Issuu

KATE HEWITTOVÁ

Není to moje dcera

Pro moji úžasnou maminku Margot Berryovou. Děkuji, že jsi mě vždycky podporovala v psaní, od Vánoční růže až dodnes. Mám tě moc ráda! S láskou, Katie

PROLOG

Pokoj tlumeně osvětluje měsíc, jehož stříbrné paprsky dopadají na podlahu, a zářící hvězdy na stropě, které jsi dostala jako dárek k pátým narozeninám. Ležíš úplně klidně, chvějící se řasy ti ovívají tváře a zlatavé vlasy máš rozprostřené na polštáři. Jsi tak krásná a jen z pohledu na tebe mě strašně bolí srdce. Dýcháš tak mělce, že to skoro neslyším, ale vidím, jak se ti hrudník zvedá a zase plynule klesá. Každý další nádech a výdech mi dávají naději. Pořád jsi tady. Pořád tě mám. Zatím. Už několik měsíců se snažím smířit s tvou diagnózou. Zkouším ta slova vyslovit, osahávám si tu skutečnost, jako když člověk zkouší ponořit palec na noze do studené vody, ale ve chvílích, jako je tahle, je to pro mě pořád šok. Když si to uvědomím, vyrazí mi to dech a zůstanu jako opařená. Jak se tohle stalo? Jak je to možné? Nejhorší na tom všem je, jak často vidím v tvých očích otázku, která ti zastře zrak: proč se mi tohle děje? Zvednu se z postele. Nedokážu sedět v klidu. Zvednu tvého plyšového králíčka s ušima olemovanýma hedvábím, který spadl na podlahu, a zastrčím ti ho pod ruku. Ve spánku se usměješ a přitulíš se k němu. Během dlouhé, tiché a osamělé noci se v duchu ohlížím několik let do minulosti – promítám si všechna ta

KATE HEWITTOVÁ

rozhodnutí i chyby, všechny ty touhy a ztráty, všechno, co nás dovedlo až sem. Je to tak trochu mučení, takhle nad tím zpětně přemýšlet, trápit se každou maličkostí a otázkami, které si musím položit. Co kdybych byla jiná? Co kdybych udělala věci jinak? Co kdybych byla od začátku chytřejší, silnější, nesobečtější? Co kdyby? Nebyla bys tady. Vůbec bys tady nebyla. V tu chvíli, připravená na tragédii a pohlcená láskou, nedokážu na tu příšernou a zoufalou otázku odpovědět – kdybych mohla vrátit čas a všechno změnit, udělala bych to?

ČÁST PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ MILLY

Doktorka pro nás nemá dobré zprávy. Vidím jí to na obličeji. Zatnu pěsti v klíně a čekám. „Je mi to líto.“ Doktorka Finlayová, nebo tedy Meghan – když celá ta strastiplná cesta za početím začala, pobídla nás, abychom ji oslovovali křestním jménem –, soucitně stiskne rty a mně se kromě pěstí sevře i žaludek. Je to až tak špatné? Matt mě beze slova vezme za ruku a proplete své prsty s mými. Mám ledově studené vlhké dlaně a rozbuší se mi srdce. Doufala jsem, že se dneska dozvím dobré zprávy. Že mi po všech těch měsících konzultací, grafů a čekání, opravdu dlouhého čekání, oznámí, že tomu, abych otěhotněla, nic nebrání. „Myslím, že na základě výsledků ultrazvuku Millyiny pánevní dutiny,“ začne Meghan a těká pohledem z jednoho na druhého, „mohu s jistotou stanovit diagnózu.“ Se svěšenými koutky se obrátí na mě. „Je mi to líto, Milly, ale podle toho, co jsem viděla na ultrazvuku, a podle hladin hormonů, které jsme několik posledních měsíců sledovali, mohu potvrdit, že trpíte předčasným ovariálním selháním.“ „Před… co?“ Hledím na ni s prázdným výrazem. Mluvily jsme o tom, že si mám hlídat ovulaci, mám se snažit uvolnit, a o tom, že mi možná, ale opravdu jen možná předepíše klomifen. Doktorka Finlayová – Meghan – mě ujistila, že ve třiceti čtyřech letech pořád patřím k těm mladším a mám

