0041438

R E B ECC A S E R L EOVÁ

Za pět let

za pet let_03.indd 1

17.02.21 14:51

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 5

Pro Leilu Salesovou, která prozářila posledních pět let, a ještě dalších pět předcházejících.

Snily jsme o tom, protože se to už kdysi stalo.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 7

Budoucnost je jediná věc, na kterou se můžeš spolehnout, že tě neopustí, dítě, řekl. Budoucnost tě vždycky najde. Stůj klidně a ona si tě najde. Tak jako země prostě musí mířit k moři. mARIANNE wIggINSoVá, důkazy o věcech neviditeLných

Přejít přes most na manhattan.

Koláče.

NoRA EPhRoNoVá

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 9

kapitola první

Dvacet pět. To je číslo, do kterého každé ráno počítám ještě předtím, než vůbec otevřu oči. Je to meditační technika na uklidnění a pomáhá vašemu mozku s pamětí, soustředěním a pozorností.

Jenže já to dělám proto, že přesně tak dlouho trvá mému příteli Davidovi vylézt z naší postele a pustit kávovar. A než ucítím vůni zrnek.

Třicet šest. Tolik minut mi trvá vyčistit si zuby, osprchovat se, nanést si na obličej tonikum, sérum, krém, make-up a obléknout si kostým do práce. Když si myju vlasy, je to čtyřicet tři. osmnáct. Za tolik minut dojdu pěšky z našeho bytu na murray hill na Východní čtyřicátou sedmou ulici, kde se nacházejí kanceláře právnické firmy Sutter, Boyt a Barn.

Dvacet čtyři. Věřím, že tolik měsíců by měl člověk s někým chodit, než se s ním sestěhuje.

Dvacet osm. Správný věk zasnoubit se.

Třicet. Správný věk na svatbu.

Jmenuju se Dannie Kohanová. A věřím na život podle čísel. „Šťastný den pohovoru,“ řekne David, když vejdu do kuchyně.

To je dnes, 15. prosince. Na sobě mám župan, mokré vlasy zavinuté do ručníku. on je pořád ještě v pyžamu. hnědé vlasy má už celkem hodně prošedivělé na někoho, kdo ještě nepřekročil třicítku, ale mně se to líbí. Díky tomu vypadá důstojně, obzvlášť když nosí brýle, což bývá často. „Díky,“ odpovím. obejmu ho, políbím na krk a pak na ústa. Už jsem si zuby vyčistila, ale Davidovi po ránu není nikdy cítit z úst.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 10

10

R e B e c c a S e R L e o vá

Prostě nikdy. Když jsme spolu začali chodit, myslela jsem, že vstává z postele dřív než já, aby si dal do pusy trochu zubní pasty, ale když jsme spolu začali bydlet, poznala jsem, že to má takhle od přírody. Takhle se probouzí. o mně se totéž říct rozhodně nedá. „Kafe je hotový.“ Zamžourá na mě a mně se zatetelí srdce, když vidím výraz jeho tváře, to, jak se mu obličej celý svraští, když se snaží dávat pozor, ale ještě nemá nasazené kontaktní čočky.

Sundá hrnek a naplní ho. Já přejdu k lednici, a když mi ho podá, přiliju si do něj trochu smetany do kávy. S lískooříškovou příchutí.

David to považuje za svatokrádež, ale kupuje ji, aby mě hýčkal.

Takový muž to je. Kritický, ale velkorysý.

Vezmu si hrnek a posadím se do našeho kuchyňského koutku s výhledem na Třetí avenue. murray hill nepatří k těm nejatraktivnějším čtvrtím v New Yorku a má špatnou pověst (každý židovský kluk a holka z New Yorku, Jersey a Connecticutu se sem po ukončení studia přestěhuje a průměrný pouliční styl je tepláková bunda s logem Pensylvánské univerzity), ale nikde jinde ve městě bychom si nemohli dovolit dvoupokojový byt s vybavenou kuchyní v domě s vrátným, a jen mezi námi, to vyděláváme víc peněz, než na kolik má právo dvojice osmadvacetiletých lidí.

David pracuje ve financích jako investiční bankéř u realitního konglomerátu Tishman Speyer. A já jsem korporátní právnička.

A dnes mám pohovor u nejlepší právnické firmy ve městě.

U wachtella. V mekce. Ve špičce. V mytologickém ústředí, které sídlí v černo-šedé pevnosti na Západní padesáté druhé ulici.

