0041302

PROLOG Listopad 1957

Sarlatan.indd 5

24.2.2020 8:52:13

Sarlatan.indd 6

24.2.2020 8:52:13

Doktor otevřel okno, aby přetopený pokoj zředil aspoň kouskem listopadové noci, a zapálil si předposlední cigaretu z pomuchlané krabičky, na které stíhačka bíle vytínala kondenzovanými parami z modrého nebe dva lichoběžníky. Venku ale mraky připomínaly inkoust, který někdo rozlil do starých vodovek, a stejně tak vypadala i noční zahrada.

Mohl spát rozvalený na jednom z opotřebovaných sofa tak jako generál, který s hlavou bezvládně zakloněnou na vlastní brigadýrce hlasitě chrápal, až se mu slina visící z otevřených úst na tváři natřásala. Ale vzhledem k tomu, kdo v sousední místnosti ležel stejně bezvládně na kapačkách a umíral, nemohl lékař usnout.

Co bude dál? To byla otázka, kterou očima adresoval pošmournému nebi bez hvězd a k holým větvím stromů.

Bylo to také jediné místo, kam ji adresovat mohl. Nikdo neznal odpověď. Ani on, který v téhle funkci – a shodou okolností i v tomto pokoji – sloužil už předchozímu šéfovi.

Po jeho smrti se nejdřív také nic zdánlivě nezměnilo.

A přesto stačily pouhé tři roky, aby se ukázalo, že bomba už tehdy začala tikat. Sice daleko na východě, v Moskvě, takže její tikot do Prahy ještě nedolehl a nad Vltavou dělníci dál pracovali na největším monumentu, jaký to krásné město měl ozdobit, ale tikala už neomylně.

7

Sarlatan.indd 7

24.2.2020 8:52:13

Jak je to dlouho, co vybuchla? Teprve rok. Taky tam na východě, kde se posledních dvanáct let rozhoduje o všem.

Právě proto se kruhy na vodě už šířily nezadržitelně a nebylo jasné, co přinesou, až dorazí. Zda jen opláchnou břehy a vrátí se do původního řečiště, nebo zaplaví břehy, ulice, i tenhle dům na samém vrcholu kopce.

Muž, který umíral vedle, patřil stejně jako lékař a generál ke starým časům a starým pořádkům. Nebyly snadné, ty staré pořádky. Někdy se lékař budil v noci, celý zpocený a se zatajeným dechem naslouchal, zda někdo opravdu buší na dveře, nebo je to jen jeho srdce.

Ale přežil už horší časy a horší chvíle. Za války i po ní. A když se proslechlo, jaké procesy se chystaly s lékaři v Moskvě, byl šťastný, že je tady, s šéfem, který nejradši mastí karty s ochrankou a na žádného šéfa si nehraje.

Dobromyslný tatík. Trochu hloupý a občas trochu náladový, ale taky poměrně snadno manipulovatelný jednoduchými rekvizitami, jako je bílý plášť nebo stetoskop.

Kdo přijde po něm? A nechá si mě v nejbližším kruhu svých vyvolených? Nebo má jiné vyvolené? Politbyro nebylo tak rozsáhlé, aby neznal všechny kandidáty na nového nejvyššího šéfa. Aby nevěděl, co se šušká. Kdo je favorit. Ale v téhle partě se hrála ruská ruleta. Doslova.

Dnes jsi byl v oblibě – a zítra v domečku, kam naštěstí vstoupil jen jednou a to jako lékař. Nikoli jako ten, kterého měl oživit a který už oživitelný nebyl. Vzhledem k tomu, kolik kostí mu zlámali…

Típnul cigaretu a vyhodil nedopalek oknem do zahrady. Ztratí se v trávě, rozpustí se v dešti. Nikdo si nevšimne, že je na něm místo Letky zbytek nápisu Chester­ field.

8

Sarlatan.indd 8

24.2.2020 8:52:13

Proč ale? Proč musí dobré cigarety skrývat v krabičce od hnusných? Možná by mu nikdo nic neudělal, kdyby otevřeně vybalil krabičku amerických cigaret. Ale nejsou to nepřátelské cigarety, když všechno americké je teď nepřátelské? Není jejich kouření neuvědomělé? Neobviní ho někdo, že s kouřem z nich vdechuje i imperialistickou ideologii?

Pro tohle vstupoval do strany? Kam jsme to dospěli…

Vedle se ozvalo tlumené zachrčení, zrychlený dech, slyšel, jak se sestra zvedla z křesla a přistoupila k lůžku.

Snad to není nic vážného. Snad neumře zrovna teď!

Ne že by toho pacienta litoval. V téhle partě si lidé nepřirůstali k srdci. Kdo mohl být většími kamarády než Rudla a Kléma. A nakonec Kléma řekne: „Kdybych nepodepsal ten rozsudek já, podepsal ho Ruda nade mnou.“ Pacient byl nezachranitelný už dlouho, od chvíle, kdy začal kouřit a pít ještě jako mladý, když vyhrával na harmoniku po hospodách. Byl to svým způsobem zázrak, že přežil tolik infarktů.

Ne, litovat ho rozhodně není proč. Ale kdyby umřel za dvě? – kouknul na hodinky – za tři hodiny, už by tu měl službu někdo jiný. Někdo jiný by vyplňoval hromadu listin a zařizoval úkony přesně dané protokolem. Ať, sakra, ještě aspoň chvilku počká s tím umíráním.

