Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 3
Alexandra Oliva
OTISK
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 5
1.
M
ladá žena, která by se neměla jmenovat Linda, stojí u sebe v bytě před zamčenými dveřmi a naslouchá. Kroky – soused někam jde. Linda zná obyvatele svého domu jen podle jmen na poštovních schránkách dole v hale a z toho, co zahlédne kukátkem. Nechce se s nimi setkat, nemůže riskovat, že by ji někdo poznal. Dá těm krokům tolik času, kolik zabere dostat se k výtahu, zmáčknout tlačítko, nastoupit a začít klesat. Pak odemkne, vypustí dech, který celou dobu zadržovala, a vkročí na kostkovaný koberec na chodbě. Koberec vypadá stejně jako včera a Lindu napadne, jestli by byl jiný aspoň na dotek, kdyby byla bosky. Včera odpoledne zůstala uvězněná, musela čekat, až tu skončí s vysáváním a budou pokračovat v dalším poschodí. Než k tomu došlo, čas vyměřený vycházce pominul – dětem skončila škola a venku začínal podvečerní provoz. A i když je v určitém ohledu jednodušší ztratit se v davu, jí z toho pomyšlení naskakovala husí kůže. Dělalo se jí zle z toho mluvení, smíchu, z těžkých kroků. Ze všech těch lidí, kterým je jedno, kdo může vyslechnout důvěrné podrobnosti z jejich životů, zatímco je vykládají do handsfree. A když nemluví, píšou zprávy, poklepávají, přidávají hashtagy ke svým zpovědím a pokoušejí se působit trendy. Linda nechápe, proč se někdo chce stát středem pozornosti. A přece jí sociální sítě dnes a denně odhalují tajemství cizích lidí, kteří se o ně ochotně dělí se světem. 5
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 6
ALEXANDRA
O L I VA
Zamkne a zamíří ke schodům. Nejradši by se rozběhla, tím by na sebe ovšem okamžitě upozornila. Když projde dveřmi, cítí se o něco lépe. Tady vysoko nahoře je schodiště v podstatě vždycky prázdné. Někdy po něm proběhnou děti o pár pater níž nebo výš za kamarádem, ale ty jsou hodně hlučné a ten hluk se všude rozléhá – čili se jim dá snadno vyhnout. Ti starší, co už neběhají, jsou teď ve škole. Na schodech se ozývají jedině její kroky. Přesto se v každém patře zastaví a zaposlouchá se. Nenuceně pozdravit cizího člověka, pohlédnout mu krátce do očí, to ještě zvládne, ale vyčerpává ji to. Bojí se, že ji pozná, bojí se, co jí řekne nebo co udělá. Myslí na tu ženu z loňského léta. Na to znechucení, s nímž sykla: Cos udělala s těma kostma, ty úchylačko? I na plivanec, který přistál na okně, u něhož seděla, když ji najatý řidič naposledy odvážel z té čtvrti. Opustí schodiště a vejde do haly. Vrátný sedí u stolu a z modrého sluchátka handsfree s leopardím vzorem, které má zasazené v bledém uchu, se ozývá křik. Nick. Někdy si Linda ty dva bílé vrátné plete, ale tohle sluchátko slouží jako jasné poznávací znamení. Nick se na ni nepodívá. Nemluví do handsfree, nezpívá ani nepokyvuje hlavou do rytmu hitu nějaké nové hvězdičky. Zřejmě poslouchá jeden z těch oblíbených podcastů o sebezdokonalování. Tipy na rozdělení pozornosti, o nich se často zmiňují na SocialHubu: TRP a tipy pro maximální výkonnost neboli TRPTMV. Zkratky zkratek. Linda si ráda vymýšlí své vlastní významy. Spěšně projde kolem vrátného a pomyslí si: Trapné Rady Pro Trapné Mužské Vady. Nechtěla dům s vrátným. A nechtěla ani bydlet ve městě, žádala o chatu v horách, někde, kde by byla jen ona, les a možná sem tam nějaká liška. Jenže Arthur na tom trval: takhle to bude nejlepší. Zrovna jako to říkávala doktorka Tamborová a jak to pořád říká on. Ti dva se na rozdíl od ní narodili do tohohle světa, tak to asi musejí vědět. Právě když chce projít otáčivými dveřmi ven, zacouvá do nich z ulice žena, která se prohýbá pod vahou plastové bedny. Linda ustoupí stranou. Neznámá je menší než ona, vypadá na pětadvacet 6
