Issuu

PA U L H E RRON Ú T Ě K Z P EKL A

Utek z pekla_OK.indd 3

22.02.22 9:52

Věnováno Jo Přežili jsme a není pochyb, že po tom všem, čím jsme si prošli, jsme silnější. Nicméně po těch několika prožitých letech ještě stále nacházím útěchu ve slovech jednoho z největších filozofů 20. století: „Může to být jen lepší.“ A Belle a Caelebovi i novému členovi naší rodiny, Callumovi. Doslova z vás šedivím, ale i tak vás všechny zbožňuju.

Utek z pekla_OK.indd 5

22.02.22 9:52

Když se navzájem střetnou dva blízké hurikány, jejich víry můžou spojit síly, splynout a vytvořit mnohem silnější bouři. Tomuto úkazu se říká efekt Fudžiwara.

Utek z pekla_OK.indd 7

22.02.22 9:52

Prolog

Před třemi lety

Tři jména. Tři náboje. Vyrobil jsem je sám. Odlil jsem je z olova smíšeného s Amyiným roztaveným snubním prstýnkem. Je i čtvrtá střela. Určená jen pro mě. Leží na konferenčním stolku a pableskuje v odpoledním slunci. Nejdřív dozlatova, pak dočervena, a jak světlo pomalu slábne, v plášti se objevují drobné nedokonalosti a vroubky. Upřeně se na ni dívám celé odpoledne jako zotavující se alkoholik posuzující láhve v hotelovém minibaru. Nakonec se rozhodnu, že ji nechám, kde je. Přiměla mě k tomu předpokládaná Amyina reakce. Nakopala by mi zadek jen za to, že o tom vůbec uvažuju. A tak jsem ponechal ten poslední projektil v domě, kde jsme kdysi společně bydleli, v domě, kde jsme chtěli vychovávat naši dceru. V domě, kde byla Amy zavražděna. Něco vás probudí. Něco… divného. Něco, co tam nepatří. Ležíte v posteli a pozorně nasloucháte. Nejspíš o nic nejde. Je to jen projíždějící auto. Nebo mýval hrabající se v odpadcích. Podíváte se na budík vedle postele: 3.46. Víte, že teď už neusnete. Natáhnete ruku k Amy… Není tam. Dotknete se zmuchlané přikrývky. Je ještě teplá a mírně zvlhlá jejím potem. Ten zvuk určitě souvisí s tím, jak šla na záchod.

Utek z pekla_OK.indd 9

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Překulíte se na bok. Z téhle polohy vidíte přímo do koupelny. Dveře jsou dokořán. Koupelna je prázdná. Plán přepadení má jistá pravidla. To jsem se naučil v Afghánistánu. Ve skutečnosti existuje velké množství zásad obecně známých jako analýza mise (METT-TC) a průběh vývoje akce (COA DEV). Jenže na takovou přípravu nemám čas, zázemí nebo lidské zdroje, nicméně veškeré úkony a veškerá pravidla lze shrnout do čtyř základních fází. Plánování, infiltrace, akce a únik. Nejdůležitější je plánování. Musíte přepadení důkladně zvážit. Promyslet ho do posledního detailu. Ujistit se, že neexistují žádná slepá místa. Žádné chyby. Posadíte se na posteli. Oknem proudí měsíční svit odstíněný síťovanou záclonou vzdouvající se v dusném vánku vrcholného léta. „Amy?“ Žádná odpověď. Vstanete, zamíříte ke dveřím, vejdete do chodby. Nakloníte se přes zábradlí. Dole se svítí. V kuchyni. „Amy?“ Nic. Zaváháte. V útrobách se vám probouzí nepříjemný pocit. Nedokážete to vysvětlit, ale najednou vám připadá, že je něco špatně. Že se přihodilo něco zlého. Nejdřív je třeba najít vhodnou zónu zabití. Místo, kde dojde k samotnému přepadení. Ideální je terén, kde musí cíl zvolnit tempo, například v ohybu cesty nebo při výstupu do strmého kopce. Při výběru místa je důležité dbát, abyste byli dostatečně krytí. Nechcete být vidět. Přinejmenším do doby, než jste připraveni vypálit smrtící výstřel. Vklouznete zpátky do ložnice a vezmete svou služební berettu. Natáhnete závěr, pistoli odjistíte a pomalu scházíte po schodech. Krátká

