Issuu

jizva

CHINA MIÃ‰VILLE

Přeložil Milan Žáček

Copyright ©2002 by China Miéville All Rights Reserved Copyright ©2019 for the Czech translation by Milan Žáček Copyright ©2019 for Cover and Ilustrations by Edward Miller Copyright ©2019 for the Czech edition by Euromedia Group a. s.

ISBN 978-80-7617-960-8

Claudii, mĂŠ matce

Poděkování S hlubokou láskou vyjadřuji díky Emmě Birchamové, zase a pořád. Obrovsky děkuji všem v nakladatelstvích Macmillan a Del Rey, obzvláště svým redaktorům Peteru Laverymu a Chrisu Schluepovi. A jako vždy děkuji víc, než dokážu vyjádřit, Mic Cheethamové. Jsem zavázán všem, kdo četli rukopis a poskytovali mi rady: své matce Claudii Lightfootové, své sestře Jemimě Miévillové, Maxu Schaeferovi, Farah Mendelsohnové, Marku Bouldovi, Oliveru Cheethamovi, Andrewu Butlerovi, Mary Sandysové, Nicholasu Blakeovi, Deanně Hoakové, Jonathanu Strahanovi, Colleen Lindsayové, Kathleen O’Sheaové a Simonu Kavanaghovi. Bez nich by tato kniha byla mnohem slabší.

Pro české čtenáře mám hned dva vzkazy. Za prvé: své romány se pokouším psát s úctou a respektem ke Kafkově literární tradici a jsem velmi poctěn tím, že jsou má díla v jeho zemi publikována. Za druhé: jedna z postav mého posledního románu Železná rada, jenž se odehrává ve stejném světě jako Jizva a Nádraží Perdido, je přímo inspirována světoznámým občanem z Vaší země. Netřeba nic dodávat, snad jen, že bez Prahy by román Iron Council nebyl nikdy napsán! Právě Česká republika je tedy jednou z přímých inspirací pro Bas-Lag. China Miéville červen 2004

A přesto vzpomínky nechtěly zapadnout do zapadajícího slunce, onoho zeleného a zmrzlého záblesku na širé modré moře, kde se zlomená srdce tříští ze svých ran. Slepá obloha vybílila intelekt lidské kosti, ze zlomeniny sedřela emoce a odhalila skrytý zármutek. A zrcadlo odhaluje mne, nahou a zranitelnou skutečnost. Dambudzo Marechera, Černá záře slunce

Míli pod nejnižším mrakem skála proráží vodu a začíná moře. Dostalo řadu jmen. Všechny zátoky a zálivy a bystřiny byly roztříděny, jako by nebylo jednolité. Ale je jen jedno, a hranice jsou absurdní. Vyplňuje prostor mezi kamením a pískem, obtáčí se kolem pobřežních linií a naplňuje příkopy mezi kontinenty. Na okraji světa je slaná voda dostatečně studená, aby způsobila popáleniny. Ohromné kusy zmrzlého moře napodobují pevninu a lámou se a drtí a přetvářejí, provrtané tunely, domovy ledních krabů, ﬁlozofů s krunýři živého ledu. Na jižních mělčinách se tyčí lesy trubkounů, chaluh a dravých korálů. S hloupou ladností v nich plují měsíčníci. V kostech a rozpadajícím se železe si tvoří hnízda trilobiti. Moře se jen hemží. Volně v něm plují hladináči, kteří žijí a umírají v příboji, aniž kdy spatří špínu hlubin. V neritických tůních a na pobřežních rovinách se daří složitým ekosystémům, jež kloužou na organických haldách k okrajům kamenných lavic a padají do oblasti, kam nikdy nezasvítí slunce. Otevírají se tu strže. Pod osmimílovou vrstvou vody trpělivě dřepí bytosti na půli cesty mezi měkkýši a božstvy. V potemnělém chladu panuje brutalita evoluce. Neomalená stvoření vypouštějí sliz, fosforeskují a pohybují se za kmitání nečistých údů. Logika jejich forem má kořeny v nočních můrách. Zejí zde bezedné šachty vody. Jsou tu místa, kde se žula a bahnité mořské dno řítí dlouhé míle svislými tunely a roztékají se do jiných sfér, pod tlakem tak velkým, že voda teče

China Miéville

pomalu a hustě. Prýští pak póry reality, v nebezpečných vlnách prosakuje zpátky a zanechává za sebou trhliny, z nichž se mohou nořit zapuzené síly. Ve studených středních hloubkách skálou pronikají hydrotermické sopouchy a chrlí mračna přehřáté vody. V horku tohoto prostředí se po celý svůj krátký život vyhřívají složití tvorové, kteří nikdy neopustí několik stop teplé, na minerály bohaté vody, a nezabloudí do chladu, který by je zabil. V krajině pod hladinou se zvedají hory, otevírají kaňony a táhnou se lesy, přeskupují se v ní duny, zejí ledové jeskyně a rozkládají se hřbitovy. Voda je hustá hmotou. V hlubinách nemožně plují ostrovy, strhávané očarovaným přílivem a odlivem. Některé jsou velké jako rakve, drobné odštěpky kamene a žuly, které se odmítají potopit. Jiné tvoří rozeklané skály dlouhé půl míle, vznášejí se tisíce stop hluboko a pohybují se v pomalých, tajemných proudech. Na těchto nepotopitelných pevninách existují společenstva: přetrvávají na nich skrytá království. Na oceánském dně se lze setkat s hrdinstvím i divokými válkami, jež zůstávají obyvateli souše nepovšimnuty. Lze se na nich setkat s bohy i s pohromami. Mezi mořem a vzduchem proplouvají nezvané lodě, jejichž stíny tečkují dno tam, kde je dostatečně vysoko na to, aby na ně dopadlo světlo. Obchodní koráby a rybářské čluny plují nad práchnivinou jiných plavidel. Vodu hnojí mrtvoly námořníků. Jejich očima a rty se živí mrchožravé ryby. V korálové architektuře se tyčí hroty všude tam, kde si moře přisvojilo stěžně a kotvy. Oplakávají či zapomínají se ztracené lodě, které přijímá a pod korýši ukrývá živoucí dno, jež je v podobě jeskyní předává murénám a krysatkám a račím vyděděncům a dalším primitivnějším tvorům. V největších hlubinách, kde se pod tlakem vody hroutí fyzikální zákony, se tmou stále pozvolna snášejí těla. Celé dny poté, co se převrátily jejich lodě. Na dlouhé cestě dolů hnijí. Na černý písek na dně světa dopadnou jen chaluhami pokryté kosti. Po okraji kamenné lavice, kde studenou, světlou vodu nahrazuje plíživá tma, se škrábe rak. Spatří kořist, zacvaká, kdesi