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 7
O T I S K
a pleť má dost tmavou. Nedá se považovat za bělošku, její původ však Linda neodhadne. Což se jí stává často. Vzhledem k tomu, že žila v izolaci, je to pochopitelné, jak ji aspoň uklidňovala doktorka Tamborová. Přirovnávala to k Lindině neschopnosti rozeznat nářečí – prostě se s ním ještě nesetkala, nic víc. Nicméně při jednání s cizími lidmi tmavší pleti ji pokaždé přepadne zvláštní druh nervozity. Má obavy, že nějak dokážou vycítit její odlišnost – tu nevědomost a zvědavost, jež se naučila neprojevovat nahlas. A na tuhle příchozí Linda rozhodně zvědavá je. Vypadá totiž fantasticky. Má krátké ježaté černé vlasy, jen přes jeden spánek jí spadá fialová vlna. Dokonce i s těžkým nákladem se pohybuje s ladností a sebejistotou, jaké jí dívka závidí. Jakmile se z otočných dveří vynoří v hale, je z ní dobyvatelka. Zachytí Lindin pohled a pozdraví: „Brýden.“ Její duhovky mají barvu krystalizovaného medu. Linda sklopí oči k podlaze. Zatímco se vrátný zvedá a pospíchá té neznámé na pomoc, Linda se protlačí ven, do vlhkého větrného počasí. Na obloze visí v zimním světle roztroušené mraky. Muž, jenž právě míjí ohromný lodní kontejner opodál, si přitáhne kabát těsněji k tělu. Linda si vzpomene na starší pár, který se před pár týdny vystěhoval z bytu na stejné chodbě, kde bydlí ona. Byli to ideální sousedé – tiší, nevtíraví. Upřímně doufá, že se ta žena, která se jí tak směle podívala do očí, nestěhuje k ní do patra. V tak velkém domě bude prázdných bytů určitě víc. Nakrátko zavře oči, nechá se ukonejšit vlhkým vzduchem a myslí na to, jak ráda se probouzela ve svém celtou vystlaném hnízdě, cítila rosu na řasách, poslouchala jemný déšť na dobré ráno a sledovala, jak se zvedá mlha. Jako malá měla tuhle část dne ze všeho nejraději – když se probouzela s jiskřičkou naděje, že se stane něco nového. Schází jí ta naivita, s níž předpokládala, že nové znamená lepší. Zaboří bradu do límce vlněného kabátu a pustí se rychlým krokem vpřed, snaží se co nejvíc zapadnout. Jenže všechno jako by bylo špatně – tíha jejího vlňáku, Sheath, který ji tlačí do levého 7
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 8
ALEXANDRA
O L I VA
předloktí, dokonce i její krok. Má tenisky s tou nejtenčí podrážkou, jaké se Arthurově asistentce podařilo sehnat, přesto jí i po těch letech nepřestala chybět měkkost půdy zarostlé kapradím v lese, kde běhala bosky a hrála si na schovávanou. Chybí jí spaní na stromech, liška s bílým čenichem, která za ní chodila jedno léto. Chybí jí Vánoce, ty jediné, které si pamatuje. Tenkrát napadla spousta sněhu a na ni čekal zbrusu nový lesklý zelený sáňkovací talíř. Se smíchem se na něm klouzala z kopce rovnou do čekající náruče. Tenkrát ji měl někdo rád. Ví to, cítí to. Občas do ní osamělost surově zaboří spáry. V takových chvílích ji při životě udržuje jen ta nepatrná a