Issuu

Pavel Kosatík

100 X

100 x HAVEL 001 az 208.indd 3

VÁCLAV HAVEL

24.09.19 12:04

100 x HAVEL 001 az 208.indd 4

24.09.19 12:04

Václav Havel: po T. G. Masarykovi asi jediný český veřejný činitel, jehož myšlenky natolik vstoupily do našeho povědomí, že už si často ani neuvědomujeme jejich původ. Používáme je, ať o tom víme nebo ne, ať s nimi souhlasíme nebo ne. Možná že by se Václav Havel tou situací, kdyby ji mohl sledovat, bavil, možná že by si lehce zoufal. Z jeho díla totiž mají momentálně největší rezonanci věty a pojmy, jimž on sám žádnou zvláštní myšlenkovou brizanci nepřipisoval. Často se jednalo o hesla stvořená pro potřebu dané historické chvíle a doslova na poslední chvíli také vzniklá. „Nejsme jako oni.“ – Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.“ – „Naše země nevzkvétá.“ – „Blbá nálada…“ Václav Havel sám považoval ze svého díla za důležité spíš věty ukryté v esejích a divadelních hrách, napsaných v sedmdesátých a osmdesátých letech; ty pro sebe nejpodstatnější dál později rozvíjel v prezidentských projevech. Z úvah o tom, je-li možný „život v pravdě“, se například zrodila jeho představa „nepolitické“, někdy také „antipolitické“ politiky, kterou se snažil prosazovat i z pozice hlavy státu. Co Václav Havel chtěl svými myšlenkami říci, a hlavně jaký obsah si v nich můžeme najít dnes? Na to formou stovky komentářů k jeho výrokům hledá odpovědi tato kniha.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 5

24.09.19 12:04

„Dosavadní literatura a umění vůbec nebyly velikým vyjádřením naší podivuhodné doby v celé její složitosti, ale z velké části jen jejím bledým odvarem.“

Září 1956

avlovi rodiče asi žasli, když se v čase, kdy jejich staršímu synovi bylo patnáct šestnáct let, zjistilo, že z něj roste knihomol. Začínala padesátá léta, soudruzi, kteří v Československu vládli, s radostí popravovali jednoho svého soudruha za druhým a už vůbec se nepárali s tzv. třídními nepřáteli. Patřil k nim i Havlův otec, stavební podnikatel, jehož vina spočívala mj. v tom, že vybudoval luxusní vilovou čtvrť Barrandov včetně tamních Teras. Z toho víceméně vyplývalo, že jeho synové se nedostanou na žádnou vysokou, a nejspíš ani střední školu. A teď ten starší začal psát básně a tvrdit, že by chtěl být spisovatel. Bylo jasné, že v oficiální literatuře, jaká tehdy vycházela, nemůže prorazit, to mu však tolik nevadilo, o psaní románů o stavbě přehrad nestál. Spíš mu záleželo na tom, co jeho textům řeknou autoři momentálně zneuznaní jako Jaroslav Seifert, Vladimír Holan nebo generační skorovrstevník Jan Zábrana. Se skupinou stejně starých a zatím také 6

100 x HAVEL 001 az 208.indd 6

24.09.19 12:04

veřejnosti neznámých kamarádů, jako byli Josef Topol, Věra Linhartová nebo Jiří Kuběna, vytvořil neformální literární skupinu, která chvíli dokonce vydávala vlastní samizdat. A co čert nechtěl, v roce, kdy mu bylo dvacet, prorazil i na půdě oficiálního Svazu spisovatelů. Stalo se tak v čase milostivého režimního „tání“ po XX. sjezdu KSSS, který odhalením Stalinových zločinů na chvíli otřásl sebevědomím komunistů i v ČSR – takže například ve zmíněném svazu přestali kontrolovat, co mladí dělají. Měsíčník Květen, založený původně proto, aby tvorba mladých byla líp na očích, se vymkl z kontroly a svůj podíl na tom měl také Václav Havel: jeho text Pochyby o programu (míněno o ideovém zaměření Května), byl jeho prvním publikačním úspěchem vůbec. Hned napoprvé se mu podařilo téměř nemožné, přímo ve „tmě pod svícnem“ si řekl své: oficiální umělecký směr, socialistický realismus, odmítl s takovou samozřejmostí, jako by pro něj vůbec neexistoval. A dodal, že nikdo nemá autorům přikazovat, v jakém duchu mají psát. Svůj hlavní myšlenkový dynamit si však Havel schoval pro svazovou konferenci o mladé literatuře, která se počátkem listopadu 1956 sešla na Dobříši. Přednesl tam hlavní referát, v němž svou kritiku z Května ještě vyostřil. Neotiskli mu ho, naopak se o něj ve svazových Literárních novinách otřeli jako o toho, kdo má „sklon k apolitičnosti“. Ale od té – první – chvíle byli nuceni si ho zapamatovat – jako toho, s kým budou problémy.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 7

