Issuu

PIeRRe RIcHaRd a JéRémIe ImbeRt

Nevím NIc, ale řekNu všecHNo Vzpomínky a historky z natáčení

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 3

9.6.2020 16:36:58

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 4

9.6.2020 16:36:58

PŘEDMLUVA

É Můj první dojem z Pierra Richarda? Zářivá bytost, nesmírně inteligentní a vnímavá, ne úplně herec. Umí hrát komedii, je pružný, nosí v sobě dědictví cirkusáků, a hlavně je ohromně zábavný, i když nehraje, což je společný rys pojící velké světové komiky. Od našeho prvního společného zážitku, filmu Kopyto, jsem v něm měl přítele, skutečného přítele. Hned po prvním setkání už jsme nebyli dva herci, ale dva lidé, již se mají hluboce rádi. S tím přítelem se už moc často nevídám, ale když se setkáme, je naše bratrství okamžitě obnoveno. Ostatně s tím, jak mu přibývají léta, zdá se mi stále krásnější. Neboť naše povolání nás nečiní obzvlášť šlechetnými ani dobrými, zvlášť s přibývajícím věkem. On zmoudřel, což je v mých očích ohromná vlastnost. Proti všemu očekávání je snadné být Pierrovi partnerem: stačí ho sledovat. Jako když si hrajete s dítětem. Při hře nelze jít proti Pierrovi. On oplývá skutečnou vynalézavostí, náhlými ohromujícími nápady, jež z něj tryskají někdy i mimoděk a které prozrazují paradoxní osobnost, jíž v životě je, snivou i pragmatickou zároveň. Pierre není nikdy obětí. Prochází životem nesmírně obratně a pružně, jak z hlediska duševního, tak tělesného, a k tomu 7

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 7

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

velkodušně. Na své bližní se dívá s hlubokým lidstvím, což není dáno všem „komikům“. Jenže on právě není komik. Je to tragéd, který se skrývá za maskou humoru, jako Louis de Funès. Tím chci říci, jak vysoké o něm mám mínění. Pro mě zůstal Pierre pořád stejný, nezměnil se ani o chlup. Změnila se společnost. A on jde s ní, přizpůsobuje se, jak může, ale jeho srdce je nedotčené. Líbí se mi také jeho přemýšlivost. A přemýšliví lidé, to je pro mě uklidňující, a Pierre mě vždycky ohromně uklidňoval… Pierre je hezký obláček plující po letním nebi. Když na něj pomyslím, okamžitě mě napadnou představy z textu Jacquese Préverta. Pierre vidí věci, prochází jimi s grácií a je to skutečný básník jako Charles Trenet či pan Plume od Henriho Michauxe. V dětství jsem vyrůstal mezi pěti sourozenci. Film mi vyrobil dalšího bratra na míru. Jmenuje se Pierre Richard. Gérard Depardieu

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 8

9.6.2020 16:36:58

ÚVOD

É Drahý Pierre, jak jsme se k tomu my dva dostali? Jelikož ty nic nevíš, já ti všechno řeknu. Příběh začíná dopravní zácpou. Na západě Paříže je rozkopané náměstí d’Iéna, provoz řídí jeden četník. Náhle prochází postava v hnědém obleku. Muž ověšený taškami se pokouší proklouznout do hlučného žentouru vozidel a pak se rozhodne obrátit se na autoritu, jež se otočí a rozpaží přívětivě obě ruce. Mladík se zářivými kučerami pustí své tašky a prudce vyrazí ke strážníkovi, obejme ho a políbí. Četník vyvedený z míry tou nevinností je z toho celý paf. To nebývalé gesto představuje tvé filmařské počátky a mé první setkání s tebou, když jsem roz jařený seděl před telkou mých rodičů. Jako mnoho dětí narozených v sedmdesátých letech jsem si neuvědomil, jaký význam pro mě bude mít to gesto o třicet let později. Ostatně, po dlouhou dobu jsem nedokázal říci, ke kterému filmu se ta scéna vázala. Dnes film Roztržitý počítám ke svým nejoblíbenějším filmům s tebou.

É 9

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 9

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Jaro 2002. Debata s přítelem Yannem Marchetem se oživí poté, co zazní tvé jméno. „Hele, pokud jde o Pierra Richarda, existuje nějaký dokumentární film, kniha nebo aspoň nějaká pořádná dokumentace zabývající se jeho osobností a jeho filmařskou prací?“ „Jak se zdá, tak ne, a přitom by toho v té věci byla spousta. Máme štěstí, že máme co dělat s posledním stále činným velkým komikem, tak jak to, že to před námi nikoho nenapadlo?“ Rozhodnuto, vytvoříme dokument, který zdůrazní specifika tvé filmařské a herecké práce. První úkol: zkontaktovat tě. Vzdor své zdrženlivosti souhlasíš se setkáním s námi. Je v nás malá dušička. Srdečný rozhovor, žádné vylévání srdce. Pak při odchodu, v okamžiku, kdy se pokoušíš zkrotit vzpurný kabát, my se potichu dusíme smíchy při pohledu na hrdinu z našeho dětství, jenž se zoufale snaží zastrčit naši třicetistránkovou synopsi do vnitřní kapsy… ze které je náhle vnější. Spiklenecky mrknu na kamaráda: „Není pochyb, je to celý on!“ A tvá postava zlehka mizí a nám navždy vtiskne slunce do tváří. Nesmíme ztrácet čas! Začíná bádání. Mé dny probíhají v rytmu nesčetných telefonátů umělcům, kteří s tebou blízce či vzdáleně spolupracovali. Máme kliku, Gaumont vidéo se chystá vydat tvé filmy na DVD. Lépe to vyjít nemohlo. Podpis. Seznamuji tě s detaily, ale od našeho počátečního nápadu k dokončenému filmu uběhly tři roky. Byl to náš první film, neměli jsme ještě žádné zkušenosti. Nepřipomíná ti to někoho? Ještě že jsme brnkli kamarádům, co vědí, jak na to (děkuju, Matthieu, Édouarde, Steve, Jean-Bernarde, Stéphane…). Listopad 2005. Zavřený s naším přítelem Stéphanem Lerougem v prostorách Gaumontu objevuješ osmdesát minut a pětadvacet účastníků v televizním dokumentárním filmu Pierre Richard, L’Art du déséquilibre (Umění lability): Marie-Christine Barraultová, 10

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 10

9.6.2020 16:36:58

Úvod

Maurice Barrier, Jane Birkinová, Clovis Cornillac, Vladimir Cosma, Mireille Darcová, Danièle Delormeová, Gérard Depardieu, Jean-Pierre Dionnet, Christophe Duthuron, Henri Guybet, Victor Lanoux, Georges Lautner, Paul Le Person, Stéphane Lerouge, Valérie Mairesseová, Danielle Minazzoliová, Carlos Morelli, Damien Odoul, Marco Pico, Yves Robert, André Ruellan, Danièle Thompsonová, Francis Veber… a ty! Po promítání ke mně na konci chodby pomalu přistoupíš, jsi nadšený. Tvá první cituplná slova mě vzpruží. Ten den znamená počátek našeho přátelství.

