0041616

001-003 Muj zivotni uspech...qxp_Sestava 1 04.06.20 9:50 Strรกnka 5

CATHERINE WILKINSOVร

My Great Success and Other Failures Text © Catherine Wilkins, 2015 Cover and Illustrations © Sarah Horne, 2015 Translation © Veronika Lásková, 2020 This translation of My Great Success and Other Failures is published by arrangement with Nosy Crow ® Limited.

ISBN 978-80-242-6708-1

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 6

28.05.20 11:11

1 a l o t i p a K „Jessiko!“ huláká na mě zezdola máma. „Mohla bys sem laskavě přijít?“ „Teď nemůžu!“ křičím zase já ze svého pokoje, jelikož jsem právě zabraná do kreslení vtipu o tom, jak naši školu obsadili mimozemšťani.

(Téma příštího čísla našeho komiksového časáku je „Budoucnost“.) „Tak slyšíš mě, nebo ne?“ volá o něco hlasitěji. „Ať už jsi dole!“ „To nejde!“ řvu. „Mám tu něco rozdělanýho.“ „Okamžitě sem pojď! Potřebuju si s tebou promluvit a nehodlám při tom pokřikovat na schodech!“ 7

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 7

28.05.20 11:12

No, tak proč teda nepřijde ona za mnou? To by mi připadalo jako slušnost. Odložím tužku. Jak typické.

Dospělí jsou v dnešní době strašně netrpěliví. Podle mě to je tím, kolik denně vypijí kávy.

Podrážděně dusám dolů a zhluboka si povzdechnu, když dojdu až k mámě, která v ruce třímá moje školní hodnocení. „Tak co je?“ „No, pro začátek bys mohla přestat dělat scény,“ pronese máma a tváří se nespokojeně, což je zvláštní, protože ve skutečnosti podle mě chtěla říct něco jako: „Díky, že jsi ochotná přerušit svou důležitou práci a přijít až sem dolů, kdykoli si zamanu.“ „Jessiko, chtěli jsme s tebou probrat to tvoje hodnocení.“ Teď přichází i táta, stoupne si vedle mámy a vzápětí mě vedou do obýváku, jako by to byla nějaká jejich kancelář a chystali se mě propustit z práce. „No jó,“ opáčím a usednu rozpačitě na gauč.

Přemýšlím, jestli se takhle rodiče chovají i k ostatním dětem. Uvažuju, jestli Joshua, Táňa, Amélie a moje nejlepší kamarádka Natálie taky právě teď sedí u sebe doma na pohovce a dostávají kázání.

No, Amélie asi ne, protože je ve většině předmětů nejlepší ze třídy. A Natálce jde všechno taky dost 8

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 8

28.05.20 11:12

dobře. No a moje další kamarádky – Emily, Megan a Fatima – na tom sice bývají ještě hůř než já, jelikož se při vyučování nejradši vybavují, ale mám dojem, že jejich rodiče mají taky rádi legraci a jsou stejně v pohodě jako ony, takže nejspíš žádný průšvih nemají.

Vsadím se, že jedině já mám tu smůlu, že jsem uvízla v průniku dvou množin, tvořeným „přehnaně ctižádostivými rodiči“ na jedné straně a „nepříliš dobrými známkami“ na straně druhé. To je nefér.

Copak nemám právo na lidské zacházení?

Můj mladší brácha Ryan sedí na podlaze vedle našeho nového pejska jménem Lady, kterého máme z útulku, a jezdí si sem a tam náklaďákem. Kupodivu u toho nedělá zvukové efekty, takže je tu výjimečně ticho. Moje starší sestra Tammy (která už s námi nebydlí) sedí v kuchyni u stolu a drze používá náš internet. „Tak,“ spustí táta, „to tvoje hodnocení je letos trochu dobré a trochu špatné.“ „Bezva.“ Rozhodnu se, že se pokusím o vtip. „Aspoň je to pěkně pestrý, ne?“ 9

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 9

28.05.20 11:12

„Ne,“ ozve se máma. „Není to žádná sláva. Ty máš rozhodně na víc. Jen si to poslechni: Dějepis – Jessica se v hodinách chová slušně a většinou dává pozor, ale v písemných pracích má víc obrázků, než by bylo nezbytně nutné.“ „Mně to připadá jako pochvala,“ namítnu.