hloupá naděje, že když se to stalo jednou, mohlo by se to stát i podruhé. Anebo se to s příčinou a následkem má právě naopak: možná si její mysl uchovává tuto naději proto, že tělo odmítá přestat dýchat. Není si jistá, jestli je v tom nějaký rozdíl. Kolem projede auto na plyn, hlasitější než ostatní. Linda ucítí příval adrenalinu. Zamaskuje škobrtnutí, říká si, je to jenom auto. Myslí na konkrétní trasu, která ji odvede od silničního provozu do blízkého parku. Potřebuje klidné místo, kde by mohla nahradit včerejší vycházku, o niž přišla kvůli luxování na chodbě. Musí ven denně. Jednou zkusila vynechat, aby zjistila, co se stane, když sledovací aplikace v jejím Sheathu zaznamená, že neuskutečnila předepsanou hodinovou výpravu. Pozotvírala všechna okna, uvelebila se v křesle a čekala. Vstávala jen kvůli tělesným potřebám. V pátek večer se na displeji objevilo varování. V pondělí zavolala Arthurova asistentka: Jste v pořádku, moje milá? Dokonce to znělo upřímně, nebo to tak Lindě aspoň připadalo – rozpoznat upřímnost pro ni pořád nebylo lehké. Zamumlala něco na souhlas a připojila, jak jí bylo jasné, nepřesvědčivou lež – byla jsem venku, ale zapomněla jsem si Sheath. Okamžitě vyběhla ven a ušla čtyřicet minut jedním směrem a totéž nazpátek. Počítala s tím, že když se vrací domů, pokaždé jde rychleji. Ten den jí pohledy cizích lidí připadaly obzvlášť nepříjemné, a teprve když se vrátila a uviděla svoje tenisky u dveří, uvědomila si, že byla venku bosky. 8
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 9
O T I S K
Na rohu zastaví a čeká na zelenou. V hlavě se jí převaluje to slovo: doma. Domov dřív představovalo osm hektarů lesa. Rybník zarostlý rákosím a invazivním bambusem. Stará bouda s výběhem pro lišky s vypadlým pletivem, které mech a jetel přišpendlily k zemi. Javor s velkými listy, v jehož koruně si udělala hnízdo – jediný kmen, v nějž kdysi dávno srostly tři stromy, když ještě nebyla na světě. Semenáčky, které vyklíčily příliš blízko sebe a bez přemýšlení se spojily, bez vědomí, buňka po buňce se staly jedním. Nemělo by se jí stýskat. Když dospívala, nepřála si nic tak moc, jako vidět svět za zdí, lidi za tou zdí. Jenže nečekala, že k tomu dojde tak, jak k tomu došlo. Myslela si… Nebyla si jistá, co si vlastně její tehdy dětské já myslelo. Asi něco tak hloupého, jako že na ni bude venku čekat její sestra. Že ji Emmer vezme za ruku a zeptá se: Proč ti to tak trvalo? Že se společně rozběhnou do města, které bude jako z obrázkových knížek – řeznictví, pekařství a svíčkárna. Bezstarostný šťastný konec pro dvě statečná děvčátka. Kolem projede autobus a křižovatka zůstane prázdná. Linda může bezpečně přejít, jenže lidi v tomhle městě údajně na červenou nechodí. Lež. Stává se to, je to ovšem něco, čeho si ostatní všimnou. A tak čeká. Zakrátko se rozsvítí zelený panáček a ona pokračuje do parku. Vpředu zahýbají za roh dva muži, Asiat a běloch s plnovousem. Smějí se a drží se za ruce. Asiat má žlutofialový šátek, běloch klobouk sladěný s rukavicemi. Linda zamíří k vnitřnímu okraji chodníku, aby jim udělala místo. Když ji míjejí, cítí to – vlnu štěstí, která z té dvojice hmatatelně vyzařuje. Zatouží jít za nimi, vstřebávat tu jejich radost aspoň zvenčí. Pak to zavrhne. Mohli by si jí všimnout, mohli by ji poznat. A třeba zas tak šťastní stejně nejsou. Když zahne do parku, okamžitě zalétne pohledem ke své oblíbené lavičce, zastrčené u cedrového živého plotu. Sedí na ní nějaká paní s batoletem nacpaným do kočárku, v té zimě celá schoulená, a upíjí z kelímku ze Starbucks. V Lindě vzkypí rozhořčení. Jak teď má vydržet dvě hodiny mimo byt, když je její lavička obsazená? 9
