0041434

KONEV Osvoboditel, nebo okupant?

JIŘÍ FIDLER

KONĚV Osvoboditel, nebo okupant?

Jiří Fidler Copyright © Jiří Fidler, 1999, 2019 Cover, Typo © Tomáš Říha, 2019 Photos © ČTK, archiv autora, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-242-6321-2

Obsah AUTOROVA PŘEDMLUVA K DRUHÉMU UPRAVENÉMU VYDÁNÍ

7

ÚVOD

9

Kapitola první KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

13

Kapitola druhá VELITELSKÉ ZAČÁTKY

31

Kapitola třetí NA DÁLNÉM VÝCHODĚ

45

Kapitola čtvrtá NESPLNĚNÉ PŘEDSTAVY

61

Kapitola pátá ŽIVOT NA VLÁSKU

77

Kapitola šestá CESTA KE SLÁVĚ

93

Kapitola sedmá OSVOBODITEL

107

Kapitola osmá V ÚLOZE MOUŘENÍNA

121

Kapitola devátá MEZI VARŠAVOU, BUDAPEŠTÍ A BERLÍNEM

133

Kapitola desátá OSVOBODITEL I OKUPANT

145

Přílohy ŽIVOTOPISNÁ DATA IVANA STĚPANOVIČE KONĚVA

154

STRUČNÁ HISTORIE JEDNOTEK, JIMŽ IVAN STĚPANOVIČ KONĚV VELEL 163 VOJENSKÉ HODNOSTI IVANA STĚPANOVIČE KONĚVA

170

SOVĚTSKÁ VYZNAMENÁNÍ IVANA STĚPANOVIČE KONĚVA

172

ČESKOSLOVENSKÁ VYZNAMENÁNÍ IVANA STĚPANOVIČE KONĚVA

174

Literatura

176

AUTOROVA PŘEDMLUVA K DRUHÉMU UPRAVENÉMU VYDÁNÍ Tato kniha vyšla ve svém původním vydání v roce 1999, tedy před 20 lety, v brněnském nakladatelství Books. Nebyla napsána k žádnému výročí ani na politickou či jinou objednávku. Impulsem k jejímu vydání byl čtenářský úspěch jiné publikace vydané nakladatelstvím, knihy Stalinovi maršálové. Ta vyšla o rok dříve a během několika měsíců byla valná část nikterak malého nákladu prodána. Autorovi i nakladateli se tehdy zdálo, že mezi čtenáři je o životopisné studie významných osobností sovětského vojenství zájem. Proto se rozhodli nabídnout čtenáři knihu o maršálu Koněvovi – osobě, jež u nás byla postavena na piedestal osvoboditele.

Podle původního předpokladu měla danou knihu následovat publikace o maršálu Malinovském, jehož význam pro jižní Moravu je srovnatelný s Koněvovým pro značnou část Čech. Bohužel nakladatel od dalšího podobného biografického projektu odstoupil.

V desetiletí po vydání Koněvova životopisu, první a doposud jediné samostatné biografie o této osobě v českém jazyce, se u nás kniha stala základem pro všechny publicistické počiny na dané téma. Tuto skutečnost autoři většinou v nějaké míře v textu uváděli. Také v posledním desetiletí kniha sloužila jako základ prakticky všech informací o tomto sovětském maršálovi, a to ze zcela prozaického důvodu – jiný obsáhlý Koněvův životopis v češtině neexistuje. Lze důvodně předpokládat, že se stala rovněž základem pro různá expertní stanoviska, jež si v průběhu let vyžádali různí politici k obhajobě svých představ a cílů. V těchto expertízách se totiž nacházejí tvrzení a závěry, které nikde jinde než v dané knize publikovány nebyly. Ze stejného důvodu ji lze označit za zdroj pro úplnou záplavu článků na dané téma, jež se objevily v posledních měsících. Výjimečnou je na nich skutečnost, že jejich autoři se nijak neobtěžují k přiznání svého zdroje informací. V době, kdy zjevné plagiátorství je zjištěno nejen u bakalářských a magisterských prací, ale 7

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

také u doktorských disertací a v nejvyšších akademických sférách, nejde o nic výjimečného. Problém spočívá ve skutečnosti, že za historika je ve veřejném prostoru považován každý, kdo se jím prohlásí. Dotyčnému přitom v lepším případě chybí zkušenosti ve zkoumání dané historické doby v daném prostoru, v horším přímo absolvování oboru historie. To mu nijak nebrání ve vynášení zásadních soudů ve sdělovacích prostředcích, ani ve zpracovávání vysoce honorovaných expertních příspěvků na libovolné téma. Někteří politici takové „experty“ přímo vyhledávají, protože jejich „odborný“ názor se bez problémů přibližuje politické objednávce, a navíc je sepsán jednoduše a přímočaře. Lze jej tedy proměnit na několik slov politických hesel, jež velmi často nemají s realitou minulosti příliš mnoho společného.

Chtěl bych touto cestou poděkovat novému nakladateli, že se odhodlal k opětovnému vydání knihy. Proti původnímu vydání nedošlo v textu k mnoha změnám. Některé příliš detailní informace byly poněkud zkráceny, došlo k doplnění příloh o konkrétní informace z Koněvova osobního života, byly částečně upraveny informace o hektickém jaře 1941, a to podle nejnovějších výsledků zkoumání ruské vojenské historiografie.

Poněkud byla rozšířena obrazová příloha a přidány dvě mapové přílohy, výrazně se dotýkající Koněvova působení v českých zemích. Přestože v současné době se Ivan Stěpanovič Koněv stal politickým tématem, v knize zůstává jen tím, čím opravdu byl – vojenským velitelem, jenž po celé půlstoletí v menší či větší míře ovlivňoval nejen sovětské vojenské dějiny.

8

ÚVOD Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv patří v českých zemích mezi nejznámější sovětské vojenské osoby. Díky tomu, že se 10. května 1945 dopoledne objevil v Praze – v maršálské uniformě jako nejvyšší vojenský představitel Rudé armády –, stalo se jeho jméno na půlstoletí základem komunistické interpretace konce druhé světové války na našem území. Legenda o Rudé armádě Osvoboditelce potřebovala ke svému bezproblémovému růstu doplnit o výjimečnou osobnost a Ivan Stěpanovič Koněv tento požadavek naplňoval měrou vrchovatou.