Sestra se objevila mezi dveřmi, její únavou pobledlý obličej vypadal ještě pobledlejší. Nemusela nic říkat, aby nakročil za ní do pokoje. I generál se probudil, jako by cítil, že se děje něco opravdu závažného.

Nebylo ani nutné přikládat prsty na zápěstí a na krk pacienta, aby poznal, že je konec. Přesto to udělal. „Jak to vypadá, doktore?“ zeptal se generál. Spíš pro formu, protože i jemu to bylo jasné.

9

Sarlatan.indd 9

24.2.2020 8:52:13

„Exitus,“ pokrčil rameny lékař. „Tři hodiny, padesát dva minut,“ pohlédl krátce na hodinky. Vlastně se mu ulevilo. Čekání skončilo, konečně se může jít nadechnout čerstvého vzduchu do zahrady. „Teď odtud nikdo nikam nepůjde,“ zarazil ho generál, jako by četl jeho myšlenky. Kouknul na hodinky, jako by chtěl zkontrolovat, zda se lékař nemýlí, přistoupil k telefonu, který se černě lesknul na stolečku hned vedle sofa, vytočil číslo a zamumlal do něj pár slov. Pak sluchátko položil a znovu pohlédl na hodinky. Telefon se rozezněl takřka ihned. Generál si přitáhl kravatu a zapnul sako uniformy, jako by součástí telefonu byla i kamera, z toho, jak se postavil do pozoru, i z posvátnosti, s jakou zvedal sluchátko, bylo zřejmé, kdo volá.

Chvilku naslouchal, pak přikývl. „Ano. Soudruh prezident Zápotocký právě zemřel. Od této chvíle přebíráte nejvyšší velení ozbrojených sil…“ Chvilku opět naslouchal, pak dodal, už uvolněněji a méně slavnostně: „Jistě.

Veřejnost a rodinu uvědomíme až po zasedání Ústředního výboru.“ Pak nervózně šlehnul pohledem po lékaři a významně zakýval ve vzduchu tužkou. „Podejte mi ňákej kus papíru!“ Lékař se rozhlédl po stole, skvrnitém jak mapa od vybryndaných kafí, zbytků jídla a cigaretového popela. Až na komodě našel pár pomuchlaných papírů. Letmo na ně mrknul, než je podal generálovi, který dál tiše, ale důležitě mluvil do telefonu. … doporučuji také, aby nemocný první dva až tři dny napářel hlavu odvarem z heřmánku s přesličkou, každého druhu stejným dílem míchané… četl rychle.

10

Sarlatan.indd 10

24.2.2020 8:52:13

No jasně. To písmo přece zná. Teď už je to stejně k ničemu. Podal papír generálovi, který si na jeho rub začal dělat rychlé poznámky.







Jan se probudil prudce, tak prudce, jako už dlouho ne.

Co se mi zdálo, že jsem se tak prudce vzbudil? přemítal, zatímco tělo dohánělo zvolna mysl. Přímo cítil, jak v něm metabolismus začíná proudit jiným tempem a jeho pohyb zaplavuje i orgány a funkce doposud nehybné. Tma venku byla stále ještě neprodyšná, téměř lepkavá, a když rozsvítil lampičku, která ozářila nevelký, ale luxusně zařízený pokoj, ukazoval budík za osm minut čtyři.

Nedovedl si vybavit žádný sen, jen pocit. Nutkavou sílu, která ho probudila. Na okamžik přemýšlel, jestli se nemá pokusit znovu usnout, ale bylo jasné, že se mu to už nepodaří. Neklid. Zvláštní, přesně neidentifikovatelný neklid, jaký cítil párkrát v životě. Vždycky znamenal, že se stalo něco, co se projeví až později a nějak se to odrazí v jeho životě. Ten mu zabraňoval znovu se pohroužit do spánku.

Vyhrabal se z postele. Když lezl do pantoflí, znovu si uvědomil, jak se každé ráno hůř a hůř pohybuje. Holil se pozvolna, opatrně a přitom sledoval svůj obličej v zrcadle.

Sedmdesátka se do něj vkrádala postupně, skrytě, vráskami, jejichž přibývání nevnímal, dokud se nezačaly splétat do drobných potoků a větších řečišť. Pohled, kterým se měřil, ale nebyl pohled ženy a vrásky ho neznepokojovaly. Patřily do života, stejně jako plynoucí čas, stejně jako schopnost, kterou mu nadělil… kdo vlastně? Bůh? Osud? Příroda?

Co ho tedy zneklidňuje?

11

Sarlatan.indd 11

24.2.2020 8:52:13

Kravatu si vázal už v hale před zrcadlem. Jak procházel ordinací, lehce zavadil o regál s lahvičkami. Rozcinkaly se jako sto zvonečků a ten zvuk, jediný v tichu přicházejícího jitra, ho ještě víc znervózněl. Shýbnul se pro brašnu, celou oblýskanou, jak s ním absolvovala stovky pochůzek, vyndal z ní několik papírových pytlíků bylin a ze skříně do ní naopak uložil tři pečlivě složené košile, spodky, ponožky a látkový necesér s hygienickými potřebami.

František, ještě celý rozespalý, jen v nátělníku a v trenkách, ho našel sedět v hale oblečeného, s brašnou po boku, ruce zkřížené na holi, která se tyčila mezi jeho nohama. „Co se děje?“ položil mu znepokojeně ruku na rameno. „Já nevím,“ řekl Jan a dál nehnutě zíral před sebe. Ani oči k němu neotočil. „Něco se dít musí,“ naléhal František. A když se nedočkal už žádné odezvy, přešel ke komodě v rohu u dveří a pustil rádio.

