Skip to main content

0041347

Page 1

Agatha Christie

Nakonec přijde

smrt K A LI B R

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 3

30.05.2020 13:08:40


Přeložila Lenka Uhlířová

Death Comes As the End Copyright © 1944 Agatha Christie Limited. All rights reserved. AGATHA CHRISTIE, the Agatha Christie Signature and the AC Monogram Logo are registered trade marks of Agatha Christie Limited in the UK and elsewhere. All rights reserved. This edition was published in 2020. Translation entitled NAKONEC PŘIJDE SMRT Copyright © 2020 Agatha Christie Limited. All rights reserved. ISBN 978-80-242-6709-8

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 4

30.05.2020 13:08:40


Profesoru S. R. K. Glanvillovi Milý Stephene, byl jsi to ty, kdo mi původně vnukl myšlenku umístit děj detektivky do starověkého Egypta. Bez tvé pomoci a tvého povzbuzování by tato kniha nikdy nebyla napsána. Chci ti říct, s jakou chutí jsem přečetla všechny ty zajímavé knihy, které jsi mi půjčil, a ještě jednou ti poděkovat za trpělivost, s níž jsi ­zodpovídal moje dotazy, a za čas a námahu, které jsi na to vynaložil. S jakým potěšením a zájmem jsem tuto knihu psala, už víš. Tvá oddaná a vděčná přítelkyně Agatha Christie

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 5

30.05.2020 13:08:40


AUTORČINA POZNÁMKA

Děj této knihy se odehrává v Egyptě na západním břehu Nilu poblíž Théb (staroegyptského Vasetu) kolem roku 2000 př. Kr., avšak na čase ani místě v příběhu nezáleží – jakýkoli jiný čas i místo by posloužily stejně. Inspiraci k zápletce a postavám jsem čerpala ze dvou nebo tří egyptských dopisů pocházejících z doby 11. dynastie, nalezených asi před dvaceti lety ve skalní hrobce naproti Luxoru expedicí Metropolitního muzea umění v New Yorku a přeložených profesorem (tehdy panem) Battiscombem Gunnem pro muzejní bulletin. Čtenáře by mohlo zajímat, že financování zádušní služby – v pradávné egyptské civilizaci zcela běžná záležitost – bylo principiálně velice podobné středověkým zádušním darům. Majetek se odkazoval zádušnímu knězi a na oplátku za to se očekávalo, že kněz bude udržovat hrobku zůstavitele závěti a o určitých svátcích v prů­běhu roku bude provádět oběti za klid nebožtíkovy duše. Výrazy „bratr“, „sestra“ v egyptských textech mívají význam „milenec“, „milenka“ a často jsou zaměnitelné s označením (7)

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 7

30.05.2020 13:08:40


AGAT HA C HR I S T I E

„manžel“, „manželka“. Stejným způsobem jsou užity i v této knize. Zemědělský kalendář starověkého Egypta, který tvořil pozadí rolníkova života, sestával ze tří ročních období po čtyřech měsících o třiceti dnech a doplněný o pět nadpočetných dní na konci roku byl používán jako oficiální kalendář. Tento „rok“ o 365 dnech původně začínal příchodem záplavových vod Nilu do Egypta, podle našeho počítání ve třetím červencovém týdnu, ale vzhledem k absenci přestupného roku se během staletí předbíhal, takže v čase našeho vyprávění byl oficiální Nový rok o šest měsíců dřív než začátek zemědělského roku, to jest v lednu namísto v červenci. Aby však byl čtenář ušetřen nutnosti soustavně brát ohled na oněch šest měsíců, jsou názvy ročních období, kterými pojmenovávám ­jednotlivé oddíly knihy, užívány podle tehdejších částí zemědělského roku: z­ áplavy od konce července do konce listopadu; s­ etba od konce listopadu do konce března a sklizeň od konce března do konce července. A. Ch. 1944

(8)

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 8

30.05.2020 13:08:41


ČÁS T PRVNÍ

Záplavy

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 9

30.05.2020 13:08:41


PRVNÍ KAPITOLA

Druhý měsíc záplav 20. DEN

Reniseneb stála a dívala se na Nil. Z dálky k ní doléhaly zvýšené hlasy jejích bratrů Ahmoseho a Sobka, kteří se hádali, jestli hráze na určitém místě bude třeba zpevnit, nebo ne. Sobek mluvil nahlas a sebejistě jako vždycky. Míval ve zvyku prosazovat své názory s nenucenou samozřejmostí. Ahmose mu odpovídal tichým, bručivým hlasem, ze kterého vyznívaly pochybnosti a znepokojení. Ahmoseho totiž něco znepokojovalo prakticky neustále. Byl ze synů nejstarší a během otcova pobytu na severních statcích ležela správa zdejšího hospodářství víceméně na něm, avšak jeho hřmotná, těžkopádná postava v sobě neměla vůbec nic ze Sobkova sebevědomí a lehkovážnosti. Ahmose vždycky jednal obezřetně, váhavě a měl sklony hledat potíže i tam, kde žádné nebyly. Takové hádky slýchávala Reniseneb už od raného dětství, a v jejích vzpomínkách zněly hlasy obou starších bratří přesně ( 11 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 11

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

jako teď. Zaplavil ji pocit bezpečí… Byla zas doma. Ano, vrátila se domů… Když se však ještě jednou podívala přes bledou, zářící řeku, zase se v ní cosi vzbouřilo a zaplavila ji vlna bolesti. Chaj, její mladý manžel, je mrtvý… Chaj se svou rozesmátou tváří a svalnatými rameny. Je v Usirově království mrtvých a ona, Reniseneb, jeho vroucně milovaná žena, tu zůstala opuštěná. Prožili spolu osm let – byla skoro ještě dítě, když k němu přišla –, a teď se vrací, ovdovělá, do otcova domu a s sebou už přivádí Chajovo dítě, malou Teti. V tuto chvíli se jí však zdálo, jako by odsud nikdy neodešla… Vítala tu myšlenku… Zapomene na celých těch osm let – tak naplněných bezmyšlenkovitým štěstím, teď přervaným, zničeným ztrátou a bolestí. Ano, zapomene na ně, vyžene si je z hlavy. Znovu se stane Reniseneb, dcerou Imhotepa, kněze zemřelých. Znovu se stane dívkou bez vlastních myšlenek, dívkou, která ještě nepoznala cit. Jak krutá byla tahle láska jejího manžela a bratra! Ošálila ji svou sladkostí. Reniseneb vzpomínala na svalnatá, bronzová ramena a rozesmátá ústa – a teď byl Chaj na cestě na onen svět, nabalzamovaný, zavinutý do obinadel a pod ochranou amuletů. V tomto světě už Chaj nikdy nebude plachtit po Nilu, chytat ryby a smát se do slunce, a ani ona už nebude ­ležet v jeho loďce s malou Teti na klíně a oplácet mu ú­ směvy… Nebudu na to myslet, zařekla se Reniseneb. Už je to pryč! Teď jsem opět doma a všechno je stejné, jako bývalo. I já budu zakrátko taková. Bude to znovu jako dřív. Vždyť i Teti už zapomněla. Hraje si s ostatními dětmi a zase se směje. Reniseneb se rázně otočila a vyrazila směrem k domu. Cestou minula několik oslů s nákladem, poháněných k říční­mu ( 12 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 12

