0041328

Jane O’Connorová PICHLAVÁ LÁSKA

Pichlava_laska.indd 1

18.9.2020 10:56:44

Podzim Ježek západní (Erinaceus europaeus) je noční tvor, a proto se ukazuje venku pouze v noci, kdy hledá potravu v živých plotech a jiném podrostu a svoje pátrání doprovází chrochtavými zvuky. Pokud vidíte ježka během dne, obvykle to znamená, že je nemocný nebo zraněný.

Ježci mají až sedm tisíc bodlin, jež slouží jako obranný mechanismus. V případě ohrožení se ježek dokáže stočit do klubíčka, aby ochránil svoji zranitelnou spodní část těla před predátory, jako jsou jezevci a lišky. Ježci se bohužel do klubíčka stáčejí i v reakci na automobilový provoz, a proto mnoho z nich končí smrtí na rušných silnicích. Životní nezbytností je, aby si ježci na podzim vytvořili dostatečnou zásobu tuku, se kterou vydrží celou zimu.

Každou noc urazí až tři kilometry a pátrají po potravě, jako jsou brouci, slimáci a žížaly. I samotné ježky považovali lidé v průběhu historie za lahůdku. Například pečený ježek býval tradičním římským pokrmem, připravovaným ve žhavých uhlících, kam se vkládal obalený jílem.

Po upečení se bodliny uvolnily a zůstaly v rozlomeném obalu.

Jonas Entwistle, Ježčí rok

Pichlava_laska.indd 5

18.9.2020 10:56:45

Středa 2. září Na tenhle den se těším celý rok. Ne proto, že by se mi stárnutí kdovíjak líbilo (chraňbůh), ale protože mě profesor o narozeninách bere na oběd na nějaké výjimečné místo, kde jsme spolu sami. Rád mě tím výběrem překvapuje a já mám zase ráda, když má věci na povel on. Loni mě vzal do velmi luxusní francouzské restaurace a rozhodl se, podle mě trochu neuváženě, že si objedná šneky. Bylo k popukání sledovat, jak se při jídle tváří.

Já a profesor jsme úplně stejně staří. No, říkám úplně stejně, ale vlastně je mi o jednačtyřicet dní víc než jemu, protože on má narozeniny až v říjnu, jenže na tom podle mě nesejde. Prostě o nás uvažuju jako o vrstevnících, kterým je dvaapadesát, a to je moc pěkné. Snad by bylo ještě lepší, kdyby byl o něco starší než já, ale stejný věk je další věc, kterou máme společnou, a mně se líbí na to tak myslet.

Do práce jsem dorazila asi v osm padesát. Vždycky tam jsem před profesorem, abych mohla dohlédnout na to, že má při příchodu všechno dokonale připravené – zapnutý počítač, vytažené žaluzie, poštu rozloženou na pracovním stole. Ve čtvrt na deset vrazil do dveří s černou koženou aktovkou nad hlavou, jako by to byl vítězný 7

Pichlava_laska.indd 7

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

pohár. Rozesmálo mě to, jak čekal – myslím si, že proto dělá podobné hlouposti. Jakmile dosedne za stůl, potřebuje šálek silného čaje (dva sáčky), aby mu „to myslelo“, jak říká, a já si nemohla pomoct a musela jsem frustrovaně zamlaskat, protože Margaret si dělala kávu a blokovala mi přístup ke konvici. „Hned to bude, Sylvie,“ lila si pomalu mléko do hrnku a pak se natáhla pro sladidlo. „Trpělivost růže přináší, nezapomínej.“ Probodla jsem ji pohledem, a když proplouvala kolem mě s pitím, musela jsem potlačit nutkání podrazit jí nohy. Čaj jsem náležitě připravila a odnesla a pak jsem si s profesorem užila naši společnou chvilku. Je to moje oblíbená část dne. Trávíme spolu deset, možná dokonce patnáct minut, procházíme jeho diář, probíráme schůzky, na které se musí dostavit, a lidi, kteří přijdou k němu. Profesor si ve svém denním rozvrhu často vyhradí čas na psaní, a právě tehdy jsem já jako jeho ochranný štít k nezaplacení. Považuju se za jeho obránce, odrážím hordy studentů a zaměstnanců fakulty, kteří si z něj chtějí urvat svůj díl.

Kdyby dostali příležitost, vymačkali by ho jako citron.

Profesor ani z poloviny neví, co pro něj dělám a že mu je držím od těla, aby mohl nerušeně pracovat, ale nemusí si dělat starosti, protože vůči němu jsem stoprocentně loajální. „Takže nás čeká společný oběd, Sylvie?“ otočil se profesor v křesle směrem ke mně, když jsme prošli pracovní záležitosti započatého dne.

Přikývla jsem a dostala jsem ze sebe „ano, prosím“.