Utek z pekla_OK.indd 10

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

chodba nalevo vede na záchod, k další ložnici a do kuchyně. Obývací pokoj je vpravo. Zastavíte se a zvažujete, kam jít. Vtom uslyšíte tlumený zvuk. Zasténání? Těžko říct, ale vychází z obýváku. Obecně je pro přepadení nejvhodnější vyvýšená poloha. Výhodou jsou přirozené terénní překážky, které udrží nepřítele v zóně zabití. To umožňuje přepadové jednotce mít pod kontrolou všechny fáze kontaktu. Právě z toho důvodu jsem vždycky upřednostňoval městské prostředí, ovšem v tomhle případě to nepřipadá v úvahu. Výstřely z lehkého kulometu M249 v centru Miami přilákají příliš velkou pozornost. Vždyť je to Miami, namítnete. Kdo si proboha všimne střelby? Jasně, rozumím. Jenže nechci riskovat. Nemuselo by se mi podařit akci dokončit. Taky musíte mít jasno v tom, o jaký druh přepadení se jedná. Jestli o rychlé, nebo dobře uvážené. Rychlé přepadení předem nepromýšlíte. Odvíjí se od daného okamžiku, jako když jste na hlídce a narazíte na nepřátelské jednotky. Kdybych se k němu uchýlil, mohl bych ty zmrdy jen sledovat domů a postřílet je, když budou vystupovat z auta. Ne. Chci, aby trpěli. Chci se jim při tom dívat do očí. Provedu promyšlené přepadení. Takové, které si naplánuju. A které budu mít zcela pod kontrolou. Už jsem si obstaral náležité informace, nezbytné k provedení akce. Vím, kde se ti tři pohybují, znám jejich zvyky, oblíbené bary, jméno jejich drogového dealera… Pomalu postupujete dopředu, zbraň v pohotovosti. Předním oknem se dovnitř dere měsíční svit. Prádelníky jsou prohledané, zásuvky zotvírané, obsah vyházený na koberec. Pohled vám padne na tu spoušť. Hrací karty, mince, staré flashky. Všude se válí tretky a cetky – Strnete. Na podlaze je něco většího.

Utek z pekla_OK.indd 11

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Přejedete to pohledem. Něco vás nutí odvrátit oči, jakýsi ochranný instinkt. Ale vy se místo toho díváte na fotografii na zemi, na které jste s Amy. Pořídili jste ji v okamžiku, kdy vám řekla, že je těhotná. Amy se směje. Objímáte ji zezadu, v ruce držíte mobil, jímž zabíráte zrcadlo v ložnici. Konečně se přinutíte pohlédnout na beztvarou hmotu. V uších vám duní tep srdce. Takže… Věci, které si můžu zvolit: místo přepadení. Svou vlastní pozici ve vztahu k místu činu. A samo sebou poslání mise: týrat a zabít, pomalu a bolestivě, s mimořádným zaujetím. Co se vymyká mé kontrole: při každém přepadení musí mít četa útočný, podpůrný a ochranný prvek. Já nemám ani podporu ani ochranu. Jsem sám. Nadto je třeba svůj tým rozdělit. Jedna skupina provede útok, druhá vás kryje palbou. To se tentokrát nestane. Ale to je v pořádku. Zabití budu mít na triku jenom já. Nechci, aby u toho byl kdokoli jiný. Zvednete ruku a cvaknete vypínačem. Váš mozek odmítá výjev zpracovat. Vaše vidění je omezené na záblesky, jako fotky z polaroidu, na obrázky, které se vám vryjí do mozku, obrázky, na které nikdy nezapomenete. Amy leží na koberci obličejem dolů. Tričko, v kterém spí, má vysoko vyhrnuté, jsou jí vidět spodní kalhotky a drobné tetování v oblasti jedné ledviny. Propadlá lebka, vlasy matné a nasáklé krví. Pohozená hliníková baseballová pálka. Oblinka těhotného břicha. Zhroutíte se zády na stěnu. Jak klesáte na koberec, pistole vám vypadne z prstů. Zrak upíráte na svou manželku. Nejzásadnějším pravidlem každého přepadení, tedy kromě přípravy a dalších podrobností, je rychlost. Nepřítele musíte ohromit.

Utek z pekla_OK.indd 12

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

Vyděsit ho k smrti. Vrhnout se do akce, všechny postřílet a zmizet. Chcete, aby kontakt netrval déle než šedesát sekund. K tomu ovšem nedojde. Budu to prodlužovat, jak jen to půjde. Záznam ze své bezpečnostní kamery vyšetřujícím detektivům neposkytnete. Řeknete jim, že jste vyjmuli paměťovou kartu a nevyměnili ji. Divně se na vás dívají. Který polda vyřadí svoji bezpečnostní kameru z provozu? Je vám jedno, co si myslí. Nahrávku si necháte pro sebe. Díváte se, jak ti tři chlapi násilím vnikají do vašeho domu, upravíte obrázky do smyčky a přehráváte si ji pořád dokola, až se vám jejich tváře otisknou do paměti. Po chvíli získáte dojem, že je skutečně znáte. Každá křivka i úhel jejich obličeje jsou vám tak povědomé, jako byste se dívali na dávné přátele. Jen co sympatizující kolegové odejdou, využijete policejní databázi k identifikaci zabijáků. Netrvá to dlouho. Mají rejstřík delší než vaše paže. Marcus Tully, Barry Novak, Luther Wright. Tři jména. Poznamenáte si jejich adresy, známé, kamarády. Potom zahájíte první fázi operace – shromažďování informací. Nejdřív se zaměříte na Marcuse Tullyho. Pořád bydlí se svou matkou v bytě s jednou ložnicí v Overtownu. Barry Novak je veterán. To vás překvapí. Rozladí. Sloužil v Afghánistánu pět let před vámi. Ne však v Marjahu. Někde jinde. Žije sám. Navštěvuje podpůrnou skupinu pro bývalé vojáky. Chodí k psychiatrovi, večer co večer vypije láhev vodky. Trpí posttraumatickou stresovou poruchou. To je poznat okamžitě. Drsnej maník. Luther Wright je obyčejný pěšák. Je okrajovým členem party a doufá, že si získá zásluhy pouhým příslušenstvím ke smečce. Je přisluhovač. Udělá, cokoli se mu řekne. První fáze je hotová. Při dalším kroku se seznámíte s jejich kámoši.