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

břehu. Prošla kolem sýpek a hospodářských stavení a vstoupila branou na nádvoří. Bylo to utěšené místo. Rozložité sykomory vrhaly stín na umělé jezírko, obklopené kvetoucími olean­ dry a jasmíny. Právě teď si u něj hrála Teti s ostatními dětmi a jejich pronikavé, jasné hlásky se rozléhaly kolem. Na břehu stál altánek a děti se bavily tím, že běhaly dovnitř a zase ven. Reniseneb si všimla, že Teti si hraje s dřevěným lvem, který otevíral a zavíral tlamu, když se zatahalo za provázek. Tuhle hračku sama jako malá milovala. Znovu si vděčně pomyslela: Jsem zase doma… Nic se tu nezměnilo, všechno vypadalo jako dřív. Život tady byl bezpečný, stálý a ne­měnný. Teď sice tím dítětem byla Teti a ona jednou z mno­ha matek uzavřených ve zdech domu – ale princip, podstata věcí se nezměnily. K nohám se jí dokutálel míč, se kterým si hrálo jedno z dětí, a ona mu ho se smíchem hodila zpátky. Pak došla na verandu s pestrobarevnými sloupky a vy­dala se do domu. Prošla přes rozlehlou síň, zdobenou barevnými vlysy s motivy lotosů, vlčích máků a dalších květů, a zamířila do zadní části domu k ženským lož­nicím. K uším jí opět pronikly zvýšené hlasy a ona se znovu zastavila. S potěšením si vychutnávala staré známé zvuky. Satipej a Kait – hádají se jako vždycky! Dobře si vzpomínala na Satipejin hlas: zvučný, despotický a na­hánějící hrůzu. Satipej byla ženou jejího bratra Ahmoseho – vysoká, energická, výřečná žena a oním drsným, pánovitým způsobem i pohledná. Byla autorita sama – sekýrovala služebnictvo, na ničem nenechala nit suchou a čistě jen silou své osobnosti a soustavného lání dokázala zařídit i nemožné. Všichni se jejího jazyka děsili, a tak si raději pospíšili vyplnit, co jim nařídila. Ahmose měl pro svou ráznou, odhodlanou ženu ten nejvyšší obdiv, ačkoli se od ní sám nechal tyranizovat takovým způsobem, že to Reniseneb často přivádělo k zuřivosti. ( 13 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 13

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

Čas od času, v pauzách mezi Satipejinými vzrušenými větami, zazněl i tichý, umíněný hlas Kait. Tahle rozložitá žena s tuctovou tváří byla manželkou pohledného a veselého Sobka. Zpravidla se plně věnovala svým dětem a zřídkakdy mluvila o něčem jiném. Při každodenních hádkách se švagrovou spočívala Kaitina role v pros­tém opakování původního tvrzení, ať už bylo jakékoli, to vše s tichou, ale neústupnou zatvrzelostí. Nikdy nedávala najevo hněv ani nadšení a nikdy ani na okamžik nevzala v potaz jiný pohled na věc než ten svůj. Sobek měl k manželce obzvlášť blízký vztah a otevřeně s ní mluvil o všech svých záležitostech, neboť bezpečně věděl, že ho vyslechne, občas cosi konejšivě broukne na znamení souhlasu nebo nesouhlasu a nebude si pamatovat nic nevhodného, poněvadž její mysl během hovoru stejně bezpochyby prodlévá u nějakého problému spojeného s dětmi. „To je neslýchané, taková nehoráznost!“ ječela Satipej. „Kdyby měl Ahmose jen o něco víc odvahy než myš, nestrpěl by to ani minutu! Kdo tady má všechno na povel, když je Imhotep pryč? Ahmose! A jako Ahmoseho žena bych si já měla vybírat rohože a polštáře jako první. Ten otrok, ta černá hroší tlama, by měl –“ Přerušil ji těžkopádný, hluboký hlas Kait: „Ne, ne, beruško, necucej tu panenku. Koukej, tady máš něco lepšího – je to slaďoučké. No to je dobrota…“ „A co se tebe týče, Kait, ty v sobě nemáš ani špetku slušnosti, vždyť mě vůbec neposloucháš, vůbec neodpovídáš – chováš se odporně.“ „Ten modrý polštář byl vždycky můj… No koukni na tu maličkou – Anch zrovna zkouší chodit…“ „Ty jsi stejně pitomá jako ty tvoje děti, Kait, a to už je co říct! Ale takhle se z toho nevyvlečeš. Mám svoje práva, to ti povídám!“ ( 14 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 14

