PODĚKOVÁNÍ Tato kniha mohla vzniknout jen díky pomoci a povzbuzení mnoha lidí. Můj dobrý přítel John Ouzts mě přemluvil k první veřejné přednášce na toto téma. John Eagle z nakladatelství Mockingbird Books mě vyzval, abych své poznatky publikoval, při čemž mi byl sám velice nápomocen. Leonard, Mae, Becky a Scott Brookovi mi poskytli ubytování, stravu i dopravu vždy, když bylo třeba. Kathy Tabakianová mě doprovázela při několika rozhovorech a naše společné debaty mi mnohé osvětlily. Russ Moores, Richard Martin a Ed McCranie, všichni z lékařské fakulty v Georgii, mi přispěli řadou cenných podnětů a doporučení na doplňující literaturu. Má žena strávila dlouhé hodiny redigováním mého rukopisu a čtením korektur. A ze všeho nejvíce bych rád poděkoval všem, kteří mi vyprávěli o svých setkáních se smrtí. Mohu pouze doufat, že tato kniha je hodna důvěry, kterou mě všichni zúčastnění poctili.
PŘEDMLUVA dr. Melvina Morse Před pětadvaceti lety změnila kniha dr. Moodyho Život před životem naše nazírání na smrt. Výzkum dr. Moodyho se rozšířil do světa a v nemalém měřítku pomohl formovat naše očekávání toho, co zažijeme po smrti – průchod tunelem, bílé světlo, přítomnost našich blízkých, kteří umřeli dříve než my a kteří nás očekávají „tam na druhém břehu“. Uvědomte si, že prožívání smrti nebylo před pětadvaceti lety spojováno s obrazem jednotného prožitku. Dr. Moody podnítil první generaci badatelů věnujících se vědeckému pochopení lidského vědomí a smrti, badatelů, kteří porůznu vytvářeli nový obor studia prožitků blízkosti smrti. Bruce Greyson, profesor psychiatrie na Virginské univerzitě, řekl, že po publikování Moodyho výzkumů se otevřel „celý nový svět“. Tato změna našeho kolektivního světonázoru byla tak hluboká, že si jen obtížně vzpomeneme na obecné povědomí o tomto tématu, které existovalo před rokem 1975, kdy byla tato kniha poprvé vydána. Před vydáním knihy Život po životě termín prožitek blízkosti smrti (near-death experience) neexistoval. Lékaři jej znali jako Lazarův syndrom s tím, že se jedná o rezultát klinické patologie. Pacienti neuměli prožitek blízkosti smrti nijak pojmenovat; často si mysleli, že byli mentálně mimo nebo že měli halucinace z podaných medikamentů nebo trpěli nedostatečným okysličením mozku. Jakmile se dr. Moody věnoval aktuálnímu slyšení lidí, kteří prodělali srdeční zástavu, a tak se seznamoval s jejich prožitky blízkosti smrti, naše společnost mu kolektivně přikývla a začala chápat, že se s námi, když umíráme, děje cosi velmi duchovního. Třebaže George Gallup 9
zjistil, že celých 5 % populace prošlo zážitkem blízkosti smrti, lidé se o tom báli mluvit kvůli posměchu. Velmi často sami před sebou zpochybňovali hodnotu toho, co se jim stalo. Kniha Život po životě byla obrovsky úspěšná, protože pojmenovala dva ústřední problémy západní civilizace dvacátého století: (1) Ztrátu kolektivních mýtů společnosti a (2) systematické znehodnocování čehokoliv, co má co dočinění s duchovní stránkou lidského bytí. Práce dr. Moodyho nám připomíná, že v jádru jsme duchovními bytostmi a že důkazem toho je fakt, že nás přivítá milující světlo, až umřeme. Když umíráme, jsou naše vlastní životy hodnoceny a interpretovány nikoliv podle toho, kolik peněz jsme vydělali nebo jakého postavení a prestiže jsme dosáhli, ale podle toho, kolik lásky jsme v životě dávali a sdíleli s ostatními. V době, kdy církevní péče a participace na tradičním organizovaném náboženství upadá, Život po životě znovu rozdmychává pochopení významu spirituality v našem každodenním životě. Je výborné, že kniha Život po životě byla originálně opatřena úvodem Elisabeth Küblerové-Rossové, průkopnice ve zkoumání smrti a umírání. Ačkoliv po desítky tisíciletí přijímalo lidstvo smrt jako přirozenou součást života, objevil se na přelomu minulého století zásadní obrat v našich názorech týkajících se smrti. Smrt se stala nepřirozenou, nečistou, s medicínou spojenou a před zraky veřejnosti skrývanou. Zatímco v 19. století umírali lidé ponejvíce doma, uprostřed 20. století umírají lidé ponejvíce v nemocnici. Násilné zasahování do konce života medicínskou vědou má nejspíš za následek, že se umírající osoba zbavuje důstojenství a kontroly nad svým životem. Ve druhé polovině 20. století dospěla Americká lékařská asociace (American Medical Association) k tomu, že umírající pacienti byli vystavováni pokořujícím a zbytečným lékařským zásahům, které zbavovaly proces umírání jakékoliv důstojnosti. Když v roce 1965 Elisabeth Küblerová-Rossová na10
