0041386

Lidé roku 1989 Vítězové a poražení sametové revoluce Petr Zídek a kol.

Jan Adamec, Matěj Bílý, Josef Halla, Adam Havlík, Michal Macháček, Jana Machalická, Tomáš Malínek, Michal Pehr, Michal Sklenář, Prokop Tomek

euromedia group

lide roku 1989.indd 3

25.10.2019 15:55:37

© 2019 MAFRA, a. s.

Copyright a zdroje fotografií jsou uvedeny na konci knihy.

ISBN 978-80-242-6319-9

lide roku 1989.indd 4

25.10.2019 15:55:37

Obsah

7

Úvod

11

Kardinál, který se přestal bát – František Tomášek

19

Prezident stagnace a zapomnění – Gustáv Husák

27

Náčelník Velká huba – Šimon Pánek

35

Herečka nešťastná v politice – Daniela Kolářová

43

Tvář odsunu sovětských vojsk – Michael Kocáb

51

Slovenský obhájce disidentů – Ján Čarnogurský

59

Funkcionář, který budil veselí – Miloš Jakeš

67

Intelektuál předsedou vlády – Petr Pithart

75

Symbol pražského jara – Alexander Dubček

83

Zpěvačka, která se nesklonila – Marta Kubišová

91

Pragmatický technokrat v čele StB – Alojz Lorenc

99

Poslední politický vězeň – Petr Uhl

107

Jakobín sametové revoluce – Martin Mejstřík

115

Premiér, jenž propásl svou šanci – Ladislav Adamec

123

Největší rétor listopadu 1989 – Valtr Komárek

131

Nepostradatelný Havlův pomocník – Alexandr Vondra

139

Moderátor listopadových demonstrací – Václav Malý

147

Funkcionář, kterého vypískali – Miroslav Štěpán

155

Abstinent v čele vnitra – Richard Sacher

163

Novinář, který dal revoluci tribunu – Petr Kučera

171

Poslední obránce komunistické moci – Milán Václavík

179

Hráč, který byl vždy o tah napřed – Michal Horáček

187

Radikál, jenž nechtěl s komunisty jednat – Jan Ruml

195

Chartista, který stříhal dráty – Jiří Dienstbier

203

Doktor Volf z Prognostického ústavu – Václav Klaus

lide roku 1989.indd 5

25.10.2019 15:55:37

211

Herec, jenž vrátil zasloužilého umělce – Milan Kňažko

219

Scenárista, kterému pověsili tátu – Jiří Křižan

227

Muž, jenž disidenty zasvětil – Marián Čalfa

235

Advokátka, jíž nechyběla odvaha – Dagmar Burešová

243

Vězeň své role – Václav Havel

251 Autoři 255

Jmenný rejstřík

263

Zdroje fotografií

lide roku 1989.indd 6

25.10.2019 15:55:37

Úvod Třicáté výročí sametové revoluce si Lidové noviny připomněly – kromě dalších projektů – seriálem Lidé roku 1989, jehož jednotlivé díly vycházely od května do prosince 2019 na poslední straně pondělního vydání.

Seriál se setkal s živým ohlasem, a proto se redakce rozhodla uspořádat jej do knižní podoby. Ta obsahuje třicet životopisných příběhů aktérů listopadové revoluce.

Podtitul knižního vydání Vítězové a poražení sametové revoluce je parafrází titulu rozsáhlé sbírky životopisných interview s někdejšími disidenty a představiteli normalizační politické elity Vítězové? Poražení?, kterou v roce 2005 vydal kolektiv historiků pod vedením Miroslava Vaňka a Pavla Urbáška. Tato dnes již klasická práce v oboru orální historie obsahuje ohromné množství biografických údajů, z nichž mohli čerpat i autoři této knihy.

Ambicí projektu bylo přinést čtivé životopisné črty osob, které zazářily na jevišti revoluce. Vybraný soubor se snaží být reprezentativní, i když každý čtenář bude zřejmě někoho důležitého postrádat. Vybrat ze stovek lidí, kteří na přelomu let 1989 a 1990 významně zasáhli do chodu dějin, třicet nejvýznamnějších, je nesnadný i nevděčný úkol.