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

Reniseneb sebou trhla. Někde vzadu zaslechla tiché kroky. Bleskově se otočila a s pocitem dobře známého znechucení pohlédla na Henet. Henetin podlouhlý, hubený obličej se křivil do obvyklého podlézavého úsmě­vu. „Jak vidíš, Reniseneb, moc se tu toho nezměnilo,“ řekla. „Vážně nevím, jak ten Satipejin jazyk můžeme všichni snášet! Jistě, Kait se alespoň může ohradit. Ovšem všichni nemají to štěstí! Já ale své místo znám – a jsem tvému otci vděčná, že mi dává jídlo, šaty a střechu nad hlavou. Je to tak dobrý člověk! A já jsem se vždycky snažila dělat, co bylo v mých silách. Pracuju bez ustání – pomůžu s tím, pak zase s oním – a nečekám za to díky nebo vděčnost. To kdyby žila tvá drahá matka, bylo by všechno jinak. Ona mě dokázala ocenit. Byly jsme jako sestry! Taková krasavice to byla! Já svoji povinnost splnila a slib, který jsem jí dala, jsem dodržela. ‚Postarej se o děti, Henet,‘ řekla mi, když umírala. A já jsem svému slovu dostála. Vám všem jsem otročila a nikdy nečekala poděkování. Nevyžadovala jsem je, a ani se mi ho nedostalo! ‚To je jen stará Henet,‘ říkají, ‚ta se nepočítá.‘ Nikdo si mě neváží. A proč by měli? Jen se snažím být užitečná, to je všechno.“ Jako úhoř se podvlékla Reniseneb pod paží a vešla do místnosti. „Promiň, Satipej, ale ohledně těch polštářů jsem náhodou zaslechla, jak Sobek říká…“ Reniseneb vyrazila pryč. Stará nelibost vůči Henet v ní opět naplno vzkypěla. Zvláštní, jak Henet všichni svorně nesnášeli! Nejspíš za to mohl její kňouravý hlas, to, jak se ustavičně litovala, a občas i zlovolné potěšení, se kterým roz­ dmýchávala plameny hádek. A vlastně proč ne? pomyslela si Reniseneb. Nejspíš to je Henetin způsob, jak se pobavit. Život pro ni musí být dost ( 15 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 15

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

bezútěšný – a že dře jako soumar a nikdo jí nikdy ani nepoděkoval, to je pravda. Jenže Henet se nedá vyjádřit vděk, když upozorňuje na své zásluhy tak neodbytně, že to zmrazí jakoukoli vřelou odezvu, kterou by člověk snad mohl pocítit. Henet, napadlo Reniseneb, je jednou z těch, jejichž osudem je prokazovat oddanost druhým a nemít nikoho, kdo je oddaný jim. Na pohled byla nehezká, a k tomu ještě hloupá. A přece vždycky věděla, co se kde šustlo. Její nehlučná chůze, nastražené uši a bystré, pronikavé oči jí zaručovaly, že před ní nezůstane nic dlouho utajeno. Někdy si všechny svoje vědomosti nechávala pro sebe – a jindy zase obcházela jednoho po druhém, našeptávala a pak z pozadí s potěšením pozorovala výsledky svého donášení. Během času snad každý člen domácnosti žadonil u Imhotepa, aby se Henet zbavil, jenomže Imhotep byl k těmhle žádostem hluchý. Pravděpodobně byl jediný, kdo měl Henet rád, a ona mu jeho přízeň oplácela podlézavou, přímo psí oddaností, ze které se zbytku rodiny doslova zvedal žaludek. Reniseneb se na chvíli nejistě zastavila a zaposlouchala se do ještě vzrušenější hádky svých švagrových, která díky Henetiným poznámkám stále nabírala obrátky. Pak se pomalu vydala k malé místnosti, ve které jako obvykle seděla její babička Esa, obsluhovaná dvěma malými černými otrokyněmi. Dívenky jí předváděly nějaké lněné oděvy a Esa byla zcela pohroužena do jejich prohlížení, které prokládala shovívavým peskováním svých služtiček. Ano, všechno tu bylo pořád stejné. Reniseneb stála a poslouchala. Nikdo si jí nevšiml. Stará Esa se trochu scvrkla, ale to bylo asi tak všechno. Její hlas byl pořád stejný a věci, které říkala, byly pořád stejné, slovo za slovem skoro tak, jak si to Reniseneb pamatovala z doby před osmi lety, kdy sama odešla z domova. ( 16 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 16

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

Tiše vyklouzla z místnosti. Ani stařena, ani malé černé otrokyně si jí nevšimly. Reniseneb se na chvilku zastavila u otevřených kuchyňských dveří. Linula se z nich vůně pečených kachen a směs hovoru, smíchu a nadávek. V koutě čekala na očištění a uvaření hromada zeleniny. Reniseneb stála docela klidně, oči přivřené. Ze svého místa mohla slyšet všechno, co se v domě dělo. Doléhal k ní různorodý, proměnlivý hluk z kuchyně, vysoký, pronikavý hlas staré Esy, řezavý Satipejin jekot a velice nezřetelně i hluboký, vytrvalý kontraalt Kait. Změť ženských hlasů – klevetících, plísnících, vykřikujících, plných smíchu i stížností… Reniseneb najednou připadalo, že se tou neodbytnou, hlučnou ženskostí, která ji ze všech stran obklopovala, snad zadusí. Ženy – hlučné a věčně rámusící! Domácnost plná ženských, nikdy tichá, nikdy klidná, všechny neustále něco říkají nebo vykřikují, mluví o věcech, ale nikdy je neudělají! To Chaj – Chaj ve své loďce, tichý a všímavý, plně soustředěný na rybu, kterou se chystá nabodnout na své kopí… Úplný opak tohohle ustavičného kdákání, toho nikdy nekončícího hašteření. Reniseneb rychle vyšla z domu do horkého, průzračného ticha. Spatřila Sobka, jak se vrací z polí, a v dálce uviděla Ahmoseho stoupat k hrobce. Odvrátila se a vydala se vzhůru stezkou, vinoucí se po vápencových útesech, v nichž byla hrobka vytesána. Patřila velkému a vznešenému Meriptahovi a její otec byl služebníkem Ka zodpovědným za její udržování. Celý statek i veškeré pozemky tvořily součást daru hrobky. Když byl otec pryč, povinnosti kněze zemřelých připadly na jejího bratra Ahmoseho. Ve chvíli, kdy Reniseneb zvolna vystoupala po stezce až nahoru, se Ahmose právě o něčem radil s Horim, správcem, který se otci staral o obchody a jiné ( 17 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 17

