Gerald Durrell
Mluvící balík Ilustroval Adolf Born
Mluvici balik_2020.indd 5
06.03.20 17:26
Tuhle knížku jsem napsal pro svou kmotřenku Deirdre Alexandru Plattovou
Milá Deirdre, tak tady je ta knížka, co jsem Ti slíbil, a doufám, že se Ti bude líbit. Nemělo by smysl, aby ses mě ptala, až se příště uvidíme, jestli je to všecko pravda, protože jsem musel přísahat, že zachovám naprosté mlčení. Ale několik maličkostí Ti naznačit můžu. Tak například Ti můžu říct, že Papouškův indický bratranec byl pták naprosto skutečný, nejenže cestoval v rolls-roycech, ale dokonce měl i mezinárodní pas. Kdyby ses někdy náhodou octla v Řecku, najdeš madam Hortensii, jak sedí na vedlejší koleji, přesně jak jsem to tu vypsal, a taky se budeš moct svézt motoráčkem do hor, vzhůru dolinou a přímo ke vchodu do Mytologie. A konečně – podíváš-li se do knížky, která se jmenuje Historie tvorů čtyřnohých a kterou napsal Edward Topsell, zjistíš, že lasičky skutečně byly lékem na bazilišky. Když je tohle všecko pravda, jak bys mohla nevěřit i tomu ostatnímu? Tvůj milující kmotr Gerry
Mluvici balik_2020.indd 7
06.03.20 17:26
J EDNA
9
Mluvící balík
Petr se Šimonem přiletěli za sest řeničkou Penelopou do Atén, a když se otevřely dveře letadla, vedro je zavalilo jako horká vlna od kamen a v prudkém slunci se zašklebili a mhouřili oči. Z Anglie byli zvyklí na šmouravé, uvlhlé počasí, ale tohle byla nádhera, oba kluci se protahovali a pomrkávali přimhouřenýma očima jako kočka u krbu a celí okouzlení poslouchali, jak kolem nich ze všech stran prská a srší řečtina, tou tam totiž mluví kdekdo. Strýček Jindra byl na první pohled tak trochu rána mezi oči, protože ho byl opravdu kus, asi jako velikánský hnědý orel byl, měl dravčí nos, bílou hřívu a obrovitánské ruce, kterými kolem sebe neustále máchal. Nešlo jim do hlavy, jak vůbec někdo, když vypadá jako strýček Jindra, může mít tak hezounkou dceru jako Penelopka, protože ta byla drobounká a měla velikánské zelené oči a kaštanové vlásky. „Ahá,“ pravil strýc Jindra a dělal na ně zuřivé oči, „tak jste tady, co? Dobře, dobře. Jsem rád, že vás vidím. Ještě radši jsem, že už jste aspoň o něco míň odpudiví, než když jsem vás viděl naposledy – hned když jste se narodili. Byli jste jak mláďata od bílých myšek, celí růžoví a nechutní.“ „Tati,“ podívala se na něj Penelopa, „nebuď sprostý.“ „Sprostý, sprostý?“ žasl strýček Jindra, „já přece nejsem sprostý, jen jim to říkám.“ „To jsou vaše věci, tamhleto?“ ptala se Penelopa.
