HISTORIE
ŠPIONÁŽE TAJNÝ SVĚT ŠPIONÁŽNÍHO UMĚNÍ, SABOTÁŽÍ A PROPAGANDY OBDOBÍ POSTPRAVDY ERNEST VOLKMAN
Text Copyright © Ernest Volkman, 2007, 2019 Design and layout © Welbeck Non-fiction Limited, 2019 Translation © Manfred Strnad, 2020 Czech edition © Euromedia Group, a. s., 2020 Vydala Euromedia Group, a. s. v edici Universum, All rights reserved
Nádražní 30, 150 00 Praha 5 v roce 2020 jako svou 11 551. publikaci
ISBN 978-80-242-6772-2
Sazba a úprava obálky TYPOSTUDIO, s. r. o., Praha Vytištěno v Dubaji Vydání první
HISTORIE ŠPIONÁŽE
www.euromedia.cz
Tajný svět špionážního umění, sabotáží a propagandy období postpravdy Ernest Volkman
Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce, Nádražní 30, 150 00 Praha 5
Z anglického originálu The History of Espionage,
Zelená linka: 800 103 203
vydaného nakladatelstvím Welbeck Non-fiction Limited
Tel.: 296 536 111
(part of Carlton Publishing Group), 20 Mortimer Street, London,
Fax: 296 536 246
ve Velké Británii v roce 2019, přeložil Manfred Strnad
objednavky-vo@euromedia.cz
Redigoval Michal Večeřa Odpovědný redaktor Filip Hladík Technická redaktorka Halina Kaslová Bechyňová
Knihy lze zakoupit v internetových knihkupectvích
Počet stran 208
www.booktook.cz a www.knizniklub.cz
HISTORIE
ŠPIONÁŽE TAJNÝ SVĚT ŠPIONÁŽNÍHO UMĚNÍ, SABOTÁŽÍ A PROPAGANDY OBDOBÍ POSTPRAVDY ERNEST VOLKMAN
OBSAH
6
12
24
36
Úvod
Kapitola první
Kapitola druhá
Kapitola třetí
Na druhé straně kopce
NEVIDOMÍ
OHEŇ
CÍSAŘ
V GAZE
Z VÝCHODU
A LEV
20 Speciál: Šepoty ve větru
32 Speciál: Marco Polo
50 Speciál: Chambres Noir
22
34 Speciál: Ludvík XV.
Speciál: Pandořina skříňka
90
112
Kapitola šestá
Kapitola sedmá
RUDÝ
VÝCHODNÍ
ORCHESTR
VÍTR,
110 Speciál: Baseballový zadák špionem
DÉŠŤ 136 Speciál: Deus Ex Machina
52
70
Kapitola čtvrtá
Kapitola pátá
JEHO
TAJNOSTI
PRAVDA
RUE PEI-
POCHODUJE
PEPINIERE
DÁL
88 Speciál: Mata Hari
68 Speciál: Odcizený dopis
140
166
192
204
Kapitola osmá
Kapitola devátá
Kapitola desátá
Glosář
VÁLKY
SMRT
DOBA
DVOJITÝCH
VE VONÍCÍ
KYBERŠPIONŮ
AGENTŮ
ZAHRADĚ
202 Speciál: Jazyk špionů
164 Speciál: Velký hon na plutonium
190 Speciál: Věk sledování
205 Fotografie 206 Rejstřík
ÚVOD
Jednou se zeptali vévody z Wellingtonu, co dělal v hodinách dlouhé osamělé noci v předvečer velké bitvy.
