Issuu

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 3

Zuzana Hubeňáková

Můj bratr albatros a jiná rodinná zvěrstva

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 4

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 5

Věnováno mým třem bratrům Alešovi, Denisovi a Martinovi, z nichž ani jeden není předlohou pro postavu zmítanou jakýmsi hormonálním vychýlením. Toto věnování píšu dobrovolně a nemá žádnou souvislost s tím, že všichni tři mladší bratři jsou větší a podle mě začínají být i starší než já a celkem bez problémů by mě přeprali. Pořadí bratrů jde chronologicky, tedy nikoliv podle oblíbenosti. To aby se zase nehádali.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 7

To, že on je děvkař a ona můj život dokáže okořenit jako málokdo, jsem věděla vždycky. Ovšem že mi hrozí stát se účastníkem střídavé péče, to mě samotnou překvapilo. Hlavně proto, že předmětem střídavé péče u nás nemá být dítě.

Začalo to před pár týdny. Léto letos urputně dělalo ostudu své pověsti. Letní sukénky zůstávaly nedotčeny ve skříni, letní kina neobsazena v parku. Dny byly dlouhé, abychom déle viděli na déšť za okny. Zemědělci u teplého čaje přemítali, co je asi potřeba k pěstování rýže. Když proto rosnička v rádiu ohlásila celkem přijatelné teploty a jeden den sucha, nemohla jsem jinak než vyrazit ven. Po předpovědi se na rádiových vlnách nesla zpráva o úžasném dětském dni v příměstské čtvrti nedaleko od nás. Divákům se tam prý představí technika záchranného systému a vojska, což je něco, co mě vzrušuje asi stejně jako třídenní rohlík. Všechno je však lepší než devadesáté osmé kolo pexesa s koťátky,

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 8

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

u kterého se Lucka vždycky rozpláče, protože mourka v košíku chtěla najít ona. Děvčata výjimečně souhlasila s návrhem bez větších protestů. Po hodině chystání a ladění náhrdelníků s tričkem jsem je konečně vmanévrovala do auta. Při vyjíždění z garáže jsem si až na poslední chvíli všimla postavy za námi. Prudce jsem zabrzdila. Lucka to nečekala a jablko, o které se právě hádala se sestrou, jí vyletělo z ruky a s mlasknutím přistálo na palubní desce auta. Pája se rozeřvala, protože sice normálně jabka nejí, ale zrovna tohle by si ráda dala. Začala obviňovat sestru, že jablko schválně zahodila, a vyjmenovávat seznam příkoří, které za čtyři roky existence od své sedmileté sestry musela snášet. Ten seznam byl dlouhý a bolestný, emotivní přednes by si zasloužil ocenit, nicméně já musela vyřešit strašidlo za autem. Vystrčila jsem hlavu z okýnka, abych zjistila, kdo velkou jablečnou katastrofu zavinil. No jo, Lenka. Rachitická šedozelená sousedka, která se do vedlejšího domu nastěhovala asi před rokem. Nikdy jsme se moc nebavily, vím o ní jen to, že se pohybuje jakýmsi podivným způsobem a nevydává při tom žádný zvuk. Ta osoba mě mírně děsí. Zahleděla jsem se za ní na zem, abych zjistila, jestli její tělo vůbec vytváří stín. Podívala se na mě očima tak světle modrýma a jakoby vymytýma, že mi v hlavě okamžitě spustila Holka modrooká. Byla jsem z ní dost nervózní, a jelikož jsem si nebyla jistá, jestli skrz zavřené rty nemluví – protože to ona umí, jak jsem se už něko-

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 9

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

likrát při pouhém pozdravu přes plot přesvědčila – pokusila jsem se holky vyzvat ke klidu. Začaly řvát o to víc. Abych slyšela šepot z Lenčiných úst, nezbylo mi než opustit auto. „Pohlídáš mi Jaroslava?“ promluvilo náhle to fluidum. Zatímco každá jiná matka by se jala vysvětlovat, proč a na jak dlouho by potřebovala dítě hlídat, výrazově úsporná Lenka se podobnými banalitami nezdržuje. Asi by jí doma vyvřel odvar z ranní mlhy. „Právě jedu s holkama na dětský den,“ pokoušela jsem se vykroutit z povinnosti starat se o průhledného chlapce, který po mamince zdědil pohled. „Jaroslav má dětské dny rád. Ještě na žádném nebyl,“ pronesla Lenka a mě tím logickým kotrmelcem natolik šokovala, že jsem vůbec nestihla zareagovat a najednou koukám, že mám v jedné ruce autosedačku, kterou snad vytáhla zpod zástěrky, a v druhé Jaroslavovu dlaň. Když jsem odtrhla překvapený pohled od plných rukou, Lenka byla pryč. Zřejmě opustila svazující pevné skupenství a vypařila se ze dvora takovou rychlostí, že jsem nestihla ani v duchu pořádně zaklít. „Ahoj Jardo, já jsem Sylva,“ sklonila jsem se ke klukovi. Zíral na mě, neřekl ani slovo, a ať jsem se snažila sebevíc, nezahlédla jsem jediné mrknutí. Jak říkám, na tuhle rodinu si dám pozor. Zvažovala jsem, jestli pro jistotu nehodit do kabelky trochu česneku. Jaroslav Průhledný mi však pohledem rázně naznačil, že by rád nastoupil do auta a já mu v tom svým bezcílným civěním bráním. Nezbylo mi tedy než oběhnout auto, usadit autosedačku a pustit mladého pána na místo. Jaroslav nastoupil, posadil se, mírně zvednul