KATE HEWITTOVÁ

slušnou šanci – to jsou její vlastní slova –, že se nám početí povede. A teď mi tvrdí něco jiného, něco horšího? Obava, která mi svírala žaludek, se promění ve studenou, tvrdou bouli. „V podstatě se jedná o předčasnou menopauzu, i když to takto nazýváme jen neradi, protože menopauza je přirozený proces a tohle je samozřejmě úplně něco jiného.“ Ztěžka polknu. Držím se Mattovy ruky, své jediné opory ve vší té nejistotě a nevědomosti. „Takže co to vlastně znamená? Začnu brát klomifen?“ ptám se a slyším ve svém hlase zoufale nadějný tón. V duchu se nad ním oklepu. „Ne, obávám se, že vzhledem k rozsahu vzniklého poškození to není na pořadu dne.“ To zní příšerně, a navíc definitivně, což je ještě horší. „Takže co se bude dít teď?“ zeptám se, i když si nejsem jistá, jestli to chci vědět. Meghan zaváhá a v té krátké pauze zaslechnu všechno to, co nechci vědět. Chystá se mi sdělit špatnou zprávu. Poznám to z jejího výrazu. Položí si dlaně na stůl, jako kdyby se potřebovala opřít, přestože já jsem ta, která bude muset tu ránu vstřebat. Vyklouznu Mattovi rukou z dlaně a znovu zatnu pěsti v klíně. Byla jsem tak odhodlaná a všechno jsem dělala správně. Brala jsem prenatální vitamíny, vyhýbala se kofeinu, udělala jsem si čas na odreagování a meditaci. Prostě jsem dělala všechno, co může být podle nejnovějších odborných názorů prospěšné, ale v tuhle chvíli vím, že na ničem z toho už nezáleží. Nebude to hrát takovou roli, jak jsem si myslela. „Co se týče vašeho vlastního těhotenství,“ říká Meghan takovým tím opatrným tónem lékaře, který pro vás nemá dobré zprávy, „navrhovala bych, abyste využili dárcovství vajíček.“ Obrátí se na Matta. „Pokud se tedy chcete vydat touto cestou. Samozřejmě budete potřebovat nějaký čas, abyste to zvážili, ale existují i jiné možnosti.“ Dál mluví o dárcovství vajíček, umělém oplodnění, náhradním mateřství, a dokonce i o adopci, o všech těch možnostech,

NENÍ TO MOJE DCERA

které si nikdo nechce připouštět. Ale v určitém okamžiku jejího monologu se mi zamlží myšlenky a já ji přestanu vnímat. Slyším jen to, že nikdy nebudu schopná otěhotnět. Nikdy nebudu mít své vlastní biologické dítě, které se narodí z mého těla a bude se mnou pokrevně příbuzné. O dvacet minut později stojíme s Mattem před klinikou a smýká s námi nelítostný ledový vítr, který vane od Bristolského zálivu. „Chceš jet domů?“ zeptá se Matt po chvíli, kdy tam jen tak stojíme. „Nebo si můžeme zajít na kafe…?“ „Nechci jít na žádné kafe!“ Vyhrknu to tak zuřivě, až nás to oba překvapí. Ale nejsem naštvaná na Matta. Jsem prostě jen naštvaná. „Omlouvám se.“ Zhluboka se nadechnu a snažím se potlačit ten příval emocí. „Promiň,“ omluvím se znovu. „To je dobrý,“ řekne mírně a pak mě vezme pod paží, jako bych byla nemohoucí nebo nějaká stařenka. To nejsem – mám jen stará vajíčka. V tichosti jedeme zpátky do našeho čtyřpokojového řadového domku v Redlandu, jedné z bristolských rodinných čtvrtí. Koupili jsme ho před dvěma lety, když jsme začali uvažovat o rodině, dětech a všech těch dalších optimistických životních krocích. Prodali jsme náš dvoupokojový byt ve čtvrti Temple Meads a koupili dům se zahradou pro děti v ulici plné zeleně, v docházkové vzdálenosti od místní základní školy a ve spádové oblasti kvalitní střední školy. Je tady společenské centrum, kde se schází klub pro batolata a holčičí skautský oddíl, a venkovní hřiště je hned za rohem. Přesně takhle jsem si jako malá holka představovala svůj život a teď najednou na ničem z toho nezáleží. „Chceš si o tom promluvit, Milly?“ zeptá se Matt po pár minutách. Jen zavrtím hlavou a dál hledím z okýnka. V hlavě mám prázdno. Odmítám se v myšlenkách přenést přes tu bezvýchodnou diagnózu, kterou nám sdělili.