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 10
ALEXANDRA
O L I VA
Kdyby dokázala telepaticky zařídit, aby ta žena zmizela, udělala by to. Na tomhle světě je stejně lidí až moc. Kousne se do rtu. To nebyla právě hezká myšlenka. Nebyla dobrá, nebyla konstruktivní. Doktorku Tamborovou by určitě znepokojila. Trochu se v tom povrtáme, ano? Setřese hořkost a pustí se na pomalou obchůzku parkem. Ta ženská má dítě, křehkou larvičku, kterou bude muset brzy vzít někam do tepla. Bude se nad ním rozplývat a mazlit se s ním, aniž by její dítě tušilo, jaké má štěstí. Linda se blíží k vodním fontánám, na zimu vypnutým. Vtom začne batole naříkat a kopat nožičkama uvězněnýma ve fusaku. Napadne ji, jestli tohle dělala taky, když byla malá. Připadá jí to nepředstavitelné. Po očku tu dvojici pozoruje, domnívá se, že tím pádem brzy zmizí. A skutečně, matka vyskočí z lavičky a začne kočárkem popojíždět sem a tam. Když se dítě neuklidní, zaloví v kabelce a podstrčí malému pamlsek. Křik a kopání ustanou. Nesedej si, hlavně si nesedej, prosí Linda v duchu. Běž pryč. Pocítí krátké vítězoslavné rozechvění, protože žena začne skutečně tlačit kočárek k východu. Pospíchá k opuštěné lavičce. Posadí se, na pár vteřin zavře oči a soustředí se na zvuky větru, vůni mokrých cedrů. Když oči otevře, spatří, jak z ulice vbíhá do parku starší žena ve formujících sportovních legínách a prošívané vestě. Vlasy má ostříhané nakrátko, prokvetlé šedinami, a vypadá to, že nemá v uchu handsfree. Místo toho se pozorně rozhlédne po parku, neobvykle zaujatá okolím. Vypadá přesně jako někdo, kdo by mohl chtít vykládat uštvaně vyhlížejícím cizím lidem, že důchod je vůbec nejlepší životní etapa, stačí jen vydržet. A pak zamíří přímo k ní. Linda si vyhrne levý rukáv kabátu, aby měla přístup k Sheathu, připevněnému dvěma koženými popruhy, které se jí kříží mezi zápěstím a loktem. Tenký, ohebný a voděvzdorný displej Sheathu je připevněný v místě, kde se spojují, a je tu i kapsička k uložení neoprenového sluchátka. Sheath zůstává neustále zapnutý, neustále 10
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 11
O T I S K
připojený, a i když má Linda ten svůj nastavený do režimu beze zvuku, textové bubliny, které obsahují tichá oznámení, se objevují i teď: Kavárna o jednu ulici dál západním směrem má na Yelpu nejlepší hodnocení v okruhu deseti bloků a tady máte kupón na patnáctiprocentní slevu na jakékoli pečivo, které si koupíte spolu s nápojem. U postu na SocialHubu, na který jste klikli dnes ráno, se objevilo sedm nových komentářů – ne, tak osm. A vida, sleva na klonování domácích mazlíčků, platí jen dnes (sponzorovaný obsah). Šedovlasá dáma se blíží. Linda klikne na ikonu Rychlé čtení na SocialHubu. Sklopí hlavu a přelétne očima titulky: LARISSA CONWAYOVÁ BYLA ZVOLENA NEJPŘITAŽLIVĚJŠÍ HVĚZDOU DO OSMNÁCTI LET; PO PROTESTECH NA MIAMI JSOU ČTYŘI MRTVÍ A DESÍTKY ZRANĚNÝCH; SEDM ZPĚVÁKŮ, KTEŘÍ ZEMŘELI NA PŘEDÁVKOVÁNÍ – NEUVĚŘÍTE, KDO JE ČÍSLO PĚT!