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 10

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

ruce a zadíval se na mě s otázkou v očích. Pásy, jasně. Zase jsem ho zklamala svou nedůvtipnou reakcí. Rychle jsem svou chybu napravila a vrátila se na své místo za volant. Děvčata vzadu byla nečekanou návštěvou na pár vteřin konsternována. Velmi rychle si však vzpomněla, že aby byl život prožit naplno, je potřeba se co nejvíce tlouct se sourozencem. Jaroslav se jen beze slova ohlédnul a vzadu se náhle rozhostilo hrůzyplné ticho. Kristepane, tohohle návštěvníka z rodiny od Addamsů jsem potřebovala nejvíc. Už při příjezdu na předměstí, kde se konala slavná plánovaná akce pro děti, bylo jasné, že jsem nebyla jediná, kdo měl stejný nápad. Šňůra aut se táhla dobrý kilometr a neochotně se posouvala tak pomalu, že měl člověk pocit, že jede po D1. Po dvaceti minutách, kdy se mi pouze na zlomek okamžiku podařilo zařadit dvojku, aby mě pak fronta vyškolila, že na takové divočáky tady nejsou zvědaví, jsme se konečně dohrabali na parkoviště. Obtěžkána batohem se snad patnácti kilogramy jídla, pití, bund (kdyby náhodou byla zima), vest (kdyby náhodou byla zima jen trochu) jsem konečně sehnala všechny děti do útvaru, který bych dokázala bezpečně provést parkovištěm. Moje děti se motaly mezi auty, nereagovaly na povely a veselým hopsáním přímo pod kola projíždějících aut se snažily zbavit života nebo mě zbytků nervů. Jaroslav se na ně zamyšleně díval a zjevně nemohl pochopit, jak může být někdo, kdo je dvakrát starší než on, tak blbej. Tak na tomhle se vzácně shodneme, kamaráde.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 11

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Konečně jsem měla všechny věci a malé lidi pod kontrolou, odcházeli jsme tedy na hřiště oddávat se radovánkám. Prodírali jsme se davem lidí a já se snažila žádné dítě neztratit. Doufala jsem, že na otevřeném prostranství bude více prostoru a možností se volně nadechnout. To se mi více méně splnilo. Až do okamžiku, kdy se věci poněkud zvrtly. Prozatím jsem vůbec netušila, co mě čeká, s přiblblým úsměvem jsem se proto při každé příležitosti nakláněla k dětem a hystericky přeřvávala dav. „Vidíte? Támhle ukazuje pan policista, jak má vycvičeného pejska na lov zločinců!“ hulákala jsem na děti, ačkoliv ty mnohem víc zajímala cukrová vata na druhé straně okružní cesty. Pokoušela jsem se vzbudit zájem o probíhající exhibici policejních psů. Úspěchy nebyly valné: „Hele, jak se ten pán navlečený v ochranném oděvu snaží utéct před spravedlností!“ „Ne, nedáme si cukrovou vatu! Ano, je to spravedlnost. Pan policajt je ruka spravedlnosti a necpat se před obědem sladkým je taky spravedlnost. Protože jsem to řekla.“ „Tak ho pejsek dohnal! To se dalo čekat!“ „Nejedli byste oběd!“ „Jak se tam válí! No vidíte to?! Ten ho sejmul, co?“ „Opravdu ne a už se o tom nebudeme bavit!“ „Teď ho ten druhý pán odvolá. Podívejte. Zařval ‚Pusť!‘ a pejsek

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 12

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

by měl figuranta pustit. Aha, tak nepustí. Nebojte, on si jen tak hraje. Aha, tak snad radši půjdeme.“ Opustili jsme muže, který bojoval se šelmou o život, i policistu, který se snažil psa zpacifikovat. Ten evidentně ucítil krev a rozhodl se abdikovat na svou funkci chlupatého policisty a stát se anarchistou. Po zjištění, že jsou všechny dětské atrakce zdarma, jsem se vítězně usmála. Dneska bude maminka za barda! Vyslala jsem nenažranou trojku na skákací hrad, kolotoč, prolézačky a různé jiné kraviny. U každé jsme stáli čtvrt hodiny ve frontě, ale děti se tvářily, že pokud se na atrakce nedostanou, bude jejich dětství stát za pendrek. Kupodivu i podivný Jaroslav upustil od výrazu zpruzeného vegetariána uprostřed řeznictví. Několikrát jeho obličejem proběhnul podivný škleb, který jsem si pro sebe nazvala úsměvem. Ať to bylo cokoliv, otevřeně neprotestoval, což jsem si vyložila jako souhlas s programem. V podstatě mi bylo jedno, co se dnes bude dít. Byla jsem tam kvůli dětem, ne ony kvůli mně. Kdybych potkala někoho, kdo umí plnit zázraky a dá mi možnost, abych dnes udělala všechno, co bych ráda, válela bych se s knížkou v posteli, prolívala se zeleným čajem a zhubla pět kilo. To ovšem nikoho nezajímá. Mé potřeby jsou všem ukradené. Tak já to mám furt. Když něco chci, nemůžu to mít. Když to mám, tak za blbých okolností. Jestli se tedy dospělá ženská dá považovat za blbou okolnost.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 13

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Poprvé jsem ji zahlédla u prolézačky s kuličkami. To jsem ji ovšem neznala a netušila, kolik spolu brzy budeme mít společného. Holky se do bazénku s balónky propracovávaly snad půl hodiny, než se uvolnil potřebný počet míst a vyšla na nás řada. Pája kolegiálně prováděla Jaroslava horním patrem prolézačky. Lucka se ve spodním válela v barevných kuličkách a nadšeně řičela. Jaroslav se tvářil vyjeveně, aspoň tak jsem si vykládala jeho soustředěný pohled a mírně zvednuté obočí. Já jen tak bezcílně očumovala okolí. Občas jsem očima vyhledala dorost. Tahle atrakce má dva východy, navíc jsem netušila, jestli Jaroslav po mamince nezdědil schopnost vypařit se. Nemohla jsem riskovat, že bych jí musela uplácat z ranní rosy nové dítě, tak jsem si ho raději hlídala ještě o trochu víc než holky. Najednou přihopsala k síti Lucka. S vyvalenýma očima mi vyprávěla, že „tam někde teče teplá voda“. Než mi došlo, co se stalo, proběhla kolem obsluha atrakce. V poslední vteřině mě zaregistrovala, zasekla se v pohybu a zlověstně a za použití velmi sprostého slova se zeptala, jestli nevím, čí je tamto dítě. Prstem ukazovala do horního patra na řádně počuraného chlapečka. Nevím. Hlavně že ne moje. „Adolfku! Tak se nám to zase nepovedlo, viď? Jsme se počurali!“ začala náhle štěbetat hubená hnědovláska vedle mě. Pro jistotu jsem jí mrkla do rozkroku, jak moc je napojená na svého syna. Vypadalo to, jako by se počural jen on, ale nerada bych zpochybňovala její tvrzení, že v tom mají prsty nebo měchýře oba.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 14