Mluvici balik_2020.indd 9
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
10
„Ano,“ přikývl Petr, „ty dva kufry a loďka.“ „Loďka?“ opakoval strýček Jindra. „Jaká loďka?“ „Je to taková nafukovací lodička,“ vysvětloval Šimon. „Táta nám ji koupil.“ „Ale to jste udělali dobře, že jste si ji přivezli,“ divil se strýc Jindra. „Velice inteligentní čin, mládenci.“ Mládenci se radostí celí rozzářili a rozhodli se, že strýček Jindra snad nakonec přece jenom nebude tak zlý. Sebrali zavazadla, nacpali je strýci Jindrovi do kufru toho jeho velkého otevřeného auta a rozjeli se do prudkého slunce. Krajina byla už za chvilku posetá stříbrnými tečkami olivovníků a tmavozelenými cypřiši, které se proti modrému nebi tyčily jako ostří oštěpů. Strýček Jindra měl v kopcích nad modrým mořem vilku, domek s širokými terasami stíněnými révou, která byla obtěžkána tak velikými hrozny, že to kluci ještě v životě neviděli. Dům měl bílé zdi a obrovské zelené okenice, a ty když se přivřely, byl v pokojích chládek, přítmí a zeleno jako v akváriu. Kluci dostali velikánský pokoj, byla tam podlaha s dlaždicemi a francouzské okno, které vedlo na vínem obrostlou verandu. „Jú,“ těšil se Petr, „to si budu moct každé ráno před snídaní utrhnout pár hroznů.“ „A na zahradě jsou pomeranče, mandarinky a fíky,“ usmívala se Penelopka, „a taky melouny, meruňky a broskve.“ Seděla na posteli a pozorovala je, jak vybalují. „Já nějak pořád ještě nemůžu věřit, že jsme opravdu tady,“ vrtěl Šimon hlavou. „Já taky ne,“ souhlasil Petr, „ale asi to tak bude, když je tu takové vedro.“ Penelopka se zasmála. „Tady bývají mnohem větší vedra.“ „Takže na to je jediná odpověď: koupat se v moři,“ rozhodl se Petr.
Mluvici balik_2020.indd 10
06.03.20 17:26
Mluvící balík
„To jsem si právě říkala, že bychom mohli udělat odpoledne,“ navrhla Penelopka. „Po obědě. Tady zrovna pod námi je obrovitánská pláž a tam je nádherné koupání.“ „A spustíme na vodu lodičku,“ volal nedočkavě Šimon. „Prima!“ těšil se Petr. „Vydáme se na výpravu za objevy.“ A tak, když se naobědvali, převlékli se všichni tři do plavek, vzali loďku a pumpičku a po kamenité stráni, kde sladce voněl tymián a myrta, slezli dolů a tam už se na obě strany, kam jen oko dohlédlo, táhla velká, oslnivě bílá pláž. Modravé vody byly klidné jako jezero a průzračné jako sklo. Než nafoukli člun, pořádně se zahřáli a každou chvíli si museli odpočinout a skočit do moře, aby se ochladili, než mohli pumpovat dál. Ale pak už loďku konečně nafoukli, tučně se pohupovala v mělké vodě jako baculatý modrý obláček. Vyškrábali se na palubu a vzali si s sebou nejnutnější cestovatelskou výbavu, kterou si museli na Penelopin rozkaz přinést: velký plážový slunečník a brašnu s limonádou. Šimon a Petr se usadili k veslům, Penelopka ke kormidlu a vyrazili podél pobřeží. Slunce do nich pralo, od břehu slyšeli, jak ve vzdálených olivách cvrkají cikády. Když měli za sebou asi tak půl kilometru, přestali kluci veslovat a otřeli si pot z tváří. „Je to dřina v tom vedru,“ vzdychal Petr. „To je,“ souhlasil Šimon. „Už jsem celý upečený.“ „Já myslím, že už jsme dojeli dost daleko,“ řekla Penelopka. „Nakonec, jste tady první den a je opravdu dost horko. Pojďte se tady někde utábořit.“ Šimon se ohlédl přes rameno. Nějakých sto metrů před nimi vybíhala od břehu dlouhá, nízká písečná kosa a za ní byl maličký záliv. „Co třeba tamhle?“ navrhl. „Zakotvíme tam u té kosy.“ Zaveslovali do zátoky a lodičku zakotvili v klidné vodě, roztáhli slunečník (vrhal skvrnku stínu velkou asi jako hříbek) a Penelopka otevřela tři láhve limonády. Leželi tam, vděční i za ten kousínek stínu, a žíznivě lokali limonádu. Oba kluci, omá-