ÚVOD 7
NA DRUHÉ STRAN Ě K O P C E „Nemohl jsem spát,“ odpověděl vévoda. Jeho mysl byla posedlá otázkou, kterou si pokládal stále znovu a znovu: „Co je na druhé straně toho kopce?“ Nikdo nikdy nepřišel s výstižnějším shrnutím procesu zpravodajství, což je formální označení toho, čemu se obvykle říká špionáž (nebo moderním eufemismem zpravodajská služba či shromažďování informací). Ať to nazveme jakkoli, stal se tento proces nedílnou součástí lidské existence od té doby, co se homo sapiens začal poprvé zajímat o sílu a moc sousedních klanů a kmenů. Špionáž se zrodila ve stejné době jako jiná životně důležitá součást dějin lidského rodu – ozbrojený boj. Od té doby, co mezi sebou lidé válčí, je špionáž nepostradatelná. Zabývá se zásadními otázkami: Kdo jsou naši nepřátelé? Co potenciální nepřátelé plánují? Jaké jsou jejich schopnosti a možnosti? Jaká existují nebezpečí? Hrozí bezprostředně? Špionáži se někdy přezdívá „druhé nejstarší řemeslo na světě“ a díky ní se na ožeha vé otázky daří nacházet odpovědi. Zákon definuje špionáž jako činnost směřující k získání vojenských, politických, ekonomických a jiných tajných informací národního státu pomocí špionů, krádeží, sledování a dalších prostředků. Každý národ ji považuje za těžký zločin, pokud je namířená proti němu. Téměř vždy se trestá smrtí. Podle Ženevských úmluv, které upravují pravidla vedení válek, nejsou špioni považovaní za „legální bojovníky“. A každý účastník bojů, který „jedná v přestrojení“, může být „trestán soudem“. Tradičně se tím myslí, že chycený špion může být na místě zastřelen. Do uniformy oblečený průzkumník je však považovaný za vojáka na obhlídce, a tedy legitimní vojenský objekt, se kterým se musí zacházet jako s válečným zajatcem, pokud je chycen. Špionáž je proces získávání zpravodajství, což je třeba odlišit od získávání informací. Zpravodajství se často definuje jako zpracované informace. Tento proces je zhruba podobný tomu, jaký každý den probíhá v redakcích novin. Doputuje tam velké množství informací různého stupně věrohodnosti. Musí se prověřit, zpracovat, analyzovat a nakonec z nich vytvořit „balíček“, který
redaktoři považují za nezpochybnitelnou a úplnou informaci o důležitých nebo zábavných událostech dne. Ve zpravodajských službách říkají stejnému procesu zpracování, čímž se myslí proces, kterým se tak zvané „syrové zprávy“ přetaví v závěry nazývané „konečné zprávy“. Tyto závěry potom dostanou na stůl politici – „uživatelé“ neboli „zákazníci“, jak se jim říká ve zpravodajském žargonu. Na základě dodaných informací se pak od nich očekávají důležitá rozhodnutí. Zpravodajství tradičně funguje na třech úrovních: Strategické: Týká se potenciálu a záměrů cizích zemí. Například zda určitý národ tajně vyvíjí jaderné zbraně a jak je hodlá uplatnit, až je vyrobí. Taktické: Jde o operační zpravodajství. Například kolik tanků nebo vojáků má jiný národ k dispozici. Kontrarozvědka: Zabývá se ochranou utajovaných informací vlastního státu a obranou před cizí špionáží. Podobně jako všechna lidská konání také zpravodajství je předmětem rozmarů lidských bytostí. To, jak jsou závěry zpravodajství přijímány, do značné míry závisí na důvěře zákazníků ve špiony. A ještě důležitější často je, jak kvalitně a důvěryhodně samotné zprávy od rozvědky působí. Jak poznat spolehlivost informací? Právě to patří k nejobtížnějším součástem zpracování. Celý proces neustále ovlivňuje zaujatost a předsudky lidí, kteří ho vyhodnocují. Ve hře jsou i různé slabosti zákazníků. A často naprostá neschopnost učinit jasné a pevné závěry kvůli nedostatku informací. V takovém případě bývají závěry zpravodajství vyhýbavé a neurčité. Svědectví takového superopatrného závěru se vyskytlo v jedné zprávě amerického vojenského zpravodajství z roku 1965: „Tyto základní charakteristiky nejistoty budou v dohledné budoucnosti téměř jistě pokračovat jako operačně významné.“ Dokonce zjevně spolehlivá informace je jen zřídka skutečně neomylná. Za 2. světové války dokázali