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Prohlížela jsem si z profilu její velký nos a s překvapením musela konstatovat, že i přes tento zdánlivý handicap je její tvář překvapivě hezká. Světlé oči, plné rty, ani jedna vráska. Celá byla poměrně pohledná. Přesto mi byla silně nesympatická a její odporně vysoký pronikavý hlas jí body ještě ubíral. Než jsem vyhodnotila všechny nové informace a stihla zareagovat, na horním patře prolézačky se objevily další tři děti s mokrými koleny. Adolfek byl totiž velký lišák! Počural se při vylézání po schodech tak šikovně, že trefil všechny čtyři. Zásah, loď potopena. Rychle jsem zkontrolovala, kde všude došlo k znečištění u Lucky. Obsluha hulákala, ať všichni vypadnou, že to musí uklidit. Když se všechny děti nahrnuly na zaneřáděné schody, začala pro změnu ječet, ať se ani nehnou. Počurané a navíc zmatené děti tedy čekaly na další povel. Některé plakaly. Adolfkova matka naopak vypadala, že je štěstím bez sebe. Znehodnotit cizí vybavení a deset dětí navrch bylo zjevně jejím dnešním cílem. „Takový šikovný jsi! Tak dlouho jsi vydržel se nepočurat!“ gratulovala pochcánkovi k životnímu výkonu. Jelikož bylo Adolfkovi asi rok a půl, neuměl ještě mluvit a sotva chodil, považovala jsem nápad vypustit ho bez plíny do veřejného prostoru za bezohlednost. Jeho matka naopak nadšeně výskala, jak se kluk krásně zapojil do hry. Ostatních dehonestovaných dětí si nevšímala. Adolfkovi bylo naprosto jedno, co si kdo myslí o jeho velkém uri-

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 15

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

nálním představení. Ukořistil někde cizí botu, strčil si ji do pusy a s mohutným žvýkáním odcházel kamsi do davu. Jeho matka sbírala věci, které cestou Adolfek poztrácel, a snažila se ho pronásledovat. Do hry se zapojilo i dítě, které postrádalo botu, a jeho matka, která postrádala dítě, co postrádalo botu. Neměla jsem čas čekat, až bude Adolfova matka tomu malému páčit botu z čelistí. Vyrazila jsem vyhledat toaletu, kde bych mohla Lucku pořádně umýt, Pája se neochotně přidala k nám a Jaroslav už zase vypadal, jako by se právě účastnil parlamentního zasedání. Po obličeji se mu rozléval výraz absolutního nezájmu o cokoliv. Důležité ovšem bylo, že spolupracoval a šel na povel tam, kam byl žádán jít. Při cestě z toalet jsme procházeli kolem jakési nekonečné fronty. Skupina znuděných dospělých v ní stála podle výrazů už několik dní. Jejich děti se jistě nudily také, neodvážily se však protestovat po jednom velmi hlasitě a velmi důrazně proneseném zoufalém výkřiku od zúčastněného trpícího otce: „Jestli tě to nebaví, odcházíme. Já si na ksicht žádnou hovadinu malovat nechci!“ Takže malování hovadin na ksicht. Nebezpečné území. To by se holkám mohlo líbit. Tomu místu jsme se měli vyhnout. Pokoušela jsem se strhnout pozornost holek na opačnou stranu. Zapomněla jsem přitom však na Jaroslava. Ten při procházení kolem fronty náhle ztuhnul. Zahlédnul právě malované děvče, kterému na obličeji vznikala růžová Hello Kitty. „Chci!“ vymrštil prst jejím směrem.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 16

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Nechci! Pomyslela jsem si, když jsem spatřila frontu v celé její roztáhlosti. „Maaamiii, maaamiii, my chceme taky obrázek!“ začaly se překřikovat holky. „Já budu panda!“ „Já kosmonaut!“ A já v blázinci. Útrpně jsem se postavila na konec fronty, protože jsem tu přece pro ty malé caparty. Jde mi o jejich blaho. Nic není důležitější než oni. Stála jsem tam a trpěla, ale to nevadí. Děti jsou pro mě na prvním místě. Hlavně že jsou šťastné a spokojené. Že jim svítí očička a tvářičky jako jablíčka zdobí doširoka roztažené koutky v radostném… Jo, tak to není smích. Už zase řvou. No nic. Ucpu je jídlem, bude líp. Po dvaceti minutách ve frontě, která se nezkrátila ani o milimetr, nad námi prolétla stíhačka. K dnešnímu dni evidentně patří i přehlídka vojenské techniky. Se stíhačkami pár metrů nad hlavou jsem ale nepočítala. Motory nám řvaly nad hlavami, děti u nohou. Holky se mi vyděšeně přimkly k noze. Jaroslav to neudělal, ale jelikož jeho tvář opět navštívila mimika, je mi jasné, že i on se lekl. „To nic, nebudou střílet. Podívejte, nic z nich nepadá!“ zvolil jeden z otců ve frontě podivnou formu utěšování. Jiný otec vypadal, že by si celkem přál, aby něco spadlo na stůl s barvami na obličej a on mohl jít konečně domů. Jeho radost z možnosti nechat dětské tváře natřít barvičkami, které pak mohou potomci

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 17

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

krásně otisknout do sedačky v autě, oscilovala k nule. Ani on se však neodvážil odejít. Asi se bál, že děti zajmou piloty gripenů a nezdárného otce si najdou. Začínaly mě bolet nohy. Fronta se pohybovala tak pomalu, že jsem byla přesvědčená, že až se dostanu na řadu, budu mít jistě vousy po kolena. Pokoušela jsem se vymyslet spoustu báječných nápadů, jak se povinnosti zbavit a děti přivést na jinou, lepší a hlavně méně zdlouhavou zábavu. Leč marně. Děti upřeně pozorovaly dívky malující zbytečně detailně obličeje na motýlovo, psovo či kočičkovo. Jaroslav navíc trval na Hello Kitty. Bylo mi jasné, že za to mě jeho matka uřkne. Ale neměla jsem sílu vzdorovat. Osud má někdy podivné nápady. Asi abych se nenudila, přivedl mi do cesty znovu Adolfka a jeho matku. Oba se náhle objevili asi v polovině fronty. Dítě s nejstigmatičtějším jménem na světě se suverénně protloukalo dopředu. Dav nesouhlasně šuměl. Po hodinách bezcílného čekání konečně přišlo vzrušení. Pokud si někdo myslel, že nejděsivější zbraň hromadného ničení, co dnes uvidí, bude letící gripen, netušil, že mu dvojčlenná bojová jednotka ve složení pošahaná matka a malý dobyvatel vpadne do zad při naprosto nevinně se tvářící zábavě. Můžeme-li považovat stání ve frontě za zábavu. „Prosím vás, pusťte nás. On je Áďa maličký, tu frontu by nevystál,“ pokoušela se madam všechny předběhnout. Zjevně neměla tušení, že my ve frontě stojíme od doby, co bylo Mrtvé moře ještě marod.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 18