Jizva

hluboko v hrdle zachroptí, stáhne kuklu své dravé olihni a vypustí ji. Zvíře vyrazí a vrhne se do hejna vypasených makrel, které víří jako mračno a přeskupuje se dvacet stop nad jejich hlavami. Oliheň rozvine stopu dlouhá chapadla a švihnutím je zase stahuje. Pak se s mrtvou rybou vrací ke svému pánovi a hejno se za ní opět zaceluje. Rak makrele odtíná hlavu a ocas a mrtvé tělo si ukládá do síťované tašky u pasu. Zakrvácenou hlavu dává obrat olihni. Horní část rakova těla, měkká partie bez krunýře, je citlivá na sebemenší změny v proudění vody a teplotě. Když se setkají a smísí komplexní přívaly vody, zasvědí ho bledá kůže. Mračno makrel v náhlé křeči ztuhne a zmizí za krustou útesu. Rak zvedne ruku, přivolá k sobě oliheň a jemně ji konejší. Prstem jí přejíždí harpunu. Stojí na žulovém hřbetu, kde se proti němu vlní mořské řasy a kapradiny a laskají mu dlouhý podbřišek. Napravo od něho se tyčí kopce porézního kamene. Nalevo svah prudce klesá do disfotické vody. Rak cítí, jak z hlubin vzlíná chlad. Vzhlíží do ostře odstupňovaných odstínů modři. Daleko nad jeho hlavou, na hladině, se třpytí světlo. Jeho paprsky pod rakem rychle pohasínají. Stojí jen kousek nad hranicí věčné noci. Tady, na okraji plošiny, našlapuje pečlivě. Často sem přichází na lov, protože dál od světlejších, teplejších mělčin si kořist dává menší pozor. Někdy z hlubin překvapivě vyplují i velké ryby, jež nejsou zvyklé na jeho chytrou taktiku a kopí s trny. Rak se nervózně posunuje v proudu a zírá do širého moře. Někdy ze soumračné zóny nevypluje kořist, ale dravec. Obtékají ho chladné víry. Kolem nohou se mu uvolňují oblázky a pomalu poskakují po svahu, pryč z dohledu. Rak se zapře na kluzkých balvanech. Odněkud zdola se ozývá slabé bubnování kamenů. O kůži se mu otírá chlad, který k němu nepřinesl žádný proud. Kameny se přeskupují a nově vzniklými štěrbinami vyvěrá thaumaturgický proud. Ve studené vodě, na samé hranici tmy, se objevuje cosi neblahého. Oliheň račího lovce začíná propadat panice, a když je opět vypuštěna, okamžitě se vrhá po svahu vzhůru, prchá ke světlu. Rak mhouří oči do tmy a pátrá po zdroji zvuku.

China Miéville

Cítí zlověstnou vibraci. Zatímco do vody zašpiněné prachem a planktonem upírá zrak, něco se pohne. Kdesi hluboko se zachvěje kamenná zátka větší než muž. Když se obrovský nepravidelný balvan znenadání uvolní a začne se drtivě valit dolů, rak si skousne rty. Burácení vyvolané pohybem kamene se šíří ještě dlouho poté, co zmizel. Ve svahu nyní zeje otvor, z něhož do moře vzlíná tma. Rak chvilku zůstává zticha a bez hnutí a úzkostlivě se dotýká svého kopí, svírá je a potěžkává. Cítí, jak se rozechvěl. A poté, poznenáhlu, z díry vyplouvá cosi bezbarvého a studeného. Klame oči. Míhá se s groteskní organickou rychlostí, s níž jako by nesouvisel žádný úmysl, jako by šlo o krev vytékající z rány. Rak se nehýbá. Zakouší intenzivní strach. Ven vyplouvá další stín. Zase jej nedokáže určit: uniká mu; je jako vzpomínka nebo dojem; nedá se popsat. Je rychlý a hmotný a studeně děsivý. Pak se zjevuje další a ještě další, až z temnoty vytéká vytrvalý prudký pramen. Stíny se viditelně přeskupují, spojují se a rozdělují; jejich pohyb zůstává nejasný. Rak se nehýbá. Ve dmutí vody slyší zvláštní šeptané rozmluvy. Vytřeští oči, když spatří obrovské, dozadu zahnuté zuby, a těla zvlněná záhyby. Svalnaté tvory, kteří se vlní a mihotají v ledové vodě. Rak sebou trhne a ustoupí dozadu. Nohy mu sklouznou na svažující se skále, snaží se uklidnit, ale je příliš pomalý – šíří se od něho slabé roztříštěné zvuky. Temní tvorové, kteří se pod ním v chumlu proplétají, sebou najednou škubnou líným dravčím pohybem. Rak spatří temné kotouče desítek očí a paralyzován hrůzou si uvědomí, že se upírají na něho. A tvorové s obludnou ladností zamíří nahoru, a vrhnou se na něj.