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

záležitosti. Ti dva seděli v malé skalní komoře, jež sousedila s obětní síní hrobky. Skláněli se nad papyrem, který měl Hori rozložený na kolenou. Když dorazila až k nim, oba se na Reniseneb usmáli. Usadila se poblíž v malém kousku stínu. Svého bratra Ahmoseho měla vždycky velice ráda. Byl mírný, dobrosrdečný a k ní se pokaždé choval mile a láskyplně. Hori s malou Reniseneb také vždycky jednal s vážnou laskavostí a někdy jí opravoval i rozbité hračky. Když opouštěla otcovský dům, býval to zamlklý mladík s citlivými, obratnými prsty. Reniseneb si pomyslela, že i když teď vypadá starší, v podstatě se téměř nezměnil. Vážný úsměv, který k ní vyslal, byl úplně stejný jako v jejích vzpomínkách. „Sedmdesát tři bušlů ječmene s mladým Ipim…“ rozmlouvali spolu Ahmose a Hori tiše. „Dohromady to dává dvě stě třicet špaldy a sto dvacet ječmene.“ „Ano, ale ještě je tu cena za dřevo a za obilí se nakoupil olej v Perhaa…“ Hovor pokračoval. Reniseneb spokojeně seděla a nechala se ukolébávat tlumenými mužskými hlasy v pozadí. Zanedlouho se Ahmose zvedl a na odchodu podal Horimu svitek papyru. Reniseneb tam zůstala sedět s Horim. Oba mlčeli. Po chvíli se dotkla svitku a zeptala se: „To je od mého otce?“ Hori přikývl. „A co se tam píše?“ zeptala se zvědavě. Rozvinula papyrus a zahleděla se na znaky, které se jejímu necvičenému oku zdály bez významu. Hori se jí s lehkým úsměvem naklonil přes rameno a při čtení ukazoval na papyru prstem. Dopis byl formulovaný ( 18 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 18

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

ozdobným stylem profesionálního nennisovetského sestavovatele dopisů. „Služebník hrobky a majetku jejího, služebník Ka Imhotep praví: Kéž jste zdrávi jako ten, kdo jest obdařen milionem životů. Kéž jsou vám ku pomoci bůh Herišef, pán Nennisovetu, i všichni ostatní bohové. Kéž bůh Ptah naplní vaše srdce radostí, jakou se radují ti, kdo žijí dlouho. Syn mluví ke své matce, služebník Ka ke své matce Ese: Jak se ti daří, nacházíš se ve zdraví a v bezpečí? A k celé domácnosti: Jak se daří vám? K mému synu Ahmosemu: Jak se ti daří, nacházíš se ve zdraví a v bezpečí? Využij co nejlépe mé půdy. Snaž se co nejusilovněji, neustávejte v práci, dokud nebudete rýt nosem v hlíně. Viz, že když budeš přičinlivý, budu za tebe velebit boha –“ Reniseneb se rozesmála. „Chudák Ahmose! Určitě i tak pracuje do úmoru.“ Jak poslouchala otcovo nabádání, vytanul jí Imhotep živě před očima – pompézní, ustavičně se rozčilující muž, který věčně někoho napomíná nebo udílí pokyny. Hori pokračoval: „Pečuj dobře o mého syna Ipeje, slyšel jsem, že je nespokojený. A dbej, aby se Satipej chovala slušně k Henet. Nepouštěj to ze zřetele. Nezapomeň mi napsat, jak je to se lnem a s olejem. Střez mou úrodu – střez všechno, co je mé, protože tě za to budu volat k odpovědnosti. Jestli se má půda zaplaví, nesnáz dopadne na hlavu tvou i Sobkovu.“

( 19 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 19

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

„Otec je pořád úplně stejný,“ prohlásila šťastně Reniseneb. „Pořád si myslí, že když tady není, nikdo neudělá nic po­řádně.“ Nechala svitek vyklouznout z prstů. „Všechno je úplně stej‑ né,“ dodala zasněně. Hori neodpověděl. Vzal si list papyru a začal psát. Reniseneb ho nějakou dobu líně sledovala. Bylo jí až příliš dobře, než aby se jí chtělo mluvit. Po chvíli zasněně pronesla: „Bylo by zajímavé umět psát na papyrus. Proč se to neučí každý?“ „Není to nutné.“ „Možná to není nutné, ale bylo by to hezké.“ „Myslíš, Reniseneb? A co by se tím změnilo pro tebe?“ Reniseneb se na chvíli zamyslela. Pak pomalu pronesla: „Když se mě ptáš takhle, tak doopravdy nevím, Hori.“ „V tuto chvíli je na velkém hospodářství třeba jen několika lidí, kteří vládnou perem, ale představuji si, že přijde den, kdy jich po celém Egyptě budou armády,“ odpověděl Hori. „To bude dobře,“ opáčila Reniseneb. Hori pomalu odvětil: „Nejsem si tak jistý.“ „Proč si nejsi jistý?“ „Protože, milá Reniseneb, je tak snadné a stojí tak málo námahy zapsat deset bušlů ječmene nebo sto kusů dobytka nebo deset polí špaldy – a bude se zdát, že jen to, co je zapsáno, je skutečné a důležité, a písař začne pohrdat člověkem, který obdělává pole, sklízí ječmen a pěstuje dobytek. Jenomže pole a dobytek, ty jsou skutečné, nejsou to jen značky na papyru. A kdyby všechny záznamy a všechny svitky papyru došly zničení a písaři byli rozprášeni, ti, kteří se dřou a sklízejí, budou pokračovat, a Egypt bude stále žít.“ ( 20 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 20

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

Reniseneb se na něj pozorně zadívala. Pak pomalu řekla: „Ano, chápu, co myslíš. Jen věci, které můžeš vidět, dotknout se jich a sníst je, jsou skutečné… Napsat ‚mám dvě stě čtyřicet bušlů ječmene‘ neznamená nic, když ten ječmen doopravdy nemáš. Psát se dají i lži.“ Hori ji obdařil svým vážným úsměvem. Reniseneb najednou vyhrkla: „Jednou jsi mi spravil lva, pamatuješ? Už je to dlouho…“ „Ano, pamatuju, Reniseneb.“ „Teď si s ním hraje Teti… Je to ten samý lev.“ Zarazila se, a pak řekla prostě: „Když Chaj odešel k Usirovi, byla jsem moc smutná. Ale teď jsem se vrátila domů. Zase budu šťastná a zapomenu – protože všechno je tu stejné jako dřív. Vůbec nic se nezměnilo.“ „Opravdu si to myslíš?“ Reniseneb na něj vrhla zkoumavý pohled. „Co tím myslíš, Hori?“ „Myslím tím, že věci se neustále trochu mění. Osm let je přece jen osm let.“ „Tady se nic nezměnilo,“ opáčila rozhodně Reniseneb. „Pak tedy možná, že by se mělo něco změnit.“ „Ne, ne,“ odporovala mu vášnivě Reniseneb, „chci, aby všechno zůstalo stejné!“ „Ale ty sama už nejsi stejná. Nejsi tou Reniseneb, která odešla s Chajem.“ „Ale ano, jsem! A jestli ne docela, pak zase brzy budu.“ Hori potřásl hlavou. „Nemůžeš vrátit čas, Reniseneb. Je to stejné jako moje počty. Vezmu polovinu, pak k tomu přidám čtvrtinu, pak desetinu a pak čtyřiadvacetinu – a nakonec, jak vidíš, je z toho docela jiné množství.“ „Ale já jsem jenom Reniseneb.“ ( 21 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 21

