Issuu

Táňa Havlíčková

MÓDA MÁ DUŠI aneb Metoda osmi stylových typů OCTO CODES®

OBSAH Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Miluju módu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Ta láska má háček, protože jsem pochopila systém osmi kódů. . . . . . 11 Móda už pro mě nikdy nebude to, co bývala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Hledám totiž svůj vlastní styl. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 A pomůžu vám najít váš styl, ale projdeme si nejdřív vaši skříň. . . . . . . 18 TEST . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Jinová a jangová duše jsou rozdílné? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Co si obléká jin a co jang? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 Jsou bonusy danajským darem nebo obohacením stylu?. . . . . . . . . . 39

Chaos v hlavě, – chaos ve skříni aneb Jak nás ovlivňují ostatní. . . . . 45 Další nápovědou jsou trigramy. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Jak hledat v konkrétních stylech. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

Romantická princezna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Elegantní dáma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Okázalá diva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83 Avantgardní čarodějka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95 Sportovní kamarádka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 Ležérní pozorovatelka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 Nekonvenční rebelka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 Extravagantní hvězda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

Pořád neznáte svůj styl?. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159 Podíváme se na vroubek radám stylistů a módních časopisů. . . . . . 163 Jak funguje co‑creation neboli spolutvoření. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 166 Má móda duši? Kam směřuje móda a kam chceme jít my?. . . . . . . 170

Resumé – barvy, povolání, střihy, styl oblečení, kabelky, interiér, hobby… . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182

PŘEDMLUVA

Móda.

Slovo, které málokoho nechá zcela chladným. Mnohé z nás se při jeho vyslovení zatetelí představou krásného nového outfitu, jiné se zamračí při představě, že někdo může být tak povrchní a zabývat se něčím tak nepodstatným a tak trochu hloupým, jako je móda. Móda je fenomén, který je tady po celou dobu naší novodobé civilizace, jež začala podle nejnovějších výzkumů někde v období před 6 000 lety v nejstarší civilizaci světa Sumeru v oblasti jižní Mezopotámie. Podle vykopávek v úrodném údolí a nalezených a přeložených sumerských tabulek, kterých se dosud našlo několik tisíc, je doloženo, že móda začala tam. Přesně tam se totiž začalo rozdělovat obyvatelstvo na ty, kteří si zasloužili mít něco jiného než ti, kteří si to prostě podle tehdejších pravidel nezasloužili. A tak to s námi funguje tisíce let. Až na to, že hlediska módních pravidel se tak zamíchala, že aby se v tom čert vyznal. Dnešní trendy vypadají, jako by všechny ty střípky ze všech možných i nemožných kousků někdo hodil do výkonného mixéru a vyrobil z toho barevně docela nevzhledné smoothies –

a na rozdíl od těch pravých zeleninovo-ovocných koktejlů jsem si tentokrát zcela jistá, že výsledek tohoto módního mixu je nejen nehezký, ale už vůbec není zdravý. Doufám, že vám poskytnu velmi jednoduchý návod, jak z toho šíleného chaotického blázince pryč, od stavu přetékajících skříní a každodenního zoufalství jejich majitelek, do stavu přehledné a uspořádané skříně s vnitřní harmonií a pohodou. Výsledek bude jednoduchý a skvělý, to vám zaručuju, ale cesta bude zpočátku dosti zapeklitá, proto vydržte a pečlivě studujte návod, jak k tomu cíli dorazit. Věřte, že tam může dojít každá z vás, i když s rozdílnou rychlostí. Ale o rychlost nám v žádném případě nejde. Móda tady prostě je, ať chcete nebo nechcete, provází nás denně 24 hodin od porodnice až do rakve. Můžeme sice říkat, že nás nezajímá, přesto každé ráno musíme sáhnout do skříně nebo do šatny a vytáhnout odtud několik kousků oblečení – které vytvořili samozřejmě módní návrháři – takže už je vám jasné, že říct, že s módou nemáte nic společného, je prostě ne-

smysl. Omlouvá vás zatím jen nevědo‑ most. Při průměrné délce života 75 let je to 27 375× naprosto totožná akce: oblék‑ nout, svléknout a navíc ještě převlék‑ nout do něčeho na doma, na spaní… A nepočítám dny, kdy si ráno něco oblečeme a večer jdeme na nějakou akci, takže se musíme převlékat – a to nemusí být jen vánoční večírky, ale většinou to děláme každý den znovu, když přijdeme z práce. Málokdo z nás zůstává v oblečení, v němž jde do práce, potom doma večer se svou ro‑ dinou, nebo třeba když si jde zaběhat či úplně obyčejně jde na procházku s pejskem. Takže kdybychom to spo‑ čítali na tři outfity denně, tak je to už 81 125 převleků za náš nedlouhý život. A to je dost na to, abychom si mysleli, že oblečení je prostě taková nepod‑ statná součást našich životů. Pokud vás nicméně zaujalo slovo móda v titulu této knihy a těšíte se, že se dozvíte něco o nových vychytáv‑ kách, trendech a o tom, jak a co nosí celebrity, abyste je mohly následovat a vypadat in a cool, – tak vás musím od četby odradit hned zpočátku. Ano, dozvíte se o tom, co máte no‑ sit, ale určitě trendy a celebrity ne‑ budou to, podle čeho se budeme orientovat. Budu vás provázet cestou nalezení a pochopení svého vnitřní‑ ho Já. Nezalekly se teď další budoucí čtenářky, které se bojí, aby to nebylo

moc ezoterické? Teď se u toho psaní tak trochu potutelně směju. Věřte mi, že tato kniha není nic z toho, co oče‑ káváte. Je to sonda do vaší duše, ale zároveň se budete učit tu duši chápat a rozumět jí natolik, abyste ji oblékly v souladu se svým tělem. Neb jak říká klasik – tělo je chrámem vaší duše. A pro někoho je chrám gotická katedrála, pro jiného osluněný a voňavý palouk uprostřed hlubokého lesa. O oblečení se říká, že je naší druhou kůží. Proto budeme hledat, jak to tělo, které je tou kůží pokryto, pochopit a obléci. V roce 1994 jsem svou metodu, kterou jsem posléze nazvala OCTO CODES (znamená z latiny osm kódů a čte se to „okto kodes“), objevila a od té doby mě nepřestávají fascinovat nové a nové souvislosti, které jdou už dneska do takových hloubek, že jsem i já ráda, že jsem se v této metodě naučila pořádně plavat a potápět. Jinak řečeno, budu se snažit v tomto jednoduchém manuálu ukázat všech osm stylů prostřednictvím spousty fo‑ tografií živých a reálných žen, nikoliv topmodelek, které měli v rukou stylis‑ té, vizážisté, kadeřníci a špičkoví grafi‑ ci. Ženy z našich fotografií jsou ty, kte‑ ré metodu OCTO CODES pochopily, zamilovaly si ji a ukážou vám všem ostatním, jaká je to krása a svoboda najít si svůj styl a vědět, co si kupovat na sebe, aby jim to slušelo a cítily se v tom vždy parádně.