É „Teď, když se ti náš film líbí, se ti mohu, Pierre, přiznat: právě jsem založil s bratrem tvou oficiální internetovou adresu, www. pierre-richard.fr.“ – Mou oficiální internetovou stránku? A v čem to spočívá? – Tvůj současný život, tvá filmografie, fotky a plakáty ze tvých filmů atd. – Já se v internetu nevyznám, ale dobrá, když to říkáš! Tohle se tedy píše místo úvodníku: Pierre Richard, skutečný tvůrce forem, vynalézavý herec, jehož fraškovité působení nikdy neznehodnotí čas, uměl vytvořit atypickou postavu, nepravděpodobné spojení němého a mluvícího. Je to dědic Bustera Keatona v gestech a v tělesných výrazech a Groucho Marxe ve slovních hříčkách a slovních fraškách. Pierre Richard byl v sedmdesátých a osmdesátých letech velmi úspěšný a stal se jedním z králů francouzské návštěvnosti s téměř padesáti miliony diváků za patnáct let. V zemích bývalého východního bloku, kde jeho fantazie pomáhala snášet tvrdý komunistický režim, se stal mýtem, proslavil se v některých asijských zemích jako v Thajsku, kde mu lidé říkají Piem, což znamená „ten, jemuž se všechno děje“, ale 11

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 11

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

i na druhém konci světa, v Argentině, má osobnost Pierra Richarda univerzální moc, která překračuje jazykové bariéry. Jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek je nádherný dar, který mě čekal v den mých čtyřiatřicátých narozenin v jednom z pařížských apartmánů hotelu InterContinental: Mireille Darcová a ty, alias Christine a François Perrinovi, po třiceti letech zase spolu a líčící před našimi kamerami své vzpomínky na natáčení dvou klasických děl Yvese Roberta: Velký blondýn s černou botou a Návrat velkého blondýna. Pro Mireille ti bylo znovu jednatřicet. Vaše spříznění bylo pořád stejné. Smích, důvěrnosti a flirtování ve veselé atmosféře, která nakazila celý náš tým. Nezapomenutelné! Po euforickém promítání našeho filmu v listopadu roku 2005 v Gaumontu, kde ses mohl setkat mimo jiné s Victorem Lanouxem, Georgesem Lautnerem, Valérií Mairesseovou a Francisem Veberem, jsme pokračovali v našem tažení. Prosinec 2005. Yann volá svému kamarádovi na výbor Césarů: „Nemyslíš, že by byl dobrý nápad složit hold Pierru Richardovi? Posíláme ti dokumentaci.“ 25. únor 2006, divadlo Châtelet, 31. udílení filmových Césarů. Jsme jak na jehlách, pohodlně usazení v našich křeslech na prvním balkoně. Právě v okamžiku, kdy nakráčíš na jeviště v černém obleku a bílých teniskách, my už stojíme a zlomek vteřiny po nás i 2 498 ostatních okouzlených diváků. Aby se talent komiků prosadil u jejich bližních, je často třeba vyčkat do jejich smrti. Ve tvém případě tomu naštěstí tak nebylo. V této věci ostatně nemáme moc jasno. Že by byl smích tolik zostuzující a ponižující, jak se nám někdo snaží namluvit? „Roz řehtat lidi znamená zbavit je jejich odvěké dědičné důstojnosti, jejich společenského významu, svléknout je,“ říkal Fernandel. Opravňuje nicméně tato odvěká nedůvěra ke komickému žánru, která trvá od Aristotela, k tomu, abychom čekali s uznáním jeho 12

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 12

9.6.2020 16:36:58

Úvod

nejušlechtilejších představitelů a přiznali jim postavení, které si zaslouží, až po jejich smrti? Naprosto ne. Od Kuby po Hongkong, od Bangkoku po Buenos Aires, od Paříže po Maubeuge rozechvěl tvůj poetický burleskní styl nejen Francouze, ale i Rusy a Argentince, nehledě na Němce, Belgičany, Španěly, Italy, Poláky, Čechy a další. Překvapuješ mě, když se divíš, že tě mají rádi. Určitě o tom potřebuješ být bez ustání ujišťován jako většina herců. To, že okouzluješ muže, ženy i děti po celém světě, je jasně proto, že oni se identifikují s tvou postavou, s její křehkostí, něhou a nevinností. Jestli nechápeš, proč tě lidi milují, přečti si tenhle dialog z filmu Nevím nic, ale řeknu všechno, který jsi napsal v roce 1973 se svým přítelem Didierem Kaminkou: DANOU: Jestli je vaše povaha stejně slabá jako vaše svaly, musí to být úžasné. Já mám tak ráda strašpytle. Každý se snaží na vás vytahovat, a vy jste opak, všechno vás rozhodí. Necháte se tak snadno porazit. S vámi se člověk cítí v takové nejistotě. Nádhera. Pro ženu je tak příjemné moci si položit hlavu na vykloubené rameno, cítit, že milovaná bytost je zranitelná jako hejno vrabců v den zahájení lovecké sezony. PIERRE: Nikdy mi nikdo neřekl něco tak milého. Tělesně slabou bytost vzpruží, že je obdivovaná pro svou tělesnou slabost. Tím je řečeno vše. Když jsi zjistil, že jsem muzikant a že vystupuju na jevišti s rodiči a s bratrem, pohled ti náhle ožil. Muzika? V rodině? A pro děti? Hned jsi vyrazil s celou rodinou do divadla Trévise v Paříži. Kdyby mi jednou někdo řekl, že roztančím Pierra Richarda! A pak to bylo silnější než já: požádal jsem otce, aby ti napsal písničku pro naše album, Les ZiM’s s’envolent. Jmenuje se to Tête en l’air (Hlava v oblacích), ten titul ti dost odpovídá, ne? Nejlepší škola je drobný krok sun krok, když se dotknu země, lehce se odrazím. 13

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 13

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

V restauraci jsem si oblékl sako naruby, ale sklenky zkušenou rukou zachytím. Nepřístojně dělám mýdlové bubliny, ale nepřítomně nejsem velký blondýn. Na ulici jsem králem švandy, ztratil jsem klíče z bundy. Refrén: Hlavu v oblacích, hlavu v oblacích, říká se, že máš hlavu v oblacích. Hlavu v oblacích, hlavu v oblacích, Pierre, ty všechno poztrácíš. V lásce jako když štrikuju, až z toho krajku tvořím, a každá pak pro moje violoncello hned zahoří. Dělat pořádné trapasy, jó, to je moje. Povahou jsem vyrovnaný, ale stejně, dej si dobrý pozor. To ty jsi dvojitý agent chameleon. Když vynášíš kartu, nikdy nemáš strach. Já měl naštěstí v ruce srdcové eso. S parapletem se ohnu v pravém úhlu, zatímco všechno padá na zem. A když uvíznu ve výtahu, budu tě čekat s pugétem. Ty vždycky říkáš, že nejsi muzikant, i když hraješ na trubku a na piano, ale během nahrávání, při poslechu tvého vřelého hlasu, přirozeného frázování a smyslu pro scat jsi mě opravdu přesvědčil o opaku a Andrew Sisters se musejí na svém obláčku tetelit štěstím.

