0041647

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 3

Martin Goffa ŽENSKÁ NA ODSTŘEL

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 5

PROLOG

Žena s dlouhými rudými vlasy zvedla ruce z podlahy a objala si kolena. Seděla na starém otrhaném linoleu, pod kterým cítila drsný beton. Stačila chvíle, aby měla otlačený zadek.

Otevřela oči a shrnula si z tváře neposlušnou kadeř. Nejmíň posté se rozhlédla, ale ani teď se její pohled neměl čeho zachytit.

Místnosti, ve které byla zavřená, by nejlíp ze všeho příslušelo označení cela. Dlouhá pět nebo šest kroků a úzká sotva na rozpažení. Stěny byly kdysi bílé, ale omítka se už dávno začala drolit a odlupovat. Na stropě visel kus drátu s žárovkou, kterou si naštěstí mohla rozsvítit vypínačem vedle dveří. Okno chybělo, protože místnost byla ve sklepě hluboko pod úrovní ulice.

Nejspíš se jednalo o starou spíž, ze které pán domu vyházel nejdřív zavařeniny a po nich i zpuchřelé police.

Jediný přístup dovnitř zajišťovaly dveře po celé výšce vyspravené plechovými pláty. Bylo zamčeno a žena věděla, že klíč je v zámku z druhé strany. Neměla se jak dostat ven, musel přijít někdo, kdo jí otevře.

Opřela se temenem hlavy o zeď a obličej skryla do dlaní.

Chtělo se jí brečet? Samozřejmě že ano, už několik dnů v kuse.

Ale ukázalo se, že je silná, silnější, než tušila. Tedy byla, až doteď. Najednou jako by na ni všechno dolehlo s několikanásobnou intenzitou.

5

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 6

Otřásla se zimou. V kumbále bylo vlhko a sychravo. Měla na sobě džíny, svetr i koženou bundu, ale řezavý chlad se jí zadíral pod kůži.

Jak dlouho už je vlastně tady dole? A hlavně, jak dlouho bude trvat, než se otevřou plechem pobité dveře? Kdy konečně zaslechne nějaký ze zvuků, na které čeká?

Podlaha ji studila čím dál víc, po chvíli vstala a začala přecházet ode zdi ke zdi. Pět kroků ke dveřím, pět zpátky. Dlaněmi si přejížděla po pažích a snažila se rozproudit krev. Zhluboka při tom dýchala a chvílemi se jí zdálo, že z celého světa slyší jen vlastní plíce.

Když pak zase sjela zády po zdi a kecla si na zem, přestala věřit, že čas plyne ve stejném tempu jako jindy. Najednou neměla podle čeho odpočítávat minuty, uprostřed čtyř stěn chyběl jakýkoliv element, kterého by se mohla přidržet.

A pak to uslyšela.

Chtělo by se říct konečně, ale jako by ji v tu chvíli někdo bodl rampouchem do břicha.

Někde nad její hlavou se ozvalo plechové zahřmění, muselo přicházet od garážových vrat. Snažila se zklidnit dech, aby jí neunikl ani zvuk. Následovalo bublání motoru auta, které vjelo dovnitř do svého stání. Pak bouchnutí dveří a opět plechová vrata.

Začaly se jí třást ruce. Sepjala dlaně, pokrčila kolena a položila si na ně hlavu. Ještě aspoň chvíli si odpočinout a sebrat zbytky sil!

Vzápětí uslyšela kroky na betonovém schodišti.

Zavřela oči a s tlukoucím srdcem se svezla na bok.

6

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 7

Ačkoli se to zdá nemožné, během vteřiny jí hlavou projelo všechno, co za poslední tři dny prožila. Do posledního detailu a do každé drobné emoce.

Ten příběh začal ve středu večer, když se spolu s dvěma policajty řítila v jejich voze noční Prahou.

7

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 8

1

Najednou se cítila tak sama.