Máma pokračuje: „Zeměpis – Jessica nakreslila krásnou ilustraci účinků eroze, ale na ostatní otázky v testu neodpověděla. Možná by měla trávit víc času psaním než kreslením. Tak co ty na to?“ zeptá se mě nakonec. „No, já zeměpis zrovna moc nemiluju,“ vysvětluju. „Ale ten ‚krásný‘ obrázek, co jsem nakreslila, jasně dokazuje, že všechno chápu. Tak v čem je problém?“ Máma smutně vzdychne. „Jessiko, je ti jedenáct, takže už jsi trochu velká na to, abys pořád všechno vyjadřovala jenom obrázkama. Kdyby ti bylo tolik co Ryanovi, tak neřeknu.“ „No dovol.“ Ryan zvedne hlavu, ale vlastně nás ani neposlouchá. Vím sama dobře, že už mi není šest, propánajána. Teď náhodou kreslím mnohem líp než tehdy. „Musíš trochu omezit to kreslení vtipů a snažit se víc psát,“ prohlásí máma a vyzývá pohledem tátu, aby ji podpořil. „Nebo snad ne?“ dodá výhružně.

10

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 10

28.05.20 11:12

„Jistě,“ přisvědčí honem táta. „Brzo nastoupíš na druhý stupeň,“ dodá ještě má­ ma. „Tam už ti to tolerovat nebudou.“ „Tak přečti, co o mně píše učitelka na výtvarku Cooperová,“ dožaduju se. „No, ta je z tebe očividně nadšená. Však my taky neříkáme, že nemáš talent,“ hájí se máma. „Jen to přečti,“ naléhám.

Máma se dá neochotně do čtení: „Jessica je úžasná, nadšená studentka, která se s vervou pouští do každého nového úkolu a překypuje dobrými nápady. Má cit pro detail a na kulisách pro školní představení odvedla vynikající práci. Jistě jí prospějí nové možnosti ve výtvarné výchově na druhém stupni, protože tady už ji nemáme co naučit!“ „Ano, to je všechno moc pěkný,“ uzná máma. „Ale nemysli si, že se kvůli tomu v ostatních předmětech nemusíš snažit.“ „Copak nejste hrdí na moje úspěchy ve výtvarce?“ ptám se. „Ale to jo, dokonce moc hrdí,“ vyhrkne nadšeně táta.

Máma po něm střelí takovým pohledem, že rozpačitě dodá: „Ale všechno má svoje meze. Kreslení si nech do hodin výtvarky. A v pořádných předmětech pracuj pořádně.“ 11

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 11

28.05.20 11:12

„Výtvarka je pořádnej předmět,“ namítám. „Výtvarný umění je přece jedna z věcí, kterýma se Homo sapiens odlišuje od neandertálců.“ Tím našim na chvíli vezmu vítr z plachet, takže na mě jenom beze slova mrkají. „No, to je možná pravda,“ vypraví ze sebe nakonec máma. „Neříkáme, že nejsi chytrá,“ dodá táta.

„Je to úžasný, že víš takový věci o neandertálcích a Homo sapiens,“ pokračuje máma. „A právě proto tě sekýrujeme. Jde o to, abys tu svou inteligenci projevila i ve školních písemkách.“ „Nic víc po tobě nechceme,“ přisadí si táta. „Protože to nakonec rozhodne o tvojí budoucnosti, abys mohla dělat dobrou práci,“ rozohní se máma.

12

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 12

28.05.20 11:12

„Kreslením vtipů nikdy žádnou důležitou práci nezískáš.“ „Jess!“ Do obýváku vtrhne moje sestra Tammy. „Mám pro tebe důležitou práci. Potřebuju, abys mi nakreslila vtip.“ Doufám, že nejsem typ člověka, který v jednom kuse používá slovo „hustý“, ale tohle bylo prostě hustý.

Jak se teď máma s tátou tváří: hustý.

Doteď mi není jasné, jestli Tammy náš rozhovor odvedle poslouchala a udělala to schválně, nebo ne, ale výsledek je stejný – hustý. Teď už to asi fakt přeháním. Tak ještě jednou, naposled. Hustý.

Nemusím snad ani dodávat, že u večeře se všichni cítí trochu trapně. Máma neustále probodává Tammy pohledem. Což je škoda, protože jídlo je dneska náhodou moc dobré. Makaróny se sýrem a salát, a dokonce z nezlevněných ingrediencí. (Sbohem, úsporný režime a potraviny za super výhodnou cenu! Už nejste mezi námi, ale nikdy na vás nezapomeneme.) „Nemůžeš sedět rovně, Ryane!“ Máma si teď svou zlost vylévá na brášku.