Snažila jsem se nepůsobit přespříliš nadšená vyhlídkou, 8

Pichlava_laska.indd 8

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

že mi profesor hodinu a půl bude věnovat plnou pozornost a my dva budeme přede všemi vypadat jako skutečný pár. „Prima, kolem poledne vyrazíme.“ Otočil se zpátky k počítači a okamžitě ho pohltil text na obrazovce. Já se mezitím vrátila ke svému stolu a snažila se soustředit na přepisování protokolu ze včerejší finanční schůze. Už od půl dvanácté jsem se nemohla dočkat, nevěděla jsem, kdy přesně bude připravený jít, a za monitorem jsem si každých několik minut potají vylepšovala líčení. Ve 12.20 na mě konečně pohlédl přes skleněnou příčku a zvedl ruku s pěti nataženými prsty. Přikývla jsem na souhlas, a zatímco odesílal poslední e-mail, ještě jednou jsem se navoněla parfémem. „Fajn, vyrážíme,“ řekl, sepnul ruce a zářivě se na mě usmál. Nervozitou jsem upustila rtěnku na podlahu. „Až budete připravená, setkáme se ve vestibulu,“ mávl na mě dozadu, popadl sako, které viselo na věšáku, a vyšel ze dveří.

Klekla jsem si, abych sebrala rtěnku zakutálenou až pod stůl, a nebrala na vědomí Margaretino zlé zachichotání, když jsem se při narovnávání praštila do hlavy. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, abych se dala dohromady, a pak jsem s úlevou, že u té nepříjemné neohrabané chvilky nebyl profesor, zamířila na chodbu.

Stál ve vstupní hale v přízemí a hovořil do mobilního telefonu. Láskyplně jsem se dívala, jak opakovaně odstupuje od elektronických dveří, které omylem zas a znovu otevíral. Vždycky chodí sem a tam, když telefonuje. Všímám si u něj podobných drobností a i díky tomu jsme si tak blízcí. Spatřil mě, ukázal na dveře a my jimi prošli do 9

Pichlava_laska.indd 9

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

jasného slunečního svitu. Profesor ukončil hovor a nasadil si tmavé letecké brýle, v nichž spolu s modrým, na míru ušitým oblekem a košilí rozepnutou u krku vypadá naprosto bezchybně. Za patnáct let, co pro něj pracuju, se téměř nezměnil, možná má vlasy o něco poprášenější šedí, maličko tmavší plošky pod očima, nejspíš zesílil kolem pasu, ale nedá se mu upřít, že má ještě pořád pěknou figuru. Nemohla jsem si pomoct, a když nám zastavoval taxi, obdivně jsem na něj hleděla. „K Antoniovi v Drayton Street,“ instruoval řidiče a já nastoupila za ním.

Následovalo chvilkové rozpačité mlčení, protože jsme si oba uvykali na chládek a větší šero v autě, a pak, právě když jsem chtěla něco prohodit o počasí, se profesorovi znovu rozezvonil telefon. Omluvně se na mě zadíval, přijal hovor a zbytek cesty strávil tím, že nějakému kolegovi do nejmenších detailů objasňoval jeden výzkumný projekt.

Zklamalo mě, že se o drahocenný čas s profesorem musím dělit ještě s někým, a snažila jsem se přijít na jiné myšlenky pohledem z okna. Ošuntělé ulice kolem naší univerzity pomalu přecházely ve spořádanější londýnskou zástavbu, dokud jsme nezastavili před tuctově vyhlížející italskou restaurací ve vedlejší uličce nedaleko Fulham Road.

Vystoupila jsem a taxi stálo na místě, dokud profesor neukončil hovor, nezaplatil a nedostal účtenku. Pak se jeho pozornost vrátila ke mně a na chodníku předvedl legrační imitaci úklonu. „Račte vstoupit,“ pronesl.

Usmála jsem se, když mi podržel dveře, a my vešli do rušné tratorie. Výzdoba místnosti byla mírně řečeno nenápaditá. Řady stolů pokrývaly červeno-bílé kostičkované ubrusy, ze stropu visely trsy umělých bylinek a na stěně 10

Pichlava_laska.indd 10

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

po pravé straně byla amatérská freska Kolosea. Na vzdáleném konci se otevírala kuchyně, kde několik náctiletých kuchařů spěšně připravovalo pizzy a obrovskými dřevěnými špachtlemi je šoupalo do pecí. Maličko mi poklesla nálada, protože jsem doufala, že náš speciální oběd proběhne na nějakém o něco elegantnějším místě. „Madam?“ Dovolila jsem číšníkovi, aby mi pomohl z kabátku, a posadila se na místo proti profesorovi ke stolu u okna, který zarezervoval. Přitom jsem se snažila nepřikládat váhu další vlnce zklamání, když nepřispěchal, aby mi odsunul židli. Zdál se mi maličko nesoustředěný, objednal lahev rozlévaného červeného bez jakéhokoli dotazu. Dlouho hleděl do jídelního lístku, několikrát ho obrátil, jako by mu mělo něco uniknout, pak si povzdechl, položil ho mezi nás a začal si pohrávat s příborem, přerovnával ho stále dokola na proutěném prostírání. Já už rychlým pohledem na jídelní lístek automaticky identifikovala nejméně kalorický pokrm – jídlo pro mě znamená zdaleka nejnepodstatnější součást tohoto oběda. Objednali jsme si, když donesli víno, a profesor si nalil velkou sklenku. Pak, až posléze, nalil trochu i mně. Dlouze upil, postavil sklenku na stůl a upřeně se zadíval na nástěnnou malbu. „Je po všem, Sylvie,“ řekl nakonec a pohledem přelétl zpátky ke mně.