Vysoký muž se zlatými nárameníky, velitel druhého největšího frontového uskupení sovětských vojsk, úspěšný frontový velitel po celou dobu války, Hrdina Sovětského svazu – takový byl muž, v jehož osobě se personifikovala osvobozenecká mise Rudé armády v Československu. Ač mají Češi dvojí pomníkovou mánii – stavějí sochy téměř bez rozmyslu na různé vnější podněty a podobně je bez rozmyslu bourají na podněty jiné –, socha maršála Osvoboditele na svém místě v Praze-Dejvicích kupodivu zůstala. Bronzový Koněv je zachycen v pozici odpovídající osvobozenecké legendě – je zde rozhodný, energický, laskavý…

Přitom se však Koněvova vojska zasloužila o osvobození českých zemí nejmenší měrou. Ze tří sovětských frontových uskupení, která na českém území na jaře 1945 bojovala, se vojáci l. ukrajinského frontu, jehož velitelem byl právě maršál Koněv, účastnili osvobozovacích akcí jenom týden, počátkem května 1945. Pouhý poslední týden války jim však stačil, aby vzali aureolu osvoboditelů vojákům 2. ukrajinského frontu, kteří vstoupili na české území jako první, bojovali zde nejdéle a s největšími ztrátami. Vzhledem k rozdílnému způsobu doplňování vojsk, kdy nejlepší vojáci byli od podzimu 1944 posíláni k Žukovovi a Koněvovi, zbyli na maršála Sovětského svazu Rodiona Jakovleviče Malinovského začasté vojáci, kteří měli (dle tehdejší sovětské terminologie) svojí krví smýt bývalé viny – tedy muži, kteří se v minulosti střetli se sovětskými zákony.

Možná z tohoto důvodu se pro Koněvovy vojáky vžilo označení osvoboditelé, zatímco vojáci 2. ukrajinského frontu jsou dodnes, hlavně na jižní Moravě, známi pod dosti pejorativním názvem Malinovského armáda.

9

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

Není však bez zajímavosti, že Ivanu Stěpanoviči Koněvovi, této personifikované legendě o osvobození, se za celých čtyřicet let nedostalo oficiálního životopisu od pražského komunistického vedení, které tuto legendu vytvořilo. V socialistickém Československu sice vyšly Koněvovy vzpomínky na rok 1945, dále jím zaštítěná syntéza průběhu bojových akcí sovětských vojsk při osvobozování Československa a také beletristické zpracování maršálova životopisu od známého sovětského novináře a prozaika Borise Nikolajeviče Polevého. Žádný z českých a slovenských historiků však nebyl hoden důvěry sepsat – či pouze z ruštiny opsat – životopis maršála Osvoboditele (a těžko věřit, že by se tohoto úkolu na předchozí stranickou objednávku některý z historiků radostně nechopil). Zároveň však nebyl vydán ani jeden překlad některé ze sovětských Koněvových biografií. Koncem osmdesátých let tak v Československu nastala paradoxní situace, velmi výstižně charakterizující panující režim. Na jedné straně se mohli čeští čtenáři seznámit se sice ideologicky upravenou, ale přesto vydanou biografií amerického generála Dwighta Davida Eisenhowera spolu s výborem z jeho pamětí, na straně druhé život muže, který panující režim pomáhal stvořit, byl znám pouze československým občanům schopným a ochotným číst v ruském jazyce.

Předkládaná kniha Koněv – Osvoboditel, nebo okupant si neklade za cíl tento trend měnit, chce však zájemci poskytnout informace o velmi zajímavém a velmi rozporuplném muži, jenž se ze sezonního dřevaře vypracoval na maršála Sovětského svazu, aniž by byl ve válce nucen – obrazně řečeno – jedinkrát vystřelit z pušky. Životní osudy Stalinových maršálů byly velmi rozdílné – najdeme mezi nimi studenta bohosloví, bankovního úředníka, dobrovolníka francouzské Cizinecké legie, profesionálního revolucionáře, příslušníka šlechtického rodu i bývalého bělogvardějského důstojníka. Ivan Stěpanovič Koněv na rozdíl od nich neprožil ani jediný den ve frontových zákopech první světové války, během občanské války fakticky nikdy nevelel a svou činnost směřoval spíše do bezpečnostní a politické složky armády. Oproti svým kolegům maršálům také nebyl za své činy během občanské války ani jednou vyznamenán, čímž se později stal mezi vyššími sovětskými veliteli kuriozitou. Lze však předpokládat, že chybějící zkušenost ze smrtícího prostředí zákopů první světové války u něho za druhé světové války vyvolala naprostou necitelnost k utrpení a ztrátám podřízených vojáků.

10

ÚVOD

Podle neúplných údajů ještě ze sklonku sovětské éry můžeme maršálu Koněvovi přičíst odpovědnost za plnou osminu všech sovětských bojových ztrát za války s Německem. Na jedné straně je sice pravdou, že Ivan Stěpanovič Koněv byl ze všech maršálů nejdelší dobu frontovým velitelem – nepřetržitě od října 1941 do května 1945 –, na straně druhé však přepočet na poměrné ztráty při započtení doby velení ukazuje, že Koněvovy ztráty byly o pětinu vyšší než u Žukova, o třetinu vyšší než u Rokossovského a o celou polovinu vyšší než u Malinovského.

V poválečném období se pak maršál Koněv nesmazatelně zapsal do historie tří bývalých sovětských satelitů. V roce 1956 byl velitelem sovětských vojsk utápějících v krvi maďarské povstání, v roce 1961 byla pod ochranou jeho vojsk postavena berlínská zeď, symbol nesvobody poloviny Evropy, a v roce 1968 svojí autoritou maskoval přípravy na okupaci Československa. Jako nezvaný host přijel s početnou svitou sovětských zpravodajských důstojníků v okamžiku, kdy Generální štáb sovětských ozbrojených v Moskvě dokončoval plány na okupaci země.

Maršál Koněv, nadšeně blahopřející svému bývalému spolubojovníkovi Ludvíku Svobodovi ke zvolení do funkce československého prezidenta, zabezpečoval bezproblémové proniknutí sovětských vojenských zpravodajců a operativců do země.

Ač se v prvních letech vojenské kariéry musel obejít bez vyznamenání, viditelného označení svých velitelských schopností či statečnosti v boji, na konci života mu osud a komunistické vlády nadělovaly tato vyznamenání velmi štědře. V roce 1970 mezi nimi nechyběla ani Zlatá hvězda hrdiny ČSSR, údajně za zásluhy při osvobození země. Nikdo však nedodal, o které osvobození šlo – zda o to z května 1945, či o „osvobození“ ze srpna 1968…

11

Kapitola první

KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE Nikolský okres, součást Vologdské gubernie, patřil koncem 19. století mezi Bohem zapomenuté kraje. Město Nikolsk, ležící na jednom z přítoků Severní Dviny, bylo obklopeno neprostupnými lesy, které jej téměř dokonale izolovaly od veškeré civilizace. Jednotlivé vesnice újezdu byly rozmístěny podél nečetných cest, či spíše průseků, proražených hlubokými severoruskými lesy. V jedné z těchto vesnic, Lodějnu, žili již po mnoho generací Koněvové, rodina drobných zemědělců a dřevařů. Ve druhé polovině 19. století stál v jejím čele Ivan Kuzmič Koněv, otec desítky synů a dcer. Protože malé hospodářství nemohlo početnou rodinu uživit, odešly starší děti za prací do světa a v Lodějnu zůstali nejmladší synové Stěpan a Grigorij a dcera Klavdija. Stěpan Ivanovič Koněv se počátkem devadesátých let minulého století oženil a narodily se mu dvě děti – dcera Marie a syn Ivan. V den Ivanova narození, 27. prosince 1897, však jeho matka, Jevdokija Koněvová, zemřela na porodní komplikace. Od prvních okamžiků života tak budoucí maršál Sovětského svazu vyrůstal jako sirotek. Jeho výchovy se ujala teta Klavdija, kterou potkal osud velkého množství vesnických žen v Rusku. Protože značná část mladých mužů, odcházejících buď za prací, nebo ke splnění vojenské služby, se do rodné vesnice již nevrátila, mladé dívky v malých vesnicích počtem vysoce převyšovaly svobodné muže. Tyto dívky zůstávaly u svých rodičů či jiných příbuzných a podílely se na chodu jejich domácností.