Část první

Kanály

Kapitola první Už deset mil za městem ztrácí řeka sílu a malátně se rozlévá do poloslané delty, která napájí Železnou zátoku. Lodě plavící se na východ z Nového Krobuzonu pronikají do níže položené krajiny. Směrem na jih stojí chatrče a shnilá mola, na nichž venkovští nádeníci chytají ryby, kterými si doplňují monotónní stravu. Jejich děti opatrně mávají na pasažéry. Občas se tu zvedá kamenitý vršek nebo hájek tmavenů, místa, jež se vzpírají zušlechtění, ale větší část kraje je bez kamení. Přes okraj živého plotu, stromy a ostružiní vidí námořníci z palub na pás polí. Plují ježatým výběžkem Obilné spirály, dlouhého zákrutu zemědělské půdy, která živí město. Mezi úrodami, při orbě černé půdy či vypalování strniště – v závislosti na ročním období – tady lze spatřit muže a ženy. Mezi lány, na kanálech skrytých za hliněnými břehy a vegetací, se tajuplně sunou říční čluny. Neúnavně pendlují mezi metropolí a statky. Přivážejí na venkov chymikálie a palivo, kámen, cement a luxusní zboží. Do města se kolem akrů obdělané země, poseté vesničkami, panskými sídly a mlýny, vracejí s hromadami pytlů obilí a masa. Doprava se nikdy nezastavuje. Nový Krobuzon je nenasytný. Severní břeh Hrubodehtu je divočejší. Tvoří jej dlouhý pás křovin a mokřadů. Táhne se více než osmdesát mil, dokud jej zcela nepohltí pahorky a kopce, které se k němu plíží ze západu. Kamenité křoviny, sevřené řekou, horami a mořem, zůstávají pusté. Pokud je obývá někdo jiný než ptáci, skrývá se.

China Miéville

Bellis Chladnovína se vydala na cestu na východ v poslední čtvrtině roku, v době ustavičných dešťů. Pole, která viděla ona, tvořilo jen studené bahno. Ze zpola obnažených stromů kanula voda. Jejich siluety se na pozadí mračen rýsovaly jako vlhké tahy inkoustem. Když se Bellis posléze k této nešťastné době v myšlenkách vracela, šokovaly ji podrobnosti jejích vzpomínek. Dokázala si vybavit tvar husího hejna, které se skřehotáním přelétalo nad lodí; pach mízy a hlíny; břidlicový odstín oblohy. Vzpomínala si, jak očima pátrá v živém plotě, ale nikoho nevidí. Jen nitky kouře v provlhlém ovzduší a nízké domky chráněné před nepřízní počasí. Tlumený pohyb zeleně ve větru. Stála na palubě, zahalená v šálu, a napínala oči a uši, jestli si nevšimne hrajících si dětí, rybářů nebo někoho, kdo by se staral o některou ze zle zřízených zahrádek, které viděla. Slyšela však jen dravé ptactvo. Jediné lidské tvary, které zahlédla, byli strašáci do zelí s netečnými výrazy v hrubých náznacích tváří. Cesta netrvala dlouho, ale vzpomínky na ni ji zachvátily jako infekce. Měla pocit, že k městu, jež nechávala za zády, je připoutána časem. Když se mu vzdalovala, minuty se natahovaly k prasknutí a zpomalovaly v závislosti na ujeté vzdálenosti, takže její krátká plavba se neskutečně vlekla. A pak praskly a ona se po dopadu ocitla tady, teď, sama a daleko od domova. Mnohem později, když se Bellis nacházela velice daleko od všeho, co znala, probouzela se užaslá nad tím, že se jí nezdálo o městě, jejím domově, v němž prožila víc než čtyřicet let. Snila o tom krátkém úseku řeky, o tom větrem ošlehaném pásu země, který ji neobklopoval ani polovinu dne. Na klidné vodě několik set stop od kamenitého břehu Železné zátoky kotvily tři sešlé lodě. Kotvy měly zapuštěné hluboko v naplavenině. Řetězy, jež je poutaly, pokrývaly letité strupy vilejšů. Nedalo se na nich nikam odplout, byly natřené asfaltovou černí a zádě i přídě měly zastavěné velkými, vratkými dřevěnými konstrukcemi. Ze stěžňů jim zbývaly jen pahýly, komíny vyhasly a halila je vrstva starého guána.

Jizva

Lodě kotvily těsně vedle sebe. Obklopovaly je bóje pospojované nad i pod hladinou ostnatými řetězy. Všechna tři stará plavidla se tísnila na vlastním kousku moře, aniž se nechávala strhávat proudy. Poutala pozornost. Byla sledována. V jiné lodi o kus dál se Bellis postavila k okénku a zadívala se na ně, jak to za poslední hodiny udělala už několikrát. Pevně si založila ruce na hrudi a sklonila se ke sklu. Kajuta jí připadala zcela nehybná. Moře se pod lodí pohybovalo příliš pomalu a nepatrně na to, aby je vnímala. Obloha byla popelavě šedá a promoklá. Čára pobřeží a kamenité kopce vroubící Železnou zátoku působily zanedbaně a velice studeně. Tu a tam na nich rostly rosička a bledé solné kapradí. Tři dřevěné vraky na klidné vodě byly nejtmavší viditelné objekty. Bellis se pomalu posadila na lůžko a vzala do ruky dopis. Psala jej jako deník; řádky či odstavce oddělené daty. Zatímco pročítala poslední záznamy, otevřela si plechovou krabičku s ubalenými doutníčky a zápalkami. Zapálila si a zhluboka vdechla kouř. Z kapsy vytáhla plnicí pero, a než kouř vydechla, dopsala úsečným rukopisem několik dalších slov. Lebek, 26. loupce 1779. Na palubě Terpsichorie. Kotviště v Tarmuthu jsme opustili už skoro před týdnem a jsem ráda, že jsme pryč. Je to špinavé, násilnické město. Na základě rady jsem noci trávila ve svém pokoji, ale dny jsem měla sama pro sebe. Viděla jsem všechno, co se vidět dalo. Město je úzké jako stuha. Je to průmyslový pás, který se táhne asi míli na sever i na jih od delty a protíná jej voda. Každý den se k několika tisícovkám místních obyvatel připojují obrovské davy, které sem za úsvitu přijíždějí za prací na člunech či vozech z metropole. Každou noc se bary a bordely plní cizími námořníky, kteří dostali povolení nakrátko opustit loď. Většina solidních lodí prý urazí i zbývající vzdálenost přímo do Nového Krobuzonu, aby vyložila náklad v kelströmských docích. Tarmuthské doky už dvě stě let pracují tak na polovinu své kapacity. Náklady v nich skládají jen trampové lodi a námořní lupiči – jejich zboží v každém případě skončí ve městě, a na zbývající míle