KATE HEWITTOVÁ

„Ne, zatím ne.“ „Nechceš zavolat Anně?“ Anna je moje nejlepší kamarádka už od šesté třídy, jediná osoba na světě kromě Matta, která mě vždycky podržela a nikdy mě nezklamala. Vím, že mě obejme, pobrečí si se mnou a dolije mi víno, ale tenhle soucit by mě teď mohl zlomit. Připadám si křehká, všechno se ve mně láme, jako bych se měla rozpadnout, ale vím, že budu Annu potřebovat. Přikývnu a popotáhnu. „Jo. Pak jí zavolám.“ Doma vystoupím z auta jako první a rychle vejdu dovnitř. Odhodím klíče na stolek v předsíni a vdechnu vůni levandulového čisticího prostředku – samozřejmě přírodního – a citrónového leštidla na nábytek. Domov. Teď mám ale mám pocit, že se všechno změnilo. Všechno mi to teď připadá jako naprostý výsměch… Perfektní zahrada na hraní s místem pro houpačku a pískoviště, nízké schody, které jsou bezpečné pro děti, třetí pokoj, který se měl stát dětským pokojíčkem. Nebyla jsem tak pošetilá, abych tam vymalovala nebo koupila postýlku, dokud neotěhotním. Ale snila jsem o tom. Tak moc jsem o tom snila. Taky to nikdy nebylo nic víc – jen sny. Matt vejde za mnou a zamíří do kuchyně propojené s jídelnou, kde je spousta světla a prostoru pro dětskou židličku, dětskou ohrádku a ratanový košík na plyšáky. Všechno jsem si to vysnila do posledního detailu. Další předností kuchyně jsou francouzská okna s výhledem na maličkou terasu. Malovali jsme si, jak tam budeme v neděli ráno sedět na sluníčku, pít kávu a naše dítě se bude houpat na houpačce zavěšené na kaštanu vzadu na zahradě. Teď se z domu, jejž jsem tak milovala, stala krutá připomínka, která se mi vysmívá všemi těmi co kdyby, která se rázem proměnila v nikdy. Rychle se nadechnu a bezděky vzlyknu. Matt zvedne pohled od konvice, do které ve dřezu napouští vodu. „Milly…“

NENÍ TO MOJE DCERA

„Ne, fakt to nejde. Zatím ne. Promiň.“ Nejsem připravená o tom mluvit. Nejsem připravená rozebrat svoje sny na částečky během pragmatického rozhovoru. Plány do budoucna řešíme způsobem, který mi za normálních okolností vyhovuje, dopodrobna, jeden bod po druhém. Jednoho dne ano, ale zatím ne. Jdu nahoru do pokoje, z něhož měl být dětský pokojíček. Teď v něm není nic, co by souviselo s dětmi, jen pár plastových skladovacích beden, prázdné kufry a Mattův stojan na saxofon, který slouží tak akorát jako lapač prachu. Chvíli si ten prázdný pokoj prohlížím a pak se opřená zády o zeď svezu na podlahu a přitáhnu si kolena k hrudníku. Venku naráží holé větve do okna a skleněné tabulky se třesou pod chladnými poryvy větru. Položím si bradu na kolena a znovu se nadechnu. Tentokrát se mi dech nezadrhne v hrdle. Nebudu brečet. Vím, že pokud se rozbrečím, vzdala jsem to, a na to ještě nejsem připravená. Ne po tom všem. Ani v případě, že nakonec budu muset. Nikdy jsem nikomu neudělala nic špatného, chce se mi to vykřiknout, ale pro koho? Kdo mě bude poslouchat? Koho to zajímá? Vím, že život není fér ani vůči mně, ani vůči komukoliv jinému. Viděla jsem ve zprávách příliš mnoho utrpení a každý den kolem sebe příliš mnoho bezcitnosti, než abych si myslela něco jiného. Možná jsem tak trošku věřila, že když budu hrát podle pravidel a udělám všechno správně, když budu laskavá, milující, uctivá a tak, dostanu, po čem z celého srdce toužím. Věřila jsem, že existuje nějaká základní spravedlnost, kterou můžu vyžadovat, na kterou se můžu spolehnout, nějaká vesmírná porota, která nakonec rozhodne v můj prospěch. Ale po dnešku vím, že nic takového není. Nemůže být. Procházím menopauzou, přestože Meghan nechtěla to slovo použít. Je mi třicet čtyři a moje vajíčka jsou scvrklá a vyschlá. Nepoužitelná. Vlastně tak nepoužitelná, že