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Najednou se k ní prodral Jaroslav, založil si ručičky v bok a s naprosto jednoznačně nenávistným pohledem zavřeštěl pět centimetrů od stehna vlezlé ženy: „Neee! Já! Košičta!“ Z toho jekotu mi po zádech přejel mráz. Tohohle kluka bych si nechtěla rozhněvat. I Áďova matka pochopila, že bude muset zatroubit na ústup. Vnitřně srovnaná s tím však nebyla. Naopak se tvářila, jako by bylo napadnuto její výsostné právo nechat Adolfa okupovat, co se mu zamane. Nomen omen. „Ádínku pojď, půjdeme jinam. Tady nemá nikdo pochopení,“ zatvářila se uraženě a významně pomalu odcházela. Takhle to jistě viděla ve filmu. Jestli čeká, že se někdo slituje a zavolá na ni, ať se vrátí, že si to rozmyslel, šeredně se plete. Není čas na hrdinství. My všichni ve frontě jsme ochotni předvést, jak taky může vypadat domobrana. S pohledem plným pohrdání jsme sledovali vzdalující se záda obou postav. Všichni jsme proto dobře viděli, jak se Ádík vztekle zmítal a matka se ho marně pokoušela zkrotit, což vedlo spíše k tomu, že jej za ruku vlekla pryč. Jsem si jistá, že tenhle okamžik Ádík jednou bude vyprávět svému psychoanalytikovi. Energeticky nevyrovnaná dvojice svůj boj posouvala od fronty pomaleji, než bychom si přáli. Jít o maličko rychleji, možná by se nestalo nic z toho, co v konečném důsledku vedlo k sérii překvapivých událostí v mém životě.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 19

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Jenomže to by nesměl Áďa potkat jediného psa v historii policejních výcviků, který se rozhodl, že půjde proti systému. Pomáhat a chránit může, až bude starý. Teď chtěl žít a řádit. Ostatně jako většina policistů ve věku tří let, tak kdo mu má co vyčítat. Toho psa by nesměl vší silou praštit do čumáku. Jeho psovod by nesměl být v depresi z nevydařeného dne a musel by být při převádění psa do auta soustředěný na psa, ne na myšlenky na nejbližší rozhovor s nadřízeným, který ho pro akci vybral. Pes by nesměl zažívat intenzivní pocit, že mu svět nerozumí a to malé škvrně by podle něj mělo být na cvičáku častěji než on. Co se týče ovladatelnosti, cítil se pes být na výši a byl si jist, že by dítě nebylo schopné elegantně přeskočit vysokou překážku, jak to umí on sám. Jedině kdyby ho ta nastartovaná dítětevodka chytila za ruce, roztočila a hodila za plot. Tím by dost prospěla celému vývoji, ale bohužel se tak daleko ve svých výchovných postupech zatím nedostala. Ten pes měl náhubek. Adolf, jak se později ukázalo, svůj karate úder přímo na něj odnesl jen zlomenou zápěstní kůstkou. Pes jako by se nespokojil s tak malou daní za podivně se vyvíjející den, vytrhnul se psovodovi a vydal se na cestu za svobodou. Kdyby mohl mluvit, jistě by zařval: „Mějte se tady fanfárově, kreténi!“ O co víc však exceloval v přeskoku, o to méně uměl mluvit. Prodral se jen beze slova davem, který se před ním dokázal rozhrnout pouze částečně, a s ušima vítězně vztyčenýma se vydal vstříc dobrodružství. Přeplachtil plůtek a za neveselého řevu svého pře-

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 20

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

kvapeného psovoda „Stůj, ty chlupatej debile!“ zmizel za horizontem. Nestihla jsem udělat téměř nic. Jen jsem tam tak stála a pozorovala celou scénu. Probrala jsem se až v okamžiku, kdy chlupatej debil nebyl v dohledu, psovod s klením nemístným pro dětský den vyrazil za ním a Jaroslav začal hrozně křičet. Přeplněna dojmy jsem se podívala dolů, abych zjistila, co je zase za problém. Jaroslav ke mně natáhnul zakrvácenou ruku a mně bylo jasné, že si tenhle den budu pamatovat dlouho. Pes se kolem něj provlekl příliš blízko a zřejmě mu inkriminovaným košíkem roztrhl kůži na předloktí. Na setinu vteřiny mi hlavou problesklo, že bych možná mohla taky zdrhnout. Vzápětí jsem si vzpomněla na to, jak mě v tělocviku přes kozu dostávali tři lidi, a tenhle plán zavrhla. Nezbude než se problému postavit čelem, klukovi to pofoukat a slíbit mu tatranku, když mamince pár měsíců neukáže ruku. Můj skvělý plán narušil nějaký chlápek z fronty, který asi nabyl dojmu, že když spolu hodinu stojíme ve frontě, může klidně zachraňovat moje děti před vykrvácením. Sklonil se k Jaroslavovi, zbytečně hysterickým hlasem mu oznámil, že musí do nemocnice, ruku mu obvázal šátkem, který měl původně na čele, a ke mně se otočil s naléhavým výrazem a slovy „Je to na šití.“ Já bych spíš hlasovala pro „Je to na posrání“, ale dobrá. Půjčila jsem si sousedovic dítě a rozbila ho, budu to muset řešit. Popadla jsem Jardu za zdravou ruku, holky zkrotila zoufalým pohledem a všichni jsme sprintem vyrazili k autu. Cestou jsem ovšem

