0041398

Colleen Hooverová

BEZ NA DĚ J E

KNIŽNÍ KLUB

Bez nadeje.indd 3

24.09.19 12:48

Přeložila Jana Jašová HOPELESS Copyright © 2013 by Colleen Hoover All rights reserved.

Translation © Jana Jašová, 2014 ISBN 978-80-7617-957-8

Bez nadeje.indd 4

24.09.19 12:48

Neděle 28. října 2012 19.29 Postavila jsem se a zadívala se na postel. Zadržela jsem

dech, protože jsem měla strach z toho, co za zvuky by ze mě mohlo uniknout.

Nebudu brečet.

Nebudu brečet.

Pomaloučku jsem se svezla na kolena, opřela si ruce o okraj lůžka a přejela prsty po žlutých hvězdách, rozesetých po tmavomodrém podkladu prošívané pokrývky.

Zírala jsem na ně, dokud se mi před uslzenýma očima nezačaly rozmazávat a mihotat.

Pevně jsem zavřela oči a zabořila hlavu do postele. Nabrala jsem pokrývku do hrsti. Tělo se mi otřásalo vzlyky, které jsem se v sobě snažila dusit, ale teď se divoce draly ven. Prudce jsem se zvedla, zavřískla a strhla pokrývku z postele. Hodila jsem ji přes pokoj na zem.

Zaťala jsem prsty v pěst a horečně se rozhlížela, nač bych ještě mohla zaútočit. Strhla jsem z postele polštáře a hodila je do zrcadla, na odraz holky, kterou jsem už nepoznávala. Viděla jsem dojemně vzlykající cizinku, která na mě zírala z jeho plochy. Slabost jejího pláče mě

(7)

Bez nadeje.indd 7

24.09.19 12:48

popouzela. Vrhly jsme se proti sobě a naše pěsti se setkaly.

Zrcadlo se roztříštilo. Dívala jsem se, jak se ta neznámá holka sype v tisících lesklých střípků na koberec.

Chytila jsem okraj prádelníku a prudce ho odstrčila.

Vyrazila jsem ze sebe další výkřik, který jsem tak dlouho polykala. Když se skříňka svalila na zem, začala jsem zběsile vytahovat jednu zásuvku za druhou, vysypávala jejich obsah a kopala do něj. Vzala jsem za modré závěsy a škubla jimi tak, že tyč praskla a látka se snesla na mě.

Vrhla jsem se ke komínku z krabic v rohu, popadla tu horní, ani jsem se nepodívala, co je uvnitř, a mrskla jsem s ní proti stěně vší silou, kterou mi moje drobná sto šedesát dva centimetrů vysoká postava umožňovala. „Nenávidím tě!“ zaječela jsem. „Nenávidím, nenávidím, nenávidím!“ Házela jsem vším, co mi přišlo pod ruku, vším, co jsem před sebou viděla. Když jsem otevřela pusu, pokaždé jsem cítila slanou příchuť slz, které mi stékaly po tvářích.

Najednou jsem cítila, jak mě Holder objal a přidržel mě tak silně, až mě znehybněl. Škubala jsem sebou, zmítala se, ječela, ale už to ani nebylo úmyslné, byla to jen reakce na jeho zásah. „Přestaň,“ vyzval mě klidně se rty u mého ucha, ale nepouštěl mě. Slyšela jsem ho, ale předstírala jsem, že nevnímám. Nebo že na něj kašlu. Dál jsem sebou házela v jeho sevření, jenže Holder mě jenom chytil ještě pevněji. „Nešahej na mě!“ zaječela jsem z plných plic a zaťala nehty do jeho kůže. Ani to s ním nehnulo.

Nedotýkej se mě. Prosím, prosím, prosím.

Stačilo, aby se mi v hlavě ozval ten slabý hlásek, a hned jsem v jeho náruči ochabla. Síly mi ubývaly, slzy houstly.

(8)

Bez nadeje.indd 8

24.09.19 12:48

Měla jsem pocit, že mě ten pláč pohltí. Jako bych se stala jen nádobou na potoky slz, které nešly nijak zastavit.

Jsem slabá. Nechám ho vyhrát.

Holder mě přestal svírat tak pevně a místo toho mi položil ruce na ramena. Otočil si mě tváří k sobě. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Vyčerpaně a poraženecky jsem se zhroutila na jeho hruď a nabrala do hrsti jeho košili. Vzlykala jsem dál a tiskla si tvář k jeho srdci. Položil mi dlaň zezadu na hlavu a sklonil se znovu k mému uchu. „Sky,“ zašeptal klidně, jako by se ho ta scéna nijak nedotkla, „musíš pryč. Hned teď.“

(9)

Bez nadeje.indd 9

24.09.19 12:48

Sobota 25. srpna 2012 11.50 Před dvěma měsíci...

Ráda bych si myslela, že v sedmnáctém roce života se už

většinou rozhoduju chytře. Snad se inteligence dá vyjádřit tak, že bystrá rozhodnutí převažují nad těmi hloupými.

Pokud ano, pak si zítra musím odmakat asi tak tunu chytrých, protože pustit Graysona už potřetí za měsíc oknem ke mně do pokoje přidalo na misku pitomosti pořádně těžké závaží. Jenže jediným správným měřítkem hlouposti některých kroků je čas... takže než bouchnu soudcovským kladívkem do stolu, ještě počkám. Záleží na tom, jestli nás nikdo nepřistihne.

Možná to vypadá, že mám trochu lehčí mravy, ale fakt ne. Ledaže by se za definici děvky považovalo to, že randím se spoustou kluků, co se mi ani nelíbí. V tom případě to postupuju jako námět k debatě. „Dělej,“ sykl Grayson za zavřeným oknem. Moje nepochopení naléhavosti mise ho zřejmě rozčilovalo.

Odsunula jsem co nejtišeji zástrčku. Karen sice není zrovna konvenční rodič, ale když jde o kluky plížící se v noci do dívčích ložnic, stává se z ní typická nesmlouvavá matka.

( 10 )

Bez nadeje.indd 10

24.09.19 12:48

„Potichu,“ zašeptala jsem. Grayson se vytáhnul vzhůru a přehodil nohu přes parapet. Pak vlezl do pokoje. Okna na téhle straně domu jsou jen asi metr nad zemí, takže je to skoro tak jednoduché jako projít dveřmi. Six a já jsme se odjakživa navštěvovaly okny mnohem častěji než dveřmi. Karen už si na to zvykla. Proto se už ani nedivila tomu, že je moje okno skoro pořád dokořán.

Než jsem zatáhla závěsy, zadívala jsem se do okna ložnice v protějším domě. Six na mě zamávala a podala ruku Jasonovi, aby mu pomohla vlézt k ní. Když seskočil do pokoje, vystrčil hlavu ven a sykl důrazně na Graysona: „Za hodinu u tvýho auta.“ Pak zavřel okno a Six zatáhla.