KATE HEWITTOVÁ

existuje méně než jednoprocentní šance, že počnu přirozeným způsobem. Tohle Meghan říkala, to si pamatuju. Vrznou dveře a Matt vejde dovnitř. Dřepne si se šálkem čaje vedle mě. Když si ho od něj beru, v očích mě pálí slzy. „Na takové zprávy jsem nebyla připravená,“ řeknu a v dla ních svírám teplý hrnek. Rychle zamrkám, protože na ně nejsem připravená ani teď. „Já vím.“ „Nikdy nebudu moct otěhotnět.“ Vyslovím ta slova, jako bych si zkoušela nové oblečení a zkoumala, jestli mi sedí. Nesedí. Je mi těsné, kouše mě a chci ho ze sebe okamžitě strhnout. „Takhle to doktorka Finlayová neřekla.“ Matt jí nikdy neříká Meghan. „Jen s námi probrala ostatní možnosti…“ „Ale nebude to moje dítě.“ Nebyla jsem schopná pobrat všechny jednotlivosti, které nám Meghan nastínila, ale tohle jsem pochopila. Matt mi položí pevnou teplou dlaň na koleno. „Ale bu de,“ řekne tiše. „Kdo jiný by to měl vědět líp než ty.“ Ano, to je pravda, protože já sama jsem adoptovaná. Nevím, kdo jsou moji biologičtí rodiče. Rozhodla jsem se, že to nebudu zjišťovat. Moji adoptivní rodiče, mí opravdoví rodiče jsou báječní. Vždycky byli. Silní, nápomocní a milující. Takže ano, zrovna já bych s představou adopce neměla mít žádný problém. Jenže mám. Nečekám ale, že to Matt pochopí, a nejsem si jistá, jestli bych to vůbec dokázala nějak zformulovat. Teď ne. Zatím ne. „Nemusíme spěchat,“ připomene mi Matt a to mě znovu zabolí. Nemusíme spěchat, protože pro mě už je stejně pozdě. Opřu se hlavou o stěnu a zavřu oči. Jsem vyčerpaná, bolí mě celé tělo a řežou mě oči. „Chceš, abych zavolal do školy?“ zeptá se Matt. Vzala jsem si kvůli té schůzce volno jen dopoledne, po obědě se mám vrátit do práce a převzít si svoje prvňáčky, čehož se