13

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 13

28.05.20 11:12

Ryan okamžitě zvedne hlavu a ztuhne, jako kdyby hrál na sochy. „Takhle, mami?“ „No, prostě seď jako člověk,“ uvede to táta na pravou míru.

Ryan vydechne a zhroutí se dopředu. „Uf,“ zabručí a pustí se opět do makarónů. „Jo, Tammy,“ ozve se znovu máma, „než na to zapomenu, přestaň prosím pořád měnit to logo na Googlu.

To původní se mi líbilo víc.“ „Cože?“ nechápe Tammy. „Myslím to vážně,“ dodá máma varovně. „Nemám nic proti tomu, že používáš náš internet, ale aspoň se nám v něm nevrtej.“ „Mami, to logo na Googlu se mění samo od sebe, podle toho, co je zrovna za den,“ vysvětlím. „To nedělá Tammy.“ „Cože?“ nechápe teď pro změnu máma a tváří se trochu naštvaně. „Pardon, já vím, že je to zábava, svalovat vždycky vinu jenom na mě,“ bručí Tammy. „Mimochodem,“ dodá ještě, „existuje dokonce jeden meme, co se jme14

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 14

28.05.20 11:12

nuje ‚Hlouposti, které říkají naše mámy,‘ a tohle je tam taky.“ „Co je to meme?“ vyzvídá máma a chystá se zřejmě doopravdy naštvat. „Na tom přece nesejde, co je to me­ me,“ vloží se do toho táta. „Nemůžeme se prostě hezky v klidu navečeřet?“ „Jasně,“ prohlásí máma nasupeně. „Jessiko, sedni si rovně, prosím tě.“ „Tak poslouchej. Jde o jeden protest,“ vysvětluje mi pak v pokoji Tammy. „Vlastně je to spíš taková kampaň. Nějakej výraznej vtip by podle mě na celou věc dobře upozornil, aby si jí všimlo co nejvíc lidí.“ „A čeho si mají všimnout?“ ptám se. „Klimatickejch změn,“ prohlásí ségra. „Lidi a firmy pořád nechápou, že musí snížit svou uhlíkovou stopu. Spotřebováváme tolik energie, že to naši planetu ničí. Musí se s tím něco udělat, a to hned. Jinak celou zemi zaplaví voda. A my jsme asi poslední generace, která s tím může něco podniknout.“ „Hm, to zní fakt vážně,“ povídám.

15

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 15

28.05.20 11:12

„Však to taky je vážný,“ přisvědčí Tammy. A pak, když si všimne, jak se tvářím, dodá: „A to vadí?“ „No, moje vtipy bývají obyčejně, no… vtipný,“ začnu. (Nechci si honit triko, ale shodne se na tom většina 6.C.) „Nejsem si jistá, jestli bych dokázala vymyslet něco vtipnýho na takový vážný téma. Nebylo by to… tak nějak… nevhodný?“ „To je právě výzva.“ Tammy se zatváří, jako že jsem ji zklamala. „O to přece v satiře jde,“ vzdychne. „Myslíš?“ „No jasně. Vezmeš nějaký vážný téma, kterýmu se lidi vyhýbají, protože se ho bojí – a přijdeš na to, jak jim ho chytře ukázat v novým světle. A pak bingo – komická stránka je zaujme, a ani nevíš jak, začnou se snažit chovat, jak se patří.“ No dobře. Musím přiznat, že jsem to všechno tak úplně nepochopila. Ale znělo to docela logicky. Stejně si ale nejsem jistá, jestli jsem svoje obavy dala najevo dostatečně důrazně. „Jde o to –“ „Hele, Jess,“ skočí mi do řeči ségra. „Jestli se na to necejtíš, nevadí. Jen bys měla vědět, že když nejdeš s námi, tak jdeš proti nám.“ Že se na to necejtím? Co si to – Víš vůbec, kdo já jsem? Jsem geniální kreslířka vtipů. Mým idolem je Matt Groening. Až budu velká, chci být jako on, nebo 16

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 16

28.05.20 11:12

prostě nějaký umělec. Já se cítím na každou práci. Úplně každou. (Teda pokud jde o kreslení vtipů.) „Jasně že se na to cejtím!“ vyhrknu a snažím se, aby to neznělo příliš dotčeně. „Bezva.“ Tammy se zazubí a potřese mi rukou. „Vítej na palubě.“

17

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 17

28.05.20 11:12

2 a l o t i p a K Hm, vzpomínáte, jak jsem říkala, že se na tu práci cítím? Tak teď už si tím vůbec nejsem tak jistá. Proč jsem to jenom tvrdila? Práce je hrozně těžká. Zvlášť když tomu, k čemu jste se zavázali, rozumíte jen tak napůl.