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

„Jenomže Reniseneb k sobě po celou tu dobu něco přidávala, a tak se z ní postupně stávala jiná Reniseneb.“ „Ne, to ne. Vždyť i ty jsi úplně stejný, Hori.“ „Možná si to myslíš, ale není to tak.“ „Ale ano… A Ahmose je taky stejný, tak ustaraný a úzkostlivý, a Satipej ho úplně stejně tyranizuje a úplně stejně se hádá s Kait kvůli rohožím nebo korálkům, a až se za chvíli vrátím, budou se spolu zase smát jako nejlepší přítelkyně… I Henet se pořád plíží po domě, špicuje uši a kňourá o své oddanosti a moje babička, ta se zas handrkovala se svojí služtičkou kvůli nějakému kusu oblečení tak jako dřív! Všechno je tu úplně stejné! A až se zakrátko vrátí domů můj otec, strhne se zas náramný povyk. Otec bude křičet: ‚Proč jste neudělali tohle?‘ a ‚Měli jste udělat tamto!‘ a Ahmose se bude tvářit ustaraně a Sobek se bude smát a bude drzý. A otec bude rozmazlovat Ipeje, i když už mu je šestnáct, a ne osm, a vůbec nic nebude jinak!“ Zarazila se, u konce s dechem. Hori si povzdechl. „Nechápeš to, Reniseneb,“ namítl po chvíli jemně. „Někdy zlo přichází zvenčí a útočí tak, že to vidí celý svět, ale existuje i jiný druh zkázy, hniloba, která se rodí uvnitř – a navenek není vidět nic. Roste pomalu, den po dni, dokud není zkažený celý plod – rozežraný hnilobou.“ Reniseneb na něj zůstala zírat. Říkal to skoro nepřítomně, jako by vůbec nemluvil k ní. Znělo to spíš, jako kdyby přemýšlel nahlas. „Co tím chceš říct, Hori?“ vykřikla Reniseneb. „Naháníš mi strach.“ „Já sám mám strach.“ „Ale co jsi tím myslel? O jakém zlu jsi to mluvil?“ Podíval se na ni a najednou se usmál. ( 22 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 22

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

„Zapomeň, co jsem řekl, Reniseneb. Přemýšlel jsem o nemoci, která napadá obilí.“ Reniseneb vydechla úlevou. „To jsem ráda. Myslela jsem – já vlastně nevím, co jsem si myslela.“

( 23 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 23

30.05.2020 13:08:41


DRUHÁ KAPITOLA

Třetí měsíc záplav 4. DEN

I.

Satipej držela řeč k Ahmosemu. Mluvila vysokým, řezavým hlasem, který udržoval v podstatě stále tentýž tón. „Povídám ti, musíš se prosazovat! Když se nebudeš prosazovat, nikdy tě nikdo neocení. Tvůj otec řekne jenom: ‚Tohle se musí udělat a tamto se musí udělat a proč jsi neudělal to ostatní?‘ A ty pokorně posloucháš a při­kyvuješ a omlouváš se, žes nezvládl věci, které se podle tvého otce měly udělat – a bohové vědí, že to dost často bylo zhola nemožné! Otec se k tobě chová jako k dítěti – jako k malému, nezodpovědnému klukovi! Jako bys byl v Ipejově věku.“ „Otec se ke mně ani v nejmenším nechová jako k Ipe­jovi,“ opáčil Ahmose potichu. „To tedy opravdu ne,“ skočila Satipej po novém tématu, ( 24 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 24

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

ještě jedovatější než předtím. „Protože se k tomu rozmazlenému spratkovi chová jako učiněný hlupák! Ipej je den ode dne nesnesitelnější. Potlouká se tu s nosem nahoru, nedělá nic z toho, čím by mohl být užitečný, a když ho člověk o něco požádá, předstírá, že je to na něj moc těžké. Taková ostuda! A to všechno má jenom jeden důvod. On totiž ví, že tvůj otec mu vždycky vyhoví a vždy­cky se ho zastane. Ty a Sobek byste se proti tomu měli rázně postavit.“ Ahmose pokrčil rameny. „A k čemu by to bylo?“ „Já se z tebe zblázním, Ahmose – tohle jsi přesně ty! Nemáš žádného ducha! Jsi povolnější než ženská! Ať tvůj otec řekne cokoli, ty s ním okamžitě souhlasíš!“ „Já mám otce velice rád.“ „Ano, a on toho zneužívá! Ty jenom dál pokorně snášíš jeho obviňování a omlouváš se za věci, za které vůbec nemůžeš! Měl by ses ­nahlas ohradit a postavit se mu jako Sobek. Ten se nikoho nebojí!“ „Ano, ale vzpomeň si, Satipej, že jsem to já, na koho otec spoléhá, ne Sobek. Sobkovi otec nedůvěřuje, to mně vždycky přenechává veškeré rozhodování, ne jemu.“ „A proto by tě taky měl ustanovit právoplatným spoluvlastníkem celého hospodářství! Vždyť přece ty zastupuješ otce, když je pryč, ty vykonáváš v jeho nepřítomnosti povinnosti kněze zemřelých, všechno tu nechává ve tvých rukou – a stejně tu nemáš žádnou uznávanou pravomoc. Měla by se udělat náležitá smlouva. Vždyť už na to máš léta, jsi skoro ve středním věku. Není správné, aby se s tebou zacházelo pořád jako s dítětem.“ „Otec si ale rád řídí všechno sám,“ opáčil Ahmose pochybovačně. „Přesně tak. Blaží ho, že jsou na něm všichni v domě závislí – na něm a na jeho momentálních rozmarech. Už tak je ( 25 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 25

