0041234

Kniha vznikla za podpory Českého literárního centra (sekce Moravské zemské knihovny v Brně) ve spolupráci s festivalem globale° za přispění Česko-německého fondu budoucnosti.

Copyright © Klára Vlasáková, 2020 All rights reserved Graphic design © Nikola Janíčková, 2020 ISBN 978-80-242-6625-1

praskliny_sazba_zdroj.indd 4

18.04.2020 15:34

Klรกra Vlasรกkovรก

praskliny_sazba_zdroj.indd 5

18.04.2020 15:34

praskliny_sazba_zdroj.indd 6

18.04.2020 15:34

KOULE

Když se to sneslo na Zem – konkrétně na Farskou louku středně velkého města – mysleli si lidé, kteří to viděli jako první, že jde o nějaký optický klam; možná lom světla, jenž zmizí, když člověk pootočí hlavu nebo zajde-li slunce za mrak. Jenže ono to nezmizelo; pořád to zůstávalo pár desítek centimetrů nad zemí – podivný kulatý bíle světélkující útvar, který měl asi tři metry v průměru. Bylo možné se k němu přiblížit, a bylo možné se ho dokonce i dotknout. Někteří říkali, že je povrch teplý a vláčný, jiní přísahali, že cítili, jak se uvnitř něco hýbe.

Koule každopádně nezmizela po dni, po týdnu ani po měsíci.

Brzy se objevily názory, že jde o jakousi anomálii, zaviněnou dlouhodobým razantním přehříváním planety.

Taky se říkalo, že se jedná o výstrahu či přímo trest (ale nebylo už tak úplně jisté před čím nebo za co). Všichni se shodli pouze na jediné věci – takový úkaz je něco dočista nového, vzrušujícího, něco, co se musí pečlivě prozkoumat a popsat. „Do té doby, než budeme vědět víc, je třeba pokorně vykonávat svou práci a plnit své povinnosti tak jako 7

praskliny_sazba_zdroj.indd 7

18.04.2020 15:34

doposud,“ zdůrazňoval známý religionista v jedné z mnoha nekonečných debat snažících se dobrat odpovědí, co v celé situaci dělat. „Nesmíme polevovat v našich úkolech.“ „A jaké úkoly to podle vás mají být?“ chtěla vědět socioložka sedící naproti němu. „Být pokorní a pracovat,“ odpověděl se shovívavým úsměvem. „O nic jiného přece nejde. Myslím, že bychom se neměli nechat zbytečně rozptylovat. To k ničemu nepovede.“ Socioložka jen zavrtěla hlavou: „No dobře, jenže rozptylovat od čeho? Hodně z nás už je vyčerpaných a docela vyhořelých. Mluví se o vnitřní vyprázdněnosti, úzkostech, panických atakách. V posledních letech raketově stoupl počet lidí závislých na antidepresivech a opiátech, a to se bavíme jen o těch, kteří jsou coby závislí v oficiálních statistikách vedeni. Počty úmrtí způsobených předávkováním rok od roku rostou. Navíc může existovat spousta těch, co berou prášky tajně, shánějí si je na vlastní pěst, a ve statistikách se tím pádem neobjevují… Tohle všechno jsou přece problémy, které samotná pokora nijak nevyřeší.“ „Nevím, kam tím míříte,“ zamračil se religionista. „Měli bychom se bavit přece o tom, co znamená výskyt onoho podivného útvaru pro naše možnosti duchovna.

