0041437

MIRKA SKOČÍLKOVÁ

Kdo věří na zázraky

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 5

26.03.20 15:40

Kdo věří na zázraky Copyright © Mirka Skočílková, 2020

ISBN 978-80-249-4061-8

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 6

26.03.20 15:40

*** Sluneční paprsky se opírají do ulice. Jsou tak ostré, že jen mžourám při pohledu na scenérii kolem sebe. Modrá obloha bez mráčků dává slunci prostor k tomu, aby zahájilo invazi jménem léto na plné obrátky. Stereotyp projíždějících aut naruší až tramvaj, která s hlasitým zacinkáním upozorní děti běžící přes přechod, že ona je tady pánem. Děti doběhnou a tramvaj se se zadrnčením znovu dává do pohybu. Všechno je tu rychlé a hlučné. Rozhlížím se, snažím se mezi procházejícími lidmi najít člověka, kvůli kterému tu už skoro půl hodiny stepuju, ale marně. Kde jen může být?

Už to nevydržím, naposledy mrknu na hodinky a popadnu mobil. Telefon poctivě vyzvání, ale nikdo to nebere. Začínám být opravdu nervózní, protože nám za deset minut začíná soudní stání. Přešlápnu si z jedné nohy na druhou.

Nikdy nebyl schopný přijít včas! Vždycky jsem na všechno musela čekat. Možná je to běžný mužský nešvar, ale to ho neomlouvá. Když šel staršímu synovi na rodičovské sdružení, nikdy už učitelka ve škole nebyla. Když jsem ho prosila, aby spravil skříň, nebyl schopný to udělat ani po půl roce.

Otráveně zastrčím mobil do kabelky a vytáhnu si kapesník. Škoda make-upu, který jsem si ráno na sebe poctivě nanesla. V tomhle parnu si připadám jako po koupeli. Setřu si pot z čela a krku a všimnu si přijíždějícího vozu. No sláva! Milostpán se vyspinkal do růžova a z klimatizovaných útrob auta na mě mává, jako by se nic nedělo. To ti tedy nedaruju!

–7–

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 7

26.03.20 15:40

Automaticky se pohnu z místa a zamířím přes silnici k parkovišti, kde auto zastaví. „Čekáš dlouho?“ řekne místo pozdravu a jen velice nerad opouští klimatizované auto. „Ani ne, jen necelých patnáct let,“ odpovím pohotově. Ustrne v pohybu, ale pak to přejde, jakoby nic. Známe se tak dlouho, tolik jsme toho spolu prožili, dobrého i zlého, že stačí pouze tón hlasu a oba víme, co ten druhý má na mysli.

Popadne desky, do mírně rozcuchaného účesu si nasadí sluneční brýle a zamkne auto. „Nové čelní sklo?“ nadhodím se škodolibým úsměvem.

Jsem v ráži. Zrovna dneska mě tedy nemusel nechat čekat.

Obzvlášť když je takové parno!

Pohlédne na mě a musí se dvakrát nadechnout, aby mohl zareagovat. „Designová vada, pár škrábanců, nic, co by stálo za řeč,“ odpoví rádoby nad věcí, ale já se musím v duchu smát. Auto je jeho srdeční záležitostí, takže jsem si trochu vyčítala, když jsem mu to čelní sklo označkovala prvním květináčem, který mi přišel pod ruku. Nesmírně se mi tím tenkrát ulevilo. „A přestaň se mi smát,“ dodá. „Já a smát se? Čemu?“ přistupuji na jeho hru. „Jako tomu, že nedokážeš ani na náš rozvod přijet včas?“

–8–

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 8

26.03.20 15:40

Kapitola 1

Všechno to začalo před lety. Bylo mi pouhých dvaadvacet. Žila jsem si ve svém klidném světě, relativně šťastná a spokojená. Měla jsem všechno, co jsem v životě potřebovala: milující rodiče, sestru, školu, která mě bavila, a klidný život v domečku na malém městě. K tomu všemu Matouše, mého miláčka, v tu chvíli tu největší lásku na světě. A hlavně plno snů. O své budoucnosti, šťastné, ničím a nikým nekomplikované. Přesně jsem si malovala velkou milující rodinu, práci, ve které budu šťastná a spokojená. Život si ale s lidmi umí neskutečně pohrát a nepochopitelně zamotávat naše osudy. Nelze se vrátit zpět a uzel rozmotat, je potřeba s ním umět žít. „Dneska večer někam jdete?“ zeptá se mě mamka, aniž by zvedla oči od žehlení. Její pohyby jsou téměř matematicky přesné. „Martina jde, ale mně se nechce,“ ušklíbnu se a znovu si namotám špagety na vidličku. Nechce se mi na nějakou přízemní tancovačku. „Navíc mám práci do školy.“ „Nepřeháníš to s tou školou?“ pokračuje mamka a protřepe kalhoty, které mají do původního tvaru opravdu daleko. „Vůbec nikam nechodíš, jen sedíš nad učením nebo něco vyrábíš do školy. Měla by ses bavit, chodit mezi lidi, a ne trávit mládí mezi čtyřmi stěnami.“ Že to říká právě ona. Celý její život se odehrává v obchodě, kde pracuje jako prodavačka, nebo doma, za sporákem, –9–

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 9

26.03.20 15:40

na zahradě, za žehlicím prknem. A to není tak stará, vždyť jí není ještě ani padesát. Ale je sama. Prstýnek na ruce sice prozrazuje, že je vdaná, ale otec pracuje jako dělník v zahraničí. Domů jezdí jen na víkend, a pokud je hodně práce, tak ten víkend za měsíc stihne třeba jen jeden. Když pak už konečně zakotví doma, většinu času prospí nebo stráví s kamarády v hospodě. Dřív jsem o tom tak nepřemýšlela, ale poslední dobou si lámu hlavu nad tím, jak to mamka dělá, že všechno zvládá. Vychovala nás se sestrou prakticky sama. „Tak já půjdu místo ní,“ chytne se matčina výchovného proslovu moje mladší pubertální sestra. Do kuchyně ji přivedl hlad a také naděje, že z rodičů vymámí propustku na večer. Ležérně nadzvedává pokličky, prohlíží útroby hrnců a nakonec si nabere, stejně jako já, špagety s omáčkou od oběda. „Romanko, ty máš na takové věci dost času,“ zpraží ji matka a dál se věnuje žehlení. „A nenos si to jídlo do pokoje, jí se v kuchyni!“ Sestra se ani neohlédne a odchází. „Klídek, jdu si s tím sednout ven, abych se aspoň trochu nadýchala kyslíku. Dýchat ještě můžu, ne?“ „Drzý spratek!“ procedí skrz zuby matka a vypne žehličku.