Lze si však dobře představit, že i kdyby finální třicítku vybíral někdo jiný, nakonec by se minimálně z poloviny kryla s výběrem, jenž je prezentován v této knize. Snažili jsme se, aby publikace zachycovala významné reprezentanty obou stran pomyslné barikády. Máme tu disidenty sdružené do Občanského fóra, nejvýznamnější představitele studentů, aktivizované umělce z tzv. šedé zóny a proti nim zástupce hroutící se komunistické moci. Sedm ze zařazených osob se stalo členy „vlády národního porozumění“, jejíž jmenování 10. prosince 1989 představuje jeden z významných předělů tehdejších událostí.

V knize najdeme portréty sedmi Slováků, přičemž přednost byla dána lidem, kteří byli významní z celorepublikového hlediska. Méně uspokojivého, ba přímo neuspokojivého poměru se nám podařilo dosáhnout v případě žen. Ty jsou zahrnuty jen tři, což ale věrně odráží fakt, že sametová revoluce byla téměř výlučně pánskou záležitostí.

lide roku 1989.indd 7

25.10.2019 15:55:37

8

úvod

Podíváme-li se do přepisů audiozáznamů z jednání mezi Občanským fórem a představiteli komunistické moci, které vydal v roce 1991 Vladimír Hanzel, zjistíme, že se jich ani na jedné straně neúčastnila žádná žena s výjimkou spisovatelky Edy Kriseové. Tu na jednání tzv. rozhodujících politických sil 8. prosince 1989 představil Václav Havel svým partnerům těmito pozoruhodnými slovy: „To je spisovatelka Eda Kriseová, naše dobrá víla, která se do tohoto jednání nebude vůbec plést, ale jenom bude vysílat paprsky, aby bylo úspěšné. Ale jestli s tím nesouhlasíte, tak může čekat venku.“ Běh času je neúprosný. Z třiceti aktérů naší knihy jich v předvečer třicátého výročí Listopadu žije jen osmnáct. Nejstarším z nich je sedmadevadesátiletý Miloš Jakeš, který byl v roce 1989 symbolem intelektuální omezenosti tehdejších držitelů moci. Naopak nejmladší z nich, dvaapadesátiletý Šimon Pánek, má nejvýznamnější část své kariéry možná ještě před sebou. To samé se dá s jistotou tvrdit i o téměř polovině z jedenácti historiků, kteří se na zpracování této publikace podíleli a kteří se narodili v 80. letech minulého století, nejmladší z nich dokonce přímo v roce 1989. Přestože nominálně ještě „Husákovy děti“, patří tak k první generaci Čechů, která již nemá osobní zkušenost se systémem, jenž v roce 1989 skončil, ani je neformovala euforie z jeho porážky. Na Listopad a to, co mu předcházelo, se tedy mohou dívat s mnohem větším kritickým odstupem než my, kteří jsme na náměstích před třiceti lety zvonili klíči.

Kniha volně navazuje na podobně koncipované publikace Osobnosti Lidových novin (2014) a Budovatelé státu (2018). První z nich představila životní příběhy lidí, kteří v letech 1893–1989 vytvářeli nejstarší dnes vycházející český deník. Druhá pak prezentovala osobnosti, které přispěly ke vzniku Československa a významně se podílely na budování státu v prvních letech jeho existence. Publikací, již držíte v ruce, se Lidové noviny hlásí ke své tradici listu, který byl v roce 1987 obnoven jako samizdat a díky neutuchající aktivitě svých zakladatelů, z nichž je nutné zmínit alespoň Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, se brzy stal nejčtenějším nezávislým periodikem. Samizdatové Lidové noviny v posledních dvou letech existence komunistického systému významně přispěly k vytváření kritického veřejného mínění a také k překračování bariér mezi úzkou vrstvou disidentů a světem lidí působících v oficiální sféře.

Není vůbec náhoda, že mezi lidmi zařazenými do této publikace najdeme tři, kteří byli členy redakční rady samizdatových Lidových

lide roku 1989.indd 8

25.10.2019 15:55:37

9

novin a zároveň jejich pravidelnými autory (Václav Havel, Petr Pit­ hart a Jiří Dienstbier), a další tři, již do nich psali (Jan Ruml, Alexandr Vondra, Petr Uhl). Jan Ruml navíc také zajišťoval výrobu listu po technické stránce a v době uvěznění svého otce a Rudolfa Zemana v říjnu a listopadu 1989 převzal s Jiřím Dienstbierem a Lubošem Dobrovským ­redakci.