psala knihu O smrti a umírání (On Death and Dying), byla smrt něčím, o čem se nehovořilo. Umírající pacienti byli utěšováni „milosrdnou lží“. Pravda o jejich skutečném zdravotním stavu jim nebyla sdělována, protože si ostatní mysleli, že by je pravda příliš traumatizovala a mohla by v nich zničit naději. Sociologové měli ovšem zdokumentováno, že umírající pacienti vždycky nějak vědí, že umírají. Milosrdná lež sloužila pouze k ochraně lékařské profese a společnosti před samotným faktem smrti. Dr. Küblerová-Rossová se odvážila skutečně hovořit s umírajícími pacienty o jejich pocitech. V Chicagské nemocnici, kde pracovala, to vzbuzovalo enormní nepřátelství lékařského personálu. Jedna sestra se jí například rozzlobeně ptala, jestli se baví tím, že mluví s pacienty, kteří mají před sebou pouhých pár týdnů života. Dr. Küblerová-Rossová objevila, že takoví pacienti opravdu věděli, že už jim zbývá jen pár týdnů života a trpěli samotou a izolací, což umocňovalo jejich strach ze smrti. Třebaže dr. Küblerová-Rossová vytvořila svůj vlastní příspěvek k duchovnímu pochopení toho, co se děje při našem umírání, uváděla ve své první knize pouze emocionální stavy při umírání. Ty zahrnují odmítání, izolaci, hněv, pokoušení se smlouvat, deprese a přijetí. Právě takovými běžnými postřehy byla naše sociální společnost zaskočena. Potvrzení, že umírající lidé měli vůbec nějaké pocity, zdálo se urážet a tupit zdravotní a pečovatelské instituce, které se věnují ochraně života a nikoliv usnadňování smrti. Uprostřed šedesátých let, i když ve Spojených státech probíhala sexuální a společenská revoluce, se nikdo o smrti jako tématu nebavil a témata vizí při umírání a spirituality na smrtelném loži nebyla žádoucí. Nějaké desetiletí trvalo, než nastalo vhodné klima pro Život po životě. Dr. Küblerová-Rossová prezentovala „šokující“ koncept, že umírající lidé mají předvídatelné pocity spojené se smrtí a rovněžtak často je akceptují. O deset let později vysvětlil dr. Moody proč. Dokumen11
toval, že místo aby byla smrt jednoduše vyhasnutím života, je duchovně dynamickým časem s vhledy transformujícími život. Ty samé vhledy transformovaly i naši společnost. Jedním z ukazatelů dopadu Života po životě je enormní počet knih s podobnými tituly, které následovaly: Život před životem, Život ve smrti, Život mezi životy a mým favoritem je Elvis po smrti. Život po životě se stal kulturní ikonou, protože reagoval na duchovní zbídačení naší společnosti. Ironií je, že ta samá lékařská technika, která přispěla k degradaci a ke snížení připravenosti pacientů umírat, nám dovoluje úspěšně oživovat lidi, kteří pak mohou vyprávět o prožitcích blízkosti smrti. Na začátku sedmdesátých let dosáhla lékařská technika bodu, kdy se stala běžnou úspěšná resuscitace při srdeční zástavě. Ačkoliv příběhy popisující život po smrti byly vždycky, před moderní érou bylo přežití klinické smrti vzácné. Moderní medicínská intenzivní péče a týmy rychlé záchranné služby šidí smrt o její běžnou praxi. Dr. Moody byl první, kdo rozpoznal, že tito zachránění pacienti mohou přispět k našemu pochopení posledních pár minut života. Vliv dr. Moodyho na první a nyní i na druhou generaci vědců byl právě tak důležitý jako kniha sama. Před tisíci lety by nebylo takové knihy jako Život před životem potřeba, protože s duchovními aspekty umírání byl každý obeznámen. V roce 1975 nebylo dostatečně dokumentováno, že umírání provázejí vize jiného života; proto bylo důležité dokázat, že jsou tyto vize reálné a nejsou pouhými halucinacemi zmírající mysli. O dvacet pět let později prakticky každý výzkumník lidského vědomí a lékař-vědec na tomto poli připustil, že jsou tyto prožitky reálnou a přirozenou součástí procesu umírání. V první generaci výzkumníků prožitků blízkosti smrti byl dr. Ken Ring, profesor psychologie na Connecticutské univerzitě, dr. Bruce Greyson, profesor psychiatrie na Virginské univerzitě a neuropsychiatr Peter Fenvick z Britské královské psychiatrické fakulty. Oni použili 12