Mluvici balik_2020.indd 11
11
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
12
mení vedrem a vyčerpaní veslováním, usnuli, hlavu položenou na loket místo polštáře. Penelopka dopila limonádu, chvilku klimbala, ale pak se rozhodla vylézt na vrchol písečného přesypu a podívat se, jak vypadá pláž na druhé straně. V písku se skoro nedalo chodit, jak byl rozpálený, ale přesto se dostala až na vrchol přesypu, vypadalo to, že se pláž táhne až někam za obzor, ale v dálce se vzduch tak tetelil vedrem, že se tam vlastně nedalo už nic rozeznat. Zrovna se chystala, že se vrátí do vytouženého stínu slunečníku, když si všimla té věci ve vodě. Nejdřív myslela, že je to poleno, ale i bez větví to bylo na poleno moc tlusté. Pomalu se to pohupovalo ke břehu, poháněly to nepatrné vlnky vyvolané mírňounkým větříkem, který se právě zvedl. A za chvíli už to moře vyneslo na břeh, zrovna pod místo, kde Penelopka stála, takže uviděla, že je to velký balík zabalený v balicím papíru a převázaný rudým provazem. Zastavilo se to na břehu a Penelopka chtěla seběhnout dolů z přesypu a prozkoumat to, ale vtom balík promluvil. „Co to, ohó,“ pravil balík takovým jako skřehotavým hlasem. „Co to, ohó, země, ohó! Namouduši, no, vždyť už je taky načase. Tohle věčné houpity nahóru, houpity dólu, houpity nahóru, houpity dólu je závadné pro mé vnitřnůstky.“ Penelopka na ten balík pod přesypem nevěřícně zírala. Vypadal jako veliký, docela obyčejný balík v balicím papíru, převázaný rudým provazem, na výšku měl asi tak devadesát centimetrů, na šířku takových šedesát. Měl tak trochu tvar jako starodávný včelí úl. „Mořská nemoc je metla,“ pokračoval balík. „Moje prababička jí trpěla tak, že dostávala mořskou nemoc i ve vaně.“ „S kým se to propánakrále baví?“ žasla Penelopka. „Přece ne se mnou.“ A zrovna v tu chvíli se z balíku ozval další hlas. Slabounký, slaďounký hláseček, jako ozvěna ovčího zvonce. „Prosím tebe, přestaň mě otravovat s tou svou prababičkou a mořskou nemo-
Mluvici balik_2020.indd 12
06.03.20 17:26
Mluvící balík
cí,“ klinkal podrážděně. „Je mi zrovna tak zle jako tobě. Chci jenom vědět, co si teď počneme.“ „Jsme na místě,“ pravil zase ten první, skřehotavý hlas, „a to díky mým skvělým mořeplaveckým schopnostem. Teď si počkáme, až nás někdo zachrání.“ Penelopka usoudila, že na to, aby v něm byla nějaká lidská bytost, je balík moc malý, natož aby tam byly lidské bytosti dvě, a přece se nedalo popřít, že se z něho ozývají dva hlasy. Trošilinku z toho na milou Penelopku šel děs a měla pocit, že by jí bylo mnohem líp, kdyby jí tuhle záhadu pomohli vyřešit Petr se Šimonem, a tak se obrátila a už pelášila dolů z přesypu ke slunečníku, kde si zatím oba kluci pěkně vyspávali v blahé nevědomosti o dobrodružství, které jim právě začínalo. „Petře, Šimone, vzbuďte se,“ syčela Penelopka šeptem a třepala jimi. „Vstávejte, je to strašně důležité.“ „Co se děje?