MILUJU MÓDU Mě tedy oblečení baví a to opravdu hodně. Módní návrhářkou jsem se sice stala víceméně nedopatřením, protože to nebyla vize a cíl mého vysněného povolání – ale možná, že právě proto se tento obor stal mojí profesí. Nebyla to volba rozumu, ale volba srdce. Vyrostla jsem v nesmírně kreativní ro‑ dině. Táta maloval a fotografoval, hrál na housle a klarinet, máma šila, pletla a háčkovala. Babička s dědou, se kterými jsme bydleli, byli úžasní zahradníci, děda uměl naroubovat ovoce, o kterém ještě dodnes mar‑ ně sním – meruňky velké jako jablíčka a nesmírně sladké, višně stejně slad‑ ké jako ty nejsladší třešně, dokonce jsme na zahradě měli hrušky, které po zakousnutí prozradily melounově červenou dužinu. Babičce rostla pod rukama všechna zelenina a květiny, se kterými tenkrát chodila na sobotní trhy do Poruby. Moje starší sestra byla velká parád‑ nice a maminka na ni pletla úžasné šaty a svetry – a malá Tánička to sa‑ mozřejmě všechno dostala v malém provedení taky. Co neuměla ušít maminka, mi ušila paní švadlenka z Třebovic. Je prav‑ dou, že jsem musela na zkouškách

mlčet, protože zkušená švadlenka věděla, jak co má vypadat. Když mi asi v šestnácti šila princesové růžové šaty z krásného brokátu do tanečních a já to měla volné přes prsa, ona jen mezi řečí tenkrát s plnou pusou špen‑ dlíků prohlásila: to nebudu zabírat, to ti doroste… A já léta čekala, až to doroste, leč marně. Pak samozřejmě přišla doba, kdy růžové princesové pouzdrové šaty skončily někde vzadu ve skříni, protože jsem zatoužila po širokých dlouhých kalhotách až na zem (měla jsem dlouhé nohy a tehdejší českoslo‑ venské normy s tím nepočítaly, takže jsem měla všechny kupované kalhoty nad kotníky). A taky jsem chtěla nosit černou a vypadat něco mezi nihilis‑ tou a hippies, a tak jsem logicky za‑ sedla za šicí stroj, protože v tehdejších prodejnách oděvů prostě pro tako‑ vou duši nebylo zhola nic. Takže jsem zvolila metodu v naší rodině celkem obvyklou: udělej si sám. První kalhoty byly ze starého prostě‑ radla, které se maminka rozhodla vyřadit… nic jsem samozřejmě neent‑ lovala, protože mi šlo přece jen o vý‑ sledek. A ten – kromě toho, že jsem si zip přišila durch k zadnímu dílu, takže jsem to asi dvě hodiny párala – byl skvělý a já zcela nevědomě udělala svůj první krok ke své budoucí práci snů – módní návrhářky.

Vystudovala jsem gymnázium, ale šití mě moc bavilo. V tu dobu v Praze začaly velmi nekonvenční akce na Bertramce, kde se scházeli kreativní návrháři a umělci, kteří vystavovali své šperky a rukodělné výrobky. U nás v Ostravě jsme vymysleli obdobu Ber‑ tramky, a protože se to konalo za nejstarším kostelem na jeho původní zahradě, název třídenní víkendové akce plné módních přehlídek, šperků, obrazů a doplňků jsme nazvali Far‑ skou zahradou. Po maturitě tak nějak logicky přišlo studium večerní oděvní školy a ještě během studia jsem do‑ stala nabídku založit malé oděvní studio, které jsem nazvala Felis. Brzy jsme získali v centru Ostravy i vlastní obchod a mně se tak plnilo to, o čem jsem vlastně ani nesnila. Po butiku Fe‑ lis přišla další nabídka založit Ateliér Háta – ten už otevřel v roce 1994. Byla to už firma, kterou jsem spoluvlastnila a mohla jsem si dělat úplně, co jsem chtěla: od výběru látek na Premiere Vision v Paříži až po půlroční kolekce, které měly kolem 120 modelů. Během těch let, kdy jsem pracovala jako návrhářka a vedoucí celého vývoje v Hátě, jsem absolvovala nesčetně módních přehlídek, oblékala jsem celebrity, dělala rozhovory do médií a publikovala fototografie svých mo‑ delů v módních časopisech. Bylo to náročné, ale úžasně tvůrčí období, kdy jsem žila jen pro svou práci, jezdi‑ la na veletrhy a ležela v módních ča‑

sopisech typu Vogue, Officiel, Trends Style, Next Look, Textile Vief Magazine – kupovala jsem si je v Paříži na veletr‑ hu Premiére Vision. Návrháři jsou totiž taková zvláštní sor‑ ta lidí – žijí rok až dva roky dopředu, protože v takovém časovém módu se tvoří kolekce. Většina úspěšných návrhářů jsou (a taky musí být, pokud jim záleží na výsledku své práce) na‑ prostí perfekcionisté v oblasti módy. Každý návrhář svou práci přímo zbož‑ ňuje a dává do ní celé své srdce, duši i tělo. Je to povolání, kde nelze něco jen tak předstírat a hrát si na to, že člověk něco umí. To v módním průmyslu prostě nefunguje. Všechno, co návrhář vymyslí, je projevem krea‑ tivity jeho srdce. Vím, někdy se vám to zdá nenositelné a šílené, ale i tohle je součástí módních dějů. Módní návrháři jako by zůstali pořád těmi hravými dětmi. Zkouší, co všech‑ no dokážou vymyslet a jak to jde zre‑ alizovat. Protože vymyslet a nakreslit jde cokoliv. Ale oni taky musí vědět, jak to celé zrealizovat. Každý mate‑ riál se chová jinak, dokonce i stejný materiál v jiné barvě či odstínu má lehce odlišné vlastnosti, což záleží na tom, kolik vrstev barvy je na konkrétní látce: pokud je světlá, je tenčí a měk‑ čí, čím je tmavší, tím je na omak více tuhá a méně poddajná. Každý ná‑ vrhář musí umět cítit materiály se za‑ vřenýma očima a já většinou vybírala látky zároveň očima i pohmatem zku‑