É 14

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 14

9.6.2020 16:36:58

Úvod

Drahý Pierre, dnes je tomu deset let, co se těším tvé důvěře, a měl jsi pravdu… tedy, dej si přece jen pozor, mohl bych odhalit některé hanebné věci, jako například… ne, vlastně nic. Na tobě nic skandálního není, což se ostatně moc nehodí bulvárnímu tisku. Mohl by ses kvůli nim aspoň trochu snažit!

É Tvá důvěra je pro mě velmi cenná. Když jsem v roce 2011 napsal s přítelem Christophem Geudinem knihu Les Comédies à la française, 250 films incontournables du cinéma comique français (Francouzské komedie, 250 nepominutelných filmů francouzské komediální filmografie), nezaváhal jsi ani na vteřinu a napsal k ní předmluvu. Každopádně, koho jiného než tebe jsem si mohl zvolit, kromě Louise de Funès, ale ten neměl čas? Když jsem tě požádal, abys dělal patrona internetové stránce cinecomedies.com, mé doméně věnované filmové komedii, okamžitě jsi souhlasil. A pokud jde o ten plán na autobiografickou knihu, zkonkretizoval se na pěšince poblíž tvého bydliště, kde jsem kráčel se Stéphanem Lerougem pod palčivým sluncem v srpnu 2012. To bylo potřetí, cos nás pozval na své panství s vinicemi v Gruissanu, kde si každé léto vychutnáváme tvé ročníky vína Château Bel Évêque. Mimořádně jsme přitom zahořeli pro tvou oblíbenou sortu stoprocentní syrah! Nemyslel jsem, že vynaložíš tolik snahy na odmítání jít do toho se mnou. Musím říct, že jsi byl velmi tvrdým protivníkem, na úrovni. Bravo, Pierre! Gratuluju! Dostal ses od „Víš, na potomstvo já kašlu“ k „Když souhlasím, tak jen abych ti udělal radost“. Dokonce sis troufl na skvělé: „To nebude nikoho zajímat!“ Bylo to z pýchy, ze skromnosti nebo z koketnosti? Ne. Obavy, že nebudeš na výši? Taky ne. Přehlédnout celý život, projít 15

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 15

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

tři sta stránek, chápu, že to je nepříjemné, zvlášť pro tebe, kdo žiješ okamžikem a máš hlavu plnou plánů. Řekl jsem ti před svědkem, že budeš šťastný, až bude kniha dokončena. A před pár dny ses mi svěřil, že ti psaní schází. Často mi říkáš, že toho o tobě vím víc než ty sám. Právě proto jsem se s tebou nejspíš pral. Věděl jsem, že tahle kniha je dar pro všechny, kdo tě mají rádi, a že tě nakonec potěší. Jérémie Imbert

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 16

9.6.2020 16:36:58

Jérémie, kdybych vzal v úvahu všechny hry, které jsem směl hrát, všechny filmy, které jsem mohl natočit a které jsem neuskutečnil, mohl ses podílet na mnohem zajímavější autobiografii. Když je člověk mladý, nemyslí moc na svou autobiografii, stejně jako na svou smrt. Že bude jednou třeba složit účty Bohu, a co víc, svému publiku!

É Ve chvíli, kdy si s tebou píšu, ani nevím, za kolik bude můj vydavatel tu knížku prodávat, a třesu se při pomyšlení, že na to, co se v ní píše, bude moc drahá. Právě jsem si znovu dočetl Chateaubriandovy Paměti ze záhrobí a hned jsem dostal chuť s těmi mými skoncovat. Nehledě na mnohem peprnější Casanovovy Paměti. Jsem tedy nucen odpovídat na tvé otázky, den po dni, místo abych je trávil promýšlením cest, o kterých sním od dětství, například do Konakry nebo do Düsseldorfu. – Do Düsseldorfu? Proč do Düsseldorfu? – Víš, že Düsseldorf je bývalá rybářská vesnice a že v dnešní době, podrž se, je to jedno z nejvýznamnějších německých burzovních center? – Jo?… – A víš, že hrad Jägendorf… – Pierre, odchylujeme se od tématu… – Počkej, a Konakry, víš, že jeho historické centrum leží na ostrově Tombo a že zastavěné území přesahuje na poloostrov Kaloum? 17

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 17

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

– Jo, Kaloum, samozřejmě, ale zase se vzdalujeme od tématu… – Ale vůbec ne. Co je to autobiografie: mluvit o životní dráze člověka, o jeho snech, jeho cílech, zklamáních, ať je to herec, muzikant nebo řezník. – Četl jsi už autobiografii nějakého řezníka? – Jasně. Například Jacka Rozparovače. Já mám chuť jet do Düsseldorfu a mluvím o tom. A nejsem jediný. Ludvík XVI. tam chtěl taky, a jeho sen se zhroutil ve Varennes. – Jo?… – Já hlavně rád mluvím o druhých. Hlavně o těch velkých. O Busteru Keatonovi tak s tebou můžu mluvit celé hodiny, s tím jsem vyrůstal. Ale i o ostatních, o všech ostatních. Vycházím ze zásady, že od každého se mohu něco naučit. Problém je, že já všechno zapomínám. – To je otrava, když se píše autobiografie. – Neboj, to hlavní nezapomenu. –…

É Drazí čtenáři, já vám toho popletu trochu přiblížím. Vyjadřuje to zmatek mého kamaráda. Je trochu mimo, má ruce na klávesnici, s upřímným pohledem. Říká si, do jaké kaše to zabředl. A to jsme teprve na třetí stránce. Dvakrát nebo třikrát si odkašlal a pak se do toho pustil. – Dobrá, vraťme se ke všemu, co jsi neudělal, pak už o tom nebudeme mluvit a můžeme pokročit dál. – To se mýlíš. To, co člověk neudělal, je často zajímavější, než to, co udělal. A někdy to dokonce lépe vysvětlí životaběh. …

É 18

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 18

9.6.2020 16:36:58

Úvod

Tentokrát jste to pochopili: Jérémie je čím dál tím netrpělivější. Cítím, že je čas nastartovat. Tak šup, a do toho! Obrovský Pierre Brasseur, neskutečně úžasný Pierre Brasseur, si mě pozve do svého bytu u Eiffelky. Tenkrát pro mě byl Pierre Brasseur větší než celá Eiffelka. Takže jsem s ním sám, celý zkamenělý, v jeho velkém salonu. Požádá mě, abych přečetl nějaký text ze hry, kterou chce zreží rovat a v níž bude hrát. Se mnou počítal pro roli svého syna. Požádal mě, abych si zul boty, vstal a prošel se po salonu. Napřed se stydím, protože mám vždycky děravé ponožky, taky jsem zaražený, protože nechápu, k čemu to, a tak jsem začal popocházet po koberci sem a tam jako nějaký manekýn od Saint Laurenta. Poprosil mě, abych se zase obul, a mile mě doprovodil ke dveřím. Tu roli podědil Claude Brasseur. Jeho vlastní syn. – Jste trochu moc velký, vysvětlil mi po telefonu. Netroufl jsem si mu odpovědět, že kdybych si svlékl ponožky…

É Krátce nato mě pozval Marcel Carné do svého nového filmu: Podvodníci (Les Tricheurs). Dlouze mě pozoroval, okouzlený mým vzhledem, a požádal mě, abych si nabarvil vlasy: chtěl mě jako bruneta. Běžel jsem k holiči. Odcházel jsem s temně hnědou barvou. Tu roli dostal Laurent Terzieff. – Jste moc malý, vysvětlil mi jeho asistent nazítří po telefonu.