“ sedl si Šimon a ospale zíval. „Řekni jí, ať jde pryč,“ mumlal Petr. „Já chci spát, na hraní je horko.“ „Já si nehraju!“ šeptala Penelopka uraženě. „Musíte vstát, našla jsem za přesypem něco strašně divného.“ „Co jsi našla?“ protáhl se Šimon. „Balík,“ vyhrkla Penelopka. „Veliký balík.“ „To snad není možné,“ zasténal Petr. „A jenom proto jsi nás vzbudila?“ „Co je na takovém balíku, prosím tě, zvláštního?“ zeptal se Šimon. „Už jsi někdy našel balík, který mluví?“ posmívala se mu Penelopka. „Mně se tedy takové věci zrovna moc často nestávají.“ „Mluví?“ vyprskl Petr a konečně se úplně probral. „Mluví? Máš moc bujnou fantazii. To bude úpal.“ „Mluvící balík?“ vrtěl Šimon hlavou. „Ty si z nás utahuješ.“ „Neutahuju si z vás a nemám úpal,“ zlobila se Penelopka. „A dokonce mluví dvěma hlasy, abyste věděli.“
Mluvici balik_2020.indd 13
13
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
14
Kluci na ni zírali. Bylo jasné, že nežertuje, a zrovna tak jasné bylo, že nemá úpal. „Poslyš, Penuško,“ ošíval se Šimon, „víš určitě, že si to nevymýšlíš?“ Penelopka vzteky zadupala. „Co bych si vymýšlela,“ šeptala zuřivě. „Vy jste oba tak pitomí. Prostě je to balík a má dva hlasy a mluví si sám se sebou. Když mi nevěříte, tak se tam pojďte podívat.“ Kluci si říkali, že na ně Penelopka šije nějakou boudu, a tak se jen velice neochotně zvedli a šli za ní na písečný přesyp. Když došli nahoru, dala si Penelopka prst na rty a udělala: „Psssst!“ Pak si lehla na bříško a poslední kus cesty se plazila. Za chviličku nad vrcholkem přesypu vykoukly tři hlavy: jedna plavá, jedna tmavá a jedna barvy mědi. Na úpatí přesypu na druhé straně ležel balík. Tříštily se o něj malinké vlnky a kluci na něj v úžasu zírali, protože si dvěma hlasy začal zpívat. Z čaromrkve prima štrůdl, kdo ho jedl, ten nezchudl, jó, prase v chlívě, kozel i ten pudl nemůžou se dočkat, že si dají z čaromrkve štrůdl. Z čaromrkve prima placky, z těch je každý mladý, čacký, jó, osly, poníky, koně i macky nejlíp krmí ten, který jim dává z čaromrkve placky. „Z čaromrkve prima kaše! Ta dodá vždy síly!“ zaševelí pán i domácí zvěř naše, celý svět by rychle zašel, nebýt z čaromrkve kaše.
Mluvici balik_2020.indd 14
06.03.20 17:26
Mluvící balík
„Tak vidíte,“ šeptala Penelopka vítězoslavně. „Co jsem vám povídala?“ „To je k nevíře,“ vrtěl hlavou Petr. „Co myslíte, že by to mohlo být? Párek trpaslíků?“ „To by museli být tedy moc malí trpaslíci, aby se vešli tady do toho,“ krčila Penelopka čelo. „Těžko poznáme, co to je,“ řekl Šimon, klučina praktický, „dokud to nerozbalíme.“ „A jak víš, že to bude vůbec chtít rozbalit?“ ptal se zamyš leně Petr. „Říkalo to něco, jako že se to nechá od někoho zachránit,“ vzpomněla si Penelopka. „No tak se zeptáme,“ rozhodl Šimon. „Anglicky to mluví, tak co.“ Sešel z přesypu, Penelopka s Petrem za ním, a blížil se k balíku, který si vesele zpíval dál a nic nedbal, že Šimon stojí nad ním.
15
Z čaromrkve prima šťáva, ta nám pevné zdraví dává, pro robě i starce pravá strava, má ji rád ten, kdo ví, co je dobré: z čaromrkve šťáva. Šimon si odkašlal. „Promiňte prosím,“ pronesl zdvořile, „nezlobte se, že přerušuju, ale…“ Z čaromrkve polívčička, třikrát denně aspoň lžička postaví na nohy tetku, strýčka, nikdo neodolá, když ho čeká z čaromrkve polívčička. „Promiňte, prosím,“ řekl Šimon znovu, mnohem hlasitěji.