Vy tu debatu ale stáčíte docela jiným směrem.“ „Mně vlastně nejde ani tak o ten útvar samotný,“ dala se socioložka do vysvětlování a religionista si nesouhlasně odfrkl. „Jde mi spíš o to, že si na debatách o něm můžeme dobře ukázat, čím poměřujeme hodnotu svých životů a čemu přikládáme největší důraz. Přijde mi to jako příležitost, kdy se na sebe můžeme podívat nově – a ukázat si to, co možná nefunguje…“ 8

praskliny_sazba_zdroj.indd 8

18.04.2020 15:34

Socioložka se nadechla, aby ještě něco dodala, moderátorka ji však netrpělivým pohybem dlaně zarazila. „Ano, ano, děkuji za názory, ale náš čas bohužel vypršel, a tak se musíme pro dnešek rozloučit. Děkujeme hostům, že přijali pozvání do studia, vám, divákům, děkujeme za pozornost a těšíme se zase příště.“ Široký prostor kolem koule byl po čtyřech dnech, co se na Zemi objevila, neprodyšně uzavřen. Nikdo nepověřený se už ke kouli nedostal, nedalo se na ni už ani dohlédnout. Na místo se začali sjíždět vědci z celého světa, aby útvar zkoumali. I když nebylo nikdy nikým vydáno žádné oficiální stanovisko, tak se na veřejnost dostalo několik znepokojivých informací: Když se snažili kouli odtáhnout, nepohnula se ani o píď.

Když zkoumali, z čeho je vytvořena, testy nic neukázaly.

Když chtěli odebrat vzorky, nepodařilo se to. Tak zkoušeli povrch alespoň narušit a na kouli několikrát vystřelili – jenomže ta všechny střely pohltila a zůstala stále stejná, docela nepoškozená.

Když do koule nakonec z čirého zoufalství zatlačilo několik lidí najednou, tak se prý někomu z nich zdálo, jako by se její povrch slabě pohnul. Jenže něco takového se zdálo příliš riskantní, a především to bylo naprosto neexaktní; dávali si proto dobrý pozor, aby se podobná situace znovu neopakovala.

Oblast byla kompletně uzavřená po dobu jednoho roku. Během té doby se na místo sjížděly zástupy lidí doufajících, že něco přece jen zahlédnou. Jenže neměly šanci.

Pak se ale stalo něco nečekaného.

9

praskliny_sazba_zdroj.indd 9

18.04.2020 15:34

Jedné mladé ženě se podařilo proniknout dovnitř areálu. Žena nereagovala na žádnou z výzev hlídky, aby zastavila, a jen běžela a běžela, přímo ke kouli. Členové hlídky ji chtěli zastavit, a tak vypálili několik varovných výstřelů (alespoň tak to popisovali). Později se dušovali, že stříleli do vzduchu a že se kulka musela nějak odrazit, každopádně jeden z těch výstřelů zasáhl ženu do břicha.

Na místě pak během několika chvil zemřela.

Celý incident způsobil obrovský skandál a kulovitý útvar byl krátce nato opět zpřístupněný. Na místo se ihned začalo sjíždět takové množství lidí, že jejich pohyb musel být pečlivě koordinován jako u slavných památek. Opět se rozhořely diskuse, kdy všichni chtěli vědět to samé: odkud se koule vzala, z čeho je utvořena a k čemu slouží. Nikdo ale nenabídl žádnou uspokojivou hypotézu.

A koule zůstávala stále stejná, ke všemu zcela netečná.

10

praskliny_sazba_zdroj.indd 10

18.04.2020 15:34

OTO

Jednou odpoledne se Oto zastaví na lávce spojující dvě budovy firmy, v níž pracuje. Lávka je jedním z mála míst, odkud člověk může vidět doopravdy ven. Z jedné strany je škola, z té druhé autobusová zastávka obklopená několika krychlovými novostavbami. Oto zrovna prochází po lávce tak jako tolikrát za den, když vtom z okna zahlédne rozložitou modrou vzducholoď, majestátně plující vzduchem. Na sobě nese velký bílý nápis My utonulí.

Oto ničemu nerozumí. Co to má být za reklamu?

Kdo by takhle pojmenoval svůj podnik nebo se tímto způsobem snažil zviditelnit? Vždyť to nedává vůbec žádný smysl.

Nikdo jiný si vzducholodě buď nevšímá, nebo jí pros­­tě nevěnuje pozornost; všichni jen pospíchají z jednoho konce lávky na druhý s pohledem upřeným před sebe.