É 19

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 19

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Krátce nato mě zavolali, abych hrál s Rafem Vallonem ve filmu podle románu Pohled z mostu od Arthura Millera. Tentokrát jsem se na tu roli dokonale hodil: potřebovali blonďatého herce. Roli dostal José Varela. Byl tmavovlasý, přebarvili ho na blond. To ta moje kariéra pěkně začínala!

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 20

9.6.2020 16:36:58

DĚTSTVÍ

É – Než začnem o tvé kariéře, pověz mi o svém dětství. Hele, například tvé první vzpomínky v souvislosti s filmem. – Byly mi čtyři roky. Ještě mám ten devítimilimetrový film, co se mnou natočil jeden šprýmovný strýc, když mě vysazoval na stůl, abych dopil všechny zbytky ze sklenic, které tam stolovníci nechali. Ten rodinný film měl velký úspěch. Po celé mé dětství se exkluzivně promítal při všech příležitostech.

É Kromě tohoto mistrovského díla se vážou mé první filmové vzpomínky k okupaci. Tehdy jsem bydlel na Pigalle. Pro řadového cizince byla Francie Paříž a Paříž byla Pigalle. Důkaz: řekni mi jedinou písničku o stanici metra Jasmin nebo Picpus. Všichni si ale pořád prozpěvují „Pigalle, Pigalle…“ Tohle ale bylo krátce po osvobození. Tehdy tu byly fůry německých turistů, a všichni oblečení v šedé. Ve svých bagančatech dělali příšerný kravál. Zdálo se, že se jim tam dost líbí, mnoho se jich dokonce zasnoubilo s holkami ze čtvrti. 21

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 21

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Já to dobře viděl, protože jsem tam chodil venčit každý večer svého psa Patachou. Ty chudinky tam postávaly na chodníku a čekaly na ně, neboť se zdálo, že ti páni nechodili na schůzky vždy dochvilně. Jedna z nich si mě zamilovala. Vždycky jsme spolu chvilku poklábosili, než přišel její milý. Jmenovala se Georgette, jestli si dobře pamatuju. Moc milé děvče, a vždycky jako ze škatulky… Někdy mi dávala tabulky čokolády, co dostávala od svého snoubence. – To je od mého Fritze, říkala mi, ale tamhle už jde, honem běž… on je žárlivý… Já dával kousek čokolády Patachouovi a o zbytek jsem se dělil se spolužákem Davidem. Davida jsem měl moc rád, a taky se mi líbilo, jak nosí na rukávě přišitou žlutou hvězdu. Myslím, že to byl syn nějakého generála nebo něco takového. A pak, jednoho dne, se při docházce ve třídě neozval. – Žák Dupuis… – Zde. – Žák Defays… – Zde. – Žák Cohen… Žák Cohen… Nikdy se už neozval. Měl jsem mu trochu za zlé, že se se mnou nerozloučil, když jsem se s ním dělil o tu čokoládu. Strašlivou skutečnost jsem pochopil až mnohem později. Promiň, ale dnes se nemohu ubránit úsměvu při pomyšlení, jak německý důstojník dával tabulky čokolády malému židovskému chlapci, který se jmenoval David a na kterého nikdy nezapomenu. A pak jednoho dne odešel i on. Už nebyl Fritz, nebyla čokoláda. Snažil jsem se Georgette utěšit, ale ona se zdála očividně méně dojatá než já. 22

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 22

9.6.2020 16:36:58

Dětst ví

É A pak jsme ji jednou ráno potkali s Patachouem na rue des Martyrs. Celá zářila. Pochopil jsem, že si našla nového snoubence. – Jmenuje se John, povídá mi a podává mi plátek žvýkačky. Žvýkačka! Těžko si umíte představit, co představovala ta gumová kulička, kterou jsme slastně pořád přežvykovali. Byla to hotová Amerika, džípy, swing, ta ledabylost Amíků, tak odlišná od prkennosti Panzer Division Schlumpfstrassenflug… prostě něco takového. Takže tehdy jsem byl ve třídě král. Přinášel jsem plátek žvýkačky denně, jeden jediný. Když jsem ho důkladně přežvýkal, předal jsem ho sousedovi a ten zase dál. Ta kulička kolovala z lavice do lavice, od úst k ústům, a pak se mi večer vrátila, já si ji přilepil za ucho a schoval si ji na zítřek. Jo, skrblil jsem s ní. Velmi náhlý odchod přítele Fritze mě poučil o křehkosti životních záležitostí. John mohl také zmizet bez varování. Bůh ví, které vojenské těleso se pak bude o Georgettino tělo zajímat.

É Pigalle, to byli také pouliční zpěváci, postávající u východů z metra. Notovali tehdejší šlágry: Maurice Chevaliera, Georgese Ulmera, Alberta Préjeana a další. Lidé se kolem nich shlukovali, maloměšťáci, dělníci, děti, všichni, aby se nadýchli těch krátkých okamžiků poezie. Někteří se dokonce nechali unést a prozpěvovali si nenápadně tu písničku pro sebe, s očima plnýma hvězd, než zalezou do hloubi metra. 23

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 23

9.6.2020 16:36:58

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Dlouho, dlouho, dlouho poté, co básníci odešli, jejich písně stále zní po ulicích (Duše básníků od Charlese Treneta) Náměstí Pigalle, to byla také velká prosklená okna tanečních studií, před nimiž jsem postával a uhranutě pozoroval kličky a arabesky cvičících tanečnic a nevěděl přitom, že o pár let později tam budu sám chodit na taneční hodiny pod patronací amerických choreografů. Občas jsem venčil Patachoua velmi brzy ráno za arénou cirkusu Medrano. – Ten je ale roztomilý, ten váš pejsek, co je to za rasu? – To je šiperka, holandský námořnický pes. – Vypadá milý. – Nevěřte mu, on je mrcha. Ale poslyšte, ten váš slon je krásný. Co je to za rasu? – Je to Loxodonta. – Je z Afriky? – Ne, narodil se v Limoges. – Vypadá milý. – Moc mu nevěřte. Má šikovný chobot. A zatímco Patachou se slonem spolu mile laškovali, vodič slonů se mnou rozmlouval před vystoupením artistů z cirkusu Medrano, který tam dnes už bohužel není. Mohl se jmenovat Mauglí nebo Chán, mohl být odněkud z Puduččéri nebo z Chandannagaru, ničemu bych se moc nedivil. Ale jmenoval se Paulo a narodil se v Château-Landon. A že se chlápek z departementu Seine-et-Marne ocitne na hřbetě tlustokožce z Limoges, mi prostě rozšiřovalo obzory. Normálně mě to přivádělo ke snění. Protože když se bývalý soustružník a frézař z Château-Landon 24

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 24

9.6.2020 16:36:58

Dětst ví

může stát vodičem slonů z Limoges, nevím, proč by se vnuk průmyslníka ze severu nemohl ocitnout v čele tlupy povykujících opic někde v přívětivé džungli nebo v čele kmene Apačů na březích Rio Grande. Jo, protože můj skutečný tehdejší problém, který jsem nemohl vyřešit, byl, jestli až budu velký, budu žít v džungli jako Tarzan, nebo ve Velkém Kaňonu po boku Sedícího Býka. To je ta otázka!