Na zadním sedadle policejního vozu byla přitom celou dobu v bezpečí, dokonce i ve chvíli, kdy se zapnutou sirénou spěchali nočními ulicemi a modré světlo jejich majáku olizovalo přízemí starých domů. Míjeli auta, která jim uhýbala z cesty nebo aspoň zpomalovala, aby mohli bezpečně projet. Když uháněli kolem tramvaje, sunul se její bok jen centimetry od zpětného zrcátka, vypadalo to, že o ni prostě musí křísnout. Blížili se k vozům zaparkovaným u krajnice, vpravo měli vysoký obrubník, vlevo mohutný červený stroj na kolejích a náhle nebylo kam uhnout.

Neochvějně mířili do pasti, ale řidič v uniformě šlápl na plyn a houkající Octavie ještě víc zrychlila. Na poslední chvíli se prosmýkla mezi stojícími auty a čumákem tramvaje a k další cestě ji vyprovázelo výstražné zvonění červeného kolosu.

Jejich zběsilá jízda trvala necelé tři minuty, během kterých se ručička na tachometru skoro nedostala pod stovku. Večer drobně pršelo, silnice i přímky kolejí se leskly a žena měla pocit, že jejich vůz místy spíš klouže, než jede. Zároveň si však byla jistá, že k cíli cesty dorazí bez nehody. Muži za volantem bezmezně věřila. Byl to ten typ chlapa, se kterým se prostě cítíte bezpečně, aniž se o to musíte jakkoli snažit. Dokonce aniž se musí snažit on.

8

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 9

„Oliver,“ představil se jí, když se poprvé setkali. Nic víc neřekl a to jí přišlo sympatické, nikdy si na ukecané muže nepotrpěla.

To jeho parťák pusu skoro nezavřel. V autě spolu strávili už téměř tři hodiny a většinu té doby přeskakoval z jednoho tématu na druhé. „Dej paní redaktorce chvíli pokoj, Fany,“ řekl mu několikrát Oliver, ale jeho poznámka se většinou minula účinkem.

Paní redaktorce. Žena se v duchu ušklíbla. Jmenovala se Dana, oba muži to věděli od okamžiku, kdy jim ji velitel představil.

Byla starší než oni, jednoho tipovala na rok dva pod čtyřicítkou, druhého sotva na třicet. Mohli jí říkat jménem, vlastně s něčím takovým počítala, ale oni se tomu vyhýbali. Aspoň zatím.

Drželi si odstup, což ale nebylo nic jiného než zdvořilá forma tichého protestu. Doufala, že ji vezmou jako zpestření služby, element, který naruší stereotyp, ale namísto toho ji jenom trpěli. Chraň bůh, že by to dávali nějak okatě najevo, řidič se usmíval a jeho parťák nebyl chvíli zticha, ale i přesto…

Možná, napadlo ji, kdyby byla mladší. Bez vrásek pod mejkapem, bez uvolněné kůže na krku, bez kostnatých prstů. Bez uštvaného výrazu v očích, který zabije každou novou příležitost už v zárodku. Kdyby vypadala jako kdysi. Jako před lety, kdy se dva policajti podobní těmhle culili, jen co ji k sobě do auta naložili, a ona pak s nimi strávila nejdřív pracovní den a pak i soukromou noc.

Jenže od té doby uběhla spousta času, změnil se svět a především se změnila ona. „Bude se v televizi někdo jmenovat po mně?“ zeptal se jí před chvílí ten, kterému parťák říkal Fany.

9

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 10

„Když vám to nebude vadit,“ pokrčila rameny a usmála se.