Všichni nejlepší právníci v zemi pracují právě tam. Seznam jejich klientů je nevídaný: Boeing. INg. AT&T. Všechny ty největší korporátní fúze a smlouvy, které určují výkyvy našich globálních trhů, se odehrávají mezi zdmi jejich kanceláří.

U firmy wachtell chci pracovat od deseti let, kdy mě táta začal brát do města na oběd do Serendipity a po něm na odpolední představení. míjeli jsme všechny ty velké domy na Times Square a já pak trvala na tom, že půjdeme na Západní padesátou druhou

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 11

za

Pět Let

11

ulici k číslu 51, abych mohla vzhlédnout na budovu CBS, v níž má od roku 1965 wachtell své kanceláře. „Dneska to vyjde, zlato,“ prohlásí David. Vypne ruce nad hlavu a odhalí kousek břicha. David je vysoký a hubený. Když se protahuje, všechna trička mu jsou krátká, což se mi líbí. „Připravená?“ „Jasně.“ Když se tenhle pohovor prvně naskytl, myslela jsem, že se jedná o vtip. od wachtella mi volá lanař, no jasně. Bella, moje nejlepší kamarádka – a pověstná rozmarná blondýnka milující překvapení – určitě někoho uplatila. Ale ne, byla to pravda. wachtell, Lipton, Rosen & Katz si mě pozvali na pohovor. Na dnešek, na 15. prosince. Ten den jsem si v diáři označila zvýrazňovačem. Nic nemělo šanci ho vymazat. „Nezapomeň, že to večer jdeme oslavit,“ podotkne David. „Dneska ještě nebudu vědět, jestli mi tu práci dají,“ namítnu. „Takhle to u pohovorů nechodí.“ „Že ne? Tak to mi musíš prosím vysvětlit.“ Flirtuje se mnou.

David umí skvěle flirtovat. Nenapadlo by vás to, většinou je totiž dost uzavřený, ale má skvělou, vtipnou mysl. Právě to je jedna z věcí, které na něm miluju úplně nejvíc. Právě to mě na něm upoutalo jako první.

Povytáhnu obočí a on ubere. „Jasně že tu práci dostaneš. máš to přece ve svým plánu.“ „Díky za důvěru.“ Netlačím na něj, protože vím, co se na večer chystá. David vůbec neumí udržet tajemství a lhář je ještě horší. Dneska večer, kdy ubíhá druhý měsíc mého osmadvacátého roku, mě David Andrew Rosen požádá o ruku. „Dvě lžíce rozinkových cereálií s půlkou banánu?“ zeptá se, když mi podává misku. „Velké dny si žádají bagel,“ namítnu. „S bílým rybím masem.

To přece víš.“ Když čekáme na výsledek nějakého velkého případu, vždycky se zastavím v bistru Sarge’s na Třetí avenue. Jejich salát z bělo-

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 12

12

R e B e c c a S e R L e o vá

masých ryb konkuruje tomu od Katze z centra a doba čekání, i když je tam fronta, není nikdy delší než čtyři a půl minuty. Těší mě jejich výkonnost. „Nezapomeň si vzít žvýkačku,“ připomene mi David a vklouzne vedle mě. Koketně na něj zamrkám a upiju kafe. Sladká teplá tekutina mi sklouzne do žaludku. „Jak to, že jsi ještě tady?“ podivím se. Právě mi to došlo. měl být pryč už před pár hodinami. Pracuje podle burzovních hodin.

Napadne mě, že dneska možná vůbec nepůjde do kanceláře. Třeba ještě musí vyzvednout prsten. „Říkal jsem si, že tě vyprovodím.“ Přetočí si na zápěstí hodinky.

Jsou značky Apple. Dala jsem mu je před čtyřmi měsíci k našemu dvouletému výročí. „Ale už abych letěl. Chtěl jsem zajít do posilovny.“ David nikdy neposiluje. Platí si měsíční permanentku do fitness klubu Equinox, ale myslím, že ji za posledního dva a půl roku využil snad dvakrát. Je přirozeně štíhlý a občas o víkendech běhá.

Vyhozené peníze jsou mezi námi předmětem sváru, ale teď to nevytáhnu. Nechci, aby se dnešnímu dni něco postavilo do cesty, a rozhodně ne takhle brzy po ránu. „Jasně,“ přisvědčím. „Já se nachystám.“ „Ale ty máš čas.“ David si mě k sobě přitáhne a zaboří ruku do límce mého županu. Nechám ji tam jednu, dvě, tři, čtyři… „myslela jsem, že jdeš pozdě. A já se nesmím rozptylovat.“ Kývne. Pak mě políbí. Chápe to. „V tom případě nás dneska večer čeká dvojitý číslo,“ prohlásí. „Neprovokuj mě.“ Štípnu ho do bicepsu.