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

to špatné, a bude to ještě horší. Až tentokrát přijede domů, musíš se vzmužit a otevřeně s ním promluvit – musíš mu říct, že požaduješ písemnou smlouvu, že trváš na řádném zákonném postavení.“ „Nebude mě poslouchat.“ „Tak ho musíš přimět, aby tě poslouchal. Kdybych tak já byla muž! Já bych věděla, co dělat! Někdy mám pocit, že jsem si vzala plaza.“ Ahmose zrudl. „Uvidím, co zmůžu – možná, ano, možná bych mohl s otcem promluvit, poprosit ho –“ „Ne poprosit – ty musíš požadovat! Nakonec, máš ho přece v hrsti. Nemá, komu jinému by to tady všechno svěřil. Sobek je moc divoký a tvůj otec mu nedůvěřuje, no a Ipej je zas moc mladý.“ „Vždycky tu ale bude ještě Hori.“ „Hori není člen rodiny. Tvůj otec sice spoléhá na jeho úsudek, ale nikdy nesvěří úřad někomu, kdo není z jeho rodu. Jenže ty jsi takový tatínkův poslušný synáček. Slaboch jsi – místo krve ti v žilách koluje mléko! Vůbec nemyslíš na mě ani na děti. My nikdy nebudeme mít náležité postavení, až do Imhotepovy smrti!“ „Ty mnou snad pohrdáš, Satipej?“ otázal se jí Ahmose ztěžka. „Rozčiluješ mě.“ „Poslouchej, slibuju, že až otec přijede, promluvím s ním. Můžeš se spolehnout.“ „Ano – ale jak s ním promluvíš?“ zamumlala si Satipej pro sebe. „Jako muž – a nebo jako baba?“

( 26 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 26

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

II.

Kait si hrála se svým nejmenším dítětem, malou Anch. Holčička právě začínala chodit a Kait ji se smíchem povzbuzovala. Klekla si před ni a s rozpřaženýma rukama čekala, dokud se děcko nezakymácelo nejistě dopředu a na vratkých nožkách se nedobatolilo do matčina n ­ áručí. Právě předváděla pokroky batolete Sobkovi, když vtom si všimla, že ji manžel vůbec nevnímá, že jen zachmuřeně sedí a kaboní svou pohlednou tvář. „Sobku, no tak – ty ses nedíval. Vůbec nás nevidíš. Beruško, řekni tatínkovi, že je zlobivý kluk, když se na tebe nekouká.“ „Mám teď v hlavě jiné věci,“ odsekl jí Sobek podrážděně. „Je to tak – mám starosti.“ Kait si sedla na paty a odhrnula vlasy z širokého a hus­tého černého obočí, do kterého jí je zacuchaly prstíky malé Anch. „Proč? Děje se snad něco?“ zeptala se, ale duchem byla přitom ­napůl někde jinde. Spíš jen mechanicky zareagovala na Sobkovo sdělení. „Potíž je v tom, že se mi nedůvěřuje,“ vyrazil ze sebe nakvašeně Sobek. „Otec je už v letech, má směšně staromódní názory, ale cokoli se tu děje, musí se dít přesně podle něj – já nemůžu rozhodnout vůbec o ničem.“ Kait potřásla hlavou a neurčitě zamumlala: „Jistě, to je nepříjemné.“ „Kdyby jen měl Ahmose trochu víc ducha a podpořil mě, pak by možná byla nějaká šance, že otec přijde k ro­zumu. Jenomže ­Ahmose je takový třasořitka! Všechno, co mu otec nařídí, do puntíku vyplní.“ Kait cinkala před holčičkou šňůrou korálků. „To je pravda,“ broukla. ( 27 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 27

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

„A co se toho stavebního dřeva týče, řeknu otci, jak si polepšil, když jsem jednal podle svého úsudku. Bylo mnohem výhodnější nechat si zaplatit ve lnu než v oleji.“ „Určitě máš pravdu, o tom není pochyb.“ „Jenomže můj otec je ten největší paličák na světě. Všechno se musí dít tak, jak si to usmyslel on. Určitě bude vyvádět. Bude křičet: ‚Já jsem ti řekl, že ten obchod máš uzavřít v oleji. Nikdo tady neudělá nic pořádně, když jsem pryč. Ty jsi jenom pošetilý kluk, který se v ničem nevyzná!‘ Kolik si myslí, že mi je? Ani si nevšiml, že jsem teď v nejlepších letech, kdežto on už je za zenitem. Výsledkem těch jeho pokynů a věčného odmítání jakýchkoli neobvyklých transakcí je, že si nevedeme zdaleka tak dobře, jak bychom mohli. Bohatství se dá docílit jedině tak, že člověk občas zariskuje. Já mám kuráž i před­sta­ vivost – zato otci chybí obojí.“ „Ty jsi tak odvážný a chytrý, Sobku,“ vydechla Kait, ale oči přitom nespustila z batolete. „Ale tentokrát ode mě něco uslyší, jestli si troufne zase hledat chyby, nadávat a obviňovat mě! Jestli mi nenechá volnou ruku, půjdu. Odejdu odsud.“ Kait, která právě napřahovala ruce k dítěti, strnula a prudce se obrátila ke svému muži. „Chceš odsud odejít? A kam bys šel?“ „Kamkoli! Nechat se neustále tyranizovat a sekýrovat samolibým hnidopišským staříkem, který mi nedává vůbec žádný prostor, abych mohl ukázat, co dovedu, to už se nedá vydržet.“ „Ne,“ zarazila ho Kait ostře. „Já jsem proti, Sobku.“ Zůstal na ni zírat. Manželčin příkrý tón ho přiměl vzít na vědomí její přítomnost. Obvykle mu při jeho řečech dělala pouze jakýsi konejšivý doprovod, takže často zapomínal, že je také myslící, živou bytostí. ( 28 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 28