formální vědecké výzkumné postupy, se kterými došli v podstatě ke stejným výsledkům jako dr. Moody. Tito početní další badatelé dokumentovali, že prožitky jsou reálné, nikoliv výsledkem halucinací či mozkové patologie. Jejich práce vedla k nástupu druhé generace vědců jako jsem já. Kontrolovali jsme klinické studie prožitků blízkosti smrti u dětí v Dětské nemocnici v Seattlu a znovu jsme dokumentovali, že tyto prožitky jsou skutečnou součástí procesu umírání a že nejsou způsobeny drogami, medikamenty nebo nedostatečným okysličením mozku. Tyto děti, které byly velmi vzdáleny strachu ze smrti nebo tomu, co to je prožitek blízkosti smrti, vyprávěly stejné příběhy jako nedospělí respondenti v Životě po životě. Dr. James Whinnery z Národního vojenského institutu ještě významněji rozvinul experimentální techniku, kterou mohly být prožitky blízkosti smrti navozeny v kontrolovaném prostředí. Studoval stíhací piloty, kteří byli při nácviku v obrovské centrifuze přivedeni až k bodu blízkosti smrti. Cílem této studie bylo pochopit síly přetížení, které působí na stíhací piloty, když letí vysokými rychlostmi. Dr. Whinnery zjistil, že tito stíhací piloti měli zážitky blízkosti smrti také, když byli podrobeni zátěži na centrifuze. Je fascinující být si vědom, že dr. Moody, psychiatr z Georgie, dr. Whinnery, letecký vojenský lékař Vzdušných sil USA a já, pediatr ze Seattlu, každý pracujíce nezávisle, došli jsme ve spojení s prožitky blízkosti smrti ke stejným poznatkům. Když byla kniha dr. Moodyho vydána poprvé, vědci v oboru medicíny se smáli a odmítli prožitky smrti coby halucinace. Dvacet pět let poté jsou vědci na Moodyho straně. Nevím o jmenovitých vědeckých programech badatelů, kteří nedošli k podobným výsledkům. Ve vědecké literatuře posledních sedmi let bývávají tři hlavní směry přezkoumání prožitků blízkosti smrti a všechny odpovídají prvotním objevům dr. Moodyho. Skeptici a intelektuálně nepřátelsky naladěné klima, jak je snáše13
li pionýři jako Elisabeth Küblerová-Rossová a Raymond Moody, vedly k současné situaci, kdy jsou v hlavních vědeckých časopisech tucty článků o prožitcích blízkosti smrti. Dr. Moody vytvořil současné klima, v němž stovky studentů docilují svých postgraduálů studiem prožitků blízkosti smrti. Více než polovina lékařských vysokých škol v zemi má nyní semináře na téma duchovních aspektů umírání. Dnes se nikdo necítí zesměšňován nebo duševně nemocný jednoduše proto, že měl náramné štěstí mít zkušenost prožitku blízkosti smrti. Život po životě dokumentoval, že prožitky blízkosti smrti mohou pozitivně proměnit ty, kdo je měli. Skrytý hněv a osobnostní typ A, který vede k srdečním příhodám, jak se zdá vymizí jako první při expozici duchovním světlem, které uvidíme v okamžiku smrti. Mezinárodní asociace pro studium prožitků blízkosti smrti (The International Association of Near-Death Studies – IANDS), organizace zasvěcená poradenství a podpoře osob, které zažily blízkost smrti, shromažďuje tyto poznatky a zprávy a buduje mezinárodní organizaci, jež má za úkol přispívat k proměně naší společnosti. Tomu IANDS aktivně napomáhá a podporuje vědecký výzkum. IANDS má stovky poboček ve Spojených státech i po celém světě. Znovu říkám, že ustavení této organizace je přímým důsledkem Moodyho Života po životě. Moody sám se stal pionýrem minulého padesátiletí. Obvykle nechal vědce, kteří mu nějakým způsobem přispěli k práci na Životě po životě, spočívat na vavřínech a věnovat se své kariéře a přitom tříbil a podporoval jejich originální náhledy na věc. A poté, co byl dr. Moody po zásluze odměněn Bigelowovým ústavem studia vědomí při Nevadské univerzitě v Las Vegas1 – bylo to proto, že přinejmenším troškou přispěl do jejich mlýna, také vyučoval v postgraduálních kurzech studenty a nováčky ve výzkumu prožitků blízkosti smrti a také to, co je vědcům známo o životě po smrti. Právě od napsání knihy Život po životě byla kariéra dr. 14