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 21

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

koutkem oka zahlédla zaparkovanou sanitku, která byla součástí místní expozice pro dnešní parádní den. Hurá, máme štěstí, kde je sanitka, tam je jistě zdravotník, řekla jsem si a propadla neoprávněnému dojmu, že přísun smůly je pro tento den vyčerpán. To jsem ještě nevěděla, že mě v sanitce čeká moje nová kamarádka. Adolfova matka. Už jen ta dvě slova zní hrůzostrašně. Byla tam. I tato dvě slova mi přinášejí nelibé pocity. Celé dohromady je to jasná katastrofa. Ječela tam na nebohého vyděšeného mladíka, který zjevně dostal za úkol jen hlídat sanitku, tak vysokým hlasem, že se v nedalekém lese jistě začali formovat netopýři k útěku. Ve chvíli, kdy mladík začínal být na vážkách a přemýšlel, jestli by nebylo snazší podle YouTube odoperovat zlomeninu než poslouchat tuhle hysterku, přiřítil se odkudsi cizí vysoký tmavovlasý muž. „Co se to tady děje?“ zahřímal autoritativním tónem. „Můj syn je zraněný!“ zakvílelo chodící prokletí. Muž měl již tou dobou přečtenou situaci, dvěma rychlými kroky přistoupil k Jardovi, odkryl šátek a ustaraně svraštil čelo. Zadíval se mi do očí a mnou proběhl podivný pocit. Najednou jsem záviděla dětem zranění a moc jsem toužila být taky ošetřená. Byl to jen jeden bleskový záchvěv, okamžitě jsem se za něj zastyděla, ale později v soukromí a klidu jsem si musela přiznat, že nepříjemný ten pocit rozhodně nebyl. Než se má nadržená duše vzpamatovala, proběhlo základní ošetření obou dětí. Muž se pokoušel zpacifikovat i Adolfovu matku, ale to by

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 22

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

snáz odjel na delfínovi, než by tahle hysterka začala mluvit k věci a tónem, který by člověku nekroutil orgány. Nakonec se, i přes její úpornou snahu všechno zkomplikovat, podařilo obě děti dopravit k ošetření do nemocnice. Kupodivu to nebylo sanitkou plnou lízátek a dětských balonků, ale sedmimístným peugeotem našeho zachránce, doktora Honzy nevím-jak-dál-protože-má-tak-krásné-oči-že-vlastně-ani-nevím-jak-se-sama-jmenuju. Vešly se tam tedy i moje holky, které s očima navrch diskutovaly o tom, jestli dřív Adolfa zadusí jeho matka při objímání, nebo Jarda vykrvácí. Oba chlapci byli překvapivě relativně klidní. Bohužel se to samé nedalo říct o nás dospělých. Já jsem obzvláště znervózněla po Honzově dotazu „A jak ty se jmenuješ, chlapečku?“ směřovaném na Jardu. To je ale výborná otázka! Jak se to dítě proboha jmenuje? Jistě má dvě jména. Jedno je Jaroslav a druhé? Zmlhovič? Průsvitný? Podivínov? Zvílysyn? Netuším, jaké je jeho příjmení, nemám žádný kontakt na jeho matku a samozřejmě nemám kartičku pojištěnce. Tu nemám ani svoji. Jsem totiž lempl. Celý můj život je jeden velký bordel, protože jsem lempl. Honza na mě upřel pohled, ve kterém bylo o trochu míň pochopení, než bych jako žena v nouzi čekala. Přece po mně nemůže nikdo chtít, abych v situaci, kdy mi cizí ženská vrazí svoje dítě na hlídání, řešila kartičku pojištěnce. Honzo, buď rozumný. Krásný a rozumný. Lomení rukama, kterému jsem se v duchu intenzivně věnovala, situaci nijak neprospělo. Naopak se ukázalo, že je kontraproduktivní,

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 23

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

protože když se člověk vnitřně soustředí na lomení rukama, zvnějšku neřeší situaci dostatečně efektivně. Zanechala jsem proto zoufání, krátce vysvětlila Honzovi celý problém a nechala ho, ať ho gentlemansky vyřeší. Je doktor. Doktoři zachraňují. Přísahali na holý pupík, že nás všechny zachrání před nemocemi a opraví v případě závady. Honza ztěžka polknul a celkem nepřesvědčivě se pokusil zakrýt mírné rozčarování. Nabyla jsem dojmu, že mnohem více než zoufalá a v nouzi mu přijdu otravná a nezodpovědná. Teď tady ale nejsme kvůli mně a mému bolavému já. Je tady malý člověk Jaroslav a tomu z ruky crčí krev. To se dá vyřešit jedině kartičkou pojištěnce. Tak to v moderním světě chodí. Nemusíte se bát žádné nemoci, pokud máte kartičku pojištěnce a vzpomenete si, jak vysoký tlak má vaše babička. Jelikož kartičku nemáme, budeme vozit dítě s lavorem krve na klíně po městě, dokud nevykrvácí. To je náš trest. Zase začínám propadat zoufalství. Naštěstí Honza vycítil z mého pohledu prázdnotu a absolutní nedostatek invence a začal konat. Svého kolegu na pohotovosti přiměl dítě zapošít, aby z něj neunikala náplň, a mně navrhnul, že mě odveze k domu matky, kterou tímto povoláme do boje. Má pravdu, Honza. Já tady přece nemusím být. Já mám svých problémů dost. Uřvané Adolfkově matce vysvětlil, co jejího syna čeká. Ta sebou na znamení pochopení v mdlobách flákla na zem, takže se zachraňovala i ona. Začala jsem mít pocit, že to celé neprožívám, ale jen sleduji jakousi nahranou humoresku.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 24

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Adolf Folta, jak ho jeho matka představila, přičemž poprskala nástěnku s rozpisem služeb, ťapkal po ordinaci, shazoval vybavení a plakal, protože ho zřejmě ruka bolela a jeho matka měla více pozornosti než on. Celá ta situace byla plná emocí. Moje holky děsivě zbledly, takže jsem je raději vypoklonkovala na čerstvý vzduch, než mi jedna omdlí a druhá se pozvrací. Jaroslava jsem nechala v ordinaci v dobrých rukách lékařů, kteří se mu nemohou věnovat, protože zachraňují paní Foltovou. Ostatně já potřebovala také péči lékaře! Respektive jeho taxikářského já. „To dítě je tedy vaší sousedky?“ pokračoval v načatém rozhovoru, když jsme se usadili v autě. „Ano. Vlastně já nevím. Ona mi ho přivedla, ať se o něj postarám,“ neobratně jsem se pokoušela vysvětlit situaci. Vysloužila jsem si jen prudce zvednuté obočí. „Víte, ona bydlí vedle, ale my se moc nevídáme. Pořád je vevnitř. Je taková zvláštní. I ten chlapec je zvláštní. Ale to je jen můj názor a já jsem vlastně taky zvláštní... Možná jsem divnější než oni.“ Proč jen mám potřebu mluvit, když nejsem tázána? Teď pošle Honza sociálku na mě i na Jardovu matku. „V které bydlíte ulici?“ zeptal se Honza, aby mi dal další šanci se absolutně ztrapnit. „Valašská. Takový žlutý dům někde v druhé půlce po levé straně. Tedy kdybyste jel od centra. Od lesa je to pravá strana. A první půlka.“