Ivan Koněv absolvoval trojtřídní vesnickou školu, díky podpoře jednoho ze strýců mohl studovat ještě další roky na zemské škole ve městě Pušma, ve volných dnech pak spolu s otcem pracoval při kácení a splavování dřeva. V létě 1913 absolvoval zemskou školu s pochvalným diplomem a stal se skladovým dozorcem dřevařské firmy v Nikolsku.

Jelikož se však jednalo o pouhou sezonní práci, Ivan se rozhodl odejít 13

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

do Archangelska, kde mu jiný strýc sehnal místo přístavního dozorce.

Díky aspoň částečnému vzdělání brzy postoupil na lepší místo a stal se hlavním kontrolorem přejímky dřeva v městě Velikij Usťug.

V té době však vypukla první světová válka a většina mladých mužů byla povolána do vojska. Půl roku po osmnáctých narozeninách, v květnu 1916, byl do armády odveden také Ivan Koněv. Odcházel do zcela nového světa, tolik se lišícího od poklidného plynutí času v lesích Vologdské gubernie. Navíc odcházel do tohoto světa v době, která se – Shakespearovými slovy – postupně vymykala z kloubů.

Rok 1917 se stal mezníkem v ruských dějinách. Kromě toho, že se jednalo o poslední rok, kdy se v zemi počítaly dny podle juliánského kalendáře (jenž tehdy zaostával za kalendářem gregoriánským, užívaným v Evropě, o celých třináct dnů), prošla země dvěma vojenskými převraty.

Změna vládní garnitury pomocí vojenského puče nebyla v novějších ruských dějinách ničím mimořádným, neboť od nástupu rodu Romanovců na ruský trůn jich země absolvovala celou desítku. K poslednímu převratu však došlo již roku 1801, kdy se mocichtivý carevič Alexandr zbavil císaře Pavla I., svého otce. Následujících více než sto let žádný úspěšný pokus o převrat neproběhl, snad pod dojmem krutého vypořádání se s účastníky pokusu o převrat v prosinci 1825, tzv. děkabristy.

Důstojnické spiklence v 19. století nahradili mladí radikální socialisté, snažící se o řešení situace – dle nich neudržitelné – individuálním terorem proti představitelům státní moci, panovníka nevyjímaje.

První desetiletí 20. století však znamenalo převratnou proměnu na ruské politické scéně, neboť politické strany, ať pravého či levého zaměření, se stále více a čím dál rázněji hlásily o svůj podíl na politické moci.

Jelikož však dvůr a císař Mikuláš II. osobně jakoukoli formu konstituční monarchie odmítali, rozpor mezi panovníkem a představiteli politických stran nemohl být řešen jinak než převratem. Půdu k převratu připravila dlouhotrvající válka, která decimovala hlavní oporu monarchie, důstojnický sbor. Zároveň mobilizace téměř 15 milionů mužů (necelé poloviny mužské populace produktivního věku) přivedla ruskou ekonomiku, procházející před válkou bouřlivým rozvojem, na pokraj krachu.

Nedostatek životních potřeb ve spojení s velmi krutou zimou 1916/1917 radikalizoval zvláště městské obyvatelstvo a výbuch nespokojenosti na sebe nenechal dlouho čekat.

První převrat z března 1917, jenž proměnil Rusko z monarchie v republiku, se zcela vymykal ruským zvyklostem a nalezl svého pokračovatele 14

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

až počátkem devadesátých let. Na rozdíl od minulých převratů v Rusku a budoucích v Sovětském svazu se poražení až na výjimky nemuseli loučit se životem, případně putovat do krutého prostředí sibiřského vyhnanství.

Ruská březnová revoluce stála necelé dvě stovky obětí, a to hlavně kvůli kronštadtskému masakru, kde revoluční námořníci lynčovali své důstojníky. Jak později o březnové revoluci napsal Alexandr Fjodorovič Kerenskij, „nebyla to vlastně revoluce, byla to sebevražda monarchie“. A při této „sebevraždě“ asistoval také mladý dělostřelecký poddůstojník Koněv.

Po nástupu vojenské služby byl totiž Ivan Stěpanovič Koněv koncem května 1916 poslán nejprve k základnímu výcviku do náhradního pěšího pluku v Moršansku. Mezi svými vrstevníky z vesnic Vologdské gubernie vynikal vzděláním. Ač většina ruských mladých mužů již prošla minimálně třemi školními třídami, jejich schopnosti stačily sotva na obtížné přeslabikování rozkazu a z psaní zvládali jen o málo více než svůj podpis.

Ivan Koněv se svými znalostmi účetnictví vysoce překračoval požadavky, kladené na příslušníky pěchoty. Při zkoušce před důstojnickou komisí se k němu přiklonilo štěstí, neboť byl okamžitě zařazen k těžkému dělostřelectvu a odvelen do poddůstojnické školy 2. těžké dělostřelecké brigády v Moskvě. V ruském dělostřelectvu té doby se jednalo o elitní a málo početné jednotky, vyzbrojené díky spojenecké pomoci nejmodernějšími typy britských a francouzských kanonů, houfnic a moždířů, jejichž obsluha vyžadovala kvalifikované odborníky. Jelikož příprava dělostřeleckých poddůstojníků v těchto jednotkách trvala kvůli mnohem náročnějšímu školení několik měsíců, Koněv, povýšený v listopadu 1916 do první poddůstojnické hodnosti, se do bojové akce na východoevropském válčišti nedostal.

Požadavky na poddůstojníka těžkého dělostřelectva ruské armády nebyly nikterak nízké, např. matematické učivo odpovídalo středoškolským osnovám reálného gymnasia, velké množství vědomostí frekventanti získali také z fyziky a chemie. Ivan Stěpanovič Koněv, již jako maršál Sovětského svazu, na své začátky v poddůstojnické škole vzpomínal s uznáním: „Byly pluky, kde se válečnému řemeslu učilo pořádně.

Všechna čest. A jak se nám to potom všechno hodilo.“ Během praktického výcviku v závěrečné etapě poddůstojnické školy 2. těžké dělostřelecké brigády zastihly Koněva v polovině března 1917 události výše zmíněného převratu. Pro čerstvé dělostřelecké poddůstojníky znamenal následný chaos ve státní správě i armádě – kde se jako mávnutím kouzelného proutku neuvěřitelně uvolnila disciplína – vítaný odklad možného odchodu do bojové oblasti.

15

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

O Koněvově činnosti za těchto pohnutých dnů se zachovalo pouhé obecné posudkové klišé, inspirované přímo maršálovými vzpomínkami – účast na táborech lidu, odzbrojování četníků a jak jinak probouzení sympatií k bolševikům. Podle Koněva bolševický tisk vojákům brigády zprostředkovával písař náhradního oddílu, osvobozený pro nemoc z řadové služby. Pro tehdejší dobu byla záplava stranického tisku příznačná – ekonomika sice stála na pokraji kolapsu, tiskárny však pracovaly na tři směny, aby splnily požadavky všech politických stran a hnutí.