šených prstů, které dokázaly okamžitě rozeznat chování budoucího modelu. A věřte mi, že je jedno, tvoříte‑li ko‑ lekci pracovních oděvů nebo luxusní večerní róbu. Vždy musíte především cítit perfektně vlastnosti materiálu a naprosto přesně odhadnout jeho chování v daném střihu. Prostě návrhářina je kouzelná a hravá práce, a pokud jí jednou propadne‑ te, už se té lásky nikdy v životě nezba‑ víte…

TA LÁSKA MÁ HÁČEK, PROTOŽE JSEM POCHOPILA SYSTÉM OSMI KÓDŮ V devadesátých letech minulého sto‑ letí jsem začala ženám i mužům radit s oblékáním. Když se otevřely hranice a my zjistili, že zahraniční butiky jsou plné překrásného oblečení, tak jsme to mnozí chtěli rychle dohnat. Tehdy jsem začala dělat stylové poraden‑ ství pro ženy i muže a velmi brzy jsem si uvědomila, že se dělíme do dvou základních kategorií. Zpočátku jsem to nazvala ženskou a mužskou energií

a pak jsem zvolila raději popisy energií známých ze staré čínské filozofie – jin a jang. Což je v podstatě totéž. Jino‑ vá energie (ženská, korespondující s nocí) je měkčí a pasivnější a jang (korespondující se dnem) je mužská energie, která je rychlejší, aktivnější, dominantnější. Začala jsem u každé‑ ho svého klienta vnímat ty rozdíly na‑ prosto zřetelně. Stačilo, když mi žena podala ruku, a já cítila její měkkost nebo naopak sílu a rozhodnost. Uvědomovala jsem si spoustu podstatných rozdílů mezi těmi dvěma typy, ale také mnoho jemných nuancí, které člověk v kon‑ taktu s druhým většinou ani nezpozo‑ ruje. Naprosto mě to pohltilo. Byla to fa‑ mózní psychologická studie, kterou mi poskytovali klienti i klientky v kaž‑ dé volné chvíli, kdy jsem se věnovala konzultacím. Taky mi samozřejmě vykrystalizovaly další detaily. Z nich vzešly čtyři styly jinové – hezky jsem si je uložila pod sebe podle jejich energie – od té nejjemnější až po tu nejsilnější. Jinov‑ ky začínaly romantickým stylem, pak byl styl elegantní, pod ním styl okáza‑ lý a nakonec v té řadě čtyř typů se mi krásně vyprofiloval styl avantgard‑ ní. Tyto názvy jsem si vymyslela hned v roce 1994 a už jsem u nich zůstala, jen jsem přiřadila ještě jedno podstat‑ né jméno, aby byl popis výstižnější. Jang pak začínal stylem sportovním,

pod ním byl ležérní, pak mi tam krásně vyšel nekonveční. Ten osmý mi tam nějakou dobu chyběl. Až jednoho dne ke mně přišla nesmírně výrazná paní, na kterou jsem neměla žádný „šuplík“. Povídala mi o sobě, jak miluje oblečení, sleduje trendy a v podsta‑ tě si chtěla jen ověřit, že to má tak správně. No jasně, v tu chvíli mi to došlo – u jangu mi prostě chyběl styl extravagantní. To jsou ženy, pro které je přirozené sledovat módu a trendy, a tím pádem neměly potřebu chodit se radit ke stylové poradkyni. Chvíli mi trvalo, než jsem čtvrtý jangový typ ob‑ jevila. A měla jsem hotovo, protože se mi krásně vyprofilovalo všech osm typů – čtyři jinové a čtyři jangové. Zpočátku jsem dělala konzultace jed‑ nu hodinu a rychle docházela k vý‑ sledku. Ale čím víc žen jsem měla, tím víc jsem si uvědomovala hloubku celé své nově objevené metody, viděla jsem tolik shodných prvků v jednom stylu, že mě to vlastně nepřestává fas‑ cinovat dodnes, i po těch pětadva‑ ceti letech. Zároveň jsem vnímala, že je sice každý styl velmi podobný, ale že naše konkrétní projevy se liší podle prostředí, ve kterém jsme vyrostli. Sa‑ mozřejmě za ta léta, co pracuji s me‑ todou OCTO CODES, jdu s výzkumem do dalších rozměrů a tajných zákoutí – dneska už se pohybuju v oblasti genů, rodových linií a zřejmě i DNA, ale do takových hloubek se v této knize ne‑

ponoříme. Tuhle problematiku naší podstaty si nechám do dalších knih. Také jsem zaznamenala jednu velmi podstatnou věc. Pokud žena vyrostla v láskyplné rodin‑ né atmosféře, kde jí byl dán prostor ke svobodnému vývoji, tak se styl hle‑ dal snadněji. Uvědomovala jsem si od počátku svého poradenství, jak moc je důležitá pro dítě svoboda názo‑ ru – což samozřejmě navazuje na to, co nám rodiče dovolili nejen v oblas‑ ti koníčků, studia, ale také oblečení. Protože pokud byla žena vychová‑ vaná dominantními, rigidními nebo vysoce autoritativními rodiči, tak na moji otázku, co ráda nosí, byla schop‑ ná odpovědět, že neví, že tak nějak nosí všechno. Když jsem se zeptala na cokoliv, odpověď byla neurčitá, vyhý‑ bavá, jako by se bála mít vlastní ná‑ zor. Z toho mi vždycky bylo smutno. Už tehdy jsem naprosto jasně pochopila, že dominantní rodiče vychovávají ne‑ samostatné a ustrašené dítě, kterému chybí odvaha, sebeprosazení a vů‑ bec vědomí sebe sama, své origina‑ lity. Moje dětství určitě nebylo růžové, ale v každém případě jsem byla vedená cestou svobodného vyjádření sebe sama. Bylo mi dovoleno dělat to, co jsem milovala, nikdo mi nebránil v mých koníčcích, mí rodiče mi nikdy nenařizovali, co musím dělat. Upev‑ ňovali ve mně morálně etické vlast‑ nosti – očekávalo se ode mě, že budu