Cítila se s nimi bezpečně a přitom nechtěná, což byl rozpor, který ji udivoval. Podobný pocit ještě neměla, nebo si na to aspoň nevzpomínala. Dokonce, i když se s houkající sirénou řítili noční Prahou po zmoklé silnici, nepřestávala na tu zvláštní situaci myslet. „Limeta 105, jak to s váma vypadá?“ Chrchlající vysílačka se dožadovala jejich pozornosti a policajt na sedadle spolujezdce zmáčkl tlačítko hovoru. „Za minutu jsme na místě.“ „Dobře. Volal nějaký další oznamovatel, že z toho bytu vylítla oknem televize. Pošlu vám na pomoc sto sedmičku. Limeta 107, slyšel jsi poslední relaci?“ Odněkud z éteru se připojil další účastník. „Tady Limeta 107, slyšeli jsme tě. Adresu máme, dá nám to tak pět minut. Stačí?“ „Sto pětka tam bude za minutu, spojte se a řekněte si co a jak. Zatím konec.“ Vysílačka ztichla a vzápětí se vozem ozvalo trylkování telefonu. Řidič si sáhl do kapsy a zvonící mobil předal spolujezdci. „Ano? To jsem já, Oli řídí. Dáme vědět, až tam dorazíme.

Nějakej vůl dělá doma úklid, nic hroznýho, klidně si to kafe dopijte…“ Teprve v tu chvíli jako by si uvědomil, že v autě nejsou sami a pokračoval formálním tónem. „Buďte na příjmu, když tak si houkneme o pomoc.“ „Oukej.“ Spěchající vůz se prosmýkl kolem dodávky, která se mu klidila z cesty ke krajnici, na příští křižovatce to vzal doleva 10

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 11

a vzápětí uhnul mezi dvě řady starých činžovních domů. Asi po sto metrech řidič šlápl na brzdu a téměř na místě zastavil.

Na trávníku před jedním z domů se válelo několik rozbitých věcí a z okna ve třetím patře se ozývaly rány a nadávky.

Spolujezdec vzal do ruky vysílačku. „Stovko, tady sto pětka. Jsme na místě, jdeme to omrknout.“ „Stovka rozumí,“ zachrchlal přístroj.

Oba muži se téměř současně obrátili k ženě na zadním sedadle. „Ani se odsud nehněte, dámo. Jasný?“ „Jasný,“ přikývla. Trochu se jí třásl hlas, ale doufala, že si toho nevšimli.

Když vystoupili z vozu a vyrazili ke vchodu do činžáku, nervózně si promnula ruce. Rozhlédla se kolem, ale neviděla živou duši. Popravdě čekala aspoň dva tři zvědavce, ale v tuhle dobu už byli všichni nejspíš zalezlí doma.

V liduprázdné ulici se najednou cítila hrozně sama. Opuštěná a zranitelná. Jakmile oba chlapi v uniformě zmizeli uvnitř domu, rozlilo se jí útrobami mravenčení. Šlo o pocit, na který si už skoro nevzpomínala, ale teď tu byl znova. Zřetelný a děsivý.

Jako pokaždé, když se blížilo něco velkého.

Zavřela oči.

Ne, tohle nechtěla.

11

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 12

2

Zahlédl jsem pohyb.

Do zorného pole mi vstoupil muž v kostkované košili. I když jsem ho čekal, stejně mě to překvapilo. Objevil se vpravo vzadu, přišel zřejmě ze sousedního pokoje. Výhled mi zakrývala lednice, nejdřív jsem ho tedy uviděl jen od ramen nahoru.

Něco mi rozčileně říkal, možná dokonce křičel. Nejspíš se ptal, co jsem zač a co chci, bylo by to logické a pochopitelné.

Ale já ho neslyšel, jeho ústa se otevírala naprázdno. Uši jsem měl plné svého vlastního dechu, který byl v tu chvíli tím nejhlasitějším zvukem na světě.

V okamžiku, kdy jsem toho chlapa spatřil, jsem jeho směrem namířil zbraň. Všechno trvalo sotva několik vteřin, možná tři nebo čtyři, ale mně ta doba i přesto připadala nekonečná.