S množstvím přicházejícího tisku byli spokojeni i vojáci v kasárnách, neboť díky němu měli dostatek papíru jak na balení cigaret, tak na přesně specifikovatelnou hygienickou činnost…

Vzhledem ke skutečnosti, že ani ve vlastním životopise ze třicátých let Ivan Stěpanovič Koněv neuvádí žádné konkrétní akce a svou účast na březnové revoluci odbývá obecným klišé, lze předpokládat, že jeho nasazení i probouzející se sympatie k bolševismu nebyly nijak valné. Je pravděpodobné, že ještě ne dvacetiletý mladík naplno využíval možností, jež mu uvolněná vojenská disciplína a přítomnost ve velkoměstě skýtaly. Účast na táborech lidu dávala dostatečnou omluvu pro nepřítomnost v kasárnách a tábory lidu tehdy probíhaly téměř nepřetržitě. Značná část z nich se však od pozdních jarních měsíců 1917 nesla v duchu nikoli příznivém pro vojáky v týlu – šlo o agitaci k obnovení bojeschopnosti ruské armády, jež měla přejít na Jihozápadním frontu do rozhodné ofenzivy směrem na haličský Lvov.

Nová agitace se nesla v přímém protikladu k bolševickým intencím.

Ač fakticky stála na schopnostech jediného muže, ministra a později premiéra Prozatímní vlády Alexandra Fjodoroviče Kerenského, dokázala vtisknout značné části radikalizovaných vojenských mas jednotný cíl – rychlé vítězství, uzavření vítězného míru a následný návrat domů.

Díky propagandě emisara ministra Kerenského se podařilo získat dobrovolníky také ve 2. těžké dělostřelecké brigádě v Moskvě, mezi nimiž nechyběl ani poddůstojník Koněv. Brigáda vypravila na frontu 2. těžký dělostřelecký oddíl zvláštního určení a mířičem jednoho z děl se stal právě Koněv. Oddíl měl být přemístěn do oblasti Tarnopolu a nelze vyloučit, že za normálních okolností by se západně od města setkal s disciplinovanými vojáky, kteří místo ruské trikolory nosili na čepicích červenobílou stužku v českých národních barvách.

Realita však byla jiná. Vlaky s dělostřeleckým materiálem se při počínajícím chaosu na ruských železnicích zpozdily o několik týdnů, během 16

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

nichž ruská armáda stihla jednak zahájit útok, jednak být poražena při tarnopolském ústupu jednotkami Ústředních mocností. Oddíl proto zůstal v Kyjevě a nečinnost jej v krátké době zcela rozložila. V okolí Kyjeva byl 2. těžký dělostřelecký oddíl naplno zasažen bolševickou propagandou, která využila neúspěchu tzv. Kerenského ofenzivy na Lvov k diskreditaci všech představ a záměrů Prozatímní vlády. V té době se Rusko rozdělilo na několik táborů, a to podle nejrůznějších kritérií, přičemž jedna skupina intrikovala nebo přímo bojovala proti druhé. V oblasti Kyjeva se situace ještě více zkomplikovala probuzeným ukrajinským nacionalismem, jenž se stavěl proti nadvládě „Moskalů“. V této pohnuté době se do politického dění zapojil i poddůstojník Koněv, který byl vojáky zvolen do vojenské rady baterie. Ještě ne dvacetiletý poddůstojník byl zasažen bolševickou propagandou, která změnila jeho život od základu.

Přivedla jej na cestu vojenského profesionála, a nakonec také k hodnosti maršála Sovětského svazu.

Po bolševickém převratu počátkem listopadu 1911, kterým moc přešla do rukou nové vlády v Petrohradě, Moskvě a jiných ruských městech, se o podobnou akci pokusily bolševické organizace na Ukrajině, zvláště pak v Kyjevě. Zde však byly jejich vojenské síly výrazně menší než síly protivníků. Kromě bolševických jednotek na jedné straně a oddílů věrných Prozatímní vládě na straně druhé se v Kyjevě nacházely dosti početné síly, plnící rozkazy ukrajinské Ústřední rady, jež se snažila počínajícího zmatku využít k vyhlášení ukrajinské nezávislosti. Do vznikajícího chaosu navíc vstoupil na straně jednotek věrných Prozatímní vládě také 2. čs. Střelecký pluk „Jiřího z Poděbrad“. Po několika dnech bojů došlo k vyhlášení příměří, během něhož se Generální sekretariát Ústřední rady prohlásil vládou Ukrajinské lidové republiky, autonomní součásti budoucí ruské federace. Jednotky nové vlády nabyly v okolí Kyjeva převahy a bez bojů odzbrojily všechny vojenské oddíly, ať bolševické či protibolševické. Jedinou výjimkou zůstaly československé legie, jejichž politickému vedení se podařilo vyhlásit neutralitu.

Vojáci 2. těžkého dělostřeleckého oddílu, kteří se na počátku listopadu 1917 většinou postavili na stranu bolševiků, tak byli během několika dní odzbrojeni a poté pod ukrajinskou stráží vlakem odvezeni na hranice s Ruskem. Mezi nimi se nacházel také poddůstojník Ivan Koněv, člen vojenského výboru baterie. Po příjezdu do Ruska byl oddíl rozpuštěn a ještě v listopadu 1917 se demobilizovaní vojáci vraceli do rodných vesnic. Koncem listopadu se tak Ivan Koněv setkal v Lodějnu se svý17

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

mi blízkými, sestrou Marií, tetou Klavdijí a strýcem Grigorijem. Ten se ovšem vrátil z fronty domů nikoli jako politický činovník a člen vojenské rady, ale jako tzv. georgijevský rytíř. I když byl v armádě jako Ivan od roku 1916, od počátku se účastnil bojů na frontě, mj. i Brusilovovy ofenzivy v létě 1916, a postupně byl vyznamenán všemi čtyřmi stupni Kříže sv. Jiří, nejvyšším oceněním statečnosti, které mohl prostý ruský voják získat.

Ivan Stěpanovič Koněv si svoji další cestu zvolil ještě ve vojenské uniformě. Ihned po návratu domů se dal k dispozici újezdnímu výboru bolševické strany, jenž se právě v Nikolsku vytvářel. O třicet let později, koncem října 1947, o této době ve svém životopise nikoli bez hrdosti napsal: „Koncem listopadu 1918 jsem se vrátil do rodného kraje, kde ještě existovala stará zemská správa a o říjnovém převratu ve vesnici nevěděli. Spolu se skupinou demobilizovaných vojáků jsem organizoval svržení zemské správy, konfiskaci zemědělské půdy pronajímatelům, věznění obchodníků a všechny ostatní úkoly, které před nás postavila socialistická revoluce.“ V roce 1947 se tedy sám přiznával k tomu, co protivníci nazývali „rudým terorem“ a co proti bolševikům v krátké době postavilo většinu ruských obyvatel.