Se Six jsme byly jako siamská dvojčata od chvíle, kdy se před čtyřmi lety přistěhovala naproti nám. Okna ložnic máme proti sobě, což se časem ukázalo jako neocenitelná výhoda. Začalo to ale docela nevinně. Když nám bylo čtrnáct, tajně jsem se plížila k Six, kradly jsme spolu v jejich mrazáku zmrzlinu a dívaly se u ní na filmy. Když nám bylo patnáct, začaly jsme si zvát kluky, aby se tam krmili zmrzlinou a koukali se na filmy s námi. V šestnácti už nás přestala zmrzlina a filmy bavit a začaly jsme se víc zajímat o naše hosty. Teď v sedmnácti už jsme se scházely až potom, co pánské návštěvy opustily naše pokoje. Teprve pak zase přicházela na řadu zmrzlina a filmy.

Six střídala kluky jako já zmrzlinové příchutě. Tenhle měsíc byl na první příčce žebříčku obliby Jason (u mě čokoládová s oříšky). Grayson je Jasonův nejlepší kamarád, proto jsme skončili spolu. Když měla Sixina příchuť měsíce atraktivního kamaráda, byla to výhoda pro mě.

A Grayson byl zatraceně atraktivní. Měl bez diskuse dokonalou postavu, neodolatelně rozcuchané vlasy, pronikavé tmavé oči... tohle zabíralo. Věděla jsem, že většina holek

( 11 )

Bez nadeje.indd 11

24.09.19 12:48

by byla blahem bez sebe už jen z toho, že s ním můžou být v jedné místnosti.

Já bohužel ne.

Zatáhla jsem závěsy a otočila se. Grayson stál pár centimetrů za mnou, připravený zahájit dnešní večerní představení. Položil mi dlaně na tváře a věnoval mi jeden z těch úsměvů, při kterém holkám samy padají kalhotky. „Ahoj, krásko.“ Nenechal mi čas na odpověď, protože jeho rty se rychle přiblížily k mým a začaly je zvolna zkoumat. Líbal mě dál a zouval si přitom boty.

Vyklouzl z nich bez pomoci rukou a oba jsme se přesunuli k posteli, rty pořád spojené v polibku. Snadnost, s jakou dokázal provést ty dvě věci zároveň, byla zároveň působivá i zneklidňující. Pomalu mě položil na záda. „Máš zamčený dveře?“ „Radši to ještě zkus.“ Líbl mě krátce na tvář a šel se ujistit. Ani za třináct let s Karen jsem nikdy nedostala domácí vězení, a nechtěla jsem jí dávat záminku k tomu, aby s tím začala teď. Za pár týdnů mi bude osmnáct, jenže se dalo s úspěchem pochybovat, že Karen změní svoje rodičovské zásady jen proto, že budu plnoletá. Nejspíš je bude chtít dodržovat, dokud budu bydlet pod její střechou.

Ne že by její styl výchovy byl nějak zvlášť nesnesitelný.

Jen si trochu protiřečila. Celý život na mě byla přísná v jedné věci: neměly jsme doma připojení k internetu, mobily, dokonce ani televizi – kvůli jejímu přesvědčení, že v technologii jsou kořeny všeho zla na světě. Na druhou stranu mi dovolovala chodit ven se Six, kdykoli jsem chtěla. Stačilo jí vědět, kde jsem, dokonce mi ani nestanovila žádnou hodinu, kdy bych musela být povinně zpátky. Ale já nikdy moc netlačila na pilu a vracela jsem se celkem včas, takže jí to asi tak stačilo.

( 12 )

Bez nadeje.indd 12

24.09.19 12:48

Mohla jsem doma mluvit sprostě (i když jsem to moc nezneužívala). Sem tam mi Karen dokonce nalila k večeři skleničku vína. Mluvila se mnou spíš jako s kamarádkou než s dcerou, kterou před třinácti lety adoptovala. Tak se jí podařilo, že jsem se jí svěřovala (skoro) se vším, co se mi v životě dělo. Nemusela jsem jí lhát.

S Karen neexistuje nic uprostřed. Buď je naprosto nesmlouvavá, nebo naprosto tolerantní, nic mezi. Jako konzervativní liberál. Nebo liberální konzervativec. Kaž­ dopádně je dost těžké odhadnout, jaká je pod tím. Taky proto jsem to už před lety přestala zkoušet.

Jediná věc, kvůli které jsme si pořádně vjely do vlasů, byla školní docházka. Karen mě celý život učila doma (státní školství je další kořen zla), ale začala jsem ji prosit, aby mě zapsala do školy, od té doby, co mi to do hlavy nasadila Six. Chtěla jsem jít na vysokou a měla jsem pocit, že budu mít lepší šance dostat se na ty lepší univerzity, když budu moct do přihlášky napsat nějaké mimoškolní aktivity. Po měsících neúnavného škemrání, do kterého se zapojila i Six, Karen konečně podlehla a zapsala mě do posledního ročníku na střední. Z přezkušování z domácí výuky jsem měla sice dost kreditů k tomu, abych ukončila středoškolské vzdělání bez nutnosti vkročit do školní budovy. Ale něco ve mně volalo po tom, že chci žít jako normální dospívající holka.

Kdybych ale věděla, že v den, kdy nastoupím do maturitního ročníku, Six odjede na zahraniční výměnu, takže stejně nebudeme spolu, asi bych do toho nikdy nešla. Jenže jsem neskutečně tvrdohlavá a radši bych si vypíchla obě oči, než abych Karen přiznala, že jsem změnila názor.

Snažila jsem se nemyslet na to, že končí prázdniny, já jdu poprvé v životě do školy a nebudu tam mít Six. Věděla

( 13 )

Bez nadeje.indd 13

24.09.19 12:48

jsem, jak moc si tu studentskou výměnu přeje, ale něco ve mně pořád doufalo, že to tak nedopadne. Děsila mě představa, jak procházím vraty školy úplně sama. Ale chápala jsem, že bychom se stejně jednou rozejít musely. A čím dřív vstoupím do normálního světa, kde žijí i jiní lidé než jen Karen a Six, tím líp.

Nedostatek kontaktů se skutečným světem mi nahrazovaly knížky, jenže nemůže být zdravé žít jen na jejich stránkách. Romány pro mládež mi taky představily (v patřičně dramatické podobě) peklo zvané střední škola – všechny ty příběhy o příšerných prvních dnech, školních partách, nenávistných spolužačkách. Neuklidnilo mě ani tvrzení Six, že už tam mám jistou pověst předem. Six se zrovna nemůže pochlubit tím, že by dokázala žít dlouho v celibátu, a kamarádi jejích kluků, co lezli ke mně do ložnice, si asi zase moc netykají s diskrétností. Tahle kombinace slibovala, že můj první školní den bude asi hodně zajímavý.

Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo. Nešla jsem do školy, abych si tam hledala nové přátele nebo dělala na někoho dojem. Pokud moje pověst nenaruší můj konečný cíl, nějak to zvládnu.

Doufám.

Grayson se přesvědčil, že dveře jsou zamčené, a vrátil se k posteli. Věnoval mi svůdný úsměv. „Co takhle trochu striptýzu?“ Zakroutil boky a povyhrnul si tričko, takže odhalil vypracované břišní svaly. Už jsem si všimla, že je odhaluje moc rád. Byl to takový ten typický sebestředný „zlobivý kluk“.

Rozesmála jsem se, když zatočil svlečeným tričkem nad hlavou a hodil ho na mě. Pak se na mě svalil i on. Vklouzl mi dlaní pod krk, aby si přidržel moji hlavu ve správné poloze na líbání.

( 14 )

Bez nadeje.indd 14

24.09.19 12:48

Od první chvíle, kdy se Grayson asi před měsícem objevil u mě v ložnici, mi dal jasně najevo, že nestojí o vážný vztah. Já mu dala najevo, že nestojím o vztah s ním. A pak jsme na to rovnou skočili. Greyson bude jedním z pár lidí ve škole, které už znám, takže mám trochu obavy, že by z toho mohl nastat zmatek. Ale vzhledem k tomu absolutnímu „nic“ mezi námi na tom vlastně nezáleží.

Nebyl u mě ještě ani tři minuty, a už mi strčil ruce pod tričko. Dalo se celkem bezpečně předpokládat, že za mnou nechodil kvůli stimulující konverzaci. Jeho rty se mi přesunuly z úst na krk, takže jsem se zase mohla nadechnout a zkusit něco cítit.

Cokoli.

Soustředila jsem se na plastové hvězdičky nalepené na stropě, které zářily ve tmě, a vzdáleně si uvědomovala, že Graysonovy rty putují k hrudníku. Je jich sedmdesát šest.

Myslím hvězdiček. Vím to, protože v posledních týdnech jsem měla spoustu času na jejich počítání – právě v téhle situaci. Já na zádech, Grayson zkoumající dychtivými vzrušenými rty můj obličej, krk a někdy i hruď... Nikdy si nevšímal toho, že na jeho doteky nijak nereaguju.

Proč mu to dovoluju, když to se mnou nic nedělá?

Zásadně jsem nic necítila ke klukům, se kterými jsem si vyšla. Nebo spíš ke klukům, kteří za mnou chodili. Většinou to bylo naprosto jednostranné. Jen jeden u mě dokázal vyvolat něco jako fyzickou a citovou odezvu, a i tam se ukázalo, že si spíš něco namlouvám. Chodili jsme spolu měsíc, než mi začaly jít na nervy jeho výstřednosti. Třeba že pil balenou vodu jen brčkem. Nebo že se mu roztáhly nosní dírky pokaždé, když se ke mně naklonil, aby mě políbil.

Nebo jak tvrdil, že mě miluje, už po třech týdnech chození.

( 15 )

Bez nadeje.indd 15

24.09.19 12:48

Jo, to byla ta poslední kapka. Pak už jen sbohem a šáteček, Mattíku.

Se Six jsme se o mých nedostatečných fyzických reakcích na kluky bavily často. Nejdřív měla podezření, že bych mohla být lesba. Ale když jsme provedly „teoretické otestování“ s trochou vzájemného líbání (to nám bylo šestnáct), obě jsme usoudily, že to nebude ono.

Mazlit se s kluky mi nevadí, jinak bych to nedělala. Jen si to neužívám tak jako jiné holky. Netočí se mi hlava, necítím motýlky v břiše. Celá ta představa, že bych po někom šílela touhou, je mi úplně cizí. Ale líbí se mi, že když jsem s nějakým klukem, cítím se naprosto a spokojeně otupělá. V situacích jako teď s Graysonem se prostě moje mysl úplně uzavře. Přestane fungovat, a tenhle pocit miluju.

Zadívala jsem se na sedmnáct hvězdiček v pravém horním kvadrantu, a pak mě najednou něco vystřelilo zpátky do reality. Graysonovy ruce se zatoulaly dál, než jsem jim v minulosti dovolila. Došlo mi to, když jsem ucítila, jak mi rozepnul poklopec džínů a přejížděl prsty nad horním okrajem bavlněných kalhotek. „Ne, Graysone,“ zašeptala jsem a odstrčila ho.

Odtáhl ruku a zasténal. Zabořil si čelo do polštáře. „No tak, Sky.“ Ztěžka oddychoval. Nazdvihl se na pravém lokti a zadíval se na mě. Pokusil se mě obměkčit svým úsměvem. Říkala jsem už, že jsem proti jeho okouzlujícímu culení naprosto imunní? „Jak dlouho to chceš ještě hrát?“ zeptal se, přejel mi dlaní po břiše a znovu vklouzl několika prsty do mých džínů.

Naskočila mi husí kůže. „Hrát co?“ Pokusila jsem se zpod něj vysoukat.

( 16 )

Bez nadeje.indd 16

24.09.19 12:48

Grayson se nazdvihl na pažích a podíval se na mě, jako bych byla natvrdlá. „Hrát, že jsi slušná holka, Sky. Já už tě stejně prokouknul. Tak co se na to už vykašlat?“ Tohle mě přivedlo ke skutečnosti, že na rozdíl od zdání a veřejného přesvědčení nejsem žádná děvka. Nespala jsem s žádným z kluků, se kterými jsem chodila, a nevyspím se ani s momentálně načuřeným Graysonem.

Vím, že můj nedostatek sexuální zodpovědnosti by mi asi usnadnil tu citovou rovinu, kdybych se chtěla milovat s různými osobami. Ale taky mám dost rozumu, aby mi došlo, že právě proto bych sex mít vůbec neměla. Věděla jsem, že jakmile překročím čáru, klepy o mně přestanou být klepy a stanou se z nich fakta. A ze všeho nejmíň jsem si přála potvrdit to, co se o mně vykládá. Myslím, že jsem dosáhla skoro osmnácti let jako panna čistě jen díky vrozené tvrdohlavosti.

Poprvé za deset minut od Greysonova příchodu jsem mu začala věnovat skutečnou pozornost. Ucítila jsem z něj alkohol. „Tys pil.“ Strčila jsem do jeho hrudi. „Řekla jsem ti, abys sem už nechodil opilej.“ Grayson se odkulil stranou. Vstala jsem naštvaně z postele, zapnula si džíny a natáhla si tričko. Vlastně se mi ulevilo, že nasával. Aspoň mám důvod k ukončení návštěvy.