Rozezvoní se mi telefon na nočním stolku v ložnici, kde leží připojený do zásuvky. Vydám se za zvukem. Displej vyplňuje fotografie modrooké blonďaté nežidovské bohyně, která vyplazuje jazyk stranou na foťák. Bella. Překvapí mě to. má nejlepší přítelkyně je vzhůru před polednem jen v případě, že v noci vůbec nejde spát. „Dobré ráno,“ pozdravím ji. „Kde jsi? Rozhodně ne v New Yorku.“

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 13

za

Pět Let

13

Zívne. Představím si, jak se protahuje na nějaké terase s výhledem na moře a kolem ní splývá hedvábné kimono. „Jasně že ne. Jsem v Paříži,“ odpoví.

Tak to vysvětluje skutečnost, že je v tuhle hodinu schopná mluvit. „myslela jsem, že odlétáš dneska večer.“ mám v telefonu uložený její let: UA 57. odlet z letiště Newark v 18.40. „Jela jsem dřív,“ odpoví. „Táta chtěl jít dneska na večeři. Jen proto, aby si mohl stěžovat na mámu.“ Zarazí se a já slyším, jak kýchne. „Co dneska děláš?“ Ví o dnešním večeru? Podle mě jí to David nejspíš řekl, jenže ona taky nedokáže udržet žádné tajemství – rozhodně ne přede mnou. „Velký den ohledně práce a pak jdeme na večeři.“ „Jasně. Večeře,“ přisvědčí. Stoprocentně to ví.

Dám si telefon na hlasitý odposlech a protřepu si vlasy. Bude mi trvat sedm minut, než si je vyfoukám. Podívám se na hodiny: 8.57. Spousta času. Pohovor je až v jedenáct. „málem jsem tě vytočila před třema hodinama.“ „No, to by bylo dost brzy.“ „Stejně bys to vzala,“ namítne. „Jsi šílená.“ Bella ví, že si mobil nechávám zapnutý celou noc.

S Bellou jsme nejlepší kamarádky od doby, kdy nám bylo sedm let. Já, milá židovská dívka z lepší čtvrti Philadelphie. ona, francouzsko-italská princezna, jejíž rodiče jí uspořádali oslavu třináctých narozenin tak velkou, že přebila jakoukoli bat micva. Bella je rozmazlená, vrtošivá a mnohem víc než maličko okouzlující. A to netvrdím jen já. Všude, kam vejde, jí lidé padají k nohám. Je snadné ji milovat a ona lásku otevřeně rozdává. Ale taky je křehká. Její emoce napínají už tak tenkou membránu kůže, že neustále hrozí protržením.

Bankovní konto jejích rodičů je obrovské a snadno přístupné, ale s jejich časem a pozorností je to naopak. Když dospívala, v podstatě bydlela u nás doma. Vždycky jsme to byly my dvě. „Bell, musím jít. Dneska mám pohovor.“

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 14

14

R e B e c c a S e R L e o vá

„A jo! U watchmana!“ „U wachtella.“ „Co si vezmeš na sebe?“ „Nejspíš černý kostýmek. Vždycky nosím černý kostýmek.“ V duchu začnu procházet svůj šatník, i když kostýmek mám vybraný už ode dne, kdy mi zavolali. „No to je pecka,“ utrousí a já úplně vidím, jak krčí svůj malý knoflíkový nos, jako by ucítila něco nelibého. „Kdy se vracíš?“ zeptám se. „Asi v úterý,“ odpoví. „Ale ještě nevím. Chce mě vidět Renaldo, že bychom jeli na pár dnů na Riviéru. Nenapadlo by tě to, ale v tuhle roční dobu je tam báječně. Pusto a prázdno. Člověk to tam má celý pro sebe.“ Renaldo. Jeho jméno jsem už nějakou dobu neslyšela. myslím, že byl před pianistou Franceskem a po filmaři marcusovi. Bella je vždycky zamilovaná, úplně vždycky. Její románky jsou sice vášnivé a dramatické, ale nikdy nevydrží déle než pár měsíců. Zřídkakdy, jestli vůbec někdy, některého z těch mužů nazývá svým přítelem. myslím, že naposledy to mohlo být, když jsme byly na vysoké.