É Všechny děti sní, ale moje sny byly vytrvalé. Na rozdíl od ostatních jsem nesnil mezi dvěma diktáty nebo mezi dvěma matematickými problémy. Školní úkoly, třeba řešení nějakého násobení, jehož praktickou užitečnost v mém budoucím divokém životě jsem naprosto nechápal, jsem se snažil plnit mezi dvěma chvilkami volna. Ten život v džungli jsem si samozřejmě představoval idylicky. Předně, žádná škola, blbnutí s kamarády opicemi, projížďky na sloním hřbetě, koupačky v bystřinách (pozor, nenapodobitelný kraul) a dřevěná chatrč v korunách stromů. Můj pokoj byla džungle. Po setmění jsem lezl po policích své skříně, abych se ukryl v posledním patře, chráněný před nočním nebezpečím. Představoval jsem si, jak se to v listoví dole na koberci hemží predátory slídícími po snadné kořisti. Stávalo se mi, že jsem sestoupil dolů se svým známým válečným pokřikem a divoce se vrhl na svůj leopardí podhlavník, který se právě chystal zakousnout Patachoua, mého věrného geparda. Jindy jsem byl za večera Geronimo. Můj pokoj byl Arizona. A zase, žádná škola. Tam to byl lov a rybaření. Klusal jsem na plyšovém mustangovi, abych se dostal do svého týpí pod prostěradlo napnuté koštětem. Samozřejmě jsem uvítal pár šarvátek 25

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 25

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

s americkými rangery: protiútok ze zálohy na můj elektrický vláček projíždějící obrovské rozlohy mého prérijního koberce. A v noci jsem slastně naslouchal vytí svého kojota Patachoua. Snažím se ti vysvětlit, že má představivost se bezuzdně jitřila. Nasákl jsem jí natolik, že jsem měl niterný pocit reality: já to nehrál, já to byl… Můj skutečný život se školními či rodinnými problémy mi tehdy připadal strašně nudný. Jediný způsob, jak z něj vystoupit, bylo bdělé snění.

É Když si pomyslím, že v tomtéž okamžiku si můj děda, absolvent Polytechniky a vrchní ředitel ocelářských továren na severu, kladl otázku, jestli je pro mě lepší jít na vysokou na Sciences-Po, nebo na vojenskou Saint-Cyr… Ale bylo třeba, abych mu řekl o svých záměrech tak brzy? – Dědečku, neboj se o mě, já budu žít v džungli jako Tarzan! Nebo možná napřed vedle něj, než se seznámím s jeho přáteli slony.

É Myslím, že bylo lepší trochu počkat, než mu tu dobrou zprávu oznámím. Než se sám dozvím, kam mě osud zavede, vážně jsem se zabýval tréninkem kraulu v městském plavečáku a jízdy na koni v jízdárně Nogent-sur-Marne, abych byl dobře připravený, až nastane má volba. Kongo, nebo Arizona? Zároveň mě děda šoupnul do penzionátu, abychom na tom byli stejně, až on půjde do penze. Politické vědy, nebo vojenská akademie Saint-Cyr? 26

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 26

9.6.2020 16:36:59

Dětst ví

É Nebyl jsem z rodiny, která by mě učila chodit do kina a mít ho rád. Chodilo se tam poměrně výjimečně. Četl jsem, že otec Jacquese Préverta ho pravidelně vodil na všechny filmy, i ve školní době. To měl ale štěstí, že měl takového tátu! To já si dělal při vyučování svoje kino sám. Takže když jsem viděl Bustera Keatona v manéži Medrano (protože jsem bydlel hned vedle), vůbec jsem si neuvědomil, jaká je to událost, vidět velkého Keatona tak zblízka. Teprve později jsem si řekl: „To je neuvěřitelné, viděl jsem toho pána naživo, ale tehdy jsem si neuvědomil, před jakým géniem stojím.“ Viděl jsem komika, kterého jsem následně tolik zbožňoval, snad ještě víc než Chaplina. Na to, aby ten génius burlesky udělal nějaké cirkusové číslo, mezi číslem se slonem a průměrným klaunem, musel být v tísni.

É Moje máma mě vodila do kabaretu, protože ho milovala. Kabaret mě fascinoval. Na rozdíl od divadla, které bylo na můj vkus prostší, mi přišlo neuvěřitelné, že přijde samotný chlap do kruhu světla před dva a půl tisíce třeštících osob a zazpívá, zatančí nebo udělá podívanou s kastanětami. Pomalu všude jsem viděl Joséphinu Bakerovou s pery, Maurice Chevaliera s girarďákem, Fernandela v Châteletu a dokonce i vyskakujícího, točícího se akrobatického… Tina Rossiho. Taky jsme chodili do kina, ale ne každý týden.

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 27

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

První filmy, které jsem viděl hned po válce, se promítaly v Gaumont Palace. Byly to westerny a všichni Tarzanové s Johnnym Weissmüllerem. Od indiánů bojujících s bělochy jsem tedy přešel k černochům bojujícím s bělochy. Filmy se tehdy morálními ohledy nezabývaly: indiáni i černoši byli krutí a krvežízniví te roristi, kteří šli po krku milým bělochům. Já už se spontánně stavěl na stranu indiánů a černochů. Ve skutečnosti mi byl bližší Geronimo než Buffalo Bill, apačský náčelník Cochise než generál Massu. Což nijak nesouvisí, ale hodně toho napovídá.

É Pronásledovalo mě to po celý život. Ještě dnes hájím indiány Kogi z Kolumbie i amazonské indiány. Musíte vědět, že ještě dnes jednají běloši s indiány z Amazonie se stejnou krutostí jako v 18. století pod blahosklonným dohledem své vlády. Ta posedlost bělochů pořád krást území druhých je stejně zvláštní. Evropani ukradli Severní Ameriku indiánům, Portugalci ukradli Brazílii amazonským národům, Francouzi ukradli celý Maghreb, Němci ukradli Francii… no dobrá, pak ji zase museli vrátit, Rusko ukradlo dobrých deset zemí… no dobrá, taky je vrátilo, ale dobře cítíme, že by si některé z nich zase rádo ukradlo zpátky…

É – A co tvůj dědeček? Neříkal jsi, že tě vychovávali dva dědečkové? – Ten druhý byl italský přistěhovalec, který vypadal jako Raimu. A nejspíš proto byl Raimu můj oblíbený herec. Tatáž tělesná konstituce, stejný sklon k ohromnému teatrálnímu vztekání. Ale vztekání toho prvního probíhalo v řízném 28