Grayson se posadil na kraj postele a chytil mě za zápěstí. Přitáhl mě k sobě, objal mě kolem pasu a zabořil mi obličej do břicha. „Promiň,“ zamumlal. „To jen, že tě tak hrozně chci. Tak, že nevím, jestli sem ještě přijdu, když mi nedovolíš tě mít.“ Jednou rukou mě chytil za zadek a políbil mě tam, kde mi kousek nad džíny končilo tričko. „V tom případě už nechoď.“ Protočila jsem panenky a ucouvla od něj. Pak jsem zamířila k oknu. Když jsem odtáhla závěs, viděla jsem, jak Jason vylézá z pokoje Six.

( 17 )

Bez nadeje.indd 17

24.09.19 12:48

Nějak se nám oběma podařilo zkrátit plánovanou hodinu na deset minut. Vyměnily jsme si se Six pohledy, které říkaly jediné: je čas změnit příchuť.

Six vylezla za Jasonem ven a přešla pod moje okno. „Grayson taky chlastal?“ Přikývla jsem a otočila se na svého hosta, který ležel na zádech na posteli, jako by nechápal, že se tady stal nežádoucí osobou. Vrátila jsem se k posteli, sebrala ze země jeho tričko a hodila ho po něm. „Vypadni.“ Podíval se na mě a nakrčil obočí. Pak zdráhavě slezl z postele, protože mu došlo, že to není vtip. Obul si boty, ale tvářil se jako vzteklý čtyřletý chlapeček. Ustoupila jsem, aby kolem mě mohl projít.

Six čekala, až Grayson seskočí z okna, a vystřídala se s ním. Když vklouzla do mého pokoje, uslyšely jsme, jak jeden z kluků zamumlal: „Děvky.“ Six protočila panenky a vyklonila se zpátky. „To je fakt sranda – jsme děvky, protože se s váma nechceme vyspat? Debilové.“ Zavřela okno, přešla k posteli, svalila se na záda a založila si ruce za hlavou. „Další várka, co potáhne k čertu.“ Rozesmála jsem se, ale smích mi odumřel na rtech, když se ozvalo hlasité zabušení na dveře. Okamžitě jsem odemkla a ucouvla, aby mohla dovnitř vrazit Karen. Její mateřské instinkty nezklamaly. Horečnatě se rozhlédla kolem a její pohled ulpěl na Six. „Sakra.“ Otočila se ke mně a založila si ruce v bok. „Přísahala bych, že slyším klučičí hlasy.“ Vrátila jsem se k posteli a pokusila se zamaskovat čirou paniku, která mi zachvívala tělem. „A teď jsi zklamaná, protože...“ Někdy jsem její reakce opravdu nechápala. Jak už jsem řekla, Karenino chování si dost protiřečilo.

( 18 )

Bez nadeje.indd 18

24.09.19 12:48

„Za chvíli ti bude osmnáct. Už nemám moc šancí dát ti domácí vězení. Měla bys začít trochu víc zlobit, dítě.“ Vydechla jsem úlevou, protože jsem viděla, že žertuje. Zároveň jsem se cítila provinile, že mě Karen vůbec z ničeho nepodezírá, nemá ani ponětí, čemu se její dcera věnovala ještě před pěti minutami. Srdce mi divoce bušilo, až jsem měla pocit, že ho snad uslyší. „Karen?“ ozvala se za námi Six. „Jestli ti to udělá radost, před chvilkou jsme tady měly dva fešáky. Ale vyrazily jsme je, když se ukázalo, že jsou nalitý.“ Brada mi poklesla a otočila jsem se k ní, abych jí dala najevo, že když je sarkasmus čirá pravda, není to moc velká legrace.

Karen se rozesmála. „No, tak doufejme, že zítra sem nalákáte nějaké střízlivé mladíky.“ Už jsem se přestala bát, že Karen uslyší, jak mi tluče srdce. Protože se mi zastavilo úplně. „Střízlivý, jo?“ opakovala Six a mrkla na mě. „No, myslím, že by se to dalo zařídit.“ Karen se vydala ke dveřím, ale ještě se na mou kamarádku otočila. „Zůstaneš tady na noc?“ Six pokrčila rameny. „Myslela jsem, že dneska budeme u nás. Je to poslední tejden, kdy spím ve vlastní posteli.

A taky mám novej film s Channingem Tatumem.“ Ohlédla jsem se na Karen a viděla, jak to zase začíná. „Mami, no tak.“ Vydala jsem se k ní a objala ji, zatímco se jí v očích hromadila ta známá mlha. „Ne, ne, ne.“ Ale než jsem k ní došla, vzlykla. Jestli něco nemůžu vystát, je to pláč. Ne proto, že by mi to bylo tak líto, ale protože mi to připadá tak trapné. „Tak ještě jednou spolu, holky.“ Máma se vydala k Six a objala ji. Myslím, že dneska už tak po desáté. Jako by

( 19 )

Bez nadeje.indd 19

24.09.19 12:48

ji odjezd Six rozesmutňoval mnohem víc než mě. Six se podvolila její náruči a přes Karenino rameno na mě mrkla. Musela jsem je od sebe po chvíli doslova odtrhnout, aby Karen vůbec někdy odešla.

Když byla podruhé u dveří, řekla Six: „Doufám, že tam potkáš nějakého úžasného italského chlapce.“ „Já doufám, že jich budou fůry,“ odvětila s vážnou tváří Six. Když se dveře konečně zabouchly, skočila jsem k ní na postel a praštila ji pěstí do ramene. „Ty seš taková mrcha!

To nebyla sranda. Málem mě přistihla!“ Six se rozesmála a chytila mě za ruku. Pak vyskočila z postele. „Tak poď. Dneska mám čokoládovou s oříškama.“ Na to mě nemusela zvát dvakrát.

( 20 )

Bez nadeje.indd 20

24.09.19 12:48

Pondělí 27. srpna 2012 7.15 Uvažovala jsem, jestli mám jít ráno běhat, ale místo toho

jsem zůstala v posteli. Běhala jsem denně kromě neděle, jenže zrovna dneska mi připadalo, že bych neměla vstávat extra brzo. První školní den bude dost trýznivá zkušenost i tak. Rozhodla jsem se, že dneska půjdu běhat až po vyučování.

Naštěstí už jsem měla asi rok vlastní auto, nemusela jsem čekat, kdo mě odveze do školy. Tudíž jsem tam taky dojela nejen včas, ale o tři čtvrtě hodiny dřív. Moje auto bylo na parkovišti třetí. Aspoň jsem si tak mohla vybrat nejlepší místo. Čas jsem využila k průzkumu školního hřiště. Jestli se budu chtít přihlásit na atletiku, měla bych aspoň vědět, kam jít. Navíc jsem nemohla sedět půl hodiny v autě a počítat minuty.