Hlavou mi během ní prolétlo několik důvodů proč vystřelit, stejně jako spousta těch proč spoušť nezmáčknout.

Nakonec jsem to ovšem udělal, bylo to buď já, nebo on.

Pět výstřelů zarachotilo v rychlém sledu, aspoň tak se mi to zdálo. Zazněly jako krátká suchá prasknutí, přesto měly sílu změnit život několika lidí. Cítil jsem spálený střelný prach, jedna z rozžhavených nábojnic mi cestou k zemi spálila kůži na hřbetě ruky, ale to jsem díky návalu adrenalinu téměř nevnímal. Rány jako by rozvířily vzduch před mýma očima a já 12

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 13

musel počkat, až se znovu usadí. Teprve pak jsem byl schopen přehlédnout místnost a zjistit, jak je na tom chlap, na kterého jsem střílel.

Stál pevně na nohou a mířil na mě svou zbraní. Měl jsem pocit, že vidím až dovnitř hlavně, dlouhé a černé jako zimní noc. „Máš to za sebou, Terenci.“ Ten hlas se ozval z ampliónu někde za mými zády. Vzápětí se muž i se zbraní a nábytkem kolem sebe utopil ve tmě a já spustil dlaně dolů. „Zbylo ti v pistoli ještě nějaký žrádlo?“ Zavrtěl jsem hlavou. „Ne. To bylo posledních pět.“ „Tak to sbal.“ Vytáhl jsem z pistole prázdný zásobník, závěr zbraně jsem pustil ze zadní polohy a naprázdno promáčkl spoušť. Ozvalo se kovové cvaknutí a bylo po všem. Za okamžik se po mé pravici objevil podsaditý, asi padesátiletý vousáč s holou hlavou a živýma očima. Při chůzi kulhal, ale viditelně šlo o dlouholetý problém, se kterým se už dávno sžil.

Natáhl dlaň a já mu do ní vložil zajištěnou pistoli se zásobníkem. Jedno i druhé naprosto mimoděk zkontroloval, ale nebral jsem to nijak osobně, dělal to už třicet let a učit staré psy novým kouskům jsem nikdy neměl v povaze.

Pohodil hlavou k vyhaslému projekčnímu plátnu. „Netrefil jsi ho ani jednou.“ „To mi došlo,“ zamručel jsem.

Chlap v kostkované košili, který na mě ještě před chvílí mířil, byl jen součástí výcvikového filmu. Všechno vypadá skutečně, ulice, lidé i situace, ale jde jen o fikci. Jedinou opravdovou věcí 13

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 14

jsou střely, kterými pálíte přímo do postav na plátně. Jste v pozici muže, který musí vyhodnotit a následně vyřešit reálnou situaci. Vidíte před sebou darebáka, nebo naopak neškodného člověka? Střílet, či nestřílet? Identifikujete únosce a trefíte ho, nebo to díky vaší neschopnosti schytají rukojmí?

Nejsem bůhvíjaký střelec, ke zbraním cítím respekt a většinou se jim vyhýbám. Nikdy jsem žádnou nevlastnil, pro člověka jako já jsou spíš přítěž. Jen by mi ležela doma ve skříni a já bych se musel starat, aby mi ji někdo nesebral nebo abych neprošvihnul dobu, kdy si obnovit zbrojní papíry. Jedno i druhé je zbytečná štrapáce, bez které se rád obejdu. Přesto si myslím, že by každý chlap měl umět střílet. Nejspíš jsem v tomhle příliš konzervativní, což je patrně následek dávné vojenské služby.

Jako vysokoškolák jsem narukoval naštěstí jen na pět měsíců, ale i to mi tehdy připadalo jako nekonečně dlouhá a především zbytečná zkušenost. S odstupem let vidím všechno samozřejmě jinak, dokonce bych řekl, že většině dnešních teenagerů by podobný kurz prospěl. Já se tehdy naučil rozebrat samopal i kulomet, nabral jsem trochu svalů a především zjistil, že držet hubu je někdy ta nejlepší strategie pro přežití.