Na okamžik halu zaplavila smuteční hudba, pomalý marš, který obvykle rytmizuje kroky pohřebních hostů a koní. Hned potom se ozval mužský hlas, také pomalý, rozechvěle rytmizující jednotlivé slabiky. „Dnes v časných ranních hodinách zesnul generální tajemník a prezident republiky, soudruh Antonín Zápotocký…“ Tentokrát strnul i František, oba muži na okamžik připomínali obraz, muž stojící s rukou na rameni sedícího, jeden pečlivě oblečený a přichystaný k odchodu, druhý ve zváleném nátělníku a zmuchlaných trenkách, jako by si jen odskočil z postele na toaletu. „No, myslím, že si zase můžeš jít lehnout,“ řekl František tiše.

12

Sarlatan.indd 12

24.2.2020 8:52:13

1958

Sarlatan.indd 13

24.2.2020 8:52:13

Sarlatan.indd 14

24.2.2020 8:52:13

Jan vstoupil do prvního z pokojů, které sloužily jako lůžkové oddělení. Kdyby sem přivezli někoho v bezvědomí a probudil se až tady, v první chvíli by vůbec nepoznal, že není v nemocnici, ale ve vile na okraji Jenštejna. Bílé zdi, bílé nemocniční postele, i sestra, která právě převlékala jednu z nich, měla klasický bílý čepec.

Pacienti, kteří leželi na třech ostatních lůžkách, už byli vzhůru. Otočili hlavy a uctivě Jana zdravili. I on měl na sobě bílý plášť a vždycky ho napadlo totéž: Do jaké míry mu důvěřují jako Janu Mikoláškovi a do jaké míry upínají svou naději do té bezvýznamné rekvizity, kterou si obléká, když je ošetřuje. A jestli by jednou přece jen neměl všechno změnit. Vymalovat pokoje nějakým veselým, barevným vzorem, vyměnit postele za pohodlné, s domáckými vyřezávanými čely, a bílý plášť za obyčejnou košili, nebo dokonce za svůj vytahaný, letitý svetr, ve kterém se cítí nejlíp.

Jenže věděl, že to nejde. A nejen proto, že by vědomě vysušil jeden z pramínků, ze kterých se skládá v duši pros­ tého člověka důvěra a naděje.

Prošel do druhého pokoje, kde ležela osamocená mladá žena, sestra klapala pantoflemi za ním. „Jak jí je?“ zeptal se přes rameno. „Horečka už klesla. Má teď sedmatřicet tři. Ráno snědla i polívku.“ 15

Sarlatan.indd 15

24.2.2020 8:52:13

Pokýval hlavou, odhrnul přikrývku i obklad, nacucaný tmavou tekutinou, a odhalil velkou hnisající jizvu na břiše. „No vidíte, už je to lepší,“ usmál se na pacientku, která mu úsměv unaveně opětovala. Vrásky jí prohloubil boj s bolestí, který zjevně už delší dobu vedla. Zasténala, i když se Jan rány jenom jemně dotkl. „Za tenhle žlučník by měl jít někdo sedět. Idiot s diplomem je pořád jen idiot,“ pokýval hlavou Jan a opatrně ránu zase zakryl. „Pokračujte s heřmánkem a kontryhelem,“ utrousil přes rameno k sestře, když vycházel z místnosti.







Fronta se klikatila ulicí od vrat vily až na konec ulice, kde se za střechami chalup už v postupně světlajícím nebi černala silueta kulaté hradní věže. V přicházejícím svítání vypadala nepřístupně a ponuře. Nejspíš přesně tak, jak si v polovině 14. století místosudí Jenčík z Janovic přál, aby odpuzovala případné útočníky, když tady budoval svůj vodní hrad.

Vesnička se přilepila pod jeho ochranná křídla jako podhradí, na dohled od Brandýsa a na půl dne chůze od Prahy, trýzněná neustálými změnami pánů, dokud hrad poslední z jeho obyvatel Jan Dobřichovský z Dobřichova nepropil a ten nepropadl české komoře, která ho připojila k brandýskému panství. Hrad dostal poslední ránu z milosti ve třicetileté válce, kdy ho vojska švédského generála Banéra vypálila a spolu s ním vydrancovala i přilehlé domy a chalupy.

16

Sarlatan.indd 16

24.2.2020 8:52:13

Jan usrkával ze svého oblíbeného kafáče s ulomeným ouškem ranní čaj a sledoval oknem starého domovníka, jak toho klikatého živého hada rovná a umravňuje, jak rozdává lidem čísla a kontroluje jim malé lahvičky. Jan nemusel ani odezírat, aby mu bylo jasné, co právě domovník říká. „Moč, prosím. Další. Ukažte mi lahvičku. Tak. Netlačte se! Nic neurychlíte! Pane, zpátky do fronty. Kdo předběhne, půjde až na konec. Rozumíte?“ U jedné dámy se zarazil, papírek s číslem zůstal viset v jeho ruce na půl cesty. „Utřete se, prosím.“ „Cože?“ „Utřete si tu pusu. Pan Mikolášek nesnáší nalíčený ženský.“ „Ale já… přijela jsem ve čtyři! Až z Chebu!“ „Jak chcete, madam. Ale já vám říkám, že vás vyhodí.“ Počkal, až si žena otře rtěnku, a pak jí vrazil teprve do ruky lísteček. „Dvě sedmičky. No vidíte, máte šťastný číslo,“ mrknul na ni povzbudivě. „Další! Zahradou až k domu, dveře čekárny jsou otevřený! Čekáte, dokud nezavolají vaše číslo. Tak prosím!“ vyvolával. Zarazil se až u muže v klobouku. „Copak nevíte, že lahvička musí být čirá?“ „Nemám jinou,“ znejistěl muž. Zarudlé oči nasvědčovaly, že taky přijel zdaleka a čeká tu už několik hodin.