Je na ní vidět, jak moc ji bolí záda, ale jen se protáhne a pokračuje. Obdivuji její energii a motivaci. Celý den v jednom kole, to je neskutečné! „Jdu k sobě nahoru,“ zahlásím a odkráčím do svého pokoje. Jo, někde se mačkat v davu, poslouchat uřvanou hudbu, to není nic pro mě. Raději si pustím počítač, písničky a začnu s vyráběním dalších pomůcek na praxi. Včera se mi při brouzdání po internetu moc líbily sady na matema– 10 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 10

26.03.20 15:40

tiku. Příští týden mám praxi na jedné základce, tak bych je hned využila.

Nejsem ještě ani v polovině práce, když mi přijde SMS od Martiny. Je jako zimnice. Nechápe, že prostě nemám náladu.

Co je na tom, že se tu u nás zábavy nedělají každý týden. Já je k životu nepotřebuju.

Když ani po pátém odmítnutí nedá pokoj, rezignuju. Vypnu počítač, hodím na sebe nějaké oblečení, trochu se před zrcadlem zkulturním a vyběhnu do vlahého večera.

Nemám to daleko, letní parket je na doslech a záhy i na dohled. Zdá se, že je plno. To by mě zajímalo, jak tady v tom mumraji Martinu najdu! Ona to ale vyřeší za mě. Když mi někdo znenadání zezadu přikryje oči, jsem si jistá, že je to ona. „To je skvělý, že jsi přišla!“ obejme mě na přivítanou a hned mě táhne do útrob řvoucí zábavy. V ruce mi přistane pivo, na které jsem sice neměla chuť, ale co se dá dělat.

Zábava je v plném proudu. Kromě místních a navrátilců, které jsem od základky neviděla, je tu spousta cizích lidí.

Přesto to vypadá, jako by se všichni navzájem znali. Martina se na chvíli vzdálí a já zůstávám najednou sama s nedopitým pivem. Nejsem ve své kůži a rozhlížím se kolem sebe.

Nejraději bych se vrátila domů. Kulturního zážitku mám tolik, že si s ním znovu tak na dva roky vystačím. „Můžu tě na něco pozvat?“ překvapí mě nabídka kluka, kterého jsem si doteď nevšimla. Je docela hezký, vysoký, sportovní postavy, hnědé vlasy má krátce střižené, po stranách trochu víc. Oči má tmavé a přísné. Podle rukou bych řekla, že to nebude žádný studentík, ale nejspíš se bude živit manuální prací. Martině by se líbil, jenže to by nesměla nikde courat a musela by být teď tady!

– 11 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 11

26.03.20 15:40

„Proč ne?“ pokrčím rameny a nechám si koupit něco na zahřátí. Vezmeme si pití s sebou a zašijeme se do klidného koutu. „Já jsem Jakub,“ mrkne na mě a nastaví skleničku na přípitek. „Gábina,“ vykouzlím úsměv a přiťuknu si s ním. Jakub se ke mně nakloní a políbí mě na tvář. Nenechám se rozhodit a dál se snažím tvářit, že jsem v pohodě a že je pro mě úplně normální sedět večer s cizím klukem, panákem v ruce a debatovat na neurčité téma. „Odkud jsi přijela?“ začne vyzvídat Jakub. „Počkej, musím se zamyslet,“ jakoby zvážním. „Měla jsem to sem dohromady tak sedm set padesát kroků, ale je to jenom hrubý odhad,“ dodám skoro vědecky. Pobavím ho. „To mi chceš říct, že bydlíš tady a já jsem tě ještě nikdy nepotkal?“ rozhodí nevěřícně rukama. Je opravdu překvapený. „Jsem taková neviditelná,“ snažím se nesmát a mávnu na Martinu, která mě nejspíš hledá. Marně. Buď si mě nevšimla, nebo to nebyla ona. „Takže ty jsi místní,“ zakroutí nevěřícně hlavou. „To je zvláštní, docela často jsme sem jezdívali, nedovedu si vysvětlit, že jsem tě tu nikdy nepotkal. A co děláš?“ „Právě piju své první pivo a musím říct, že teplé je pěkný humus,“ dobírám si ho. Při pohledu na něho mě začalo bavit dělat si z něj legraci. „Promiň, jsem hňup!“ plácne se do čela a zmizí v davu. Za chvilku se vrací s novým pitím. Tentokrát pěkně vychlazeným i s pěnou. „Ještě jednou se omlouvám, vůbec mi to nedošlo. Ale ty jsi zamluvila moji otázku,“ nedá se odbýt. Ve společnosti dalších lidí jsem si ho před chvíli nevšimla. Teď, když si ho mohu víc prohlédnout, přijde mi docela sympatický. Ale… není to Matouš, bohužel.

– 12 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 12

26.03.20 15:40

„Studuju posledním rokem na vejšce,“ prozradím, i když nerada. Pivo je lahodně hořké a pěkně zahání žízeň. „Co studuješ? Nebo co potom budeš dělat?“ vyzvídá. Pak že jsou zvědavé jen ženské.

