masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 3
VLADIMÍR MERTLÍK
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 5
„Autor děkuje za zásadní podporu při realizaci díla MUDr. Tomáši Foustkovi.“
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 6
MAŠÍNOVI Ve stínu šibenice Vladimír Mertlík Copyright © Vladimír Mertlík, 2020 Photos © Vladimír Mertlík, Josef Mašín, Zdena Mašínová, Ludmila Švédová, Radslav Švéda, Stanislav Motl All rights reserved ISBN 978-80-242-7117-0
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 7
ÚVOD Celých dvanáct let během naší korespondence a schůzek na různých místech Evropy mi zároveň trvalo hledání způsobu, jak k příběhu bratří Ctirada a Josefa Mašínových i ostatních členů skupiny a jejich rodin říct něco, co ještě řečeno nebylo. Setkání s posledními žijícími účastníky i pamětníky se však ukázala být natolik fascinující a výjimečná, že nakonec zvítězila idea dokumentu, který neakcentuje obvyklou linii popisu „cesty na severozápad“, jak se přechodu skupiny obou bratrů do Západního Berlína obvykle říká. Otevřené rozhovory s těmi, jichž se jeden z nejsilnějších příběhů českých dějin 20. století týká, ukázaly, že utrpení přátel i rodin hrdinů bylo stejně osudově kruté a dramatické jako cesta a osudy hlavních hrdinů příběhu. Právě na nevinných – včetně žen a dětí – se bolševický režim mstil za neúspěch lovu na pět mladých mužů, kteří se vzepřeli rudému teroru a vyhlásili mu ozbrojený boj. Jejich blízcí, kteří zůstali doma a mnohdy o jejich úmyslu odejít ani nevěděli, nesli pak bez ohledu na věk stejnou tíhu pomsty jako ti, co odešli. Byli popraveni, umučeni, potrestáni mnohaletými žaláři a v řadě případů také brzy po propuštění zemřeli. Nesmírně otevřené promluvy posledních žijících pamětníků událostí jsou skromným příspěvkem k odkrytí jejich dosud utajených vzpomínek na události, které významně ovlivnily dějiny českého boje za svobodu proti totalitním režimům ve 20. století. Večer 12. dubna 2019 mi otevírá vůdčí osobnost skupiny, Josef Mašín, dveře svého domu v Santa Barbaře. Dalších pět dnů a nocí 7
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 8
MAŠÍNOVI
naslouchám intimním vzpomínkám na dosud skryté souvislosti „cesty na severozápad“, na dějinné události doby i reflexe a komentáře dnešního světa. V diskuzích potvrdí výtečnou orientaci ve světové, české i americké domácí politice historie i dneška a pověst ostrého diskutéra i vnímavého posluchače. „Ničeho nelituji!“ říká poslední žijící člen skupiny, Josef Mašín. 19. dubna 2019, Santa Barbara, USA
8
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 9
ÚV OD
Ctirad a Josef Mašínové, synové generála Josefa Mašína, člena protinacistické odbojové skupiny Tři králové, popraveného roku 1942 nacisty, byli v roce 1945 ve svých třinácti, respektive patnácti letech vyznamenáni medailí prezidenta Edvarda Beneše Za chrabrost. V letech 1951–1953 zahájili ozbrojený boj proti režimu KSČ a po řadě sabotáží, při nichž byli zabiti i tři členové SNB1 a LM2 – se spolu s Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli v roce 1953 k odchodu do Západního Berlína. Podle protokolů Stasi3 je pronásledovalo 24 000 členů Volkspolizei, východoněmecké armády i sovětské okupační Rudé armády. Bratři Josef i Ctirad Mašínové a Milan Paumer – ten s vážným průstřelem břicha a ruky – nakonec došli až do amerického sektoru Západního Berlína, kde se později přihlásili do US Army s cílem pokračovat v boji proti komunismu. Během cesty došlo k ozbrojeným střetům, při nichž byli zastřeleni tři policisté a němečtí vojáci, ale také byli zajati a později popraveni Václav Švéda – ten s těžkým zraněním – a Zbyněk Janata.