Když jsem došla ke hřišti, na běžecké dráze si dával kolečka nějaký kluk. Zamířila jsem doprava k tribuně, vylezla až do poslední řady a rozhlédla se kolem. Měla jsem odtud slušný výhled na celé okolí. Školní půda na mě nijak odstrašujícím dojmem nepůsobila. Six mi

( 21 )

Bez nadeje.indd 21

24.09.19 12:48

­ amalovala plánek školy a dokonce mi napsala pár pon kynů. Vytáhla jsem její papír z batohu a poprvé se do něj zahloubala. Six si tím asi snažila vynahradit pocit viny, že mě opouští.

Podívala jsem se pod sebe a na plánek. Bylo to snadné. Školní budova je vpravo. Jídelna vlevo. Tamhle za hřištěm je tělocvična. Na druhé straně byl dlouhý seznam instrukcí. Začetla jsme se do nich.

Nikdy nechoď na záchody vedle laborek. Nikdy. V žádným případě.

Batoh nos vždycky na jednom rameni. Nikdy na obou, to je buranský.

U mlíka se vždycky koukni na datum spotřeby.

Skamaraď se se školníkem Stewartem. Je to užitečný.

Jídelně se vyhejbej. Zásadně. Za všech okolností. Kdyby někdy venku lilo a tys musela jít dovnitř, tvař se, jako že víš, co děláš. Jak zavětří tvůj strach, je to konečná.

Jestli budeš mít na matiku Declarea, sedni si dozadu a nenavazuj s ním oční kontakt. Declare miluje studentky, a to myslím přesně tak doslova. Anebo si sedni dopředu, a máš jedničku zadarmo.

Seznam pokračoval, ale já už neměla sílu ho číst. Zarazila jsem se u věty „Jak zavětří tvůj strach“. V takových chvílích jsem si přála mít mobil, abych mohla Six zavolat hned teď a chtít vysvětlení. Složila jsem papír do tašky a soustředila se na toho osamělého běžce. Teď seděl na dráze zády ke mně a protahoval se. Nevěděla jsem, jestli je to student, nebo tělocvikář. Ale kdyby toho kluka bez trička viděl Grayson, nejspíš by přestal být tak pyšný na svoje břišní svaly.

( 22 )

Bez nadeje.indd 22

24.09.19 12:48

Běžec se postavil a vydal se k tribuně. Na mě se nedíval.

Vyšel z brány a vydal se k autům. Otevřel jedno z těch tří, vylovil zevnitř tričko a natáhl si ho přes hlavu. Pak skočil za volant a vyjel z parkoviště, právě když na něj ostatní auta začala přijíždět. Volná místa se rychle zaplňovala.

Ach bože.

Popadla jsem batoh a úmyslně protáhla jeho popruhy obě ruce. Pak jsem sešla po schodech a vydala se přímo do pekel.

✮

Řekla jsem do pekel? Tak to jsem dost podcenila. Střední škola je přesně taková, jak jsem se bála, a ještě horší. Hodiny nejsou nejhorší, ale musela jsem použít záchody u laboratoří (vážně to byla záležitost nejvyšší priority) a sice jsem přežila, ale vyděsilo mě to k smrti. Six zapomněla doplnit informaci, že tyhle prostory se využívají spíš jako veřejný dům než k původnímu účelu.

Teď byla čtvrtá hodina, a já už slyšela šeptem „děvka“ nebo „kurva“ z úst skoro každé holky, která mě na chodbě minula. K náznakům, které už nebyly tak decentní, patřil déšť dolarových bankovek, který na mě vypadl ze skřínky, a dopis podepsaný ředitelem školy. Ale bylo dost těžké uvěřit, že ředitel nezná diakritiku ani pravopis a oznamuje mi: Omlouváme se že ve skřínce není taky madrace děvko.

Zírala jsem na ten papír s pevně stisknutými rty a říkala si, že si za tohle můžu sama a že to musím vydržet dvě pololetí. Byla jsem upřímně přesvědčená, že takhle se lidi chovají jen v knížkách, ale teď jsem zjistila na vlastní kůži, že střední školy jsou vážně plné idiotů. Jinak jsem mohla jen doufat, že i další vtípky na mou adresu budou spočívat v tom, že se na mě vysype hromada dolarů. Kdo může cpát

( 23 )

Bez nadeje.indd 23

24.09.19 12:48

cizím lidem peníze a myslet to jako urážku? Asi jen někdo bohatý. Bohatí idioti.

Bylo mi jasné, že ta partička chichotajících se a luxusně, i když spoře oděných dívek za mnou čeká, že mě jejich dolarovky srazí na kolena a rozběhnu se s brekem na nejbližší záchody. Jejich úvaha měla ovšem tři logické zádrhele.

1) Nikdy nebrečím. Nikdy.

2) Na záchodcích jsem zrovna byla, a už nikdy to nezopakuju.

3) Mám ráda peníze. A kdo by neměl?

Položila jsem si batoh na zem a nacpala bankovky dovnitř.

Bylo to nejmíň dvacet dolarů, které se vysypaly na podlahu, a ještě tak deset jich zůstalo ve skříňce. Posbírala jsem je všechny, vzala si knížky, protáhla obě ruce popruhy batohu a usmála se. „Vyřiďte rodičům, že děkuju.“ Prošla jsem kolem hloučku, který se už nechichotal, a ignorovala jejich podmračené pohledy.

✮

Při přestávce na oběd pršelo. Když jsem se podívala z okna na ty provazy deště bičující zemi, bylo mi jasné, že se mi osud mstí hnusným počasím. Jen jsem nevěděla, za co.

Ale já to zvládnu.

Položila jsem dlaň na dveře jídelny a zatlačila. Napůl jsem čekala, že mě přivítá síra a plameny.

Když jsem vešla dovnitř, nic takového se nekonalo. Jen se do mě opřel takový rámus, že se s tím moje bubínky musely trochu poprat. Jako by se každý člověk v přecpané

( 24 )

Bez nadeje.indd 24

24.09.19 12:48

jídelně snažil mluvit víc nahlas než ostatní. Jako by se v téhle škole všichni jen vytahovali nad druhými.

Snažila jsem se ze všech sil předstírat sebevědomí, protože jsem k sobě nechtěla přitahovat nežádoucí pozornost.

Holčičích klik, klučičích part, vyvrženců ani Graysona.