NENÍ TO MOJE DCERA

teď děsím. Nejsem připravená postavit se před dvacet osm pětiletých a šestiletých dětí, které neustále brebentí a mají zvídavé otázky, ale nemůžu si dovolit vzít si volno celý den. Schoulit se pod peřinu zní sice lákavě, ale vím, že bych se jen utápěla v sebelítosti. To je to poslední, co potřebuju. „Ne, to je dobrý. Půjdu tam.“ „A co Anna?“ „Zavolám jí za chvíli.“ O té dnešní schůzce samozřejmě věděla. Na telefonu už mi cinkla zpráva. Ptá se, jak to šlo. Poslední rok a půl jsem ji pravidelně informovala o každém složitém kroku na téhle cestě, o vší té naději a následném zklamání a ona mě střídavě povzbuzovala a soucítila se mnou. Vím, že tu pro mě zase je, ale její neochvějný soucit by mohl způsobit, že bych nad sebou ztratila kontrolu a propadla se do beznadějného zármutku, který mě, jak tuším, čeká. Dopiju čaj a přinutím se zvednout. Matt mi nabídne ruku. Přijmu ji a s bolestivým cuknutím si uvědomím, že tohle má důsledky i pro něj. Nikdy nebude mít dítě, dítě své ženy. Ta neplodnost nezasáhne jen mě, i když je to moje chyba. „Omlouvám se,“ řeknu a on se na mě překvapeně podívá. Pořád mě drží za ruku. „Za co?“ „Za to, že nemůžu…“ Nedokážu to doříct. Najednou brečím, vzlykám, z nosu mi tečou nudle a škube mi v ramenou. Matt mě k sobě přivine a já se o něj vděčně opřu. Nakonec jsem se nedokázala udržet moc dlouho a potřebuju, aby mě objal a podržel. „Není to tvůj problém, Milly, je to náš problém. Jedeme v tom spolu. A spolu taky najdeme nějaké řešení, ať se stane cokoliv. Všechno bude v pořádku, slibuju.“ Přitisknu mu tvář na rameno a snažím se přestat brečet. Jeho slova mě musí utěšit. Protože mu věřím. Já hloupá věřím každému jeho slovu.

KAPITOLA DRUHÁ ANNA

Smska od Milly dorazí až několik hodin po té schůzce, takže vím, že má špatné zprávy. Poznám to z těch tří strohých slov bez dalších podrobností: Sejdeme se později? Jasně, naťukám. V kolik? V pět? přijde rychlá odpověď. Obvykle končím v práci později, ale můžu odejít dřív. Fajn, odpovím. Nechceš si o tom promluvit hned? Uplyne několik minut, než Milly odpoví. Ne. Později. Tak to musí být hodně špatné. Chudák Milly. Nikdy netoužila po ničem jiném než po dítěti, po rodině. Mluvila o tom už v šesté třídě – že chce mít tři děti, protože dvě jí připadají málo. Protože nikdy neměla sourozence. Protože chce vidět, jak bude vypadat někdo, kdo s ní bude příbuzný. Bude to dítě mít stejně nezkrotné vlasy jako ona, její křivý přední zub? Pokaždé když o tom mluvila, rozsvítily se jí oči a zatvářila se tesklivě. Nemůžu se dočkat. Co když to nepůjde? Co bude dělat? V posledních dvou letech jsem měla informace o Millyiných a Mattových problémech s neplodností z první ruky. Vím, jak z toho byla nervózní a jak moc se snažila uklidnit. Vím dokonce i to, kdy má ovulaci. Hlavně ale vím, jak moc si Milly přeje mít dítě, jak skvělá by byla máma a jak bude zdrcená, jestli jsou to opravdu špatné zprávy.

NENÍ TO MOJE DCERA

Taky vím, jak moc bude potřebovat, abych tady pro ni byla, jako jsem byla vždycky a budu i dál, protože Milly je moje nejlepší kamarádka. Byla tady pro mě mockrát od chvíle, kdy jsem první den na střední škole vešla do třídy a vypadala ztraceně, protože jsem se tak i cítila, a Milly ke mně napochodovala a prohlásila, že z nás budou kamarádky. Hleděla jsem na její drobný, odhodlaný obličej a cítila, jak se mi ulevilo. Teď už to bude v pohodě, pomyslela jsem si. Konečně aspoň něco v mém životě bude v pohodě. A taky bylo. Večer se proplétám mezi stoly v Harveyho sklípku, podzemní vinárně, která se nachází v historickém centru Bristolu. S Milly chodíme vždycky sem. Najdu ji vzadu. Nohy má omotané kolem vysoké stoličky a z objemné sklenice usrkává červené víno. Ve tváři má nepřístupný a potemnělý výraz. Husté tmavé vlasy má stažené do úhledného copu. Když ke mně vzhlédne, spatřím v jejích očích hluboký smutek. Beze slova ji rychle obejmu. Pevně mě stiskne a na chvíli mi zaboří hlavu do ramene. Pak se odtáhne a osuší si oči. „Nechci se úplně sesypat,“ vysvětlí mi třesoucím se hlasem a mě to bolí i za ni. „Co piješ?“ zeptám se. Pokrčí rameny. „Rozlévané červené. Ani nevím, co to je. Bylo mi to celkem jedno.“ Z těch dvou je labužníkem spíš Matt, který vždycky trvá na tom, aby k jídlu pili správné víno. Absolvovala jsem u jejich stolu spoustu vynikajících večeří, takže vím, jak rád Matt mluví o buketech a skrytých tónech a o všem ostatním, co k tomu patří. „Tak jo,“ přitakám a snažím se, aby můj hlas nezněl moc vesele ani moc soucitně, „dám si taky a tobě přinesu ještě jedno.“ Milly zavrtí hlavou. „Ne, jsem tady autem. Nemůžu se opít, i když bych fakt chtěla.“