Začala jsem panikařit, protože mě napadlo, že katedru ruší, nebo že dostávám výpověď. „Jak to myslíte?“ zašeptala jsem a prsty jsem svírala hranu stolu. „Já a Martha. Chce se rozvést.“ Ta slova zůstala viset mezi námi a já se snažila pochopit, co mi říká. Nejdřív jsem se málem rozesmála úlevou 11

Pichlava_laska.indd 11

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

a radostí, ale z výrazu zpráskaného psa, který se mu objevil ve tváři, mi došlo, že pro něj to není dobrá zpráva. Okamžitě jsem změnila tón své překvapené reakce z jásavého na soucitný a doufala, že jsem trefila hřebíček na hlavičku. „Spí s Julianem,“ znovu si pořádně přihnul. Bezvýrazně jsem si ho přeměřovala. „Je to chlápek, který nám navrhoval přístavbu. Architekt. Julian Delaroche.“ Vyslovil to jméno, jako bych ho měla znát. „Ten s tím jaguárem a hipsterským plnovousem,“ dodal, nesouhlasně zamlaskal a zavrtěl hlavou. „Tentokrát se zřejmě zamilovala. Chce se mě zbavit.“ Hlavou mi začala vířit horečná kombinace emocí a myšlenek, a tak jsem upila vína, abych získala trochu času, než odpovím. Musela jsem odpovědět správně. Shání se po radě od přítelkyně, po nové lásce… nebo se jen chce někomu vyplakat na rameni? „Víte, že na mě se můžete vždycky spolehnout, Carle,“ řekla jsem a dávala jsem si pozor, abych nevybočila z rámce našeho profesionálního vztahu, ale přitom jsem doufala, že zaregistruje alternativní smysl mých slov. „Ano, to vím, Sylvie.“ Poklepal mě po předloktí. „Nevím, co bych si bez vás počal. Jste pro mě nepostradatelná.“ Asi vteřinu se mi díval do očí a já se zarděla pýchou. „Co teď s vámi bude?“ zeptala jsem se, ne zcela v souladu s otázkami, které jsem ve skutečnosti chtěla položit. „Přestěhuju se do domu v Dulwichi.“ Hovořil a já si vzpomněla, že si před lety koupili nemovitost, kterou pronajímají. „Nájemcům jsem dal výpověď, do měsíce musejí odejít. Co mi zbývá? Kluci u mě budou na víkend jednou za čtrnáct dní.“ 12

Pichlava_laska.indd 12

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

„A Julian?“ „Julian se stěhuje k ní.“ Profesor pokrčil rameny a bezmocně rozevřel dlaně. Kvůli jeho gestu se mi zachtělo skočit mu na klín, ale vystačila jsem si s tím, že jsem naklonila hlavu, a právě jsem ho chtěla vzít za ruku, když přinesli jídlo.

Rozpoutala se menší bouřka talířů, parmazánu a pepřenek, nakonec všechno znovu utichlo a my si prohlíželi své pokrmy. Napadlo mě, že profesor možná nebude moct ani jíst, jak se mi zdál rozrušený, a uvažovala jsem, jestli mu radši nenavrhnout procházku u řeky, ale pohled na lasagne jako by mu vlil život do žil a on se do nich s chutí pustil.

Svoje penne jsem posouvala po talíři, zkušeně jsem předstírala, že jím, i když to nebyla pravda. Upřímně řečeno, dnes bych stejně nic nepozřela. S Marthou se už rozešli tolikrát, ale nakonec vždycky zase skončili spolu. Víc než cokoli na světě jsem si chtěla dopřát tu naději, že tentokrát je to něco jiného – přece jen se zmínil o rozvodu, což se ještě nikdy nestalo. Neznamená to, že bychom mohli být konečně spolu? Předtím bychom samozřejmě museli nechat diskrétně uplynout jistý čas, abychom se vyhnuli skandálu nebo pomluvám. Rozumím tomu, jak je pro muže profesorova postavení důležitá reputace. Čekala jsem, že k tomu řekne víc, ale zdálo se, že to téma je uzavřené, a já klesla na duchu, protože mi začal vyprávět o novém vzrušujícím výzkumném projektu, který plánuje s doktorem Bastowem. Přikyvovala jsem, pokládala relevantní otázky, ale chtělo se mi ječet. Zoufale jsem se potřebovala dozvědět všechny podrobnosti jeho rozchodu s Marthou, ale uvědomovala jsem si, že se nemám 13

Pichlava_laska.indd 13

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

pokoušet rozhovor vracet tam, kam bych chtěla já, když už ho profesor posunul dál.