A kde je Jacquesovi konec? „Užij si to,“ popřeju jí. „Napiš mi, kdy přijedeš, a pošli mi fotky, hlavně Renalda, ať si ho můžu dát do svojí složky, však víš.“ „Ano, mami.“ „mám tě ráda,“ povím. „Já tebe víc.“ Vyfoukám si vlasy a nechám si je rozpuštěné, jen je ještě přejedu žehličkou až ke konečkům, aby se nekroutily vzhůru. Nasadím si malé náušnice s perlou, dárek od rodičů k promoci, a oblíbené hodinky movado, co mi David koupil loni k chanuce. Na vnitřní straně dveří šatníku visí vybraný černý kostým, čerstvě přinesený z čistírny. Když si ho vezmu na sebe, na počest Belly ho doplním rudobílou blůzkou s volánky. Drobný detail, co dodá jiskru – nebo život, jak by řekla.

Vrátím se do kuchyně a maličko se zatočím. David v podstatě

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 15

za

Pět Let

15

nijak nepokročil v oblékání či odchodu. Určitě si bere den volna. „Tak co myslíš?“ zeptám se ho. „To místo je tvoje,“ prohlásí. Položí mi ruku na bok a zlehka mě políbí na tvář.

Usměju se na něj. „Takový je plán,“ přisvědčím. * Jak se dalo čekat, v bistru Sarge’s je v deset dopoledne skoro prázdno – chodívají sem hlavně lidi, co ráno přijíždějí do města za prací –, takže trvá jen dvě minuty a čtyřicet vteřin, než dostanu bagel s bělomasou rybou. Jím ho za chůze. občas se postavím k pultu u okna. Nejsou u něj žádné stoličky, ale obvykle je tam prostor, kam si můžu zastrčit tašku.

Celé město je svátečně vyzdobené. Pouliční lampy září, okna jsou ojíněná. Venku je jeden pod nulou, což je na newyorský zimní standard velmi příjemné. A ještě nesněžilo, takže se mi ve vysokých podpatcích kráčí jako nic. Zatím to jde dobře.

K ústředí firmy wachtell dorazím v 10.45. Žaludek se mi začne bouřit a zbytek bagelu vyhodím. Je to tady. To, na co jsem posledních šest let dřela. No, tedy vlastně na co jsem dřela posledních osmnáct let. Všechny ty přípravné testy na zkoušky na vysokou, všechny ty hodiny dějepisu, všechny ty hodiny studia na zkoušky na práva. Bezpočet nocí, kdy jsem zůstávala vzhůru až do dvou do rána. Kolikrát mě seřval společník v práci za něco, co jsem neudělala, kolikrát mě seřval společník za něco, co jsem udělala, ale každičký kousek úsilí mě vedl k téhle chvíli a připravoval mě na ni. hodím si do pusy žvýkačku. Zhluboka se nadechnu a vstoupím dovnitř.

Budova s číslem padesát jedna na Západní padesáté druhé ulici je obrovská, ale já přesně vím, kterými dveřmi musím vejít a u kterého bezpečnostního pultu se mám nechat zapsat (vchod z Padesáté druhé, recepce přímo přede mnou). V duchu jsem si tenhle řetězec událostí zkoušela mockrát, jako balet. Nejdřív dveře, pak

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 16

16

R e B e c c a S e R L e o vá

otočka, potom uhnout doleva a rychlá řada kroků. Raz dva tři, raz dva tři…

Dveře výtahu se otevřou ve třicátém třetím patře a já se prudce nadechnu. Cítím tu energii, jako by mi do žil pronikl cukr, když se rozhlížím po lidech, kteří vycházejí nebo vcházejí prosklenými dveřmi do zasedacích místností jako komparzisté v seriálu kravaťáci, najatí na dnešek – pro mě, a to jen proto, aby to tu pro mě bylo hezké. Tohle místo tepe životem. mám pocit, že sem můžete vejít v jakoukoli hodinu, kterýkoli den v týdnu, a přesně tohle uvidíte. o půlnoci v sobotu, v neděli v osm ráno. Je to svět, kde čas neexistuje a který funguje podle vlastního rozvrhu.

Přesně to chci. Přesně to jsem vždycky chtěla. Být na místě, které se nikdy nezastaví. Být obklopena rychlostí a rytmem velikosti. „Slečna Kohanová?“ osloví mě mladá žena. Na sobě má pouzdrové šaty značky Banana Republic, žádné sako. Je to recepční.