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

„Co tím chceš říct, Kait?“ „Chci říct, že nedopustím, aby ses zachoval jako hlupák. Celé hospodářství tady patří tvému otci – půda, plodiny, dobytek, pole se lnem, všechno! Až tvůj otec zemře, bude to naše: tvoje, Ahmoseho a našich dětí. Když se s otcem pohádáš a odejdeš, může rozdělit tvůj podíl mezi Ahmoseho a Ipeje – už teď si na Ipeje až moc potrpí. Ipej to ví a náležitě toho využívá. Nesmíš Ipejovi hrát do ruky. Tomu by se náramně hodilo, kdyby ses s Imho­tepem nepohodl a odešel. Musíme myslet na svoje děti.“ Sobek na ni nepřestával zírat. Pak se krátce, překvapeně zasmál. „Ženské jsou nevypočitatelné. Netušil jsem, Kait, že se umíš taky takhle rozparádit.“ „Nehádej se se svým otcem,“ naléhala dál Kait. „Neodmlouvej mu. Chovej se alespoň ještě chvíli rozumně.“ „Možná máš pravdu – jenomže takhle se to může táhnout roky. Otec by nás měl stanovit svými společníky.“ Kait zavrtěla hlavou. „To on neudělá. Až moc rád říká, že všichni jíme jeho chleba, že jsme na něm všichni závislí a že bez něj bychom nebyli nic.“ Sobek se na ni zvědavě podíval. „Ty mého otce nemáš moc ráda, Kait.“ Jenže Kait už se zase skláněla k batolícímu se děcku. „Tak pojď, zlatíčko – koukej, tady je tvoje panenka. Tak pojď, no jen pojď…“ Sobek se chvíli díval na její skloněnou černovlasou hlavu. Pak s udiveným výrazem ve tváři odešel.

( 29 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 29

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

III.

Esa poslala pro svého vnuka Ipeje. Hezký, nespokojeně vyhlížející výrostek stál teď před ní a ona si ho měřila zamlženýma očima, ze kterých vyzařovala inteligence, ačkoli vidět toho jimi bylo už jen pomálu. „Co to o tobě slyším?“ peskovala ho vysokým, pronikavým hlasem. „Prý ti žádná práce není dost vhod! Prý se chceš starat o býky, ale nechceš chodit s Ahmosem nebo dohlížet na poli! Kam bychom to ­přišli, kdyby si takový kluk jako ty diktoval, co bude nebo nebude ­dělat?“ „Já nejsem žádný kluk,“ opáčil Ipej vzdorně. „Teď už jsem dospělý muž a nestrpím, aby se se mnou zacházelo jako s dítětem! Každý si myslí, že mi může prostě uložit nějakou práci, a já do toho nemám co mluvit. A navíc ještě nemám ani samostatný příjem. Pořád jenom musím poslouchat Ahmoseho rozkazy. Kdo si vůbec Ahmose myslí, že je?“ „Je tvůj starší bratr, a když je můj syn Imhotep pryč, má tu všechno na starost.“ „Ahmose je hňup. Je pomalý a hloupý. Já jsem přece mnohem chytřejší než on. A Sobek je taky hlupák, i když se pořád vychloubá a plácá o tom, kdovíjak není chytrý! Otec v jednom dopise psal, že mám dělat jenom tu práci, kterou si sám vyberu –“ „Což není ovšem vůbec žádná,“ skočila mu do řeči stará Esa. „A že mi toho mají dávat víc k jídlu a k pití, a jestli otec uslyší, že nejsem spokojený a že se mnou nezacházeli dobře, bude se velice zlobit,“ dokončil s vychytralým úsměvem na rtech. „Jsi rozmazlený spratek,“ obořila se na něj Esa rázně. „A to taky povím Imhotepovi.“ ( 30 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 30

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

„Ale, babičko, to bys přece neudělala.“ Jeho úsměv se trochu proměnil. Působil teď spíš mazlivě, i když lehce přidrzle. „Ty a já, babičko, my jsme mozky celé rodiny.“ „Ty jsi ale nestydatý!“ „Otec na tebe dá – dobře ví, jak jsi moudrá.“ „Možná – vlastně ano, je to tak, ale nepotřebuju, abys mi to ty říkal.“ Ipej se rozesmál. „Měla bys radši být na mojí straně, babičko.“ „Co je tohle za řeči o nějakých stranách?“ „Velcí bráškové jsou náramně nespokojení, copak to nevíš? Jistěže víš. Vždyť ti Henet všechno donese. Satipej Ahmosemu káže dnem i nocí, kdykoli se jí jen připlete pod ruku. Sobek ze sebe zase udělal osla tím prodejem dřeva a teď se bojí, že otec bude zuřit, až to zjistí. Za rok nebo za dva se budu moct stát otcovým společníkem já, a ty víš, babičko, že otec mi splní všechno, co si budu přát.“ „Ty, nejmladší z celé rodiny?“ „Co záleží na věku? Otec má moc, všechny tady ovládá – jenže já zase umím ovládat svého otce.“ „Tohle jsou hanebné řeči,“ prohlásila Esa. „Ty přece nejsi hloupá, babičko…,“ vemlouval se dál Ipej. „Přece dobře víš, že můj otec, i přes všechna svoje velkohubá prohlášení, je ve skutečnosti slaboch –“ Náhle se zarazil, když si všiml, že Esa lehce pohnula hlavou a dí­vá se mu teď přes rameno. Ohlédl se a zjistil, že přímo za ním stojí ­Henet. „Tak Imhotep je slaboch?“ zapředla Henet svým rozbředlým, kňouravým hlasem. „Myslím, že ho příliš nepotěší, až uslyší, že jsi o něm říkal něco takového.“ Ipej se rychle, nervózně zasmál. ( 31 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 31