China Miéville a vyšší clo uvalované oﬁciálními kanály už nemají čas ani peníze. Loďmi se to tu jen hemží. Železná zátoka je jich plná – dávají si pauzu na dlouhých plavbách, chrání se tu před mořem. Obchodní koráby z Gnurr Kettu, Chadoru a Šankelu na cestě do nebo z Nového Krobuzonu, které kotví dostatečně blízko Tarmuthu, aby si v něm mohly odpočinout jejich posádky. Občas jsem daleko uprostřed zátoky spatřila i mořské skřarachy, které odvázali z udidel vozových lodí, aby si pohráli a zalovili. Tarmuthské hospodářství nestojí jen na prostituci a pirátství. Město je plné průmyslových areálů a továrních vleček. Už celá staletí žije ze stavby lodí. Pobřeží je poseto desítkami loděnic, kde se staví vlečiště podobná podivným lesům svislých trámů. V některých se přízračně rýsují zpola dokončené lodě. Práce je tu nekonečná, hlučná a špinavá. Ulice jsou protkané drobnými soukromými železničními tratěmi, které z jedné strany Tarmuthu na druhou převážejí stavební dříví, palivo a vůbec všechno možné. Každá společnost si postavila vlastní trať, aby spojila své jednotlivé provozovny, a všechny jsou žárlivě střežené. Město tvoří bláznivá změť železnic, které navzájem kopírují své trasy. Nevím, jestli to víš. Nevím, jestli bylo toto město tebou už navštíveno. Zdejší lidé mají k Novému Krobuzonu rozporuplný postoj. Tarmuth by bez zákazníků z hlavního města nepřežil ani den. Vědí to a je jim to protivné. Jejich nevlídná nezávislost je strojená. Musela jsem tam zůstat skoro tři týdny. Kapitána Terpsichorie šokovalo, když jsem mu řekla, že se nalodím až v Tarmuthu a nepoplavím se s ním už z Nového Krobuzonu, ale trvala jsem na svém, protože mi nic jiného nezbývalo. Moje pozice na lodi byla podmíněna znalostí salkrikaltorské račtiny, kterou jsem se falešně oháněla. Do odjezdu a na to, abych lež přetavila na pravdu, mi nezbýval ani měsíc. Měla jsem připravený plán. Celé dny jsem v Tarmuthu trávila ve společnosti jistého Marrikače, postaršího

Jizva raka, který se uvolil, že bude mým učitelem. Každý den jsem chodila ke slaným kanálům račí čtvrti. Sedávala jsem na nízkém balkonu, který lemoval jeho pokoj, on si pokládal dolní část těla v krunýři na nějaký zanořený kus nábytku a drbal se a tahal si kůži na vychrtlé lidské hrudi a z vody mě káral. Bylo to těžké. Nečetl. Nebyl školený učitel. Zůstával ve městě jen proto, že ho zmrzačilo nějaké zranění nebo dravec a jemu na levém boku zbyla jen jediná noha, takže v Železné zátoce už nemohl lovit ani ty nejpomalejší ryby. Byl by to hezčí příběh, kdybych tvrdila, že jsem k němu cítila náklonnost, že to byl milý, i když umíněný starý pán, ale byl to hajzl a protiva. Nemohla jsem si však stěžovat. Nezbývalo mi než se soustředit, vyvolat několik učebních kouzel, uvést se do jazykového transu (a páni! jak to bylo těžké! nepoužívala jsem ho tak dlouho, že se mi rozum proměnil v kus odporného sádla!) a hltat každé slovo, které přede mnou vyslovil. Bylo to uspěchané a nesystematické – jeden obrovský zmatek, zmatek jako hrom, ale když Terpsichorie zakotvila v přístavu, už jsem jeho cvakavému jazyku slušně rozuměla. Nechala jsem toho zahořklého starého páprdu v jeho zatuchlé vodě, odešla jsem z podnájmu a nastěhovala se do kajuty – té, ve které teď píšu. Z tarmuthského přístavu jsme vypluli v prachdek ráno a pomalu jsme zamířili k pustým jižním břehům Železné zátoky, vzdáleným dvacet mil od města. Cestou jsem si všímala lodí seřazených v pečlivých formacích na strategických místech podél okrajů zátoky a na klidných místech u rozeklaných břehů a borových lesů. Nikdo o nich nechce mluvit. Vím, že to jsou lodě novokrobuzonské vlády. Korzárské a jiné. Dnes je lebek. V řetězdek se mi podařilo přesvědčit kapitána, aby mi dovolil opustit loď, a tak jsem dopoledne strávila na břehu. Železná zátoka je jednotvárná, ale všechno je lepší než tahle zatrolená loď. Začínám pochybovat, jestli je opravdu lepší než Tarmuth. To neustálé idiotské šplouchání vln mě dovádí k šílenství.

China Miéville Na břeh mě zavezli dva zamlklí námořníci, kteří se lhostejně dívali, jak překračuji okraj člunu a posledních několik stop ke břehu se brouzdám ledovým příbojem. Ještě pořád mám tvrdé a prosolené boty. Seděla jsem na oblázcích a házela kamínky do vody. Přečetla jsem kus dlouhého a špatného románu, který jsem našla na palubě. Dívala jsem se na loď. Kotví nedaleko věznic, takže náš kapitán může snadno přijímat místožalářníky a rozprávět s nimi. Dívala jsem se i na vězeňské lodě. Na jejich palubách či za okny nebyl patrný žádný pohyb. Nikdy se na nich nic nehýbá. Přísahám, že nevím, jestli to zvládnu. Chybíš mi, stejně jako Nový Krobuzon. Vzpomínám na svou cestu. Jen těžko se dá uvěřit, že z města je to k tomuto bohy zapomenutému kusu moře pouhých deset mil.