Druhý den se v autobuse cestou do školy nedokážu ubránit pocitu, že jsem si možná vzala příliš velké sousto (jak by se vyjádřil táta – pravda, říkal to, když si Lady vzala do zubů hrozně velký klacek a nemohla s ním pak projít brankou, ale urči­tě se to dá použít i přeneseně).

Včera večer jsem seděla u stolu a snažila se vymyslet něco vtipného o záplavách, ale vůbec nic mě 18

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 18

28.05.20 11:12

nenapadlo. No, ledaže by ta povodeň odnesla naše sousedy VanDerkovy (to je taková nafoukaná rodina, která se na všechny dívá spatra, a naši se s nimi kupodivu pořád snaží soupeřit. Jejich dcera Harriet je ve stejném ročníku jako já a zkoušela mi nedávno dělat ze života peklo, když jsem navrhovala kulisy pro školní muzikál.)

A stejně je mi poměrně jasné, že představa, jak je odnáší povodeň, by připadala zábavná jenom mně. No, možná ještě Ryanovi a Tammy, jenže i tak by to byl vtip pro dost malou skupinu lidí. Navíc by byl přísně vzato pro klimatickou změnu, a ne proti ní. S povzdechem vystoupím z autobusu a zamířím ke škole.

Pak si vzpomenu, že dneska po obědě máme poradu redakce komiksového časopisu, kde budu moct ostatním ukázat svůj geniální vtip o budoucnosti s mimozemšťany, a to mi rázem zvedne náladu. A ještě líp se cítím, když uslyším Natálku, která hned jak mě zahlédne, zvolá: „No ne, Jess, jdeš úplně akorát!“ (To je podle mě docela milý pozdrav.)

19

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 19

28.05.20 11:12

„Co se děje?“ zajímám se a přistoupím k lavicím, kde sedí Natálie (moje nejlepší kamarádka od dob, kdy jsme poprvé zpívaly „Hlava, ramena, kolena, palce“) a bývalá nej-nepřítelkyně™ (a teď normální kámoška) Amélie. „Víš, zrovna pracujeme na školní ročence,“ vysvětluje Natálka, „a potřebujeme ke každýmu vymyslet vtipný popisky, jako třeba ‚nejspíš se jednou stane milionářem‘, akorát že ulítlejší, no, a ty jsi vždycky tak vtipná – takže tě zaručeně něco napadne.“ „Jasně,“ povídám s úsměvem. No vidíte, přece jenom jsem k něčemu dobrá. Vtipy nejsou tak docela k zahození. (Chachá – to koukáte, mami a tati.) „Na toho milionáře bych nominovala Táňu Harrisovou.“ (A to neříkám jenom proto, že se mnou dělá časopis, nebo proto, že se jí přísně vzato pořád ještě trochu bojím.

Navíc mě poslední dobou už skoro vůbec neděsí.)

Táňa „Bejk“ Harrisová se proměnila z nejzlobivější holky našeho ročníku (a ostatně celé školy) v nejlepší podnikatelku a obchodní magnátku. Přestala učitelům škrábat klíčem rýhy do laku na autě a nastavovat dětem na chodbě nohu, a místo toho se stala šéfredaktorkou našeho časopisu, kde má navíc na starost i distribuci. Vážně si myslím, že by z ní jednou milionářka být mohla.

20

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 20

28.05.20 11:12

„A ještě nám musíš dodat nějakou svoji super fotku a zvláštní zásluhu,“ dodá Amélie.

Pořád ještě mi připadá trochu zvláštní, že se s Amélií kamarádíme, když mě dřív tolik šikanovala. Chovala se ke mně svého času pěkně zákeřně a posměvačně: chtěla totiž mít Natálku jenom pro sebe, a tak neustále trousila urážlivé poznámky o mých vlasech a mojí inteligenci.