ze školy nosit jedničky, nesměla jsem vyhodit papír na zem, musela jsem si po sobě uklízet, pomáhat v domác‑ nosti, škrabat brambory (no dobrá, to za mě většinou udělala babička, když viděla můj protažený obličej nad tím velkým hrncem – bylo nás totiž pět), ale mohla jsem si svobodně organizo‑ vat svůj volný čas a své aktivity v něm. Čím více jsem pronikala do osobních zpovědí mých klientek, tím rychleji jsem docházela k poznání, že celý náš život a životní harmonie začíná v dět‑ ství. Tam vzniká naše budoucí spoko‑ jenost i úspěšnost. Časem pro mě tyhle konzultace za‑ čaly být nesnesitelně náročné. Bolela mě hlava, přicházely na mě migrény, jako bych si uvědomovala, že těm ženám sice poradím, v jakém stylu si mají kupovat oblečení, ale zároveň jsem věděla, že bych jim musela po‑ moci ještě i jinak, abych byla spokoje‑ ná se svou prací osobní konzultantky já sama. Hodina byla evidentně málo a bylo mi jasné, že na prohlubování této časově náročné práce nemám prostor. Takže jsem se musela rozhodnout – buď budu pokračovat v práci módní návrhářky, nebo půjdu cestou stylové poradkyně a budu rozvíjet svou me‑ todu. Abych řekla pravdu, tak ta druhá vol‑ ba už byla i v té době, kdy jsem se rozhodovala, evidentně na druhém místě. Oděvní společnost Ateliér Háta

se slibně rozjížděla a na konzultace už nebyl čas ani nálada. Naplno jsem se opět ponořila do krás‑ né práce módní návrhářky.

MÓDA UŽ PRO MĚ NIKDY NEBUDE TO, CO BÝVALA Tehdy jsem začala vnímat, že móda je velmi silná manipulace s naším nevě‑ domím. A taky má obrovskou never‑ bální vyjadřovací schopnost. Ve vlast‑ ních kolekcích jsem měla kolem dvou set modelů na sezonu. Mohla jsem si z kolekce vzít cokoliv, protože jsem měla klasickou velikost, ve které se šily referenční vzorky. Ale ať jsem si zkou‑ šela cokoli, vždy jsem nakonec sáhla po černém saku, černých kalhotách, nějakém zajímavém triku nebo svetru. A ten zbytek mě vůbec nezajímal. Dokonce jsem zjistila, že když do ko‑ lekce upravuju nějaké krásné letní šaty v květovaném dezénu, tak se na sebe nemůžu koukat do zrcadla. Prostě mi ty krásné rozevláté jinové šaty seděly na postavu, ale neseděl k nim můj obličej. Tedy jeho typický nezaměnitelný jangový výraz.

Začala jsem taky sledovat nejrůznější nevhodné stylové kombinace ostat‑ ních firem. Někdy to byla krásná lněná bundička, ale s krajkovým lemováním a zapínáním na mohutný stříbrný zip. Koukala jsem na to zcela konsterno‑ vaná. Jak to, že to někdo necítí a ne‑ vidí? Len je materiál přírodní, vhodný pro ležérku a avantgardy. Bunda do pasu je sportovní. Krajkové lemování je romantické. Hrubý stříbrný zip je sportovní. Takový chaos mě pokaž‑ dé zarazil a ptala jsem se, že pokud si takový model někdo koupí, jak se v něm asi bude cítit – jako sportovně ‑avantgardní romantička? Nehledě na chaos, který je vlastní návrháři, jenž takový model dokázal navrhnout, ne‑ chal ušít a co je nejdůležitější – stál si za tím, že je to ono, že je to krásné a bude se to líbit. Jsem si jistá, že tvůr‑ ce vložil do toho modelu svůj vlastní chaos v duši a pak tutéž chaotickou energii na sebe často naprosto nevě‑ domě přijme nositel modelu. Zároveň jsem si uvědomovala, jak moc si lze s oblečením hrát a měnit vnímání těch, kteří se na mě dívají. Stačilo zvednout límec u drsné ko‑ žené bundy, vzít si na oči tmavé slu‑ neční brýle a obout boty do špičky s pevnou podrážkou, které při kaž‑ dém kroku zdůrazňovaly sílu a moc nositelky, a na ulici se přede mnou rozestupovali lidé. Když jsem šla v ne‑ výrazném šedém svetru a střihově vol‑

ných džínách a teniskách – jako bych na té ulici nebyla. V krásných šatech a italských lodičkách jsem byla sváza‑ ná, protože jsem musela chodit rovně a ladně, ale zároveň jsem v tom ob‑ lečení pozorovala, jak jsem středem pozornosti až obdivu. Uměla jsem no‑ sit cokoliv, ale když jsem přišla domů, vklouzla jsem okamžitě do svých oblí‑ bených džínsů a toho nejpohodlnější‑ ho svetru, který jsem doma měla. Byla jsem úspěšnou módní návr‑ hářkou, ale o moji metodu stejně ni‑ kdo neměl zájem. Módní poradci učili ženy i muže, jak se mají oblékat, aby vypadali skvěle a měli úspěšný byznys. V televizi běžel seriál Vypadáš skvěle. Koukala jsem, jak tým vizážistů, návr‑ hářek, stylistů a fotografů kompletně předělal účastnici tak, že vypadala úžasně. Jenže mně bylo jasné, že po natáčení přijde paní domů, umyje si vlasy, převlékne se a zase to bude ta stará známá, na kterou se každý den dívala do zrcadla. Žádná změna se nestala. Jen chvilkový dobrý pocit ze sebe sama, který ovšem rychle zmizí jako pára nad hrncem. VÁŠ DOBRÝ POCIT ZE SEBE SAMA NEUDĚLÁ OBLEČENÍ. To může pouze spustit změnu. Nebo napomoci k transformaci vaší osob‑ nosti. Ale samotný sebekrásnější outfit vás nezmění. Všímáte si, jak vás pomalu připravu‑ ji na proces osobní proměny, která