Nechce se mi s pravdou ven. Kdykoli někde řeknu, že budu učitelka, hned na mě všichni zírají jako na marťana. Buď mě začnou litovat, nebo nadávají na školský systém, vytahují historky, které se možná ani nestaly. Zkrátka a dobře, povolání učitelky není žádná výhra. „Budu státní zaměstnanec,“ napadne mě spásná myšlenka.

Jakub si pomalu zvyká, že to se mnou není úplně jednoduché. Možná proto se začne srdečně smát. „To jako voják, policajt, nebo vězeňská služba?“ povytáhne pobaveně obočí. Sluší mu to, když se směje a zároveň tápe.

Teď se začnu smát pro změnu já. „Popravdě bych řekla, že to bude všechno dohromady.“ Nemůžu se ani napít, jak mě ta představa baví, ale vlastně je to pravda. Kdo nikdy nestál na nepřátelském území před dvaceti pěti podlými trestanci, kteří se odmítají učit násobilku, neuvěří. „Nechceš radši mluvit o sobě?“ navrhnu mu, abych ho dál netrápila. Martinu vyhlížím marně. Kdo ví, kde je jí konec.

Musíme ten čas nějak využít. Jakub je z města, ale k nám jezdí celý život za babičkou. Podle toho, co říká, asi vím, kde bydlí. Je opravdu zvláštní, že se potkáváme až teď. O prázdninách a víkendech tady na hřišti s kluky hrál fotbal a účastnil se hasičských závodů a pořád se sem kvůli tomu vrací.

Na zítra mě zve na nějaký zápas. Prý bude hrát a potřeboval by pěknou fanynku na tribunu. Dělám, že mám z jeho pozvání radost, ale rozhodně se mi nechce v rozhovoru dál pokračovat. Jakmile zahlédnu Martinu, vrhnu se k ní jako sup na kořist, s Jakubem se rozloučím a mizím z dohledu.

– 13 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 13

26.03.20 15:40

„Tak co Jakub? Jaký je? Neříkal o mně něco?“ vyzvídá kamarádka. Očividně se jí při tom plete jazyk. Mám chuť jí něco udělat za to, že mě nechala tak dlouho samotnou. „To je ten tvůj vysněný mušketýr?“ dojde mi. „Nevím, jaký je, a vůbec! To ti nedaruju, že jsi mě s ním nechala tak dlouho samotnou!“ zlobím se na ni a postrkuju ji k východu. Už se vidím doma. „Když on je tak krásný!“ zaúpí a nakloní se ke mně. Z jejího dechu je jasné, že si zítra z našeho rozhovoru nebude moc pamatovat. Kdybych ji obratně nechytila, zakopla by o první kámen. „Ty vypadáš!“ zhodnotím její stav a popadnu ji za paži, abych jí pomohla na nohy. „Pojď, dovedu tě domů,“ vzdychnu si a vydám se s poměrně těžkým břemenem do tmy. „Fakt o mně nic neříkal?“ nedá si pokoj a mele pořád dokola. Na to, jak dlouho mu nadbíhá, bych taky z jeho strany čekala jiný přístup. Zdá se, že Martina není jeho typ. „Neříkal a už mlč!“ vyprsknu naštvaně. „Proč jsi tolik pila?“ Potom už toho moc nenamluvíme. Martina bydlí na druhém konci našeho naštěstí malého městečka, takže mám dnešní noc o zábavu postaráno. Konečně se mi hodí to, jak jsem na sobě poslední dobou makala. Měla jsem strach, že neudělám zápočty z tělocviku. Vždycky, když mám z něčeho strach, tak to na sebe samozřejmě přitáhnu a pak se to stane.

Nechtěla jsem nic podcenit a začala jsem s během, aerobikem a jednou týdně s posilovnou. Nakonec jsem zápočty udělala, přebytečná kila šla dolů, postava se mi zformovala a zpevnila. No a teď se mi náramně hodí i doba strávená v posilovně, protože moje kamarádka rozhodně není žádné peříčko.

Dovedu ji ke vchodu, ale v domě je tma. Nejspíš všichni spí. Co teď? Nedá se nic dělat, musím Martinu prošacovat – 14 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 14

26.03.20 15:40

a najít klíče. Chvíli mi to trvá, ale pak je najdu. Odemknu dveře a posadím ji na botník, první kus nábytku, který je poblíž. „Víš, že jsi moje nejúžasnější kámoška?“ zamumlá Martina ze spaní, sundá si pravou botu a vezme ji do náruče.

Tiskne ji k sobě jako miminko, opře se hlavou o zeď a okamžitě usíná. „Ty ses teda zřídila!“ vydechnu vyčerpaně a zakroutím hlavou. Podepřu ji nějakou taškou, která ležela vedle botníku, a mizím pryč. Nechci se potkat se strýcem, strašně by řádil.

On bude i tak, ale u toho už já nebudu.

Zavřu za sebou branku právě ve chvíli, kdy se v domě rozsvítí, a vydám se tichým městem domů. Mám to pěkně daleko. Cesta sem byla pro mě paradoxně jednodušší. Sice jsem táhla na zádech kamarádku, ale zato jsem si neuvědomovala strach, který v noci mívám. To jsem si zas dala! Kdybych se na ni vykašlala, mohla jsem strávit klidný večer doma. Navíc je docela lezavá zima. Čemu se taky divím, vždyť je teprve konec dubna. Zabořím ruce do kapes u kalhot, nahrbím postavu a s drkotajícími zuby se vydám špatně osvětlenou ulicí zpět. Občas někde zaštěká pes, na několika zahradách se přes pozdní hodinu griluje. Městečko žije i v noci. Sakra!

Jako lusknutím prstů zhasnou všechna pouliční světla. Jsem v háji! Jednak se nesmírně leknu, ale pak mi dojde, že poslepu to asi nedám. Kdyby tady po těch uličkách alespoň občas projelo nějaké auto!