Ale pak jsme se kupodivu sblížily při práci na kulisách pro školní představení (což bylo částečně způsobené tím, jak hnusně se k nám oběma chovala Harriet VanDerková), a tak jsem konečně objevila i její lepší stránku. Kupodivu nějakou má! (To je vtip, chápete?) Dokonce sama uznala, že mě předtím šikanovala, a omluvila se mi. Ale stejně se mi pořád nechce věřit, že s ní opravdu kamarádím. Jsem asi fakt úžasná a velkorysá. „Jo, nějakou fotku najdu. Jaký tam dáváte vy?“ zajímám se. „Týjo, já jich mám tolik, že pořád nevím, kterou vybrat!“ zvolá Natálka. „Koukejte.“ Vytáhne telefon a prochází spousty fotek, na nichž je jako Dorotka 21

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 21

28.05.20 11:12

ve školním muzikálu Čaroděj ze země Oz, který jsme nedávno hráli. „Mně se líbí tahle.“ Amélie ukáže prstem na Natálčin telefon. „Já jsem si předběžně vybrala tyhle.“ A začne listovat spoustou fotek, na kterých je převlečená za Hodnou čarodějnici Glindu.

(Kromě toho, že se mnou připravovala kulisy, hrála Amélie v představení i drobnou roli, protože – nač zastírat – ona toho prostě zvládá hodně.) „Máte moc pěkný fotky,“ pochválím je a v duchu začínám hloubat, jakou fotku bych mohla do ročenky dát já. Mám sice jeden snímek, jak hrdě stojím u obří žluté cihlové cesty, kterou jsme namalovaly, jenže tam je se mnou i Amélie a Harriet.

Většinu těch kulis jsem samozřejmě navrhla já, a proto mě učitelka na výtvarku Cooperová momentálně tak zbožňuje. Ale nemám fotku, která by to dokazovala. „Nazdar, lidi,“ povídám a zabořím se do pohodlného křesla ve studovně hned vedle školní knihovny. „Nakreslila jsem bezva vtip o naší škole v budoucnosti a –“ „Už máš něco do ročenky?“ skočí mi do řeči Táňa. „Nějakou zásluhu?“ 22

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 22

28.05.20 11:12

„Ehm, ještě ne, ale –“ „No, já taky ne,“ zamyslí se a tváří se přitom neobvykle ustaraně. „Hele, jestli tě to utěší, tak jsem tě navrhla do kolonky ‚nejspíš se jednou stane milionářem‘,“ oznámím jí.

Tánina tvář se okamžitě rozjasní. „Jú, to je bomba!

Díky, Kreslířko!“ (Táňa mi přezdívá Kreslířka, protože kreslím vtipy – jasný?

Kres-líř-ka. No nic, proč to vůbec vysvětluju? Nesmíte úpět a obracet oči v sloup, protože já to nevymyslela – to Táňa.) „Chacha,“ zasměje se Joshua. „Na to bych nominoval Lewise.“ Joshua s Lewisem představují zbytek našeho časopisového týmu. S Joshuou jsme se skamarádili, když mi Natálka na začátku školního roku tak trochu dala kopačky. Hraje basket a myslí si o sobě, kdovíjak není cool, ale možná opravdu tak trochu cool je. (Jenom ne tolik, jak si myslí.) Ale je s ním legrace. Ve školním muzikálu hrál Strašáka a já jenom zírala, jaké má komické vlohy.

Lewise znám ze všech svých tří „kolegů“ pořád ještě nejmíň, přestože jsem s ním byla nucena úzce 23

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 23

28.05.20 11:12

spolupracovat v době, kdy se Táňa s Joshuou začali chovat jako primadony a kvůli hereckým zkouškám kašlali na redakční porady. Lewis je plachý kluk, puntičkář a naprostý blázen do Star Wars. Možná by z něho jednou milionář být mohl. Snad. „No, podle mě může bejt pod ‚budoucím milionářem‘ víc lidí,“ připustím velkoryse. „Já bych si s tím beztak hlavu nelámal,“ povídá Joshua Táně. „Máme za sebou plno úspěchů, který tam můžeme napsat jako zásluhu.

Oba jsme dostali za Čaroděje pochvalu.“ (Joshua si pro školní představení Čaroděj ze země Oz zavedl zkratku Čaroděj, což mu nepochybně připadá hrozně cool. A přitom by klidně mohl říkat prostě jen muzikál – to má stejný počet slabik, jestli mu vážně jde o stručnost.)

Ale jinak má pravdu. Oba na školním shromáždění nedávno dostali mimořádnou pochvalu. Byli z celého představení nejzábavnější. Joshua geniálně sehrál Strašáka a Táňa coby Zlá čarodějnice byla prostě k popukání. Vlastně celkem chápu, že jim to tak tro24

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 24

28.05.20 11:12

chu stouplo do hlavy. Fakt se hrozně snažili. (Ale to já při výrobě kulis taky.)