Při kávě mě napadlo, že během celého oběda se mě nezeptal na jedinou věc, dokonce mi ani nepopřál k narozeninám, a na okamžik mě zaplavila vlna zlosti, ze které jsem se ihned oklepala, protože jsem si připomněla, že si právě prochází nesmírně obtížným obdobím. Emocionálně jsem se snažila napojit na něj a jeho pohodu, místo abych se soustředila na sebe, a dokázala jsem ho pozorovat u kávy s obnoveným zalíbením. „Proč jste vybral tuhle restauraci?“ usmála jsem se na něj.

Rozhlédl se kolem, jako by si toho prostředí všiml poprvé. „Vám se tu nelíbí?“ Konečně nějaká otázka. „Je to tu pěkné. Díky.“ „Vlastně nevím. Blíží se jedna římská konference, myslel jsem na ni a každý má rád italskou kuchyni. Představte si, kdybychom právě teď byli v Římě, nebylo by to úžasné?“ Postavil šálek na stůl a zvedl obočí. „Máte ráda italská jídla, ne?“ Další otázka – a skvělé bylo, že zároveň snad narážka na to, že bych ho konečně doprovázela na mezinárodní konferenci. „Ano, rozhodně. Moc ráda.“ Znovu jsem se usmála, zvedla jsem ubrousek z klína a potajmu ho položila na talíř s nedotčenými těstovinami. „Fajn, to je dobře,“ řekl roztržitě a pokynul číšníkovi, aby přinesl účet. „Sylvie, potřebuju vyrazit na druhou stranu města na schůzku s potenciální novou doktorandkou, Lolou nevímjakdál. Podle všeho je to bystrá hlava a děkan ji chce přilá14

Pichlava_laska.indd 14

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

kat na katedru. Do kanceláře se vrátím později odpoledne.“ Poznala jsem, že zase přešel do pracovního modu, protože z peněženky vytáhl univerzitní kreditní kartu. „Nebude vám vadit, když si zpátky do práce vezmete taxíka?“ „Ne, to je v pořádku.“ Náhlý konec oběda mě nepříjemně překvapil, zvlášť když vezmu v úvahu důvěrný tón našeho rozhovoru, ale za nic na světě jsem to cestou ven nechtěla dát najevo.

Téměř okamžitě zastavil taxi, předpokládala jsem, že pro mě, ale on do něj naskočil, aniž by se ohlédl. Zůstala jsem stát sama, mhouřila oči do odpoledního slunce a přemýšlela, jak skvělá musí být studentka, aby se za ní profesor vydal přes celý Londýn.

Poslední šálek čaje jsem jako obvykle zanesla profesorovi asi za deset minut pět a přistihla jsem ho, jak se přehrabuje v jedné z přeplněných zásuvek u pracovního stolu.

Když jsem vstoupila, zarazil se a pročísl si rukama vlasy, takže mu roztomile zůstaly trčet, a teprve potom si vzal čaj. „Omlouvám se za dnešek,“ řekl a z talířku, který jsem mu přinesla, zvedl sušenku. „To je v pořádku. Nevadilo mi jet zpátky metrem.“ Už jsem mu úplně odpustila a odpoledne jsem strávila přemítáním o té skvělé zprávě o rozvodu. Pokoušela jsem se přijít na to, za jak dlouho bude volný, aby mohl být se mnou. „Aha, jak jsem spěchal na schůzku s Lolou.“ Odmlčel se, zamračil a pak se mu na obličeji objevil zvláštní výraz, který jsem si nedokázala vyložit. „Ne, spíš se chci omluvit za to, že jsem vám hodil na krk všechno o Martě. Ale myslel jsem si, že by bylo fér vás informovat, vždyť spolu 15

Pichlava_laska.indd 15

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

pracujeme a tak dál.“ Otevřel další zásuvku a já zauvažovala, jestli mi náhodou neřekl o rozvodu čistě z profesionálních důvodů, což by byla hrůza. Snad šlo o něco víc, a kromě toho naznačil, že bychom mohli jet do Říma.

Otevřela jsem pusu, abych ho uklidnila, ale to už se ponořil do obsahu dalšího šuplíku. „Mám tady toho moc, Sylvie, v tom je ta potíž,“ řekl, vytáhl hromadu žloutnoucích papírů a hodil je do koše. „Nemohla bych vám pomoct? Co hledáte?“ zeptala jsem se, když jsem se dostala ze zasnění, a přemáhala nutkání mu ten nepořádek uklidit. „Jenom ten článek o… Á, tady ho máme.“ Vítězoslavně zvedl jakýsi prastarý časopis. „Výborně,“ usmála jsem se spokojeně, že našel, co potřeboval.

