvních. Bojím se jejich představy o mně, kterou nemůžu nikdy naplnit. Neboť já jsem já. A oni, první i druzí, jsou v zásadě ti stejní. Skoro vždy jeden člověk. Dříve nebo později zklamaný. Nešťastný. Můj obdivovatel. Můj nepřítel. Dlouho jsem nevěděl, proč vlastně píšu tuto knihu. Jen jsem to cítil. Potřeboval. Jsem muž ve středním věku. Spolubratři mi darovali škrabku na paty. Prý už se může hodit. A víte, co já s ní? Snažil jsem se vyhladit vrásky na čele. Když přece funguje na paty, proč ne výš? A tak jsem jezdil a jezdil, brázdil čelo škrabkou, až jsem si spálil kůži. Babky v kostele se mě ptaly: „Co se vám stalo, pane faráři?“ Litovali mě. Klidně jsem jim mohl říct pravdu. Stejně by mi neuvěřily. Pravda je někdy neuvěřitelná. „To by mě nikdy nenapadlo,“ smála se kamarádka, které jsem prozradil, že to, co vidí, není ošklivá nemoc, ale následky zkrášlovacího procesu.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 17

„Jistě, že by tě to nenapadlo. Jsi přece žena. Já jsem muž. A my, chlapi, potřebujeme okamžitá řešení. Funguje. Nefunguje. Jedeme dál.“ Škrabka na paty funguje na paty. Pokud jste muži, stejně vám to nedá, a zkusíte to. Možná si říkáte: „Udělal někde chybu, použil příliš velký výkon, měl špatné baterky…“ I my muži máme svoje dny. Po čtyřicítce jich přibývá. Náplastí na ně byly pro mne středy s Janem. Přišly v pravý čas. Už nepotřebuji škrabku na vrásky. Poznal jsem Jana. Ano. Toho bonvivána, který dozrál v moudrého starce. Stihl to. Chodil jsem k němu jako do poustevny. Středu co středu jsem se ptal, on odpovídal, já mlčel a stával se při něm moudřejším a snad i trochu lepším. Tak vznikla tato oslava člověka. Teologie života. Příručka, jak ho zvládnout. Naplnit. Žít. Není jen ošklivý, zlý a svízelný. Když jsem jel naposledy taxíkem na letiště, můj řidič od začátku cesty nadával. Na politiku, politiky, manželku, děti. Když začal nadávat na turisty, zastavil jsem ho: „Milý pane, vezete turistu.“ Až do cíle jsem měl pokoj. Nepromluvil už ani slovo. Po návratu jsem se vracel domů. V autobuse kupoval jízdenku. Platil jsem papírovou bankovkou. Řidič znervózněl. Vykřikoval na mě, že není banka, že si to mám jít rozměnit, že mě nevezme. Usmál jsem se na něj: „Je to v pořádku. Vrátit nechci.“ Odešel jsem si sednout na místo. Máme jen dvě možnosti. Podlehnout nebo nepodlehnout. Nechat nebo nenechat si zkazit den od druhých. Při svém představení v chrámě si přichází Ježíš pro požehnání od člověka.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 18

On, Bůh, který je sám požehnáním. Přijetím požehnání od Simeona a Anny nám chce ukázat, jak důležité je vzájemně si žehnat. Svět vypadá, jak vypadá, protože si v něm málo žehnáme a více nadáváme a proklínáme. A přitom nás od dětství učili: „Dobrý den, dobrý večer, dobrou noc, dobrou chuť.“ Co jiného to je než požehnání? Modlitba. Ale když vyrosteme, najednou jako bychom začali mít s nimi problém. Popřát druhému „dobrý den“ bývá pro nás doslova utrpení. Naše sobectví převládá nad velkorysostí. K druhým i k sobě. Naučil jsem se nenadávat. Dívám se na svět z té lepší strany. Mohl bych se kupříkladu zlobit, že na rozdíl od jiných mám dvě zaměstnání. Beru to ale optimisticky. Ve farnosti odpočívám od školy, při učení zase od farnosti. Když odjíždím do Prahy, farníkům říkám: „Odjíždím od vás, abych vás nepřestal mít rád a vy jste nepřestali mít rádi mě.“ A tak vlastně permanentně „odpočívám”. A ještě mi za to platí. Sice blbě, ale platí. Uhlí na zimu si však umím koupit. A tak je vlastně všechno v pořádku. Měl jsem dobrého učitele, který mě naučil, že život stojí za to. Že je krásný. Učitel není ten, kdo dal, ale ten, kdo jednoho dne dostane. Děkuji, milý Jene.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 19