Vím to, protože u wachtella musí všichni právníci nosit oblek nebo kostým. „Tudy.“ „moc vám děkuji.“ Vede mě kolem velkého otevřeného pracovního prostoru.

Všimnu si kójí a kanceláří s prosklenými stěnami. Sklo, dřevo a chrom. cink, cink, cink peněz. Zavede mě do zasedací místnosti s dlouhým mahagonovým stolem. Na něm stojí karafa s vodou a tři sklenky. Vstřebám tuhle drobnou a výmluvnou informaci. Na pohovoru budou dva společníci, ne jeden. To je dobré, samozřejmě, to je v pohodě. Znám veškerou látku popředu i pozpátku.

V podstatě bych jim mohla nakreslit půdorys jejich kanceláří. Tohle zvládnu.

Dvě minuty se protáhnou na pět a ty na deset. Recepční je dávno pryč. Zrovna uvažuju, že si naliju sklenici vody, když se otevřou dveře a vejde miles Aldridge. Nejlepší ze svého ročníku na harvardu. yale Law Journal. A starší společník u wachtella. Je to legenda a teď je ve stejné místnosti jako já. Nadechnu se. „Slečno Kohanová,“ promluví. „Jsem rád, že jste si udělala čas.“

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 17

za

Pět Let

17

„Jak jinak, pane Aldridgi,“ odpovím. „Těší mě, že vás poznávám.“ Povytáhne obočí. ohromilo ho, že znám jeho jméno. Tři body. „Posadíme se?“ Pokyne mi k židli a já si sednu. Pak nalije každému sklenku vody. Ta třetí tam dál stojí netknutá. „Tak tedy,“ spustí, „začneme. Povězte mi něco málo o sobě.“ Procházím odpovědi, které jsem si za posledních pár dnů nacvičila, vypilovala a dovedla k dokonalosti. Jsem z Filadelfie. můj otec vlastnil podnik s osvětlením a mně nebylo ještě ani deset let, když jsem mu v kanceláři pomáhala se smlouvami. Abych je mohla roztřídit a uložit k vlastní spokojenosti, musela jsem se do nich trochu začíst a zamilovala jsem si organizovanost a způsob, jakým jazyk – ta průzračná pravda vyjádřená slovy – nešel zpochybnit.

Bylo to jako poezie, ale poezie s výsledkem, poezie s konkrétním významem – s mocí žaloby. Věděla jsem, že přesně to chci dělat. Šla jsem na práva na Columbijskou univerzitu a promovala jsem jako druhá nejlepší v ročníku. Poté jsem pracovala jako koncipientka u newyorského soudu v jižním obvodu, než jsem přijala fakt, který jsem vždycky věděla, totiž že chci být korporátním právníkem. Chci pracovat s druhem práva, při němž je v sázce hodně, je dynamické, neskutečně konkurenční, a ano, nabízí mi příležitost vydělat hodně peněz.

Proč?

Protože právě pro tohle jsem se narodila, kvůli tomu jsem studovala a tohle mě přivedlo dneska sem, na tohle místo, o kterém jsem vždycky věděla, že se na něj dostanu. Zlatá brána. Jejich ústředí.

Projdeme můj životopis bod za bodem. Aldridge je překvapivě důkladný, což mi nahrává, protože mi to poskytuje víc času, abych promluvila o svých úspěších. Ptá se mě, proč si myslím, že bych byla vhodným kandidátem na tuto pozici, jaký druh pracovní kultury mám ráda. Povím mu, že když jsem vystoupila z výtahu a viděla ten nikdy nekončící pohyb, všechen ten horečný ruch, měla jsem pocit, jako bych tu byla doma. Není to nadsázka, to je mu jasné. Zasměje se.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 18

18

R e B e c c a S e R L e o vá

„Tahle práce je agresivní,“ poznamená. „A nekonečná, jak říkáte. mnozí odpadnou.“ Zkřížím ruce na stole. „mohu vás ujistit,“ povím mu, „že to nebude můj problém.“ A nato mi položí tu příslovečnou otázku. Tu, na kterou se vždycky připravujete, protože se na ni ptají pokaždé: kde se vidíte za pět let?

Nadechnu se a pak mu předložím svou dokonalou odpověď.

Nejen proto, že jsem si ji nacvičila. Ale proto, že je to pravda. Já to vím. Vždycky jsem to věděla.