Mluvici balik_2020.indd 15
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
16
Nastalo ticho, protože balík přestal zpívat. „Cccco to bylo?“ ozval se konečně cinkavý hláseček slabounkým, ustrašeným šeptem. „Hlas,“ zaskřehotal druhý hlas. „Jsem si téměř jist, že to byl hlas, pokud to ovšem nebylo hromobití, tajfun, povodeň nebo třeba zemětřesení anebo…“ „PROMIŇTE PROSÍM!“ pravil Šimon už opravdu velice hlasitě, „ale chcete rozbalit?“ „No prosím,“ skřehotal hlas, „neříkal jsem, že je to hlas? A nabízí, že nás rozbalí. To je ovšem velice laskavé. Řekneme mu ‚ano‘?“ „To jistě,“ zacinkal ten druhý hlásek. „Když už jsme tak dlouho ve tmě.“ „Tak dobrá,“ ozval se skřehotálek. „Dovolíme vám, abyste nás rozbalil.“ Děti balík obstoupily, Šimon vylovil z kapsy kudličku a opatrně přeřízl silný rudý motouz, kterým byl balík ovázaný. Pak začali rozbalovat. Když děti papír stáhly, našly pod ním něco, co vypadalo jako velikánská prošívaná čajová panenka, bohatě zdobená zlatě vyšívaným vzorem listí a květin. „Ehm, přejete si, abychom vám sundali tu vaši… ehm… tedy vaši… čajovou panenku?“ dotázal se Šimon. „Čajovou panenku?“ rozhořčeně vyjel skřehotavý hlas. „Čajovou panenku, ignorantský hlase? To prosím není žádná čajová panenka. To je pléd proti nočnímu větru a nepřízni počasí, vyrobený z pravého duhového housenkového hedvábí, abyste věděli.“ „Aha,“ uklonil se Šimon, „račte prominout. Tak ať už je to co chce, máme vám to sundat?“ „Ale samozřejmě,“ odpověděl hlas skřehotavě. „Nešetřte silami, aby vaše záchranná akce byla korunována úspěchem.“
Mluvici balik_2020.indd 16
06.03.20 17:26
Mluvici balik_2020.indd 17
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
18
Na vrcholku čajové panenky bylo jakési splétané ouško, Šimon za ně vzal a celý příkrov zvedl. Byla pod ním veliká, kupolovitá zlatá klec, jenže tahle klec byla něco úplně jiného než všechny klece, jaké děti kdy viděly, protože byla zařízená nesmírně elegantním miniaturním nábytkem. Kromě dvou bidýlek a hrazdičky z cedrového dřeva tam byla krásná postel s nebesy a rudými sametovými záclonami kolem dokola a s nádherným přehozem sešívaným z malinkatých kousíčků pestrého hedvábí a damašku, dále pak maličký jídelní stůl a židle ve stylu Ludvíka Patnáctého a elegantní skleněný příborníček plný nádherného, ručně malovaného porcelánu. Pak tam bylo vysoké zrcadlo ve zlatém rámu, vedle něho visel hřeben a kartáč se slonovinovou rukojetí, dále velice pohodlná pohovka čalouněná královsky modrým sametem a vedle ní spinet z růžového dřeva. A na pohovce si hověl nejpodivuhodnější papoušek, jakého děti kdy spatřily. Peří měl nachové a zlaté, zelené, modré a růžové, jiskřilo se a lesklo měňavě jako opál. Měl velký, hladký a zahnutý zoban – černý tak, že to vypadalo, jako by byl vyřezán ze dřeva – a zimostrázová očka. Ale nejúžasnější na tomhle papouškovi bylo, jak byl opeřený. Místo aby hezky hladce leželo, bylo každičké pírko stočené jako pudlí kožíšek. Vypadal s tímhle