První portrét Jolany

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 21

I. „Kdysi jsem slyšel nádhernou definici umělce. Je jako ostatní. Všechno dělá jako ostatní. Ale někdy smí rozmlouvat s Bohem. Myslím, že se to týká hlavně hudebníků. Nevztahuji tu definici na sebe. Ale znám to.“ Jan Saudek

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 23

Pamatujete si na naše první setkání? Dlouho jsem přemýšlel, co přinést člověku, který má všechno. A tak jsem cestou k vám otrhal na jednom poli pár klásků kukuřice a pro slečnu Sáru na druhém poli několik zlatých slunečnic. Jak lze potěšit člověka, který má všechno? Jsem muž, který dokáže ocenit i květiny. Jsou na první pohled zbytečné. Taková slunečnice je však užitečná. Hlavně její semínka na olej. Ach, ta kukuřice. Přišla mi k chuti. Co se týká slunečnic ukradených na poli, bylo jich tuším něco přes třicet, slečna už nebyla nejmladší. Jste bohatý? Třetina světa hladoví. Někdy se stydím za svou plnou ledničku. Ano. Jsem bohatý. Je něco, co vám chybí? Chybí mi zřetelný úspěch. Vím, že nejsem nejhorší. Toužím ale po výraznějším ocenění. Hlavně doma. Nakonec mi asi tento stav prospívá. Život v podzemí. Pokora a skromnost člověku prospívají. Co si mohou vzájemně předat židovský fotograf a katolický kněz? Mohou si stisknout ruku, mít se v úctě, studovat náboženství toho druhého. Jde o věc víry. Židovstvo už nějaké to tisíciletí bojuje o přežití. Katolíci se mění. Nesporně k lepšímu. Pryč je inkvizice, křižácké výpravy a nejrůznější hrůzy. Nedělám rozdíly mezi lidmi. Pro mě je důležitý člověk. Nemluvím teď do větru. Když uvidím, jak se topí malé vietnamské dítě, tak pro něj skočím, jako by to bylo moje vlastní. Kdy jste byl v životě nejšťastnější? Krásná otázka. Dobře v tom pomáhá alkohol. Dodnes když mám problémy, napiju se a všechny strasti, strach a starosti ze mě spadnou. Nedoporučuji k následování. A ještě jsem byl šťastný, když se

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 24

mi narodilo druhé dítě. Z porodnice oznámili, že mám syna. Chtěl jsem mít syna. Podařilo se mi dokonce na chodníku udělat salto. Dnes bych si polámal kosti. Říká se, že nejlépe se známe my sami. Platí to i o vás? Ne. Ne. Neznáme nikoho. Nedávno jedna režisérka, která chce o mém ubohém příběhu natočit film, pozorovala, jak mi neznámý pán podal ruku se slovy: „Rád jsem vás poznal.“ Oponoval jsem: „Nepoznal.“ Jsou v nás strašné hlubiny. Touha vraždit, smilnit, bít, panovat… Dovolím si tvrdit, že jen pár velkých filosofů, mučedníků znalo sebe. Já se snažím jen krotit. Do dnešního dne žít nikoli ve jménu násilí, ale ve jménu, velké slovo, ve jménu pokory. Snažím se o jediné. Nebýt krysa. Ani křivák. Na co jste hrdý? V poslední době na to, že jsem Slovan. Ono je to trochu zajordánský Slovan. Při čtení ruské literatury a poslouchání ruských skladatelů jsem pyšný. Když jsem byl mladý a hloupější než teď, obracel jsem se k Západu. Dnes cítím, že své slovanství si musíme uvědomit. Na co byste nejraději zapomněl? Vracejí se mi stále častěji výjevy z války. Zabíjení lidé byli nevinní. Viníci unikli. To mě nyní, po šedesáti nebo sedmdesáti letech, zarmucuje. Je mnoho těch, kteří vás obdivují. Koho obdivujete vy? Obdivuji lidi. Přiznávám, mnohokrát se chovají jako svině, ale v podstatě je člověk dobrý. Jsme masírováni televizí, násilím, chamtivostí… Osobně si myslím, že člověk, jak vidíme u dětí, je prostý a dobrý. Jen musíme mít odvahu onu prostotu a dobro vidět a hledat.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 25