24.09.19 12:04

„Do Kutné Hory bez galoší ani Jaroš nedojde.“

1963

dyž se Václav Havel v roce 1959 vrátil z vojny, skoncoval s marnými pokusy o studium na vysoké škole a nastoupil jako kulisák v divadle: nejdřív u Jana Wericha v ABC a o rok později v právě založeném Divadle Na zábradlí. Přátelé, kteří radili, že se tak ocitne blíž kultuře než jako student filosofické fakulty, radili dobře. Divadlo bylo plné zajímavých lidí a ten nejzajímavější z nich, režisér a dramaturg Jan Grossmann, udělal z Havla divadelního autora. Grossmann chtěl divadlo, kam lidi budou chodit přemýšlet. Takový přístup byl v šedesátých letech možný a také Havlovi jako autorovi naprosto vyhovoval: vždycky měl blíž k myšlenkám než k metaforám. „Zábradlí“ se během pár let stalo nejen přední pražskou, ale i mezinárodně uznávanou scénou a Havel jeho prvním autorem, který se prosadil. Stalo se tak v roce 1963 absurdním dramatem Zahradní slavnost, které si získalo renomé jako hra, která si dělá inteligentní 8

100 x HAVEL 001 az 208.indd 8

24.09.19 12:04

legraci z bezobsažného jazyka většiny státního a stranického aparátu. Bylo to poprvé, kdy si Havel zvolil za své (jak se později mělo ukázat, vlastně celoživotní) téma jazyk – jako základní prostředek komunikace a zároveň jako celkem spolehlivého informátora o stavu, v jakém se společnost nachází (nebo nenachází). Bezobsažnost dobového jazyka mu dodávala informaci i o duševní kondici obyvatel. Většina Havlových hrdinů se pokoušela řečí nějakým způsobem vyjádřit sebe sama; to jediné, co jim však lezlo z úst stále znovu a znovu, byly fráze. „Dnes už není doba statických a neměnných kategorií, kdy A bylo jen A a B vždycky jen B; dnes dobře víme, že A může být často zároveň B a B zároveň A; že B může být B, ale i A a C; stejně jako C může být nejen C, ale i A, B a D; a že za jistých okolností může dokonce F být nejen O, Q, Y, ale třeba i Ř!“ Že člověk zpřetrhal své reálné vztahy nejen k současnosti, ale také k minulosti, napověděl způsob, jakým Havel ve hře zacházel s tzv. lidovou moudrostí. Po staletí tradovaná rčení, úsloví a pořekadla v sobě u Havla už neukrývají žádnou moudrost, ale jsou to stejné bláboly jako mozkové plody dnešních byrokratů. „Kdo se hádá o komáří řešeto, nemůže tančit s kozou u Podmokel.“ „Není možné střílet káňata a mít přitom v Berouně maštal.“ Člověku se z těch mouder až protáčely panenky, perspektivy ale byly neveselé. Pokud autentický jazyk neexistuje ve veřejném prostoru a nelze se k němu utéct ani do minulosti, jak tedy vlastně zůstat sám sebou? Havlova hra nebyla jenom dobovou společenskou agitkou a nebyla ani kritikou fráze, která ničí moderní svět bez rozdílu politických systémů. Vyplývalo z ní, že řešení neleží mimo člověka, ale že záleží na tom, jak vážně nebo nevážně člověk zachází sám se sebou.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 9

24.09.19 12:04

„Každý dobrý spisovatel ví sám nejlépe, co je jeho úkolem. Svaz spisovatelů by měl pouze zajišťovat, aby spisovatelé a časopisy mohli plnit co nejlépe úkoly, které si před sebe – sami – kladou.“

Červen 1965

polovině 60. let už na sebe Václav Havel mohl být celkem pyšný. Na režimu, který ho, coby syna ze špatné rodiny, chtěl udržet stranou všech pozic, si vyvzdoroval status jednoho z nejznámějších mluvčích generace. Vystudoval vysokou školu, byť trochu jinou, než si přál, stal se respektovaným dramatikem. Z hlediska postavení ve společnosti však hlavním úspěchem asi bylo to, když ho v roce 1965 přijali za člena Svazu spisovatelů. Ten, kdo byl členem svazu, se podílel na moci, které svaz coby převodová páka ÚV KSČ požíval – i když si přitom o celém tom systému, tak jako Havel, myslel jen to nejhorší. Ocitl se jako vetřelec ve světě, do něhož jednak patřil (jako velmi dobrý tvůrce), jednak nepatřil (jako člověk, který za žádnou cenu nechtěl provozovat tradiční svazovou politiku). Na schůzích se tak stal mluvčím nejrůznějších nezávislých zájmů, nejčastěji generačních. Když v roce 1964 vznikl první programově nemarxistický literární 10