1 2 3
Sbor národní bezpečnosti, dnešní policie Lidové milice, ozbrojené oddíly KSČ, obdoby nacistických SA Stasi - východoněmecká tajná policie, obdoba StB
9
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 10
MAŠÍNOVI
Mimo popravení zajatých členů skupiny byli oběšeni či odsouzeni k desítkám let žalářů – aniž by cokoliv spáchali – i přátelé a rodinní příslušníci členů skupiny: Ctibor Novák – trest smrti Zbyněk Roušar – doživotí Zdena Mašínová st. – 25 let Vratislav Švéda – 20 let Zdeněk Švéda – 20 let Ludmila Švédová st. – 18 let František Švéda – 15 let Vladimír Kikina Hradec – 22 let Josef Hradec – 18 let Milada Hradecká – 18 let Jiří Hradec – 16 let Egon Plech – 17 let Ladislav Horáček – 17 let Jaroslav Cukr – 16 let Božena Cukrová – 4 roky František Mňuk – 15 let. Těžce nemocná matka obou bratrů Zdena Mašínová st. zemřela v žaláři a její ostatky, které skončily v hromadné pohřební jámě, nebyly nikdy nalezeny. Také urny s popelem popravených Zbyňka Janaty, Václava Švédy a Ctibora Nováka byly zničeny a jejich popel rozsypán na neznámém místě.
Premiér Mirek Topolánek ocenil v roce 2008 činnost skupiny Čestnou plaketou.
10
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 11
ÚV OD
Pohřbu Milana Paumera, který zemřel v roce 2010 ve věku 79 let, se v Poděbradech zúčastnili vládní představitelé a premiér Petr Nečas tehdy prohlásil: „Pro mě je Milan Paumer odvážný a čestný člověk, vzepřel se nesvobodě, což byl jeho hrdinský čin. Mnohdy jsou mu vyčítány oběti, které jeho útěk spolu s bratry Mašíny přinesl. Život v 50. letech byl ale životem v otroctví a nevolnictví, oni se rozhodovali v čase nesvobody. Mohli rezignovat, ale oni se mu rozhodli čelit se zbraní v ruce. Proti zotročení lze bojovat všemi prostředky, opak by zpochybnil všechny odboje!“ Ctirad Mašín zemřel v roce 2011 ve věku 81 let v americkém Clevelandu, kde byl jako veterán US Army pohřben s vojenskými poctami. Pohřbu se zúčastnil ministr obrany Alexandr Vondra, který Ctiradu Mašínovi in memoriam a bratru Josefovi osobně udělil vojenské vyznamenání Zlatá lípa. Toto vyznamenání se uděluje lidem, kteří se „Významně zasloužili o ochranu základních lidských práv a svobod, zejména lidského života, zdraví a majetku, základních principů demokratického a právního státu nebo se jinak výjimečně zasloužili o rozvoj obrany a bezpečnosti České republiky“. Premiér Petr Nečas k úmrtí Ctirada Mašína vydal následující prohlášení: „Byl to odvážný člověk a právě pro jeho odvahu jsem si jej velmi vážil. Své hrdinství prokázal svým odporem proti totalitní diktatuře, která uvrhla naši zemi do desítek let nesvobody. Osobní statečnost prokázal i přesto, že čelil vážnému nebezpečí. Jeho osud patří k těm, které bychom si i pro vyrovnání s naší vlastní historií měli připomínat.“ Česká veřejnost je v pohledu na protikomunistický odboj skupiny bratří Mašínů dodnes rozdělena, ale ledy se pomalu lámou. Na místě rodného domu generála Josefa Mašína, v areálu konečně vráceného zdevastovaného rodinného statku v Lošanech, byl 26. srpna 2020 zasazen památný strom. Jeho zasazení Zdenou Mašínovou ml., sestrou Ctirada a Josefa, se stalo symbolickým zahájením činnosti spolku „Mašínův statek – památník tří odbojů“ a výstavby areálu do podoby památníku. 11
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 12
MAŠÍNOVI
Gen.mj. Josef Mašín st. * 26. srpna 1896, Lošany – † 30. června 1942, Praha-Ruzyně Nejvýraznější osobnost a hrdina protinacistického odboje, reprezentant 1. odboje, člen legendární skupiny 2. odboje – Tři králové. Bojovou činnost skupiny ukončilo až zatčení Josefa Mašína dne 13. května 1941. Po krutých výsleších byl 30. června 1942 popraven, aniž by vyzradil jediného ze svých spolupracovníků. Jeho život a hrdinství se stalo vzorem pro syny Ctirada a Josefa, manželku Zdenu i dceru Zdenu a jejich přátele v boji proti následné totalitě komunistické.