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 25

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Vzápětí mi došlo, že se neptá kvůli mně a oslnivému šarmu pomatené ženské, co neuhlídá děti a navíc se vnucuje, ale kvůli tomu, aby našel dům Jardovy matky. „Hned vedle zeleného domu, kam právě teď jedeme!“ snažila jsem se po příliš dlouhé odmlce zachránit pozůstatky své důstojnosti. Zbytek cesty jsem pro jistotu mlčela. Dokonce i na otázku na směr odbočení jsem pro jistotu použila pantomimu a i tu se pokoušela nepřehánět, abych se opět, znovu, a tudíž opakovaně, neztrapnila. K domu Jardovy matky jsem dojela se žaludkem zkrouceným v hysterické křeči. Co mi tak asi řekne, až vystoupím z cizího auta s cizím mužem a bez jejího dítěte? „Jejda, to nic, to se stane!“ nebo snad: „Nevadí, já zase minule strčila do vaší popelnice svoje odpadky!“? Představila jsem si sebe v takové situaci a nabyla dojmu, že bych ji řešila dost podobně jako paní Foltová. Mrskla bych sebou do růží a bylo by vymalováno. Já ovšem nejsem Jardova matka. Ta se možná zhmotní, jednu mi flákne a zase se promění zpět ve vílu. Nebo se úplně rozpustí. Nebo… Než jsem dokončila plodný vnitřní monolog o tom, jak moc jsem v pytli, Honza zazvonil. Dveře se neslyšně otevřely pár sekund nato. Vypadalo to, jako by mi Jardova matka vrazila dítě jen proto, aby pak mohla celý den stát za dveřmi s rukou na klice. Když zaregistrovala, že je se mnou jeden dospělý muž a nula nedospělých chlapců, mírně rozšířila chřípí. Takhle nějak se asi zlobí ondatra. „Dobrý den. Víte, já… On Jarda… Nebojte se… Tady pán je lékař…

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 26

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Kartičku bychom potřebovali…“ začala jsem svůj geniální proslov, který se jistě zapíše do dějin. Konkrétně do kapitoly Demence. „Paní Novotná vám chce říct, že váš chlapec utrpěl lehké zranění, drobnou tržnou ránu. Není to nic vážného, není důvod k obavám. Pro jistotu jsme ho odvezli do nemocnice, kde se o něj kolegové starají. Vezměte si prosím doklady, odvezu vás k němu,“ převzal slovo Honza. Musím uznat, že to řekl trochu líp. Pozorovala jsem ho, jak pevně stojí, tělo mírně nakloněné k Lence. Jeho ruce s dlaněmi otevřenými a natočenými k ní jako by zvyšovaly pocit bezpečí, poslouchala klidný, ale naléhavý tón hlasu a v duchu přemítala, jak báječné je to naše české zdravotnictví. To by se jistě v Polsku nestalo. Nebo v Ázerbájdžánu. „Tržnou ránu?“ zopakovalo téměř neslyšně fluidum. Dobrý je to, ta žena nemá emoce, proběhlo mi hlavou. „Tržnou ránu?!“ zařvala najednou Lenka. Na vílu překvapivě fortelně popadla květináč s polochcíplým muškátem a vší silou jím mrskla na zem. Jejda. Vypadá to, že mi roztržené dítě neprojde tak snadno! Oba jsme s Honzou leknutím nadskočili. Já směrem od nasrané matky znehodnoceného dítěte, on kupodivu směrem k ní. Chytil ji za ruce, upřeně se jí zadíval do očí a klidným tichým hlasem začal mluvit. Ten člověk byl v minulém životě uspávačem hadů. Není přece možné, aby někdo tak snadno zkrotil ženu, jež se tváří jako medvědice, které se někdo ve spánku pokusil vytrhat obočí do správného tvaru.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 27

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Honza S-ženskýma-to-umím-jak-velký-pán ji jen smířlivě pohladil po předloktí a mírným popostrčením ji nasměroval směrem do domu. „Běžte pro tu kartičku, vezměte si nejnutnější věci a nezapomeňte na oblíbenou Jarouškovu hračku,“ připomněl laskavým hlasem. Žena se jako zhypnotizovaná otočila a v jakémsi nábožném transu odešla splnit úkol zadaný svým novým vládcem. Bezva, problém vyřešen. Paninka si přebere Jardu, já půjdu domů, tam se zamknu a do smrti nevylezu. Tím se to celé uzavře a už nikdy se nebudu muset podívat do očí ženě, která si myslí, že když někomu jen tak vrazí dítě, dostane ho pak zpátky v původním stavu. Je potřeba to brát pozitivně. Jestli mají nějaké zvíře, třeba sovu, žábu nebo havrana, na případné hlídání ho asi dostanou sousedi na druhé straně. Vlastně jsem zvolila bezva taktiku, kterou rádi využívají mnozí fikaní jedinci. Když je někdo donutí dělat neoblíbenou činnost, něco rychle zničí s tím, že to po nich podruhé nikdo nebude chtít. Pocítila jsem obrovský vděk vůči Honzovi Vyřeším-všechny-tvoje-problémy-a-v-noci-se-vrátím-do-snu. Musela jsem mu vyjádřit svůj obdiv, radost a neskutečnou úlevu. A nebyla bych to já, trapka obecná, kdyby se mi to podařilo provést důstojně. Chtěla jsem mu mírně zaklepat na záda, uctivě poděkovat a elegantně se rozloučit. On však právě udělal krok stranou tak nešikovně, že mi naběhl k jeho směrem již napřažené ruce. Rozloučila jsem se tedy se svým zachráncem mohutnou herdou do zad. Stála jsem tam a dívala se na překvapený výraz muže, který se provinil jen tím, že se náhodou vyskytl v mé blízkosti, a teď se snaží vší silou pochopit, proč ho za to tluču.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 28