ovšem nastává až po změně v mys‑ li? Nechte se překvapit, seznamová‑ ní s úžasnou metodou OCTO CODES pokračuje až do vítězné proměny ve vašem pravém stylu. Četla jsem spoustu knih o tom, jak se oblékat, abychom byli v práci pový‑ šeni, aby na nás šéfové nezapomněli tam někde dole mezi bezvýznamný‑ mi podřízenými, abychom se světem procházeli jako úspěšné a bohaté osobnosti, sebevědomé a charisma‑ tické. Jako by jediný cíl života na této zemi byl člověk dobře oblečený, sebevě‑ domý, rázný a bohatý – tím pádem člověk úspěšný. Ano, možná pro společnost, která si sebevědomě při‑ vlastňuje normu hodnocení úspěchu vyspělé civilizace, je člověk v doko‑ nalém outfitu, s dokonalým účesem, make‑upem, manikúrou a patřičným vzděláním, tedy titulem z prestižní vy‑ soké školy, a následným zaměstnáním, ohodnoceným platem v řádu nejmé‑ ně pěti nul za prvním číslem ten, o je‑ hož vizáž a měsíční plat musí přece usilovat každý. Jako by člověk, který miluje batikova‑ né tričko, byl méněcenný. Problémem těchto rad je zásadní ne‑ pochopení naší jedinečné osobnosti, naší originality, našeho vlastního stylu, který je u každého jiný. A právě z toho vnitřního odlišného nastavení vychá‑ zí naše originalita, s ní pak spojeno

téma našeho talentu a z toho logicky vyplývající možnost být úspěšný. Tedy člověk s vnitřním naplněním, kreativní, plný přirozené sebedůvěry a taky klid‑ ně bohatý. Protože co si budeme na‑ mlouvat – peníze se dají vydělat jak‑ koliv. Ale být šťastně bohatý znamená především práci související a obsahu‑ jící téma našeho specifického talentu. Takže je nám asi jasné, že pokud si na sebe oblečeme to, co nám radí ten‑ to typ stylistů, můžeme potlačit sami svou vlastní přirozenost, pokud tedy nejsme zrovna ten typ, jemuž byznys oblečení, tedy pracovní formální styl, opravdu sluší a patří k jeho typu. Po‑ kud tím typem ovšem nejsme, začne‑ me se chovat jako loutka, jako ovce ve stádě nebo jak říkám já – jako hyb‑ ridní bytost, tak trochu android ovlá‑ daný umělou inteligencí. A pokud hrajeme cizí roli na cizím písečku, ni‑ kdy nebudeme úspěšní v tom pravém slova smyslu. Protože podle mě je úspěch závislý především na vnitřní spokojenosti. Dneska, ať se podíváme kamkoli, do všech možných časopisů, článků na internetu nebo do motivačních knih moudrých lídrů z oblasti byznys karié‑ ry, psychologie, spirituálního nebo du‑ chovního světa – každý vám naprosto jasně zdůrazňuje, že jediná cesta jak být v životě spokojený a úspěšný – je být sám sebou. Ale jak najít to SÁM SEBOU?

Když jsem se během svých seminá‑ řů ptala žen, co je na nich to nejpři‑ rozenější, dokázaly popsat většinou své negativní vlastnosti a co neumí. A taky to, co nemají rády. Odpověď na otázku: Co máš ráda? jsem se do‑ zvěděla málokdy, a pokud dotyčná zkusila odpovědět, tak výsledek byl dost smutný. Odpovědi typu: děti, svou práci, manžela, procházky do lesa, zahrádku, vaření… mě tedy fakt nemohly nadchnout. Zkus odpovědět jinak, konkrétněji, co tě vážně nadchne, u čeho cítíš, že jo, že to by fakt šlo… Hledala jsem jejich nadšení z nějaké konkrétní činnosti. Ale ve většině případů to bylo hledání marné a bez uspokojivého výsledku. Začala jsem se proto ptát jinak: tak mi řekni, co nemáš ráda, co nesnášíš… A už to jelo. Najednou si ženy začaly vzpomínat na spoustu věcí, které ne‑ měly rády. A tak jsme se pomalu začaly dostávat k jejich vlastnímu stylu. Je to překvapi‑ vé, ale je mnoho cest, které nás k na‑ šemu stylu dovedou, a jedna z nich je i uvědomění si toho, co neděláme v našem životě rády. Zatím tohle téma opustíme a řeknu vám, jak jsem hledala a našla svůj vlastní styl. Bude to pro vás skvělá in‑ spirace.

HLEDÁM TOTIŽ SVŮJ VLASTNÍ STYL Každá osobní konzultace, kterou jsem vedla a stejně tak jsem to zcela po‑ drobně učila všechny své studentky, začínala v dětství. Protože v dětství to prostě víme. Víme, kdo jsme, a víme moc dobře, co je to, co máme rády, co nás baví. Prostě známe svou pod‑ statu. Některé styly se v dětství chovají dost podobně. Jangovky jsou živěj‑ ší, jinovky jsou jemnější. Těch rozdílů je spousta a nejdůležitější je začít se na sebe dívat nezaujatýma očima, což ve většině případů půjde ne zcela snad‑ no, ale zkusíme to. Jako dítě jsem byla živá, spíše kluk než holka, milovala jsem divokou jízdu na kole, lyžování v lese mezi stromy, cho‑ dila jsem domů večer špinavá, odře‑ ná, ale spokojená. Dokonce jsem byla hrdá na jizvy po různých zraněních, pro‑ tože mi to přišlo správně drsné a měla jsem pocit, že to o mně vypovídá, že se jen tak něčeho neleknu. Bylo mi divné, že ostatní holčičky se ze svých jizev ne‑ radují… Taky jsem měla svou nejlepší kamarád‑ ku. Když jsme byly v pubertě, tak jsem jí vyčítala, že se pořád usmívá a že není drsná. Měla jsem pocit, že my dívky