Dál třídil věci ze zásuvky a vylovil modrý, sametem potažený linkovaný zápisník. Vzpomněla jsem si, že ho dostal od tajného dárce před několika Vánocemi na zaměstnaneckém večírku. Vlastně na stejném večírku, kdy mě vášnivě políbil pod jmelím na chodbě, mimo dohled všech zvědavých očí, a ještě mi přejel rukama po zádech a zamumlal do ucha, že úžasně voním. Než jsem se znovu uklidnila, ztratil se ve vánočně rozjásaném davu a od té doby jsme se o tom nezmínili. Oba dva ovšem víme, že k tomu spojení došlo a že je jen otázkou času, než náš milostný vztah začne doopravdy. „Nechcete ho? Je celkem pěkný,“ převracel zápisník v rukou a pak mi ho podal, „a já ho stejně nevyužiju.“ Byla jsem rozpolcená, na jednu stranu jsem nechtěla profesora ranit, ale na druhou stranu mě hluboce zklamalo, 16

Pichlava_laska.indd 16

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

že letos od něj k narozeninám nic lepšího už zřejmě nedostanu. Nakonec jsem přikývla, nedokázala jsem odmítnout jediný dárek, byť sebemenší, který by mi nabídl on. „Tak tedy prosím, můžete si do něj zapsat všechna svá tajemství. Všechno nejlepší k narozeninám!“ Zasmál se a vložil mi zápisník do otevřených rukou. Ucítila jsem, jak se mi o zápěstí otřel manžetou saka, a po celé paži se mi rozběhlo příjemné mravenčení. „Děkuju,“ udělala jsem ústy, ale – jaká ostuda! – to slovo se neozvalo. „Mohla byste si k němu vzít i tohle,“ dodal po chvilce a podal mi oprýskanou umělohmotnou krabičku s obrázkem kuličkového pera na víčku. Kousla jsem se do rtu a vzala si ji od něj s dalším pokorným „děkuju“, načež jsem se odplížila zpátky ke svému stolu, abych si lízala rány.

Deník a krabičku s perem jsem si položila na stůl a nepřestávala jsem se na ně po očku dívat, když jsem dokončovala práci před odchodem domů. Nedokázala jsem pochopit, že je profesor tak krutý a myslí si, že deníček z druhé ruky a laciné pero by mi mohly jako dárky stačit, zvlášť když vezmu v úvahu nespočetné hodiny, kdy propátrávám obchody a hledám dokonalé dárky pro něj, a pociťovala jsem dobře známý zmatek, který ve mně často vyvolává. Jen s vypětím všech sil jsem se zachovala slušně, když kolem mě procházel cestou z kanceláře a vesele prohodil: „Na shledanou zítra, Sylvie.“ Měl dokonce tu drzost, že na mě mrkl, když si natahoval kabát.

Zůstala jsem chvilku sedět a vstřebávala události uplynulého dne. Snažila jsem se přijít na to, jestli bych ještě měla doufat, nebo se cítit naprosto zoufale. Nakonec jsem vzala krabičku do ruky a otevřela ji, abych použila aspoň 17

Pichlava_laska.indd 17

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

to pero. Když jsem uviděla její obsah, zalapala jsem po dechu. Na polštářku s bílými a růžovými okvětními plátky růží ležel nádherný zlatý náramek s přívěsky ve tvaru hvězdiček, osázenými diamanty. Třesoucíma rukama jsem ho zvedla a vyhrkly mi slzy. Popadla jsem sametový modrý poznámkový blok a otevřela ho na první stránce. „Sylvie, jste moje absolutní hvězda.“ Profesor to napsal svým ozdobným rukopisem. „Přeji Vám krásné narozeniny. Carl L.“ Přidržela jsem si věnování na prsou a celým tělem se mi rozproudila čistá radost. Můj profesor, můj drahý profesor.

Takže tady je můj osobní deník, který mi věnoval profesor. Počínaje dneškem do něj budu zapisovat všechno, co se mezi námi stane, a všechno o sobě, co mu nikdy nebudu moct sdělit. Ráda si představuju, že až budeme maličko senilní, budeme si z něj na gauči číst, možná se trochu smát vrtošivé povaze lásky a vzpomínat, jakou jsme urazili cestu a jak se přihodilo, že jsme nakonec zůstali spolu.

18

Pichlava_laska.indd 18

18.9.2020 10:56:45

Sobota 5. září Dopoledne jsem se sešla v centru s Millie, daly jsme si kávu a probraly přípravy na matčinu slavnostní večeři k osmdesátým narozeninám, blížící se návštěvu Kamalových indických tetiček a pár dalších, nedůležitých věcí. O trochu později přišla i Crystal – kupovala si něco na sebe na ples k zahájení školního roku. Šestnáctiletí to teď tak mají – je to velmi americké – a Kamal jí dal celé jmění, aby si pořídila dokonalé šaty. Při jejím příchodu jsem se cítila jako obvykle nesvá a co možná nejnenápadněji jsem si poposedla, abych o pár centimetrů zvětšila vzdálenost mezi námi.