Zírá na to a roluje po displeji, přitom ve skutečnosti nenápadně sleduje blížící se narušitelku. Nezastavuj, nezastavuj, nezastavuj. Ta projde sportovní chůzí kolem, ani se na ni nepodívá. Směje se a dívá se někam do dálky. Lindě dojde, že má augmenty. Už si zvykla vídat podobné chování u lidí s brýlemi, kde technologie doplňuje jejich zorné pole běžícími popisky, ale kontaktní čočky s technologií rozšířené reality jsou pořád pro většinu lidí cenově nedostupné. I když tohle je pochopitelně Seattle – těžko říct, jak je na tom obyčejně oblečený zdejší člověk po finanční stránce. Klepne na domovskou ikonku a stáhne si rukáv zpátky k zápěstí. Snaží se uklidnit. Neví, jak přesně u augmentů funguje identifikační software – kolik informací se dá legálně získat při pouhém pohledu, to je, zdá se, neustále propíraná otázka –, a je ráda, že skryla tvář. Teď konečně zvedne hlavu. V křoví šelestí poryv větru. Z dálky je slyšet krákání vran. Pořádně se nadechne, aby se uklidnila. Tam v Cedar Lake byly vrány taky. Tam, kde měla kdysi dávno skutečný domov. Jako malá ty ptáky pozorovala celé hodiny v kuse. Jednou hodila do trávy pstruha, aby viděla, co ho dostane dřív: jestli slepice, nebo vrány. Žádný opeřenec se ho ani nedotkl, dokud 11
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 12
ALEXANDRA
O L I VA
ryba nelekla. Pak slepice odklovaly maso a vrány za soumraku přenesly kosti přes zeď. Nemá stání, ale nechce se vzdát své lavičky, tak se rozhodne zahrát si hru Co by, kdyby. Hrávala ji s Emmer, když se k sobě choulily na pohovce nebo na stromě nebo na molu. Jedno dvojče se zeptalo druhého: Kdybys mohla udělat, co se ti zachce, co by to bylo? Letěla bych na Mars. Našla bych Yettiho. Upekla bych koláč. Dala bych si koláč. Chytila bych rybu do sklenice a naučila ji zpívat. Neomezené odpovědi, neomezené možnosti podněcované knížkami a jejich věčnými hrami. A tak se teď Linda zeptá sama sebe: Kdybych mohla udělat, co se mi zachce, co by to bylo? Rozbila bych svůj Sheath. Vylezla bych na tamten strom. Utíkala bych, až bych nemohla popadnout dech a moje nohy by byly promáčené jako stébla trav. Našla bych Emmer. Naposledy svou sestru-dvojče viděla, když ji matka odvedla do bludiště za dveřmi do sklepa. V té útržkovité vzpomínce je Lorelei vysoká a štíhlá jako přízrak a Emmer se ohlédne, vrhne po Lindě samolibý úsměv a pustí se ze schodů. A pak se dveře zavřou. Víckrát svou sestru neviděla. Na začátku jí nedocházelo, že Emmer odešla napořád. Bylo jí tehdy teprve pět a sestra se s matkou kolikrát ztratila i na několik hodin, někdy dokonce na den nebo dva. Teprve když se Lorelei zase objevila a řekla „Je pryč“, pochopila, že tentokrát to nebylo už zase, nýbrž naposled. A i když si po těch letech už skoro nevybaví rysy Loreleiny tváře, pamatuje si jasně, jak ten den vypadaly matčiny oči: byly suché, červené a vyčítavé. Pod tím nemilosrdným pohledem pocítila tíhu sestřina zmizení a vyrozuměla, že to – nějak – zavinila ona. 12
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 13
O T I S K
Zároveň ovšem pochopila, že je Emmer volná. Sestru vypustili za zeď do většího světa, odměnili ji za to, že byla lepší z dvojčat, zatímco Linda za trest zůstala. Někdy se jí zdá, že ji Emmer najde a všechno se dá do pořádku. Ví své a nevěří tomu, ale ty sny si dovoluje. Tak stráví zbytek vycházky – sněním o sestře. V tom snu se od sebe liší jen barvou očí a tvarem nosu. Emmer měla roztomilý knoflíček, zatímco Lindin končil nepatrným zakřivením. Ve snu na takových rozdílech nezáleží. Obě se usmívají – smějí se – a procházejí lesem. Spolu.