Málem už jsem se dostala do fronty k pultu bez povšimnutí, když mi někdo provlékl ruku pod paží a přitáhnul mě k sobě. „Čekám na tebe.“ Ani jsem se na něj nestačila otočit, když mě začal vláčet mezi stoly. Mohla jsem se mu vytrhnout, ale aspoň se mi začalo něco dít. Chytil mě pevně za ruku, aby mě s sebou mohl táhnout rychleji. Přestala jsem se bránit a poddala se jeho doteku.

Z pohledu na jeho záda se dalo soudit, že má styl, i když hodně zvláštní. Měl na sobě flanelovou košili se stejně pronikavým odstínem růžové jako jeho boty. Kalhoty měl černé, těsné, a kdyby byl holka, nejspíš by působily sexy... kdežto takhle spíš odhalovaly, že má místo nohou vyzáblé tyčky. Tmavé vlasy měl na stranách sestříhané a na temeni delší. A oči... těma na mě zíral. Došlo mi, že už mě nikam netáhne, že už stojíme u jednoho ze stolů. „Jestli tohle není proslulá Nevěstka babylonská?“ zašklebil se na mě. Jeho tón příliš neodpovídal slovům, zněl mile. Kluk se posadil ke stolu a ukázal na sedadlo proti sobě, jako by mě vyzýval, abych ho napodobila.

Měl před sebou dva tácy, ale byl tam sám. Jeden podnos si přitáhl k sobě, druhý přistrčil k volnému místu, na které mi ukazoval. „Sedni si. Musíme probrat možnosti aliance.“ Nesedla jsem si. Ještě pár vteřin jsem zůstala stát a zvažovala situaci. Neměla jsem ponětí, kdo to je, ale on se choval, jako by na mě čekal. Ovšem na druhou

( 25 )

Bez nadeje.indd 25

24.09.19 12:48

stranu... mi řekl nevěstka. A na třetí stranu... mi koupil oběd? Po očku jsem ho pozorovala a snažila se ho odhadnout. Pak můj pohled upoutal batoh, který si odložil na židli vedle. „Rád čteš?“ zeptala jsem se a ukázala na knížku, která čouhala ven. Nebyla to učebnice, ale opravdová knížka.

To už se v téhle generaci internetových šílenců hned tak nevidí. Posadila jsem se naproti němu, vytáhla knížku z batohu a zeptala se: „Co je to za žánr? A prosím, neříkej, že sci-fi.“ Kluk se opřel a zašklebil se, jako by zrovna vyhrál. Sakra. Taky že jo. Zůstala jsem s ním a sedím, ne? „Proč by mělo záležet na žánru?“ Prolistovala jsem stránky, ale nepoznala jsem, jestli je to něco romantického. Já romance miluju a podle toho, jak byl ten kluk oblečený, bych to u něj taky nevylučovala. „Je to dobrý?“ „Jo, puč si ji. Při laborkách jsem ji dočet.“ Zvedla jsem k němu oči. Pořád se uculoval nad svým vítězstvím. Schovala jsem knížku do batohu a sklonila se nad podnosem. Nejdřív ze všeho jsem zkontrolovala datum spotřeby na mléku. Nebylo prošlé. „Co kdybych byla vegetariánka?“ Na talíři byla kuřecí prsa se salátem. „Tak si dáš zeleninu.“ Nabodla jsem si na vidličku kus kuřete a strčila si ho do pusy. „Máš kliku, nejsem.“ Usmál se na mě, vzal si příbor a pustil se taky do jídla. „Proti komu chceš vytvořit alianci?“ Byla jsem zvědavá, hlavně na to, proč si vybral zrovna mě.

Můj společník se rozhlédl kolem a rozhodil neurčitě rukou do všech směrů. „Proti blbcům. Fotbalistům. Pipi-

( 26 )

Bez nadeje.indd 26

24.09.19 12:48

nám. Šprtům.“ Když mu ruka klesla na stůl, všimla jsem si, že má černě nalakované nehty. Neušlo mu, že je pozoruju, a našpulil pusu. „Natřel jsem si je načerno, protože to odpovídá mý dnešní náladě. Ale jestli budeš pro a připojíš se v mým tažení ke mně, moh bych přemejšlet nad něčím veselejším. Možná nad žlutou.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Žlutou nesnáším. Zůstaň u černý, hodí se ti to k srdci.“ Rozesmál se. Upřímným čirým smíchem, který pobavil i mě. Začínal se mi líbit... i když jsem pořád netušila, kdo to je. „Jak se jmenuješ?“ „Breckin. A ty Sky. Aspoň doufám. Asi jsem se měl ujistit o tvý identitě, než ti svěřím svoje sadistický zlý plány na to, jak ve dvou ovládneme tuhle školu.“ „Jsem Sky. A zatím se ode mě nemáš čeho bát, protožes mi ještě nic neprozradil. A nechápu, odkud víš, kdo jsem.

Znám tady ve škole čtyři nebo pět kluků, se kterýma jsem chodila, ale tebe si nevybavuju. Což znamená...?“ Na okamžik se mi zdálo, že mu z očí vyšlehlo něco jako soucit. Ale trvalo to tak krátce, že jsem se ani nestačila naštvat.

Breckin pokrčil rameny. „Jsem tady novej. A pokud ti to podle mýho vybranýho módního stylu ještě nedošlo...“ Naklonil se ke mně a přiložil ruku k puse, jako by mi chtěl svěřit velké tajemství: „Jsem mormon,“ zašeptal.

Rozesmála jsem se. „Já myslela, že řekneš gay.“ „To taky,“ přikývl a mávl rukou. Pak si podepřel bradu a naklonil se přes stůl blíž. „Teď vážně, Sky. Všim jsem si tě dneska při první hodině a došlo mi, že seš tady taky nová.

A když jsem viděl, jaks zareagovala na ty peníze, co se ti vysypaly ze skříňky, došlo mi, že jsme si souzený. Taky

( 27 )

Bez nadeje.indd 27

24.09.19 12:48

mi došlo, že když se dáme dohromady, může to zabránit dvěma nevyhnutelným sebevraždám studentů v letošním školním roce. Tak co ty na to? Chceš bejt moje nejvíc nejlepší kamarádka na celým širým světě?“ Rozesmála jsem se. Copak se na tohle dalo reagovat jinak? „No jasně. Ale jestli mě ta knížka bude nudit, tak to přátelství ještě přehodnotíme.“

( 28 )

Bez nadeje.indd 28

24.09.19 12:48

Pondělí 27. srpna 2012 15.55 Ukázalo se, že Breckin byl moje dnešní záchrana... a že

je to vážně mormon. Máme toho hodně společného, a ještě víc toho, co nás dělí, takže tím je naše přátelství zajímavější. Tak například Breckin je adoptovaný stejně jako já, ale navázal dobré vztahy i se svou biologickou rodinou. Má dva bratry, kteří nejsou adoptovaní a nejsou gayové, takže jeho rodiče usoudili, že jeho homosexualita souvisí s tím, že s nimi nemá společnou krev (tak mi to aspoň líčil). Prý doufají, že když se Breckin bude hodně modlit a dodělá střední školu, nějak to samo zmizí. On sám ale trvá na tom, že se cítí pořád stejným gayem, ať se modlí sebevíc, a že po maturitě se do toho teprve pořádně opře.