Petr Zídek

lide roku 1989.indd 9

25.10.2019 15:55:37

lide roku 1989.indd 10

25.10.2019 15:55:38

Kardinál, který se přestal bát František Tomášek Michal Sklenář

← Intronizace Františka Tomáška pražským arcibiskupem 26. března 1978 proběhla skromně.

lide roku 1989.indd 11

25.10.2019 15:55:38

František kardinál Tomášek (1899–1992) za svůj dlouhý život zažil pronásledování kněží v 50. letech, II. vatikánský koncil, naděje spojené s pražským jarem i beznaděj normalizace.

Postupně se stále důrazněji ohrazoval proti církevní politice.

Na konci prosince 1989 pak jím sloužené Te Deum v pražské katedrále na počest zvoleného prezidenta Havla symbolicky završilo listopadovou revoluci.

lide roku 1989.indd 12

25.10.2019 15:55:38

V neděli 12. listopadu 1989 se divákům druhého programu Československé televize naskytl neobvyklý zážitek. Vůbec poprvé mohli sledovat přímý přenos mše svaté z Vatikánu. Během ní byla mezi světice římskokatolické církve papežem Janem Pavlem II. zařazena česká princezna Anežka Přemyslovna.

Televizní přenos nebyl jediným prvkem, který se poněkud vymykal stávajícímu postavení katolických křesťanů v Československu a výrazně kontrastoval s nezájmem o svatořečení Jana Nepomuka Neu­manna v roce 1977. Slavnosti se zúčastnila oficiální státní delegace, do Říma mohlo vycestovat 10 000 českých poutníků v čele s arcibiskupem pražským, Františkem kardinálem Tomáškem, a papež při liturgii poutníky adresně pozdravil. Již v Římě oživil Tomáš Halík středověké proroctví slibující obnovení míru v Čechách po svatořečení Anežky. Vzhledem k událostem následujícím po 17. listopadu 1989 katoličtí věřící stále spojují svatou Anežku Českou s koncem komunistické totality v Československu.

František kardinál Tomášek se stal jednou z tváří římskokatolické církve spojovanou se sametovou revolucí roku 1989. V době kanonizace se již jednalo nejen o kardinála a arcibiskupa pražského, ale také o široce respektovanou osobnost, zastupující stále rozhodněji a hlasitěji věřící v Československu. Osobní pozici pastýře, pozici církve a atmosféru po svatořečení Anežky České charakterizuje věta pronesená v pražské katedrále po návratu z Říma: „V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa.“ Cesta k takto ofenzivnímu postoji ovšem nebyla přímočará.

Tajný biskup První úsek životního příběhu Františka Tomáška začíná narozením 30. června 1899, pokračuje studiemi a seminární formací k přijetí kněžského svěcení v roce 1922 a následně pastoračním, pedagogickým a katechetickým působením na Moravě. Praktickému oboru katechetiky se následně věnoval na teologické fakultě v Olomouci, doktorátu dosáhl ještě před uzavřením českých vysokých škol, habilitace a jmenování mimořádným profesorem následovaly až po roce 1945. Z jeho široké publicistické činnosti se stal nejznámějším a nejúspěšnějším Katechismus katolického náboženství.

Jednoznačný zlom a začátek další etapy znamenalo pro padesátiletého kněze přijetí biskupského svěcení 14. října 1949. Úlohu přijal na

lide roku 1989.indd 13

25.10.2019 15:55:38

14

kardinál, který se přestal bát

základě rozhodnutí papeže Pia XII. z rukou olomouckého biskupa Karla Matochy tajně. Do sídla moravských metropolitů se musel kvůli internování světitele doslova vplížit. Shodou okolností byly ve stejný den přijaty dva zákony, které znamenaly plné podřízení náboženského života v Československu státní kontrole. Tajný biskup pak v letech 1951–1954 prožil zatčení, výslechy a internaci v Želivě, spojenou s těžkou fyzickou prací.