Cesta mi trvá nesmírně dlouho. Našlapuju na každou nerovnost i obrubník hodně opatrně a u toho se snažím vidět ve tmě jako kočka. Měsíc bohužel tak dobře nesvítí, takže mám smůlu. Kdybych měla nabitý mobil, mohla bych si posvítit jím, ale ten je chcípáček těsně před umřením.

– 15 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 15

26.03.20 15:40

Samota mi nevydrží dlouho. Zpoza domu, k němuž jsem právě došla, je slyšet přibližující se hlasy. Bohužel chlapské.

A mají s sebou světlo!

Nemám představu, jak to tu vypadá ve dne, takže ani nevím, kam skočit nebo se schovat. Krve by se ve mně nedo­ řezal. Co teď? V tu chvíli si samozřejmě představím to nejhorší, co mě může potkat, a vzpomenu si na všechny kriminálky, které jsem kdy viděla. Oběť je přepadena, znásilněna a rozřezána na kousky. Brrr! Rozbuší se mi srdce a hlava mi nedovolí cokoli udělat. „A hele, slečinka? Copak tady dělá?“ slyším jeden z hlasů a zároveň mžourám do světla silné baterky. Nejradši bych si sama vynadala za to, že jsem porušila všechny zásady bezpečnosti. Zvládnu si dát tak akorát ruku před obličej, protože mi světlo vypaluje oči. „Dej si pohov a pokračuj dál,“ ozve se jiný hlas. Do toho přijde kolektivní smích, který se stále přibližuje. Strachy nedýchám a intuitivně uskočím až ke zdi domu. Jsem prakticky připravená na všechno. Je mi jasné, že bych se neubránila jednomu, natož celé partě. Zavřu oči a zatajím dech. Ale ono nic. Hlasy se začínají vzdalovat. Tak buď jsem se stala neviditelnou, nebo… „Můžu ti nějak pomoct?“ vynoří se ze tmy postava s baterkou. Doufala jsem, že ho už neuvidím, alespoň ne v nejbližší době, ale právě teď ho vidím docela ráda. „Snad se mě nebojíš? Vypadáš, jako kdybys viděla ducha,“ nechápe moji reakci, ale já jsem zralá na omdlení. „Je ti dobře?“ „Já, já ani nevím,“ koktám a u toho se snažím pravidelně dýchat. Zamotá se mi z nedostatku kyslíku hlava, ale Jakub mě chytí za paži. Největší strach ze mě vyprchává a připadám si vláčná.

– 16 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 16

26.03.20 15:40

„Jsi úplně studená,“ lekne se a hned ze sebe sundává teplou mikinu, aby mě do ní zabalil. Zároveň mě obejme a snaží se zahřát dlaněmi. Nejprve přejížděním po pažích a pak i po zádech. Rychle se vzpamatuju z prožitého šoku a vymaním se mu ze sevření. „Promiň, musím domů,“ zamumlám a vydám se rychlým krokem do tmy. Dožene mě. Má navrch díky baterce. „Neblbni, doprovodím tě,“ rozhodne za mě a nabídne mi rámě. Zarazím se. Strach ze tmy a z nebezpečí v ní číhající ze mě ještě úplně neopadl. Navíc k nám začíná doléhat další směsice hlasů. Zábava skončila a podnapilí účastníci se rozcházejí domů. „Slibuju, že tě ani neznásilním, ani neokradu a nezabiju,“ zvedne k přísaze pravou ruku a konečně mě rozesměje. „Tak jo, promiň,“ zaklesnu se do něho a nechám se doprovodit až před náš dům. Kdyby nás tak viděla Martina!

Jdeme beze slov, jen posloucháme noční ševelení přírody, která v tuto dobu koncertuje pro radost. Ve dne jí to hlučné lidstvo nedovolí. „Tady bydlím,“ zastavím u naší branky a pustím se jeho pevné paže. Lhala bych, že mi dnes v noci nepřišla vhod. „Děkuju za doprovod,“ špitnu do tmy. „Nemáš zač. Zítra tě za to chci mít na té tribuně,“ připomene mi Jakub své fotbalové vystoupení, a vyhledá ve tmě moji dlaň. Leknu se. „Potřebuju tě tam,“ vydechne a přitáhne si mě k sobě. „Nesliboval jsi mi náhodou něco?“ zašeptám přiškrceným hlasem. Jakub mě drží ve velmi pevném sevření. Ve tváři cítím jeho dech. „Neboj se, neznásilním tě, ale pusa na dobrou noc jako protislužba za můj doprovod by se hodila,“ vysvětlí mi svoje – 17 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 17

26.03.20 15:40

záměry a pak už jen cítím jeho hladové rty. Zvedne se mi žaludek. Také jsem pila, ale z něho to táhne jako ze sudu. Samozřejmě je silnější než já, přesto se mi z jeho objetí podaří vykroutit. Ve zlomku vteřiny mu přistane na tváři facka a já zbaběle mizím za brankou. Beny, desetiletý rotvajler, je v tu chvíli u mě a konečně se rozštěká na celou ulici. Rychle ho pozdravím pohlazením a nechám ho, aby na nezvanou návštěvu za plotem ještě chvíli cenil zuby. Ruce se mi třesou a trefit se klíčem do zámku je pro mě nadlidský úkol, ale nakonec se zadaří a vyběhnu jako myška schody do patra. Zabouchnu za sebou dveře a padnu na postel. Srdce mi buší jako o závod. Teprve teď si uvědomuju, že mám na sobě cizí mikinu. *** Nedělní autobus byl skoro prázdný. Chyběli mu nejen pasažéři, ale bohužel i klimatizace. Když z něho v podvečer vystupuji na velkém autobusovém nádraží, dýchne na mě teplo přehřátých asfaltových ploch. Tady ve městě je léto mnohem zákeřnější než u nás. Je mi jedno, že se mi horkem lepí oblečení na kůži, a zamířím do centra. Mandala, má oblíbená restaurace, se pomalu plní lidmi. Je to podnik vyhledávaný převážně studenty, kteří zde snídají, svačí, večeří nebo jen tak zabíjí volný čas nad šálkem kávy či čaje mezi hodinami nebo přednáškami. Dnes večer všichni přišli pouze za jedním účelem, a to poslechnout si přednášku o Islandu. Matouš, můj bývalý spolužák a současná láska, přijel z výměnného pobytu, který absolvoval v rámci Erasmu, a bude povídat o zážitcích ze země, ve které málokdo z přítomných kdy byl.