Budu pracovat tady, u wachtella, jako starší právnička. Budu nejžádanější ze svého ročníku na fúze a akvizice. Jsem neskutečně důkladná a neskutečně výkonná; jsem jako ten nejlepší švýcarský nůž. Budu se chtít stát mladším společníkem. a mimo práci?

Budu vdaná za Davida. Budeme žít ve čtvrti gramercy Park blízko zeleně. Budeme mít nádhernou kuchyň a dost místa u stolu na dva počítače. Každé léto budeme jezdit do hamptons; o víkendech občas do Berkshiru. Pochopitelně pokud nebudu v kanceláři.

Aldridge je spokojený. Zvládla jsem to, to poznám. Potřeseme si rukou a hned se objeví recepční, aby mě doprovodila přes kancelářské prostory k výtahům, které mě dovezou zas do země smrtelníků. Ta třetí sklenička tam byla jen proto, aby mě rozhodila.

Dobrý pokus.

Po pohovoru se vydám do města, do jednoho z mých oblíbených obchodů s oblečením v Soho, do Reformation. Vzala jsem si v práci den volna a je teprve poledne. Když mám teď pohovor za sebou, můžu obrátit svou pozornost na dnešní večer, na to, co se blíží.

Když mi David pověděl, že udělal rezervaci v Rainbow Room, okamžitě mi došlo, co to znamená. mluvili jsme o tom, že se zasnoubíme. Věděla jsem, že k tomu dojde letos, ale myslela jsem, že se to stane v létě. Vánoce jsou bláznivé a v zimě má David v prá-

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 19

za

Pět Let

19

ci hroznou honičku. Na druhou stranu ví, jak moc miluju město v záplavě světýlek, takže se to odehraje dneska večer. „Vítejte v Reformation,“ pozdraví mě prodavačka. Na sobě má široké černé kalhoty a upnutý bílý rolák. „S čím vám mohu pomoct?“ „Dnes večer se zasnoubím,“ řeknu. „A potřebuju něco na sebe.“ Na půl vteřiny se zatváří zmateně a pak se jí obličej rozjasní. „To je vzrušující!“ zvolá. „Podíváme se na to. Jakou máte představu?“ Do zkušební kabinky si vezmu horu věcí. Sukně a taky šaty s holými zády, pak rudé krepové kalhoty s volnou košilí, která se k nim hodí. Rudý outfit zkusím jako první, a když ho mám na sobě, vidím, že je dokonalý. Dramatický, ale stylový. Seriózní, ale s náznakem divokosti.

Podívám se na sebe do zrcadla. Pak natáhnu ruku. dneska, pomyslím si. dneska večer.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 20

kapitola druhá

Rainbow Room sídlí na adrese Rockefeller Plaza 30 v šedesátém pátém patře. Chlubí se, že mezi restauracemi nabízí jeden z nejvyšších výhledů na manhattan, a z jejích úchvatných oken a teras je vidět Chrysler Building i Empire State Building, jak se vznášejí v panoramatu města. David ví, že výhledy zbožňuju. Na jedné z našich prvních schůzek mě vzal na společenskou akci na střechu metropolitního muzea umění, kde představovali některá díla Richarda Serry. Díky sluneční záři vypadaly obří bronzové sochy jako v plamenech. To bylo před dvěma a půl lety a on nikdy nezapomněl, jak moc se mi to líbilo.

Restaurace Rainbow Room je obvykle vyhrazena pouze pro soukromé akce, ale během týdne otevírají jídelnu pro vybranou klientelu. Protože firma Tishman Speyer, pro kterou David pracuje, vlastní a řídí Rainbow Room stejně jako celou budovu pod restaurací, tyhle rezervace jsou nejdřív k dispozici jejím zaměstnancům. Je skoro nemožné je běžně získat, ale pro nabídku k sňatku…

David mě uvítá v koktejlovém baru SixtyFive, který s restaurací sousedí. Terasy jsou teď kryté, takže ačkoli teplota venku dosahuje mrazivých hodnot, lidé se stále mohou kochat mimořádným výhledem.

Pod Davidovou zástěrkou, že „půjde rovnou z kanceláře“, jsme se rozhodli sejít se až tady. Nebyl doma, když jsem se přišla převléknout, a můžu jen hádat, že na poslední chvíli ještě něco zařizoval nebo se šel projít, aby se uklidnil.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 21

za

Pět Let

21

má na sobě tmavě modrý oblek s bílou košilí a růžovo-modrou kravatou. Rainbow Room je pochopitelně restaurace, kde se vyžaduje sako. „moc ti to sluší,“ povím mu.