12
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 13
JOSEF MAŠÍN st.: HÁJIT SVOBODU VLASTI A NÁRODA JE POVINNOST Níže připojený text dopisu dětem gen.mj. Josefa Mašína, objevený po 2. světové válce v motáku, skrytém v Mašínově cele, se stal životním odkazem motiven i vzorem pro pozdější boj skupiny bratří Mašínů: Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před svým odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám a to mne nejvíc tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě mne
Radek, Nenda, maminka a Pepa v roce 1941 ještě netuší, že na tatínka čekají marně.
13
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 14
MAŠÍNOVI
pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtěli porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí. Zůstanete zde nyní jen se svou mamičkou. Musíte ji poslouchat, abyste jí ulehčily její těžký úkol a starost o Vás. Ty, Radku, jsi nejstarší, vím, že jsi rozumný chlapec. Buď oporou a rádcem Pepovi a Nenušce. Ty musíš zastupovat mne. Spolehám se na Tebe! Ty, Pepíčku musíš pomáhat mamičce a Radkovi. Starejte se o Nenušku a nikdy ji neopusťte. Mějte se navzájem rádi a nikdy se neopouštějte, pomáhejte si vždy a ve všem s láskou a porozuměním. Učte se pilně, abyste byli vzdělanými a prospěšnými lidmi. Buďte vždy svědomití a čestní. A nyní Ty, moje drahá Nenušo, moje sladká holčičko. Buď šťastná a nezapomínej na svého tatíčka, který Tě měl tolik rád. Vím, že máš dobré srdéčko, že máš ráda svoji mamičku a bratříčky, že jim budeš dobrou…(nečitelné). Chlapci, mám ještě jedno přání. Jeden z Vás se ujme rodného statku. Ovšem, není to žádná podmínka. Nebudete-li mít chuti, nemusíte. Tím končím, moje nejdražší děti! Líbám Vás v duchu všechny, i s Vaší mamičkou. Buďte šťastni. Váš milující otec. Vlasti zdar!
14
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 15
JOSEF MAŠÍN: S BRATREM PO BOKU Když se ohlédneš co nejdál do minulosti, jaké obrázky ti vytanou na mysli? Asi čas, kdy jsme bydleli v Dolní Liboci, kde tatínek sloužil u 1. dělostřeleckýho pluku v Ruzyni. Po víc jak osmdesáti letech už si nevzpomenu na přesný časový sled a líp než plus mínus dva tři roky nemůžu časově přesně umístit, co bylo dřív. Naše cesty do Šárky, návštěvy Honzy Študlara, kterému jsme říkali strýc, nebo jak otec s přáteli jezdil na hony, přivážel koroptve a zajíce a my po honu chodili do Šárky trhat třešně. Tam bylo hodně třešní… Kdo byl Honza Študlar? Říkali jsme mu strýc4, ale byl přítelem otce ještě z legií. Bydleli v Dejvicích a on byl asi nejčastějším hostem naší rodiny. Otec byl v pozici, která byla časově náročná. Jak často nebyl doma? Jak fungoval v domácnosti? Jak si s vámi hrál a vychovával vás? Myslím, že si s námi moc nehrál. Spíš nám říkal, co máme dělat, a my se to snažili vykonat. Dělali jsme si ale i svoje věci a neorientovali jsme se jen na to, co nám kdo řekne. Otec chodil denně do služby, takže ráno obvykle odjel na koni do kasáren – koně mu přivedl jeho vojín – a přijel až večer. Víkendy jsme trávili doma nebo 4
brig. gen. Jan Študlar, legionář, důstojník čs. armády, na jaře 1949 zatčen a odsouzen ve vykonstruovaném procesu k dlouholetému žaláři. Po propuštění se mu podařilo uprchnout za hranice a zbytek života strávil v USA.