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

„Já… děkuji… omlouvám se… nezlobte se… víte, já…“ začala jsem zcela v souladu se svým stylem koktat a pak mě přemohly emoce. Oči se mi začaly zalévat slzami a brada chvět. Honza se na mě podíval pohledem, kterým se moje babička dívávala na nemocného králíka, kterého je potřeba utratit. Mírně ke mně přikročil, asi aby mě chlácholivě poplácal po rameni. Já, zpitomělá celým dnem, co nestál za nic, jsem si to zase špatně vysvětlila, vrhla se mu do náruče a začala štkát, výt a utírat si sopel do jeho ramene. Dcery, které si celou dobu před domem prohlížely krásné mandaly vyskládané z oblázků a snažily se některý z nich uvolnit, aby se jím mohly navzájem tlouct po hlavě, moje nová aktivita překvapila. Ještě se nesetkaly se situací, kdy by jejich matka padala do náruče cizím mužům a ze slz jim vytvářela slaná jezera na značkové bundě. Obecně neznají svou matku ve slabých chvílích. Jsou zvyklé na emocionální skálu. Ženu ze železa. Matku, co nikdy nepláče, každý problém bryskně vyřeší a ani si při tom nesetře pudr z nosu. Zmateně se po sobě dívaly, až najednou mlčky usoudily, že je potřeba, aby v téhle famílii projevil aspoň někdo kapku rozumu. „Mami, už zase? Nežvi fujt! Poď domu, dáš si víno a bude zase dobže!“ konejšivě vyprávěla Lucinka mému stehnu, ke kterému se vášnivě přitulila. „To je moje máma!“ snažila se ji odervat Pája a tloukla při tom svou sestru do zad. „To je moje žena!“ zaburácel za mnou hlas mého zákonného muže. Zákonní muži přichází zákonitě ve chvíli, kdy se to nejmíň

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 29

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

hodí. Zatímco k hromadě prádla určené na vyžehlení nepřijdou, jak je rok dlouhý, v situaci, kdy se jejich žena objímá s nádherným svalnatým doktorem, se klidně najednou objeví. To dělají naschvál. Jsou to tyrani. Člověk si chvilku nevinně zaobjímá a už je z toho oheň na střeše. Tahle hysterická část mužského ega je příšerně otravná. „To je pan doktor Jan… Honza… on mě zachránil. Jarda se nezávažně roztrhl. Honza ho nechal zašít… Ježišmarjá, já chci domů!“ perfektně jsem zrekapitulovala události předchozích hodin. „Co se ti stalo? Nebo je něco s holkama?!“ přiskočil ustaraný Martin k nám a začal si nás starostlivě prohlížet. Jelikož na mém těle neobjevil žádnou závadu kromě nudle rozmázlé až za uchem, přesunul svou pozornost na holky. „Pájinko, Lucinko, kdo je Jarda?!“ pokoušel se pochopit, co se asi stalo. „Můj syn. To byste mohl vědět, sousede,“ zpražila ho ostrým pohledem Lenka, která se mezitím objevila ve dveřích. „No jo, a jo. Promiňte. Je v pořádku? Co se stalo?“ pokračoval Martin ve výslechu. „Bude v naprostém pořádku. Předávám vám vaši rodinu, paní odvezu konečně do nemocnice. Na shledanou,“ pronesl s citelným chladem v hlase Honza. „Děkuji. Já se o svou rodinu postarám,“ zbytečně komisně odbyl Martin muže, který mě zachránil, a já ho za to závdavkem usoplila. Žárlivost je hrozná vlastnost.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 30

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Pochopila jsem, že je skutečně čas se rozloučit. Nebývale strohá atmosféra by mě za normálních okolností vyosila. Já byla ovšem tak rozhozená, že víc mě rozhodit už stejně nešlo. Na rozloučenou jsem se Honzovi uklonila, zamumlala pozdrav a s dítětem přilepeným na noze se pokusila elegantně opustit stanoviště. Ano, uklonila jsem se. Jsem fakt magor.

Většině rodin, ve kterých se nachází handicapovaný jedinec, se od společnosti dostává tichého uznání, podpory a sympatie. U nás je tomu právě naopak. Lidé si na nás ukazují prstem, mluví o nás s despektem a všichni jsme „Ti od toho Štěpána… víš, kterého… No jo, od TOHO!“ Přitom můj bratr je nemocný člověk. Bohužel však jeho onemocnění nemá ve společnosti příliš dobré renomé. Můj bratr totiž trpí syndromem Přefiknu, co se pohne. Štěpán je obšourník od nepaměti. Jeho neukojitelný apetit se začal projevovat už v dětství. Všem ňaderně obdařeným tetičkám si s oblibou sedal na klín, a dokud mu to procházelo, házel jim autíčka do výstřihu, aby je pak mohl intenzivně a zdlouhavě hledat. Do určitého věku to bylo přijímáno se smíchem jako roztomilý zlozvyk. V jedenácti už to začalo být nadmíru protivné i těm nejtrpělivějším ženám. V patnácti za to býval bit. Jeho obsedantní posedlost ženami odjakživa ovládala veškeré jeho konání. Ať se hnul, kam se hnul, vždy to bylo za účelem získání nové

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 31

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

trofeje. Od určitého věku neudělal nic, co by se nějak netýkalo sexu. Jeho dopisy Ježíškovi maminka pálila, aby na nás neseslaly neštěstí. A to je maminka nevěřící. Když si Štěpán přál v osmi letech kozy, špatně si to vyložila a pod stromečkem pak došlo k trapnému okamžiku. Chlapec neprojevil dostatečné nadšení nad plastovými ručně malovanými zvířátky, své přání upřesnil velmi expresivně a maminka pak zbytek večera proplakala. V deseti si už přál věci, které maminka ani neznala, dopis rovnou roztrhala a kluka pokropila svou verzí svěcené vody. Zavlekla ho do vany a zlila ledovou vodou, aby vychladnul. Marně. Nevychladnul. Upřímně řečeno, nedivím se, že se stále najdou nové a nové ženy, které propadnou kouzlu novodobého Casanovy. Musím, ač nerada, uznat, že v podstatě chápu ty zástupy husiček, co uvěřily, že právě ony změní nazírání chronického nadsamce na partnerské soužití. Můj bratr vypadá proklatě dobře. Vysoký, tmavovlasý, snědý švihák s očima modrýma jako letní nebe, hlubokým hlasem a schopností předvést pohled vyplašeného kloučka s mírně nakrčeným čelem a ďolíčky ve tvářích. Stačí mu, aby ženě při prvním kontaktu ve vhodném okamžiku položil dlaň na bedra, se zájmem se k ní naklonil, hladově se očima vpil do jejích rtů a každá má okamžitě pocit, že má přeukrutné štěstí, že si vybral právě ji. Měla jsem několikrát možnost ho naživo sledovat na počátku jeho pářícího rituálu. Fascinovaně jsem pozorovala kouzlo, které Štěpána obklopuje. On ty holky doslova dokáže obejmout pohledem.