Britové dešifrovat zprávy nepřítele pomocí systému známého jako ULTRA. Spojencům umožňoval číst prakticky všechny tajné depeše vysílané německým vrchním velením. Koncem roku 1944 to poskytovalo neocenitelnou výhodu v anticipaci a obraně proti německým plánům. Systém ULTRA byl považovaný za dokonalý vzor zpravodajství, bezchybný zdroj informací o příštích pohybech nepřítele. Jinými slovy to byl perfektní špion. Nicméně spojenečtí velitelé, kteří na systém ULTRA spoléhali, zapomněli, že se k nim dostanou jen rádiové zprávy, které rozluštil přístroj Enigma. Ten se nedokázal dostat k verbálním rozkazům ani telefonickým zprávám. Adolf Hitler se v zimě 1944 rozhodl k totální ofenzivě na západní frontě a k šíření svých rozkazů používal jen pozemní linky. ULTRA nemohl poskytnout žádné varování. Výsledkem byla bitva v Ardenách, která pro Spojence málem skončila katastrofou. Bitva o výběžek (jak se bitva v Ardenách také nazývá) je v dlouhé historii pouze jedním z mnoha zpravodajských selhání. A podtrhuje skutečnost, že špionáž provádějí lidé a ovlivňují ji lidské slabosti: předsudky, předpojatost, byrokratická politika a často i obyčejná zaslepenost. V zimě 1950 došlo americké zpravodajství k závěru, že pokud se
NAHOŘE: Ústředí vojsko generála Doug CIA v Langley lase MacArthura přesuve Virginii. Mnoho ne k řece Jalu v Severní let tam visel u sjezdu z dálnice Koreji, přijde vojenská nápis „Department odpověď Číny. Dojít of Roads“ – k takovému úsudku neneobratný pokus zakrýt identitu bylo nijak obtížné. Číobrovského komplexu ňané využívali diplobudov. matické kanály, aby v souvislosti s intervencí tlumočili svá varování. MacArthur byl ovšem přesvědčený, že invazi do Severní Koreje nepodniknou kvůli strachu z větší vojenské síly Američanů. „Byl by to největší masakr,“ řekl v rozhovoru s prezidentem Trumanem a odmítl uvěřit zpravodajské službě. Jeho vlastní špioni nezjistili žádné známky čínské vojenské přítomnosti v Severní Koreji – žádné vojenské sklady, žádné rádiové depeše, které by prozrazovaly přesuny jednotek, žádné soustředění vojsk a žádné planoucí ohně k zahřátí vojáků v korejském mrazu. Nicméně MacArthur nevěděl, že Číňané, vědomi si MacArthurových špionů, vyvinuli velké úsilí, aby svou armádu učinili neviditelnou. Čínské jednotky dodržovaly za pochodu přísnou disciplínu. Dostaly rozkaz pohybovat se jen v noci a během dne se schovávat v budovách – mimo
ÚVOD 9
dohled amerických průzkumných letadel. Mezi jednotkami neprobíhala rádiová komunikace, která by prozradila jejich přítomnost. Čínské vojsko nesmělo rozdělávat ohně. Další způsob, jak přechytračit letecký průzkum. Jednotky dostaly zásoby na dva týdny – bez možnosti doplňovat je ze skladišť. Výsledkem bylo, že na dvě stě tisíc čínských vojáků zaujalo pozice v Severní Koreji. Odhaleni byli až ve chvíli útoku na nepřipravené MacArthurovy jednotky, kterým uštědřily drtivou porážku. V lidovém povědomí je taková krátkozrakost považovaná za rys totalitních společností, ve kterých vládne rigidní systém domněnek plodící buď omezené myšlení, nebo vůbec žádné. Klasickým příkladem takového totalitního způsobu uvažování je neuvěřitelná slepota Stalina v roce 1941. Jeho špioni – nesporně jedni z nejlepších na světě – mu zaslali detailní a jasné zprávy, že se nacistické Německo chystá napadnout Sovětský svaz. Stalin jim jednoduše odmítal uvěřit. Na jednu zprávu upozorňující na přesné datum a hodinu invaze vlastní rukou na čmáral: „Britská provokace.“ Byl přesvědčený, že Hitler invazi nepodnikne, a sebevětší množství informací rozvědky ho nedokázalo přesvědčit. Podle očekávání se vedení jeho zpravodajské služby sjednotilo v názoru, že on
NAHOŘE: Domorodý americký zvěd na průzkumu, což je nejzákladnější forma zpravodajské činnosti.