KATE HEWITTOVÁ

Když se vrátím ke stolu se sklenkou vína, Milly má tu svoji skoro dopitou. Sedí tam s hlavou v dlaních a ve tváři má smířený, ale sveřepý výraz. Vypadá skoro naštvaně. „Takže nemáš dobré zprávy?“ Věděla jsem, že ta schůzka se měla týkat výsledků ultrazvukového vyšetření, na kterém byla minulý týden, a spousty dalších testů. Milly byla veselá, pevně rozhodnutá, že konečně získá kýžené odpovědi a bude moct tu situaci nějak vyřešit, ale já jsem byla obezřetnější. Vždycky jsem obezřetná. Milly se dokáže nechat unést na vlně neochvějného optimismu, ale já se spíš držím zpátky. Vyčkávám. Pozoruju. Myslím, že proto naše kamarádství funguje. Navzájem se doplňujeme. „Ne, je to asi ta nejhorší zpráva, jakou jsem si mohla vyslechnout.“ Vyzunkne zbytek vína a pak zvedne hlavu. Má zachmuřený výraz. „Nemůžu otěhotnět, Anno. Neexistuje ani ta nejmenší šance.“ „Cože?“ Šokovaně poslouchám všechny detaily, které mi Milly vypráví. Dokonce ani já se svou přehnanou obezřetností a ustaraností jsem nepomyslela na to, že by to mohlo být až tak špatné. „Je mi to moc líto, Milly.“ „Připadám si jako sobec, že mě to tak sebralo,“ řekne se skloněnou hlavou a přehazuje si sklenku na víno z jedné ruky do druhé. „Tohle je problém prvního světa, chápeš. Tak nemůžu otěhotnět, no a co? Existují jiná řešení a dítě není všechno. Já to všechno vím. Opravdu.“ „Ale pořád je to tvůj problém. Tvůj žal.“ „Jo, to je.“ Stiskne rty. „Jen je to prostě… je to hodně těžké se toho snu vzdát. Dítěte, které bude vypadat jako já a Matt. Někoho, kdo mi bude ve skutečnosti příbuzný. Nikdy se to nestane.“ Povzdechne si. „Ale já to zvládnu. Musím.“ „Co teda budete dělat?“ zeptám se po několika minutách tíživého ticha. „Už jste o tom přemýšleli?“ Milly vždycky všechno plánuje, ať už jde o jakýkoliv zářný cíl – povýšení, větší dům, exotická dovolená, maratonský běh. Za vším si vždycky šla s nezlomným optimismem. Často s sebou strhla