kabátem jako nějaký podivně zbarvený strom, když mu na jaře pukají pupence. Na šešulce měl zelenou hedvábnou čepičku s dlouhým černým třapcem. Vedle pohovky, na níž odpočíval papoušek, byl malinký stoleček a na něm další klec, ale docela maličká, asi jako náprstek, a v té seděl zářící zlatý pavouk s nefritově zeleným křížem na zádech. Dětem bylo jasné, že cinkavý hlásek patří pavoukovi a skřehotavý hlas papouškovi. „Tak tohle je to,“ žasl Petr. „To?“ pravil papoušek a rozhořčeně se posadil. „To?“ „Papoušek je to!“ radovala se Penelopka. „Tak on to byl jen nějaký obyčejný mluvící papoušek,“ mávl Šimon rukou. „Že nás to nenapadlo hned.“
Mluvici balik_2020.indd 18
06.03.20 17:26
Mluvící balík
„TAK HELEĎTE SE!“ děl papoušek tak hlasitě a tak zuřivě, že děti zmlkly. „Tak heleďte se,“ pokračoval už trochu mírnějším hlasem, teď když už si získal jejich pozornost. „Mohli byste si laskavě odpustit ty řečičky o ‚nějakém obyčejném‘ papouškovi, jo?“ „Jejej, promiňte,“ omlouvala se Penelopka. „My jsme vás nechtěli urazit.“ „Ale urazili,“ odsekl papoušek. „Ale jste přece papoušek, nebo snad ne?“ zeptal se Petr. „No prosím, už zase začínáte,“ zavřeštěl papoušek vztekle. „V jednom kuse pořád pindat papoušek, nějaký obyčejný papoušek. Já nejsem nějaký obyčejný papoušek, já jsem nad všechny papoušky a ze všech papoušků nejpapouškovatější.“ „Nezlobte se na nás, ale my vás asi tak docela nechápeme,“ krčila Penelopka rameny. „Kdekdo, nějaký obyčejný papoušek může být kdekdo, tedy kdejaký papoušek,“ vysvětloval papoušek, „jenže já jsem nadpapoušek. Mohli jste to ostatně poznat už podle iniciál.“ „Iniciál? Jakých iniciál?“ ptal se nechápavě Šimon. „No přece mých,“ pohodil papoušek hlavou. „Tedy musím říct, že kladete opravdu neslýchaně směšné otázky.“ „Ale o jaké iniciály jde?“ zeptala se Penelopa. „Tak si s tím poraďte sami,“ pravil papoušek. „Jmenuju se Percival, Archibald, Pandulf, Oskar, Uriáš, Šebestián, Eleazer, Kornelius.“ „Ale jistě, a to dohromady dává ‚papoušek‘,“ zatleskala Penelopka nadšeně. „To máte ale krásné iniciály.“ „Děkuji,“ uklonil se papoušek skromně. „Takže právě proto nejsem jen tak nějaký obyčejný papoušek. Jsem nadpapoušek. Můžete mi tykat a říkat mi Papouš.“ „Děkujeme,“ uklonila se způsobně Penelopka. „Tadyhle to,“ pokračoval a ukázal křídlem na malou klícku, „je moje zpívající pavoučice Dulcibela.“
Mluvici balik_2020.indd 19
19
06.03.20 17:26
Gerald Durrell
20
„Dobrý den,“ řekly děti. „Dobrý den,“ řekla Dulcibela. „Dobrý den,“ pravil papoušek. „Musím říct,“ pronesla Penelopka zamyšleně, „že už chápu, proč jsi nad všechny ostatní papoušky. Nechci se nikoho dotknout nebo tak, ale ty tedy mluvíš líp než většina ostatních papoušků. Myslím jako inteligentněji, chápeš, jak to myslím, že? Rozumíš, jako bys věděl, o čem mluvíš, a to většina papoušků rozhodně neví.“ „Pochopitelně,“ připustil papoušek. „A víte, proč většina papoušků neví, o čem mluví?“ „Proč?