Jenže Millie si toho nejspíš všimla, protože po mně střelila tázavým pohledem. „Tak nám ty šaty ukaž,“ nemohla se dočkat a zatáhla za tašku, kterou její dcera strčila pod stůl, když zapadla na své místo. Věděla jsem, že z toho budou jen potíže. Crystal se obléká mnohem konzervativněji než matka a některé Milliiny bizarnější modely, jako jsou třeba limetkově zelené lacláče a bagančata, která si vzala dneska, jí připadají vysloveně trapné. „Vždyť je to jedno, mami, stejně se ti nebudou líbit.“ Ale Crystaliny protesty na odhodlání mé sestry nestačily. Musela jsem se ovládnout, abych se neušklíbla, když 19

Pichlava_laska.indd 19

18.9.2020 10:56:45

Jane O’Connorová

Millie vytáhla jednoduché, tříčtvrteční hnědé nylonové šaty s dlouhými rukávy a kulatým výstřihem. Zatvářila se rozpačitě a pak jí svitla naděje. „Jsou trochu obyčejné, zlato, nebudeš si je chtít něčím oživit?“ „Ne,“ odpověděla Crystal rozmrzele. „No, určitě je to teď velká móda, a já už nejsem v kontaktu s tím, co nosí teenageři.“ Millie se na mě podívala, jestli ji nepodpořím, a já vyhýbavě zvedla obočí a upila černé kávy. „Utratila jsi všechny peníze, které ti na ně tatínek dal?“ Crystal zavrtěla hlavou, prohledala kabelku a vrátila Millie čtyři z pěti dvacetilibrovek od Kamala. „Nech si je, drahoušku, a kup si nějaké úžasné boty nebo něco, co se ti k šatům hodí,“ naléhala na ni Millie.

Crystal si povzdechla a vrátila bankovky zpátky do peněženky. Chvilku jsme seděly a obestíralo nás nepříjemné mlčení, dokud na stole nezapípal Crystalin mobil a ona ho nepopadla, jako by jí někdo hodil záchranné lano. „To je Lewis, chce, abych za ním přišla do knihovny.“ „Fajn, ale vrať se, prosím tě, do sedmi na večeři, miláčku. Tatínek dělá nějakou pečínku.“ Crystal při té představě znechuceně nakrčila nos a Millie se nervózně dívala, jak odchází. Pak přeřadila, vrátila se na příjemnější terén, a když si ve frappuccinu míchala další cukr, začala se znovu chlubit úspěchy svého dítěte. „Skvělá zpráva, moje milá.

Jednu Crystalinu kresbu vybrali na výstavu talentovaných dospívajících umělců.“ Předstírala jsem zájem a ona mi o tom zdlouhavě vykládala. Kdo by se, proboha, asi tak chtěl dívat na nějaký Crystalin pochmurný výtvor?

20

Pichlava_laska.indd 20

18.9.2020 10:56:45

Pichlavá láska

Až při odchodu jsme si uvědomily, že Crystal tu nákupní tašku nechala pod stolem. „Vážně mi dělá starosti,“ vytáhla Millie vršek šatů a promnula lacinou nylonovou látku mezi prsty. „A tenhle Lewis, se kterým tráví všechen volný čas?

Promiň, ale je to strašný mimoň. To slovo se smí používat, nebo má nějaké příšerné konotace? A je tak nudný, moje milá, že bys z něj nevypáčila větu.“ Zamlčela jsem, že si myslím, že pro Crystal je podle všeho dokonalý. Millie zřejmě stále žije v domnění, že její dcera se jednoho dne promění v energickou, výraznou hvězdu společenských akcí, mladší verzi jí samotné, jež co nevidět jiskrným vtipem a zápalem pro věc zažehne celý svět. „A kdo se v šestnácti letech schází v dnešní době po knihovnách? Myslela jsem si totiž, že všechny knihovny už zavřeli. Co tam budou dělat? Není snad všechno, co by si tak chtěli přečíst, online?“ „Třeba jenom hledají nějaké klidné místečko,“ prohlásila jsem lehce. „A pod všemi těmi svými plandavými košilemi má krásnou postavu. V jejím věku jsem chtěla být uprostřed dění, setkávat se s nejrůznějšími lidmi, bavit se, být spontánní…“ „Já vím, Millie, dobře si na to vzpomínám.“ „Ta léta se ti nevrátí. Mládí a krása netrvají věčně.“ Uvážlivě jsem přikývla a snažila jsem se působit dojmem, že mi na Crystalině promarněném mládí záleží. Přitom jsem sestře podržela dveře. Konečně si všimla mého náramku a sáhla si na něj, když se zatřpytil na světle. „Ten je krásný. Kde jsi ho vzala?“ 21

Pichlava_laska.indd 21

18.9.2020 10:56:46

Jane O’Connorová

„Udělala jsem si k narozeninám radost.“ Millie jsem nikdy neprozradila, co pro mě profesor znamená. Nestrpěla bych její pragmatické poznámky ani neustálé popichování, což by bylo horší. „No, dobře děláš, drahoušku. Zasloužíš si hezké věci,“ řekla Millie nepřítomně a rozhlížela se, kde má zaparkované auto.