Utek z pekla_OK.indd 13

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Jakmile zjistíte, že jedním z nich je prodejce drog, začne se vám v hlavě líhnout plán. Při akci použiju lehký kulomet M249 pro výsadkáře. Je to kompaktní verze M249 SAW s kratší hlavní a pohyblivou hliníkovou pažbou. Snadněji se s ní pohybuje v terénu. Abych zbraň získal, musel jsem provést nejednu laskavost pro jistého kámoše z vojny. Chtěl mi prodat automatickou pušku M27, ale ty jsem nikdy neměl v oblibě. Zásobník s třiceti náboji se nedá srovnat s municí, jakou má M249. Je starší než M27, ale to se mi líbí. Líp ji cítím v ruce. Používal jsem ji při výcviku. Znám ji. Zaujímám pozici na vrcholu vyvýšeniny nad opuštěnou pilou za Overtownem. Pro to, co potřebuju, je to dokonalá poloha. Dost daleko od města, takže nikdo neuslyší střelbu, a vede sem jen jedna cesta, proto nemusím pokrýt víc únikových tras. Dívám se zaměřovacím dalekohledem a zvolna putuju pohledem po nevyužívané pile. Byla vybudována v třicátých letech a tvoří ji řada dřevěných staveb s mobilními kancelářskými buňkami na jednom konci. Zavřela se přibližně před dvěma lety, kdy zemřeli tři zaměstnanci. Byla to chyba majitele. Nedodržení bezpečnostních předpisů. Zanedbání údržby strojů a dalšího zařízení. Jedna z pásových pil byla tak opotřebovaná, že se uvolnila a odletěla. Při tom jednomu chlápkovi uťala hlavu, druhému prořízla břicho až k páteři a třetímu se zasekla do krku. Pila a cesta vedoucí mezi stromy leží pode mnou v mělkém údolí. Na protějším pahorku je otevřený přístřešek s velkou hromadou svázaných kmenů, očividně připravených pro zpracování. Už dřív jsem ke kmenům umístil dvě tlakové láhve s propanem, každou z jedné strany, přímo k drátěnému úvazu, kterým jsou klády spoutané. Při té příležitosti jsem si prohlédl dřevo. Spousta kmenů je shnilá a navlhlá, ale to mi nevadí. Možná bomby ani nepoužiju, ale musím být připravený na všechno. ***

Utek z pekla_OK.indd 14

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

Ideálním časem pro šokový útok je jedna hodina před svítáním. Cíl obvykle tvrdě spí, organismus je zcela utlumený. Oběť vůbec netuší, co se děje. Už víte, že drogový dealer – Elias Finch – žije sám. Vrazíte k němu do domu, jasným světlem baterky mu posvítíte do obličeje, popadnete ho a strhnete na podlahu. Finch nelidsky zavyje hrůzou. Takový jekot už jste slyšeli při raziích. Devět z deseti lidí, které takhle překvapíte, vydají stejný zvuk. Zvířecký, zděšený, primitivní. Udeříte Finche pažbou zbraně a zbavíte ho vědomí. Čekáte, nasloucháte, ovládáte svůj dech. V dálce zaštěká pes. Slyšíte, jak kolem sešlého domku projede auto. Čelní světla prozáří závěsy a minou okno. S uspokojením odtáhnete Finche do obýváku. Pokud se tomu tak vůbec dá říkat. Podobnou místnost jste viděli už nesčetněkrát. Zpravidla holá podlahová prkna, někdy flekatý koberec. Gauč s propálenými otvory po cigaretách, neznámé skvrny tvoří mapu z rozlitých nápojů a tělesných tekutin. Starý stolek – na tomhle je spousta použitých injekčních stříkaček, přetékající popelníky, prázdné pivní láhve, kupodivu i několik románů. To je novinka. Napadne vás, že jste snad nikdy nebyli u prodejce drog, kde by byly knížky. Samozřejmě televizor. Nezbytná herní konzole. Něco, před čím se dá tupě sedět a nepřítomně civět, čekat, až drogy začnou působit. Ale knihy? Nikdy. V kuchyni je rozviklaný stůl a pár židlí. Jednu si přinesete do obýváku, vyzvednete na ni Finche a přivážete ho k ní provazem, který jste si přinesli. Potom čekáte. Finch se probere za půl hodiny. Vidí, jak sedíte na gauči; na klíně máte pistoli. Otevře ústa k výkřiku, ale vy si přiložíte prst na rty. Není tak hloupý, jak by se zdálo. Okamžitě pusu zavře. Upírá na vás doširoka otevřené, vystrašené oči. Na dnešek jste si všechno naplánovali. Je pátek a víte, že ten den Tully telefonuje Finchovi, aby obstaral drogy pro sebe, Wrighta a Novaka. „Až Tully zavolá,“ řeknete Finchovi, „pověz mu, ať sem nechodí. Řekni, že máš dojem, že tě sledujou poldové. Že mu drogy přivezeš