Moodyho primárně spojena s pokračováním výzkumů lidského vědomí. Dr. Moody zůstal balancovat na ostří nože vědeckého výzkumu a vždy bude stát v čele nás, kteří jsme se v uplynulých letech přidali k jeho bádání. Dr. Moody například v roce 1995 vyvinul techniku k dosažení prožitků blízkosti smrti bez aktuálního přivedení člověka na samý práh smrti. Používá způsob navození schopnosti vstoupit do kontaktu se zemřelými příbuznými a milovanými osobami. Při hledání původu prožitků blízkosti smrti v antickém Řecku, znovuobjevil dr. Moody užití meditativní techniky s pomocí komory nazývané Psychomanteum, kterou obvykle používali antičtí řečtí lékaři při léčebných rituálech. Vybudoval své vlastní moderní Psychomanteum a nazval ho Jevištěm mysli (Theater of the Mind) a úspěšně ho otestoval při stovkách klinických pokusů. V současné době není ve Spojených státech víc než tucet takových moderních Psychomanteí. Zároveň bylo Psychomanteum nezávisle objeveno ruským fyzikem Ivanem Dmitrijevem a úspěšně použito ruskou psychiatričkou Olgou Charitidiovou k navození mimotělesných pocitů – cítění se mimo své tělo a postživotních zkušeností, tedy zkušeností vědomí člověka po tělesném životě. Od té doby, co znovuobjevil Psychomanteum, pokračoval dr. Moody v hledání způsobů ukotvení síly prožitků blízkosti smrti v normálním životě. Jednou se mne zeptal: „Proč bychom museli čekat až umřeme, abychom měli takový pozoruhodný zážitek, který nás změní?“ V současné době pracuje dr. Moody na metodě navození prožitku pomocí specifických meditativních technik, které nevyžadují speciální zařízení, jakým je Psychomanteum. Docela překvapivě je často důležitou součástí jeho pátrání po pochopení a navození duchovních prožitků humor. Moje osobní poznámka: Za mým podílem na výzkumu blízkosti smrti, ke kterému jsem dospěl, je přímo dr. Moody. Poprvé jsem se s ním setkal, když jsem se zúčastnil výzkumu mozku na Washingtonské univerzitě. Zají15
maly mě hlavně účinky radiace a protirakovinných léčiv na mozek. Právě jsem publikoval článek o prožitcích blízkosti smrti u dětí na bázi případů, na něž jsem narazil, když jsem dočasně působil jako lékař na JIPce. Náš výzkumný tým v Dětské nemocnici v Seattlu viděl ve výzkumu prožitků blízkosti smrti u dětí zajímavou náplň pro náš jinak vytížený lékařský program. Nebylo to dlouho, co jsem se zabýval touto věcí a moje nejčastěji publikované první studie o prožitcích blízkosti smrti jsem jednoduše shrnul do uceleného vědeckého článku. Shledával jsem tyto prožitky jako fascinující, což znamenalo, že pro mne byly zajímavé, ale v zásadě vzato nevýznamné. Moje setkání s dr. Moodym změnilo celý můj pohled. Četl moje první články o dětských prožitcích blízkosti smrti a požádal mne o schůzku. Strávili jsme rovné tři dny nonstop hovorem o prožitcích blízkosti smrti. Jasně si vzpomínám, jak jsem během té doby volal do nemocnice poraněným a resuscitovaným pacientům. Dr. Moody šel se mnou do nemocnice, kde jsme pokračovali v rozhovoru ve všech pauzách mezi prací, zatímco já jsem při tom dával pozor na pacienty, a pak dál při cestě domů. Inspiroval mne k tomu, abych pohlížel kriticky na prožitky blízkosti smrti a jejich dopad na chápání povahy lidského vědomí. Fakt, že umírající mozek v kómatu může být při vědomí a uvědomovat si okolí a reagovat na jinou duchovní realitu, měl hluboký vliv na naše chápání činnosti lidského mozku. Předpokládali jsme, že by to mohly být moje výzkumy blízkosti smrti, co mi mohou přinést pověst dobrého neurologa, a nikoliv slibný výzkum rakoviny, kterého jsem se účastnil. Joseph Campbell napsal, že počátkem mytologie je obraz smrti. A naopak: jsou to naše mýty, které činí, že se cítíme součástí společenství života i dědici odkazu smrti, která přišla dlouho před tím, než jsme byli zde a bude tu ještě dlouho potom, co my odejdeme. Mýty lidstva dávají význam životům jednotlivců a pomáhají 16