Nechám si velkou tašku u vchodu a snažím se najít nějaké místečko, ze kterého bych co nejlépe slyšela, a hlavně – 18 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 18

26.03.20 15:40

viděla. Čas do začátku se nekonečně vleče. Za tu dobu mě pozdraví mnoho přátel a známých ze školy, a dokonce si stihnu vypít i čaj. Konečně. Matouš se objeví na scéně a okamžitě si zjedná svým charismatickým chováním klid. Je prostě úžasný. Jeho slova se nesou místností jako lahodný vánek, jeho smích zvoní jako nejkrásnější zvonkohra. Ano, přiznávám se, nevnímám to, co říká, spíše si vychutnávám tón jeho hlasu a obrázek živého Matouše před sebou. Není nijak vysoký ani výrazně štíhlý. Blond vlasy si nechává pravidelně stříhat na krátko. Jeho oči jsou jako modrá obloha v horkém létě. Nic jim neujde. Stále se zajímají o dění kolem. Vyzařuje z nich síla a zároveň empatie, láska a sou­ znění. Učarovaly mi už tehdy, když jsme se poprvé potkali.

Bylo to na samotném začátku studia na vysoké škole. Spletl se, když nastoupil stejně jako já na studium učitelství pro první stupeň. Po roce zjistil, že to pro něho opravdu nebude, a přestoupil na mezinárodní rozvojová studia na přírodovědeckou fakultu, ale naše láska vytrvala. Když jdeme se spolužáky po úspěšném zápočtu na skleničku, vždycky přijde mezi nás, jako by náš obor nikdy nepřestal studovat.

Poslední půl rok, který strávil na výměnném pobytu na Islandu, jsem s ním byla v kontaktu jen po mailu. Chodily mi od něho zprávy o výpravách na ostrově, fotky, dojmy. Ano, v adresáři nebyla pouze má adresa, maily samozřejmě chodily i dalším lidem, přesto mi dělalo dobře, když jsem vždy mohla otevřít novou zprávu a na chvíli se zasnít, jaké by to bylo být tam s ním. Od začátku studia jsme si byli bližší a přátelství plynule přerostlo v lásku. Jeho odjezd ji sice trošku přibrzdil, ale o to to je teď silnější.

Matouš má dar slova. Nádherně se poslouchá. Když jeho vyprávění skoro po hodině končí, přítomní tleskají a on – 19 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 19

26.03.20 15:40

s díky dává prostor dotazům, zjišťuju, že vlastně nevím, o čem mluvil. Respektive vím, že nic nového, než co bylo v těch mailech, nemohl povídat. „Rád tě vidím,“ obejme mě na přivítanou, když už je více než polovina lidí pryč a Mandala se tak stala přehlednější. „Jak se ti má přednáška líbila?“ zajímá ho. Přisedne si k mému stolu a chytí mě za ruku. Lehce mi políbí prsty a s odtažením svých rtů opravdu nespěchá. „Moc pěkný,“ pochválím ho a mé oči se setkají s těmi jeho, které má v přítmí Mandaly modré jako letní podvečer. „Jsem ráda, že ses vrátil. Stýskalo se mi po tobě,“ neudržím se a vyslovím vyznání, které v sobě nosím už půl roku. „I ty moje Gábinko!“ vezme mě radostně do náruče a pevně drží. To jsem potřebovala. Cítit jeho pevné sevření, jeho vůni, energii, kterou kolem sebe šíří. Trochu se jí nakazit. „Taky jsem se na tebe těšil, ani nevíš jak.“ Tajně si zamáčknu slzu v oku. Ta doba bez něho byla strašně dlouhá. Cítila jsem se neskutečně sama. Jako by zapadlo slunce a po půl roce zase vyšlo. Právě dnes. „Spěcháš dneska?“ zašeptá mi do ucha a podívá se mi zblízka do obličeje. Je to tam. Zase ty ohníčky v jeho očích.

V břiše mi zašimrá houf motýlů. Tiše zavrtím hlavou. Znovu mě obejme. „Tak jo, za hodinku u mě,“ s tajemným pohledem mi vloží do dlaně klíč od bytu a jde se věnovat dalším lidem, které potřebuje pozdravit.

Jsem štěstím bez sebe. Zaplatím a vydám se k Matoušo­vu bytu. Je v patře starého historického domu nedaleko odsud.

Se zatajeným dechem odemknu. Dýchne na mě indický styl a vůně vonných tyčinek. Zabouchnu za sebou dveře a položím klíče na ratanový botník. Z pokoje je slyšet filtrace akvária. Pozdravím hejno rybiček a jdu dát vodu na čaj.

– 20 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 20

26.03.20 15:40

Je zvláštní, že jsem nikdy nebyla na žádné Buddhy a mandaly, přesto je mi u Matouše tak dobře! Necítím se tu úplně jako doma, byla jsem tu všeho všudy jen párkrát, přesto se tu pohybuju docela jistě. Připravím čaj do konvičky a odnesu ho do pokoje. Matouš má malinkatý byt. Oproti našemu domu je to opravdu miniaturní hnízdo, jedna plus jedna, ale útulné. Sednu si do houpacího křesla, vedle kterého stojí více než metrový fíkus s malinkými lístečky, a zahledím se na fotky vystavené na poličce. Matouš rád cestuje a ještě raději o tom povídá. Ukazuje fotky a u toho přenáší posluchače kilometry daleko. Matouš. Kde vlastně je? Říkal, že za hodinu přijde. Zajdu se vysprchovat, nespěchám, ale ani potom se neobjeví. Rozestelu postel a vlezu si do ní. Matouš nemá televizi, takže si musím vystačit s přehrávačem. Styl hudby samozřejmě zapadá do kulis východně zařízeného bytu. Vytáhnu si z batohu skripta a začtu se do tajů češtiny. Zkouška se blíží, využívám všechen volný čas. „Gábinko,“ slyším nad sebou medový hlas. Usnula jsem.