Utek z pekla_OK.indd 15

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

dneska v sedm večer ke skladu dřeva. U tý opuštěný pily, asi tři kilometry za městem. Pokud jsi mi rozuměl, přikývni.“ Finch přikývne. „Jestli se je pokusíš varovat, střelím tě do oka. Je to jasný?“ Finch znovu přikývne, tentokrát horlivěji. Sedíte tam skoro celý den, než Tully konečně zavolá Finchovi na mobil. Přiložíte Finchovu pistoli k oku a telefon k uchu. Řekne Tullymu všechno, co jste chtěli. Tullyho to netěší. Je zvyklý dostat drogy co nejdřív po svém telefonátu, odvézt je domů k Novakovi, kde si je všichni tři píchnou, než se vypraví do putyky zvané Dvojitej šťouch na předměstí Overtownu. Při promýšlení svého plánu jste je tam už několikrát sledovali. Výčep má začerněná okna a venku plastové židle, pro případ, že je uvnitř nabito. Nade dveřmi visí neonová reklama – fialové tágo, které se má pohybovat tam a zpátky. Ale osvětlení je rozbité, a tak jen poblikává a hlasitě bzučí. Finch řekne, že nemá na výběr. Buď se sejdou u skladu dřeva, nebo z obchodu nice nebude. Tully neochotně souhlasí. Ukončíte hovor. Posadíte se, díváte se na Finche a přemýšlíte, co s ním uděláte. Nemůžete ho jednoduše zastřelit. Tím byste všem prokázali laskavost. Nejradši byste to udělali. Chcete všechno srovnat se zemí. Každého a cokoli, co nějak souvisí s muži, kteří vám zabili rodinu. Díváte se na Finche. Mlčí. Ví, co se vám honí hlavou, uvědomuje si, že vás může vyprovokovat k akci sebemenším pohybem. Podíváte se na hodinky. Tři odpoledne. Do schůzky zbývají čtyři hodiny. Takhle ho tady nechat nemůžete. Riskovali byste, že se osvobodí. A bude varovat Tullyho a jeho kumpány. Prohledáte mu ložnici, najdete prášky na spaní. Poměrně silné. Jedna tableta by vyřídila zdravého dospělého člověka. Rozdrtíte jich sedm a hodíte je do vody. Děláte to před Finchem, aby viděl, co provádíte. „Tohle vypiješ,“ oznámíte mu. Začne vrtět hlavou. „Buď to vypiješ, nebo tě zabiju. Ať tak nebo onak tě potřebuju na chvíli vyřadit z oběhu. Je to na tobě.“

Utek z pekla_OK.indd 16

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

Zaváhá, pak přikývne. Přiložíte mu sklenici k ústům a on její obsah vypije. Čekáte čtyřicet minut, než prášky zafungují. Řekli byste, že zaberou mnohem dřív, ale kdo je užívá často, zvykne si. Jen doufáte, že jste mu jich dali dost. Zavře oči a hlava mu přepadne na prsa. Plácnete ho přes tvář, ale on nereaguje. Podíváte se na hodinky. Čtyři hodiny. Zbývají tři. Je čas přichystat přepadení. A tak ležím na vrcholu kopce a puškovým dalekohledem pozoruju prostranství před pilou. Čekám. Otočím si hodinky tak, abych měl ciferník na spodní straně zápěstí. Je to zvyk z války. Nechcete, aby jakýkoli odlesk prozradil vaši pozici. Kromě toho je tak snadnější kontrolovat čas, když ležíte a čekáte. Je sedm hodin. Měli by tady být každou minutou. Vlastně… Zpozoruju přibližující se světla, přízračnou bílou záři, která vypadá, jako by proplouvala mezi stromy. Potom uslyším motor pick-upu, který by zoufale potřeboval seřídit. Protáhnu si krk ze strany na stranu, uvolním svaly. Pak znovu přiložím oko k dalekohledu. Nadechnu se – raz, dva, tři, zadržím dech –, nato vydechnu – raz, dva, tři. Nádech a výdech. Zpomalím dýchání, soustředím se. Vozidlo se konečně objeví v mém zorném poli, poskakuje a kodrcá po prašné cestě, jeho stařičké tlumiče tak tak udrží rovnou dráhu. Na okamžik mě napadne, že to ta kraksna vyřídí za mě. Moje auto stojí přes cestu před pilou, přesně tam, kde chci, aby zastavili. Jak se trojice rychle blíží, ani nezpomalí. Sleduju pick-up dalekohledem a zaměřím se na řidiče. Je to Tully. Má hlavu na stranu, jako by někomu něco říkal, ale pak se zase podívá skrz čelní sklo a včas šlápne na brzdu.

Utek z pekla_OK.indd 17

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Náklaďáček se smýkne po prachu a začne se otáčet bokem ke mně. Využiju příležitost. Pohnu muškou a pomalu sleduju pohyb auta. Prásk! Jedna kulka zasáhne zadní kolo. Znovu zamířím, znehybním ruku… Prásk! Další střela vyřadí přední kolo. Auto je pořád ve smyku, stále se otáčí. Museli slyšet výstřely, cítit, jak se pneumatiky vyfukují. Nepohnu dalekohledem, abych viděl jejich tváře. Čekám, až se vůz úplně otočí a nabídne mi svou druhou stranu. Prásk. Prásk. Další dvě střely. Další dvě kola. Líp bych to naplánovat neuměl. Pick-up zpomalí a zastaví v oblaku prachu asi půldruhého metru od mého auta. Dívám se do dalekohledu, čekám. Dveře na straně spolujezdce se otevřou. Někdo vystoupí – Wright. Dá se do běhu. Zmáčknu spoušť, slyším ostré třesknutí pušky. Zlomek sekundy nato vybuchne z jeho kolene mráček tmavé mlhy a on klesne na zem. Teď už určitě panikaří. Jsem zvědavý, co udělají. Vsadil jsem se sám se sebou. Hádám, že se pokusí utéct, ačkoli netuší, kde střelec je. Nemýlil jsem se. Tully se vyhrabe z pick-upu a snaží se sprintovat mezi stromy. Dlouho ho sleduju mířidly, dovolím mu chvilkový pocit naděje – pak ho zezadu střelím do čéšky a on padá. Novak nastartuje. Chce se pokusit uniknout na vypuštěných kolech. Namířím pušku k přístřešku se dřevem a prostřelím bomby s propanem. Zvednu oko od dalekohledu, vidím, jak se k nebi valí dvě ohnivé koule. Následuje hromový výbuch, který otřese zemí. Vibrace pokračují, jak se uvolní obrovská hromada kmenů. Nadskakují a kutálejí se ze svahu, padají a kloužou do cesty, zablokují Novakovi únikovou trasu.