Vzducholoď přitom s každou další vteřinou jasněji míří přímo na lávku. Míří přesně a nemění směr. Každým okamžikem musí narazit. Teď. Teď. Teď. Oto ví, že by měl rychle zmizet, ale nedokáže to.

Jen tam stojí a fascinovaně si celou scenérii prohlíží.

Po těle se mu rozlévá zvláštní otupělá vlna horka, ze které se mu točí hlava. Připadá mu, že mu kůže všude po těle najednou plandá. Chytne se zábradlí, ale jako by 11

praskliny_sazba_zdroj.indd 11

18.04.2020 15:34

mu jeho vlastní ruce už nepatřily, jako by byly nějakými samostatnými nástroji, na jejichž práci už nemá žádný vliv. Je mu zle, obestře ho nepříjemný pocit závrati.

Chce co nejdřív zmizet, své rozklepané sulcovité nohy však nedokáže odlepit od země. Vzducholoď je už jen kousek od lávky, když se najednou začne zvedat. Stoupá výš a pak v posledním okamžiku lávku těsně mine. Oto se vrací zase sám do sebe. Svět kolem začne nabývat svých obvyklých forem. Lávka, kroky, tváře, šustění papírů, tlumený hovor. To všechno mu teď ale najednou připadá nespojité, nahodilé. Stojí tam dobrou hodinu, zírá ven a drží se zábradlí, jako by mu hrozilo, že když se pustí, ztratí poslední známku celistvosti a rozpadne se. Vtom ho vezme kdosi za rameno.

Ohlédne se a spatří svého kolegu. „Sháněli jsme tě, a ty už jsi přitom vyrazil. Nestůj tu a pojď, za chvíli to začíná.“ Oto poslušně následuje procesí svých kolegů a kolegyň a chvíli mu trvá, než si uvědomí proč vlastně.

Potom si vzpomene. Ano, samozřejmě. Dnes s nimi bude vedení firmy řešit Novou Zaměstnaneckou Politiku.

Bylo by více než příhodné, abyste se všichni zúčastnili, napsal jim vedoucí, když jim zprávu přeposílal. Nikdo z těch, co ji dostali, se nezeptal, oč na schůzce půjde; vedoucí by jim stejně nic neřekl, vždycky to tak přece je. Sám nic neví, jen předává vzkazy a doufá, že po něm nebude vyžadováno víc. Kůži na krku má povolenou jako slepice.

Shromáždí se ve velké zasedací místnosti bez oken, kde svítí bledé zářivky. Stěny jsou ještě cítit moučnatě, jak se tu nedávno malovalo, v té nahé čerstvotě je něco obhroublého a nepřístojného. Židle jsou k sobě pevně 12

praskliny_sazba_zdroj.indd 12

18.04.2020 15:34

přimknuty v několika řadách, všechny stejné, černé a nepohodlné, s opěrátkem jak z papíru, takže člověk musí sedět celou dobu vzpřímeně. Je tady víc lidí, než Oto čekal, dobrá stovka. Aniž by je někdo vyzval, rozesadí se všichni poslušně na židle a postupně umlknou. Už jsou tak secvičení, že nepotřebují instrukce – vykonávají úkoly ještě dřív, než se je dozvědí.

Brzy dorazí Ředitelka. Oto ji za celých sedm let viděl jen několikrát, má kancelář v jiném křídle firmy než on. Pracuje tady deset let a možná ještě dalších deset zůstane. Je hladká a oblá a na sobě má měkký vlněný světlemodrý kostýmek. Člověk od ní nečeká nic zákeřného, prostě jen klidné udržování starých pořádků. Odkašle si, i když to není potřeba, všichni už jsou dávno zticha, ani nedutají. „Vážení kolegové a kolegyně, nesmírně si cením vaší práce,“ spustí a Oto ucítí, jak se místností začne šířit pronikavý nakyslý pach, který vydávají všechna ta vystrašená těla, jež už vědí, co bude následovat. „Nesmírně si cením vaší práce, mnozí z vás ve firmě pracujete i deset a více let a věřte, že mě nic nedojímá víc než právě vaše věrnost.“ Na chvíli se odmlčí a pohledem spočine na tvářích několika lidí. „Jako typický člověk narozený ve znamení berana to ale celé nebudu dlouho zdržovat a půjdu rovnou k věci. Berani jsou už takoví, vy, co se se mnou častěji potkáváte, to víte.“ Povzbudivě na dotyčné zamrká a Oto se nemůže zbavit myšlenky, že má to mrknutí do svého monologu pečlivě vložené. „V rámci racionalizace pracovních sil přechází naše firma tak jako většina dalších na automatizaci velké 13