Do dalších proměn životního stylu duchovního zasáhl jak II. vatikánský koncil (1962–1965), tak diplomatická jednání mezi zástupci Vatikánu a Československa o obsazení biskupských stolců. František Tomášek se mohl jednání církevního sněmu zúčastnit jako jediný český biskup. Čtyři zástupce Československa doprovázela početná skupina kněží – členů prorežimní organizace s názvem Mírové hnutí katolického duchovenstva.

V době příjezdu na koncil byl sice František Tomášek biskupem římskokatolické církve, z hlediska církevní správy ovšem vykonával funkci administrátora farnosti Moravská Huzová. Vzhledem k nestandardnímu vzestupu v hierarchii nedisponoval potřebnými kontakty a taktéž první přímé setkání s nepoměrně známějším Josefem kardinálem Beranem v koncilní aule proběhlo v korektní, až chladné atmosféře.

Arcibiskup Josef Beran odjel do Říma po domácím věznění a internaci trvající nepřetržitě od června 1949 do února 1965, aby přijal kardinálský titul. Souhlasem s opuštěním země bez možnosti návratu otevřel cestu k legálnímu působení jediného biskupa v českých zemích.

Přes obtíže se František Tomášek dokázal na koncilu zorientovat a prosadit. Velkou pozornost vzbudil jeho návrh na konání společného sněmu biskupů západní a východní církve, tedy katolických a pravoslavných. Na úrovni neformálních rozhovorů využil své velké nadání pro cizí jazyky, takže se velmi brzy naučil italsky. Druhý vatikánský koncil znamenal pro českého biskupa významný zážitek na osobní rovině, jeho závěry přijal a chtěl uvést do praxe. Na domácí půdě pak z pozice předsedy České liturgické komise do značné míry utvářel přijímání koncilu v ryze praktických, dodnes patrných ohledech. Kupříkladu výběr Václava Bognera do čela skupiny, která měla připravit české biblické texty pro četbu při mešní liturgii a dalších obřadech, znamenal zásadní ovlivnění celého procesu a jeho výsledné podoby silnou osobností překladatele a biblisty.

Hlubší teologická reflexe II. vatikánského koncilu však chyběla, přestože v poselství k zakončení koncilu v listopadu 1965 František Tomášek psal: „Usnesení koncilu jsou a budou navždy svědectvím naší

lide roku 1989.indd 14

25.10.2019 15:55:38

františek tomášek

15

víry. Tím se však smysl a úloha koncilu neskončí. Je potřebí, aby se slova církevního sněmu stala tělem, aby se stala viditelnými a hmatatelnými, aby přešla do života a aby se stala účinnou silou ke spáse nesmrtelných duší a světa.“ V přepracovaném vydání katechismu ovšem nalezneme pouze terminologické úpravy, nikoli teologické uchopení koncilu, jehož recepci státní orgány pečlivě sledovaly.

V čele pražské arcidiecéze František Tomášek se z hlediska běžného postupu lidského života nacházel na prahu důchodového věku – a právě v této době začalo jeho legální biskupské působení a léta strávená mezi Prahou a Římem. Ve věku šestašedesáti let byl na jaře 1965 na základě dohody československé vlády s vatikánskými představiteli postaven do čela pražské arcidiecéze jako apoštolský administrátor, arcibiskupem zůstal Josef Beran. Kandidát splňoval požadavky obou stran: z hlediska kanonického práva disponoval legitimním biskupským svěcením, českoslovenští vyjednavači zase spoléhali na předpokládanou loajálnost a umírněnost kandidáta.

Po intenzivních, ale klamných nadějích na trvalé oživení církevního života v době pražského jara se František Tomášek pod tlakem poněkud stáhl. Oslavy tisíciletého výročí založení pražského biskupství roku 1973 se odehrály v omezeném rozsahu, intronizace pražským arcibiskupem v roce 1978 proběhla skromně, přestože již bylo odtajněno jmenování kardinálem. Mezi doklady skutečnosti, že se kardinál pocházející z Moravy v podmínkách českého či pražského katolicismu, arcidiecéze a disentu orientoval jen postupně, náleží jeho postoj k Chartě 77. Váhání a distanci uveřejněnou společně s dalšími církevními reprezentanty v Katolických novinách vystřídala po dopisech Josefa Zvěřiny vstřícnost nejprve vnitřní, později otevřeně formulovaná.