Táňa se nad tím zamyslí. „No jo, to je fakt. Plno, viď?“ „A plno parádních fotek,“ dodá Joshua. „Jo!“ volá nadšeně Táňa. „No dobře,“ namítnu na oko uraženě. „Vy hvězdy nám nemusíte otloukat o hlavu, že už máte zásluhu vyřešenou.“ „Já ji mám taky vyřešenou,“ ozve se Lewis. „Lewis je nejlepší v informatice,“ vysvětluje Joshua. No ovšem. „Tý jo… dobrý, bravo!“ chválím ho a snažím se, aby to vyznělo tak, že jsem to čekala. „Díky,“ opáčí úsečně. Z jeho výrazu vyčtu něco mezi soucitem a opovržením, ale jistá si tím nejsem.

Nejspíš se ho dotklo, že jsem ho spolu se sebou započítala do tábora neúspěšných. „Pašáci, že jo, Kreslířko?“ raduje se Táňa. „Všichni jsme pašáci!“ (To jako myslí i mě?) „Fajn,“ přisvědčím. „Tak a teď, když jsme to probrali, nechcete se konečně podívat na můj geniální obrázek, jak naši školu v budoucnosti řídí mimozemšťani?“ Vyzní to trochu podrážděněji, než jsem zamýšlela.

25

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 25

28.05.20 11:12

3 a l o t i p a K „Jess, nechoď ještě domů, zajdeme do Mekáče na milkshake!“ Natálka s Amélií mě násilím vytáhnou z autobusu, přestože nejsme na mojí zastávce. Pořád ještě jsou v povznesené náladě z toho, jak připravovaly ročenku, a taky že se blíží letní prázdniny.

Cestou píšu mámě esemesku, že dorazím později.

Jinak by se totiž zlobila. Jenže zároveň by se zlobila, kdyby věděla, že ťukám za chůze do mobilu, takže se jí stejně nezavděčím.

Nakonec se uklidním a uložím telefon do kapsy. Je krásně, svítí sluníčko a je prima popovídat si ještě chvíli se spokojenou Natálkou 26

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 26

28.05.20 11:12

a Amélií. Není to vlastně tak dávno, co jsem na tyhle jejich tajné výpravy do McDonalda měla vstup zakázán. Nu co, to už vzala voda.

Teprve když stojíme ve frontě, vzpomenu si, že nemám peníze. Já jsem vlastně peníze neměla nikdy, ale teprve nedávno mi to začalo vadit. Dřív jsem je ani moc nepotřebovala. Jenže od té doby, co trávím víc času s Amélií a Natálkou, se ukazuje, že když si mám co chvíli dávat milkshake a občas i hranolky, potřebuju mít čím zaplatit. „Nemám peníze,“ povídám Natálce a je mi trapně, i když se z toho stala málem pravidelná záležitost. „Neboj, dneska jsem na řadě já, abych Jessice koupila pití,“ uklidňuje ji Amélie a otevře peněženku s Hello Kitty. „Ale ne,“ vzdychne, když se podívá dovnitř. „Mám málo. Zatáhneš ho tentokrát ty?“ obrátí se na Natálku. „Já taky nemám dost,“ prohlásí Natálka, když si v dlani přepočítá drobné. „To nic, Jess, dáme si jeden dohromady.“ Je to od ní sice ohromně hezké, ale stejně se příšerně stydím. „To je dobrý, holky. Mrzí mě, že nikdy nemám prachy. Nic mi kupovat nemusíte.“ 27

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 27

28.05.20 11:12

Jsem rudá? Mám pocit, že se mi žene krev do tváří. Pitomý peníze. Štve mě, že žádné nemám, a taky mě štve, že mě sem zatáhly a ani je nenapadlo, jak mi zase bude trapně. Nestojím o žádnou dobročinnost. Grrr. „To je v pohodě,“ mávne rukou Amélie a moje rozpaky jí očividně naprosto unikají. „Já bych si s tebou taky klidně dala napůl, ale bojím se bacilů.“ No jasně. „To je dobrý. Vážně,“ opakuju. „Fakt nemusíte, ani jedna.“ „Samozřejmě že se s tebou rozdělím, Jess,“ povídá Natálka. „Ty bys to pro mě přece udělala taky, kdyby to bylo obráceně, ne?“ „To víš, že jo,“ odpovím, abych jí udělala radost.

Ačkoli si troufám říct, že kdyby to bylo obráceně, chovala bych se k ní krapet taktněji. „Proč bys měla trpět jen proto, že jsou vaši chudí?“ dodá Amélie. Ano, a mnohem taktněji než Amélie. „To… ehm… nejsou. Ale to nic. Pojďme si najít stůl,“ zamumlám, abych to konečně zamluvila.