nám vysvětlovat si takové události jako smrt, které nemohou být přímo pochopeny „normálním“ myšlením. Moderní společnost opustila tradiční vztah ke smrti, který existoval po desítky tisíc let. Reflektují na něj až moderní pohřební praktiky s příchodem naplnění smrti iracionálnem, které počalo teprve před sto lety. Naše společnost trpí nedostatkem spojení jednoho člověka s druhým a kolektivním chyběním smyslu života jako takového. Bezdomovectví, deprese, drogová závislost, alkoholismus, nevraživost na silnici a zločiny – to všechno má ve svých kořenech chybění duchovní moudrosti. Život po životě dr. Raymonda Moodyho nás opětovně propojuje s nadčasovou znalostí smrti. My jednoduše neumíráme; smrt je mnohem komplikovanější proces. Umíráme vědomě s rozšířeným povědomím o této skutečnosti a spojeni s obrovským pochopením našeho života. Porozuměním prožitkům blízkosti smrti propojíme sebe samé s moudrostí kmenových šamanů, s vhledy Tibetské knihy mrtvých a s kořeny velkých světových náboženství. Život po životě dr. Moodyho nás opětovně spojuje s naší vlastní spiritualitou a budí to, co v nás dřímalo. Jeho kniha nám dává duchovní nástroje pro pochopení našich vlastních životů. Je to nadčasová kniha, taková, která bude stejně platná po padesáti letech jako byla před lety dvaceti pěti. Melvin Morse, M.D.2
1 Bigelow Chair of Consciousness Studies, zabývá se také známou Oblastí 51 – Area51 – podrob. na internetové adrese http://www.ufomind.com/area51/list/1997/jun/a20-006.shtml nebo na http://www.ufomind.com/misc/1998/may/d21-001.shtml, pozn. překl. 2 Medicine doctor = MUDr.
17
PŘEDMLUVA dr. Elisabeth Küblerové-Rossové Dostalo se mi toho privilegia, že jsem četla kopii knihy Život po životě dr. Moodyho před jejím vydáním a byla jsem potěšena, že tento mladý učenec měl odvahu shromáždit své objevy a vytvořit nový směr výzkumu dostupný široké veřejnosti. Prestože jsem už pracovala se smrtelně nemocnými pacienty víc než uplynulá dvě desetiletí, zajímal mě fenomén smrti jako takový čím dál tím víc. O procesu umírání jsme se učili hodně, ale stále jsme měli mnoho otázek ohledně okamžiku smrti a zážitků našich pacientů v době, kdy byli prohlášeni za klinicky mrtvé. To je právě takový výzkum, jaký prezentoval dr. Moody ve své knize a jaký mnohé objasní a potvrdí to, čemu jsme byli učeni po dva tisíce let – že po smrti je život. Ačkoliv dr. Moody nestudoval smrt jako takovou, je z jeho objevů patrné, že si umírající pacient uvědomuje své okolí i potom, co byl prohlášen za klinicky mrtvého. Je v tom velmi mnoho podobností s mým vlastním výzkumem, v němž jsem použila výpovědí pacientů, co zemřeli a vrátili se nazpět do života, naprosto proti našim očekáváním a často k překvapení některých vysoce sofistikovaných, proslulých a jistojistě dokonalých lékařských kapacit. Všichni tito pacienti prožili existenci mimo svá fyzická těla spojenou se silným pocitem míru a neporušenosti. Většinou si uvědomovali přítomnost nějaké osoby, která jim pomáhala při jejich přechodu na jinou rovinu bytí. Ve valné většině byli uvítáni těmi milovanými, kteří zemřeli před nimi nebo svatou bytostí, která byla signifikantní pro jejich náboženství vyznávané za života a kte19
rá přirozeně byla ve shodě s jejich vlastním náboženským přesvědčením. Bylo pro mne poučné číst knihu dr. Moodyho v době, kdy jsem byla připravena dát výsledky svého vlastního bádání na papír. Dr. Moody by se měl připravit na velké množství kritiky, zejména ze dvou okruhů. Budou to členové duchovenstva, kteří se cítí dotčeni kýmkoliv, kdo se odvažuje bádat na nějakém poli, které mají oni za tabuizované. Někteří náboženští reprezentanti nejmenované církve mají vždy připravenou dokonalou kritiku studií jako je tato. Jeden kněz se odvolával na to, že jde o „lacinou senzaci“. Další jednoduše cítili, že by se otázka posmrtného života měla ponechat slepému osudu a neměla by být nikým rozebírána. Druhá skupina lidí, s jejíž reakcí na svou knihu může dr. Moody počítat, zahrnuje vědce a lékaře, kteří pohlížejí na tento druh studií jako na „pavědecký“. Myslím, že se dočkáme doby, kdy se naše společnost změní. Potřebujeme odvahu otevřít nové dveře a uznat, že pro mnoho takových nových výzkumů jsou nástroje naší současné vědy nedostatečné. Myslím si, že tato kniha otevře takové nové dveře lidem, kteří mají otevřenou mysl, a dá jim naději a kuráž ocenit nové oblasti výzkumu. Budou vědět, že popis objevů dr. Moodyho je pravdivý, protože byl napsán opravdovým, upřímným a čestným badatelem. To také dokládá můj vlastní výzkum a dokládají to objevy jiných opravdově myslících vědců, učenců a příslušníků církví, kteří měli odvahu bádat na tomto novém poli výzkumu v naději, že pomohou těm, kdo potřebují spíš vědět než věřit. Doporučuji tuto knihu každému, kdo má otevřenou mysl, a gratuluji dr. Moodymu k jeho odvaze dát své poznatky do tisku. Elisabeth Küblerová-Rossová, M. D. Flossmoor, Illinois