“ zeptal se Šimon. „Protože je učí lidi,“ opovržlivě si odfrkl papoušek. „Krajně zavrženíhodný způsob školení.“ „A jak ses tedy vyučil ty?“ chtěl vědět Petr. „Mě učil slovník,“ odtušil papoušek pyšně. „Slovník?“ opakovala po něm nevěřícně Penelopka. „Prosím tě, jak může někoho učit slovník?“ „Jak? Jak jinak?“ odpověděl papoušek otázkou. „S většinou papoušků, i když ovšem ne se všemi, je ta potíž, že – jak říkám – je učí lidi. A právě proto taky nevědí, co říkají, protože lidi jim nikdy nevysvětlí, co je vůbec učí.“ „To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal se Petr. „Který zdravý, normální, inteligentní papoušek, který má všech pět pohromadě a váží si sám sebe, by od rána do večera kvákal pořád jen ‚Lorrrra, dobrrrrý‘, kdyby věděl, co to znamená?“ tázal se papoušek hlasem vášnivě rozechvělým. „Který slušný, poctivý, plachý, ostýchavý, cudný a skromný pták by poskakoval po světě a vyzýval úplně cizí lidi: ‚Pošimrrrejte Lorrrru‘, kdyby věděl, co to znamená?“ „Když se to řekne takhle, připadá mi to skoro jako týrání,“ řekla Penelopka zamyšleně. „Ano,“ přisvědčoval Šimon, „jako ty ukrutné pitomosti, co dospělí učí malé děti – ‚táta, máma, haf haf‘ a tak dále.“
Mluvici balik_2020.indd 20
06.03.20 17:26
Mluvící balík
„Přesně tak,“ podotkl Papouš vítězoslavně. „Jen si to vemte, které normální dítě by chodilo po světě a říkalo každému příslušníku ungulátů, kterého potká, ‚bú bú‘, kdyby vědělo, co to znamená?“ „Každému příslušníku čeho?“ zeptal se Petr. „On myslí voly,“ vysvětil mu Šimon, protože se v cizích slovech vyznal líp než Petr. „Kdepak,“ pokračoval Papouš, „mluvit se jeden naučí, jenom když ho vyškolí slovník, a já jsem měl to veliké štěstí, že mě vychoval velký, laskavý a zcela komplexní slovník, zkrátka slovník nad slovníky, slovník s velkým S, slovník ze všech slovníků nejslovníkovatější.“ „Jak může někoho vychovat slovník?“ vrtěla Penelopka hlavou. „Tam, odkud pocházím já, to možné je,“ ujistil ji Papouš. „Ze všech knih, co tam u nás máme, je veliký Slovník nejhumánnější, tedy hned po Velké knize zaklínadel a Hepsibarově herbáři.“ „Já tomu prosím nerozumím,“ přiznala se Penelopka. „Jsi obzvláště obstrukčně a obskurantisticky obtúzní holka,“ otočil se po ní Papouš, „a k tomu ještě inkonsekventní, inkoherentní a vůbec inkompetentní.“ „Podívejte, pane Papouši, nevím, proč byste měl zase začínat s těmi svými sprosťárnami,“ ohradil se Petr. Většině těch slov sice nerozuměl, ale i tak se mu zrovna nezamlouvala a měl pocit, že by svou sestřeničku měl bránit. „Sprosťárnami?“ vyjel Papouš. „Sprosťárnami, jo? To nejsou žádné sprosťárny, prostě musím občas nějakých těch pár slov provětrat, chudinky malinké. Patří to mezi moje úkoly.“ „Slova a provětrat?“ opakoval po něm Šimon. „Jak to?“ „On je vrchní správce slov,“ zacinkala najednou Dulcibela slabounkým hláskem. „Je to velmi důležitá funkce.“ „Až budeme potřebovat, abys nás přerušila, tak ti řekneme,“ utrhl se na ni Papouš a přísně po ní loupl okem.
Mluvici balik_2020.indd 21
21
06.03.20 17:26