Domovník sáhl do brašny, kterou měl zavěšenou na rameni zřejmě právě k tomuto účelu, a podal mu lahvičku. „Támhle se jděte vymočit,“ kývnul ke kadibudce u vchodu do zahrady. „Dostanu patnáct korun.“ „Tolik?“ podivil se muž.

17

Sarlatan.indd 17

24.2.2020 8:52:13

„Taky můžete přijet jindy,“ pokrčil rameny domovník lhostejně.

Jan se odklonil od okna, dopil čaj a sedl si ke stolu.

Nemusel se už ani dívat, aby si dokázal naprosto živě představit, co tam stojí za lidi a jak jim je. To před lety, když tohle každodenní představení začínalo, jednou neodolal, vyšel zadem, přes sad a do toho lidského hada se nenápadně vmísil.

Co čekal? Nevěděl. Snad ho jen zajímalo, co si povídají, když tam hodiny takhle trpělivě čekají, někteří tak nemocní, že stojí v té frontě jen s nejvyšším vypětím sil, nebo dokonce sedí na skládacích či rybářských židlích, které si přivezli nebo které jim přinesli příbuzní.

Povídají si o utrpení, které prožívají, o nadějích a bez­ nadějích, jimiž prošli na své většinou dlouhé pouti státními ordinacemi a špitály? Vyměňují si zkušenosti, varují se navzájem? Jestli jsou to plíce, do Sušice určitě nechoďte.

Radši do Strakonic. Dám vám kontakt na doktora. Flaška vodky stačí. Mně sice nepomoh, ale aspoň se ke mně choval slušně…

Nebo si povídají o něm? O Janovi? Já slyšela, že dokáže zázraky! Já se zase bojím, že je to jen ňákej vykuk, kterej tahá prachy z ubožáků, co se chytaj poslední naděje! Ne ne!

Sousedovi pomoh! Dokonce od raka! Jo? Náš soused u něj byl taky a vrátil se zklamanej. Taky měl za měsíc funus…

Možná se hádají. Musejí být vyčerpaní, ospalí, když někteří museli vstát uprostřed noci, aby tu dlouhou cestu stihli, rozbolavělí vleklým utrpením. Nedivil by se, kdyby byli podráždění, nadávali si, strkali se ve frontě navzájem.

Ano, tohle všechno by Jan čekal, že uslyší, když pronikl do toho nadějí nadrženého davu jak záškodník. Místo 18

Sarlatan.indd 18

24.2.2020 8:52:13

toho neslyšel nic. Ve svítání, které se spouštělo na střechy jenštejnských domů jak síť na hladinu moře, stál uprostřed mlčícího lidského hada. Ani slůvko, ani nadávka, jen občas zaúpění, povzdechnutí, omluva. Promiňte, že vám šlapu na nohu. To nic.

Lidské mátohy čekající, až se otevřou dveře od očistce.

Už příliš zdeptané bolestí, životem, únavou, houpačkou nadějí a beznadějí. Tak mu najednou to stohlavé stádo připadlo. Odevzdané.

Stádo ovcí, než je naloží.

Vstoupil František, krabice v jeho náruči skleněně zachrastila, když ji postavil na stůl. Svlékl si baloňák, přehodil ho přes židli a otřel si zpocené čelo. „Tentokrát jen padesát vzorků,“ kývnul ke krabici. „To tak málo vybrali?“ „Ne. Ale naše milá paní Rybová ulehla s chřipkou.

Takže z Bulovky ani z Thomayerky nestihla vybrat.“ „Aspoň začneme dřív ordinovat,“ povzdechl si Jan a zatáhl závěs na okně, kterým předtím pozoroval lidského hada. Až teď se v závěsu objevil vystřižený otvor, jímž dopadalo světlo přímo na složitou soustavu čoček.

Držák je usměrňoval tak, aby spoutaly světlo do úzkého paprsku dopadajícího na tmavou koženku ve středu stolu.

František si mezitím přisunul matně lesklou underwoodku, která připomínala obnaženou soustavou koleček a převodů podobné zařízení, a zasunul do ní papíry proložené kopíráky. „Můžeme začít,“ řekl. Zjevně zbytečně, protože Jan už mezitím uchopil první lahvičku, přečetl štítek a začal lahvičku otáčet v proudu koncentrovaného světla.

19

Sarlatan.indd 19

24.2.2020 8:52:13

„Vzorek jedna: muž, 38 let, chronický zánět dolních cest dýchacích,“ diktoval, zatímco psací stroj se proměnil pod Františkovýma rukama v kulomet s rychlou kadencí. „Užívat směs tři po dobu pěti týdnů. Teplé zábaly a obklady z husího sádla.“ Odložil lahvičku a přisunul si do světla další. „Dvojka – žena, 56 let, písek v ledvinách. Užívat směs číslo jedna a pít denně aspoň tři litry vlažné vody s odvarem petržele.“ Další a další lahvičky z krabice putovaly světelným proudem na opačnou stranu stolu, další a další sekvence úderů zachycovaly útržky vět. „Kluk, 13 let, výrazný náběh na slepé střevo. Třikrát denně silný vývar z fenyklu, když to nepoleví, okamžitě špitál… Žena, 62 let…“ zarazil se a promnul si oči, jako by se nechtěl zmýlit a mohl si prohlédnout pěnící moč ještě lépe. Pak pokýval smutně hlavou. „Tady už nepomůžeme.“ „Co tam mám napsat?“ zvedl František oči od psacího stroje. „Napiš tam, co chceš. Slinivka,“ dodal Jan tiše.