Svléknu si kabát, podám mu ho a odhalím svůj komplet barvy hasičského vozu. Na mě odvážné, ta barva. Jen hvízdne. „A ty vypadáš neskutečně,“ vydechne. Podá můj kabát člověku z obsluhy, který prochází kolem. „Dáš si něco k pití?“ Upraví si kravatu a já pochopitelně chápu, že je nervózní. Je to roztomilé. Navíc se zdá, že se mu u linie vlasů potí čelo. Rozhodně sem došel pěšky. „Ráda,“ přisvědčím.

Pomalu dojdeme k baru a objednáme si dvě sklenky šampaňského. Připijeme si. David mě hltá doširoka otevřenýma očima. „Na budoucnost,“ řeknu.

David vypije půl skleničky. „Nemůžu věřit, že jsem se nezeptal!“ vzdychne. hřbetem ruky si otře rty. „Jak to šlo?“ „Zvládla jsem to.“ Triumfálně postavím sklenku. „Byla to naprostá hračka. Líp to jít nemohlo. A pohovor se mnou vedl sám Aldridge.“ „Kecáš. Kdy se ti ozvou?“ „Řekl, že mi dají vědět do úterka. Když tu práci dostanu, začnu tam po Vánocích.“ David se znovu napije. Dá mi ruku kolem pasu a stiskne mě. „Jsem na tebe moc pyšnej. o krok blíž.“ Ten pětiletý plán, který jsem přednesla Aldridgovi, není jen můj, je náš. Přišli jsme s ním šest měsíců po tom, co jsme spolu začali chodit. V té době bylo totiž jasné, že je to mezi námi vážné.

David opustí bankovnictví a začne pracovat v investičním fondu – víc příležitostí vydělat velké peníze, míň korporátní byrokracie.

Ani jsme se nedohadovali, kde chceme bydlet – oba dva jsme vždycky toužili po gramercy Parku. Zbytek pak představoval hladkou domluvu. Nikdy jsme se nedostali do slepé uličky. „Jak jinak.“

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 22

22

R e B e c c a S e R L e o vá

„Pane Rosene, váš stůl je připravený.“ Za námi stojí muž v bílém fraku, který nás chodbou vyvádí z baru do hlavního sálu.

Zatím jsem Rainbow Room viděla jen ve filmech, ale je to kouzelná restaurace, opravdu dokonalé místo, kde se zasnoubit. Kulaté stoly jsou ladně rozestavené v řadách kolem kruhového tanečního parketu, nad nímž visí oslnivý lustr. Taneční parket se prý otáčí, je to pohyblivý kruh uprostřed prostoru. Celou jídelnu zdobí květinové aranžmá, asi pozůstatek nějaké svatby. Atmosféra je slavnostní, sváteční jako ze starého světa. Ženy v kožešinách. Rukavice.

Diamanty. Vůně dobré kůže. „Je to nádherné,“ vydechnu.

David si mě přitiskne k boku a políbí mě na tvář. „oslavujeme,“ zašeptá. Číšník mi podrží židli a já se posadím. Ladným pohybem se zjeví bílý ubrousek a s lehkostí přistane na mém klíně.

V místnosti se vznáší pomalé, melodické tóny písně Franka Sinatry. Zpěvákův hlas se line z rohu. „Tohle je snad sen,“ nevěřícně kroutím hlavou. myslím tím, že je to tu dokonalé. Naprosto dokonalé. on to ví. Proto je on ten pravý.

Neřekla bych, že jsem zrovna romantik. Ale věřím na romantiku, jinými slovy věřím, že je vhodnější zavolat, když muž chce pozvat ženu na rande, než jí psát textovku, věřím na květiny po sexu a na Franka Sinatru při zasnoubení. A na New York v prosinci. objednáme si další šampaňské, tentokrát celou lahev. Na okamžik se mi sevře hrudník při pomyšlení, co bude dnešní večer stát. „Nemysli na to,“ poví David, který mi čte myšlenky. To na něm miluju. To, že vždycky ví, na co myslím, protože jsme úplně vždycky na stejné vlně.

Donesou bublinky. Chladné, sladké a jiskrné. Naše druhá sklenička do nás hladce vklouzne. „Zatančíme si?“ vyzve mě David.

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 23

za

Pět Let

23

Na parketu vidím dva páry vlnící se do rytmu Sinatrovy písně „All the way“.