Zamžourám na Matouše a pak na hodiny na stěně. Kdo by se také divil mé únavě, vždyť je hodina po půlnoci! „Říkal jsi, že za hodinu přijdeš,“ vzdychnu rozespale. Probudil mě v tom nejlepším, ale zdá se, že výčitky svědomí se nedostavily. Naopak se ke mně s úsměvem ještě víc skloní a políbí mě. Jemně, pomalu, jako by mě jeho rty chtěly probudit z toho nejhlubšího spánku. Jeho ruka zajede pod přikrývku a velice rychle najde to, co hledala. Vzdychnu.

Vzpomínky na něho, na chvíle prožité spolu před jeho odjezdem, se mi vracejí. Je to zpátky. „Trochu jsem se zdržel, ale těšil jsem se na tebe, ani nevíš jak,“ řekne mezi polibky a pevně si mě přitáhne k sobě.

– 21 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 21

26.03.20 15:40

K mému úžasu zjišťuju, že už na sobě nic nemá. Z mého oblečení mi rychle pomůže a pak už není po mém spánku ani památka. A to až do rána. *** „Paní učitelko, paní učitelko, já jdu dneska na fotbal,“ křičí na mě Pavlík u učitelského stolku o přestávce po hodině matematiky, kterou jsem si v rámci praxe zkusila samostatně vést. Potřebovala bych si teď rychle uklidit všechny pomůcky, abych co nejdřív odešla, ale dětičky mě ze svých spárů nechtějí pustit. Z nějakého záhadného důvodu v nich vzbuzuju důvěru a ony toho zneužívají. Všichni mi musí rychle všechno říct, prostě to tak cítí. Přikyvuji na důkaz toho, že je tato informace pro mě velice důležitá a nepostradatelná, a pokračuju v ukládání malých barevných dílků skládačky do obálky. „Já jdu dneska na tenis. Hraju ho dobře, říkala to trenérka,“ přidá se malá Šárka, holčička bez dvou předních zubů.

Nové jí ještě nestihly narůst. Zubí se na mě a nejraději by mi skočila do náruče. „Draci, nechte slečnu praktikantku chvíli na pokoji, ať si může konečně vydechnout,“ zachrání mě jejich učitelka.

Je to milá paní středního věku, energická a pro roli učitelky jako stvořená. Snažím se vymýšlet přípravy na hodiny efektivně a zábavně. Jejímu přístupu k žáčkům se ale nikdy nemůžu přiblížit. Jako by se s tímto darem narodila.

K naučení čehokoli dokáže využít každičké vteřiny a děti ani nepostřehnou, že se něco učí. Všechno, co dělá, má velkou váhu, a hlavně hlubokou souvislost. Chodím k ní ráda na praxi a pozoruju ji při práci. Je to můj velký vzor a mám radost, že mě vede právě ona.

– 22 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 22

26.03.20 15:40

„Dneska z toho mám lepší pocit,“ otočím se k ní, dám si do tašky poslední věci a snažím se neslyšet křik dětí, které ze sebe o přestávce ventilují všechno, co muselo během hodiny zůstat uvnitř jich samotných. „Bylo to fajn, mně se to líbilo,“ krátce zhodnotí mé snažení a odežene od učitelského stolku další zvědavce, kteří by se mnou chtěli konverzovat. Připadám si jako celebrita. „Z kluků si nic nedělej. Myslím tu skupinku Oldy a spol.

Kdybych já sama měla čekat na to, až budou celou hodinu dávat pozor a pracovat, jak mají, spolužáci by nejspíše nikam nepokročili,“ pokračuje učitelka. „Za mě dobré a těším se zítra.“ „Děkuju,“ vykouzlím mimoděk spokojený úsměv. Než vyběhnu na autobus, odskočím si ještě na záchod. Opadly ze mě tréma a strach z toho, že by se při výstupu mohlo něco zvrtnout. Hlavu mám pořád ještě plnou všeho, co jsem dnes dopoledne s dětmi dělala, a možná proto si nedávám pozor, do které kabinky na záchodech zapluji. Cvak! Ne, ne, určitě se mi to jen zdálo. Opatrně vezmu za kliku, ale na druhé straně s hlasitým rámusem padá klika na zem. Jsem v pasti.

Zalomcuji dveřmi, dokonce se do nich ramenem opřu, ale ty se mě rozhodly držet v kabince a nepustit ven. Zvonek na hodinu právě teď slyším velmi nerada. Zaposlouchám se, ale nikdo jiný na záchodech není a dalších čtyřicet pět minut nejspíš nebude. Co teď? Podívám se nad sebe. Ne­jsem akrobat, aby se mi podařilo vylézt nahoru. A i kdyby se mi to nakrásně podařilo, nedokážu si představit, jak z více než dvou metrů budu skákat na zem. Zoufale hypnotizuju hodinky. Za půl hodiny mi odjíždí autobus. Sednu si na zavřený záchod. Ale co to? Slyším šoupání přezůvek. Snad si to jen přeju, ale míří sem.

– 23 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 23

26.03.20 15:40

„Haló, je tam někdo?“ pokusím se příchozího kontaktovat a zabuším pěstí do dveří. Můj hlas se rozléhá a musí být slyšet až na chodbu.

Botky přestanou šoupat po dlaždicích a zastaví se. Ticho. „Prosím, pojď mi pomoct,“ zaúpím nešťastně. To je situa­ ce! „Zvedni tu kliku ze země a zasuň ji do dveří, prosím.“ Ticho. Pak botky odběhnou. Konec mým nadějím. Zoufale zalomcuju dveřmi, jestli si to mé věznění třeba nerozmyslely, a nakonec do nich vztekle praštím pěstí. „Je tam někdo?“ uslyším mužský hlas nejspíš až z chodby.