Bylo by příliš složité vysvětlovat, že naše rodina sice delší dobu jela na úsporný režim (kdy máma odmítala kupovat cokoli kromě mléka, dokud nesníme všechny kuchyňské zásoby, včetně prošlé konzervy 28

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 28

28.05.20 11:12

červených fazolí, co nám „nejspíš neuškodí“), a pak jsme si pro změnu utahovali opasky (to máma odmítala kupovat cokoli, co nebylo „v akci“ nebo za super výhodnou cenu), ale teď už je to všechno za námi a míváme zase normální supermarketové chipsy a tak.

Jenomže otázka zvyšování kapesného „není na pořadu dne“, dokud na tom nebudeme zase stoprocentně dobře a všechny problémy nebudou ­zažehnány.

Holky si ke mně přisednou a já usrkávám trochu Natálčina koktejlu. Je potřeba říct, že mi moc chutná a je osvěžující, když je dnes takové horko. Horší je, že holky dál probírají ty zatracené zásluhy do ročenky. „A co si vybereš ty, Jess?“ vyzvídá Natálka. „No, ehm. Já asi hlavně kreslím vtipy,“ povídám.

Natálka s Amélií na sebe nenápadně pohlédnou. „Co je?“ „Myslely jsme si, že něco podobnýho řekneš,“ odtuší posmutněle Amélie. „Jde o to, že –“ Natálka se zarazí, jako by přemýšlela, jak se vyjádřit co nejtaktněji. „No zkrátka, že kreslený vtipy se jako zásluha vysloveně nehodí,“ vysvětluje mi vlídně.

29

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 29

28.05.20 11:12

„A proč ne?“ opáčím překvapeně. „Právě v tom jsem přece dobrá.“ „Ale není to zásluha,“ odpoví Natálka. „Náhodou je,“ odseknu dětinsky. „Jess, já to s tebou myslím dobře, tak mi věř, že to fakt není opravdová zásluha,“ pokračuje Natálka trpělivě. „Ty ses domlouvala s našima?“ zajímám se. „Cože? Ne.“ Tváří se zmateně. „Ale no tak,“ naléhám. „Ten vtip, kdy jsem nakreslila školu jako peklo, se přece všem líbil, ne? A co ten časák, kterej děláme s Joshuou a Táňou? Ten je slavnej po celý šestce – kdekdo po mně chce, abych mu na sešit něco nakreslila. Jsem kreslířka. Je to dokonce i moje přezdívka, a vůbec.“ „Jenže problém je v tom,“ zkouší to dál Amélie, „že ten komiksovej časopis děláš ještě se třema dalšíma dětma. Není jenom tvůj. No a ti tři mají každý zase něco jinýho.“ „No právě, každej z nich je dobrej i v něčem jiným,“ přidá se Natálka. (Snaží se tím snad říct, že já v ničem jiném dobrá nejsem? Ježkovy oči, to fakt jinak v ničem nevynikám? Že bych vážně vsadila všechno na jednu kartu, byť třeba krásně namalovanou? Že by naši měli pravdu?)

30

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 30

28.05.20 11:12

„No nic, popřemýšlej o tom,“ nabádá mě Amélie a znovu si usrkne mléčného n­ ápoje. Přikývnu a v hlavě mi víří zmatek. „Není to paráda?“ pronese Natálka blaženě a protáhne se. „Cítíte ten letní vánek?“ (Dveře se prudce otevřou a mě praští do nosu hlavně pach benzínu, ale určitě je v tom i trocha letního vánku.) „A my máme celej život před sebou!“ dodá radostně.

Zdvořile se pousměju, ale duchem jsem úplně jinde. Nejsem si jistá, jestli to opravdu je taková paráda.

Poprvé se mě zmocní jisté obavy o mou budoucnost a vrtá mi hlavou, jestli jsem na ni dobře připravená.

Jedna věc je mávnout rukou nad domlouváním rodičů. Ale jestli jejich názor sdílejí i moji vrstevníci…? To už by ignoroval jenom blázen. Co se to propána děje?

Doma zamířím do kuchyně a zastihnu tam ségru, která zrovna vešla zadním vchodem. „Neboj, dlouho se nezdržím,“ ujistí mámu, která se tváří poněkud dot­če­ně. „Ani nezůstanu na večeři.“ 31

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 31

28.05.20 11:12

„Tu bys stejně nechtěla, ty jedna vegetariánko.