Jeho snem je proslavit se na Broadwayi, ale neumí zpívat ani hrát, takže to prozatím odsunul a přihlásil se na ekonomii. Já mu svěřila, že si chci zapsat hlavně kurzy tvůrčího psaní, a pak celý život nedělat jiného, než sedět doma v teplákách, jíst zmrzlinu a psát knížky. Zeptal se, jaký žánr, a já na to: „Proč by mělo záležet na žánru?“ ­Myslím, že tahle poznámka naše přátelství zpečetila.

( 29 )

Bez nadeje.indd 29

24.09.19 12:48

Na cestě domů jsem přemítala o tom, jestli mám dát Six hned vědět o tom hořkosladkém prvním školním dni.

Nebo jestli mám zajít nejdřív do samoobsluhy, abych si zajistila zásoby kofeinu, než si půjdu zaběhat.

Kofein zvítězil, i když moje náklonnost k Six je pochopitelně o něco silnější.

Moc povinností v domácnosti nemám, ale k tomu minimu patří pravidelné týdenní nákupy. Kvůli Kareninu nekonvenčnímu veganskému přístupu k životu je všechno u nás doma bez cukru, umělých dochucovadel a bez chuti, takže vlastně nakupuju ráda. Vzala jsem balení šesti plechovek koly a největší pytel miničokoládek Snickers, který jsem našla. Mám na tyhle věci dobrou skrýš. Většina teenagerů ji má taky, jenže si schovávají cigarety a trávu.

Já schovávám cukr.

Když jsem se dostala ke kase, poznala jsem v pokladní spolužačku z hodiny angličtiny. Byla jsem si celkem jistá, že se jmenuje Shayna, ale na cedulce na plášti měla Shayla. Shayna/Shayla je vším, čím bych chtěla být já. Vysoká, s ženskými tvary a blond vlasy vybělenými sluníčkem. Já měla jen něco přes metr šedesát, když jsem hodně vytáhla ramena, a moje rovné hnědé vlasy by snesly holičský zásah. Nůžky, možná i přeliv nebo zesvětlení. Ale vzhledem k tomu, jak husté a dlouhé je mám, by to asi stálo balík.

Končí mi tak patnáct centimetrů pod rameny, ale kvůli vlhkosti vzduchu tady na jihu je nosím většinou stažené. „Nechodíme spolu na biologii?“ zeptala se Shayna/Shayla. „Je to anglická –“ Chtěla jsem ji opravit, že je to anglická literatura, ale nenechala mě domluvit. Dívala se na kolu, kterou právě markovala. „Proč by byla anglická? Je normální americká. Ptala jsem se, jestli spolu nechodíme na biologii?“

( 30 )

Bez nadeje.indd 30

24.09.19 12:48

Ach bože. Tak takhle blonďatá bych být nechtěla. „Chtěla jsem říct, že spolu chodíme na anglinu.“ Na okamžik se na mě zadívala prázdným pohledem. „Aha.“ Chvíli na mě ještě zírala, než přečetla sumu, která se jí ukázala na displeji. Sáhla jsem do kapsy pro kreditku.

Doufala jsem, že to rychle ukončíme a já vypadnu, protože se mi už nechtělo v téhle jiskřivě elegantní konverzaci pokračovat. „Ach prokrista,“ hlesla moje nová spolužačka. „Podívej, kdo to za tebou stojí.“ Otočila jsem se, protože očividně zírala na někoho ve frontě. „Ahoj, Holdere!“ zavolala svůdným hlasem Shayna/ Shayla a roztáhla plné rty k úsměvu.

Zadívala jsem se na toho Holdera, abych zjistila, kvůli komu ta holka tak rychle zahodila všechny zbytky sebeúcty, pokud kdy nějakou měla. Kluk se na ni podíval a očividně lhostejně jí kývl na pozdrav. „Čau...“ zamžoural na jmenovku na její kapse, „Shaylo.“ Pak se pohledem vrátil k displeji kasy.

On ji ignoruje? Tahle krásná holka, možná nejhezčí ze školy, se mu tak otevřeně podbízí, a on se chová, jako by ho to obtěžovalo? Je vůbec člověk? Protože kluci, co znám, se tak rozhodně nechovají.

Pokladní si odfrkla. „Jsem Shayna,“ odpověděla naštvaně, že to sám neví. Rychle jsem projela kreditkou přístroj. „Promiň,“ ozval se kluk za mnou, „ale víš, že máš na tý cedulce el?“ Shayna zamžourala na svou vyvinutou hruď. Pak si natočila jmenovku tak, aby ji dokázala přečíst. „Eh,“ pronesla, jako by hluboce přemýšlela. I když o té hloubce bych s úspěchem pochybovala.

( 31 )

Bez nadeje.indd 31

24.09.19 12:48

„Kdy ses vrátil?“ zeptala se Shayna Holdera. Mě si přestala úplně všímat. Vzala jsem si kartu zpátky, ale byla jsem si skoro jistá, že Shayna musí ještě něco potvrdit, aby se peníze opravdu odečetly. Jenže ta už si očividně představovala, jak jde s tímhle klukem k oltáři, a naprosto pustila z hlavy, že má zákaznici. „Před tejdnem,“ odpověděl jí stroze. „Takže můžeš dodělat školu, jo? Nevylili tě?“ Slyšela jsem, jak si kluk za mnou povzdychl. „Na tom nezáleží,“ odpověděl bezvýrazně. „Už se tam stejně nevrátím.“ To Shaynu vrátilo zpátky na zem. Protočila panenky a soustředila se zase na mě. „Věčná škoda, když má někdo takovýhle tělo, ale bez mozku,“ zašeptala.

Ale ironii jejího konstatování jsem zřejmě vnímala jen já.

Když konečně ťukla na klávesnici pokladny, aby dokončila transakci, využila jsem toho a nenápadně se ohlédla. Chtěla jsem se ještě jednou podívat na kluka, kterého nechávají v klidu nohaté blondýny. Díval se do otevřené peněženky a smál se. Sotva mi na něj padl zrak, všimla jsem si tří věcí: 1) T ěch dokonale bílých zubů, které se zablýskly v uličnickém úsměvu.

2) Dolíčků, které se mu dělaly mezi koutky rtů a tvářemi, když se smál.