15
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 16
MAŠÍNOVI
jsme jezdili někam autem. Měli jsme auto Praga, vypadalo jako Ford T, ale dneska bys tomu ani neříkal auto. Jak na vás působil výchovně? Nejen „tohle neber do ruky, nezlob“, ale zda na vás působil i stran toho, co se v životě má a nemá, co se smí a nesmí? Pravidla, jak se chovat u stolu a k lidem, to přinášela maminka, ta s námi byla celý den. Otec byl ve službě, a jak jsem řekl, viděli jsme ho až večer. Přišel – měli jsme hospodyni, Marie Neubauerová se jmenovala, tak té se zeptal, jestli jsme dělali nějakej brajgl nebo tak, a když řekla, že jsme něco provedli nebo že jsme nebyli hodný, tak nás spráskal a ani se neptal, o co přesně se jednalo. A naše maminka později jednala podobným způsobem. Kdo z rodičů víc řídil domácnost? U nás maminka, ale na denní věci jsme měli tu hospodyni Marii – Máňa jsme jí říkali –, která vařila a tak. Maminka jí řekla, co chce, aby bylo uděláno, a většinou to dělala Máňa. Mimochodem, ona byla sudetská Němka a česky mluvila jen lámaně. To je ta, o níž mi vyprávěla sestra Zdena, že vám hodně pomohla za okupace? Nejen za okupace, ale i později, když jsme už dělali ty věci proti komunistům, po roce 1948. To už nebyla u nás, ale v Chlumci nad Cidlinou provdaná za nějakého zahradníka. Pomáhala obzvlášť mně, měla mě velmi ráda, byl jsem její miláček. Byla to taková věrná duše… Vybavíš si okamžik, kdy jsi viděl otce naposledy? Ani ne, nepamatuju se přesně. Tak jako předtím jednoho dne přišel a odešel. Když přišli Němci a gestapo nás začalo přepadávat i dvakrát denně – ještě v Liboci, než jsme se museli přestěhovat do Poděbrad. Tak někdy v tomhle čase to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl. Myslím, že to bylo dřív, než odešel do ilegality – právě proto, že k nám začali denně chodit. 16
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 17
JOSE F MAŠ ÍN: S BR AT REM PO BOKU
Liboc... vzpomeneš si, kde přesně bylo to místo, kde jste bydleli? Litovecká ulice číslo 456, myslím. Byly to domy, kde bydleli důstojníci 1. pluku. Je tam dnes pamětní deska. Ve vaší rodině hrál roli nezanedbatelný vliv ženského elementu – maminka, babička Emma… To byla asi velká osobnost, že? Babička Emma byla muž činu! Během 1. světové války, když byl dědeček na frontě, vedla celou jeho firmu. Byla velice aktivní. U nás ale, dokud jsme bydleli v Praze, byla velice zřídka. To byla ještě naživu otcova maminka… bělovlasá… bydlela ve vedlejším domě, a ta u nás byla víc než babička Emma. Člověk má tendenci měnit ve vzpomínkách význam událostí. Obvykle vystoupí na povrch vzpomínky pozitivní. Na které chvíle z dětství nejradši vzpomínáš? Že jsme měli hromadu srandy ve všem a dělali různý věci. Taky jsme válčili se sousedy – s kluky z jinýho bloku. V tý době se v Liboci
Babička Emma byla „muž činu“, řekl s úsměvem Josef Mašín o Emmě Novákové, která dokázala vzít pevně do rukou osud svůj i celé rodiny.