máme mít v sobě odtažitost, odstup od ostatních, být tak trochu mimo, vzácné. Neuměla jsem se s nikým hned přátelit a taky jsem to tak nechtěla. Ona byla naopak milá a kamarádská, usměvavá a laskavá. Všem chtěla pomáhat a já jsem nechápala, proč to dělá. Na gym‑ plu jsem pak byla velmi nestandardní studentka. Hned v prvním ročníku, když jsme byli na bramborové brigádě a já se s nikým neznala, jsem zapla a vyhrá‑ la denní soutěž o nejvíce nasbíraných brambor. Ten večer si ze mě ostatní holky z města (já byla jediná z vesnice) dělaly legraci. A to bylo něco na mě. Dej mi cígo, řekla jsem a utla jsem je‑ jich blbé kecy. Netrvalo dlouho a stala jsem se uznávanou elitou třídy. Do této elitní jednotky se samozřejmě nemohl dostat někdo podle standardních hle‑ disek – tedy dobrých známek. Do elit‑ ní skupiny se dostala jen ta studentka, která vyčnívala, měla v patě školní řád, chodila o přestávkách kouřit mimo školní budovu a psala a podepisovala si omluvenky sama. A taky četla pod lavicí, když byla hodina nějakého ta‑ kového nepotřebného předmětu, jako byl dějepis, zeměpis a latina (posledně jmenovaný předmět bych ráda někdy dohnala). Taky jsem nosila džíny a černá vytahaná trika a barevné ko‑ rálky, jak to nosili hippies. Nastal čas volby dalšího studia. V Ost‑ ravě byly jen dvě vysoké, z toho – jed‑ na byla báňská. Ta s mými dostatečný‑ mi z fyziky, matematiky a chemie fakt

nepřipadala do úvahy. Na tu druhou, pedagogický institut, jsem sice zkoušky udělala, ale nepřijali mě. Stejně mi bylo jasné, když jsem viděla potenciální bu‑ doucí spolužačky, že v jejich společ‑ nosti fakt nechci trávit čtyři roky studia. Všechny vypadaly mile, laskavě a vel‑ mi, velmi všedně. A to pro mé tehdejší stadium surrealisticko‑nihilistického ob‑ dobí bylo absolutně nepřijatelné. Shodou okolností a zázraků jsem se dostala do Krátkého filmu jako asisten‑ ka produkce a brzy jsem se naučila nádherné práci skriptky, která byla na tehdejší komunistickou Ostravu oprav‑ du velmi nekonvenční. Byla to doba, kdy do střižny vrazil kameraman Karel z Brna a zařval: holky, balte se, jede‑ me na Salajku (vyhlášený luxusní ho‑ tel v Beskydech). Tam jsme trávili dva dny a pak nás (ve vší počestnosti) vrá‑ til zpátky do studia. Prostě život u filmu před čtyřiceti léty… hmmm. Pak jsem potkala báječného muže a on se mě zeptal, jestli si ho nechci vzít – byl krásný, charismatický, zábav‑ ný a skvělý. Trochu pil, ale to já tenkrát taky, tak mi to ani nevadilo. Klasickou svatbu jsem nechtěla, protože mi to přišlo usedlé, nudné a trapné, pro‑ to jsem se vdávala tajně, v černém klobouku po mém dědovi, kárované dlouhé černobílé sukni, černém same‑ tovém kabátku a luxusních nízkých ko‑ začkách s jehlovým podpatkem, které jsem si přivezla z Polska. Byli jsme tam čtyři – dva svědci a my. Pánové muzi‑

kanti byli tak v šoku, že přestali hrát a šli se na nás koukat… Vtom můj muž říká oddávajícímu: Můžete to zkrátit, my ty kecy nemusíme poslouchat. No a když jsem pak začala pracovat v televizi, vdaná za svého muže, syna televizního režiséra a sekretářky ředi‑ tele, tak se nějaká komunistická sou‑ družka rozhodla, že třetí Havlíčková už v ostravském studiu pracovat nemůže, protože to by bylo podezřele buržoaz‑ ní… A tak mě vyrazili. Ovšem smutni‑ la jsem jen chvíli, než jsem zjistila, že v tom mém rodném městě otevřeli oděvní průmyslovku, a tak jsem se tam šla přihlásit na dálkové studium. A tak jsem se stala módní návrhářkou. To vše neuvádím z důvodu nějaké sebestředné prezentace. Chci vám tím jen naznačit, že když čtete řád‑ ky i mezi řádky, že tam ten můj pravý styl je pořád vidět. V každém období mého života tam byl. I když jsem byla celkem hodná holka a neměla jsem potřebu vyčnívat, pořád jsem se cho‑ vala trochu jinak než ostatní. Je to typická známka jednoho stylu, který vám zatím neprozradím, ale určitě ho brzy uhádnete. A stejně tak je v každém řádku vašeho životopisu ukrytý ten váš styl. Zkuste si takhle napsat krátké povídání o sobě. Ne CV pro nějakou firmu, když si hle‑ dáte zaměstnání. Ale životopis vaší duše. Nepište ho příliš dlouhý a nepište tam moc detailů. Čím více zabředne‑

te do podrobností, tím začnete opět prožívat emoce vašeho bývalého ži‑ vota, a tím spíš se v tom úplně ztratíte. Pište si takové ty základy toho, co jste prožily – od dětství až do přítomného okamžiku. A uvidíte, co se vám z toho vašeho psaní zviditelní.