Vysvobození se blíží! „Jsem tady, úplně vzadu, zabouchnutá,“ křičím co možná nejhlasitěji, aby mě ten člověk slyšel a neutekl jako před chvílí malý zbabělec. „Zabouchnutá do koho?“ ozve se hlas už blíž. A taky smích.

Je mi jedno, jak moc se mi ten někdo bude smát, hlavně když mě co nejdřív vysvobodí. Dotyčný zastrčí do dveří vypadlou kliku. Už se vidím venku, když vtom… nic. Dveře nechtějí povolit. „Vy jste se zamkla?“ „Ne, určitě ne,“ mumlám si pro sebe a snažím se otáčet zámkem. Jenže ten se protáčí, jak se mu chce. Zuřivě se ho snažím přemluvit, ale jen si u toho zlomím nehet. „Nesnažte se, musel zapadnout zámek,“ uklidňuje mě mužský hlas za dveřmi. „Chvíli počkejte, zajdu si pro vrtačku.“ Kroky se vzdalují, zas zůstávám sama. Zoufale si sednu na záchod a poslušně čekám na svého zachránce. Za chvíli přijde a s obrovským hlukem vrtačky, který se ve velké místnosti rozléhá silou sirény, je záchranná akce zahájena.

A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, se ty proklaté dveře otvírají. Pomaloučku, polehoučku. Za nimi stojí můj osvoboditel s vrtačkou v ruce. Nevím, jestli je překvape– 24 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 24

26.03.20 15:40

nější víc on nebo já, ale na zlomek vteřiny oba zůstaneme s otevřenou pusou. „Jakub?“ vzpamatuju se o něco rychleji. Jemu to trvá o trochu déle. „Gábina?“ nechápe stejně jako já. „Co tu děláš?“ No nazdar! Po tom večeru jsem doufala, že už ho nikdy neuvidím. Teď sedím na záchodové míse na nedobytném záchodě a proti mně ON. Dokonalý trapas. „Tak tebe bych tu nečekal,“ vydechne překvapeně a frajersky brnkne o zapínání vrtačky. Ta poslušně zavrčí. On pak po vzoru kovbojů odfoukne z vrtáku prach, sklopí vrtačku k zemi a hodí po mně okem. „Doufám, že mě místo poděkování zase nebudeš fackovat.“ „Hahaha,“ ušklíbnu se, zvednu se ze svého nedobrovolného vězení a prosmýknu se kolem něho. „Pokud mě nehodláš zase líbat, nic ti nehrozí,“ zastavím se na jeho úrovni a nebojácně vysunu bradu. Z jeho tváře je zřejmé, že se královsky baví. Přestože má na sobě pracovní oblečení a je pěkně špinavý, vypadá dobře, mužně, silácky, jako ochránce, který dokáže vyřešit třeba i zabouchnuté dveře na záchodě. Kdyby tu byla Martina, byla by v sedmém nebi. „To je škoda, zrovna jsem to měl v plánu,“ usměje se šibalsky a začne smotávat šňůru od vrtačky. „Co je to tady za kravál?“ vběhne do místnosti starší muž a rozhazuje rukama. Moc se mu nelíbí, že mu Jakub upravil jedny dveře do nepoužitelné formy. „Nemáte pracovat jen na té tělocvičně? Záchody jsme si nedomluvili.“ „To jste se, šéfe, nepochlubil, že tady máte takové kouzelné pasti na krásné učitelky,“ pohotově zareaguje Jakub směrem ke školníkovi. „Nechte si je vyměnit, zámek se úplně rozsypal.“ – 25 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 25

26.03.20 15:40

Nenápadně vyběhnu na chodbu a rychle zamířím do učebny, kde už dávno začala hodina výtvarné výchovy. Snažím se splynout s nábytkem. Posbírám si své věci a utíkám z budovy. Tenhle zážitek budu ještě dlouho rozdýchávat. A nejvíc mi vadí, že u toho byl zase on! *** „To si děláš srandu!“ vyprskne Martina rozkousanou jahodu a smíchy se může potrhat. Přišla mi pomoct na naše jahodové plantáže, které se po vzoru pohádky „Hrnečku, dost!“ rozhodly zaplavit naši domácnost červenými plody. Teď už se do ní nic jiného nevejde. „Vidíš snad, že bych se bavila?“ ušklíbnu se a znovu se ponořím mezi listy jahodníku. Už jen vzpomínka na tu záchodovou událost ve mně vzbuzuje takovou hanbu jako ještě nikdy. Ještě že tam nebyl nikdo další. „Já ti tak závidím,“ zasní se Martina. „Ty máš na Jakuba takové štěstí!“ „Má milá, to záleží na úhlu pohledu,“ zadívám se na hrst jahod, které se mi podařilo utrhnout i s rostlinkou. Opatrně je od ní oddělím a rostlinu zahodím. V té plantáži se to ztratí. „Pro tebe by to bylo štěstí, pro mě smůla. Nechci ho potkávat, to mi věř.“ „Život je nespravedlivej,“ ošívá se Martina a dál řeší svoje srdeční záležitosti. Lituju ji, ale zároveň bych jí chtěla pomoct otevřít oči. Martina chodí na všechny Jakubovy zápasy, stále se snaží vetřít do jeho blízkosti, ale on si jí očividně nevšímá. Třeba je to právě proto, jak mu okatě nadbíhá. „Proč tě třeba tenkrát vedl v noci domů?“ pokračuje. „Vedl by i tebe, kdyby ses neožrala jako prase,“ odpovím už trochu nakvašeně, nemám radost, kam se náš hovor stočil.