17
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 18
MAŠÍNOVI
hodně stavělo, stěhovalo se tam hodně lidí, a jak to bejvá mezi dětma, měli jsme mezi sebou i spory. Jsou momenty, které bys raději zapomněl? To bych ani neřekl, protože špatný věci se většinou změní v lepší. Když se stane něco špatnýho, tak to vidím jako příležitost udělat to příště lepší. Pro mě je to výzva! Jak jste prožívali s bráchou jako kluci válku? Jak dítě vnímá takovou situaci? Když Němci přitáhli v březnu 1939 do Československa, tak mně bylo sedm – to si člověk pamatuje i po osmdesáti letech. Já byl z nás prostřední a pamatuju, jak přitáhli do ruzyňských kasáren. My – naše rodina – jsme to vnímali o to víc proto, že začaly pravidelné návštěvy gestapa u nás a brzo potom jsme se museli vystěhovat do Poděbrad. Pamatuju si tu německou soldatesku i to, jak jsme čekali, kdy konečně začne válka, kdy se něco stane, protože jsme nevěřili, že se ten stav nějak protáhne. Dotýkalo se vás to s ohledem na otce a jeho práci, nebo jste se v té době už sami zajímali o to, čemu by se dalo říct politika a svět okolo? Možná bych to ještě nenazýval politikou, ale rozhodně nás to zajímalo. Viděli jsme, jak se naše rodina – otec a matka – k těm věcem staví. Viděli jsme ty téměř denní návštěvy gestapa, to, jak nás vyrabovali i jak se přitom naše hospodyně Máňa statečně chovala. Takže jsme to všechno považovali za útok na náš národ, na naši rodinu. Bylo vaše národní sebevědomí dané výchovou, nebo máš pocit, že v tehdejší společnosti bylo obecně silnější? Jako sedmiletý jsem společnost pochopitelně vnímal s velkým odstupem. V první řadě šlo o vliv rodiny. V té době měl otec jiný zájmy – pracoval v odboji a doma často nebyl. Vliv na nás měla hlavně maminka a ta hospodyně Marie Neubauerová, která se přesto, že byla 18
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 19
JOSE F MAŠ ÍN: S BR AT REM PO BOKU
Sudeťačka, cítila být Češkou. Dokonce jednou, když přišlo gestapo a řeklo jí, jestli se nestydí jako Němka pracovat pro Čechy, tak ona jim řekla, že je Češka! Jak se odrážel stav společnosti, politika a události ve škole? Já jsem nikdy nebyl vzorný žák, přestože mě někteří učitelé nebo učitelky měli moc rádi a snažili se mi pomoct. Já jim to ale nijak neulehčoval... Pamatuju si, že v Liboci běžel život ve škole normálně, Československo nezažilo něco jako Polsko a jiný země. Co holky ve škole? Holky? (usmívá se) Ty se mi vždycky líbily! Předpokládám podle tvých fotografií z té doby, že i ty jim? (rozpačitě rozpřáhne ruce) To nevím, ale měl jsem k nim i s nima vždycky dobrej vztah... Co věděla společnost o nacismu a co věděla o komunismu? Nebo bylo povědomí o komunismu slabší? Slabší, ale musím znova připomenout, že mně bylo sedm, Zdeně pět a půl a Radkovi osm a půl. V tom věku máš jiný zájmy. My jsme ty události vnímali hlavně jako tlak na rodinu. Matka nám říkala – ještě v Praze, když otec už nechodil domů –, že odešel do ciziny, a dokonce nám ukazovala pohlednice, které údajně posílal z ciziny a na nichž nás pozdravoval. Nechtěla, abychom se podřekli. Věděla, že není v cizině, ale story pro gestapo byla, že i my děti víme, že otec odešel do ciziny. Školu jste skončili někdy na konci války, ne? Základní školu už v Poděbradech v roce 1945. Pak jsem začal chodit na gympl do Nymburka, kam jsme jezdili vlakem. Sestra Zdena o tobě mluví moc hezky a považuje tě za svého dvorního prince a ochránce v dětství. 19