30.05.2020 13:08:41


AGAT HA C HR I S T I E

„Ale ty mu to přece nepovíš, že ne, Henet… No tak, Henet – slib mi, že… Má zlatá Henet…“ Henet sklouzla pohledem k Ese. „Samozřejmě, já nikdy nechci působit potíže – ty to víš…“ Kňourání teď přešlo spíš v kvílení. „Jsem vám všem přece tak oddaná. ­Nikdy nedonáším, jedině snad když si myslím, že je to moje povinnost…“ „Já jsem si jenom dělal z babičky legraci, to je celé,“ prohlásil Ipej. „A to taky sdělím otci. Bude mu jasné, že bych něco takového nikdy neřekl vážně.“ Úsečně Henet pokývl na pozdrav a vyšel z místnosti. Henet se za ním chvíli dívala. „Krásný hoch – krásný,“ řekla po chvíli Ese. „Jak už vyspěl! A jak srdnatě mluví!“ „Mluví nebezpečně,“ odsekla jí Esa. „Vůbec se mi nelíbí myšlenky, co se mu teď honí hlavou. Můj syn je k němu moc shovívavý.“ „A kdo by nebyl? Takový hezký chlapec.“ „Hezký je, kdo hezky jedná,“ odtušila Esa příkře. Na chvilku se odmlčela a pak ze sebe vypravila: „Henet – dělám si starosti.“ „Starosti, Eso? Co by tobě mohlo dělat starosti? Ostatně, stejně už brzy přijede pán, a pak bude zas všechno dobré.“ „Vážně bude? To jsem zvědavá.“ Znovu se odmlčela. Po chvíli se zeptala: „Je můj vnuk Ahmose v domě?“ „Před chvilkou jsem ho zahlédla. Šel směrem k verandě.“ „Jdi a řekni mu, že s ním chci mluvit.“ Henet odešla. Našla Ahmoseho v chládku na verandě obklopené pestrobarevnými sloupky a předala mu Esin vzkaz. Ahmose uposlechl výzvy okamžitě. Bez otálení se za ní vydal. ( 32 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 32

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

„Ahmose, Imhotep tu bude už velice brzy,“ spustila okamžitě Esa. Ahmoseho mírná tvář se rozjasnila. „Ano, už se na něj opravdu těším.“ „Je všechno nachystáno na jeho příjezd? Obchody jdou dobře?“ „Všechny otcovy příkazy byly vyplněny tak, jak jsem to jen dokázal zařídit.“ „A co Ipej?“ Ahmose si povzdechl. „Co se Ipeje týče, otec je k němu příliš shovívavý. To chlapci vůbec nesvědčí.“ „Pak to musíš Imhotepovi vysvětlit.“ Ahmose se zatvářil pochybovačně. „Já tě podpořím,“ prohlásila rozhodně Esa. „Někdy mi připadá, že všude číhají jen samé potíže,“ povzdechl si Ahmose. „Ale až se otec vrátí, všechno zas bude dobré. Pak bude moct rozhodovat sám. Je těžké jednat tak, jak by si přál on, když tu není – zvlášť když tu vlastně nemám žádnou pravomoc a jednám jen v jeho zastoupení.“ „Ty jsi hodný syn – oddaný a věrný,“ pronesla pomalu Esa. „A jsi i dobrý manžel, držíš se naučení, že muž má svou ženu vroucně milovat a dát jí domov, že má sytit její břicho a záda pokrývat rouchy, obstarávat jí vzácné masti, aby jimi pečovala o své tělo, a že má po celý život obveselovat její srdce. Ale existuje i jiné pořekadlo – a zní asi takhle: Běda muži, jemuž žena vládne! Být tebou, milý vnuku, vzala bych si tohle naučení k srdci…“ Ahmose se na ni zadíval. Polil ho temný ruměnec. Pak se odvrátil.

( 33 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 33

30.05.2020 13:08:41


TŘETÍ KAPITOLA

Třetí měsíc záplav 14. DEN

I.

Všude vládl shon – přípravy byly v plném proudu. V ku­ chyni už byly upečeny stovky bochníků a teď se pekly kachny. Vonělo to tam pórkem, česnekem a rozmanitým kořením. Ženy pokřikovaly a udělovaly příkazy, sloužící běhali sem a tam. Všude se šuškalo: „Pán – pán přijíždí…“ Reniseneb, která pomáhala plést věnce z vlčích máků a lotosových květů, cítila, jak jí srdce překypuje štěstím a vzrušením. Otec se vrací domů! V posledních několika týdnech nepostřehnutelně vplouvala zpět do svého starého života. Ten prvotní pocit čehosi cizího, neznámého už byl docela pryč. Určitě ho v ní vyvolala jen Horiho slova. Byla stejnou Reniseneb jako dřív – a Ahmose, Satipej, Sobek i Kait byli všichni ( 34 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 34

30.05.2020 13:08:41


N AKO N E C P Ř I J D E S MRT

také stejní – a teď tu byl shon a spousta povyku stejně jako před lety, když se konaly přípravy na Imhotepův návrat. Předcházela ho zpráva, že dorazí před soumrakem. Postavili tedy na břeh jednoho ze sloužících, aby je včas upozornil na pánův příjezd. Tu se náhle rozezněl jeho hlas – jasně a zřetelně volal domluvený signál. Reniseneb upustila květiny a vyběhla s ostatními ven. Všichni spěchali k přístavišti na břehu řeky. Ahmose a So­bek už tam byli i s hloučkem vesničanů, rybářů a ná­deníků z polí. Všichni vzrušeně vykřikovali a ukazovali. Ano, po řece se rychle blížil člun s velkou čtvercovou plachtou, kterou nadouval severní vítr. Kousek za ním plula ještě zásobovací lodice přeplněná muži a ženami. Zakrátko už Reniseneb rozeznala svého otce, jak sedí s lo­tosovým květem v ruce, a vedle něj jakousi ženu, snad zpěvačku. Jásot na břehu se zdvojnásobil. Imhotep zamával na uvítanou, lodníci začali přitahovat lana. Zazněly výkřiky „Vítej, pane!“ i děkování bohům za jeho šťastný návrat. O chvilku později už Imhotep stál na břehu, vítal se se svou rodinou a odpovídal na hlasité pozdravy, které si žádal dobrý mrav. „Chvála buď Sobkovi, zrozenému z Neity, který tě bezpečně převedl po vodě!“ „Pochválen buď Ptah, který tě přivádí sem k nám, na jih od zdí města Mennoferu!“ „Pochválen buď Re, který osvětluje Obě země!“ Reniseneb se tlačila dopředu. Všeobecné vzrušení ji nakazilo. Imhotep se důležitě napřímil a Reniseneb si najednou pomyslela: „Vždyť on je malý. Pamatuju si ho mnohem většího.“ Na chvíli ji zachvátilo cosi jako zděšení. Copak se její otec scvrknul? Nebo je na vině její vlastní paměť? Pamatovala si ho spíš jako velkolepou bytost, ustavičně se rozčilujícího tyrana, který uděluje rady napravo i nalevo ( 35 )

Nakonec_prijde_smrt_(velky_format)_07_(imprimatur).indd 35

30.05.2020 13:08:41


Turn static files into dynamic content formats.

Create a flipbook
0041347 by Knižní­ klub - Issuu