Máme párky s bramborovou kaší. Za chvíli to bude hotový,“ poznamená máma úsečně. „Nedáme si čaj?“ Do kuchyně vejde táta a zapne konvici. Máma vděčně přikývne.

Vtom do místnosti po kolenou přisviští Ryan a popadne tátu za lýtka. „A mám tě!“ křikne na tátovy nohavice. „Teď je s tebou konec, ty hnusná obludo!“ „Budeš mě muset pustit, Ryane,“ upozorní ho táta. „Potřebuju udělat čaj.“ „Nikdy!“ vykřikne brácha. „A tati? Hlavně mě nesmíš zlochtat.“ No vážně, malé děti si o sobě myslí, kdovíjak ovládají obrácenou psychologii, a přitom o ní vědí houby. „Kdepak, proč bych tě lochtal?“ prohodí suše táta. „Kdepak já a – “ Náhle skočí a začne Ryana lechtat, takže ten radostně vypískne a pustí ho. Táta mu unikne a jde vyndat ze skříňky hrnečky. „Ryane, vstávej z té špinavé podlahy,“ nařizuje máma. „Tammy, ty utíkej domů. Nemáme čas. Jessi32

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 32

28.05.20 11:12

ko…“ Vtom se zarazí, protože si nejspíš uvědomí, že jsme se ještě nepozdravily. „Ahoj, broučku. Jak bylo ve škole?“ „Tatíííííí!“ Ryan znovu zaútočí tátovi na lýtka. „To už by stačilo, Ryane,“ napomene ho táta přísně, což bráchu natolik zaskočí, že se posadí a zatváří se zklamaně. „Nalévám horkou vodu, mohlo by se něco stát. Pohrajeme si potom.“ Ryan, lehce uklidněný tím přislíbeným „potom“, odchází zase do obýváku za Lady.

Tammy se probírá kuchyňskými skříňkami. „Já jenom potřebuju… Mimochodem, proč tady máte tolik igelitek? Měli byste používat látkový tašky, a ne jednorázový.“ „No dovol,“ ozve se pohoršeně máma. „Vždyť my je nepoužíváme jednorázově!“ Tammy vytáhne z jedné tašky účtenku. „Papír,“ zvolá vítězně. „Víš, jak se pozná, jestli se to dá recyk­ lovat, nebo ne? Musíš – počkej… Tý jo! To snad…?“ Sestra zvedne účet a zdá se, že na chvíli ztratila řeč. „To je snad z roku 1982, nebo co?“ (Opravdu jen na chvíli.) „Ne,“ vzdychne máma. „Já nevím, v čem vidíš problém, každopádně nás to určitě moc mrzí, tak jestli bys už laskavě mohla –“ 33

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 33

28.05.20 11:12

Tammy se odmlčí a ohromeně na mámu valí oči. „Moment… Jak jsi dokázala za týdenní nákup pro čtyřčlennou rodinu utratit takhle málo peněz?“ Musí to být účtenka buďto z období úsporného režimu, nebo z té jízdy zvané utahování opasků. „Aha.“ Máma je tou otázkou zřejmě stejně zaskočená jako předtím ségra účtenkou. „No, prostě nevařím z polotovarů,“ zamyslí se. „A v obchodě si dobře vybírám, co kupuju.“ „Mami,“ prohlásí Tammy vážně a v úžasu na ni hledí. „Nikdy bych nemyslela, že něco takovýho řeknu, ale nemohla bys mě prosím tě naučit vařit?“ Všichni na sebe zůstaneme vyjeveně zírat.

34

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 34

28.05.20 11:12

4 a l o t i p a K „Ale já myslela, že jídlo je ‚jenom palivo‘ a že vaření je snobská záležitost pro měšťáky?“ podiví se máma, která má z toho náhlého obratu radost, ale zároveň mu – aspoň podle mě – pořád ještě nemůže uvěřit. „Jo, jo,“ kýve Tammy. „Jen se vypovídej.“ „Tos přece říkala ty, Tammy,“ ohradí se máma rozumně. „Mám dojem, že jsi něco v tom smyslu prohlásila, když jsi skoro před rokem odcházela z domova na vysokou.“ „No to jo, jenže od tý doby jsem skoro rok jedla jenom celozrnný špagety s kečupem a měla jsem dost času o tom přemejšlet,“ připustí sestra. „No a?“ dobírá si ji máma. „Snad nechceš říct…“ 35

Muj fantasticky uspech_001-200.indd 35

28.05.20 11:12