praskliny_sazba_zdroj.indd 13

18.04.2020 15:34

části pracovních úkolů. Ta se zprvu týkala jen úzkého okruhu pozic, nyní se však toto pole bude rozšiřovat.“ V tuhle chvíli by se měli přece všichni zvednout a vrhnout se na Ředitelku. Rozsápat jí ten měkký vlněný světlemodrý kostýmek, drásat ho tak dlouho, až by z něj zbyly jen nitě. Měli by se vrhnout na čerstvé bílé zdi, seškrábat z nich omítku, rozbít stěny, probořit se ven a nechat za sebou jenom spoušť.

Namísto toho sedí dál všichni vzpřímeně na svých plastových černých židlích. Oto to dělá taky, nedokáže totiž dělat nic jiného. Jeho tělo už zapomnělo, jak reagovat jinak. Dokáže jen způsobně setrvávat v jedné pozici a neupozorňovat na sebe. „Bude vám samozřejmě vyplaceno odstupné. Budeme se snažit, aby pro vás tato změna situace byla co nejsnesitelnější. Osobně mě moc mrzí, že přijdeme o tolik vynikajících zaměstnanců a zaměstnankyň, ale věřte, že vaše práce nebyla zbytečná. Vytvořila rámec, z něhož se dokáží učit noví mechaničtí pomocníci. Svou prací jste poskytli naprosto neocenitelná data, která jsou již zpracována a z nichž budou vyvozeny nové pracovní postupy, rychlejší a efektivnější. Vaše práce se stane základním kamenem pro současnou technologickou revoluci a té my nemůžeme stát v cestě, to je přece jasné.

Můžeme jí teď jen co nejsvědomitěji připravit podmínky.“ Chvíli je ticho. Pár vteřin, během kterých se všechno formuje. V jednu chvíli existuje několik variant budoucnosti vedle sebe, třepotají jim nad hlavami a čekají, až někdo jednu z nich zachytí a otevře. Ta chvíle je závratná a jediná doopravdy svobodná. Třepotání a šustění a bzučení zářivek. Oto by si přál, aby to trvalo dlouho, aby se tahle nečasová průrva zvětšovala, jenže vepředu se zvolna zvedá ruka.

14

praskliny_sazba_zdroj.indd 14

18.04.2020 15:34

„Jak velké bude odstupné?“ zeptá se kdosi hlučně a Oto vidí jako ve zpomaleném záběru, jak se průrva zase zmenšuje. Zmenšuje se, mizí a šustění utichá. Ředitelka se na ně zeširoka usměje. „Nedá se to říct úplně paušálně, ale každý z vás dostane několikanásobek měsíčního platu. O jak velký násobek půjde, ovlivňuje celá řada faktorů, ale můžu vám garantovat, že se bude jednat o skutečně štědré sumy. Ceníme si vaší práce pro firmu a chceme ji náležitě ohodnotit.“ Průrva, ze které mohlo vyhřeznout na povrch cosi ošklivého a potřebného, se s cvaknutím zacelí. Všechno je zase čisté, zahlazené, bezpečné.

Oto se podívá na ramena a zátylky lidí před sebou.