20
ÚVOD Tato kniha, psaná pouhým člověkem, odráží samozřejmě názory, postoje a předsudky autora. A tak, ačkoliv jsem se snažil o přísnou objektivitu a přímost, jak jen bylo možné, může být přece dobré, když o mně čtenář bude něco vědět, protože budeme mluvit o velmi neobvyklém předmětu. Především já sám jsem nikdy nebyl v těsné blízkosti smrti a nepodávám tedy výčet svých vlastních zkušeností. Nevyhlašuji přísnou objektivitu, protože jsem se v této věci citově angažoval. Slyšel jsem tolik lidí líčit tolik neobvyklých událostí, které v knize uvádím, že jsem začal mít pocit, jako bych je sám prožil. Mohu pouze doufat, že tento postoj neovlivnil střízlivost a rovnováhu mého přístupu. Za druhé nemám velké znalosti rozsáhlé literatury o paranormálních a okultních jevech. Neříkám to proto, abych tento obor nějak snižoval, a věřím, že jeho podrobnější znalost by možná přispěla k pochopení mnou studovaných jevů. A mám v úmyslu podívat se blíž na některé tyto spisy, abych zjistil, jak dalece se moje výzkumy shodují s výzkumem jiných. Za třetí pokládám za nutné říci něco o mé náboženské výchově. Moje rodina patřila k presbyteriánské církvi, ale rodiče se nikdy nesnažili vnucovat svým dětem náboženské přesvědčení. Snažili se pouze o to, aby podporovali zájem, pokud jsem jej během dospívání projevoval, a dávali mi příležitost jej dále rozvíjet. A tak jsem vyrostl s náboženstvím, které nebylo sbírkou naučení určených církví, ale spíše zájmem o duchovní a náboženské doktríny, učení a otázky. Věřím, že všechna velká nábožen21
ství světa nám mohou říci hodně pravdy, a věřím dále, že nikdo z nás nedovede odpovědět na všechny ty základní a hluboké otázky, jimiž se náboženství zabývá. Já sám jsem příslušníkem metodistické církve. Za čtvrté – moje akademické a profesionální zařazení je poněkud nesourodé – dalo by se dokonce říci, že protichůdné. Studoval jsem filozofii na univerzitě ve Virginii a v r. 1969 jsem dosáhl titulu doktora filozofie. Mým oborem byla filozofie etiky, logika a filozofie jazyka. Po třech letech vyučování na univerzitě v Severní Karolíně jsem šel studovat medicínu s úmyslem stát se psychiatrem a učit filozofii medicíny na lékařské fakultě. Tyto zájmy a zkušenosti samozřejmě pomohly utvářet můj přístup ke studii, obsažené v této knize. Přál bych si, aby vzbudila zájem o jev, který je na jedné straně velmi rozšířený, na druhé velmi skrytý, a současně aby pomohla pro něj vytvořit příznivější přijetí. Jsem totiž přesvědčen, že tento jev má velký význam nejen pro četná akademická odvětví – zejména psychologii, psychiatrii, medicínu, filozofii, teologii a pro kněžský stav – ale také pro náš každodenní život. Dovolte mi také, abych řekl hned na začátku, že nemám snahu dokázat, že existuje posmrtný život, a to z důvodů, které vysvětlím později. Myslím, že takový „důkaz“ ani není v současné době možný. A to je i dílčí důvod, proč jsem neuváděl jména a zakryl některé podrobnosti, které by mohly vést k identifikaci osob, ač obsah jejich vyprávění zůstal beze změn. Bylo to nutné, jednak abych zachoval soukromí těchto osob, a v mnoha případech, abych získal svolení jejich prožitek zveřejnit. Bude mnoho těch, kteří shledají obsah této knihy neuvěřitelným, a jejich první reakce bude, že se tím nebudou zabývat. Naprosto neodsuzuji nikoho z těchto lidí. Ještě před několika lety bych reagoval stejně. Nežádám také, aby někdo přijal to, co píši, jenom na základě mé autority. Naopak výslovně žádám, aby to nikdo nedělal. Jen bych prosil každého, kdo tomu nebude věřit, aby se 22
trochu porozhlédl po vlastním okolí. Vyslovil jsem tuto prosbu už mnohokrát a mnoho lidí, kteří mne poslechli, svou nedůvěru ztratilo a sdílejí se mnou údiv nad těmito událostmi. Ale jistě bude i mnoho těch, kterým má kniha přinese velikou úlevu, až zjistí, že nejsou jediní, kdo něco takového prožili. A těm, zvlášť pokud své prožitky přede všemi, kromě snad několika svých nejbližších, tajili, mohu říci: dovolte mi doufat, že vám tato kniha dodá odvahy promluvit, aby se trochu osvětlila ta nejsložitější rovina lidské duše.