Utek z pekla_OK.indd 18

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

On však nezastaví. Myslí si snad, že přejede přes kmeny? Idiot. Vím, že se nikam nedostane, přesto začnu pálit na předek auta, střílím do chladiče, do bloku válců. Pick-up se smýká a klouže, jak se divoce pokouší prudce zatáčet. Nepřestávám střílet. Chvilku nato auto zakašle a motor vyplivne; do vzduchu stoupá kouř. Čekám. Jedna část mého já po nich chce pálit, zkropit celé prostranství kulkami, rozstřílet je na kousky. Ale ta druhá část, ta, která vyhasla onoho dne v obývacím pokoji, vítězí. Za to, co provedli, musí trpět. Žádná rychlá smrt. Novak se konečně pohne. Dveře se rozlétnou a on z nich vyklouzne ven. Je na opačné straně pick-upu, takže na něj nemůžu mířit přímo. Kouknu na pás s náboji. Zbývá jich asi padesát. Čekám, jenže Novak zůstává na místě. Je zpanikařený, neví, kam se má vrhnout, netuší, kde jsem. Tak jo. Usnadním mu to. Stoupnu si i s puškou, pás s náboji se mi houpá u kolenou. Spustím se po svahu. Držím zbraň zvednutou, připravenou k výstřelu. Vím, že nenarazím na žádné překážky. Sám jsem je odklidil a několikrát jsem se prošel nahoru a dolů, abych dostal terén do těla. Nemusím se dívat, kam šlapu. Dojdu až dolů, ale on se pořád nehýbe. Zastavím se, pak si lehnu do prachu, zbraň po boku. Zadívám se za pick-up. Je pořád tam. Nechám kulomet ležet a vytáhnu Glock. (Ne ten, kterým je dorazím. Tu druhou pistoli.) Wright naříká bolestí a svíjí se na zemi, kam dopadl. Poznám přesný okamžik, kdy si uvědomí, že se k němu blížím. Přestane sténat. Natáhnu závěr pistole. Ten zvuk by klidně mohl suplovat výstřel, protože na mě soustředí všechnu pozornost. Počkám, až se Tully ohlédne přes rameno. Dokonce vidím Novaka, jak vykukuje zpoza boku auta. Pokračuju k Wrightovi. Obrátí se a padne na břicho jako ryba na suchu. Podaří se mu vytáhnout na nohy. Pokouší se odkulhat, jednu nohu vleče za sebou. Zůstanu stát asi metr od něho, počkám, až ke mně otočí hlavu – – a prostřelím mu druhou čéšku.

Utek z pekla_OK.indd 19

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

S jekotem se skácí na zem. Přistoupím k němu, popadnu ho za tričko a přetočím tak, že leží na zádech. „Co chceš?“ zařve. Můj hlas je bez emocí. Mrtvý. To samé cítím uvnitř. „Před pěti týdny jste násilím vnikli do mýho domu. Zabili jste mi manželku. Byla těhotná. Co kurva myslíš, že chci?“ Wright vytřeští oči. „To… to byl omyl! Přísahám! Chtěli jsme jen nějakou hotovost. Vaše žena… nás tam načapala. Zpanikařili jsme…“ Zmlkne. Ozve se zvuk. Slyšíme ho oba dva. Je to auto. Ne, auta. A rychle se blíží. Obrátím se k prašné cestě a v dálce vidím blikání modrých a červených světel, prorážející tmu mezi stromy. Policajti? Proč jsou tady? Jak…? Wright se snaží odplazit. Dupnu mu na nohu a zoufale se snažím myslet. Wright zavřeští, zatímco mezi stromy vyjedou dva vozy a smykem zastaví za hradbou spadaných kmenů. Dveře se rozlétnou. Vytrhnu z džínů druhý Glock, ten se speciálními střelami, a namířím ho na Wrighta, připravený střelit ho do hlavy. „Constantine!“ Strnu. Ohlédnu se a spatřím svou parťačku Masonovou, jak obchází klády. „Constantine, opovaž se!“ křikne. „To jsou ty zmrdi, co zabili Amy!“ „Na to ti kašlu!“ Z aut vystoupili i ostatní policisté. Stojí za otevřenými dveřmi a míří na mě zbraněmi. Masonová vrhne pohled zpátky a zvedne ruce do vzduchu. „Počkejte! Nechte mě s ním promluvit!“ „Nemám co říct,“ zavolám na ni.