A POMŮŽU VÁM NAJÍT VÁŠ STYL, ALE PROJDEME SI NEJDŘÍV VAŠI SKŘÍŇ Doufám, že krátké psaní o svých život‑ ních prožitcích máte hotovo. A možná se vám objevily nějaké souvislosti, vaše vlastní zákonitosti – tedy vaše reakce na to, co se vám v životě stalo a děje. Samozřejmě existuje velké množství různých a různě ovlivňujících faktorů, ale taková ta stříbrná nit něčeho, co vás vystihuje, by se vám už měla začít rýsovat. A pokud zatím nic nevidíte nebo necítíte, budeme pokračovat další možností jak najít svůj styl. Další krok se bude odehrávat ve vaší skříni. Neříkám, že tam svůj styl hned

najdete, spíše tam najdete chaos. Ale chaos je dobrý začátek v hledání, tomu se budeme pokoušet v dalších krocích dát jakýsi řád. Otevřete svou skříň, až na to budete mít čas a náladu. Protože oblečení ku‑ pujeme často v různém emočním roz‑ položení, které se rychle mění, a v naší skříni se tedy kupí oblečení všech osmi stylů, podle toho, co jste v daném ča‑ sovém údobí prožívaly. Takže až bude‑ te mít prostě náladu se probírat nejen oblečením, tak se do toho pusťte. Otevřete skříň (skříně) a udělejte si nej‑ dříve tři kupky oblečení. První hromádka bude oblečení, které máte rády (bez ohledu na to, zda ho momentálně oblečete či nikoliv, to vás v této fázi vůbec nebude zajímat). Je ovšem třeba, milé dámy, být v tomto případě velmi upřímné. Takové vnitřní hlášky typu: „Tohle mi koupil manžel k výročí seznámení, to přece nemůžu dát do jiné hromádky!“ já osobně ne‑ beru! Takže první kupka bude jen ob‑ lečení, u kterého máte prostě pocit, že tohle jste vy – bude to ta vaše pověst‑ ná druhá kůže, oblečení, které oprav‑ du nosíte nejraději. Druhá hromádka bude oblečení, kte‑ ré se vám fakt líbilo v butiku, na inter‑ netu nebo jste ho viděla v časopise, nebo na vaší kamarádce či oblíbené celebritě. Proto jste si ho koupila. Ale když jste to oblékla, něco… prostě něco a vy nevíte, co to je – vám ne‑ sedí, a tak to nenosíte vůbec, nebo si

to sem tam oblečete, ale necítíte se v tom dobře. Těch důvodů, proč vám to nesedí, může být mnoho. Může to být nevhodná barva, nevhodný střih, který vaší postavě spíše ubližuje, než aby jí lichotil. Může vám to naopak perfektně sedět, barevně taky, a přes‑ to se v tom necítíte. To bude zřejmě důvod, že to není oblečení ve vašem stylu. Zatím to nebudeme řešit, prostě šup na druhou hromádku. Třetí pak bude ta hromádka, kde víte moc dobře, že jste podlehla nějakému davovému šílenství a prostě jste vyho‑ dila peníze oknem. Známe to všechny. Někdy podlehneme zoufalství, kdy nám přijde, že jsme málo ženské (kdo‑ pak si dovolil vůči vám vznést takovou nehoráznou lež?), takže si koupíme ro‑ mantické bleděmodré šifonové šatič‑ ky, ve kterých vypadáme jako hroch v záhonu poměnek. Pravda, v tom obchodě na té krásné vysoké a štíhlé figuríně to tak fakt nevypadalo… Ně‑ kdy naopak máme pocit, že potřebu‑ jeme přitvrdit, tak si koupíme černou motorkářskou bundu zdobenou řadou špičatých kovových cvoků. Anebo je to často jen nákup, kdy podlehneme různým nekonečným akcím a slevám, které jsou fakt děsně výhodné. Až na to, že ty peníze za slevovou cenu jste mohla užít v realitě jinak než jako dal‑ ší kus nějakého divného hadru, který vám zabírá místo ve vašem šatníku. Jsem si jistá, že třetí kupa bude největší, druhá hned po ní a nejmenší hromád‑

ka bude právě ta první. Zatím ovšem nic nevyhazujte, i kdybyste měla po‑ cit, že už to fakt nechcete mít ve své skříni. Nejsme zdaleka u konce a mož‑ ná si tyhle tři hromádky ještě jednou proberete a trochu zamícháte. Když si dělají ženy test na mých webo‑ vých stránkách – a vy jste si ho udě‑ lala tady v knize, vyjde jim v 70 % chaos. Většinu žen to nejdříve naštve, protože každá z nás má pocit, že má vkus a že se oblékat umí. Jenže když se přenesete přes své zraněné ego a opravdu se zamyslíte nad tím cha‑ osem, může to být pro vás obrovská výzva s tím tentokrát opravdu něco udělat a zjistit, proč vám vyšel chaos. Některé z vás to vzdají s tím, že to tak prostě mají, a hotovo. A minimální množství žen je ochotno sednout k e ‑mailu a napsat mi, že ten test je hlou‑ pý, že ony vědí, že se oblékají krás‑ ně, že se umí sladit, že mají oblečení všech stylů a že se jim to tak líbí. Že do práce chodí elegantně, na operu do divadla okázale, na rockový koncert jako hvězdy, na sport jako sporťačky a do přírody jako ležérky, na rodinné oslavy jako romantičky a na spirituální semináře jako avantgardy. Podsta‑ tou jejich zpráv je vyjádření, že takto to mají správně a že na každou příle‑ žitost se oblékají tak, jak je to pro tu danou příležitost vhodné. Já na tyhle e‑maily namítnu: pokud dotyčná chodí na operu i na rocko‑

vé koncerty, víkendy tráví jednou na ezoterických seancích, jindy na gol‑ fovém hřišti, vedle manžela při nákupech cupitá jako holčička a v práci vystupuje jako žena, která se naprosto vyrovná svým mužským kolegům – tak jen něco z toho je pravda a zbytek je pak falešná hra. Ale předpokládám, že pokud jste si koupily tuhle knihu, tak jste tady pro‑ to, že chcete být v každém případě samy sebou. Vraťme se tedy k vaší první hromádce. Rozložte si jednotlivé kousky a zkuste jim přiřadit nějakou energii. Jak to na vás působí jako celek? Když se na tu hromádku podíváte, je tam něco, co ty kousky oblečení spojuje? Vidíte tam nějakou harmonii, soulad? Dalo by se to oblečení různě k sobě poskládat a pořád by vyjadřo‑ valo tutéž energii? Nebo je v tom taková nějaká neurči‑ tost stylu – od každého něco? Je v tom cítit jemnost a něha? Je z toho cítit síla a rozhodnost? A můžete si taky všimnout barevnosti toho oblečení. Je tam převážně jed‑ na barva v různých odstínech? Nebo jsou tam různé barvy? A jsou ty barvy ostré anebo spíš neutrální? Pastelo‑ vé odstíny nebo spíš několik odstínů šedi? Je ta hromádka převážně černá nebo temně modrá? Anebo tam jsou přírodní zemité odstíny spíše v podzim‑ ních nebo jarních barvách?