NENÍ TO MOJE DCERA

i Matta nebo mě. Já bych jen váhala, tápala nebo prostě přešlapovala na místě, ale Milly mě táhla s sebou. Myslím, že bez ní bych střední školu nepřežila. Taky jsem ji málem nepřežila. „Nevím. Doktorka Finlayová se zmínila o pár možnostech, ale jsem z toho všeho zmatená.“ „Co adopce?“ navrhnu. Trochu jí ztuhnou rysy. „To nechci.“ Na někoho, kdo je sám adoptovaný, zní překvapivě neústupně. Zvedne ruku, jako by chtěla předejít mým případným námitkám, i když žádné nemám. „Hele, já jsem fakt ráda, že si mě naši adoptovali, jasně že jo. Moji rodiče jsou úžasní a miluju je nade vše, ale pořád jsou tam určité zádrhely.“ „Jo, to určitě jo,“ řeknu po chvíli. Během našeho více než dvacetiletého přátelství jsme se o Millyině adopci nikdy moc nebavily. První den v šesté třídě mi docela věcně oznámila, že je adoptovaná, a zdálo se, že k tomu není co dodat, že je to skutečnost, kterou je třeba odbýt, abychom se mohly bavit o něčem zajímavějším. „Já jen…“ Milly prudce vydechne. „Máma s tátou nechtěli, abych vyhledala svoji biologickou matku, takže jsem se o to nikdy nepokusila.“ „A chtěla jsi?“ „Jo. V pubertě mě to začalo zajímat, ale pochopila jsem, že by je to zničilo.“ Našpulí rty. „Nejde jen o to. Vždycky to bylo téma. Nedokážu to přesně vysvětlit, ale vždycky jsem cítila takovou… tíhu. To, že jsem adoptovaná, se probíralo pořád dokola na různých akcích, ve škole, s kamarády. Tohle jsou naši, ale jsem adoptovaná, to je heslo mého života.“ „To mi nedošlo.“ Překvapuje mě, že mi Milly tohle nikdy neřekla. Vždycky působila tak, že jí nevadí, že je adoptovaná, a já jsem tomu věřila. Zbožňuju její rodiče. Během mé bouřlivé puberty, kdy se moji rodiče neustále hádali, nejprve mezi sebou a pak i se mnou, se prakticky stali mými vlastními. Jsou chápaví a milující, vřelí, ale ne přehnaně nadšení.

KATE HEWITTOVÁ

Její maminka mi každý rok posílá přání k narozeninám, a pokaždé když mě vidí, opravdově mě obejme, takže vím, že je to od srdce. Takhle mě moji rodiče nikdy neobjali. „Moc o tom nemluvím, protože mám pocit viny, že to takhle cítím, i když jen trošku. Opravdu jen trošku.“ Milly si povzdechne. „Rodiče ke mně vždycky byli velkorysí, mají mě rádi a vím, že kdybych si adoptovala dítě…“ Odmlčí se, svraští čelo a hlas se jí zadrhne. „Prostě, chtěla jsem jen cítit to pouto. Moje dítě, které kope uvnitř mě… vědět, že je a vždycky bude mojí součástí.“ Netrpělivě si promne oči. „Jestli si dítě adoptujeme, tak tohle nikdy nezažiju. Stejně to nezažiju. Teď už vím, že to nejde.“ Zlomí se jí hlas a schová si obličej do dlaní. „Promiň,“ pípne skrz prsty. „Opravdu jsem se nechtěla složit. Snažím se o to celou dobu. Jen mě to pokaždé zasáhne znovu a znovu, pokaždé je to stejný šok.“ „Nemusíš být pořád silná,“ řeknu jí opatrně. Milly neodpoví. Pohladím ji po ruce. Chci jí to ulehčit, chci to za ni vyřešit, tak jak to Milly často dělá pro mě. Kolikrát se mnou procházela všechny možnosti, až našla řešení? Chceš se seznámit s lidmi? Kup si členství v posilovně. Nemáš ráda svoji šéfku? Poohlídni se po jiné práci. S posilovnou to vyšlo, s novou prací ne, ale Milly vždycky najde odpověď. Bez ní bych stagnovala. „Musí existovat nějaký způsob, jak to vyřešit,“ řeknu jí a snažím se znít optimisticky jako vždycky ona. „Třeba umělé oplodnění… Dneska existuje tolik různých druhů léčby neplodnosti…“ Milly pokrčí rameny a sundá si ruce z obličeje. „Doktorka Finlayová se zmínila o možnosti umělého oplodnění s darovaným vajíčkem, ale zní to trochu divně. To si prostě objednám vajíčko od někoho, koho v životě neuvidím? Kromě toho čekací doba je minimálně dva roky a pro samoplátce je to neuvěřitelně nákladné.“ Snažím se vylovit z paměti všechno, co vím o dárcovství vajíček, ale moc toho není. „Ale aspoň bys odnosila svoje vlastní dítě.“