Utek z pekla_OK.indd 20

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

„Constantine, prosím. Ještě to můžeš zarazit.“ Podívám se na Wrighta. Pak na Tullyho o kus dál. Nahlas se rozesměju. Sotva zaslechnu ve svém hlase náznak hysterie, stěží se ovládnu. „Jacku, prosím…“ Ohlédnu se po Masonové. Obličej má ztrápeně zkřivený. Známe se deset let. Jsem kmotr jejího dítěte. „Ne…“ začne. Novak toho využije. Vyletí zpoza pick-upu a pádí k policejním vozům. Jednám instinktivně. Prudce se otočím a vystřelím. Kulka ho zasáhne do zátylku. Když se zhroutí, Masonová vykřikne. Tak tak mám čas to zaregistrovat, než ucítím v paži záškub mocné bolesti. Zapotácím se dozadu a zbraň mi vypadne z prstů. Masonová tam stojí a míří na mě pistolí. Oči má rozšířené šokem, jako by nemohla uvěřit, co udělala. Policisté křičí jeden přes druhého, jenže já je přes hukot v uších sotva slyším. Otočím se. Vidím Tullyho, jak se plazí pryč. Wright taky. Už je sedm metrů ode mě. Skloním se pro Glock. Vtom mě něco udeří do boku a padám na zem. „Nebuď kretén, Jacku,“ sykne mi Masonová přímo do ucha. Pokusím se ji shodit, ale popadne mě za zraněnou paži a zkroutí mi ji za zády. Zaječím bolestí. Nato mě zalehne další váha. Cítím na hlavě něčí ruce; vrazí mi obličej do prachu. To poslední, co vidím, jsou policisté mířící k Wrightovi a Tullymu.

Utek z pekla_OK.indd 21

22.02.22 9:52

INFORMAČNÍ VĚSTNÍK Hurikán Josephine, zpráva číslo 5 NWS Národní středisko pro hurikány, Miami FL 17.00, EDT, PÁ 27. SRPNA 2021 DISKUSE A VÝHLED Během několika uplynulých hodin hurikán Josephine ustavičně nabývá na síle. Vzhledem k tomu, jak postupuje, zasáhne pevninu v oblasti ostrovů Turks a Caicos dnes odpoledne a bude ho doprovázet vítr o rychlosti až 193 km/hod. Při tomto postupu se Josephine přiblíží k Miami do 12 hodin. Podle předpovědi přejde cyklóna do soboty 28. srpna z kategorie 4 do kategorie 5. VAROVÁNÍ Je nařízená evakuace. Opakujeme, je nařízená evakuace. Meteorolog Mills

Utek z pekla_OK.indd 22

22.02.22 9:52

Je dna Pátek 27. sr pna 6.00

Ve vězení jde především o to, abyste rozčlenili svůj výkon trestu do časových bloků. To je jediný způsob, jak přežít. Rok je přespříliš. Půl rok je depresivní. Zatraceně, i měsíc se zdá nekonečný. Ovšem týden – týden je jakž tak zvládnutelný. Přinejmenším pokud máte něco, co vyznačí plynutí času. Například návštěva někoho z vaší rodiny. To vám umožní odpočítávání. Důvod vydržet. Já nic takového nemám. Oba moji rodiče jsou mrtví. Nemám děti ani bratry nebo sestry. Manželku mi zavraždili. Takže… Jo. V tomhle ohledu není moc co očekávat. Přesto vydržíte. Vydržíte, až to už dál vydržet nejde. Protože takovej je život, jak říkával můj táta. Žiješ, umřeš. Cokoli mezi tím je jen hromada sraček, ale snažíte se z toho vyrazit, co se dá. On se povyrážel s drogami a kurvami. Skončil tak, že ve tři hodiny ráno sjel s autem z třicet metrů vysokého mostu do prudké řeky, nadupaný kokainem, na sobě nic než boxerky se Supermanem. Prostitutka, která vyskočila z auta těsně předtím, než sjelo k okraji, povídala, že nadával na Lydii – moji mámu –, že ho drží zavřeného v kleci a brání mu v rozletu a on že jí předvede, jak moc se plete. Pointa: nepředvedl. Ale v jednom měl pravdu. Buď tu káru táhnete dál, nebo to zabalíte. Já nemám přístup ke kokainu, k děvkám ani k prudké řece, a tak

Utek z pekla_OK.indd 23

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

mi nezbývá jiná možnost než vyprovokovat jeden z místních gangů, který by mi to pak nandal ve sprchách (můžu jen doufat, že ničím organickým, jestli mi rozumíte), nebo skočit po některém z dozorců a pokusit se ho zranit tak, že bude muset použít smrtící sílu. Myslím, že to vydržím, pěkně děkuju. Felix tvrdí, že čím jste tady déle, tím je to snadnější, jenže tomu, co říká Felix, moc nevěřím. Je to totiž notorický kecal. Nebo, jak si sám s oblibou říká, „vyprávěč vyprávěnek“. Nadto už jsem tady tři roky. Jak dlouho to ještě bude trvat, než to začne být snesitelnější? Zamračeně se zadívám skrz malé poškrábané okénko ve dveřích naší cely. Proč sakra přemýšlím o plynutí času? To je špatný začátek dne. Vede to k depresi. Jo, jasně. Felix. „Ten kluk zase brečel,“ utrousí Felix ze svého kavalce. „Je tady – cože? Tři tejdny. Ale já mu to řekl. Povídám mu, že jedinej způsob, jak přežít kriminál, je nebránit se tomu.“ „A je to pravda?“ zeptám se roztržitě. Naše cela je na horní úrovni bloku B. Okénkem vidím jen zábradlí ochozu a cely na protější straně. Vypadá to, že Stevens zase mlátil hlavou do skla. Na jeho okně jsou tmavě červené šmouhy. „Jasně, že je to pravda. Smiř se s tím, že jsi tady, kamaráde. Dům se třema ložnicema nás nečeká. Žádná žena a děti. Ani štěně. Ani se v pátek po práci nevytratíme za milenkou – víš co, za tou, co dělá věci, který tvoje manželka považuje za nechutný. To všechno je pryč. Ani na to nemysli. Tvůj život je teď tady. Smiř se s ním. Přijmi ho za vlastní.“ „Já myslel, že jsem to už udělal,“ poznamenám. Vážně jsem to už udělal? Nejsem si jistý. Ve vězení je těžké určit, co si opravdu myslíte. Hlavou se vám honí spousta myšlenek. Leccos se zamotá a splete. „Co je, vole?“ oboří se na mě Felix. „Posloucháš mě vůbec?“ Prokristapána. Tady má někdo blbou náladu. U Felixe musíte našlapovat opatrně. Normálně je docela v pohodě, ale i sebemenší hloupost ho může rozzuřit k nepříčetnosti. Mně osobně se to nikdy