Stroj se zase rozdrkotal, František musel zvednout hlas, aby ho přehlušil. „Ze vzorku není možné stanovit diagnózu, doporučujeme urychleně navštívit odborného lékaře.“ „Umře dřív, než si to přečte…“ František přestal psát, zadíval se na něj. Zkoumavě.

Znali se už tak dlouho, že dovedl číst nejen z gest a očí, ale i z tónu hlasu. „Můžu jim říct, že ti dneska není dobře.

Všem pomáháš a na sebe nemáš…“ Jan ani nezvedl oči, jen vytáhl z krabice další lahvičku: „Další vzorek… muž, 54 let…“ 20

Sarlatan.indd 20

24.2.2020 8:52:13

O hodinu později začal domovník pouštět první pacienty z čekárny. Žena v šátku, kterým se marně snažila spoutat rozčepýřené vlasy, zjevně nevěděla, co s rukama, když si Jan prohlížel ve světelném sloupu její lahvičku.

Nakonec si je založila křížem před tělem, jako všichni, kdo si chtějí podvědomě zachovat odstup. „Trpíte silnými výtoky, že?“ řekl Jan, aniž by k ní zvedl oči. „Tak ano, nebo ne?“ řekl důrazněji, když jen přikývla. „Jo,“ špitla neochotně. „Dokud se toho nezbavíte, do jinýho stavu nepřijdete,“ pohlédl na ni Jan až teď, čímž její nervozitu ještě zvýšil. „Náš pan doktor říkal, že jsem neplodná. Že děti mít nemůžu…“ zkusila si upravit pramen vlasů, který jí vyklouzl zpod šátku. Jan se zvedl a vzal ji za ruce. „Jste mladá a silná. Je ve vás spousty života.“ Popošel k prosklené skříni a vytáhl z ní mast. „Budete si dělat výplachy z bylin. Tohle mazat dvakrát denně.“ Žena zrudla, už nevěděla nejen kam s rukama, ale ani s očima. „Kam mazat?“ špitla. „Vašemu muži na přirození. Je to směs tymiánu a dubové kůry. Jestli vás nepřestane podvádět, tak se toho dole nezbavíte nikdy. Bylinky si koupíte u sestry v přízemí.“ Otočil se k ní zády, aby ji netrápil ještě víc rozpaky, a vyměnil si letmý úsměv s Františkem, který stál u okna a čekal, až bude moci přivést dalšího pacienta.







V jedenáct se fronta rozhoupala neklidem. Rozhoupala ji černá fordka, která se s houkáním klaksonu začala 21

Sarlatan.indd 21

24.2.2020 8:52:13

prodírat mezi zdmi zahrady a čekajícím davem až k bráně.

Neklid davu jí nedovolil proniknout až k čelu fronty, takže řidič musel vystoupit a otevřít zadní dvířka vyčouhlému mužíčkovi, který z limuzíny vylezl. „To je Pokorný,“ šumělo davem jméno známého herce. „A jak to, že předbíhá?“ troufnul si jeden z čekajících pacientů zastavit domovníka, který už spěchal z brány, aby návštěvníka uvedl dovnitř. „Mistr nepředbíhá,“ zalovil domovník v kapse a vytáhl lísteček. „Vidíte? Má pětku.“ Ukázal lísteček davu. „Už měl být dávno na řadě. Kdyby mu zaneprázdnění dovolilo přijet dřív. Že, mistře?“ servilně se usmál na dlouhána, který se tlačil za ním k vile a kloboukem naraženým do čela se snažil zakrýt rozpaky. „To je ale vaše kapsa! Ne mistrova!“ zavolal za nimi ještě nespokojený pacient. „Kuš, chlape!“ okřikla ho starší žena v kloboučku, podle ostrosti jazyka nejspíš domovnice. „Buďte rád, že můžete vidět mistra živýho! A takhle zblízka! Že jsem si neřekla o autogram,“ zakroutila lítostivě hlavou. „To já zase pani Scheinpflugový jo, když tu byla minule,“ přitočila se k ní mladší sexy panička a hrdě vytáhla z kabelky kus papíru. „Počkejte tady, mistře,“ usadil herce domovník v hale. „Dáte si kafíčko? Nebo čaj?“ „Čaj bych prosil,“ pousmál se čahoun, sáhl do kapsy a decentně strčil domovníkovi do dlaně pomačkanou bankovku. „Jistě,“ uklonil se domovník servilně. „Manželka přinese i bábovku, mistře.“ Pak se zarazil. „Vy sem ale vlastně jezdíte s cukrovkou, že?“ 22