Postupně se ustavující okruh nejbližších spolupracovníků, bývalých vězňů či disidentů, měl vůbec důležitou roli v korigování oficiálně sdělovaných informací nebo nových podnětech pro pastoraci. Václav Benda, Oto Mádr, Radim Palouš, Václav Vaško, zmíněný Josef Zvěřina a později také Tomáš Halík výrazně přispěli k proměně svého biskupa.

Vatikánskou zahraniční politiku zcela proměnil nástup Karola Wojtyły do papežského úřadu. František Tomášek se účastnil konkláve a výsledek volby údajně komentoval slovy: „Ten nám bude rozumět.“ Právě do souvislosti s nástupem papeže původem z Polska lze klást za-

lide roku 1989.indd 15

25.10.2019 15:55:38

16

kardinál, který se přestal bát

Katoličtí věřící spojují svatou Anežku Českou s koncem komunistické totality (pontifikální mše svatá u příležitosti Anežčiny kanonizace, svatováclavská kaple Chrámu sv. Víta, 25. listopadu 1989).

lide roku 1989.indd 16

25.10.2019 15:55:38

františek tomášek

17

čátek nejvíce oceňované životní etapy Františka Tomáška. Posuny se začaly projevovat v první polovině 80. let. Když v březnu 1982 a znovu v září 1987 navštívil kardinál Vatikán, hovořil Jan Pavel II. během soukromé audience o nutnosti obsadit uprázdněná biskupství. Při rozhovoru s Františkem Tomáškem došlo také na téma prorežimního kněžského sdružení Pacem in terris. Kongregace pro klérus vydala záhy poté dekret Quidam episcopi, jenž podobné struktury odmítl. Pražský arcibiskup dal posléze jednoznačně najevo, že se rozhodnutí na Pacem in terris vztahuje.

Zesílila také kardinálova podpora perzekvovaných křesťanů ve formě dopisů soudním senátům. Velmi razantně se arcibiskup vyjádřil v dopise Lubomíru Štrougalovi, když v roce 1988 podpořil petici Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v Československu a současně list zaslal na vědomí papeži: „Katolický lid z Čech, Moravy a Slovenska už dříve mnoha způsoby a nyní statisíci podpisů, které zastupují miliony dalších katolíků, projevil mně svou plnou důvěru. Tento morální mandát mne nejen opravňuje, ale přímo zavazuje, abych nemlčel. (…)

Je nejvyšší čas situaci řešit. Toho se nedosáhne jednostranným diktátem, ale společným dialogem.“ V roce 1989 pak tedy gradovalo sebevědomé vystupování Františka Tomáška směrem k vládnoucím komunistickým činitelům i široké veřejnosti, pro niž se stal jedním ze symbolů politických změn. K jejich stvrzujícím aktům náleží také mše svatá celebrovaná v pražské katedrále po zvolení Václava Havla prezidentem 29. prosince 1989 – slavnostní Te Deum.

Přestože po roce 1989 již František Tomášek neměl tolik sil jako v roce 1968, snažil se využít vzniklý prostor pro aktivitu církve. Dovnitř jejích struktur směřovaly například impulzy pro pastorační práci či formaci kněží a laiků, náboženská tematika bez ideologického státního výkladu získala prostor v médiích. Orientace v nových podmínkách postupovala obecně zvolna či problematicky, kardinálovo úsilí limitoval nízký počet kvalifikovaných pracovníků a také vysoký věk.

Právě odkazem na pokročilý věk dvaadevadesátiletý český primas zdůvodnil nabídku rezignace na pražský arcibiskupský stolec, k níž došlo v roce 1991. Nástupcem se stal českobudějovický biskup Miloslav Vlk. František Tomášek zemřel 4. srpna 1992 – rekviem přenášela televize – a byl pohřben v pražské katedrále.

lide roku 1989.indd 17

25.10.2019 15:55:38

lide roku 1989.indd 18

25.10.2019 15:55:38

Prezident stagnace a zapomnění Gustáv Husák Michal Macháček

← Ve druhé polovině 40. let zastával Gustáv Husák funkci předsedy Sboru pověřenců a výrazně se podílel na nastolení komunistické moci na Slovensku (s Edvardem Benešem v Topoľčiankách, 19. září 1946).