Oficiální Koněvův životopisec Boris Polevoj se o této životní etapě budoucího maršála rozepisuje podrobněji, ale se zcela jiným akcentem.

Ivan Stěpanovič Koněv se podle něho vrátil domů a krátce nato již velel vojenskému oddílu, potlačujícímu kulacká povstání. O příčinách povstání však nenajdeme v Polevého knize ani slova. Navíc je zde úspěšně zaměněna příčina (rudý teror) a následek (povstání obyvatelstva), zcela v duchu tehdejší sovětské historiografie. Od šedesátých let již nebylo módou vystavovat na odiv revoluční aktivity (jako např. v roce 1947, kdy maršál Koněv psal výše zmiňovaný životopis), vše se tedy obcházelo základním motivem sovětské paranoie – poukazem na neustálé snahy vnějšího i vnitřního nepřítele likvidovat bolševickou vládu.

Těžko říci, kde se v lesnaté oblasti vologdské gubernie mohli objevit kulaci, tedy velkostatkáři, o nichž psal Boris Polevoj. Reálnější je předpoklad, že Koněv a jeho oddíl demobilizovaných vojáků začal prostě žít z násilných rekvizicí a že pod pláštíkem prosazování „proletářské revoluce“ došlo v okolí Nikolska (stejně jako na většině ruského území) k drancování obydlí pracovitějších, a tím i movitějších občanů. Sám Koněv nezakrýval svůj podíl na věznění spoluobčanů, přičemž dokonce uváděl důvody proskribcí – majetek oněch občanů. Všechny tyto akce 18

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

cudně skrýval pod formulaci „úkoly, které před nás postavila socialistická revoluce“. Je jasné, že postižení se tomuto násilí bránili a snažili se proti němu vystoupit i se zbraní v ruce.

Odměnou za páchané bezpráví se Koněvovi dostalo jak členství v bolševické straně, tak funkce vojenského komisaře celého nikolského újezdu.

Počátkem léta 1918 byl vybrán za delegáta připravovaného všeruského sjezdu sovětů. Od této akce jej však dělilo pět měsíců, během nichž velel trestným výpravám proti povstání rolnického obyvatelstva na celkem pěti místech nikolského újezdu. Jako velitel výprav také zakládal organizace bolševické strany, čímž v celém újezdu vytvářel síť spolupracovníků, kteří za pomoci výkonné moci Koněvových trestních oddílů stále více ovládali celou oblast.

Ač by tedy Koněvovo působení velkého ruského humanistu a spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého nijak nepotěšilo, nadřízení vologdské gubernie byli se svým dvacetiletým vojenským komisařem spokojeni. Vystoupení rolníků proti bolševické autoritě byla zažehnána, nábor „dobrovolníků“ do Rudých gard se setkával s úspěchem. Nikdo nezkoumal, jakým způsobem komisař Koněv tento nábor provádí, ostatně jeho metody se nijak nelišily od metod užívaných po celém Rusku. Selské hospodářství, z něhož syn odešel jako „dobrovolník“ do gardy, zůstalo majiteli zachováno, v opačném případě bylo konfiskováno jako majetek nepřítele revoluce. Úspěšný komisař Koněv odjížděl na zasedání V. sjezdu sovětů do Moskvy v pro bolševiky velmi nepříznivé době. Více než dvě třetiny venkova byly čas od času zmítány povstáními proti zásobovacím komisím, které za použití zbraní olupovaly rolníky o potraviny. V kozáckých oblastech Kubáně, Donu a Uralu vypukly otevřené protibolševické vzpoury. Téměř celá Ukrajina, Bělorusko, Pobaltí a Finsko byly obsazeny vojsky Ústředních mocností, podporujících proti ruské vládě místní národní politické představitele, požadující minimálně autonomii, spíše však nezávislost. Koncem května 1918 se navíc lidový komisař Trockij rozhodl po bolševicku vyřešit problém přepravy vlaků československých legií po sibiřské magistrále do Vladivostoku. Přepadení Češi se však nejen ubránili, ale do konce června 1918 ovládli území podél železnice od Volhy až k Bajkalu a postupovali dále jak na Vladivostok, tak podél Volhy.

V těchto bouřlivých dnech zahajoval jednání V. sjezd, jehož delegáty byli, po zákazu většiny politických stran, pouze bolševici a leví eseři.

Ivan Koněv byl jedním z 1 064 delegátů, z nichž necelých 300 patřilo 19

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

mezi levé esery, a ostatní byli bolševiky. Ač slabí počtem, měli leví eseři za sebou tichou podporu příslušníků zakázaných stran, sympatie rolnictva a halasnou podporu ve složkách bezpečnosti (včetně Čeky) a ozbrojených sil. Jejich odmítání podmínek brest-litevského míru jim přinášelo neskrývané sympatie veřejnosti a snaha o obnovu východní fronty je částečně spojovala s československými zájmy i se zájmy regionálních protibolševických vlád v Povolží a na Sibiři.

Během sjezdu sovětů, vyznačujícího se neustálými incidenty mezi delegáty obou stran, došlo odpoledne 6. července 1918 k politickému atentátu (vraždě německého vyslance v Rusku hraběte von Mührbacha), který spáchali dva levoeserští delegáti sjezdu. Vražda diplomata se stala signálem k povstání proti bolševikům, přičemž kromě Moskvy se ohniskem vzpoury stalo velitelství Východního frontu, řídícího boj jednotek Rudé armády nasazených proti Čechům a kozákům v Povolží.

Bolševickému vedení se však podařilo za pomoci slibů získat na svou stranu nerozhodnuté vojáky moskevské posádky, vyhlásit ve městě stav obležení a během následujícího dne povstání potlačit. Bolševičtí delegáti sjezdu, mezi nimi také Ivan Koněv, se podíleli jak na bojích s povstalci, tak na pacifikaci městského obyvatelstva, jež bylo zastrašováno početnými vojenskými hlídkami doplněnými bolševickými komisaři-delegáty v typických černých kožených kabátech s rudou páskou na rukávu.

Ihned po potlačení povstání v Moskvě se také zhroutila vzpoura ve štábu Východního frontu a jemu podřízených armád. Již 9. července 1918 byli všichni delegáti sjezdu za levé esery zbaveni mandátů, o den později pak bolševičtí delegáti během krátkého zasedání (museli hlídkovat v ulicích) rychle schválili novou ruskou ústavu. Tento den, 10. červenec 1918, se stal dnem konce revolucí vyhlášené rovnosti. Ruské obyvatelstvo bylo totiž rozděleno na několik skupin, kterým byla přiznána různá (některým vůbec žádná) práva. Nejdůležitější právo, volební, vrátilo Rusko zpátky do epochy samoděržaví, neboť stanovilo opět různou váhu hlasu. Jeden delegát Všeruského sjezdu sovětů, nejvyššího orgánu státní moci bolševického Ruska, byl ve městě volen 25 tisíci obyvatel, na vesnici však 125 tisíci obyvatel. Pomyslná rovnost státu dělníků a rolníků skončila, neboť jeden hlas obyvatele města měl váhu pěti hlasů obyvatel vesnice.