Myslíváte na smrt? Mí současníci umírají, takže i u mne jde o aktuální téma. Člověk by měl umírat smířený. Ne apatický, ale smířený. Povězme si rovnou, že když někomu Bůh, ano Bůh, dovolí žít tak dlouho jako mně, to je přece dar. Velkolepá věc. Umírají nevinné děti, mladí, lidé ve středním věku, a já jsem tu už skoro osmdesát let. Jsem šťastný, že tu jsem. Rád bych ještě něco vyslovil. Zanechal po sobě nějakou stopu. Obraz. A tak se modlím, abych ještě viděl příští jaro. Bojíte se smrti? Nikdo se nevrátil, kdo by nám o těch krajích vyprávěl. Nechci být na obtíž. Nechci trpět, protože jsem zbabělec. A nechtěl bych svou smrtí způsobit zármutek. Jak si ji představujete? Ve spánku. Jako moje chůva. Měla přes devadesát a krásný funus. Vzpomínám na ni dodnes. Pojila nás láska. Mám dojem, že láska je nejvíc, co vůbec existuje. Budu vám trošku fušovat do řemesla, Karlíčku, láska je Bůh. A co se týká smrti, chtěl bych na ni být připravený. Stále nejsem. Kdy jste si poprvé uvědomil, že jste zestárl? Když jsem před časem upadl na ledě. Uklouzl jsem tady před domem a spadl. To by se mi předtím nestalo. Rychle jsem se rozhlédl, jestli mě někdo nevidí, a postavil jsem se, abych nebyl pro smích. A potom to vidím na čince. Zvednu polovinu toho, co jsem zvedal, když mi bylo dvacet pět. Ve stáří jde o to, aby se člověk nestal zlým, nenadával mladým, neproklínal život. Měl by být někým na způsob babičky Boženy Němcové. Plný slunce, mírnosti a smíření.

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:15 Stránka 26

Jsme my muži samolibí? Určitě. Muž je kohout. Natřásá se jako páv. Muži jsou ješitní. Nedá se s tím nic dělat. Na rozdíl od žen. Ty jsou krásné. Největší důkaz Boží existence. Důmyslné. Čím dnes žije Jan Saudek? Patrick White kdysi napsal: „Dosáhnout dokonalosti je nemožné. Ale je naší povinností se o to pokusit.“ Četl jsem tuto myšlenku jako malý chlapec. A už tehdy jsem věděl, že je moudrá. Prostě ještě metr a najdeš poklad. Představte si, že kopeme v nějaké štole. Nevíme, co nás čeká, co je za stěnou. Kopeme v naději, že cíl je na dosah krumpáče. Jako v životě. Nesmíme se vzdát. Nesmíme přestat. Nesmíme reptat. Ale stále hledat poklad. Kráčet k cíli. Tím žiji už nějaký čas. A jsem za to upřímně vděčný. Děkuji za rozhovor. (V pražském domě Jana Saudka, leden 2013).