lide roku 1989.indd 19

25.10.2019 15:55:38

Gustáv Husák (1913–1991) se stal symbolem normalizačního režimu v Československu. Když v předvečer Dne lidských práv v roce 1989 oznamoval svou abdikaci, nevyjádřil u toho lítost či omluvu, ale věrnost socialistickým ideálům.

lide roku 1989.indd 20

25.10.2019 15:55:38

„Som na to pripravený. A chcel som to už urobiť skôr. Domnieval som sa však, že sa vám aspoň z časti podarí zvrátiť situáciu,“ překvapil Gustáv Husák svou iniciativností šéfa komunistů Karla Urbánka a místopředsedu federální vlády Ivana Knotka, kteří mu přijeli 8. prosince 1989 na Hrad oznámit, že má odstoupit. Husák se rozhovořil o svém životě a dějinném vývoji. Domníval se, že v aktuální krizi nejde jen o Československo, nýbrž o socialismus a že jsou aktivity protistrany koordinovány ze Spojených států. „Naša opozícia, ktorá je nimi platená, musíme priznať, že to nerobí zle. My na druhej strane robíme veľké a školácke chyby. Bude to tvrdý politický zápas. Aj keď v tejto etape prehráme.

Chybou je, že sme za štyridsať rokov zabudli na formy politického boja s opozíciou. Vzdávať sa však by bolo nemúdre,“ konstatoval. Navíc vyřkl dvě přání: aby mohl pronést abdikační projev a aby funkci prezidenta nepřevzal Alexander Dubček.

Než se stal symbolem Politik, jenž se stal symbolem jedné periody našich dějin, tzv. normalizace, prožil na události bohatý a zároveň dramatický životní příběh.

Narodil se v předvečer první světové války do chudých vesnických poměrů, pokřtěn byl jménem Augustín. Otec vzápětí narukoval a po letech se z bojů vrátil jako částečný invalida. Matku Husák nikdy nepoznal, zemřela, když mu nebyly ani dva roky. S novou ženou svého otce se nesnášel. Snad i proto se u něj projevovala emoční rezervovanost a samostatnost. Neutěšenou výchozí situaci také kompenzovala cílevědomost, houževnatost, vysoká inteligence, výborná paměť a dar mluveného i psaného slova. Husák jako premiant vystudoval prestižní bratislavské gymnázium a následně Právnickou fakultu Univerzity Komenského.

Ze svědomitého studenta, který vyhrával slohové soutěže a řečnil na slavnostních shromážděních k narozeninám prezidenta Masaryka, se však postupně rodil rebel. Stejně jako mnoho jeho současníků hleděl na tehdejší společenský řád kriticky a pokoušel se hledat alternativu.

Tu našel v komunismu a sovětském zřízení. Jako dvacetiletý se stal členem a funkcionářem Komunistické strany Československa, v jejíchž barvách se účastnil veřejného života. Vedle toho se pohyboval ve studentském hnutí. Zápas o sociální práva doplňoval hlasitým vymezováním se vůči zdvihajícímu se fašismu.

lide roku 1989.indd 21

25.10.2019 15:55:38

22

prezident stagnace a zapomnění

Za války byl s dvouletou přestávkou ilegálně činný. Ačkoliv se choval obezřetně, čtyřikrát nakrátko skončil ve vyšetřovací vazbě. Svou odbojovou činnost korunoval účastí na Slovenském národním povstání. To ho vyneslo na politické výsluní. Po válce patřil mezi nejvýznamnější politické činovníky na Slovensku. Mimo jiné zastával post předsedy Sboru pověřenců, tj. slovenského premiéra, a podílel se na komunistickém převzetí moci, následně i na nastolování nových pořádků. Ty mu však příliš štěstí nepřinesly.

V souvislosti s hledáním vnitřních nepřátel a osobními spory odsoudili Husáka jeho vlastní soudruzi na doživotí v kauze „slovenského buržoazního nacionalismu“. Hrozil mu trest smrti. Bylo mu zejména zazlíváno, že se projevoval jako slovenský nacionalista. Jednalo se o vykonstruované obvinění, které však vycházelo z reálných základů. Husák od mladých let odmítal státní ideu o jednotném československém národě, naopak usiloval o státoprávní česko-slovenský dualismus. Za války si dokonce pohrával s myšlenkou připojení Slovenska k Sovětskému svazu.