Zásady nové ruské ústavy jen posílily činnost zástupců nové státní moci na venkově, včetně nikolského vojenského komisaře Ivana Stěpanoviče Koněva, jednoho z mužů odpovědných za likvidaci proklamované revoluční rovnosti. Jeho excesy ve vologdské gubernii pokračovaly – na 20

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

jedné straně se mu sice podařilo pacifikovat svěřenou oblast, na straně druhé však jeho „dobrovolníci“, posílaní převážně k Východnímu frontu, přebíhali masově na stranu protivníka nebo se více než na frontě raději zdržovali u různých týlových jednotek. Ke katastrofě došlo koncem roku 1918. Útok ruských vojsk pod vedením Čechoslováka Radoly Gajdy na centrum severního Uralu Perm se nesetkal téměř se žádným odporem. Část rudoarmějských jednotek se vzdala bez boje, část přešla na Gajdovu stranu poté, co povraždila politické komisaře. Z celé sovětské 3. armády o 30 000 vojácích zbyla pouhá třetina. Nebezpečí spojení sibiřských vojsk se spojeneckými jednotkami v Archangelsku se tak stalo aktuálním.

V životopisných pracích o maršálu Koněvovi se k období léta 1918 až léta 1919 připojuje buď klišé o Koněvově marné snaze odejít na frontu, nebo přímo falšování dat – rok 1919 je nahrazován rokem 1918. Avšak Koněvův vlastní životopis z října 1947 hovoří jasně – až do léta 1919 budoucí maršál SSSR o frontu ani nezavadil. V době, kdy také jeho nikolskému újezdu hrozilo nebezpečí obsazení protivníkem, zůstával mimo bojové akce a plnil úkoly v bezpečnějším týlu. Teprve v červnu 1919 nebylo zbytí a Ivan Stěpanovič Koněv musel odejít na frontu, nyní úspěšně postupující přes Ural do sibiřských plání. Jako vojenský komisař vytvořil oddíl dobrovolníků a vypravil se s nimi na Ural.

Jeho cesta však nebyla nijak přímočará – celý červenec 1919 strávil v Jaroslavli, sídle velitelství nadřízeného vojenského okruhu, a potom jeho oddíl několik týdnů potlačoval povstání rolníků v Kostromské gubernii. Až koncem srpna dorazil Ivan Koněv aspoň do přifrontového pásma a jako vynikající stranický kádr se stal nejprve tajemníkem stranického výboru Náhradní dělostřelecké baterie 3. armády v Permi. Již po týdnu se však uvolnilo místo komisaře obrněného vlaku č. 102, na něž byl Koněv ustanoven.

Tehdejší obrněné vlaky, užívané oběma stranami během občanské války, byly spíše improvizacemi. Uzavřené železné vozy byly uvnitř zpevněny pytli s pískem a do stěn byly vyříznuty střílny pro kulomety, čímž vznikly kulometné vozy. Na plošinových vozech byly umístěny lafety (někdy otáčivé) pro děla, jejichž stanoviště byla opět vyztužena pytli s pískem – tak vznikly dělové vozy. Kombinací těchto dvou typů vozů se vytvářely obrněné vlaky, přičemž ke každému bojovému vlaku patřily ještě dvě či tři vlakové soupravy kasárenské a zásobovací.

S veškerým pomocným personálem tak každý obrněný vlak čítal několik set mužů, z toho jen asi čtvrtina patřila mezi bojovníky, ostatní se 21

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

starali o přísun střeliva, vody, paliva a zásob, o opravy lokomotivy a vozů, případně o opravy trati. Jelikož činnost obrněného vlaku mohla být velmi snadno neutralizována poškozením trati, byly vlaky užívány spíše pro palebnou podporu útočící nebo bránící se pěchoty a nepouštěly se do samostatných akcí.

Koněvův obrněný vlak č. 102 podléhal přímo veliteli 3. armády Východního frontu, kterým byl nejprve Michail Ivanovič Alafuzo, od října 1919 pak Michail Stěpanovič Matijasevič. Vojska 3. armády spolu se svým jižním sousedem, 5. armádou vedenou Michailem Nikolajevičem Tuchačevským, v té době překročila řeku Tobol a bez zajištění pronásledovala ustupující jednotky Kolčakových armád směrem na Petropavlovsk.

Vlak se přesunoval po železnici vedoucí z Permi přes Jalutovorsk na Išim, přitom spíš následoval rychle postupující pěchotu, neboť měl k dispozici jedinou trať bez možnosti manévru.

Deset dní po Koněvově nástupu do funkce však došlo u jižního souseda 3. armády ke katastrofě. Velitel Kolčakovy 2. armády generál Sergej Nikolajevič Vojcechovskij (pozdější československý armádní generál, odvlečený v květnu 1945 jednotkami Smerš z Prahy do SSSR) ukázal bývalému gardovému poručíkovi Tuchačevskému schopnosti absolventa ruské Akademie generálního štábu při velení a decimoval rudé oddíly v bitvě před Petropavlovskem. Tuchačevskému nezbylo nic jiného než rychlý ústup zpět za řeku Tobol, čímž odkryl pravé křídlo 3. armády. Zdálo se, že bílá Sibiř se dokáže vzchopit a odrazit bolševické armády zpět k Uralu, neboť po katastrofě 5. armády musela ustoupit také vojska jejího severního souseda, včetně Koněvova vlaku, který pouze rychlým odjezdem na západ vyklouzl z kozáky připravené pasti u města Omutinskoje.

Tuchačevského divize se dávaly celý měsíc do pořádku, ale Vojcechovského brilantní operace byla opravdu posledním vzepětím bílé Sibiře. Zatímco pozdější sovětský maršál obdržel pro nový útok dvě čerstvé divize a několik desítek tisíc mužů, pozdější československý generál žádné posily nezískal a navíc jeho vojska začaly kosit nakažlivé nemoci. Obnovený útok 3. a 5. armády v polovině října 1919 tak již nebylo čím zastavit – 31. října padl Petropavlovsk, 14. listopadu se obě armády setkaly v Omsku, 14. prosince padl Novonikolajevsk, 20. prosince Tomsk a 7. ledna 1920 Krasnojarsk. Od Omska postupovala vojska obou armád společně podél jediné trati, transsibiřské magistrály, a obrněný vlak č. 102 se zařadil při rychlém postupu vpřed mezi desítky jemu podobných.

22

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

Počátkem března 1920 boje na magistrále před Bajkalem fakticky skončily. Zbytky Sibiřské armády byly generálem Vojcechovskýrn převedeny přes zamrzlé jezero do Zabajkalska a podřízeny vojsku atamana Grigorije Michajloviče Semjonova. Desetitisíce nemocných a dezertérů přešly na stranu Rudé armády, mezi nimi také Koněvův pozdější kolega v maršálské hodnosti Leonid Alexandrovič Govorov. Pro rudoarmějské velitele šlo o vítanou posilu, neboť během operací na magistrále v zimě 1919/1920 byly sovětské jednotky decimovány více nakažlivými nemocemi než bojovou činností nepřítele. V lednu 1920 bylo dokonce nutné vojska rozdělit, bojeschopné jednotky včlenit do 5. armády, nebojeschopné pak do 3. armády, reorganizované na tzv. l. pracovní armádu, jež obnovovala těžbu v uhelných dolech a dopravu na válkou poškozené magistrále.