Zbraň doma sice nemám, ale na střelnici se občas ukážu.

Kdyby na to přišlo, dokážu pistoli nabít i použít, i když střely vždycky nelítají přesně tam, kam by měly. Jako v případě chlapa v kostkované košili. Toho jsem pětkrát minul, takže v reálu bych se teď nejspíš válel ve vlastní krvi na podlaze. „Terč ale dobrý,“ pokusil se mě utěšit vousáč, kterému střelnice patřila. Koukal při tom na papírovou postavu napnutou do dřevěného rámu vedle plátna, v níž se skvělo několik děr.

Mělo jich být daleko víc, ale to jsme oba taktně přešli.

14

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 15

„Bylo by hodně špatný, kdybych netrefil ani kus papundeklu,“ ušklíbl jsem se a jemu zacukaly koutky.

Jmenoval se Karel Jech a stejně jako jsem já byl pro všechny dávno Terence, jemu se říkalo Karlos. Seznámili jsme se před více než deseti lety, jak jinak než při práci. Karlos byl vysloužilý polda, který strávil většinu profesního života u zásahovky. Po jedné akci se z něj stal kulhající civilista, načež si zřídil krytou střelnici pro veřejnost. Chodí k němu jak jeho bývalí kolegové, tak civilisti s olšovýma rukama, jichž jsem byl typickým příkladem. Objevil jsem se jednou za dva tři měsíce, jak mi vyšel čas, vypráskal krabičku nábojů a měl jsem vystaráno. Na lidech mého ražení Karlos nezbohatne, ale s ničím takovým nejspíš nikdy nepočítal. „Dostal jsem z tebe hlad, Terenci.“ Zbyli jsme na střelnici jen sami dva a blížila se doba oběda. „Dneska je to na mně,“ přikývl jsem, protože tak si to situace žádala. Karlos mi účtoval jenom náboje, a to ještě za nákupní cenu, takže i když jsem ho pozval na jídlo, pořád mě střílení u něj vyšlo daleko levněji než kdekoli jinde. „Fajn. Tak mi dej chvíli,“ požádal mě. „Počkám venku.“ Karlos musel uklidit pistole do trezoru a všechno pořádně pozamykat, u čehož nepotřeboval asistenci ani cizí oči, takže jsem se vycoural po schodech nahoru před budovu. Březnové slunce mě bodlo do očí a já spokojeně zavrněl. Nemám rád zimu a ta letošní už díkybohu před pár dny skončila. Čekal jsem přede dveřmi a krátil si čas pozorováním dědka ve strážní uniformě, který se opíral o pruhovanou závoru a něco si kusem dřeva vyškrabával z podrážky. Karlosova střelnice se 15

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 16

nacházela hned za vrátnicí u vjezdu do starého průmyslového areálu v Letňanech. Původní fabriku rozkradli v devadesátých letech její noví vlastníci a jednotlivé budovy teď okupují desítky různých podnikavců. Ta, před kterou jsem stál, vypadala jako malý zděný domek, ovšem její devízou byl obrovský sklep s vyztuženými stěnami. Mohli byste tam pálit z těžkého kulometu a ven by to šlo slyšet jako praskání popcornu v mikrovlnce.

Na štítu nad vstupem se klenul nápis Sure Shot, což je pro střelnici poměrně vtipný název, který ovšem Karlosovi přinesl spíš problémy. Kombinace jeho policejní minulosti, holé hlavy a počátečních písmen dvouslovného nápisu opakovaně upoutala pozornost bojůvky levicových spratků. Několikrát Karlosovi jako domnělému náckovi posprejovali zdi, než si je tam jednou vyčíhal, seřezal je a nakonec je donutil poslechnout si desku Ill Communication od jeho oblíbených Beastie Boys. Úvodní písničku „Sure Shot“ jim pouštěl dokola tak dlouho, dokud nepochopili, kde nápad na pojmenování své střelnice vzal. „Tak jdeme, Terenci?“ Karlos prošel dveřmi, zaklapl mříž, zamkl ji a mohli jsme vyrazit za potravou. Nebylo to daleko, stačilo obejít závoru a dostali jsme se na rušnou ulici, kde nás za dvěma rohy čekalo čínské bistro.