Utek z pekla_OK.indd 24

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

nestalo, ale viděl jsem spoluvězně, kteří to od něj schytali; dozorci je museli odnést na ošetřovnu. „Poslouchám.“ Odtuším. Nato se odmlčím. „Jen mi to znova připomeň.“ „Říkám, že se musíme smířit s tím, že tady tvrdneme. Hele… viděl jsi Lea, ne? Toho starouše? Sedává v kantýně až vzadu. Vždycky drží nůž a vidličku tak, jako by si je chtěl vrazit do hlavy.“ „Jo, ten…“ „Víš, proč je takovej?“ „Budu hádat. Protože se nesmířil s tím, že je tady.“ „Trefa. Pořád přemejšlí, jak se dostat ven. Věčně je ve střehu a něco plánuje. Vypadá na osmdesát. Strávil tady celej život. A pořád si myslí, že odsud vystrčí nos. Furt mudruje, jak vykopat tunel, prolézt bouřkovýma odtokama. Jen se podívej, co ho to stálo. Žaludeční vředy a ztrátu iluzí. Pověděl jsem to tomu novýmu klukovi. Paulymu.“ „A co on na to?“ „Zase začal bulet.“ Ohlédnu se po Felixovi přes rameno. Je to vazoun. Metr osmdesát, slušné svaly. Černá kůže, pronikavý pohled. Rád čte laciné románky vypůjčené z vězeňské knihovny. Proti gustu žádný dišputát. Momentálně leží na pryčně a drží růžovo-oranžovou knížku. Vidím jen obnaženou hruď nějakého pirátského týpka na obalu. „Jen jestli jsem to správně pochopil. Ty si myslíš, že kvůli tomu, že se nesmířil s tím, že je v lochu, má Leo žaludeční vředy a ztratil iluze?“ „No jasně. Musíš plout s proudem, kámo. Žít život jako zenovej mnich. Tyhle maníci se ničím nestresujou. Jen tak tě vězení nezlomí. Když budeš žít s nadějí, nakonec tě to zabije. Musíš si uvědomit, že tohle je odteďka tvůj život. Přijmout to ve svojí pojebaný duši. Pak je všechno žůžo.“ „Žůžo už nikdo neříká, Felixi,“ upozorním ho a zase se otočím ke dveřím. „Já jo.“

Utek z pekla_OK.indd 25

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Po pravdě s ním ve všem souhlasím. I když zápasím s časem, především s celkovou nudou, už dávno jsem se přizpůsobil tomu, že tak to prostě je. Že můj život skončil. Ne že by mi na tom záleželo. Můj život skončil ještě předtím, než mě chytili. Ale co Felix říká o naději, je pravda. Nakonec ztratí nervy i ti, kdo mají pro co žít. Možná mají na stěně fotku svojí holky nebo kresby svých dětí. Narozeninové blahopřání, podobné věci. Zpočátku to jsou symboly naděje. Naděje, že tam venku pořád mají nějaký život, naděje, že jednou odsud odejdou. Ale jak plynou měsíce, naději vystřídá beznaděj. Naději bez naplnění neudržíte. Vaše mysl vám dovolí nalhávat si něco jen tak dlouho, dokud se to neobrátí proti vám. Nejlepší je, když vám na ničem nezáleží. Ani na nikom. Tak nic neztratíte. „Sčítání!“ Naším oddělením se rozlehne hlasité řinknutí a po něm následují kovové třískání dvaačtyřiceti odsouvaných dveří. Vyjdu z cely a přitom se kouknu napravo a nalevo. Je to reflex. Ideální čas k útoku. Nikdo ho nečeká. Ale je to v suchu. Jen spoluvězni, kteří zívají nebo se drbou na koulích, zatímco vstupují na kovový rošt lávky. Začíná první část každodenního programu. První dílek času v nikdy nekončící spirále směrem k šílenství nebo smrti – k tomu, co nastane dřív. „V noci jsi zase chrápal,“ postěžuje si Felix, když si vedle mě stoupne na ochoz. „Já nechrápu.“ „To si kurva piš, že jo. Rachotí to jako nákladní vlak. Ale vážně. Měl bys zajít za doktorem nebo tak něco. Jestli s tím nepřestaneš, je docela možný, že ti zakroutím krkem.“ „Jak je libo.“ Potlačím zívnutí. Jsem unavený. Stejně jako ostatní. Bouře, která uplynulé dva dny bičuje Floridu, podle zvuku pořád sílí a burácivý vítr a jeho ustavičné skučení a vytí je slyšet i přes silné vězeňské zdi. Všichni z toho mají nervy nadranc, všichni jsou v noci vzhůru.