Sarlatan.indd 22

24.2.2020 8:52:13

„Právě,“ lítostivě pokýval hlavou mistr. „Radši si dám jen ten čaj.“ Jan zatím v ordinaci vyšetřoval tak hřmotného muže, že jeho sádlo vytvářelo na příliš těsné košili plastickou mapu Šumavy. „Nebolí vás palce u nohou?“ „Ani mi to nepřipomínejte, řeže to jak čert,“ ulevil si muž. „Musíte přestat jíst maso.“ „Ale já jsem řezník, pane doktore,“ rozpřáhl ruce vyděšeně tlusťoch, až se mu Šumava na prsou a na břiše přeskupila na Vysočinu. „Nejsem doktor,“ zakroutil hlavou Jan. „Ale vím, že každý kousek masa, co spolknete, se vám usadí do kloubů. Máte dnu. Za chvilku prsty neohnete.“ „A kdo za mě ochutná tlačenku a jitrnice? Je to moje živnost, pane doktore,“ zaúpěl muž. Husté obočí mu vytvořilo nad očima složitý hieroglyf. „Chápete, že mě to zničí? A mý kunčafty taky. Kde dostanou po znárodnění poctivou tlačenku, sulc, zabijačkovej guláš?“ „Budete si muset vybrat,“ pokrčil rameny Jan. František sklopil oči k řezníkovým nohám, aby nemusel pozorovat jeho oči, které se náhle zalily hlubokým smutkem a také beznadějí. Stála tam napěchovaná síťovka.

Mastné skvrny prosakující papírem balíčků jasně napovídaly, jaký úplatek ten chudák přinesl.







Hodiny odbily poledne. Jan dojedl jitrnici a pustil se do jelítka. Na zaujetí, s jakým žvýkal i střívka, bylo znát, 23

Sarlatan.indd 23

24.2.2020 8:52:13

že řezník své řemeslo umí. Vychutnával si ten boží dar, chroupal okurčičky, které přinesla ta panímáma od Znojma, a lámal posvátně krajíce chleba s kůrkou na jedné straně bíle posněženou a na druhé rozpraskanou jak ztuhlá láva.

Na protější straně stolu bylo také prostřeno, jen talíř se blýskal prázdnotou. Žena, pro kterou byl určen, stála u okna, rukama si zoufale projížděla prošedivělé vlasy jako hřebenem a její hlas se podobal kňourání týraného kotěte. „To chceš, abych si klekla? Nebo co mám dělat?“ Jan pečlivě olízal špejli a kývnul k prázdnému talíři. „Klekat se má jen v kostele. Pojď jíst, Johanko. Takovou dobrotu dneska v masně neseženeš.“ „Žrádlo mi je ukradený!“ vybuchla nečekaně. Pak, jako by zalitovala, že se nechala takhle unést, její hlas zase sklouzl do prosebné kňučivosti. „Ty peníze přece nejsou pro mě! Jsou pro tvoji neteř. Nechtěla se mnou ani jet, jak se tě bojí. Stejně, jako se tě bál Alois, jako se tě bojí všichni…“ Začala plakat, tiše, nevzlykavě. Jako když se otevře kohoutek. „Nechci žádnej dar. Já ti to budu splácet. Přísahám!“ Jan ani nezvedl oči, dál doloval z trosek jelítka poslední zbytky prejtu a zajídal je nadýchaným chlebem. Zdálo se, že ji ani neslyší. Že jídlo je jediné, co ho zajímá. Johana na něj ještě chvilku hleděla, pak vyběhla z místnosti. „Žádnej brácha. Hajzl. Hajzl bezcitnej to je,“ drmolila si pro sebe, když se prodírala ven ze zahrady davem, který se naopak tlačil dovnitř a do čekárny.

František ji dohnal hned za brankou. „Paní Johano!

Počkejte!“ 24

Sarlatan.indd 24

24.2.2020 8:52:13

Zarazila se, otřela si oči. František sáhl do náprsní kapsy saka a podal jí obálku. „Tohle je pro vás.“ Vzala od něj nejistě obálku, jak ji letmo otevřela a prohrábla, prsty mokré od slz namočily okraje bankovek. „To od vás nemůžu přijmout, pane Františku,“ podala mu ji zpět. „Jste moc hodný. Děkuju.“ František vztyčil odmítavě ruce. „Nejsou ode mě. Váš bratr je pro vás připravil už včera.“ Johana zvedla překvapeně hlavu k oknu, na okamžik za ním zahlédla mužskou siluetu, ta ale hned zacouvala do příšeří. „Proč mi to nedal rovnou?“ sklopila tázavě oči k Františkovi. „Proč nás musí vždycky tak ponížit?“







Paprsek světla se zlomil o sklo lahvičky, pronikl dovnitř jako šíp a prosvítil pěnivou tekutinu. Jediným zvukem v místnosti bylo vzlykání miminka, které držela v náručí mladá žena. Nemohlo jí být víc než pětatřicet, ale těžký život jí visel na víčkách jak závaží od pendlovek a smutek jí vykroužil v koutcích úst ostré serpentiny. Kdyby se trochu líp oblékla, nepochybně by ji mohli označit za hezkou, nebo dokonce za krásnou. Ale prsa plná mléka jí překrývala sepraná halenka a sukně, neuměle zalátaná na boku, ji usvědčovala z chudoby. Stejně jako punčochy, na nichž prchající oka vytvářela koryta potůčků. Vedle ní stál dětský kočárek a také osmiletý kluk, který téměř nábožně sledoval Jana, jak zkoumá průniky světla močí. Měl stejné rysy jako matka, jen oči zřejmě zdědil po otci. A patrně také hlavu, zapadlou mezi ramena, jako by mu krk někdo zarazil do těla.