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 20
MAŠÍNOVI
To jsem rád. Můj vztah ke Zdeně byl vždycky velice dobrý. Když jsem se ptal, jak to fungovalo v rodině, řekl jsi mi, že Zdena s vámi příliš nebyla? Zdena ze začátku chodila také do Koleje Jiřího z Poděbrad, ale potom… Jak jsem řekl, my tři jsme byli docela dost na naši maminku. I Zdena sama byla kus práce, proto pro ni a pro všechny, co se na tom podíleli, bylo lepší, aby byla od roku 1948 u babičky v Jeseníku a v Olomouci. Její osudy… přestože byla v tom všem absolutně nevinně, byly předpokládám... Zdena byla oběť! (skáče do řeči) ... velice tristní nejenom v tom pronásledování a neustálém stresu. Jakou roli v tom hrálo její manželství? Ona se vdala za Rudlu Martina5. Já ho osobně nikdy nepotkal, mluvil jsem s ním jen párkrát po telefonu. Co vím z druhý ruky – že byl starší než Zdena a učil marxismus-leninismus... V jedné době se objevily domněnky, že i on byl součástí akce StB…? Domněnky, domněnky… Já u toho nebyl a osobně ho neznám. Co vím, vím od Zdeny, manželky a od dcer, které byly ještě za komunistů několikrát v Československu. To je všechno, co vím! Myslím, že těch domněnek bylo víc po pádu světovýho komunismu, ne po pádu komunismu v Československu – a to spíš ze strany Zdeny než kohokoli jiného. Jak Zdena píše v knížce, kterou sepsali dohromady s Rudlou, měla během doby, kdy studovala dokumenty StB, obavy, 5
Doc. Rudolf Martin byl židovského původu, jeho rodina zemřela v Osvětimi. Za války člen ilegálního komunistického odboje přednášel po válce na FAMU marxismus-leninismus. O 20 let starší rozvedený Rudolf se se Zdenou seznámil v roce 1956 a po osmnácti letech známosti přivedl po sňatku v roce 1973 do manželství se Zdenou Mašínovou své dvě dospívající děti. Zemřel 17. ledna 2010.
20
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:32 Stránka 21
JOSE F MAŠ ÍN: S BR AT REM PO BOKU
kdy tam najde, že i on byl na ni nasazenej, a že se cítila moc dobře, že to tak nebylo. Nymburk ještě nebyla tou školou, o níž se hodně mluví ve vašich vzpomínkách. Ta byla v Poděbradech, že? Jo, to byla Kolej Jiřího z Poděbrad. To vám už bylo mezi 13 a 15 lety. Jak byly tehdy v mínění lidí rozdělené pozice a role – Němci, Rusové? My, když jsme si po válce s kluky hráli na partyzány a Němce, nikdo nechtěl být Němec. Bylo to bráno jako cosi negativního. Jak jste to měli vy? Do mého vědomí se to zapisovalo tak od roku 1941, když jsme slyšeli, že vypukla válka Němců proti Rusům. Taky Angličani a vzápětí i Američani byli ve válce a my jsme proti tomu chtěli něco dělat. Naše maminka – mně se moc líbilo, jak lítaly bombarďáky přes Poděbrady – měla strach, že se budu snažit utéct do Anglie lítat, tak na mě dávala dost pozor. Tehdy byl dost nedostatek potravin i uhlí na topení. My po škole chodili k trati, kam topiči a strojvůdci z vlaků vyhazovali uhlí, stáli jsme u kolejí s taškama a sbírali ho. Ty lokomotivy ale tahaly i vojenský transporty, a když se 1944 válka nějak vyvíjela, měli jsme touhu k tomu přispět. A když tam ty vlaky zastavily kvůli náletu nebo z jinejch důvodů, lezli jsme na