Kamal odpoledne zaskakoval v lahůdkářství a při našem návratu vypadal otráveně a neupraveně. Obsluhoval vysokou Nigerijku v tradičních šatech a pokrývce hlavy. Její tři děti pobíhaly jako malí výtržníci po krámku, zatímco se snažil vyjít vstříc jejím složitým požadavkům. „Ne, ty ne – chci zkusit ty ostřejší. Můj manžel má rád vaše kuřecí – ne, tolik ne, nemůže mít všechno, co chce,“ zasmála se a Kamal se zamračil, když mě zahlédl za Millie. „Ahoj, miláčku, jak to jde?“ Millie je neustále veselá jako doplněk Kamalovy smrtelné nabručenosti, ale přesně ví, jak na něj. Nevzal ji na vědomí, obsloužil zákaznici, a když i s dětmi odešla, sundal si zástěru a hodil ji na pult. „Říkala jsi, že se vrátíš do tří.“ Zvedl ruku a pro zdůraznění ukázal tři prsty. „Já vím, drahoušku, promiň. Zapovídaly jsme se a Crystal trvalo celou věčnost, než si vybrala šaty.“ Vyčítavě mě probodl pohledem, jako by to byla moje vina, a Millie se při tom obrátila k pultu, aby zkontrolovala pokladnu. „Ale vedl sis výborně,“ řekla a vyndala svazek desetilibrovek. „Můj nejmilejší manželi.“ Přiložila mu levou ruku 22

Pichlava_laska.indd 22

18.9.2020 10:56:46

Pichlavá láska

na obličej a pohladila ho po tváři. Díky láskyplnému obdivu z něj vyprchalo veškeré napětí. „Proboha, ženská, ty tak kecáš. Práší se ti od huby.“ Švihl ji utěrkou přes zadek a ona uskočila. Pak ji popadl do náruče a začali se líbat jako puberťáci. Jako obvykle jsem měla pocit, že jsem neviditelná, a vycouvala jsem ze dveří. Stejně jsem se těšila domů, až budu moct udělat korekturu posledního profesorova článku do odborného časopisu, o nerovnostech v systému středního školství Anglie a Walesu.

23

Pichlava_laska.indd 23

18.9.2020 10:56:46

Pátek 11. září Dnes večer byla u Millie a Kamala večeře na oslavu matčiných osmdesátých narozenin a všichni jsme museli předstírat, že jsme tím nadšení.

Přicházela jsem postranní uličkou a narazila na Kamala a Millie na zahradě. Nejdřív mě neviděli. Seděli spolu na houpací lavičce, Millie měla nohy skrčené pod sebou, přikryté šálem s kašmírovým vzorem, byla schoulená u Kamala, ten se díval před sebe a ochranitelsky ji objímal jednou rukou. Tiše si povídali, hleděli dopředu do zahrady k bukům na jejím vzdálenějším konci, které se pohybovaly v teplém večerním vánku. Kuchyňské dveře byly otevřené, hrálo rádio a ven se nesla lahodná kořeněná vůně spolu s tóny Jazz FM. Chvilku jsem je jen tak sledovala, cítila jejich důvěrnou sounáležitost, jako bych byla vklíněna mezi ně a stala se součástí jejich tlumených slov a propletených životů. Pak mě zabolelo, že jsem od toho odloučená a jako obvykle sama, a zaplavila mě vlna melancholie. Samozřejmě jsem se z ní musela oklepat. U slavnostní večeře nemá sentimentalita místo.

Bolestivé pocity jsem vykázala do patřičných mezí, nasadila veselý výraz, vykročila k nim a zahalasila: „Panečku, u vás to vypadá útulně! Nenašlo by se tam ještě místečko?“ 24

Pichlava_laska.indd 24

18.9.2020 10:56:46

Pichlavá láska

Kamal se tvářil rozpačitě. Anglický humor mu ještě úplně nepřirostl k srdci a neví, jestli si děláme legraci, nebo ne. Po všech těch letech bych řekla, že něco se prostě naučit nedá. Nadto si myslím, že neustále žije v tiché hrůze, abych ho neodhalila a neprozradila Millie naše strašné malé tajemství, ale popravdě řečeno, to bych nikdy v životě neudělala.

Millie byla jako vždy moc ráda, že mě vidí, vyskočila, odvedla mě za ruku do kuchyně, aby mi ukázala, co připravili. Jako obvykle zoufale toužila po matčině uznání.

Byla to hotová hostina, spousta krevet na kari s kokosovým mlékem, rájty, rýže, čerstvého lehoučkého nánu, jakéhosi pokrmu s okrou a květákových pakor. Millie a Crystal taky upekly celkem impozantní dort ve tvaru westíka s čokoládovými bonbónky místo očí a plátkem jahody místo jazyka, k poctě matčina uštěkaného psíčka Hamishe.