Všechna ramena jako na povel o něco poklesnou, uvolní se. Zátylky se zaujatě nakloní na stranu. Oto udělá totéž, nepřemýšlí nad tím. Celé jeho tělo zaplavuje únava a padá na něj tíha. „To se dalo čekat,“ zašeptá někdo za ním, ale jinak už nikdo nic neříká, nikdo se nehlásí. „Jsem ráda, že tohle setkání proběhlo a že jsme si mohli vysvětlit svoje stanoviska,“ řekne Ředitelka mlčícím zaměstnancům. „Dovolte mi, abych vám ještě před rozloučením složila poklonu. Za vaši oddanost firmě, za vaše nasazení, za vaši pracovitost, píli, zodpovědnost. Za vaše přesvědčení, že se stále můžeme zlepšovat, a především růst. Za to všechno vám patří můj velký vděk a obdiv.“ Ředitelka udělá krok dozadu a pak začne tleskat.

Rychle a divoce. Její potlesk zní ale v tak velké místnosti slabě, skoro ho není slyšet. Pak se k ní přidá někdo na levé straně, pak vepředu a pak další a další, potlesk nabírá na intenzitě a zní, jako když do střechy bubnují 15

praskliny_sazba_zdroj.indd 15

18.04.2020 15:34

kroupy: plesk, plesk, plesk, plesk, plesk, plesk, plesk.

Lidé si postupně stoupají a všichni se usmívají, je to tak divné a nesmyslné. Jenže Oto si všimne, že se taky zvedá, taky se usmívá. Stojí už úplně všichni a mezi dlaněmi, které prudce narážejí do sebe, rozmazávají poslední zbylé šustivé třepotání; rozplácávají ho jako komáry. Ředitelka nakonec přestane tleskat jako první a gestem naznačí, že to už stačilo. „Ještě jednou vám všem moc děkuji. Do zítřejšího rána dostanete smlouvy o ukončení pracovního poměru.

To by mělo nastat od konce příštího měsíce. Spolu se smlouvami obdržíte také částky svých odstupných.

Teď mi tedy zbývá jen popřát vám krásné zbývající dny strávené v tomto prostředí naplněném kreativitou a vizí a zároveň doufám, že se i během práce na svých dalších projektech budete mít co možná nejlépe.“ Dveře se otevírají a všichni odcházejí stejně poslušně a disciplinovaně, jako sem přišli.

Otovi připadá, jako by se pohyboval v husté a neprůhledné tekutině. Mysl má těžkou a nasáklou jen jedním nesmyslným obrazem, který není schopný vypudit. A tak i když v následujících minutách jede výtahem (povážlivě se houpe), odemyká kancelář (jde to najednou tak ztěžka), odpovídá kolegovi na to, jestli si bude hledat nové místo (ano, protože výpadek příjmu si nemůže dovolit – doteď rodinu živili obtížně i ze dvou platů), otevírá šuplík a bere si několik tablet naráz (rychle je rozkouše), tak dokáže myslet jen na vzducholoď, kterou dnes viděl. Na její pohyb vzduchem, na nápis My utonulí. Kde je asi teď? Otírá se o jiné budovy, nebo už dosedla? A kdo ji vůbec vypustil?

Připadá mu, jako by všechno vnímal skrz skleněnou stěnu, a tak jen s obtížemi zaznamenává, že jsou dvě 16

praskliny_sazba_zdroj.indd 16

18.04.2020 15:34

kolegyně s proslovem Ředitelky nespokojené; mělo by se s tím něco udělat, neměli by to nechat jen tak. Jenže Oto je pořádně neslyší a zdá se, že jim nenaslouchají ani ostatní; jejich rozhořčení je rušivé a teď je třeba mít klid na práci, zdrželi se přece už dost.

Oto neslyší ani telefonáty, v nichž kolegové špitají svým blízkým, co se stalo, a pochodují při tom po kancelářích v nepravidelném rytmu, který zní, jako když se sype kamení.

A neslyší ani svého kolegu. Ten teď sedí na bobku na chodbě, kýve se dopředu a dozadu a kvílí. Je to nesnesitelný zvuk, který zní, jako kdyby měl jeho původce nějaké strašlivé zranění. Nikdo jiný už na chodbě není, všichni se vrátili zpátky ke svým pracovním stolům a předstírají, že se nic neobvyklého neděje. Kvílení přitom nabírá na intenzitě, nese se prostorem, nejde se mu vyhnout. Je v tom něco bolestného, skoro zvířecího.