NENÍ TO MOJE DCERA

„Dítě někoho jiného,“ poznamená Milly a já zavrtím hlavou. „Měla bys pocit, že je tvoje. Rostlo by v tobě, to ty bys ho porodila. Darovat vajíčko? To je v podstatě jako darovat krev.“ Milly se nepatrně usměje. „Ne, Anno, to fakt není. Podle toho, co říkala Meghan, je to docela invazivní. Já sama si nedovedu představit, že bych to udělala a věděla bych, že někde existuje dítě, které vypadá jako já a je svým způsobem moje… i když teď už samozřejmě vím, že to nepřichází v úvahu.“ „Stejně si myslím, že takhle to není.“ Ani nevím, proč jsem tak neústupná. O dárcovství vajíček nemám nejmenší ponětí. „Možná ne, ale ta čekací listina a ty výdaje… Myslím, že to nebudeme schopní zrealizovat.“ Milly pokrčí rameny a já si usrknu vína. V hlavě se mi rodí myšlenka. Dostává obrysy jako elegantní socha tvarovaná z hroudy vlhké hlíny, ale vím, že si to potřebuju promyslet. Rozhodně bych ji tady teď neměla plácnout před Milly, když je tak zranitelná a já neznám všechna fakta. Ale tohle je Milly, moje nejlepší kamarádka, jediný člověk na světě, který tady pro mě vždycky byl. Vybavuju si, jak v šesté třídě křičela na nějaké bezcitné holky, které se mě rozhodly šikanovat. Pamatuju si, jak o mně v osmé třídě někdo napsal na stěnu na klučičích záchodech něco sprostého – a naprosto nepravdivého – a ona tam nakráčela a zapatlala to bělítkem. A taky si vzpomínám, jak mě našla, když mi bylo úplně nejhůř, jak mě zachránila z toho nejhoršího zoufalství a nikdy mi nepoložila jedinou otázku, protože bych jí nedokázala odpovědět. „A co kdyby vás nemuseli zařadit na čekací listinu?“ vyhrknu. Vím, že bych si to měla promyslet, ale nedokážu si pomoct.

KATE HEWITTOVÁ

Chvíli na mě nechápavě hledí a pak přimhouří oči. „Jak to myslíš?“ Zaváhám. Vím, že bych takovou věc neměla navrhovat tak rychle, aniž bych si o tom něco zjistila a promyslela si, jak to ovlivní můj i Millyin život, ale hluboko uvnitř cítím, že je to správná věc. Udělám to pro Milly. A možná i pro sebe. „Říkala jsi, že to jde zařídit i soukromě, že?“ Opatrně přikývne na souhlas. Vidím, že pořád nechápe, kam tím mířím, a říkám si, jestli to vůbec chápu já sama. Ale stejně mluvím dál, protože pro jednou můžu Milly pomoct. Pro jednou můžu být tím zachráncem já. „Když máš někoho, kdo je ochotný ti to vajíčko darovat, tak nemusíš čekat ani platit, že?“ Milly se na mě dlouze zadívá a já vím, že jí začíná docházet, kam mířím. Začíná vidět obrysy té sochy. „Jo,“ řekne. „Teoreticky.“ „To by bylo něco, ne? Teda kdybyste se rozhodli to takhle udělat…?“ Milly se ke mně nakloní. V očích má naléhavý pohled. „Co přesně navrhuješ, Anno?“ „Mohla bych vám darovat… vajíčko.“ Zní to směšně, jako kdybych byla slepice. „Kdybyste chtěli.“ Milly na mě upřeně, skoro neúprosně hledí. „To myslíš vážně?“ Myslím? Ani nevím, co by to mohlo obnášet, jak bych se cítila, ale stejně… „Jo, jasně že jo, Milly.“ „Ale…“ Pomalu zavrtí hlavou. „Je to invazivní procedura, Anno. Týdny hormonálních injekcí, pozorování, všechno možné. Aspoň tak jsem to pochopila z toho, co říkala doktorka Finlayová.“ „To zvládnu.“ Mám pocit, jako bych se právě vrhla do obrovské hloubky a hladina nade mnou se zavírala, ale nelituju toho. Milly vstoupí do očí slzy a znovu zavrtí hlavou. „To je od tebe fakt moc laskavé, Anno. Opravdu. Ale neměly