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 28

9.6.2020 16:36:59

Dětst ví

marseilleském přízvuku a vztekání toho druhého bylo s italským zpěvným akcentem. Jmenoval se Argimiro Paulasini. To si nevymyslíte. S takovým jménem se budete těžko vydávat za Švéda. Choval jsem k němu ohromný obdiv. Byl to italský přistěhovalec, který opustil svou zem ve věku kolem dvaceti let. Pocházel z početné rodiny, emigroval za prací jako mnoho tehdejších Italů. Někteří do Severní Ameriky, jiní si zvolili Brazílii, on si prostě vybral severní Francii. Byl to Talián. A dobře udělal, jinak bych tu nebyl, abych o sobě mohl mluvit. Než sem pěšky došel, trvalo mu to měsíce. Odešel ze své vesničky u Ancony, cestou se zastavoval, pracoval tu jako dřevorubec, tam jako dělník. Byl to obr. Když došel do průmyslového města Valenciennes, usadil se tam. Začal nošením kolejí. Vyprávěl mi, že občas cítil, jak mu po zádech stéká něco teplého. Byla to krev. Ty ocelové koleje ho zraňovaly. Jeho povaha byla ale z ještě kalenější oceli. Nakonec si zřídil malý podnik, pak střední a nakonec velký. A to všechno s chabou francouzštinou a hrozným přízvukem. Ale dokázal si uchovat svůj venkovský původ. Jako mně mu byl bližší Geronimo než Henry Ford.

É Když v roce 1945 zemřel, začal jsem Raima mít rád ještě víc. Když mluvil o mně, řekl mámě… – Jo, takže Raimu se znal s tvou matkou? Ne, mluvím o svém dědečkovi. Sleduj mě trochu! „Ze všech mých vnoučat tenhle uspěje.“ A moje máma mi to zopakovala. Zůstalo to ve mně a až do mých čtyřiceti mi tahle předpověď dodávala důvěru v osud a jistotu, že dřív nebo později uspěju.

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 29

9.6.2020 16:36:59

PRVNÍ RODINNÁ PŘEDSTAVENÍ

É – Jestli to dobře chápu, tak tvé odhodlání stát se hercem se zrodilo, když jsi viděl Bustera Keatona a Raima? – Vůbec ne. Řekl jsem ti, že jsem chtěl být Tarzan. – Ale Tarzan je literární postava. – Kdepak, já ho viděl o třicet let později na festivalu v Can nes. Seděl hned přede mnou. – Johnny Weissmüller osobně? – Jo, ale bez geparda vypadal úplně ztracený. Donutili ho, aby se oblékl, ale stejně ho nechali vyrazit ten jeho výkřik. Když jsem ho viděl tak zblízka, vrátil jsem se do dětství… teda, nevrátil jsem se moc zdaleka. – Ale tvoje matka přece chtěla, abys dělal kabaret? – Ne, ale přece jen to ona mě přiměla vystoupit na jevišti. – V divadle? – Ne. Doma. Přiměla mě, abych se naučil ten proslov o nosu ze Cyrana z Bergeracu, a protože mně se do toho moc nechtělo, darovala mi krásný mušketýrský kostým a meč. To mi zalichotilo. Tehdy v buržoazních rodinách matka vstávala: „A teď vám moje 30

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 30

9.6.2020 16:36:59

První rodinná představení

Simonka zahraje na piáno,“ před konsternovanými obličeji hostů, zděšených při představě, že vyslechnou nějakou zmršenou Bachovu skladbičku. Po mojí velké premiéře v Paříži v bytě matky jsem se vrátil na turné po venkově… do zámku prarodičů, kde jsem trávil prázdniny.

É Tam to bylo něco jiného. Velká jídelna, náročné publikum (kapitáni průmyslu, vysocí církevní činitelé, advokáti podnikatelů). Babička slavnostně ohlašovala při dezertu: – A teď vám Pierre Richard přednese… proslov o nose! – Pierre Richard? To už sis zvolil své herecké jméno? – Kdepak. Pierre Richard je moje jméno, jako Jean-Paul nebo Jean-Marc. Moje pravé příjmení je Fays. Později, mnohem později jsem ho zrušil, abych neznevážil rodinu. – To je jako příběh Schpountze od Marcela Pagnola, jak ho hrál Fernandel, co mi tu vyprávíš. – Jo, chtěl jsem je ušetřit hanby, až uvidí své jméno na pařížských plakátovacích sloupech. A pak, po celou mou školní docházku, mi spolužáci říkali „deux fesses“ (prdel), a ne „de Failly“, jak se to vyslovuje. A dobře jsem udělal. Představ si, jak mnohem později hlasatelé v rádiu oznamují: „Depardieu a Prdel v Kopytu!“ Úplně to slyším, ty komentátory, co pořád pasou po bonmotech: „Depardieu a Dvě hýždě: tři tvoří pár.“ V mé rodině mi samozřejmě dál říkají Pierre Richard, což například pořád překvapovalo návštěvy mé matky, když mi u stolu třeba říkala „Pierre Richarde, podej mi sůl!“ Trochu jako by matka Marlona Branda říkala: „Marlone Brando, chceš přidat nudle?“ 31

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 31

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Takže moje babička oznamovala: Pierre Richard vám přednese… pasáž o nosu! Já byl ve velké chodbě za dveřmi jídelny ochromený strachem: – Jakou mají dnes náladu? ptal jsem se Roberta, jednoho ze sloužících v zámku, který mi sloužil zároveň za garderobiéra a režiséra. – Vypadají moc přívětivě, pošeptal mi. Dveře se otevřely a já se pustil do tirády. Potlesk. Dvě či tři děkovačky a odcházel jsem se převléknout do své šatny… konečně ve svém pokoji, s pomocí Roberta. Nevědomky mě nakazili hereckým virem, aniž tušili, že propukne o léta později.

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 32

9.6.2020 16:36:59

RODINA A PENZION

É – Každý nemá to štěstí, že žije na zámku. Musel jsi mít nádherné dětství. – To teda jo. Já byl na šest let v penzionu. A navíc v církevním. Šest třicet: budíček. V ledovém dormitáři. V zimě. A zimy bývaly tužší, než jsou dneska. Sedm hodin: povinná mše v kapli studené jak v mrazírně. Ještě neprobuzený a ztuhlý zimou, to se ti těžko věří v Boha. Navíc bylo povinné svaté přijímání. – Žák Defays, vidím tady ve svém zápisníku, že jste nebyl už dvanáct dní u přijímání. – No… teda, já čekal, až toho budu mít dost ke zpovědi. – Určitě toho máte až dost. Čekám vás ve zpovědnici v co nejkratší době. – Dobrá, pane faráři. A to jsem si myslel, že zpověď je spontánní čin, vnitřní potřeba, pocházející z hloubi naší duše, a tady jsem se musel hlásit jako ve fabrice nebo jako u voleb. – Odvolil! Další! Vyzpovídaný! Další! Svůj talent jsem mohl plně rozvinout při nábožném zpěvu, protože není větší slast než zpívat falešně ve sboru. 33

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 33

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Vysvětlím ti to: předpokládej, že nějaká hudební fráze končí nádherným á. A ty ho pokradmu snížíš na bé. Dobrá, kdo nemá žádný cit pro hudbu, si ničeho nevšimne. Ale ostatní, ti, co mají uši, začínají něco tušit. A když při dalším opakování sklouzneš z gé na fis, začne se šířit lehká nejistota, a ta se změní ve všeobecné znepokojení. Sbor se rozkládá, dostává trhliny, drobí se. Dobráku faráři, který diriguje pevnou taktovkou, sklesnou paže a on pátrá po andělských tvářích žáků. Ucho se mu zkroutí a protáhne. Jeho očka bloudí zprava doleva a hledají viníka. Marně. Protože jestli je viník schopný zpívat falešně, což není tak snadné, tak je taky schopný zpívat čistě. Tady jste zkrátka v koncích. No dobrá, ty chvilky uvolnění nejsou nic moc, ale já jsem tím se svými kamarády odolával ospalosti a zimě.