Přes devět let pak byl vězněn. Pomáhala mu víra, že se jednou očistí, a také rodina: manželka, divadelní režisérka Magda Husáková Lokvencová, jež se svého partnera odmítla i za cenu osobního strádání zříci, a jejich dva synové, Vladimír a Ján. Propuštění se Husák dočkal v květnu 1960 díky všeobecné amnestii, následně byl i rehabilitován, ale na svůj politický comeback si musel počkat.

Zrození normalizátora Po propuštění z vězení disponoval Husák na Slovensku značnou autoritou a popularitou, které vycházely z toho, že se ve vězení choval statečně a jako jeden z mála odmítl přistoupit na nepravdivá obvinění.

Navíc získal pověst, že trpěl za obranu slovenských národních zájmů. Ti, kdo chtěli tehdejší systém reformovat, do něj vkládali značné ­naděje.

Kapitál nabytý léty strádání dokázal vrchovatě využít během pražského jara, kdy se plně zapojil do veřejného dění. I přes odpor nových komunistických představitelů Alexandra Dubčeka a Vasila Biľaka si v dubnu 1968 doslova vyřečnil post místopředsedy vlády, jenž měl na starosti přípravu federalizace Československa. Ačkoliv se rétoricky stavěl za politiku i osobu Dubčeka, ve skutečnosti na něj i na tehdejší

lide roku 1989.indd 22

25.10.2019 15:55:38

gustáv husák

23

dění hleděl kriticky. Neztotožňoval se s prohlubující se demokratizací, kterou považoval za anarchii, a nadále plně uznával mocenské postavení Moskvy.

Příchod jejích vojsk ho sice překvapil, ovšem zároveň dokázal umně využít nepřehlednosti situace. Postupně přijímal sovětská stanoviska a obnovil monopol moci KSČ, což v konečných důsledcích znamenalo legalizaci pobytu sovětských vojsk na československém území i vytvoření občanů druhé kategorie. Tím si získal důvěru u kremelského pána Leonida Iljiče Brežněva, který se stal v následujících letech jeho patronem. Díky němu se Husák mohl stát v dubnu 1969 šéfem komunistické strany a v květnu 1975 prezidentem republiky.

Husák se zpočátku domníval, že po určité době bude moci umírněně navázat na přerušené reformy a zmírnit následky normalizační politiky, a tím nabude nejen u Čechů a Slováků uznání. Ukázalo se však, že žil, jako většina společnosti, v iluzi o dočasnosti vládnoucích poměrů, z čehož ovšem na druhou stranu i těžil, jelikož tím došlo k neutralizaci občanského aktivismu. Byl pokládán za politika menšího zla a zapomnění.

Po tragické smrti druhé manželky, novinářky a překladatelky Viery, propadl po roce 1977 apatii a rezignoval na snahy o hlubší změny (s první manželkou se krátce po propuštění z vězení rozvedl). Ztělesňoval tak postupný proces stagnace režimu. Novou krev do žil mu vlila až politika přestavby a perestrojky nového sovětského vůdce Michaila Sergejeviče Gorbačova. Ten ovšem nový kurz mínil realizovat s novými lidmi. Navíc Husák byl v tomto čase již zralý sedmdesátník, jejž sužovala řada zdravotních problémů. V čele KSČ ho v prosinci 1987 vystřídal Miloš Jakeš.

Sametové předání moci Začátek roku 1989 nepatřil u Husáka k nejšťastnějším, prodělal již třetí mozkovou příhodu a byl hospitalizován. Prezidentský úřad znovu pozvolna vykonával od dubna. V dalších měsících stál poněkud mimo hlavní politické dění, avšak když byl dotázán či přizván k politickým rozhovorům, dovedl předestřít zajímavý pohled na daný problém, přičemž v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ přítomné varoval: „Vy nevidíte, že kolem nás to všetko ide do hajzlu? Robte niečo!“ Podle vlastních slov ale cítil, že „mluví k hluchým uším“.

lide roku 1989.indd 23

25.10.2019 15:55:38

24

prezident stagnace a zapomnění

Poslední cigareta. Gustáv Husák jmenuje 10. prosince 1989 členy „vlády národního porozumění“ a vzápětí odstupuje z funkce (po Husákově pravici Jiří Dienstbier, po pravici Marián Čalfa).