Za dveřmi titěrné kajuty se ozvalo zaklepání. Bellis vyšpulila rty a zamávala listem papíru, aby uschl. Pomalu jej složila a vrátila do kufru, v němž převážela veškerý svůj majetek. Přitáhla si kolena k bradě, pohrávala si s perem a dívala se, jak se dveře otevírají. Na prahu stanula jeptiška s rukama zapřenýma o obě strany dveřního rámu. „Slečno Chladnovíno,“ pravila nejistě. „Můžu dál?“ „Je to i vaše kajuta, sestro,“ odpověděla Bellis potichu. Otáčela perem kolem prstu. Byl to neurotický kousek, který dovedla k dokonalosti na univerzitě. Sestra Meriope se přišourala blíž a posadila se na prázdnou židli. Hladila si tmavě rudý hábit a mnula si čepec. „Už tu spolu v kajutě bydlíme několik dní, slečno Chladnovíno,“ začala Meriope, „a mám dojem... jako bych vás vůbec neznala. Není to situace, kterou bych chtěla dál prodlužovat. Jelikož spolu budeme cestovat a bydlet řadu týdnů... tyto dny by nám mohlo usnadnit jisté přátelství a důvěrnost...“ Odmlčela se a propletla si prsty. Bellis ji bez hnutí pozorovala. Proti své vůli ucítila záchvěv pohrdavého soucitu. Dovedla si představit, jak ji sestra Meriope musí vidět: škrobenou, tvrdou, na kost vyzáblou. Bledou.

Jizva

Rty a vlasy obarvené studeným brunátem modřin. Vysokou a nemilosrdnou. Máš dojem, jako bys mě neznala, pomyslela si, protože jsem s tebou za týden neprohodila ani dvacet slov a protože se na tebe nepodívám, pokud mě neoslovíš, a pak tě upřeným pohledem jen uvádím do rozpaků. Povzdechla si. Meriope je poznamenaná svým povoláním. Bellis si představovala, jak si píše do deníku: „Slečna Chladnovína je tichá, přesto však vím, že si ji zamiluji jako svou sestru.“ Já se s tebou neskamarádím, pomyslela si Bellis. Ze mě si důvěrnici neuděláš. Já tě nevykoupím z té nanicovaté tragédie, která tě sem dovedla. Bellis hleděla na sestru Meriope a nic neříkala. Když se Meriope představila, tvrdila, že odjíždí do kolonií, aby založila kostel, aby pro slávu Dariochovu a Drmolovu obracela na víru domorodce. Řekla to se slabým potáhnutím a kradmým, hloupě nepřesvědčivým pohledem. Bellis nevěděla, proč byla Meriope vyslána do Nova Esperium, ale muselo se jí přihodit nějaké neštěstí, upadla v něčí nemilost či porušila nějaký přihlouplý jeptišský slib. Sjela pohledem k Meriopině břichu a pátrala, zda se jí pod smířlivým hábitem něco nedme. Takové vysvětlení by bylo nejpravděpodobnější. Od Dcer Dariochových se očekávalo, že se zřeknou tělesného potěšení. Nebudu ti sloužit jako zástupný zpovědník, uvažovala Bellis. Sama se musím vypořádat s vlastní zatracenou emigrací. „Sestro,“ řekla, „obávám se, že jste mě zastihla při práci. Musím bohužel konstatovat, že nemám čas na šprýmování. Možná někdy jindy.“ Podráždilo ji, že se neubránila tomuto poslednímu drobnému ústupku, ale stejně neměl žádný vliv. Meriope byla zdrcená. „Přeje si s vámi mluvit pan kapitán,“ dodala jeptiška přidušeným a bezútěšným hlasem. „V jeho kajutě, v šest hodin.“ Vyšourala se ze dveří jako zpráskaný pes. Bellis vzdychla a potichu zaklela. Zapálila si další doutníček a rychle jej vykouřila, zatímco se silně štípala do kůže nad nosem. Pak opět vytáhla dopis. Jestli se ta zatracená jeptiška nepřestane věčně lísat, napsala rychle, tak se tady namouduši zblázním. Bohové, stůjte při mně. Bohové, nechte shnít tuhle zatracenou loď. *

China Miéville

Když Bellis uposlechla kapitánova příkazu, byla už tma. Kajuta mu sloužila i jako úřadovna. Byla malá a příjemně obložená tmavými dřevy a mosazí. Na stěnách viselo několik obrázků a tisků. Bellis se na ně zběžně podívala a pochopila, že nepatří kapitánovi, ale tvoří vybavení lodi. Kapitán Myzovič jí pokynul, aby se posadila. „Slečno Chladnovíno,“ oslovil ji, když se usadila. „Doufám, že ubytování vás uspokojuje. Co jídlo? Posádka? Dobrá, dobrá.“ Krátce se podíval na papíry na stole. „Chtěl jsem s vámi probrat pár věcí, slečno Chladnovíno,“ dodal a opřel se. Bellis čekala a nespouštěla z něho oči. Byl to pohledný padesátník s vážným výrazem. Uniformu měl čistou a vyžehlenou, což u všech kapitánů nebývalo zvykem. Bellis netušila, zda bude výhodnější, když se mu bude klidně dívat do očí, nebo když ostýchavě sklopí zrak. „Slečno Chladnovíno, ještě jsme si řádně nepohovořili o vašich povinnostech,“ pravil tiše. „Budu k vám samozřejmě natolik zdvořilý, že s vámi budu jednat jako s dámou. Musím vám říci, že nejsem zvyklý najímat pomoc vašeho pohlaví, a kdyby na esperijské úřady nezapůsobila vaše dosavadní činnost a dobrozdání, mohu vás ujistit, že...“ Nechal větu vyznít do prázdna. „Rozhodně nemám v úmyslu vám jakkoli znepříjemňovat život. Jste ubytována mezi cestujícími. Stravujete se v jídelně cestujících. Jak však sama dobře víte, platící cestující nejste. Jste tu zaměstnána. Byla jste najata agenty kolonie Nova Esperium a po dobu trvání této plavby jsem já jejich zástupcem. A třebaže to má minimální dopad pro sestru Meriope, doktora Trhomucha a ostatní, pro vás... to znamená, že jsem váš zaměstnavatel. Ovšemže nejste členkou posádky,“ pokračoval. „Nechci vám rozkazovat, jako rozkazuji jim. Pokud budete raději, služby bych od vás jen žádal. Ale budu trvat na tom, abyste těmto žádostem vždy vyhověla.“ Pozorně se navzájem prohlíželi. „Tak,“ poněkud zmírnil tón. „Nepředpokládám obtížné úkoly. Většina posádky je z Nového Krobuzonu nebo Obilné spirály a ta část, která není, mluví naprosto dokonalou ragamolštinou. Poprvé vás budu potřebovat až v Salkrikaltoru, a tam se dostaneme tak za týden nebo ještě delší dobu, takže máte spoustu času, abyste si odpočala a seznámila se s ostat-