ty vagony s kladivem nebo skautskejma sekerkama na rozbíjení toho uhlí, co nám ty strojvůdci a topiči házeli. A ty sekyrky jsme používali k rozbíjení součástek naložených letadel nebo jsme se snažili přesekat železný lana, kterýma byly uvázaný. Z té doby jsou události, jež vám vynesly ve školním věku státní vyznamenání? Vy jste tam objevili transport ruských zajatců? Bylo to trochu jinak! Na Jiřího náměstí v Poděbradech zastavil hlídanej německej konvoj aut s ruskýma a francouzskýma zajatcema, který měli ty auta opravovat. Já se tam seznámil s dvěma Rusama a jedním Francouzem a nabídnul jim lámanou ruštinou – maminka 21
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:33 Stránka 22
MAŠÍNOVI
trvala na tom, abychom se učili rusky, tak jsme trochu mluvili – možnost útěku. Vysvětlil jsem jim, jak to mají udělat a večer jsem na dohodnutém místě na ně čekal. A když opravdu přišli, přivedl jsem je domů. Bratr Radek byl velkej kutil, dělal samý praktický věci. Dům, kde jsme bydleli, byl vlastně dvojdům s větrací šachtou mezi budovama a on prolomil šachtu mezi domy, aby při případném příchodu gestapa mohl ten Rus přejít do vedlejšího domu. Oni sice utekli dva, ale jen jeden se schovával u nás – Stěpan Sanikov. Nakonec jsme ale i jeho z bezpečnostních důvodů odvedli pryč, protože existovalo stálé nebezpečí navstěv gestapa. Převedli jsme ho do bažantnice, kde byly pod borovicema králičí díry. Myslím, že se ta vesnice jmenovala Kouty. A jednu z těch děr jsme zvětšili na jeskyni, kam se vešlo až několik lidí, který tam mohli vlézt tou králičí norou. Udělali jsme to, když situace začala bejt už nebezpečná a venku zas nebyla taková zima. Maminka spolupracovala s odbojovou skupinou, v jejímž vedení byl plk. František Vaněk – bývalý dělostřelec –, který pracoval na okresním úřadu a také se dobře znal s otcem. A maminka se dozvěděla, že jeho skupina ukrývá židovský vězně, které Němci převáželi ve vagonech na uhlí z východních lágrů do Reichu. Ty vlaky jezdily mezi frontou a týlem i s vojenským materiálem a vagony s vězni měly místo střechy jen ostnatej drát, proto ty lidi často zmrzli na kost. A dva židovský vězni předstírali někde u Kolína, že jsou mrtví a nechali se vyhodit z vlaku ke kolejím. Tam je našli místní, přes Vaňka pak přišli k nám a my je schovávali i se Stěpanem v té jeskyni v bažantnici. To už bylo v roce 1945? Kdepak, to bylo ještě 1944. Židovský vězni tam byli až do konce války, ale Stefan Sanikov, poručík Rudý armády, o něco dřív souhlasil, že by šel k partyzánům. Vaněk měl spojení na ně ve Slezsku, takže zorganizoval jeho přesun v civilu, kterej opatřil a Stefan jako doprovázel paní, jejíž jméno si nepamatuju. Jenže už nedaleko Poděbrad ho ve vlaku chytla německá vojenská policie – vytáhli ho ven a zjistili, že 22
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:33 Stránka 23
JOSE F MAŠ ÍN: S BR AT REM PO BOKU