3) Motýlků ve vlastním břiše.

Anebo jsem chytila střevní chřipku.

Byl to tak cizí pocit, že jsem si dlouho neuvědomovala, co to znamená. Nechápu, co na tom Holderovi bylo tak zvláštního, že to u mě vyprovokovalo první normální bio-

( 32 )

Bez nadeje.indd 32

24.09.19 12:48

logickou reakci na jinou osobu. Ale taky nevím, jestli jsem někdy viděla někoho tak neuvěřitelně... krásného. Ne jako model z katalogů. Ani drsně krásného jako takové ty motorkářské typy. Ale byla to dokonalá směs – přesně mezi těmi dvěma extrémy. Nebyl moc velký, ale ani malý. Ne moc drsný, ne moc upravený. Na sobě měl džíny a bílé tričko, nic zvláštního. Jeho vlasy vypadaly, jako by si je dneska ani nečesal, a nejspíš by taky snesly návštěvu holiče jako moje.

Ofinu měl tak dlouhou, že si ji musel odhrnout z očí, když je zvedl od peněženky a přistihl mě, jak na něj zírám.

Sakra.

Normálně jsem vždycky hned odvrátila oči ve chvíli, kdy se můj pohled setkal s cizím. Ale v jeho reakci na mě bylo něco tak podivného, že jsem vydržela a sledovala ho dál. Jeho úsměv se okamžitě vytratil. Naklonil hlavu ke straně. Jeho oči získaly pátravý výraz a vzápětí zavrtěl hlavou, jako by nevěřícně, nebo... znechuceně? Nedokázala jsem přesně určit, co to má znamenat, ale rozhodně to nebyl příjemný výraz. Rozhlédla jsem se kolem, protože jsem doufala, že se tak netváří na mě. Když jsem se vrátila pohledem k němu, dál zíral...

Přímo na moji tvář.

Uvedlo mě to do rozpaků, mírně řečeno, takže jsem se honem obrátila zpátky k Shayle. Totiž Shayně. Potřebovala jsem se vzpamatovat. Tomu klukovi se podařilo mě během šedesáti vteřin úplně rozhodit. A vyděsit. Moje nedostatkem kofeinu strádající tělo se s tím nedokázalo vyrovnat. Dala bych přednost tomu, aby se na mě díval se stejným nezájmem jako na Shaynu. Vytrhla jsem jí účtenku z ruky a zastrčila ji do kapsy. „Hej.“ Jeho hluboký naléhavý hlas mě okamžitě přiměl zadržet dech. Netušila jsem, jestli mluví na pokladní,

( 33 )

Bez nadeje.indd 33

24.09.19 12:48

­ ebo na mě, ale navlékla jsem si na zápěstí tašky s nán kupem a doufala, že se dostanu k autu dřív, než se jemu podaří zaplatit. „Mluví na tebe,“ ozvala se kysele Shayna. Nevšímala jsem si jí, popadla poslední igelitku, a co nejrychleji zamířila k východu.

Když jsem došla k autu, konečně jsem prudce vydechla.

Otevřela jsem kufr a naskládala nákup dovnitř. Co je to sakra se mnou? Osloví mě krásný kluk, a já uteču? Mluvit s kluky mi nikdy nedělalo potíže. Většinou jsem tak sebevědomá, až to bolí. A teď, poprvé v životě, ucítím ke klukovi něco jako zájem, a vezmu nohy na ramena?

Six mě za to zabije.

Ale ten pohled. Něco ve způsobu, jakým si mě prohlížel, bylo tak znepokojujícího. Jako by to bylo nepříjemné, trapné a zároveň lichotivé. A já nejsem zvyklá cítit tolik emocí, a už vůbec ne najednou. „Hej.“ Strnula jsem. Tentokrát už nebylo pochyb, že mluví na mě.

Pořád jsem ještě měla na vybranou mezi vzrušením a břišní infekcí, ale každopádně se mi nelíbilo, jak ten hlas pronikl přímo do mých vnitřností. Strnula jsem a pomalu se otočila. Najednou mi došlo, že nejsem zdaleka tak sebevědomá, jak mě moje minulé já přimělo věřit.

Kluk držel v jedné ruce dvě igelitové tašky, druhou si mnul zezadu krk. Začala jsem si přát, aby nepřestalo pršet, protože to bychom tady takhle nestáli. Díval se na mě a výraz opovržení v jeho pohledu teď vystřídal křivý úsměv, který mi připadal trochu nucený. Když jsem se na něj dívala, bylo mi jasné, že střevní chřipku můžu rovnou škrtnout.

( 34 )

Bez nadeje.indd 34

24.09.19 12:48

Ne, to se mnou prováděl on.

Všechno na něm, od těch rozcuchaných vlasů až po jasně modré oči, ty... dolíčky..., až po jeho silné paže, kterých jsem se najednou chtěla dotknout.

Dotknout? Vážně, Sky? A co se radši začít ovládat?!

Všechno na něm způsobovalo, že mi plíce přestaly fungovat a srdce letělo jako splašené. Měla jsem pocit, že kdyby se na mě usmál tím způsobem jako Grayson, kalhotky by mi spadly natotata.

Sotva jsem odtrhla pohled z jeho těla a naše oči se znova setkaly, přestal si mnout krk, přendal si tašky do levičky a pravou natáhl ke mně. „Jsem Holder.“ Podívala jsem se na jeho nataženou ruku, a pak od něj o krok ucouvla, aniž jsem ji stiskla. Celá ta situace mi připadala dost trapná a měla jsem pocit, že tomu nevinnému představení nesmím věřit. Možná že kdyby mě předtím v obchodě neprobodával tím svým pronikavým pohledem, byla bych k jeho fyzickým půvabům vstřícnější. „Co chceš?“ Dávala jsem si záležet, aby v mém pohledu byla nedůvěra, ne obdiv.

Ve tvářích se mu zase objevily dolíčky, když se ­chraptivě zasmál. Zavrtěl hlavou a odvrátil se. „Ehm,“ odkašlal si rozpačitě, což moc nesedělo k tomu dojmu sebevědomé­ ho kluka, kterým působil. Těkal očima po parkovišti, jako by hledal nějakou záchranu, než se jeho pohled znovu za­ klesl do mého. Jeho nepochopitelné chování mě vyděsilo.

V jednu chvíli vypadal, jako bych ho něčím ­znechutila, a pak jako by nikoho neviděl radši. Většinou dokážu dost dobře číst lidské reakce, ale kdybych měla něco soudit o Holderovi na základě toho, co v uplynulých dvou minutách předvedl, musela bych dojít k závěru, že trpí

( 35 )

Bez nadeje.indd 35

24.09.19 12:48