Jizva

ními pasažéry. Vyplouváme zítra ráno, v časných hodinách. Nepochybuji, že budeme pryč dřív, než vstanete.“ „Zítra?“ zeptala se Bellis. Bylo to první slovo, které po svém příchodu pronesla. Kapitán se na ni ostře zadíval. „Ano? Není vám to vhod?“ „Původně jste mi, pane kapitáne, říkal,“ namítla bezbarvě, „že vyplujeme v prachdek.“ „To je pravda, slečno Chladnovíno, ale rozmyslel jsem si to. Skončil jsem s papírováním mnohem rychleji, než jsem očekával, a kolegové důstojníci jsou připraveni dnes v noci přesunout vězně. Vyplouváme zítra.“ „Doufala jsem, že ještě stačím dojet do města, abych poslala dopis,“ vysvětlovala Bellis. Pořád nezvyšovala hlas. „Důležitý dopis příteli do Nového Krobuzonu.“ „Vyloučeno,“ opáčil kapitán. „To není možné. Nehodlám tu marnit už ani den.“ Bellis seděla nehnutě. Tento muž jí sice nenaháněl strach, ale neměla nad ním žádnou moc, vůbec žádnou. Pokusila se přijít na to, čím by si nejspíše získala jeho sympatie a přiměla ho, aby jí vyhověl. „Slečno Chladnovíno,“ ozval se najednou kapitán a kupodivu mluvil ještě vlídněji. „Obávám se, že věci se už daly do pohybu. Pokud si přejete, mohu váš dopis předat místožalářníkovi Katarrsovi, ale upřímně řečeno tento postup nemohu doporučit jako zcela spolehlivý. Svůj list budete mít příležitost odeslat v Salkrikaltoru. I kdyby tam nekotvily žádné novokrobuzonské lodě, stojí tam sklad, od něhož mají klíče všichni naši kapitáni; funguje jako místo k předávání informací, rezervních nákladů a pošty. Dopis zanechte tam. Převezme ho další loď plující do Nového Krobuzonu. Příliš se nezpozdí. Z toho můžete načerpat i ponaučení, slečno Chladnovíno,“ dodal. „Na moři nemůžete marnit čas. To si zapamatujte: nečekejte.“ Bellis ještě chvilku zůstala sedět, ale byla naprosto bezmocná, a tak jen stiskla rty, vstala a odešla. Dlouho stála pod studenou oblohou Železné zátoky. Hvězdy neviděla; měsíc a jeho dcery, jeho dvě malé oběžnice, nebyly jasné. Celá zkřehlá chladem vykročila, vyšplhala po krátkém žebříku k zvýšené přídi a zamířila k čelenu.

China Miéville

Chytila se železného zábradlí a postavila se na špičky. Viděla těsně nad hrazení, na neosvětlené moře. Za ní umlkaly zvuky, jež vydávala posádka. Kdesi v dáli spatřila dvě blikotavé rudé tečky: pochodeň na můstku vězeňské lodi a její dvojče v černém přílivu. Ze strážního koše, nebo odněkud z lanoví, z jakéhosi nezřetelného místa přibližně sto stop nad palubou, uslyšela několik tónů zpívané melodie. Nepodobala se pitomým námořnickým popěvkům, které zaslechla v Tarmuthu. Byla pomalá a složitá. Na svůj dopis si budeš muset počkat, pronesla Bellis tiše nad vodou. Než ode mě dostaneš zprávy, budeš si muset počkat. Budeš si muset ještě chvíli počkat, než dorazím do račí země. Vyhlížela do noci, dokud se nesetřely poslední hranice mezi pobřežím, mořem a oblohou. Potom se pod příjemnou rouškou tmy pomalu vydala na záď, k úzkým dveřím a nízkým chodbičkám, které vedly do její kajuty: ždibci prostoru, chybě v konstrukci lodi. (O něco později, v nejstudenější hodině, loď neklidně vyplula a Bellis se na lůžku pohnula, přitáhla si deku ke krku a někde pod úrovní snů si uvědomila, že na palubu přichází živý náklad.) Jsem tady ve tmě, unavený, a jsem plný hnisu. Kůže se mi jím napíná, natahuje, až se krabatí, a nemůžu se jí dotknout, aniž by se ostře nerozbolela. Jsem nakažený. Cítím bolest, když se sám sebe dotýkám, a dotýkám se všude, abych se ujistil, že cítím bolest, že jsem ještě neznecitlivěl. Ale přesto děkuji tomu, díky němuž jsou tyto žíly moje, že jsem plný krve. Rozdírám si strupy, až se zalévají krví, a já se zalévám s nimi. A to je mi slabou útěchou a ani si nevšímám bolesti. Přicházejí si pro nás, když je vzduch tak klidný a černý, když se neozve ani jeden mořský pták. Otevírají dveře a svítí dovnitř, obnažují nás. Skoro se stydím, když vidím, jak jsme podlehli, jak jsme podlehli špíně. Za jejich světly nevidím nic. Tam se k sobě choulíme a potom nás prudce rozeženou a já rukama popadám křečovitou hmotu, která se mi začne škubat na břichu, když nás vyhánějí ven.