13
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 14
2.
P
řed Lindiným domem pořád stojí ten přepravní kontejner. Vrátný uvnitř v hale telefonuje, mluví s nějakým nájemníkem. Zamává Lindě a ona se přinutí cestou ke schodišti pokývnout na pozdrav. Jakmile projde dveřmi, zaslechne shora rámus. Nahlédne přes zábradlí. O pár poschodí výš je vidět kousek něčí ruky. Ženský hlas: „Doleva!“ Zahučení mužského, pak zase ta žena: „Hele, vždyť to –“ V tu chvíli vykoukne přes zábradlí hnědý chomáč, překulí se a padá dolů. Ta žena vykřikne: „Bacha!“ Linda uskočí, přimáčkne se ke zdi a hnědá věc se jí rozplácne u nohou. Cítí příval adrenalinu a pod zády tvrdou krabičku s požárním jističem. Zírá na tu hromádku, zatímco se shora blíží kroky. Nakonec je to jen polštář z pohovky, který teď leží na dlažbě a je úplně neškodný. Z mezaninu se vynoří ta snědá žena, kterou prve potkala v hale. „No nazdar! Jste v pořádku?“ Linda přikývne a sklouzne pohledem k jejímu tričku. Je fialové, o pár odstínů světlejší než pramen vlasů na jejím spánku. Na prsou má černou kurzívou nápis PhDr. Mrcha a malou lesklou lebku se zkříženými hnáty. Sheath na její levé paži se taky oslnivě třpytí. Má ho připevněný k širokému bílému popruhu, který jí zakrývá většinu kůže mezi zápěstím a loktem. „Omlouvám se, že jsme vás tak vyděsili.“ Žena se dotkne Lindiny paže, když ji míjí. Ten dotek je letmý a nevýznamný, a přece pálí 14
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 15
O T I S K
jako oheň – Linda už si nevzpomíná, kdy se jí někdo záměrně dotkl. Asi když ji naposledy navštívil Arthur. Před několika měsíci – strnulé a nemotorné objetí. „Říkala jsem jim, že tohle musejí napřed sundat,“ dodá nová nájemnice, zvedne polštář a prozkoumá škody. Pak ho opře o zeď a napřáhne k Lindě ruku. „No nic, já jsem Anvi.“ Ona chvíli zírá na její pravačku. Prostředník zdobí těsně nad kloubem propletené zlaté šlahouny, z nichž raší drobné lístečky nebo možná trny, připomíná to liánu. Linda zvedne pohled a všimne si, že handsfree v uchu té ženy ladí s jejím pouzdrem na Sheath. Uplyne několik dlouhých vteřin. Anvi nakonec ruku stáhne a přimhouří oči. „Bojíš se bacilů, nebo jsi v šoku?“ Ví, že už teď všechno zpackala. „Promiňte,“ zašeptá. „Nemáš se za co omlouvat.“ Žena zvedne polštář a přitiskne si ho na prsa. Z jejích medových očí čiší zvědavost. „A tykej mi. Jak se jmenuješ?“ Z tak soustředěné pozornosti se celá orosí. Nesnáší, když se má někomu představit jménem, které si vybrala. Má pocit, že to není ona. Jenže co se dá dělat. „Linda,“ vydechne. „Těší mě. Zatarasili jsme schodiště, takže bude asi lepší, když pojedeš výtahem.“ Anvi mávne na rozloučenou a rozběhne se zpátky nahoru. „Málem jste zabili nějakou holku,“ křikne na stěhováky. Linda se vrátí do haly a stiskne tlačítko pro přivolání výtahu. Je tak vyvedená z míry, že zapomene zkontrolovat, jestli na něj nečeká ještě někdo. Když se ozve cinknutí, stojí vedle ní běloch středního věku, což ji vyděsí. Pod jeho pohledem zčervená. Už ho tu párkrát potkala. Jednou jí popřál dobré ráno, když vybíral poštu z poštovní schránky v horní řadě. Nechá ji nastoupit jako první a ona cítí, jak ji při tom pozoruje. Je zvědavý nebo možná podrážděný, těžko říct. Každopádně pokud se s ním ocitne ve výtahu, mohl by se pokusit navázat hovor. Mohl by například říct: Připadáte mi nějak povědomá. „Pošta!“ vyhrkne, otočí se a rozběhne se přes halu ke schránkám. Uši má nastražené pro případ, že by se vydal za ní. On ale zmizí v kabině. Linda zastrčí klíč do otvoru ve schránce. Vyloví nálož 15