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Strรกnka 27

Pocta Robertu Mapplethorpovi

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Stránka 29

II. „Nekoukejte po kopcích, dívejte se za hory!“ Jan Saudek

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Stránka 31

Těmi se pro mě staly Janovy fotografie a obrazy. Čím dál víc mě vtahovaly hlouběji do tajemství člověka a jeho duše. Zejména tři kdysi ovlivnily můj život. „Krásná dívka, kterou jsem miloval“, „Pieta 414“ a „Hrozny hněvu“. První je naturalistickým vyjádřením podstaty člověka. Sám pro sebe jsem ji nazval „Moje lepší já“. V každém z nás je něco dobré a něco méně dobré, něco krásné a méně krásné. Záleží na úhlu pohledu, jak chceme dotyčného vidět. Když zakryjeme kteroukoli část té jednonohé prostitutky, zbytek, co zůstane, není pravda o ní. Jen celek nese v sobě pravdu. Tady někde je ukryta podstata lidského štěstí. Nestačí v životě „unést“ sebe. To je jen polovina návodu pro šťastný a spokojený život. Ta druhá spočívá v ochotě a schopnosti „unést“ i ty ostatní. Aby nám neměl kdo naše štěstí kazit. Janovi jsem vyprávěl tento svůj výklad. Posmutněl. „Já to tak, Karolko, ale vůbec nemyslel.“ Uklidnil jsem ho. „To je dobře, Jene. Pokud byste to tak myslel, možná by to tam nakonec vůbec nebylo. Neboť, jak říká Naďa Urbánková: ‚Pro kariéru i zdravou stolici stačí jediné. Netlačit.‘“ Obvykle hodně tlačíme. V nemocnici, když mě babička prosí: „Pane faráři, ať už si mě Pán Bůh vezme. Co mám dělat?“ Odpovídám jí: „Musíte přestat chtít. A budete okamžitě mrtvá.“ Ono si pak to odcházení každá babička ještě ráda rozmyslí. Hází to s námi od jedné emoce ke druhé. Prožíváme svůj život mezi emocemi. Díky sociálním sítím, médiím a politikům jich denně zažíváme víc než naši rodiče a prarodiče za celý život. Vyznat se v této „emocionální“ době je občas fuška, která nás paradoxně emočně vyprazdňuje. A dělá

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Stránka 32

z nás necity. Uvědomil jsem si to nedávno, když jsem se v noci vracel z divadla. U cesty ležel člověk. Prošel jsem kolem něj. Po chvíli mě napadlo: vždyť může být mrtvý. Vrátil jsem se. Z uší vytáhl sluchátka, vyšel ze „svého“ soukromého světa a sklonil se k němu. Díky té fotografii se snažím dívat na lidi jako na celek. Snažím se je pochopit. Nespokojím se s tím, že je někdo takový nebo jiný. Chci vědět proč. Proto jsem vedl rozhovor s posledním šéfem komunistické Státní bezpečnosti Alojzem Lorencem a demokratem Fedorem Gálem. V roce 1989 byli oba u toho. Díky dialogu demokratů a komunistů skončil druhý „ismus“ 20. století v našich podmínkách bez kapky krve a jediné oběti na životě. Tenkrát se lidé na Letné s úctou chovali i k poslednímu komunistickému prezidentovi Gustávu Husákovi. Ne že by byli přepjatě uctiví, oni byli jen slušní. Ukazovat na zlo nestačí. Je třeba se stát jeho alternativou. To je to, co nám chybí. Být reálně jiní a lepší, než jsou ti, na které ukazujeme prstem. Dialog jako by přestával být součástí naší genetické výbavy. A přitom je právě on tak nezbytný pro společnost, svět a lidi v něm. Oběma pánům jsem napsal toto poděkování: „Nevím, jaké to je, když Bůh pošle do života ateisty a Žida katolického kněze. Vím, že když pošle jemu ateistu a Žida – není to nuda. Děkuji vám, pánové, že jsem mohl při vás zmoudřet.“ Generál mi odepsal: „Milý Karol, za pravdou kráčíme s nedůvěrou k tomu, co neznáme. Je třeba ale pochybovat i o tom, co si myslíme, že známe.“ Vybavuji si, jak jsem byl minulý rok pošťákem. Dne 17. listopadu jsem přijel do Bratislavy. Alojzi Lorencovi jsem přivezl knihu Michaela Kocába Vabank. Po třiceti letech mu Kocáb napsal: „Pane generále, chtěl bych