100 x HAVEL 001 az 208.indd 10

24.09.19 12:04

časopis Tvář, jehož odbojní autoři (Bohumil Doležal, Jiří Gruša, Petr Kabeš, Jan Lopatka, Emanuel Mandler, Jiří Pištora ad.) se rozhodli ignorovat nejen socialistický realismus, ale rovnou také vedoucí úlohu strany, stal se Havel po čase předsedou redakční rady. Jako jediný člen svazu mezi nimi mohl „zaštiťovat“ odbojnou existenci časopisu ve vyšších svazových grémiích. Z této pozice také vystoupil na spisovatelské konferenci v červnu 1965, odkud pochází jeho úvodní citát. Kritik probíhající společenské degradace jazyka čím dál víc zjišťoval, že do tohoto procesu je plně zapojena také instituce, která by naopak měla jazyk a jeho svobodu bránit: spisovatelská organizace. Ale na svazových schůzích slýchal stejné retardující žvanění jako všude jinde. Instituce, která tu a tam v minulosti zažila i chviličky, kdy mohla být pyšná na svou odvahu (třeba na II. sjezdu v roce 1956, kde pro celý národ památným způsobem vystoupili básníci Jaroslav Seifert a František Hrubín), při pohledu zevnitř fungovala jako jakási zvláštní odborová organizace. Na schůzích se debatovalo ve stylu: všichni se potřebujeme psaním nějak uživit, tak si ten cíl nekomplikujme, nevyhledávejme zbytečné problémy a spolupracujme na nalezení řešení, jak na to. Tento sousedsko-soudružský způsob řeči Havel absolutně nesnášel, a tak nebylo divu, že se právě do něj na zmíněné konferenci obul. „Jakmile začneme navzájem přimhuřovat oči nad tím, co se nám vzájemně na našem psaní nelíbí, jakmile začneme uhýbat od svých vnitřních norem, přizpůsobovat se jeden druhému, smlouvat vzájemně se svými poetikami, postavíme se každý sám proti sobě…“ Ještě byl na ně pořád hodně mladý, ještě si pořád neuvědomovali, jakou má sílu. Ale jeho slova už i mezi nimi začínala pracovat.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 11

24.09.19 12:04

„Ptydepe“

1965

eorge Orwell v antiutopickém románu 1984 popsal svět, v němž moc promlouvá k obyvatelstvu prostřednictvím newspeaku, uměle vytvořeného jazyka, který na rozdíl od angličtiny nenabízel svým uživatelům žádné možnosti, jak vládnoucí moc kritizovat. Novořeč (souhlasíme-li s tezí, že podstatná část myšlení má slovní podobu) umožňovala jen takové způsoby myšlení, jež byly povoleny státem. Jazyk byl zredukován na vyjádření těch nejjednodušších skutečností a stavů. Pro označení situací, které stát považoval za podstatné, byla navíc stvořena slova nová. Typické bylo například slovo „doublethink“, určené k označení takového stavu mysli, kdy je člověk schopen ztotožnit se se dvěma opačnými názory najednou. Newspeak se tak stal jazykem mocných: promlouvala jím média a kromě nich i všichni, kdo chtěli v režimu Orwellova románu udělat snadnou a bezproblémovou kariéru. 12

100 x HAVEL 001 az 208.indd 12

24.09.19 12:04

Také Václav Havel ve své druhé (podle data napsání však de facto první) hře Vyrozumění použil umělý jazyk. Jeho ideu však převzal nikoli od Orwella, ale od svého bratra. Na konci padesátých let, dávno předtím, než se stal odborníkem na počítače, zabýval se Ivan Havel nápadem napsat divadelní hru ve vymyšleném, a tedy divákům nesrozumitelném jazyce. Její fragment se dostal ke staršímu bratrovi, který nejenže ho použil ve Vyrozumění, ale nechal si od Ivana vypracovat celou gramatiku této řeči, jež dostala název ptydepe. Její základní vlastností bylo, že se jednotlivá slova od sebe měla co nejvíce lišit – což znamenalo, že musela být tvořena co nejméně pravděpodobnými kombinacemi písmen. Jinými slovy, slova v jazyce ptydepe musela být hodně dlouhá. Například k označení „rorýse říčního“ nový jazyk potřeboval 319 písmen. Zrodil se jazyk jako doklad triumfující a zároveň šílící racionality. Lingvista Lubomír Doležel, který měl v programu k premiéře hry srovnat havlovský umělý jazyk s oficiálním jazykem úředním, zjistil, že se obě řeči nápadně podobají. Téma bylo ve Vyrozumění dovedeno k dokonalosti tím, že ptydepe je v závěru hry nahrazeno novým a dokonce ještě dokonalejším jazykem, chorukorem. V protikladu k ptydepe je však chorukor budován na principu slov co nejvíce si navzájem podobných. Triumf lingvistického rozumu se v Havlově hře rovnal bláznovství: nový abstraktní jazyk byl podstatně komplikovanější než egyptské hieroglyfy. Byl tak složitý, že se nedal vůbec naučit, nedalo se v něm číst, psát, ani mluvit. Z hlediska rozumu byl přesto dokonalý. Havlova hra byla o tom, že hledisko rozumu, oproštěné od hledisek ostatních, může být lidstvu pěkně na levačku.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 13