Through the good or lean years, and for all the in-between years…

Najednou mám pocit, že David snad popadne mikrofon. možná to udělá veřejně. Není od přírody typ, který se předvádí, ale je sebevědomý a nebojí se veřejných vystoupení. Jenže tahle možnost mě pořádně znervózňuje. To, že se prsten objeví v čokoládovém suflé a David poklekne na jedno koleno, aby ho všichni viděli. „ty chceš tančit?“ podivím se.

David nesnáší tancování. Na svatbách ho musím na parket doslova dovléct. myslí si, že nemá smysl pro rytmus, a v tom má pravdu, jenže skoro žádný chlap nemá smysl pro rytmus, takže na tom nezáleží. Na Jacksonovu píseň „P.Y.T.“ neexistují špatné pohyby kromě toho zůstat sedět. „Proč ne?“ namítne. „Jsme tady.“ Nabídne mi ruku a já ji uchopím. Když scházíme dolů ze schodů k parketu, začne hrát další píseň. „It had to Be You.“ David mě vezme do náručí. Dva další páry – starší – se souhlasně usmějí. „Abys věděla,“ ozve se David, „moc tě miluju.“ „To vím,“ přisvědčím. „Teda, to bys měl.“ Je to ta chvíle? Chvíle, kdy klesne na koleno?

Ale on se mnou dál tančí, pomalu kolem otáčivého parketu. Píseň skončí. Pár lidí zatleská. Vrátíme se na naše místa. Najednou pocítím zklamání. mohla jsem se mýlit? objednáme si. Jednoduchý salát. humra. Víno. Prsten není usazený v humřím klepetu ani se netopí ve sklence bordeaux. oba posunujeme jídlo po talíři půvabnými stříbrnými vidličkami a skoro nejíme. David, který je obvykle upovídaný, se nedokáže soustředit. Několikrát převrhne a pak znovu postaví sklenku na vodu. Udělej to, chci mu říct. Já řeknu ano. možná bych to měla vyskládat z cherry rajčátek.

Nakonec přinesou dezert. Čokoládové suflé, crème brûlée, Pavlova. objednal od každého po jedné porci, ale k žádnému z pocuk-

za pět let.qxp_Sestava 1 17.02.21 14:29 Stránka 24

24

R e B e c c a S e R L e o vá

rovaných povrchů není nikde připevněný prsten. Když vzhlédnu, David je pryč. Klečí těsně vedle mé židle a v rukou drží krabičku. „Davide.“ Zavrtí hlavou. „Pro jednou nemluv, ano? Nech mě to dokončit.“ Lidé kolem nás šeptají a pak zmlknou. Někteří u okolních stolů na nás namíří telefony. I hudba začne hrát tlumeněji. „Davide, lidi se na nás dívají.“ Ale usmívám se. Konečně. „Dannie, miluju tě. Vím, že ani jeden z nás není zrovna sentimentální a já ti takovéhle věci moc neříkám, ale chci, abys věděla, že náš vztah pro mě není jen součást nějakého plánu. Vím, že jsi výjimečná, a chci s tebou prožít celý život. Ne protože jsme stejní, ale protože se k sobě hodíme a protože čím víc času uplynulo, tím míň si dokážu představit, že by se můj život odehrával bez tebe.“ „Ano,“ vydechnu.

Usměje se. „možná bys mě nejdřív měla nechat položit otázku.“ Někdo opodál se rozesměje. „Promiň,“ zašeptám. „Prosím, ptej se.“ „Daniello Ashley Kohanová, vezmeš si mě?“ otevře krabičku a uvnitř je čtvercový diamant mezi dvěma trojúhelníkovými kameny, vše zasazené do jednoduchého platinového kroužku. Je moderní, čistý, elegantní. Je přesně jako já. „Teď můžeš odpovědět,“ poví mi. „Ano,“ zopakuju. „Rozhodně. Ano.“ Natáhne se ke mně a políbí mě. Jídelnou se rozburácí potlesk.

Slyším cvakání objektivů a samé úúú a ááá od okolních hostů, kteří nám přejí všechno dobré.

David vyndá prsten z krabičky a navlékne mi ho na prst. Chviličku trvá, než ho dostane přes kloub – mám oteklé ruce ze šampaňského –, ale když se mu to povede, sedí na prstě, jako by tam odjakživa patřil.

Zčistajasna se u nás zjeví číšník s lahví. „Pozornost šéfkuchaře,“ prohlásí. „gratulujeme!“ David se znovu posadí. Přes stůl mě drží za ruku. Já obdivuju prsten a ve světle svíčky otáčím rukou nahoru dolů.