Reorganizace rudoarmějských jednotek zasáhla také komisaře Ivana Stěpanoviče Koněva, neboť jeho obrněný vlak byl v březnu 1920 zrušen.

Zároveň však byla zahájena výstavba jednotek armády nového státu, do čehož se náhle zbytečný komisař zapojil. Ve Verchněudinsku východně od Bajkalu totiž 6. dubna 1920 vznikla Dálnovýchodní republika, přičemž velitelství sovětské 5. armády se okamžitě transformovalo ve velitelství její Lidové revoluční armády. Úkolem Dálnovýchodní republiky bylo vytvoření nárazníkového pásma mezi Ruskou federací a Japonskem. Rusko se na jaře 1920 soustředilo na vojenské akce na Ukrajině a v Bělorusku.

Aby se rudoarmějská a japonská vojska v Zabajkalsku spolu nestřetla, vznikl loutkový stát Moskvy s vlastní armádou, která samozřejmě neměla s Rudou armádou nic společného a za jejíž bojové akce Moskva odmítala nést odpovědnost.

Při výstavbě brigád a divizí nové Lidové revoluční armády se nezapomnělo ani na Koněva, který byl již 27. března 1920 ustanoven politickým komisařem 5. brigády 2. irkutské střelecké divize. Brigáda byla vytvářena jako zcela nová vyšší jednotka, a to z „dobrovolníků“ Rudé armády a z bývalých členů guerillových skupin v Zabajkalsku. Jejím velitelem se stal velitel jedné z brigád sovětské 5. armády Pjotr Kravcov a také většina velitelů a komisařů podřízených jednotek brigády měla za sebou podobnou kariéru v Rudé armádě jako Kravcov a Koněv. Úzká návaznost velitelského sboru Lidové revoluční armády na bývalé rudoarmějské jednotky bojující proti kolčakovským vojskům ukazuje, že o „dobrovolnosti“ vojáků nového na Moskvě „nezávislého“ státu lze velmi úspěšně pochybovat. Celá Dálnovýchodní republika byla od své23

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

ho vzniku pouhou obrovskou „maskirovkou“, umožňující sovětskému Rusku nenechat se zatáhnout do pokračujícího vojenského konfliktu na Dálném východě.

Počátkem listopadu 1920 byla 2. irkutská střelecká divize přejmenována podle místa svého vzniku na 2. verchněudinskou divizi a stala se součástí l. zabajkalské armády, jejíž jednotky právě dobyly město Čita, hájené silami atamana Semjonova. Čerstvé síly v čele s 2. divizí byly nasazeny v dalším útoku podél magistrály, která se východně od Čity na stanici Karymskaja rozděluje na Amurskou železnici, vedoucí podél řeky Amuru, a na Východočínskou železnici, vedoucí skrz Mandžusko, aby se obě opět spojily v Nikolsku Ussurijském těsně před Vladivostokem.

V době bojů o stanici Karymskaja, 15. února 1921, byl komisař brigády Ivan Koněv ustanoven politickým komisařem celé 2. verchněudinské střelecké divize. Jeho účast na dalších bojích však trvala jen několik dní, neboť již 19. února byl zvolen za delegáta X. sjezdu Ruské komunistické strany (bolševiků) a okamžitě odjel do Moskvy.

Začátek X. sjezdu byl poznamenán jedním z nejtěžších morálních otřesů, jež museli bolševici strávit. Od jara 1917 patřili námořníci Baltského loďstva mezi nejvýznamnější opory bolševiků, počátkem roku 1921 však také jim došla trpělivost. Již 22. února 1921 vypukly v Petrohradu stávky zaměřené proti sovětské vládě. O tři dny později se situace ve městě vyhrotila natolik, že státní moc vytvořila Výbor pro obranu města a do Petrohradu byly povolány disciplinované jednotky z fronty. Ale 28. února 1921 vypukla vzpoura na Petropavlovsku, vlajkové lodi Baltského loďstva, a námořníci vytvořili v Kronštadtu prozatímní revoluční výbor. O dva dny později byl nad celou oblastí vyhlášen válečný stav se zákazem vycházení a právem popravy bez soudu na místě. Ihned poté se námořnická vzpoura rozšířila na všechny lodi včetně Aurory, symbolu bolševického převratu. Prostí námořníci byli syny rolníků z venkova, sužovaného praktikami válečného komunismu. Ve stejné době jako námořníci v Kronštadtu se bouřilo rolnictvo ve všech guberniích, v oblasti Tambova přešla značná část vesnic do rukou protibolševických guerill.

První útok vojenských jednotek věrných sovětské vládě byl krvavě odražen. Vzhledem k tomu, že se uskutečnil ráno 8. března, měl být úspěšný útok zcela jistě dárkem právě zahájenému X. sjezdu strany. Nakonec se ale situace vyvinula jinak a celá třetina sjezdových delegátů se v čele s komisařem slavné l. jezdecké armády Klimentem Jefremovičem Vorošilovem vypravila na pomoc vojákům při potlačování kronštadt24

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

ské vzpoury. Mezi nimi byl také vojenský komisař 2. verchněudinské střelecké divize Lidové revoluční armády Dálnovýchodní republiky Ivan Stěpanovič Koněv, jemuž nijak nevadilo nasazení ve vojsku „cizího“ státu. Velitel sovětských vojsk proti kronštadtské vzpouře, Michail Nikolajevič Tuchačevskij, rozdělil delegáty mezi své jednotky jako komisaře a propagandisty a 16. března za pomoci letectva, dělostřelectva a ženistů zahájil útok na kronštadtskou pevnost. Ač mrtvoly útočníků hustě pokryly zamrzlý Finský záliv, Tuchačevského vojákům se po několika hodinách bojů podařilo proniknout do Kronštadtu, kde došlo k poslednímu masakru. Povstání baltských námořníků bylo utopeno v krvi, jejich akce však donutila bolševické vedení k tzv. Nové ekonomické politice, což bylo pouhé eufemistické označení pro dočasnou obnovu tržních vztahů.

Ivan Koněv se sice zúčastnil akce proti Kronštadtu, ale ani tentokrát nebyl za účast v bojové akci vyznamenán, čímž se odlišoval od většiny bojovníků. Za potlačení povstání v Kronštadtu totiž sovětská vláda vyznamenala několik stovek velitelů, komisařů a vojáků – právě tato štědrost ukazuje, jakým nebezpečím pro ni kronštadtská vzpoura byla.

Jelikož však sjezdový delegát Koněv žádné vyznamenání nedostal, musela být jeho úloha méně než epizodní. Jeden maršálův životopis tuto tajemnou oponu poodhrnuje. Na rozdíl od ostatních delegátů, kteří šli často v čele útočících rojnic, komisař Ivan Stěpanovič Koněv působil jako propagandista u dělostřelecké baterie. Jeho činnost je do značné míry typická – stejně jako po celou občanskou válku, kdy se až na výjimky nevystavoval přímému nebezpečí v bojích, také zde využil své původní profese a zůstal v bezpečí. Při velkých obětech útočících pěšáků však bylo jasné, že Řády rudého praporu se udělovaly hlavně mezi těmi, kteří přežili peklo kulometné palby a bodákových bojů. Koněv tak propásl další možnost na získání vyznamenání, nepropásl však šanci na přežití, navíc si v Kronštadtu s velkou pravděpodobností získal několik velmi užitečných známostí.