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 16
ALEXANDRA
O L I VA
kuponů a letáků nejmíň za celý týden a v duchu sesílá mor a choleru na Anvi, která zatarasila schodiště a vyvedla ji z rovnováhy. Schránku zavře. Vrátný poslouchá něco ze sluchátka, jinak v hale nikdo není. Linda se vrhne k výtahům a tentokrát se k ní nikdo nepřipojí. Se zaťatými zuby vyjede nahoru a s každým pomalým stísněným nádechem si připomíná: Nejsi v pasti. A s každým výdechem: Ty dveře se otevřou. Dokud platí tvrzení pro výdech, platí i to pro nádech. Šest pater bez zastávek. Dnešní cesta zabere sedm nádechů, přičemž těch několik prvních je rychlejších než ty na konci, kdy už je zase klidná. A pak… Tohle je ta nejhorší část – dveře se otevřou a není jak poznat, jestli před nimi někdo nestojí, žádné okénko, kterým by se dalo podívat, přesvědčit se, jestli je čistý vzduch. Ovšem pokud se dveře neotevřou, skutečně bude v pasti, takže se nedá nic dělat. Zatvrdí se, zatímco výtah zastavuje. Krk i ramena ji bolí z napětí. Musí domů. Potřebuje si sundat Sheath. Potřebuje zavřít oči beze strachu a bez obav, že ji zrovna někdo sleduje. Dveře se otevřou. Chodba je rozkošně prázdná. Od schodiště se sem nese tlumené rachocení, Anvi a její stěhováci asi nebudou daleko. Linda vystoupí a rychle zamíří k sobě domů, do jednopokojového rohového bytu. Ta nedávno uvolněná jednotka, kam se, jak doufá, ta zvědavá ženská nestěhuje, leží naproti výtahům. Kukátkem od sebe dohlédne na její dveře. Vidí jich přibližně polovinu. Jakmile vkročí domů, zamkne za sebou a poštu hodí na kuchyňský ostrůvek. Pověsí si kabát, odloupne Sheath a upustí ho do krabice u dveří. Skopne tenisky, svalí se do kulatého proutěného křesla u okna. Je to jediný kus nábytku v téhle místnosti, který používá. Pohovka u stěny je tu pro Arthura, protože po ní chtěl fotky, jak si to doma zařídila, a taky kvůli jeho vzácným návštěvám. Jinak tu má jen malý konferenční stolek a televizi na stěně. Když se sem nastěhovala, Arthurova asistentka jí poslala pokojovou rostlinu – sukulent. A ona jen sledovala, jak pomalu umírá. Zřejmě potřeboval víc slunce a určitě víc vody, protože ho vůbec nezalévala. Jeho vysušená slupka se choulí v rohu. Linda si přitáhne kolena pod 16
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 17
O T I S K
bradu a chvíli se na rostlinu dívá, než zavře oči. Nechala ji zemřít záměrně: sukulenty do zdejšího podnebního pásma nepatří. Kdyby šlo o kapradinu, tu by zalévala. Možná dokonce i bambus, který si tu vybojoval své místo. Napadne ji, že dnes ještě nic nejedla. Smířená s tím, že je fyzicky nutné přijmout nějaké kalorie, se zvedne a vytáhne z kuchyňské skříňky plechovku raviol. Nechá je ohřívat v mikrovlnce, dokud se neozve hlasité pop a k červeným cákancům uvnitř přístroje se nepřipojí další. Vytáhne pokrm, z kterého se kouří, a odnese si ho na křeslo. Pak zapne televizi, vybere si aplikaci PBS a pustí si dokumentární film o orangutanech. Rychle se nají, teprve pak si konečně dovolí klimbat, zatímco přes obrazovku