Kdybychom se na cestu vydali o minutu dřív nebo o pár vteřin později, všechno to, co později přišlo, by nás nepotkalo.

Stačilo opravdu málo. Jenže my se museli trefit přesně do okamžiku, kdy se po chodníku blížil přízrak z minulosti.

Z mojí minulosti.

A tím to všechno začalo.

16

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 17

3

Minul bych ji bez povšimnutí, ale uslyšel jsem hlas, který mě přenesl zpět v čase. „Marku?“ Zvedl jsem oči a nejdřív jsem ji nepoznal. Rezavé vlasy jí přikrýval baret a zvednutý límec kabátu clonil tvář, takže mi chvíli trvalo, než jsem zareagoval. „Dany?“ Ve tváři měla překvapený, ale potěšený výraz. „Já věděla, že jsi to ty! Ještě pořád nejsi k přehlédnutí! Jak se máš? Neviděli jsme se snad…“ Nedořekla to, nejspíš začala v duchu počítat. „Sedm let,“ předběhl jsem ji. „Jo,“ přikývla, „tak nějak.“ Prohlížela si mě, jako by si moji podobu snad chtěla vypálit do sítnice. Ne že by ji tam už dávno neměla, včetně nejmenších podrobností. „Jak žiješ, Dany?“ „Ale jo,“ pousmála se, „jde to, díky za optání. Práce jakž takž a bydlím pořád stejně. No a ty?“ „Já se pro změnu přestěhoval,“ překvapil jsem ji. „Ze Střížkova do Zdib.“ „No páni! Takže sis polepšil?“ 17

Zenska na odstrel_kor2.qxp_Sestava 1 02.08.21 18:40 Stránka 18

„Jen trochu. Až budeš někdy projíždět, kousek za kostelem stojí nejmenší dům na světě. Zastav se na kafe.“ „Aby na mě nějaká paní poštvala psa?“ „Bohužel nemám psa a bohudík nemám paní, takže klidně zazvoň.“ Smáli jsme se spolu jako… kdysi. „Jdu teď s kamarádem na oběd, nechceš se přidat?“ Nabídl jsem jí to spíš ze slušnosti, vlastně jsem nevěděl jak pokračovat. Karlos vedle nás celou dobu stál jako křen a já si nedokázal představit, o čem bych se s Danou bavil v jeho přítomnosti. Naštěstí odmítla. „Promiň, Marku, spěchám na schůzku. Ale zavolám ti! Číslo máš pořád…?“ „Stejný, jo. Tak fajn, rád jsem tě viděl!“ „Já tebe taky, ahoj.“ Když mě míjela, pohladila mě po paži. Byl to jenom letmý a bezděčný dotyk, ale cítil jsem ho. Odcházela a já se za ní díval. Nebyl jsem jediný. „Slušná kost,“ zamručel Karlos. „Jo,“ přikývl jsem, „to bývala.“ „Bývala? Jen koukni na tu prdel! Kolik jí je?“ „Prdel má pod kabátem a stará je skoro jako já, Karlosi, takže hodně.“ Mávl jsem rukou a vyrazil k bistru. Nechtělo se mi o Daně mluvit, zároveň však bylo jasné, že se tomu nevyhnu. „Je mi povědomá, Terenci,“ vrátil se Karlos k tématu, zatímco jsme čekali na objednané jídlo. „To je možný,“ pokrčil jsem rameny. „Kolegyně novinářka, studovali jsme spolu. Jednu dobu byla celkem vidět.“ 18