23
1
/ FENOMÉN SMRTI
Jaké je to, zemřít? Otázka, kterou si lidstvo klade od svého vzniku. Během několika minulých let jsem měl příležitost položit tuto otázku početné skupině posluchačů psychologie, filozofie, sociologie až po církevní organizace, televizní diváky a společenské kluby, a nakonec odborné lékařské společnosti. A na základě zkušeností, získaných z těchto pohovorů, mohu prohlásit, že tento předmět vzbuzuje silný zájem u lidí všech povahových a společenských typů. Ale přes ten hluboký zájem zůstává pravdou, že lidé mají zábrany o smrti mluvit. Jsou pro to dva důvody: jeden z nich je psychologický či kulturní, je to prostě „tabu“. Cítíme, patrně podvědomě, že každý, i nepřímý styk se smrtí nás nepřímo staví před vyhlídku na smrt vlastní, přibližuje nám ji a činí ji skutečnější a myslitelnější. Tak například většina mediků, včetně kdysi mne, shledává, že letmé setkání se smrtí v pitevně vyvolává silný pocit duševní nepohody. Dnes je mi moje tehdejší reakce jasná. Dodatečně si uvědomuji, že nešlo jen o soucit s tou osobou, jejíž pozůstatky jsem viděl, ale o to, že na pitevním stole ležel symbol mé vlastní smrtelnosti. I když podvědomě, přece jen se mi ozvalo v mysli: „Jednou tu budeš ležet i ty.“ Mluvit o smrti leží v téže psychologické rovině jako jiné způsoby styku s ní. Není pochyb o tom, že mnoho lidí má pocit, že mluvit o smrti znamená přivolávat ji do takové blízkosti, že je nutné čelit nevyhnutelnosti vlastního zániku. A tak abychom si ušetřili to trauma, zkoušíme se podobným rozhovorům vyhýbat, jak to jde. Druhý důvod, proč o smrti neradi mluvíme, je složi25
tější a spočívá v povaze samotné řeči. Zpravidla jsou slova lidské řeči obrazy věcí, které známe prostřednictvím tělesných smyslů. A smrt je něco, co leží mimo naše vědomé zkušenosti, protože většina z nás se s ní ještě nesetkala. Máme-li o smrti mluvit, musíme se tedy vyhnout jak společenským zákazům, tak vžitým jazykovým potížím, daným naší nedostatečnou zkušeností. Často to končí eufemistickými analogiemi. Srovnáváme smrt s příjemnějšími věcmi z běžné zkušenosti. Snad nejběžnější analogií je přirovnání smrti ke spánku. Říkáme, že zemřít je cosi jako usnout. Je to obraz běžný ve všech řečech a setkáváme se s ním v literatuře mnoha věků a kultur. Zdá se, že to byl obrat používaný už ve starém Řecku. Homér v Illiadě nazývá spánek sestrou smrti a Platón v Sokratově obraně vkládá svému učiteli do úst slova, která pronáší, když byl odsouzen athénskou justicí k smrti. A jestliže je smrt jen bezesným spánkem, musí to být úžasný zisk. Myslím, že kdyby nám někdo řekl, abychom si vybrali noc, kdy jsme spali tak hluboce, že k nám ani nepronikl sen, a přirovnali ji k jiným nocím a dnům svého života a pak po úvaze řekli, kolik lepších a šťastnějších nocí a dnů jsme prožili, myslím, že bychom těch nocí a dnů napočítali málo mezi ostatními. Je-li tedy smrt taková, pak ji nazývám ziskem, protože pak celý čas bude možno považovat za jednu jedinou noc. Stejná analogie je součástí našeho běžného jazyka. Uvažte např. výraz „uspat“. Když přivedete k veterináři psa se žádostí, aby ho uspal, máte určitě na mysli něco velmi odlišného, než si představujete, když totéž řeknete anesteziologovi, jedná-li se o vaši ženu nebo vašeho muže. Jiní lidé dávají přednost jiné, podobné analogii. Říkají, že smrt je zapomnění. Když člověk zemře, zapomene na všechna trápení, všechny bolesti a zneklidňující myšlenky zaniknou. 26