Kvílení. Pořád dokola ten jeden táhlý tón.

Jenže Oto stále myslí na vzducholoď a myslí na ni celou tu dobu, kdy sedí za počítačem, otevírá si poštu tak jako ostatní, dívá se na maily, část rovnou maže, další označuje coby zprávy určené k přečtení na později.

Myslí na ni i tehdy, když si rozklikne složku s názvem Zprávy, smlouvy, ujednání a všechny dokumenty si postupně otevře. Trvá to dlouho, ale on to dělá pečlivě, nevynechá ani jeden. Jakmile je hotový, každý dokument odešle k tisku.

Myslí na vzducholoď, když dokumenty posílá na různé tiskárny ve firmě, aby ušetřil čas; když otevírá složku se soubory s pracovní docházkou; když odesílá k tisku každý výkaz z každého měsíce ze sedmi let, co ve firmě strávil. Nepřestává na ni myslet, ani když tiskne maily – to už přestává být metodický, rozklikává 17

praskliny_sazba_zdroj.indd 17

18.04.2020 15:34

je náhodně a zuřivě. Kam se ta vzducholoď poděla?

Kam?! Někdo to přece musí vědět.

Myslí na vzducholoď dokonce i tehdy, kdy prochází kolem kolegova těla, které teď leží na chodbě, ruce a nohy rozhozené do stran. Z nosu mu teče krev a pravou nohu má v podivném úhlu. Oto nedokáže tenhle obraz nijak zpracovat; jen ho zaznamená, ale nedovede mu vtisknout žádný význam.

Má totiž na práci něco jiného.

Prochází chodbami v různých patrech a hledá tiskárny, které divoce bzučí a tisknou nebetyčné hromady textů, jež do nich naposílal. Prohlíží si ještě horké papíry a všechny ty věty, hrubě vytažené na světlo, najednou nedávají žádný smysl. To už mu prášky zabraly; cítí to známé hřejivé roztažení žaludku a lehce otupělé nepřítomné tetelení, kdy věci kolem něj ztrácejí své pevné obrysy, všechno se mísí a vpíjí do sebe a jeho myšlenky se konečně neřetězí ve vyděšené pokroucené logice. Spojení se rozpadají – všechno je pomíchané, ale pokojné.

Nechá tiskárny běžet tak dlouho, dokud nedojde všechen papír a není co doplnit. Nikdo se za celou dobu na nic nezeptá, nikdo se ho nesnaží zadržet. Plastové nosníky se prohýbají pod objemem dokumentů. Oto se snaží obejít všechny tiskárny, ale nedokáže to, je jich moc a papíry mu vypadávají z ruky.

Je tak vyčerpaný!

Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá – hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj.

Není totiž už nic jiného, co by mohl dělat.

18

praskliny_sazba_zdroj.indd 18

18.04.2020 15:34

Leží tam vedle sebe a kolem nich se ozývají přetížené tiskárny, které se zavařují a jedna po druhé umlkají.

A potom je konečně ticho. Otu napadne, že to působí jako předehra k čemusi velkolepému, ale ta myšlenka se hned vpije do jiné a pak do další a nakonec to celé proklouzne kamsi nenávratně pryč.

19

praskliny_sazba_zdroj.indd 19

18.04.2020 15:34

LARA

Stalo se to pár týdnů před smrtí Lařiny matky, která v té době už byla hodně nemocná.

Za poslední měsíce se změnila v bytost, kterou třináctiletá Lara nepoznává. Vypadá spíš jako duch, který není z tohoto světa. Má potrhané bezkrevné rty, lesklé čelo, zpocené vlasy přilepené na propadlých bledých tvářích. Kůže jí zprůsvitněla a ztenčila se tak, že jsou skrz ni vidět žíly. Ty se scukly do velkých uzlovitých hnízd, která Laře připadají nekonečně odpudivá. Stydí se za to, ale pohled na matčiny vystouplé namodralé žíly ji popouzí. Nechce se na ně dívat, měly by být zakryty, zamlčeny – jako by matčino tělo vystavovalo na odiv všechny své procesy a křičelo Jen se dívejte! Každý se dívejte, co všechno nefunguje!