Matka dorazila brzy poté a jejich úsilí jí udělalo radost, byť neskákala do stropu. Na sobě měla smetanové lněné šaty a jako obvykle vypadala bezchybně, což svědčilo o nedávné návštěvě salonu krásy, kde se jí postarali o vlasy, nehty a obočí. Divila jsem se, že dokáže v zahradním křesílku sedět tak nepřirozeně rovně, jako by měla místo páteře násadu od koštěte. Nohy měla spořádaně překřížené u kotníků a na tváři nasazený dobrotivý výraz. Uzobávala z jídel a o dortu neříkala nic nevhodného, ale pokaždé se jí podaří působit dojmem, že jsme ji všichni maličko zklamali – anebo že ji zklamal život obecně. Zatím jsem nepřišla na to, co platí. S Millie jsme o tom dlouze hovořily a musím přiznat, že jí to zřejmě dělá mnohem větší starosti než mně. Ale taková už Millie je, snaží se všechny potěšit.

25

Pichlava_laska.indd 25

18.9.2020 10:56:46

Jane O’Connorová

Prostě chce, aby každý zářil spokojeností, a já mám tak trochu za to, že matka jí tu zodpovědnost vždycky přenechávala, aby se o to nemusela starat sama.

Bylo dost teplo, takže se dalo jíst venku (měla jsem dvě lžičky rýže a jednu krevetového kari), a opravdu krásně, dokud po zahradě nezačali poletovat netopýři a Crystal se nezačala bát. „Neblázni! V Kóčinu jsme mívali netopýry přímo v domě,“ utahoval si z ní Kamal. „Strejda Prakaš je chytal a dával mi je pod košili – strašně to lechtalo!“ Srdečně, burácivě se zasmál, jak to umí jen on, a Millie se na něj láskyplně podívala. Má ráda, když dceři vypráví příhody z dětství stráveného v Indii a když se snaží, aby si jeho život dokázala představit.

Millie se obává, že Crystal není dostatečně „v kontaktu“ se svým kulturním odkazem, a pokouší se ji podpořit, aby si mailovala s příbuznými v Kérale, nosila sárí a učila se indické tance. Jak to chápu já, čím víc na ni tlačí, tím paličatěji se Crystal vzpírá. Dokonce i dneska odmítla jíst kari a dala si místo toho avokádový salát, který jí Millie tiše udělala v kuchyni, když se všichni bavili. Taky jsem si všimla, že pod stolem krmí Hamishe svými pakorami, což bylo ošklivé, protože Kamal je smaží speciálně pro ni, jelikož jsou údajně její oblíbené. Podle mě je naprosto rozmazlená. Komu záleží na tom, jestli se cítí jako Indka, nebo ne? Žije v jižním Londýně, proboha, a to, že pochází ze smíšeného manželství, je jen sotva něco nezvyklého a nemusí se kvůli tomu dělat poprask.

Crystal nemůže za to, že ji nemám ráda. Celá léta jsem se snažila, aby minulost neovlivnila náš vztah (to poslední, 26

Pichlava_laska.indd 26

18.9.2020 10:56:46

Pichlavá láska

co ještě potřebuju, je, aby to probírala Millie), ale vím, že si uvědomuje, že existuje nějaká potíž. Úplně se mi nedaří zakrývat nedostatek nefalšovaného nadšení pro nejrůznější a nespočetné Crystaliny úspěchy, jichž za ty roky dosáhla. Její první krůčky, první slova, schopnost se podepsat, přijímací zkoušky na balet – seznam by mohl pokračovat dál a dál – a při každé příležitosti mi tu zprávu doručí jako mimořádný dárek, abych si užila společné rozbalování. A ať jsem se snažila sebevíc a ještě pořád se snažím tvářit potěšeně a trousit vhodné komentáře, můj tón je v určitém nesouladu s mým chováním a tu chvilku maličko nebo naprosto pokazím. Millie si musí připsat k dobru, že se mnou stále počítá u všeho, co to zatracené děcko kdy dělá, plánuje, nebo chce dělat. Dopodrobna probíráme, co jí mám sehnat k narozeninám a k Vánocům, a Crystal na kartičkách posílá exaltovaná poděkování tetě Sylvii, která jí – mám podezření – diktuje Millie. Řekla bych, že to je pečlivě zorganizovaný vztah, ne skutečný. Snad to zní krutě, ale bylo by mi jedno, kdybych už Crystal nikdy neviděla, a mám dojem, že ona má stejný postoj ke mně. Ale nevzdáváme to jen kvůli Millie.

Matce se každopádně dárky nejspíš líbily. Millie jí vyrobila složitý, ručně vyšívaný potah na polštář, který se nejrůznějšími způsoby vztahuje k jejímu životu. Jednou mi o nich vykládala, ale mezitím jsem všechny naprosto zapomněla. Já jí dala fotografii ve stříbrném rámečku, snímek otce a jí samotné z jejich perlové svatby, která se konala jenom tři měsíce před jeho smrtí, a je to jeho poslední hezká fotka, kterou s ním máme, než kvůli rakovině tolik zeslábl a obličej mu zvoskovatěl. Vždycky měla otce radši 27

Pichlava_laska.indd 27

18.9.2020 10:56:46