Ale ať už jsou analogie o spánku nebo zapomnění jakkoli běžné, nestačí na to, aby nás uspokojily. Ačkoliv přijatelnou formou říkají obě totéž: že smrt je věčnou ztrátou našeho vědomí. A v tom případě nemá smrt žádoucí rys spánku nebo zapomnění. Spánek je pozitivní, potřebná životní zkušenost, protože po něm nastává probuzení. Noc klidného spánku nám přináší radostnější a produktivnější den. Kdybychom se neprobudili, ztrácejí tyto dary význam. A stejně tak i anihilace, zánik našeho veškerého vědomí nám vezme nejen ty nepříjemné vzpomínky, ale i všechny dobré. A tak při bližším pohledu není ani jedna z analogií tak dobrá, aby nás zbavila úzkosti a poskytla naději při pomyšlení na smrt. Existuje však jiný názor, který pojem smrti jako zánik vědomí popírá. Podle této tradice – možná mnohem starší – přežívá část lidské bytosti i po tom, co její fyzické tělo přestalo fungovat a zaniklo. Tato přežívající část má mnoho názvů: psýcha, duše, mysl, duch, vnitřní já, bytí, vědomí. Ale ať už se nazývá tento pojem jakkoli, patří představa, že člověk přechází smrtí do jiné oblasti bytí, k nejpodstatnějším výrazům lidské víry. V Turecku bylo objeveno pohřebiště používané neandertálci před sto tisíci lety. Archeologům se podařilo zjistit ze zkamenělých otisků, že tento dávný člověk pohřbíval své mrtvé do lůžek z květin, což může poukazovat na to, že ve smrti viděl důvod k oslavě přechodu z tohoto světa do jiného. A skutečně všechny starověké hroby dokazují víru o přežití tělesné smrti. Stojíme tedy proti dvěma rozdílným odpovědím na otázku o povaze smrti. Obě jsou velmi staré a obě stále platné. Jedna říká, že smrt je zánikem vědomí; druhá, že je to přechod našeho vědomí nebo mysli do nové existence. Tím, co píši dále, nechci vyloučit ani jednu z nich. Chci prostě jenom podat informaci o výzkumu, který jsem v této oblasti provedl. V minulých letech jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří zažili něco, čemu budu dále říkat „prožitek blízkosti 27
smrti“. Setkal jsem se s nimi různými způsoby. Nejdříve náhodně. V r. 1965, když jsem studoval filozofii na univerzitě ve Virginii, jsem se setkal s profesorem psychiatrie na lékařské fakultě. Od začátku mi byla nápadná jeho laskavost, humor a lidské teplo. Pak jsem se ke svému překvapení dozvěděl, že prožil během deseti minut dvakrát klinickou smrt a že vyprávěl fantastické poznatky o tom, co během své smrti prožil. Později jsem sám slyšel, jak o tom vypráví skupině studentů. Velmi mne to zaujalo, ale protože jsem nebyl schopen ten prožitek hodnotit, prostě jsem ho zasunul do paměti a odložil i magnetofonový pásek se záznamem. Po několika letech, už jako profesor filozofie, jsem učil na univerzitě v Severní Karolíně. Při jedné přednášce jsem dal studentům číst část Platónova díla, kde se mezi jiným mluví i o nesmrtelnosti, ale zdůrazňoval jsem spíše jiné doktríny, které Platón uvádí, než diskusi o životě po smrti. Po přednášce za mnou přišel jeden posluchač s prosbou o rozhovor. Zajímala ho otázka posmrtného života, protože jeho babička prošla po operaci klinickou smrtí a vyprávěla o velmi zvláštním prožitku. Vyprávěl mi ho a já jsem s velkým překvapením slyšel téměř stejnou historii, jakou jsem před léty slyšel od svého profesora psychiatrie. Teď jsem začal pátrat aktivněji a zařadil jsem otázku přežití fyzické smrti do filozofického kurzu. Ale vyhýbal jsem se přitom velmi pečlivě zmínce o těch dvou předešlých případech. Prostě jsem vyčkával. Říkal jsem si, že jsou-li tyto prožitky běžné, uslyším něco víc, dámli najevo kladný postoj a projevím-li pochopení. A byl jsem velmi překvapen, protože téměř v každém ročníku asi o třiceti posluchačích za mnou přišel nejméně jeden s podobným osobním prožitkem. Co mne udivovalo od samého začátku, byla podobnost jednotlivých vyprávění, a to přesto, že s nimi přicházeli lidé různých náboženství a různého společenského původu a vychování. V roce 1972, když jsem byl na lékařské fakultě, měl jsem už slušný počet těchto pří28