É Půl deváté: snídaně. Brynda zvaná bílá káva a žluklé máslo. Devět hodin: začátek vyučování. Přicházejí naši učitelé, celí růžoví a dobře napapaní. Poledne: refektář. Bylo to tak špatné, že jsme jídlo někdy tajně shazovali na list papíru položený na kolenou, abychom to nemuseli polknout. A večer stejný trest. Tohle trvalo sedm let. Šest dní se jedlo hovno a v neděli ka viár. Mně by se to líbilo spíš naopak. A to jsem tam byl za bohatého synáčka!

É Poslední rok jsem si vymyslel fígl: v pondělí ráno jsem odjížděl do penzionátu, poté co jsem napsal dopis podepsaný mým dědečkem, jinak řečeno mnou, kde jsem sděloval řediteli, že 34

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 34

9.6.2020 16:36:59

Rodina a penzion

nemohu přijít do školy kvůli prudké angíně (psal jsem tolik falešných dopisů podepsaných tak říkaje mým dědečkem, že když on náhodou nějaký napsal, musel jsem ho sám opsat). A běžel jsem rovnou ke kamarádovi Minou, kde jsem strávil týden.

É – Jestli tomu dobře rozumím, vysvětluješ mi tady, že jsi vynechával hodiny. – Nevynechával jsem hodiny, vynechával jsem celý týden. Minouova matka, paní Martinová, byla skvělá žena. Jistě chápala mou samotu a zmatek mladého zámeckého pána. Láskyplně mě přijímala a po celý týden mě hýčkala. V rodině bylo šest děvčat a dva chlapci. Pro mě, jedináčka, který jedl někdy ve velké zámecké jídelně sám s Robertem za zády, to byla velká radost, sedět kolem stolu s deseti spolustolovníky: – Přidá si pan Pierre Richard trochu bažanta? Od Minou mi to znělo mnohem lépe: – Ještě trochu paštiky, kudrnáči? Z domu Martinových jsem si samozřejmě netroufal vyjít, ze strachu, abych nepotkal někoho, kdo by mohl nevinně říct mé babičce: „Hele, dneska jsem na ulici viděl vašeho vnuka, vypadal moc dobře.“

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 35

9.6.2020 16:36:59

JAZZOVÝ KLUB VE VALENCIENNES

É Jednoho dne jsme se rozhodli, Minou, jeho bratr a kámoši, že dáme dohromady jazzový orchestr. Objevili jsme Armstronga, Sidney Becheta, New Orleans a veškerý tehdejší jazz. Každý si vybral svůj nástroj. Jeden se pustil do hry na klarinet, jiný už hrál na piano, třetí už trochu na kytaru. A co zbývalo pro mě? Neměl jsem na výběr, vzal jsem si trubku. Tajně jsem si ji přinesl domů, cvičil na ni ve věžičce vzadu v zámku a pečlivě jsem ji ucpával utěrkami a vatou, abych nebyl slyšet. Hrál jsem vlastně na ucpanou trubku, ale tolik ucpanou, že jsem ani já sám nic neslyšel. Nakonec jsem se přece jen naučil pět nebo šest kousků. Naše první publikum byly sestry Minou. Dostaly za úkol přijít si nás poslechnout, ale naše publikum se během zkoušek brzy vypařilo. Zůstala tam jen Minouova máma, ze soucitu. Jednoho krásného dne jsme dostali objednávku, abychom přišli v sobotu večer hrát do městského bordelu. Tak mohlo být aspoň všech šest sester v klidu, že tam jít nemusejí. Měli jsme v repertoáru čtyři nebo pět kousků, které jsme něko36

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 36

9.6.2020 16:36:59

Jazzov ý klub ve Valenciennes

likrát opakovali, protože jiné nebyly na skladě. Abychom se vyhnuli nepříjemným poznámkám některých zákaznických rejpalů, kteří by mohli říct „A co dál?“, přispěchali jsme honem s oznámením: – Na všeobecnou žádost „When the Saints Go Marching In“! To byl náš flák, hráli jsme to za večer pětkrát. Sama ředitelka, kouzelná žena, nám říkala: – Zahrajte to naposledy, to vyžene opozdilce. – Ale jak jsi tam mohl chodit, když jsi měl být v sobotu v poledne na zámku? Vytvořili jsme celý systém, jak chodit do klubu a nevyvolat podezření mé rodiny. Večer, když jsem usoudil, že všichni už spí, zamával jsem malou baterkou, abych dal signál. Apač přecházel do útoku. V odpověď se mi ozvalo dlouhé kojotí zavytí, které se ztrácelo ve tmě. Je to dobré, Minou je tam a čeká na mě s celým kmenem. Sešel jsem dolů v pyžamu. Předtím jsem pečlivě zastrčil do stojanu na deštníky u vchodu kalhoty a pulovr. Když mě někdo potká cestou sem, pořád budu moci říct, že si jdu pro sklenku vody na pití. U vchodových dveří hop, natáhl jsem si černé kalhoty, černý pulovr, černé boty a vyšel jsem do tmy.

É V obrovském parku jsem znal každý strom. Důvěrně jsem poznával každý keříček. Hra spočívala v tom, vyhnout se nočnímu hlídači a jeho psu, kteří dělali obchůzky.Tady mi posloužila velká zkušenost z westernů. Bezhlučně jako Apač jsem proklouzl do křoví: byl jsem Geronimo. Sotva prošla hlídka, věděl jsem, že mám do jejího návratu pětatřicet minut. Přicházel jsem před strom s převislými větvemi, který jsem si ve dne vyhlédl, vylezl po něm na zeď do ulice, sklouzl na střechu auta kámošů, kteří na mě čekali, a šup na cestu do klubu. 37