24.09.19 12:04

„Než zvolat tisíc odvážných slov, z nichž je pak postupně devět set odvoláno, je asi lepší zvolat jich jenom sto, nicméně stát za všemi opravdu do konce.“

28. června 1967

IV.

sjezd spisovatelů vstoupil do dějin především díky statečnému vystoupení několika spisovatelů, většinou členů komunistické strany, kteří nesouhlasili s konformním vedením svazu (a též s konformní přípravou sjezdu), takže hned v první sjezdový den rozvrátili očekávaný program. Milan Kundera, který měl přednést přehled svazové činnosti od posledního sjezdu v roce 1963, předstoupil místo toho s vlastním nekonvenčním zamyšlením nad nesamozřejmou rolí malého národa v moderních dějinách. Oživil provokativní otázky po smyslu národní existence, které v roce 1886 nezapomenutelným způsobem vznesl esejista H. G. Schauer, a udal tím sjezdu úplně jiný tón, než přítomní zástupci ÚV KSČ, v čele s momentálním šéfideologem Jiřím Hendrychem, čekali. Ke Kunderovi se přidal Pavel Kohout, který se opřel do cenzury a využil sjezdové tribuny k tomu, aby přečetl dopis Alexandra Solženicyna, spisovatele doma v Sovětském svazu 14

100 x HAVEL 001 az 208.indd 14

24.09.19 12:04

přísně zakázaného. Poté, co se proti cenzuře vyslovili ještě Alexandr Kliment a další, nasadil druhý sjezdový den korunu všemu Ludvík Vaculík, který svůj projev na téma vztahu spisovatelů a moci završil sdělením, že vlastně vůbec neuznává vedoucí úlohu strany v kultuře. Nechce se dohodnout. Václav Havel, který druhý den jednání vystoupil nedlouho před Vaculíkem, si připravil na pohled relativně méně výbušné téma příspěvku. Jako člen svazu spisovatelů od roku 1965 už znal ze zkušenosti jeho aparát. Na schůzích a poradách, které si musel odsedět, celou dobu sledoval, jaký je vztah mezi rétorikou svazového vedení a účinky tak velikého množství pronášených slov. Zjistil, že malý. Byl tak ještě kritičtější než řečníci prvního dne, Kundera a spol., neboť vlastně zkritizoval i je. Nemilosrdně zkonstatoval, že odvážně se mluvilo i na předchozích sjezdech, leč bez výsledku. II. sjezd v roce 1956 navrhl řešit rozbouřenou situaci v členských řadách založením měsíčníku Květen, který byl v roce 1959 zlikvidován. III. sjezd v roce 1963 navrhl uklidnit rozbouřenou mladou spisovatelskou generaci založením časopisu Tvář, který však od zákazu v roce 1965 též neexistoval, atd. Svaz podle Havla naprosto nebyl onou bojovnou organizací, na jakou se dalo soudit z předchozích vystoupení pár odvážných jedinců. Ve skutečnosti jeho pozici definovala snaha v zájmu hladkého provozu zardousit každou novou myšlenku, sotva se objeví. Větou citovanou v úvodu Václav Havel vyhmátl to podstatné, i pro budoucnost. Zdaleka ne všichni, kdo se například v bezprostředně následujících letech 1967–1969 prsili na spisovatelských tribunách, se svou odvahou přežili i do dob normalizace. Co je důležitější: neiluzivní skutečnost, nebo její slovní fasáda? Vždy budou existovat dvě různé skupiny lidí, které na to budou mít dva různé názory.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 15

24.09.19 12:04

„Beskydy! Beskydy! Nic jiného mi neumíš říct!“

1968

řetí Havlova hra Ztížená možnost soustředění, uvedená v Divadle Na zábradlí v premiéře v dubnu 1968, byla jeho zatím nejhlubší sondou do partnerských vztahů. Komedií o muži mezi dvěma ženami, neschopném rozhodnout se pro kteroukoli z nich, Havel předpověděl leccos ze svých pozdějších vlastních osudů, ale především na řeč těchto vztahů použil stejně nemilosrdné hledisko, jako když v předchozích hrách analyzoval vyjadřování příslušníků stranického aparátu. Kde lépe ukázat pokleslost odcizených vztahů v soudobé společnosti než tam, kde na nich nejvíce záleží, tj. v partnerství? Jak muži, tak ženy působí v prvních třech Havlových hrách jako karikatury obou pohlaví. Jako by nakonec nic na světě nebylo tak banální jako partnerské vztahy. Až k nesnesení neautentická milostná řeč Marie a Grosse, hrdinů Vyrozumění, z nich dělá loutky, lidi závislé myšlením na někom jiném. Mluví k sobě a jednají jeden s druhým jak dva roboti. Tytéž vzta16