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Stránka 33

s vámi promluvit.“ Od Lorence jsem mu nesl odpověď: „Do minulosti se nevracejme, tam už nic nenajdeme. Všechno je před námi a to mě znepokojuje. S úctou, Alojz Lorenc. 17. 11. 2019. P. S. Tož, promluvme si.“ Revoluce, zdá se, neskončila. Pokračuje. Máme díky ní šanci přežít. V dialogu a slušnosti. Nejen s těmi, kteří nás denně plácají po ramenou a prostřednictvím lajků na sociálních sítích nás ujišťují o naší pravdě, úžasnosti, dokonalosti a nenahraditelnosti. Musíme se naučit mluvit i s těmi, s kterými nesouhlasíme, kterým nerozumíme. A kteří nerozumí nám. Buď budeme spolu znovu mluvit anebo budeme čekat, až umřou. A oni budou čekat, až umřeme my. Myslím na Gustáva Husáka. Jeho jméno je pro celé generace spojeno s normalizací. Ale to je jen část obrazu komunistického prezidenta. Začínal jako protifašistický bojovník. Později vězněný komunisty. V padesátých letech takřka součást monster procesů. V 68. ucítil politickou příležitost a využil ji. Možná i díky té osobní zkušenosti z minula, kterou měl jako komunista s „vlastními“, se v období normalizace, které propůjčil svou tvář a jméno, nezopakovaly hrůzy padesátých let. Nejlépe poznal „svoje“ a věděl, čeho jsou schopni. Padouch, nebo hrdina? Stojím před Saudkovou jednonohou prostitutkou a netroufám si být majitelem pravdy. Je mnohem barevnější, než se zdá. Vždy byla. A bude. Jak mě naučil Milan Rúfus: „Pravda je pokaždé něco víc, než z ní právě vidíme, slyšíme nebo cítíme. Je to vždy něco hlubokého a těžkého jako samo bytí, mnohovýznamové a schovávající svůj smysl. Oříšek naruby – na povrchu jedlé a uvnitř skořápka. Ale až ve skořápce té skořápky je jadérko pravdy, tak přesné ve výslednici svých ukrytých procesů, a tedy tak svéprávné, že i slina nechápajícího leskne se občas na ní jako rosa na bodláku.“ Člověk není černobílý sádrový trpaslík. Je vždy víc než jen dobrý, nebo

jan saudek_001-136 OK.qxp 09.04.20 17:16 Stránka 34

špatný. Kontroverzní, nebo světec. Vidět v něm jen jednoho z těch dvou je nebezpečná zkratka. Když my si ale v těch nálepkách tolik libujeme. Pro Boha neznamenají zcela nic. Vidí jediného člověka. Toho, kterého miluje. Kvůli kterému nosí zástěru, aby se pod ní mohl schovat. Kterého hledá, aby mu ukázal, o čem se nemusí mluvit. Náš Bůh nosí zástěru. Velkou zástěru. Vejdeme se pod ni všichni. Nejkrásnější definici Církve jsem slyšel od mého profesora dogmatiky. Inspirací mu byl film Limonádový Joe: „Padouch, nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“ V ní a v Církvi máme svoje místo, nejen když jsme za hrdiny, ale i za ty druhé. Když všichni ostatní nad námi zlomí pomyslnou hůl. Dnes už lidé zástěry nenosí. Mluví o všem. I o tom, za co by se měli stydět. Máme své padouchy a hrdiny. Zdá se nám to takto jednoduché. Správné. Spravedlivé. Bipolární svět nám prostě přistane a hra na nepřítele, vnějšího a vnitřního, zůstává naší nejoblíbenější. Uprostřed ní jsem našel Jana. Nemlátil kladivem. Nevypaloval cejch. Jako Bůh trpělivě hledal člověka. To lepší v něm. Pozoroval jsem, jak o něho bojuje a zápasí. Odhaluje skrytou člověčinu. Je patrná z každé jeho fotky a obrazu. Stal jsem se spolu s ním hledačem lidí. Obdivovatelem člověka. Nesoudí ho. Obhajuje. Nikdy nesoudíme „nového“ člověka. „Starý“ nabízí víc možností k odsouzení. Kolikrát řešíme věci z pondělka, úterka, ze středy, čtvrtka, z pátku, ze soboty? Dnes je neděle. Nový den. Tak jako zítra. Pozítří. A v něm „nový“ člověk. Jan nebyl nikdy pro mě kontroverzní. Ani světec. Je muž, kterého se dotkl Bůh. Dovolil mu to. Necuknul. Obcování s Bohem není lehké. Bolí. Chce víc, než jsme schopni dát. Jeho polibky pálí.