Jizva

Proplétáme se mnoha dehtovanými chodbami a strojovnami, a když zjistím, co mají za lubem, zalije mě chlad. A jsem dychtivější, jsem rychlejší než někteří ze starců zlomených v pase, kteří kašlou a chrchlají a bojí se pohnout. A pak nás cosi vcucne, pozře mě zima spolknutá tmou a bohové, kurvaﬁx ať oslepnu, ocitáme se venku. Venku. Jsem tím omráčený. Jsem omráčený úžasem. Trvalo to dlouho. Tísníme se u sebe, jeden vedle druhého, jako troglodyti, jako krátkozrací trpaslíci. Starci podléhají panice, z nepřítomnosti stěn a hran a pohybu chladu, z vody a vzduchu. Mohl bych zařvat: bohové pomozte mi. Mohl bych. Je tu černočerná tma, ale přesto vidím kopce a vodu a vidím mraky. Vidím věznice kolem dokola, jak se houpají jako rybářské prámy. Drmole náš nejmilejší, já vidím mraky! Do prdele, vždyť já si broukám, jako kdybych konejšil dítě. To jsem celý já, takové kňourání. A pak nás dál tlačí jako dobytek, který se šourá, chřestí řetězy, roní krev, prdí, bručí si, užaslý, dál přes palubu zmátoženou tíhou těl a pout ke kývajícímu se provazovému můstku. A pak nás přes něj ženou, všechny do jednoho, a všichni se uprostřed prověšené lávky mezi loďmi na chvilku zastavují a jejich myšlenky jsou viditelné a jasné jako chymická exploze. Zvažují, zda neskočit. Do vody zátoky. Ale provazy kolem můstku jsou vysoko, obklopuje nás ostnatý drát a naše ubohá těla jsou rozbolavělá a zesláblá a všichni zaváháme a pokračujeme a přecházíme vodu na novou loď. Když dojde řada na mě, zastavím se jako ostatní. Jako oni i já se příliš bojím. A pak se nám pod nohama táhne další paluba, hladký a čistý vydrhnutý plech, rozechvělý chodem strojů, a následují další chodby a cvakající tlačítka a nakonec další dlouhá neosvětlená místnost, kde se vyčerpaně kácíme na zem a vyměňujeme si místa a pomalu se zvedáme, abychom se podívali, kdo je náš nový soused. Kolem se ozývají první šeptané hádky a hašteření a rvačky a svádění a znásilňování, které tvoří naši politiku. Vytvářejí se nová společenství. Nové hierarchie.

China Miéville

Chvíli sedím stranou, ve stínech. Pořád setrvávám v okamžiku, kdy jsem vstoupil do noci. Je jako jantar. Já jsem hmyz v jantaru. Vězní mě, ale krucinál, jak jsem v něm nádherný. Mám teď nový domov. V tom okamžiku budu žít tak dlouho, jak to bude možné, dokud nevyhasnou vzpomínky, teprve pak vyjdu ven. Vyjdu do tohoto nového místa, kde právě sedíme. Někde buší roury jako obrovská kladiva.

Kapitola druhá Za Železnou zátokou bylo moře strohé. Bellis se probudila do jeho pleskavých výpadů. Odešla z kajuty, kde se prosmýkla kolem sestry Meriope, o jejímž zvracení nebyla přesvědčena, že je způsobeno pouze mořskou nemocí. Bellis vyšla do poryvů větru a mohutného práskání plachet, které se škubaly jako zvířata přivázaná na řetězech. Z obrovského komína se linula trocha sazí a loď mručela energií parního stroje ukrytého kdesi hluboko v podpalubí. Bellis se posadila na přepravku. Tak jsme vypluli, pomyslela si úzkostlivě. Vyrážíme. Míříme pryč. Dokud kotvili, měla dojem, že na Terpsichorii se pořád něco děje: někdo v jednom kuse něco drhl nebo zvedal části strojního zařízení nebo přebíhal z jednoho konce lodi na druhý. Ale nyní se tento dojem aktivity mnohonásobně prohloubil. Bellis se úkosem rozhlížela po hlavní palubě. Ještě nebyla připravená pohlédnout na moře. V lanoví se to jen hemžilo. Většina námořníků byla lidského původu, ale tu a tam po provazových chodníčcích a do strážních košů vybíhal i trnitý hoči. Na palubách muži tahali bedny a otáčeli obrovskými rumpály, nesrozumitelnými zkratkami na sebe křičeli pokyny a naváděli řetězy na mastné setrvačníky. Byli tu vysokánští kaktusíci, příliš těžcí a nemotorní, aby šplhali po lanech. Tento nedostatek však kompenzovali úsilím na palubě, kde se jim při tahání a uvazování lan mohutně stahovaly vláknité rostlinné bicepsy. Mezi nimi se procházeli důstojníci v modrých uniformách. Přes loď se hnal vítr a periskopické komínové nástavce kvílely jako tklivé píšťaly.

China Miéville

Bellis dokouřila doutníček. Pomalu vstala a se sklopenýma očima kráčela k boku, až došla k zábradlí, kde vzhlédla a zadívala se na moře. Po souši nebylo ani památky. Dobří bohové, pomyslela si vyděšeně. Poprvé v životě se rozhlížela pouze po vodní hladině. V osamění pod kolosální, hrozivě se klenoucí oblohou se v ní jako žluč zvedla vlna úzkosti. Zatoužila se ocitnout v uličkách svého města. Kolem lodi se rychle šířily skvrny mastné pěny, ustavičně mizely a zase se objevovaly. Voda zmučeně kolotala ve složitých mramorovaných vlnách. Před lodí se přeskupovala, jak by to dělala před velrybou, kánoí či spadlým listem, v tupém přizpůsobování se, které se mohlo zvrátit s každým náhlým přívalem. Chovala se jako obrovité imbecilní dítě. Mocné a hloupé a nevypočitatelné. Bellis se úzkostlivě rozhlédla kolem dokola a pátrala po nějakém ostrově, po výběžku pobřeží. V dané chvíli nic nenašla. Loď pronásledovalo mračno mořských ptáků, kteří se snášeli na mršiny v její brázdě; na palubu a do pěny přitom pouštěli spršky guána. Dva dny se plavili bez zastávky. Bellis si připadala takřka omámená zlostí, že její cesta konečně započala. Kráčela po chodbách a palubách, zavírala se do kajuty. Otupěle sledovala, jak Terpsichorie míjí vzdálená skaliska a malé ostrovy ozářené šedým denním světlem nebo měsícem. Námořníci si prohlíželi obzor a olejovali si pistole velké ráže. Baziliščí kanál, se stovkami špatně zakreslených ostrůvků a obchodních středisek a s nekonečným množstvím lodí zásobujících na jednom konci nenasytný hospodářský chřtán Nového Krobuzonu, křižovali piráti. Bellis věděla, že obrněná loď této velikosti plující pod vlajkou Nového Krobuzonu skoro určitě nepadne nikomu za kořist. Ostražitost posádky ji jen lehce znervózňovala. Terpsichorie byla obchodní loď. Nebyla určena pro cestující. Nenacházela se na ní knihovna ani společenská místnost či herna. Na jídelně pro pasažéry bylo ještě hodně co dohánět; s výjimkou několika litograﬁí měla úplně holé stěny.