100 x HAVEL 001 az 208.indd 16

24.09.19 12:04

hové trapnosti ostatně prožívají i četné postavy Havlových her z pozdější disidentské doby. Základem milostného života je ve všech těchto hrách flirt. Tedy vztahový experiment, komunikace s nezávazným citovým či erotickým podtextem. Ta nezávaznost opět vypovídá o hrdinech havlovského světa všechno: za nic na světě by nešli do vztahu, protože jak by také loutky neschopné vlastního myšlení mohly vytvořit vztah? City zásadně chybí, vše spěje co nejkratší cestou k tomu, dostat dotyčnou či dotyčného do postele, kde pak stále tytéž neautentické pohyby zkopírují neautentický průběh předchozí řeči. Lidé jsou si ve svých vztazích vesměs lhostejní, zjistil v hrách ze šedesátých let Václav Havel. Nedokážou však tuto krutou pravdu o sobě přijmout, takže všechny ty fráze, které chrlí a jimž jsou vystaveni, prožívají, jako by šlo o autentická citová vyznání. Hrdina Ztížené možnosti soustředění Huml (možná ne náhodou bylo toto příjmení tolik podobné Havlovu) dokáže tímto způsobem jakž takž ovládat a kontrolovat hned čtyři ženy najednou, manželku, milenku, sekretářku a vědkyni-intelektuálku. Všechny tyto „vztahy“ uvádí do chodu on sám, aniž dokáže kterékoli z oněch žen dát to, oč jim jde, totiž sebe sama. Ve skutečnosti je od začátku do konce všechny manipuluje, jedné vypráví, co dělá s druhou, třetí poštve proti čtvrté atd. Výsledkem je naprostý chaos, který Huml způsobí, ale těžko to mohlo dopadnout jinak, protože celá jeho mysl je chaotická. Nakonec ze všech těch životů plných emocí zbude jen vzpomínka na Beskydy, která, když na scéně padne, způsobí, že diváci se mohou utlouci smíchy. Jak je možné, že jsme se sami sobě uvnitř natolik vzdálili? Co to s námi ten moderní svět udělal? Většina Havlových postav u této otázky zůstane a odvahu zabývat se prolhaností vlastní existence nenajde. Pokud se něčeho doberou, tak většinou jenom podobného zvolání, jakým obšťastní diváky Sládek, hrdina hry Audience a v žádném případě ne mudrc: „Je to všechno na hovno.“ 17

100 x HAVEL 001 az 208.indd 17

24.09.19 12:04

„O demokracii lze vážně mluvit jen tam, kde má lid možnost svobodně si zvolit, kdo mu má vládnout. Což předpokládá existenci aspoň dvou souměřitelných alternativ.“

4. dubna 1968

ovaní členové strany byli ke konci šedesátých let už skoro zvyklí na to, že se z Havlových úst ozývají jen samé z jejich hlediska nehorázné myšlenky. Ta z počátku pražského jara 1968 jim přesto musela vyrazit dech. Byla totiž v totalitním režimu myšlenkou dokonale kacířskou: Václav Havel žádal vytvoření nové politické strany, která by vstoupila do soutěže se stranou komunistickou, stala se jí opozicí. Článek se podle toho i jmenoval: Na téma opozice. Dané slovo dosud v režimu Antonína Novotného, ale i Alexandra Dubčeka bylo tabu. Uskutečnil snad Klement Gottwald puč v únoru 1948 jen proto, aby si jeho pohrobci nechali moc zas vyrazit z rukou? Copak neměl ten, komu nestačila samotná KSČ, na výběr paletu ostatních stran, spolupracujících v režimu Národní fronty? A to ještě skalní komunisté netušili, že se stejným požadavkem jako Havel přijdou zanedlouho i někteří jejich vlastní soudruzi. I z nitra 18

100 x HAVEL 001 az 208.indd 18

24.09.19 12:04

komunistické strany, nejen zvenčí, v roce 1968 zazněly hlasy po obnově nezávislé sociální demokracie, která zanikla svým nuceným sloučením s KSČ v červnu 1948. Pokud bylo pro KSČ nebezpečím, aby jako její konkurence vznikla nějaká liberálně demokratická strana, rozštěp levice se jevil jako perspektiva ještě horší. Myšlenka politické plurality se pak stala jednou z nosných idejí pražského jara, uvnitř komunistické strany i mimo ni. To kvůli obavám, že by taková pluralita snad mohla být prosazena, biľakovci napsali do Moskvy svůj smutně proslulý „zvací dopis“. To proto vojska cizích armád v srpnu 1968 okupovala Československo. Přemýšlet o opozici bylo, jak řečeno, kacířstvím, poslat kacíře na popraviště nebo alespoň do dlouholetého žaláře však v čase obrodného procesu nebylo dost dobře možné. Uvnitř KSČ se tedy vymýšlely různé důvody, proč ustavení nové strany není rozumné. K demokratizaci veřejného života prý bude stačit to, co v zásadě už je, tedy vnitřní opozice v řadách KSČ. Opoziční roli prý také nemusí hrát hned strany, postačí význační jednotlivci. Do jisté míry by mohly roli opozice sehrát i strany a organizace sdružené v Národní frontě, jak už to bylo zmíněno. Bylo to jedno z mála období v Havlově životě, kdy se projevil jako zastánce politických stran, tedy jako obhájce tradičního politického života. Později, až do roku 1989, ale často i potom, Havel obviňoval strany z přebujelého partajnictví a vymýšlel jakékoli formy politiky, jen aby se nutnosti spolupráce se stranami mohl vyhnout. Článek z doby pražského jara je z tohoto hlediska v jeho díle i myšlení výjimkou.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 19