má nepochybně pravdu a špioni přinášející takové „provokace“ by měli být potrestáni. Do této souvislosti zapadá i případ mladého důstojníka německého generálního štábu z roku 1914. Byl tak troufalý, že vrchnímu veliteli armády Helmuthu von Moltkemu poslal návrh, ve kterém se zasadil za vytvoření jednotky ekonomického zpravodajství. Argumentoval, že se válka protáhne a ekonomika v ní bude hrát zásadní roli. Národ s největšími ekonomickými zdroji zvítězí. Von Moltke zprávu ani nečetl a vrátil mu ji s uštěpačným komentářem: „Neobtěžujte mě s ekonomikou. Mám dost práce s vedením války.“ O tři roky později se německá válečná ekonomika zhroutila. Demokracie se svými systémy prověřování, snahou o rovnováhu a otevřenost myšlení by se mohly zdát méně náchylné k omezenému myšlení popsanému výše. Demokratičtí politici jsou však také jen lidé a dělají chyby. Jejich slepota často souvisí s jejich politikou. V roce 1960 senátor John F. Kennedy, demokratický kandidát na prezidenta Spojených států, v podstatě používal téma „missile gap“ – mezery v raketové výzbroji –, aby porazil republikány. Tak zvaná gap – mezera – pramenila z šoku ze Sověty vypuštěné rakety Sputnik v roce 1957 – rakety s mezikontinentálním dosahem. Šok umocnilo veřejné chvástání sovětského premiéra Nikity Chruščova o obrovském arzenálu takových raket. Tvrdil, že jimi mohou zasáhnout „každou mouchu ve vesmíru“. Kennedy nacházel politickou výhodu v široce rozšířeném mínění, že USA zaostávají za Sovětským svazem v „ICBM“ – mezikontinentálních balistických raketách, a neustále omílal téma mezery v raketové výzbroji. A to navzdory tvrzení tehdejšího prezidenta Eisenhowera, že USA mají ve vyzbrojení luxusní náskok. Diskuze o mezeře v raketové výzbroji ovšem podkopalo důvěru veřejnosti a přesvědčení o americké nadřazenosti nad Sověty. Eisenhower nařídil CIA, aby dala Kennedymu tajnou zprávu, která obsahovala největší zpravodajské tajemství tehdejší Ameriky. Byla v ní informace o špionážním letadle U-2, které přelétávalo nad Sovětským svazem a fotografovalo důležité vojenské objekty. Tahle operace dokazovala, že Rusové mají k dispozici jen malé množství raket, mnohem menší, než je arzenál Američanů. Kennedy vyjádřil obdiv nad tímto špionážním výkonem, avšak dva dny nato přednesl projev, ve kterém spílal administrativě Eisenhowera a Nixona, že ohrožuje americkou národní bezpečnost. Jak Kennedy později v soukromí přiznal, byla „missile gap“ jen mýtem, ale užitečným ve vyrovnaném boji o nejvyšší úřad. S úsvitem informačního věku se objevil zástup expertů, kteří předpovídali, jak pokročilé technologie, z nichž se většina zrodila z mikročipu, revolučně ovlivní zpravodajství. Věřili, že tradiční špionáž zastará
10
ÚVOD
NAHOŘE: James Bond v podání Seana Conneryho. Populární představa, jak má špion vypadat.
ÚVOD 11
a sofistikované „stroje“ převezmou úlohu klasických špionů a zastanou převážnou část jejich práce. Myslelo se, že se špionáž promění ve vysoce vědeckou činnost, a tak se zbaví lidských chyb. Nastane doba satelitů schopných přečíst poznávací značku auta z výšky čtyřiceti kilometrů. Díky „ferret“ technologii dokážou přenést miliony údajů elektronické komunikace mrknutím oka. Superpočítače budou schopné provést miliardy výpočtů během sekundy a nastane věk neomylného zpravodajství. Tyhle hory surových dat zpracují rozsáhlé organizace s vysoce sofistikovaným personálem – s mozky, které vypracují detailní, neomylné zpravodajství on-line. Nicméně se ukázalo, že takhle to nefunguje. Teoretici zapomněli, že jakákoli věda nemůže odstranit lidskou předpojatost, sebeklam a typicky lidskou tendenci k nedůvěře v nepříjemné pravdy. Lidský mozek je navíc limitovaný ve schopnosti zpracovávat informace. Stejně jako všechno další lidské usilování také sféru zpravodajství zaplavují oceány informací, které lidé nestačí
vstřebávat a interpretovat. Každý den přichází do běžné vládní agentury více dat, než kolik se jich vyskytlo v dokumentech za prvních sto let po vynálezu tisku. Mnoho zpravodajských profesionálů to rádo nazývá „Astor syndromem“ – pojmenovaném podle Lady Astor, která prý na palubě Titaniku prohodila vtipnou poznámku: „Požádala jsem o sklenici ledové vody, což je absurdní.“ Navzdory všem nákladným technologiím špionáž stále provázejí chyby – obvykle kvůli lidským nedostatkům. To vysvětluje, proč americké zpravodajství navzdory oslnivým technologiím a rozpočtu v miliardách dolarů dospělo k přesvědčení, že se v Iráku ukrývá arzenál zbraní hromadného ničení, který ve skutečnosti neexistoval. Také to vysvětluje, proč sovětská KGB, největší špionážní agentura světa, nepostřehla zřejmý fakt, že invaze do Afghánistánu vyvolá vzpouru muslimů. Všechno to znamená, že špionáž, jakkoli poznamenaná chybami, zůstane součástí lidské existence tak dlouho, dokud bude existovat lidstvo. Dvě stě let poté, co vévoda z Wellingtonu strávil bezesnou noc ve svém stanu, jsou jeho následovníci stále posedlí myšlenkou, jak zjistit, co se děje na druhé straně kopce. VLEVO: Německý voják pozoruje kanál La Manche v roce 1941, dívá se směrem k nejobávanějšímu nepříteli, který představoval pro německé zpravodajství neproniknutelnou záhadu.