Po návratu na Dálný východ se komisař Koněv již ke své divizi nevrátil a koncem dubna 1921 se stal politickým komisařem Hlavního štábu Lidové revoluční armády Dálnovýchodní republiky, sídlícího v Čitě.

Jeho hlavním úkolem se stala prověrka bývalých bělogvardějských důstojníků, kteří přešli počátkem roku 1920 na stranu Rudé armády. Nový velitel Lidové revoluční armády a zároveň ministr obrany Dálnovýchodní republiky Vasilij Konstantinovič Bljucher vydal v červnu 1921 pro řešení tohoto problému jednoznačný pokyn: „V rozplizlém štábním blá25

KONĚV — OSVOBODITEL, NEBO OKUPANT?

tě téměř mizí pracovníci, hájící revoluční zájmy. Funkce jsou obsazeny zkušenými a výborně připravenými specialisty, kteří však patří do skupiny… bývalých důstojníků kappelovských a semjonovských jednotek.

Do armády přišli ve vlastní bezvýchodné situaci a jsou velmi vzdáleni duchu a zájmům Lidové revoluční armády. Při materiálním nedostatku a chybějícím ideovém spojení s armádou se jeví jako vhodný materiál pro japonskou rozvědku.“ Následovalo několik měsíců intenzivních čistek a úplné reorganizace Hlavního štábu Lidové revoluční armády a Ministerstva vojenství Dálnovýchodní republiky. Koněv, úspěšný účastník potlačování rolnických povstání, povstání levých eserů a čerstvý účastník potlačení povstání ruských námořníků v Kronštadtu, se opět osvědčil při špinavé práci.

Velení Lidové revoluční armády se sice fakticky rozpadlo, ale z jejích řad byli téměř do jednoho propuštěni bývalí bělogvardějští důstojníci, kteří by se snad někdy v budoucnu mohli stát japonskými špiony. Za cenu půlročního zastavení bojových operací se Vasilij Konstantinovič Bljucher tohoto téměř nicotného nebezpečí definitivně zbavil a Ivan Stěpanovič Koněv získal pověst velmi schopného a ostražitého politického pracovníka. Není ovšem bez zajímavosti, že o tomto období se ve svém životopise z října 1947 příliš nezmiňuje. Vysvětlení je prosté – osoba jeho tehdejšího velitele armády Bljuchera byla v roce 1947 tabu, neboť dotyčný byl umlácen v Ljubjance v listopadu 1938, přičemž mu nepomohly ani minulé zásluhy, ani hodnost maršála Sovětského svazu. Proto nemohl jiný maršál Sovětského svazu o necelých deset let později potřebovat, aby jeho jméno bylo s dotyčným spojováno, i když vykonaná práce byla v Sovětském svazu hodná ocenění.

Teprve v únoru 1922 byla Lidová revoluční armáda opět připravena k vedení aktivních bojových operací. V rozhodné bitvě o stanici Voločajevku se jí podařilo zvítězit, což se stalo osudným bělogvardějským jednotkám v oblasti Chabarovska. Následoval pomalý postup na jih ve směru na Vladivostok, v březnu byla dobyta stanice Iman před městem Ussuri, kde se však fronta opět na řadu měsíců zastavila. Teprve 9. října 1922 se vojskům Lidové revoluční armády podařilo po krvavých bojích dobýt Spasska a následně 22. října 1922 vstoupit do Vladivostoku. Čas Dálnovýchodní republiky se naklonil, 13. listopadu 1922 došlo k jejímu začlenění do sovětského Ruska a 22. listopadu 1922 byla Lidová revoluční armáda opět přejmenována na sovětskou 5. armádu. Celý proces byl zakončen 31. prosince 1922 vytvořením Svazu sovětských socialistických republik.

26

Kapitola první – KARIÉRA BOLŠEVICKÉHO KOMISAŘE

Komisař Hlavního štábu již bývalé Lidové revoluční armády Ivan Stěpanovič Koněv však bez práce nezůstal. Když 2. listopadu 1922 vzniklo v Čitě velitelství Přímořského střeleckého sboru v čele s velitelem Michailem Michajlovičem Olšanským, stal se jeho politickým komisařem. Koněv se do Čity ani nevracel a očekával svého velitele v Nikolsku Ussurijském, kam se velitelství sboru (začleněného do struktury Rudé armády 25. prosince 1922 pod označením 17. přímořský střelecký sbor) v krátké době přemístilo.

Kromě obrovské práce při vojenské organizaci Dálného východu a Přímoří, při demobilizaci vojáků a při mírové dislokaci vojenských posádek se velení sboru muselo podílet na organizování vojenských operací proti zbytkům bělogvardějských jednotek, které přešly ke guerillovému způsobu boje a byly zásobovány z ruských emigrantských center v Číně. Mezi nejvýznamnější akce jednotek 17. střeleckého sboru patřil námořní výsadek v přístavu Ajan v Ochotském moři v dubnu až červnu 1923 a likvidace kozácké guerilly na Kamčatce v létě 1923.

Počátkem ledna 1924 bylo v Moskvě rozhodnuto o přemístění velitelství 17. přímořského střeleckého sboru na Ukrajinu, kde se jeho sídlem stalo město Vinnica. Sbor zde podléhal velitelství Ukrajinského vojenského okruhu v čele s novým velitelem Alexandrem Iljičem Jegorovem, pozdějším maršálem Sovětského svazu. Novými podřízenými divizemi sboru se staly: 3. střelecká divize (vznikla v květnu 1918, v květnu 1925 obdržela název 3. krymská střelecká divize Ústředního výkonného výboru Krymské ASSR) a 24. střelecká divize (vznikla v červenci 1918, od ledna 1924 nesla název 24. samarsko-uljanovská železná střelecká divize), tedy dvě z nejstarších a nejzkušenějších vyšších jednotek Rudé armády.

Jelikož Ukrajina byla považována za sovětskou první linii proti „kapitalistické Evropě“, velitelský sbor zde rozmístěných svazků Rudé armády tvořili nejlepší vojáci s vynikajícími úspěchy v předchozí činnosti.

Navíc vojska Ukrajinského vojenského okruhu se od počátku mírového období potýkala ve všech výcvikových záležitostech se svým největším rivalem, vojsky Běloruského vojenského okruhu. Oba pohraniční okruhy po celé meziválečné období soupeřily o pomyslnou palmu nejlepších jednotek Rudé armády. Jelikož se tato rivalita projevovala již v roce 1924, každý velitel okruhu velmi pečlivě vybíral mezi podřízenými nové velitele sborů, divizí a brigád. Z toho důvodu byl původní velitel 17. přímořského střeleckého sboru po příchodu na Ukrajinu okamžitě vyměněn za veterána občanské války na Ukrajině Jana Friceviče Fabricia.

27