přejíždí zahradní kolečko s orangutaními sirotky s velkýma očima. Myslí na kapradiny a bambusy a na zvláštní hebkost květů orobince – na to, jak je svazovala do polštářků a jednou v létě z nich vytvořila celou matraci. Myslí na Emmer, která jí mávala z druhé strany rybníka, což je nejranější vzpomínka na její sestru – přibližně tříletou nebo čtyřletou, s tmavou hřívou a pihami od slunce. Jako dvojčata byly pochopitelně stejně staré, proto jí Emmer v té vzpomínce nepřipadá jako malá holčička, ale rovnocenná – parťák, sestra. Možná dokonce jako její lepší já, přinejmenším Lorelei ji měla rozhodně radši. Emmer by tohle neudělala. Tohle Emmer nedělala. To byly matčiny oblíbené věty, než přestala mluvit úplně. Kdykoli Linda něco pokazila, dopadal na ni těžký pocit viny, nekonečné a bezejmenné výčitky, které nikdy nechápala. Musela se spokojit s odrbaným medvídkem, zatímco její sestra chovala vycpané štěňátko s dlouhýma ušima. Vůbec si nevybavovala soutěže, při nichž pokaždé skončila jako druhá, ale pocit soupeření – a prohry – byl neustále přítomný. Ať už chtěla cokoli, všechno připadlo Emmer a Linda dostala až to, co zbylo. Ale někdy – někdy – přece jen získala přednost. Ty okamžiky jí připadaly jako kouzlo, vzácné a tajuplné zázraky. Lorelei se třeba dotkla její ruky a usmála se. Hodná holčička. 17
Otisk_kor2.qxp_Sestava 1 10.11.21 15:59 Stránka 18
ALEXANDRA
O L I VA
Vzpomíná si, jak vybarvovala kruh. Měla matný pocit, že ten kruh představuje slunce, ale stejně použila zelenou voskovku. Tu barvu si oblíbila, navíc většina jejího světa byla zelená. Lorelei pak přikryla její dlaň svou a jemně ji stiskla. Zahřátá tou vzpomínkou usne za rachocení motorového člunu, který se plaví po nějaké řece na Sumatře. Probudí ji pronikavé bzučení. Trhne sebou, napřímí se. Srdce jí buší. Je tma – venku i v bytě. Ne skutečná tma, jen ta městská. Slunce zapadlo. Předkloní se a snaží se vzpamatovat. Zvonek se ozve znovu. Vyskočí z křesla, ohlédne se na digitální hodiny na troubě v kuchyni, kde svítí 19.06. Ještě je brzy, večer ani pořádně nezačal – neměla by spát, ačkoli tma je už několik hodin. V tomhle světě lidi nechodí spát ani nevstávají se sluncem. Dojde ke dveřím. Podívá se kukátkem a spatří tu novou nájemnici. Anvi má přes fialové tričko svetr na zip s vyhrnutými rukávy. Dívá se na svůj Sheath. Když Linda otevře, ke svému překvapení vedle ní spatří chundelatého psa, vysokého zhruba po kolena. „Ahoj,“ zahlaholí sousedka. „Linda, že jo?“ Je fascinovaná tím zvířetem, jeho vlhkýma tmavýma očima. Černý čumák sebou škube, zpracovává zatuchlé pachy, které se musejí linout z jejího bytu. Pomyslí na zlatého retrívra z přechodné úvodní doby – jak doktorka Tamborová nazývala ty obzvlášť drsné měsíce poté, co přelezla zeď –, postarší fenu, která se pokaždé stulila vedle ní a položila jí hlavu do klína. Její něžná přítomnost a hedvábná srst ji uklidňovaly. Sice se nezbavila pocitu, že její svět skončil, ale zdálo se jí, že třeba přežije i v tom jiném. Myslí taky na lišku, již sledovala a která sledovala ji. Usmyslela si tehdy, že ji to zvíře všude doprovází jako ochránce. „Asi budeme sousedky,“ prohlásí návštěvnice. Linda se přinutí zvednout oči od psa. Žena se usmívá a ona neví, co má dělat nebo proč vůbec otevřela. „Tak dobrý den,“ zkusí to. 18