To vše vám začíná pomáhat v naleze‑ ní konkrétního stylu. A prozradím vám, že čím více cítíte z té hromádky určitý soulad, dalo by se říct shodnou ener‑ gii, tím více máte v sobě jasno a váš styl se vám bude hledat snadněji. Čím je oblečení rozdílnější – to znamená, že v ní najdete kousky, které k sobě nijak neladí, je to prostě každý pes jiná ves –, to je známka vašeho chaosu v sobě. Ten chaos v sobě má i ta paní, která mi oponovala v e‑mailu – jak má od všeho kousek a jak je vždy krásně ob‑ lečená. Jenže umět si vybrat oblečení na určitou příležitost, byť sebekrásněj‑ ší, totiž neznamená, že žiju sama sebe. Značí to, že se my přizpůsobujeme da‑ ným situacím kolem sebe. A ono by to mělo být právě naopak – to já si vy‑ bírám, co chci prožít ve svém životě. Jsme tak krásně rozdílné. Zatímco pro některou z nás bude famózním proži‑ tkem vysokohorská túra v Alpách, pro jinou z nás to bude účast na prestižním plesu Vídeňské státní opery, pro další z nás to bude mulčování permakultur‑ ního záhonu pomocí slámy od souse‑ da farmáře. Cítíte ty obrovské rozdíly? Samozřejmě každý prožitek můžeme ve svém živo‑ tě zažít. Ovšem při hledání svého stylu si musíme uvědomit, co z toho je to, co děláme nejraději a nejčastěji. Náš styl totiž odráží naši vlastní nejpři‑ rozenější podstatu našeho Já. To je to, co děláte, jako když prostě jen dý‑

cháte. Nevnímáte tam něco, co dě‑ lat musíte, protože to děláte automa‑ ticky. To celé vaše tělo, mozek, hlava i srdce dělá jakoby tu nejjednodušší věc na světě. A nejde o to, jestli se u toho namáháte nebo to děláte leh‑ ce. Jde o to, co celý náš organismus dělá rád. Dělá rád a k tomu všemu snadno – protože je na to takto přesně uzpůsoben. Pokud jste sportovní typ, vaše tělo do‑ stalo do vínku vlastnosti, díky nimž vám jedna osmina našich lidských talentů půjde daleko snadněji než ostatním. Pokud jste okázalý typ, budete se cho‑ vat a vypadat prostě jinak než zbýva‑ jících sedm typů. Podle mě to příroda, Bůh či Vesmír – jakkoli nazveme tvůrce člověka – vy‑ myslel tak, abychom se nepřetěžovali zbytečnou snahou o dokonalost ve všech oblastech. Aby každý z nás měl trochu jiné zaměření a abychom pře‑ devším SDÍLELI své talenty a pomáhali si navzájem. Myslím, že tohle byl jeden z hlavních a nejdůležitějších cílů lidské civilizace. Ale faktem je, že jsme se od něj dost vzdálili a zamotali se v tom do současného chaosu. On ten chaos není jen váš, ona jím totiž trpí celá naše – prý „vyspělá“ – civilizace. Je mi jasné, že jste napjaté k prasknutí a že už chcete těch neustále zmiňo‑ vaných osm stylů poznat, abyste našla konečně ten svůj. Tak tedy jdeme na TEST a pak se začtete, jaká je jinová a jangová duše.

TEST 23

JAKÉ MÁTE RÁDY KABELKY?

a) menší, pevnější do ruky nebo na rameno b) velké, prostorné, z umělých materiálů, batohy c) pevné, do ruky, lakované i matné, nemusí být z kůže d) kvalitní kožené, bez ozdob, větší, aby dlouho vydržely e) luxusní, značkové, barevné, trendové a krásné f) jednoduché, designové, tmavé i výrazné zajímavé barvy, kůže g) velké, beztvaré vaky, gondoly, plátěné, lněné, přírodní odstíny h) barevné, výrazné, zajímavé, malé i velké, trendové, nemusí být z kůže

NOSÍTE RADĚJI KALHOTY NEBO SUKNĚ?

a) raději sukně, širší, kolové, rozšířené, aby působily žensky b) raději kalhoty úzké, ale i kapsáče do přírody, džíny c) určitě sukně, úzké ke kolenům, někdy i plissé sukně d) kalhoty volnějšího střihu, měkké materiály, musí mít kapsy e) kalhoty i sukně, v módních trendech sezony, kvalitní, širší i úzké f) především džíny, když sukně, tak úzké nad kolena, kapsy jsou nutnost g) volné plátěné kalhoty, ale raději dlouhé široké sukně, řasené, nabírané h) úzké kalhoty, úzké sukně nad kolena

JAKÁ ENERGIE VÁM VYHOVUJE?

a) pomalá, detailní, klidná jistota b) rychlá, akční, mám ráda změnu c) klidná, pečlivá, mám ráda řád d) systematická, logická, přemýšlející e) v mém vlastním tempu, raději pomalejší, rozvážná f) podle toho, jak se vyspím, zvládnu rychlou, ráda odpočívám g) sdílecí, komunitní, hluboká h) zaměřená na mě, mám ráda na sebe upřenou pozornost

JAKOU SPOLEČNOST UPŘEDNOSTŇUJETE?

a) mám ráda společnost svých nejbližších, s nimi se cítím bezpečně b) potřebuju své kamarády a ráda se neustále seznamuju s novými lidmi c) potřebuju své blízké, ráda se o ně starám, společnost lidí mi nevadí d) nemám ráda velkou společnost, pokud se tam ocitnu, jsem ráda

v pozadí

e) mám ráda společnost, velké akce, užívám si tu hojnost lidí a charakterů f) zvládnu velkou společnost, ale jsem ráda sama, kde si můžu dělat, co

chci já

g) blízkost spřízněných duší je pro mě nutná, miluju stejně naladěné bytosti h) bytostně společnost potřebuju a miluju, když můžu být v jejím středu