24.09.19 12:04

„Kdyby byl nepřišel Únor, byl bych pravděpodobně vystudoval řekněme anglické gymnázium, odtud bych přešel na filosofickou fakultu, chodil bych na přednášky profesora Černého, vystudoval bych, měl bych, ničím si to nezaslouživ, sportovní mercedesku a byl bych nejspíš něco mezi vzdělaným člověkem, nepoměrně vzdělanějším, než jsem dnes, a příslušníkem zlaté mládeže.“

1968

dyž se uprostřed pražského obrodného procesu Václav Havel na dotaz A. J. Liehma zamýšlel nad paradoxním průběhem svého dosavadního života, popisoval vlastně osud, jaký spolu s ním zažívaly statisíce obyvatel jeho země. Stát ve střední Evropě si ve XX. století sotva mohl stěžovat na nadbytek poklidných období. Bylo to naopak: málokterý člověk, který zde v životě vytvořil nějaké dílo, se dočkal jeho pokračování a rozvoje i v dalších generacích. Co bylo pro jednu generací ctností, za to byli často lidé už o pár let či desítek let později zavíráni do vězení. V roce, kdy Havel v interview odpovídal na otázky A. J. Liehma, choval opatrnou naději, že politické procesy přivedené na svět v čase tzv. pražského jara obnoví v zemi stabilitu. V této naději se spolu 20

100 x HAVEL 001 az 208.indd 20

24.09.19 12:04

s ostatními Čechy zklamal. Za celé XX. století se v zemi nakonec vystřídalo celkem sedm režimů, z nichž ten nový vždy znamenal popření předcházejícího. Třicet let poměrné stability, kterou země zažívá od roku 1989, představuje nejdelší takové období od vzniku Československa. Havel nelhal, když v roce 1968 přiznal, že s ním rodiče měli původně jiné plány. Jako potomek významné pražské podnikatelské rodiny byl skutečně v dětství vychováván pro život, který měl odpovídat statusu jeho společenské třídy. „Osud“ však chtěl jinak, komunisté po roce 1948 rozhodli, že potomkům buržoazních rodin, jako byl on, má být odepřen přístup ke vzdělání, aby se náhodou do popředí znovu nevyšvihl nějaký třídní nepřítel. Tomu se nakonec díky Havlově pracovitosti a houževnatosti zabránit nepodařilo, Havel si cestu ke vzdělání vybojoval, byť v jiných oborech, než původně chtěl. A ve své „náhradní“ a nikým nepředpokládané kariéře dramatika a spisovatele dosáhl světových úspěchů – mnohem větších, než jaké by asi získal, kdyby se jeho život vyvíjel „správně“. Nebylo tedy divu, pokud Havel už v roce 1968 žasl, když se ohlížel za paradoxním průběhem svého dosavadního života. Pozdější roky a desetiletí mu důvodů k úžasu přinesly ještě mnohem víc. Je úchvatné, jak si nás, navzdory všem výchozím pravděpodobnostem a očekáváním, život nakonec vždycky zformuje podle svého. Skoro by se chtělo věřit ruskému úsloví, že „tlak budí protitlak“, které zastával třeba spisovatel Solženicyn a podle kterého se tvorbě a tvůrčím duchům nejlíp daří v atmosféře společenských represí. Vynikající díla naštěstí nevznikala jen v režimech, jako je Rusko či Sovětský svaz. K tomu, aby člověk začal tvořit, postačí, rozezvučí-li v něm skutečnost jeho vnitřní hlas, tlak netlak.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 21

24.09.19 12:04

„Byl to jediný týden snad od roku 1938, kdy byl národ opravdu jednotný, kdy byli všichni stateční, kdy se mluvila úplná pravda, kdy byli lidi k sobě ohromně slušní, kdy se přirozenými vůdci stávali ti nejchytřejší, kdy existovala skutečná demokracie, zmizely všechny sociální přehrady a já nevím co všechno ještě… Jakási hodinka pravdy.“