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 32

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

Zatímco ona se nechává unést nadšením, že si ji někdo tak dokonalý vybral pro společné chvíle, že objevila muže, který umí naslouchat a živě se zajímá o její vyprávění, on přemýšlí, kam nejlépe svou oběť vmanévrovat, aby ji mohl okamžitě zneuctít. Vošustit a vopustit, to je jeho heslo. Svou od přírody příjemně tvarovanou postavu pečlivě opečovává a zdokonaluje při pravidelných návštěvách posilovny. Nebyl by to Štěpán, kdyby i tyto návštěvy neměly erotický podtext. Za vstup do luxusní posilovny neplatí ani korunu. Zakončuje každou návštěvu krátkým pobytem v sauně, do které pochopitelně nechodí ve svetru. Jelikož mu tu a tam sklouzne ručník a taky díky jeho obdivuhodnému talentu půvabně se na dřevěnou lavici naaranžovat, tam bývá v pátky přeplněno. Návštěvnost sauny stoupla dvojnásobně, což majitelka pochopitelně ráda ocení. Velice ráda by ocenila i další bratrovy nadstandardní služby. Bohužel je však příliš šeredná a bratr se považuje za gurmána. Samozřejmě mi to nezapomněl barvitě vysvětlit: „Přefiknout tuhle ochechuli by bylo příliš konzumní. Nemůžu to udělat ani jako dobrý skutek. Ona je tak hnusná, že kdybych se jí měl dotknout, musel bych si pak přirození vydrbat savem a drátěnkou. Chápej, ona je fastfoodový hamburger propašovaný do michellinské restaurace, omalovánky v Louvru, popcorn v Opeře. Souložit s takovou ženou je nepatřičné a společensky nepřijatelné pro muže mých kvalit. Já se nepotřebuju nažrat. Já prostě vychutnávám.“

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 33

A J I N Á R O D I N N Á Z V Ě R S T VA

Zajímavé je, že zatímco společnost bratra za jeho příliš častou „hru vysokou holí“ jednoznačně odsoudila, on sám se nepovažuje za sobého hnusce. Svou sexuální posedlost vydává za dar. „Pánbů mi nadělil schopnost obdarovávat, roznášet radost a vynášet ženy k oblakům. Byl by hřích, kdybych to nepoužil mírou vrchovatou,“ vykládá na potkání a tváří se přitom, jako by jednou rybou nakrmil hladovějící. Přitom jen jedním pstruhem prosvištěl všechny rybníky v okolí. Další věc, se kterou se podařený bratříček nikdy netajil, je fakt, že své úlovky archivuje. Ne že by si ty ženské nechával vycpat, to ne. Naštěstí se nesnížil ani k fotografiím přirození či odstřihávání chloupků z nich. Ačkoliv – prý o tom uvažoval. Okamžitě si pak ale vzpomněl na poslední milenku, která byla vyholená tak dokonale, že by ji musel navštěvovat pravidelně, dokud se znovu neosrstí. To nehodlal podstoupit, vymyslel proto jiný způsob, jak zaznamenat své úspěchy. On ty chuděry nejen zneužívá, on je pak ještě navíc okrade. V jeho bytě je komora plná krabic s drobnými předměty, které u něj jeho dívenky „ztratily“. Mít v takovém haraburdí systém je téměř nemožné, pro snadnější identifikaci si tedy předměty vkládá do průhledného pytlíčku s papírkem se jménem oběti, eventuálně její fotografií stáhnutou z Facebooku. Případný návštěvník si tedy může prohlédnout rtěnku Jany Bozkové, přívěsek na klíče Eulálie Berouskové nebo iPhone Petry Jurčákové. Prý u sebe nic jiného neměla. Přišla v šatech, neměla ani spodní prádlo a jediné, co s sebou přinesla, byla malilinká kabelka s telefo-

muj bratr albatros_001–176.qxp 21.04.20 10:13 Stránka 34

M Ů J B R AT R A L B AT R O S

nem. Nic víc prý nepotřebuje. Klíče nepotřebuje, protože má u svého luxusního bytu místo překonaného zámku snímač na otisky prstů. Taxíka platí přes internet, útratu v hospodě ze zásady neplatí vůbec. Má aplikaci na všechno, co by potenciálně mohla potřebovat. Jsem přesvědčená, že má aplikaci i na smrkání. Štěpán byl z její úspornosti úplně u vytržení. To, že jí šlohnul nejdůležitější věc, na které byla evidentně bytostně závislá, mu přišlo jako zajímavý sociální experiment. Bohužel jej nedotáhl do konce, protože jestli je někde hluboko v něm vědec, stojí dost za houby. Pozorovaný objekt ho přestává zajímat do dvaceti čtyř hodin po použití. Jestli se tedy Petra bez svého iPhonu naučila žít, nebo jí jeho ztrátou přestaly fungovat důležité životní orgány, se nejspíše nedozvíme. Pokoušela jsem se ho přimět telefon vrátit, byla jsem však jen stroze poučena, že mi do toho nic není a k předání stejně nemůže dojít, protože si Štěpán ani v nejmenším nepamatuje, kde k té holce přišel a jak vypadala. Jméno si ovšem pamatoval, lišák jeden. Navrhovala jsem telefon zapnout a pokusit se majitelku vypátrat. „Sim tě, ty nevíš, jak fungují iPhony? To jenom zapneš a přiběhne ti někdo ustřelit hlavu, žes to čórla. Takovou mají ochranu!“ usadil mě bájný pohádkář a vypoklonkoval mě z bytu. No co, vlastně to není můj problém. Mohl holku připravit o horší věci než o pouhou důstojnost a malý nahraditelný přístroj. Až tuhle Štěpánovu sbírku jednou objeví policie, bude mít velké problémy vysvětlit, co to sakra je. A až mu ji objeví naše nekompro-