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 37

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Při zpáteční cestě jsem se nutně bál víc. Vědět, kde je hlídač, nebylo snadné. Přelézt přes zeď, zapadnout mezi stromy, otevřít dveře do zámku a honem si na sebe zase vzít pyžamo. Musím říct, že Geronimo měl pěkně nahnáno. Tohle jsem musel udělat třikrát nebo čtyřikrát. Popáté jsem se nechal chytit, protože už jsem toho měl dost, plížit se jako partyzán, a vzal jsem si do hlavy, že půjdu normálně přes zahradní mříž. Neprošlo to, padl jsem na hlídače, jiného. A místo abych ho prostě pozdravil: „Dobrý den, to máme dneska ráno chladno,“ řekl jsem mu: „Dobrý den, hlavně nic neříkejte otci.“ To jsem ale právě neměl říkat. Protože on to řekl. Na druhý den jsem dostal řádně vynadáno. – To musel být mazec! – Ne, v tom já byl velmi silný. Normálně jsem na sebe prásknul, že chodím hrát na trumpetu do městského bordelu. – To byla hotová sebevražda! – Vůbec ne. Kupodivu zůstalo při tom. Dědečkovi nic neřekl. Ta věc s bordelem ho očividně zaskočila. Jako by už neměl chuť se v tom dál šťourat. Když na to tak pomyslím, pořád si říkám, co mě to nutilo říkat nebo dělat věci radikálně se protivící světu, ve kterém jsem tehdy vyrůstal, aniž byly diktovány nějakým rebelstvím. Byl to snad plod odporu vůči rodině, nějaké zkrocené a přijaté rebelie? Ne, osmašedesátý rok byl ještě velmi daleko. Ještě velmi vzdálené bylo tehdy to nádherné poetické heslo načmárané po zdech: „Pod dlážděním je pláž.“ Co mě tedy vedlo toho dne při velké slavnosti na zámku napsat holí velkými písmeny do štěrku před hlavním vchodem: H O V N O? Slovo, které jsem sám obyčejně neříkal. Jaký čert mi tohle nakukal? Byl to skandál. Představ si mého dědečka, jak vystupuje z auta a má před očima tuhle urážku, 38

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 38

9.6.2020 16:36:59

Jazzov ý klub ve Valenciennes

která ani nemá tu omluvu, že by byla poetická. Zbývala jen hrubá sprostota. Jako by to říkalo: „Pod štěrkem je hovno.“ Je těžké to připsat nějaké nerozvážnosti z mé strany, což u mě bylo běžné. A přitom to taková nerozvážnost byla, já to slovo napsal se stejnou nerozvážností, jako když jsem řekl knězi v ornátu: „Dobrý den, madam.“ Musel jsem to rychle smazat přímo před pohoršeným dědečkem s nosem zčervenalým nevolí, než přijeli první význační hosté, a byl jsem požádán, abych se neobjevoval u stolu. Je to pochopitelné, měl strach, že bude z mé strany vystaven nějakým dalším legráckám stejného ražení. Tento trest mi ostatně vyhovoval. Sám v malé jídelně jsem znovu přemýšlel o své provinilé, ale nevědomé roztržitosti. Roztržitosti, kterou mnohem později použiju při psaní svého prvního filmu Roztržitý. Tahle roztržitost ale byla mnohem zodpovědnější, promyšlenější, vědomá si ničivých následků, které vyvolá. Pojďme na to s amatérskou psychologií: je zvláštní, jak některé bezvýznamné detaily z našeho dětství mohou zůstat vštípené do naší paměti a vynořit se jednoho dne, aby nás ovlivnily v naší volbě a v našem jednání. Můj otec byl upoután na lůžko ve své zámecké ložnici. Moc nasával, jestli si dobře pamatuju. Tehdy jsem nevěděl, že to je dědičné. Tak mi aspoň nechal něco do života, protože dneska s tím čas od času zápolím, když se nehlídám. Zkrátka, jdu za ním do pokoje, celý šťastný, že ho mám konečně trochu jen pro sebe. Fiasko! Byl tam u jeho postele jeden jeho přítel. Byl to kamarád z lovu a z honů, dělník z dědečkovy továrny. To se mu musí nechat, můj otec neměl žádné předsudky o sociálním postavení svých přátel, ať byli z vysoké, nebo nízké společnosti. Záleželo mu jen na tom, aby s nimi byla švanda a aby to byli bonviváni. Pak k nim byl ohromně štědrý. 39

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 39

9.6.2020 16:36:59

NEVÍM NIC, ALE ŘEKNU VŠECHNO

Tenhle se jmenoval René. Měl jsem ho dost rád, a tak bylo mé zklamání, že se s ním dělím o otce, méně trudné. Je třeba říct, že když mě René vozil na loďce po slepých ramenech řeky Somme a odstrkával se přitom bidlem, recitoval mi latinsky, ano, latinsky, Vergiliovy básně s příšerným severním přízvukem. Prostě hotový gondoliér! On, který neměl ani základku. Nesnažil jsem se toho víc dozvědět o jeho dráze latiníka a je to škoda, ale tehdy mi bylo dvanáct nebo třináct let a ničemu jsem se nedivil. Všichni tři jsme si tedy vesele povídali, když se tam náhle objevil dědeček. Atmosféra se rázem otočila o sto osmdesát stupňů. Posadil se ke svému synovi, přeptal se na jeho zdraví a jaké se mu dostává péče. René a já jsme ani nepípli. Najednou si všiml přítomnosti toho cizince v kšiltovce. – Ale tys mi nepředstavil svého přítele, řekl synovi. René ho honem pozdravil a představil se: – René Moreau, jsem valcíř z vaší továrny, řekl dědečkovi s hrdostí kvalifikovaného dělníka a s vědomím toho, jak významné má místo. – To jo, odpověděl dědeček, a co děláte tady, místo abyste byl v práci? René koktal a žmoulal čepici. Že přišel navštívit jeho syna, aby ho rozptýlil v jeho zdravotních potížích. Hlavně ne to slovo „rozptýlit“! To bylo slovo, které dědeček vykázal ze svého slovníku! Ale přece jen ho použil: – A tak jste se přitom pěkně rozptýlil od své práce. Takže se vraťte k pecím, příteli. Měl jsem Renému poradit, aby dědečkovi zadeklamoval pár veršů z Vergilia, aby viděl, jaký je navíc skvělý latiník, ale cítil jsem, že na to není ta pravá chvíle. René se vypařil jako stín. 40

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 40

9.6.2020 16:36:59

Jazzov ý klub ve Valenciennes

Tohle setkání dvou nesmiřitelných světů, generálního ředitele železárny a obyčejného valcíře, se mě hluboce dotklo. A přitom měli oba upřímné přesvědčení. Jeden si myslel, že povinnosti přátelství mají přednost před prací, a druhý, že pracovní povinnosti jsou důležitější než přátelství. Dědeček odešel z ložnice, nejspíš aby se ujistil, že jeho dělník neslídí po chodbách zámku ve svých hrozných bagančatech. Já s otcem jsme vyprskli smíchy. To se nestávalo často, a já děkoval Renému, že mi k tomu dal příležitost. O třicet let později jsem psal scénář, kde šlo o velkého ředitele továrny, nekompromisního, který je na kordy se synem, jenž je v továrně zmocněnec pro sociální záležitosti: Nevím nic, ale řeknu všechno. Ten prevít René by si zasloužil být spoluautorem scénáře s Didierem Kaminkou a mnou. Určitě by do něj mohl vpašovat pár dialogů v latině. Zejména na konci filmu, kde rozbíjím továrnu. „Usina delenda est.“

Nevim nic ale reknu vsechno.indd 41

9.6.2020 16:36:59