2. října 1968

ětšinu roku 1968 prožil Václav Havel mimo „první linii“ tehdejšího politického boje. Šlo z velké části o souboj různých frakcí uvnitř komunistické strany, který se ho přímo nedotýkal, neboť nebyl jejím členem. V období pražského jara sice vystupoval veřejně a vyslovil se například pro založení opoziční (nekomunistické) strany, většina jeho veřejné činnosti se však v tom roce odehrávala na půdě Svazu spisovatelů. Tam mohl zvednout zápas, ke kterému se připravoval léta a který spočíval ve snaze přeměnit svaz z „převodové páky“ ústředního výboru KSČ v organizaci, která by spisovatelům neukládala úkoly, ale začala by skutečně sloužit jejich zájmům, a to i politickým. Tak se Havel během „pražského jara“ zasazoval o rehabilitaci spisovatelů, kteří byli v minulém období pronásledováni, a usiloval o to, aby se domů, minimálně prostřednictvím svých nově vydaných textů, navrátili autoři žijící od roku 1948 v exilu. 22

100 x HAVEL 001 az 208.indd 22

24.09.19 12:04

Na jaře 1968 Havel strávil několik týdnů ve Spojených státech, kde vedl hovory s českými politickými i literárními exulanty, Petrem Zenklem počínaje a Ferdinandem Peroutkou konče. A chtěl tyto rozhovory začít publikovat ihned, jakmile to poměry umožní. Což, jak doufala většina členů i nečlenů strany, se mělo stát po chystaném zářijovém XIV. sjezdu KSČ, který měl zrušit vedoucí úlohu strany. Sjezd se však nekonal, místo něj v srpnu přijely tanky, a před Havlem vyvstal zas další horizont nečekaných úkolů. Invaze ho zastihla v Liberci; tam také prožil následující týden, kdy země, zbavená stranických vůdců (kteří dílem dobrovolně, dílem na základě zatčení vedli se Sověty jednání v Moskvě), zůstala vydaná na pospas svému osudu. Liberec byl jedním z měst, kde měla okupace zvlášť krutý průběh, vyžádala si 9 lidských životů a do lidské paměti se natrvalo vryly filmové záběry tanku najíždějícího do domů na hlavním náměstí. Havel, s přítelem hercem Janem Třískou po boku, prožil ony dny v libereckém rozhlase (sám psal plamenné projevy, Tříska je do éteru předčítal). Do smrti nezapomněl na fascinující lidskou jednotu, kterou v těch dnech všude okolo sebe zažíval (o tom také pojednává úvodní citace z dopisu Medě Mládkové). Tehdy pochopil, že světlo často přichází právě z nejtemnější tmy. Že jakkoli se situace jeví beznadějná, to dobré v lidech se může projevit zcela nečekaně. Onen srpnový týden, jehož smyslem bylo vyjádřit podporu čs. vůdcům, jednajícím v Moskvě, skončil jejich návratem. Dubček a spol. přivezli kapitulaci, ke které navíc ani neměli odvahu se přiznat. Důvěra v ně vložená se minula účinkem. Havel to nesl možná lépe než jiní, jeho nadšení pro pražské jaro mělo celou dobu meze dané opatrností.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 23

24.09.19 12:04

„Budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem.“

Únor 1969

a konci neklidného roku 1968 otiskl týdeník Svazu spisovatelů Listy úvahu Milana Kundery Český úděl. Redakce si ji objednala pro čtenáře k Vánocům s tím, že spisovatel se měl pokusit o útěšnou bilanci roku, který po úvodním nadějném nakročení nakonec mnoho optimismu do budoucna nepřinesl. Kundera vyhověl a napsal text, v kterém se snažil vyzdvihnout heroičnost pražského jara, jež prý, navzdory porážce, imponuje celému světu. Ten i nadále hledí k Čechoslovákům jako k těm, kdo nabídli světu možnost vysněné třetí cesty mezi kapitalismem, nenáviděným jedněmi, a socialismem, odmítaným druhými. Václava Havla přiměl Kunderův text k razantní reakci. Došlo k polemice, jedné z nejinvenčnějších v novodobých českých dějinách, do níž se dále zapojili Karel Kosík, Emanuel Mandler, Lubomír Nový, Jaroslav Střítecký a Milan Uhde. Havel se k úspěchům pražského jara 24