25

Sarlatan.indd 25

24.2.2020 8:52:13

Jan zvedl hlavu od lahvičky, podíval se na plačící dítě a pohladil ohnutého kluka po hlavě. „Narovnej se,“ žďuchnul ho jemně po zádech. Kluk poslechl, ale bolestivě se přitom zakřenil. Jan se znovu podíval do lahvičky s močí. „Myslím, že to není obrna.“ Matka uložila miminko do kočárku, ale jen proto, aby si uvolnila ruce a mohla vytáhnout papíry se záhlavím nemocnice. „Já tady ale mám vyjádření pana primáře.“ „Rachitis,“ řekl Jan a odložil lahvičku na druhou stranu stolu k již prozkoumaným. „V nemocnici mi tvrdili, že má ty nohy pokroucený od obrny…“ „A já vám říkám, že kluk musí na sluníčko. A na dlouho. Jeďte s ním k moři.“ „Vy jste se zbláznil… proboha, promiňte!“ vyděsila se, že jí něco tak troufalého uklouzlo. „Kde bych na to vzala, pane Mikolášku. Ani pas nemám. Muže mi zavřeli…“ hlas se jí zlomil. „Do Bulharska ho s pionýry pustí,“ položil jí ruku chlácholivě na zápěstí. Mimino mezitím ztichlo, když se Jan otočil ke kočárku, zjistil, že nad ním stojí František a dělá na dítě komické ksichtíky. Kývnul k němu. „Můj asistent vám vyplatí zálohu. Kluk tam musí aspoň na měsíc.“ Matka poklekla ve snaze Janovi políbit ruku. „Děkuju vám, pane doktore. Jak se vám mám revanšovat? Řekněte si! Řekněte si o cokoli.“ František ji prudce zvedl, najednou zčervenal jak rak. „Nechte toho, prosím.“ Další pacient byl hřmotný, uctivě si stáhl z hlavy zmijovku a strčil si ji do kapsy dělnického vaťáku.

26

Sarlatan.indd 26

24.2.2020 8:52:13

„Nevydrží to dýl než do švestek,“ ztišil hlas a naklonil se k Janovi, který zkoumal jeho lahvičku. „Co myslíte,“ řekl Jan mechanicky. „To je přece jasný, ne?“ udělal muž spiklenecký ksicht. „Bylo to jasný vod chvíle, kdy Pepa s Klémou zaklepali před pěti lety bačkorama.“ František zvedl oči od psacího stroje, ale Jan stále otáčel lahvičku pod svým světelným soustrojím. „V pravý ledvině máte písek, ale to vás zatím netrápí,“ recitoval nerušeně, jako by text četl z nějaké knížky.

Dělník se naklonil ještě blíž. „V Moskvě už to bouchlo.

Slyšeli jste přece Chruščova na sjezdu, ne? Jenom u nás to trvá dycky dýl. Zatímco v Kremlu už Pepu dávno uložili k ledu, u nás mu teprve stavíme pomník. Víte, jak se mu říká?“ uchechtl se a vzápětí si sám odpověděl. „Fronta na maso.“ Sám se i zasmál, ale přitom šilhal očima od Jana, který dál seděl k němu zády, k Františkovi, který předstíral, že se mu vzpříčil mezi papíry v psacím stroji kopírák. „Ale už to taky brzy krachne,“ navázal a nervózně si přehodil zmijovku z jedné kapsy do druhé. „A vám, posledním soukromníkům, se konečně zase uleví.“ „Jste zdravej,“ otočil se k němu Jan a položil lahvičku k ostatním na opačnou stranu stolu. „Jak to zdravej?“ Mužova tvář se nakrabatila nevěřícným podrážděním. „Myslíte, že bych se sem vláčel, kdybych byl zdravej? Co to pálení v žaludku? To mi ani nedáte žádnej lektvar? Já zaplatim,“ sáhl do kapsy a vytáhl zbrusu novou bankovku. „To pálení máte od panáků vodky. Nepijte nalačno,“ řekl Jan. „Přiveď dalšího,“ otočil se na Františka.

27

Sarlatan.indd 27

24.2.2020 8:52:13

„No tohle!“ protáhl muž nerudně. „Já věděl, že maj recht, když povídali, že jste jen podvodník a žádnej léčitel.“ „Až budete příště hrát dělníka, musíte si ten vaťák trochu umazat,“ neodpustil si Jan, když muž nakročil ke dveřím. „A nadělat mozoly na rukách.“







Hudson byl prostorný a silný jako vodní plocha, po které dostal jméno, a František tomuhle velkému americkému vozu rád šlápl na plyn, když se před nimi rozvinul kus rovné silnice. „Pamatuješ ještě, jak jsme jezdili v hadimršce?“ zašilhal očima dozadu, kde Jan pohodlně rozvalený podřimoval. „To už ani není pravda.“ „Spousta věcí není pravda,“ zabručel Jan nečekaně otráveně. „Co je?“ zbystřil František. „Právě jsi pomohl třem ležákům. Každej jinej by byl šťastnej jak blecha, že něco takovýho dokáže.“ V duchu ale věděl, na co Jan myslí a co ho tíží. I on měl už delší dobu pocit, že všechno, co tak pracně budovali, co si mysleli, že je navěky, může ze dne na den skončit.

Jako když luskne prstem.

Vzpomněl si na paní Gráfovou. Ta noblesní, bohatá vdova, jejíhož muže Jan léčil až do smutného konce, je kaž­doročně zvala na Štědrý večer k sobě domů. Pak onemocněla Janova maminka, musel se za ní na Vánoce vypravit, a paní Gráfová Františkovi několikrát kladla na srdce, ať jede opatrně, aby se sešli aspoň na Silvestra.

28

Sarlatan.indd 28

24.2.2020 8:52:13

Když se na Boží hod vraceli domů, najednou Jan zbledl a zadýchal se zničehonic tak, že František musel zastavit.