je Rus a zajatec –, jen nevěděli, jestli Vlasovec, nebo rudoarmějec. Ptali se ho, kde sehnal civil, on jim řekl, že jim to ukáže a oni s ním jeli zpátky. Jenže pak jim vyskočil z jedoucího vlaku oknem a dřív než vlak zastavil, zmizel a už ho nechytli. Za několik dnů nás našel a my ho schovávali v tý jeskyni i doma ve světlíku až do konce války. Stěpan je ten, který prosil maminku, aby si ho vzala, čímž si chtěl zachránit život? Tolik se bál se návratu do Sovětského svazu? Ano! Tehdy v Čechách existoval velký panslavismus, všichni jsme byli pro Rusko, pro Rudou armádu a nerozuměli jsme jeho strachu. Cítili jsme zklamání z Francie a Anglie a příznačný bylo i to, že ten Francouz – z Toulouse byl – odmítl se Stefanem utéct. Že radši počká do konce války, že už to dlouho trvat nebude... Raději zůstat v zajetí než útěk – i když s rizikem života –, tomu jsme nerozuměli! Jaké jste měli před únorem 1948 plány a cíle? Jako všichni šestnáctiletí kluci. Já měl v úmyslu vstoupit do armády k letectvu. Jenže po únoru 1948 se to vykrystalizovalo jinak a bylo jasný, že z toho nic nebude. Ne že by se nám přestalo chtít, ale viděli jsme, že ten novej režim není kondativní pro normální demokratickej život. Většinou se mluví o bleskovém přechodu k totalitě a komunismu po únoru 1948, ale tendence a prosakování toho všeho lze nalézt už brzo po válce. Vnímali jste to? Jo, vnímali, komunisti se už od roku 1946 tlačili dopředu. Všichni si mysleli, že Beneš a Honza Masaryk… no, kdesi cosi… Měli přece jen za sebou jistou reputaci z války a myslelo se, že udělali pro Československo dost a že tu situaci zvládnou. Jistěže se nám nelíbila ta socializace po roce 1945, kdy podniky s víc než padesáti zaměstnanci byly znárodněny. S tím jsme nesouhlasili! Jenže v těch věcech hrálo roli tolik frakcí – svoboďáci, zápaďáci, domácí odboj –, všechny bojovaly o zrno. Domácí odboj byl málo propagovanej, podle mne dokonce záměrně potlačenej. Hodně 23
masinovi_001-184.qxp 05.11.20 13:33 Stránka 24
MAŠÍNOVI
se také měnily věci kolem naší rodiny, i v řadách tzv. přátel – bývalých přátel otce. Je to tak vždycky! Kdo přežije, píše historii! Z jeho bývalých mnoha přátel jich nakonec moc nezůstalo, což se ukázalo hlavně v roce 1948. Nezůstali proto, že museli utéct, byli zlikvidováni, nebo proto, že přestali být přáteli? Nepřestali být přáteli přímo, ale jak říkám – boj o zrno – každý se snažil o vlastní kariéru. Vy jste dostali za záchranu oněch zajatců medaili, státní vyznamenání za statečnost, tuším?! Medaili Za chrabrost od prezidenta Edvarda Beneše a k tomu dokument podepsanej generálem Ludvíkem Svobodou. Myslíš, že společnost – i když jste to třeba neviděli tak ostře ve vašem věku – už tehdy dokázala diferencovat profily lidí? Zmínili jsme Beneše i generála Svobodu, o nichž s odstupem času víme, jakou roli oba později sehráli. Vnímala to společnost? Jak jsem už řekl, v roce 1945 bylo to panslovanství dominantní pro většinu národa a mnoho lidí s tím zároveň ztotožňovalo KSČ. Kdy jste přišli do poděbradské školy? My jsme byli jedni z prvních žáků, kteří přišli do Koleje Jiřího z Poděbrad. Mohlo to být 1946 nebo 1947. Maminka tu školu podporovala? Ano, znala oba zakladatele, doktora Jahodu a docenta Filipa. Byli spolu za války v koncentráku a snili o tom, že po válce založí školu v anglickém stylu. Chtěli, aby v té škole byli přednostně děti válečných veteránů nebo těch, které ztratily ve válce rodiče. Později ale byly ve škole i děti českých i cizích diplomatů, prominentů a členů vlády. Profesoři, co tam učili, byli nadšení, hlásili se tam i ti, co předtím učili na univerzitě a klidně se degradovali, jen aby mohli učit na 24