100 x HAVEL 001 az 208.indd 24

24.09.19 12:04

postavil skepticky. Češi a Slováci podle něj v roce 1968 neudělali nic víc, než že se pokusili odstranit zločinný režim, který předtím, od roku 1945, velká část z nich sama svědomitě budovala. Nejsou tedy průkopníky, ale za západním světem spíš trochu komicky klopýtají. A protože k onomu Západu kdysi patřili, měli by se za svou současnou tristní situaci spíš stydět. Havel psal svou reakci v jiné situaci než Kundera. Už věděl, že společnost z postokupační deprese a letargie nevyburcovalo ani lednové sebeupálení Jana Palacha. Spíš než polemikou byl tedy jeho text vyjádřením vlastní naštvané bezmoci – takže sice slovně roznesl Kunderu na kopytech, zároveň však nenavodil jistotu, že jeho text opravdu pochopil. Kundera v žádném případě neviděl smysl pražského jara v návratu k demokracii před rokem 1938, ale hledal v něm cestu ke svobodě, lepší, než jakou nabízely stávající ideologické systémy. (Na to se ovšem dalo s Havlem namítnout, že obrodný proces nepřekročil rozměr vlády jedné strany.) Havel si ve vlastní deziluzi zoufal, trval však na tom, že i zoufalství je lepší, než kdyby si čtenář spolu s Kunderou nasazoval růžové brýle mámení. Od roku 1968 se žádná třetí cesta nikde na světě neobjevila. Koneckonců ani v Československu po roce 1989, kdy byly ve hře všechny možnosti včetně návaznosti na pražské jaro, se společnost nevydala žádnou třetí cestou, ale obnovila klasickou liberální demokracii. Tento návrat však, jak se zdá, mnoha lidem podle jejich vlastního mínění moc svobody nepřinesl; současný svět zažívá silnou vlnu nespokojenosti právě s liberalismem. Jiná věc je, že se obraz pražského jara 1968 coby průkopníka třetí cesty v části západní společnosti ujal. A oslovuje dodnes vlastně každého, kdo věří, že tak jako zde kapitalismus se socialismem nebyly odjakživa, může i je nahradit něco jiného, co přinese lidem víc štěstí.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 25

24.09.19 12:04

„Československý pokus o reformu byl poražen. Tím spíš by neměla být poražena pravda tohoto pokusu, jeho idea.“

9. srpna 1969

prvním tajemníkem KSČ Alexandrem Dubčekem, symbolem naděje, že v Československu půjde prosadit „socialismus s lidskou tváří“, se Havel poznal v roce 1968, při schůzce, na kterou vedení strany pozvalo přední spisovatele, aby si s nimi vyměnilo názory na situaci. Z různých dochovaných svědectví, Škvoreckého románem Mirákl počínaje a Havlovou korespondencí konče, Dubček na Havla zpočátku udělal velmi dobrý dojem. Nebyl to ten typ aparátníka, jejichž řeč a chování Havel tak trefně zesměšňoval ve svých divadelních hrách. I Havel však brzy pochopil, že Dubčekova schopnost s každým vlídně promluvit zdaleka nepokrývá všechna očekávání, jež s ním společnost nutně spojuje. Ještě před okupací se potvrdilo, že k Havlově představě otevřít společnost volnému vývoji (bez ostrahy v podobě vedoucí úlohy KSČ) se Dubček staví jako celoživotní kovaný aparátník: chtěl, aby jeho strana podržela moc v rukou, za všech okolností. 26

100 x HAVEL 001 az 208.indd 26

24.09.19 12:04

Velké zklamání Dubček Havlovi způsobil po návratu z Moskvy do okupované vlasti 27. srpna 1968. Místo aby v médiích jasně vysvětlil, co vlastně s Brežněvem v Moskvě dohodl, koktal a nakonec se rozplakal. Až posléze a bez Dubčekova přispění se ukázalo proč: podepsal s Rusy ostudnou kapitulaci. Z hrdiny pražského jara se stal člověk, který začal poslušně odstraňovat jeho následky. Když se přiblížilo první výročí srpna 1968, byl už Dubček z funkce šéfa strany odstaven do pozice pouhého předsedy federálního parlamentu. Tehdy se ukázalo, že se Havel už naučil číst v jeho povaze lépe. Jako by tušil, že výročí srpna se noví vládci, husákovci, rozhodnou využít i k dalšímu sebezhanobení někdejšího vůdce obrodného procesu, sedl a napsal Dubčekovi dopis, z něhož pochází úvodní citace. Nemazal mu med okolo pusy. Vmetl mu do tváře beze všech ohledů, že tu nejodpornější hanbu už má Dubček v podstatě za sebou. Vždycky je však možné přestat. Porážka se dá nést mnoha způsoby. Zdaleka ne vždycky musí člověk na destrukci vlastního obrazu i spolupracovat. Bylo to, pokud je známo, poprvé, kdy Havel dlouhým dopisem oslovil představitele země. V tomto případě mnohem víc než ve svém pozdějším Dopise Husákovi (z roku 1975) se skutečně snažil adresáta o něčem přesvědčit. O tom, že v dané situaci má Dubček stále řadu možností, jak vlastní kapitulaci zastavit nebo zmírnit. Může vydat prohlášení, jímž se od probíhajících změn distancuje apod. Dubček Havla naneštěstí neposlechl. V srpnu 1968 podepsal výnos Předsednictva Federálního shromáždění, který podstatně zpřísňoval trestání lidí, kteří k prvnímu výročí okupace manifestovali v ulicích měst často s jeho jménem na rtech. Muž, který dal lidem nejdřív naději, je za to, že mu uvěřili, o rok později ztrestal.

100 x HAVEL 001 az 208.indd 27

24.09.19 12:04