Deset minut chodili v mrazu a v chumelenici kolem auta, než se zase vzpamatoval a mohli jet dál. Až doma se dozvěděli, že v tutéž dobu paní Gráfovou dostala do spárů mrtvice a už se jí nepustila. „Nestavíme se aspoň tady na oběd?“ utrousil dozadu, když vjížděli do Staré Boleslavi.

Hospoda byla plná nevyvětraného kouře a potu od předchozího večera, číšník nevrlý a jídlo studené. „Nemohl byste nám ten guláš laskavě aspoň ohřát?“ požádal František číšníka tak slušně, jak se jen dokázal přemoci. „A co takhle bifteček s oblohou? To byste nechtěli?“ odtušil číšník na půl úst a otráveně odnesl talíře. „Teď nám do nich ještě plivnou,“ ušklíbl se František.

Jan seděl nehnutě, zabořený do svých myšlenek, už dlouho ho František neviděl v takhle depresivní náladě.

No né! To ohřívání trvalo nějak dlouho! chtěl podo­ tknout, když se číšník vracel s talíři po pěti minutách.

Místo toho ale nechápavě zíral na dva zeleninou nazdobené skutečné bifteky. „To si vyřiďte s kuchařem,“ kývl číšník k lítačkám do kuchyně. Bylo zřejmé, že kdyby záleželo na něm, měli by na talířích kromě ohřátého guláše opravdu plivanec.

Kuchař si k nim přišel sednout, až když dojedli. Třicátník s plachým úsměvem. „Vy si na mě nepamatujete, pane Mikolášku?“ A když viděl, že přivedl starého muže do rozpaků, zasmál se naplno. „Oživil jste mě, když už jsem byl mrtvej. To si musíte pamatovat!“ 29

Sarlatan.indd 29

24.2.2020 8:52:13

„Jistě,“ rozvzpomínal se Jan. „Chytil jste tenkrát úžeh nebo něco takového, že?“ „Jo, jo,“ přikyvoval radostně kuchař. „Celej jsem prej otek. A když vás přivolali, už jsem nedejchal. Hlína mě prej zachránila!“ „Hlína?“ nechápal František. „Jo, hlína,“ smál se kuchař. „Nemám pravdu?“ otočil se trochu nejistě k Janovi. „Napadlo mě tenkrát smíchat hlínu s octem a žitnou moukou a celého jsem do toho prostěradlem tohohle mladíka zabalil,“ vysvětloval Jan Františkovi. Jeho oči už ožily, i úsměv se mu objevil na rtech. „Za půl hodiny se prostěradlo zapařilo, za hodinu jsem ho zabalil už jen do prostěradla napuštěného slanou vodou a octem – a za dvě hodiny jste poprvé promluvil,“ otočil se k mladíkovi, který stále nadšeně přikyvoval. „Prej jste mi i propichoval nějaký boule?“ „Ty se vyvalily na zádech po tom prvním zábalu. Musel jsem je propíchnout. Šel z nich ven hnis.“ „No vidíte – a táta už prej volal velebníčka!“ rozesmál se šťastně mladík. Shrábl prázdné talíře. „Ještěže jsme s nima už skončili.“ „S kým?“ zpozorněl Jan. „No přece s velebníčkama. Se všema těma černoprdelníkama. K čemu jsou? K ničemu.“ Jan na něj nevěřícně zíral. „Já taky věřím,“ řekl pak tiše.

Kuchař se zarazil. „Vy? Sám jste se přesvědčil, že jsou k ničemu. Mně jste taky pomoh vy, a ne on.“ „Já vás nezachránil,“ řekl Jan, oči stále upřené na mladíka, který stál před ním, ruce s talíři napůl rozpažené jak Kristus v Janově zahradě.

30

Sarlatan.indd 30

24.2.2020 8:52:13

„Jak to, že ne vy?“ „Zachránil vás dar, který mám. A ten jsem nedostal jen tak.“ Chvilku na sebe dál hleděli, pak mladík potřásl hlavou. „No… když chcete dál žít v tom bludu…“ Otočil se a bez pozdravu vykročil ke kuchyni.







Hladina rybníka měnila s přicházejícím podvečerem barvu podle klesajícího slunce, ze zlatava až do zarudlého žloutku, vážky kličkovaly tiše a důstojně mezi doutníky rákosí. Žáby se ještě ozývaly sporadicky, jako když vánek sem tam pohne starými dveřmi v zarezavělých pantech, zato komáří orchestr s přicházejícím soumrakem zesílil.

Janovi to ale nevadilo. Ulehl na chvilku do trávy pod vrbičkami, aby si vychutnal tu klidnou podvečerní chvíli, snažil se převést v mysli ty přízemní věci na vznešené.

Třeba může-li opravdu rozhodnutí mravence – nebo komára – pohnout hvězdami, jak tvrdí Buddha.

Buddha pronesl víc věcí a s většinou z nich Jan bezvýhradně souhlasil. I když uctíval úplně jiné svaté.

Například Buddhova věta: Ničí čin se neztrácí, zpět k svému pánu se vrací…

Dostal se k ní teprve nedávno, a tím víc ho překvapilo, že vlastně podle ní žije celý život. Žije bylo ale silné slovo. Často člověk nemá na výběr. Anebo má na výběr mezi tak strašnými alternativami, že ani jednu nechce.

Kdo řekl, že je třeba někdy vybrat menší zlo? Buddha určitě ne. Ten věděl, že někdy jsou všechna zla tak strašná, že vlastně ani žádné menší neexistuje…

31

Sarlatan.indd 31

24.2.2020 8:52:13