Jizva

Bellis se v ní stravovala o samotě a jednoslabičně odpovídala na všechny bujaré poznámky, zatímco ostatní cestující seděli pod špinavými okny a hráli karty. Bellis je pokradmu a napjatě pozorovala. V kajutě si dělala nekonečný přehled všeho, co si vzala s sebou. Město opustila v náhlém spěchu. Měla jen velmi málo oblečení – ve strohém stylu, který si oblíbila: bylo střízlivé a černé a barvy hnědého uhlí. Měla sedm knih: dva svazky lingvistické teorie, slabikář salkrikaltorské račtiny, antologii povídek v několika jazycích, silný, prázdný deník a po výtisku svých vlastních monograﬁí: Gramatologie vysoké kettštiny a Kodexů Červích křovin. Měla několik gagátových, granátových a platinových šperků; malou kosmetickou taštičku; inkoust a pera. Celé hodiny dopisovala další podrobnosti do dopisu. Líčila ošklivost širého moře, ostrá skaliska, která z něj vyčnívala jako pasti. Psala dlouhé parodické popisy důstojníků a pasažérů a libovala si v karikatuře. Sestra Meriope; kupec Bartol Gimgewry; vyzáblý chirurg doktor Konejšík; paní a slečna Kardomiovy, tichá vdova a dcera proměněné Bellisiným perem v intrikánskou dvojici vdavekchtivých lovkyň. Z Johanna Trhomucha se stal profesionální šašek, kterému se posmívají návštěvníci varieté. Pro všechny si vymýšlela motivy a spekulovala, co je mohlo poslat na poloviční cestu kolem světa. Když stála druhého dne na zádi, u hromady výkalů racků a orlovců, kteří se pořád hašteřili nad odpadky vytékajícími z lodi, pátrala po ostrovech, ale viděla jen vlny. Cítila se odvržená. Potom, zatímco prozkoumávala obzor, uslyšela jakýsi zvuk. Nedaleko od ní sledoval ptáky přírodovědec doktor Trhomuch. Bellis strnula. Byla odhodlaná odejít hned, jakmile na ni promluví. Když doktor shlédl z výšky a spatřil, jak si ho měří chladným pohledem, věnoval jí roztržitý úsměv a vytáhl si notes. Skoro okamžitě se o ni přestal zajímat. Bellis se dívala, jak skicuje ptáky, aniž ji bere jakkoli na vědomí. Odhadovala, že mu táhne na šedesát. Řídnoucí vlasy nosil pečlivě sčesané dozadu, měl malé hranaté brýle a tvídovou vestu. Ale navzdory tomuto akademickému stejnokroji

China Miéville

nevypadal ani jako slaboch, ani jako groteskní knihomol. Byl vysoký a držel se pěkně zpříma. Rychlými, přesnými tahy zachycoval zaťaté ptačí pařáty a surovou bojovnost racčích očí. Bellis k němu pocítila velice slabé sympatie. Zanedlouho jej oslovila. Takto se cestuje snáz, připustila si v duchu. Johannes Trhomuch je okouzlující. Bellis tušila, že bude stejně přátelský ke všem ostatním na palubě. Společně poobědvali a nakonec se jí ho snadno podařilo odvést od ostatních pasažérů, kteří je upřeně sledovali. Trhomuch roztomile nezavdával důvod k žádným spekulacím. Pokud ho napadlo, že společnost neomalené a odtažité Bellis Chladnovíny může vzbudit poznámky ostatních cestujících, nedbal toho. Trhomuch byl rád, že se může bavit o své práci. Nadšeně rozprávěl o neprobádané fauně Nova Esperium. Řekl Bellis, že po návratu do Nového Krobuzonu má v plánu vydat o ní monograﬁi. Sdělil jí, že kriticky posuzuje kresby, světlotisky a pozorování. Bellis mu popsala tmavý skalnatý ostrov, který zahlédla na severu krátce po včerejší půlnoci. „To byl Severní Morin,“ odpověděl. „Kancir je teď nejspíš dál na severozápad. Po setmění zakotvíme na Ostrově Tančícího ptáka.“ Poloha a pohyb lodi byly u ostatních pasažérů námětem nekonečných rozhovorů a Trhomuch si Bellis změřil nechápavým pohledem, užaslý nad její neznalostí. Bellis to bylo jedno. Důležité pro ni bylo, odkud prchá, nikoli kde je či kam má namířeno. Ostrov Tančícího ptáka se objevil, zrovna když zapadlo slunce. Sopečný povrch měl cihlově červenou barvu a rozbíhal se do nevelkých vrcholů podobných lopatkám. Po svazích zátoky se plížilo Qé Banssa. Bylo to ubohé městečko, ošklivý malý rybářský přístav. Pomyšlení, že se vylodí v dalším otravném městě spoutaném námořními hospodářskými vztahy, Bellis skličovalo. Námořníci, kteří nedostali povolení vystoupit na břeh, se nevrle dívali, jak jejich kamarádi a cestující odcházejí po lávce. V doku nekotvily žádné další novokrobuzonské lodě: Bellis