Husák nebyl příliš zasvěcen do tehdejšího dění a nechal se převážně vléci událostmi, zejména plnil funkci hradního ceremoniáře. „To jsi hodný, že voláš. Já tady tak bloumám po Hradě,“ přijal večer 17. listopadu informaci od šéfa pražských komunistů Miroslava Štěpána o tom, že studentská manifestace pokojně končí a účastníci se rozcházejí. Dodal, že se chystá dívat na televizní zpravodajství, aby věděl, co se děje.

V dalších dnech, kdy se kvůli brutalitě zásahu bezpečnostních složek proti demonstrantům, fámě o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi a celospolečenském tlaku na hlubší systémové změny radikalizovala společnost, zvláště opozice, odmítl Husák na opakované výzvy veřejně vystoupit ke zklidnění situace. Argumentoval tím, že mu není dobře.

Později se vyjadřoval příměji, že „na konci kariéry nebude hrát divadlo“.

Události akcelerovaly nevídaným tempem. Vedení KSČ bylo čím dál víc paralyzováno a v defenzivě, přičemž se bortily pilíře legitimity

lide roku 1989.indd 24

25.10.2019 15:55:38

gustáv husák

25

dosavadní moci. Logicky se také objevil požadavek na odchod Husáka z prezidentského úřadu. Lídr opozice Václav Havel během jednání s komunisty zdůraznil, aby se tak stalo symbolicky k 10. prosinci 1989 – na Mezinárodní den lidských práv. U části veřejnosti se přitom objevil názor, aby bylo vůči Husákovi jako hlavě státu zachováváno určité dekorum. Jednalo se zejména o reakci na katolického kněze Václava Malého, který vyslovil ironické poznámky na Husákovu adresu během veřejné manifestace na pražské Letenské pláni, již moderoval jako mluvčí Občanského fóra – a následně byl kvůli tomu i vyměněn.

Odpovědí na to bylo ovšem i rozšiřování xeroxu článku ze slovenských novin Smena z roku 1968, v němž byl Husák dotazován, zda je v pořádku, že je otevřeně hanoben prezident Antonín Novotný, vůči němuž se tehdy sám tvrdě vymezoval. Husák tenkrát odpověděl, že by ho nikdo nenapadal, kdyby konečně vyslyšel přání lidu a odstoupil.

Vlastní odchod Husák oznámil 9. prosince 1989 ve večerních hodinách v projevu, který vysílala televize a rozhlas: „Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu i nadále věrný,“ rozloučil se s politikou a veřejností, aniž by z jeho úst padlo slůvko sebekritiky a přiznání politické odpovědnosti za současný stav.

Následující den jako poslední státnický akt jmenoval „vládu národního porozumění“ v čele s Mariánem Čalfou, ve které již komunisté nedisponovali většinou hlasů a účastnili se na ní i bývalí disidenti a političtí vězni. Federální premiér Čalfa jako Slovák také automaticky odsouval prezidentskou kandidaturu aktivizujícího se Dubčeka, jelikož kvůli nacionální paritě měl na Hrad patřit Čech.

Poslední dva roky života strávil Gustáv Husák v Bratislavě. Trápilo ho zdraví, zejména rakovina žaludku, a to, že dlouho nedostával žádný důchod. S nevolí také sledoval, jak se bortí svět, který znal a pomáhal budovat. Když se dozvěděl, že ho v únoru 1990 vyloučili ze strany, ironicky poznamenal, že je zvyklý, neboť se tak stalo již potřetí.

lide roku 1989.indd 25

25.10.2019 15:55:38

lide roku 1989.indd 26

25.10.2019 15:55:39

Náčelník Velká huba Šimon Pánek Petr Zídek

← Mezi politikem a humanitárním pracovníkem. Šimon Pánek na počátku roku 1990.

lide roku 1989.indd 27

25.10.2019 15:55:39

Studentský vůdce Šimon Pánek (1967) na rozdíl od řady svých kolegů nezahájil v listopadu 1989 politickou kariéru. Místo toho po revoluci vybudoval nejznámější českou neziskovou organizaci Člověk v tísni.

lide roku 1989.indd 28

25.10.2019 15:55:39