– 26 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 26

26.03.20 15:40

Raději vezmu plnou mísu jahod a odnesu ji do domu, kde už na ni čeká mamka, aby tu hromadu hned začala zpracovávat. „No tak jsem se jednou trochu opila,“ zatetelí se Martina, když se vrátím s prázdnou mísou na plantáž, a zabodne školácky oči do jahod.

Zahledím se na ni. Je jako malé umanuté dítě. „Kamarádko moje, Jakuba bych nechtěla ani za zlaté tele.

Nech si ho, opatruj ho jako porcelánovou panenku a už mi s ním dej laskavě pokoj. Jestli nevíš, tak já mám svého Matouše a Jakub mu, teď promiň, nesahá ani po kotníky,“ mám už dost toho neustálého handrkování a naleju Martině čistého vína. Takhle to je, cítím to tak a už se o tom nemíním dál bavit. Martina na mě chvíli kouká a očividně pookřeje.

Před domem právě zastavilo auto, ze kterého pomalu vylézá můj otec. Vytáhne z kufru velkou tašku, rozloučí se s řidičem a vykročí směrem k domu. „Ahoj,“ zahalekám na něho a zamávám mu na pozdrav.

Když se otec objeví po čase doma, je to svátek. Zadívá se mým směrem a usměje se, jako bych mu právě udělala radost. „Ahoj, princezno, něco jsem ti z Německa přivezl,“ zasměje se tajemně a já mu vyběhnu naproti. Jahody a Martina uprostřed nich počkají.

Políbí mě na přivítanou a z tašky vytáhne jakousi hru. „Prý je to novinka, něco k matematice,“ vysvětluje mi. „Nerozumím tomu, ale Ruda to měl za úkol koupit manželce.

Víš, té, co je taky učitelkou.“ Prohlédnu si dárek, a ač tu hru neznám, udělal mi velkou radost. Už jen tím, že si na mě vzpomněl. Dostane za ni pořádnou pusu.

– 27 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 27

26.03.20 15:40

„Já jako nic nedostanu?“ ozve se ze dveří Romana. Vypadá to, že místo práce usnula. Jak jinak, když v noci nezamhouří oka a donekonečna si píše nějaké blbosti s kamarádkami ze školy. „Taky tě rád vidím, Romi. Třeba příště,“ řekne omluvně otec své mladší dceři a vejde do domu. „Bez práce nejsou koláče, bobánku. Pojď makat,“ mrknu na ni a vrátím se k plantáži, která se za tu chvilku, co jsem k ní byla otočená zády, snad minimálně o dva hektary rozrostla. „Zapomeň, musím se učit na písemky,“ odfrkne si Romana a zase zmizí v domě. „Vidělas to?“ snažím se získat u Martiny zastání. Ta, nejspíš s hlavou plnou Jakuba, poctivě trhá dál. „Co jako?“ vzpamatovává se. Neví, která bije, a rozhlíží se kolem sebe. Pátrá, co tím myslím. „Otec se doma moc neohřál,“ zadívá se směrem ke dveřím. Mylně se domnívá, že myslím jeho odchod.

Otočím se. Bohužel má pravdu. Otec odchází za kumpány na pivo. Jestli on vůbec stihl říct mamce alespoň ahoj.

Neviditelná ruka mi sevře srdce, které nemůže pochopit, proč nedokážou dva dospělí lidé spolu vydržet v jedné místnosti ani chvilku. Jsem z rodičů smutná. Mám je oba moc ráda, oni mě taky, a proto mě mrzí, že mezi nimi taky není láska. „Martinko, vezmeš si domů všechno, co odteď natrháte.

Už to nemám kam dát,“ vysvobodí mě ze zamyšlení matčin hlas. „Aby mě s tím doma naši nevyhodili,“ zamyslí se Martina nahlas. „Však ona to maminka zpracuje,“ mávne rukou moje mamka. „Gábina ti to pomůže odnést.“ – 28 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 28

26.03.20 15:40

„Dík za organizaci mého volného času,“ podotknu, ale nejsem naštvaná. Hodím si do pusy jednu krásně červenou sladkou jahodu. Nejraději bych je snědla hned teď a všechny. To by bylo pro nás jediné vysvobození. *** I přesto, že je hluboký podvečer, je venku pěkné horko. Ještě nezačaly ani letní prázdniny a počasí se činí vysokými teplotami několik dní po sobě. Kdyby nezačalo slunce zapadat, myslela bych si, že je minimálně poledne.

Kývnutím pozdravím obsluhu za barem a zamířím úplně dozadu do salonku, odkud je slyšet hlučnou společnost. „Gábina je tady,“ slyším něčí hlas a udělá mi to dobře. Po skvělém kolektivu na střední škole jsem nevěřila, že bych něco takového mohla zažít i na vysoké. Od prvního dne, kdy se naše cesty sešly na oboru učitelství pro první stupeň, se z nás stala nerozlučná parta. Spolupracujeme, pomáháme si, pravidelně se setkáváme, zkrátka si sedíme.

Očima vyhledám Matouše. Je v živém hovoru s Jendou, jedním z mála chlapů spolužáků. Zamířím k němu a s radostí sleduju, jak se otočí a usměje se na mě. Natáhne ke mně ruku a přitáhne k sobě. Ucítím jeho polibek ve vlasech a trochu Jendovi závidím, protože tím jeho pozornost k mé maličkosti končí a dál se věnuje jen jemu. Objednám si vychlazené pití a snažím se dělat, že mužskému rozhovoru rozumím, a hlavně, že mě zajímá. Nakonec to ale vzdám a přesunu se ke stolu, kde holky víří atmosféru peprnými vzpomínkami z praxe. Všude je to stejné. S dětmi je sranda, a pokud má člověk pozitivní myšlení, praxi ve škole si užívá.

Trochu mě mrzí, že je Matouš tak moc zabraný do hovoru se spolužákem, že si mého odchodu ani nevšiml. Ale co – 29 –

ZAZRAKY_BLOK_02.indd 29

26.03.20 15:40