Utek z pekla_OK.indd 26

22.02.22 9:52

ÚTĚK Z PEKLA

Dneska jsem si kvůli tomu přispal, ale jindy se probouzím před pátou. To je ve věznici největší ticho. I ti cvoci, kteří ustavičně ječí a brečí, po čtvrté ztichnou. To je můj soukromý čas. Mých pár chvilek odpočinku, než mě vězeňská rutina přinutí rozkouskovat den do menších a ještě menších úseků. První úsek začíná čtvrt hodiny po šesté nástupem. Každý vězeň musí vyjít z cely a stoupnout si před ni, zatímco vězeňští dozorci – VD – nás odpočítávají starými ručními počítadly. Když někdo zaspí nebo je moc pomalý a sčítání nestihne, celý proces začne znovu, od čísla jedna. A rozhodně nechcete být ten, kdo nástup zdržuje. Znamená to odloženou a kvapnou snídani a někteří spoluvězni si takovou změnu denního rozvrhu berou osobně. Ne že by snídaně byla něčím, na co se můžete těšit. Obvykle máme ovesnou kaši. Někdy s arašídovým máslem. Když si připlatím, pak možná s trochou medu. Ale to je všechno. Z vajec se mi zvedá žaludek a všechno ostatní chutná jako lepenka. Práce začíná v osm. Ne každý ji však má. Musíte dokázat, že si ji zasloužíte, předvést, že jste vzorný vězeň, což dávám zpravidla najevo tak, že mám sklopenou hlavu a hledím si svého. A věřte, že pro bývalého policajta je to těžké. Každý vězeň se s vámi chce porvat. Každý VD vám chce udělat ze života peklo. Pracuju v údržbářské dílně s Henrym, jedním z těch chlápků, co umí všechno opravit. Henry má za úkol, aby veškeré strojní zařízení věznice šlapalo, jak má. A to je v díře jako tahle práce na plný úvazek. Vydělávám si sedmdesát dolarů měsíčně, skoro dvojnásobek toho, co ostatní vězni. To znamená, že si můžu dopřát svoje neřesti – čokoládu a kafe. Obojí si kupuju od proviantního dozorce. Kafe je břečka. Instantní. Není ani granulované, jen v prášku. Myslím, že v něm ani není kofein. Ten sajrajt byste mohli smíchat s horkou vodou a píchnout si ho do očních bulev, které by se ani nepohnuly. Po obědě zajdu na dvůr. Jen abych cítil na tváři slunce. Míval jsem nesmírně rád pláž. Chodívali jsme na ni s Amy každý víkend. Bydleli jsme docela blízko, a když vál vítr ze správného směru, cítil jsem ve vzduchu sůl.

Utek z pekla_OK.indd 27

22.02.22 9:52

PAU L H E R R O N

Teď už ne. Když jsem na dvoře, to jediné, co cítím, jsou chemikálie z prádelny. Pára unikající trubkami násobí silnou vlhkost, která mi ulpívá na kůži jako vrstva oleje. Pracuje se až do pěti, pak je večeře, po ní osobní volno, kdy hrajeme pool, díváme se na televizi, povídáme si, mastíme karty nebo využíváme telefony ve společenském prostoru pod celami. V osm hodin je poslední sčítání před večerkou. A tak pořád dokola. Nakloním se přes zábradlí a spatřím dva dozorce, kteří podávají mopy a kbelíky několika maníkům ze spodních cel. „Na ošetřovně je potopa,“ hlásí Nick, chlap ze sousední cely. „Všude je třicet cenťáků vody.“ „Takže tam vlítnou s mopama?“ opáčím. „To tomu hodně pomůžou.“ Nick pokrčí rameny. „Slyšel jsem, že ta bouřka je čím dál horší.“ „Jo?“ „Včera večer jsem se díval na televizi.“ „Co říkali?“ „Že ta bouřka je čím dál horší,“ opakuje Nick trpělivě. Čekám. Nezdá se, že by chtěl něco dodat. „A?“ „A nic. Dozorce to vypnul, než zprávy skončily.“ „To už bylo po osobním volnu?“ zajímá se Felix. „Ne.“ Nick si zaťuká na nos. „Kontroloval přísun informací. Je vám to jasný?“ Ani se neobtěžuju potlačit povzdychnutí. Nick je přesvědčený, že všichni, co nás mají na povel, jsou zapojení do nějaké konspirace, obvykle namířené osobně proti němu. „K tomu, aby nám oznámili, že je bouřka čím dál horší, nepotřebujeme zprávy,“ míní Felix. „Slyšels to v noci? Ten vichr? Proboha… Myslel jsem, že na nás ten barák spadne.“ Křídlem zazní hlasitý úder. Podívám se doprava a uvidím Evanse. Stojí na vrcholu kovových schodů a pendrek má zvednutý k další ráně. Typické. Tahle šichta bude jeho. Zrovna když jsem unavený a na ty jeho fóry nemám náladu. Evanse nenávidím. Namouduši. Tím

Utek z pekla_OK.indd 28

22.02.22 9:52