Celý maličký byt je nasáklý její nemocí, těžkým čpavým pachem, nejde před ním uniknout. Zavrtává se do nábytku, do stěn, do závěsů. Jako by někdo celý prostor do toho pachu vydýchaného vzduchu, gázy a potu namočil a dlouze ho v něm louhoval. Laře připadá, že tak začíná být cítit taky ona. Každý večer se drhne a mydlí, ale k ničemu to není – pach už nasákl do její kůže, do popelavých vlasů. Dostal se do oběhu a stal se její součástí. Musela by si nechat vyměnit tekutiny, 20

praskliny_sazba_zdroj.indd 20

18.04.2020 15:34

lehnout si na postel a nechat se napumpovat novou, nezkaženou krví.

Někdy matka chce, aby za ní dcera přišla. Lara by přitom mnohem radši zůstala v druhé místnosti a jen na ni mluvila zpoza dveří, ale nedokáže jí říct ne, a tak znovu a znovu uposlechne ten tenký nesnášený hlas.

Jednou se jí zdálo, že se z matčina pokoje nemůže dostat, tluče na dveře a křičí, ale nikdo ji neslyší, venku je ticho. Ohlédne se a vidí za sebou ležící matku, která pohybuje rty, z nichž ale nevycházejí žádná slova. Ústa se zvětšují, Lara buší do dveří, řve a pláče, ale ví, že už pro ni nikdo nikdy nepřijde.

Pokaždé, když k matce vejde, udeří ji do tváře obtížně snesitelné horko. Vzduch v pokoji je hustý a těžký, dělá se jí z něj na zvracení. Matka dceru někdy dlouze objímá; tiskne si její hlavu na hruď a opakuje: „Holčičko moje, mě to tak mrzí, tak hrozně mrzí.“ Lara se chce odtáhnout, nechce se matky dotýkat, ale ta ji drží pevně a Lara slyší, jak to uvnitř matčiny hrudi vrní, jako by tam celé roky žil tvor, který jen čeká na to, až se bude moct konečně dostat pryč. Až všichni poleví v pozornosti a on bude moct rozpárat švy a vysoukat se ven.

Někdy ji v noci vzbudí jekot – to když matka křičí bolestí. Tyhle chvíle krátce po probuzení jsou ze všeho nejhorší, protože ji zastihnou nepřipravenou – nemá na svět kolem žádné měřítko, nedokáže ho nijak rozřadit.

Nerozumí mu. Prvních pár vteřin ji tak obestře jen zvířecí řev, který ji naplňuje nepopsatelným děsem. Pak, po chvíli, se pokaždé vzbudí její teta. Ozve se drhnutí dveří a rychlé kroky. Teta přinese matce léky a poté ji dlouze utěšuje. Ale některé noci nemocná jen bolestivě sípá a skučí, jako by zapomněla lidskou řeč. V takových 21

praskliny_sazba_zdroj.indd 21

18.04.2020 15:34

chvílích už bývá Lara docela vzhůru. Dokáže nahmatat obrysy celé situace, uvědomuje si nemocnou, dům, sebe, denní dobu. Nedokáže ale vstát. Zůstane pokaždé v posteli, oči pevně zavřené, a čeká, až byt zase zmlkne a venku se začne pozvolna trhat tma. Tehdy se všechno zdá na pár okamžiků zase bezpečné. Jenže pak přijde úsvit a celé to začíná odznovu.

To ráno se Laře podaří proklouznout ven ještě před snídaní. Nenávidí tu úvodní část dne, kdy má svraštělý a prázdný žaludek a kdy musí v kuchyni, kam už taky dávno dosahuje pach nemoci, sedět mlčky u stolu s tetou a žvýkat jídlo, které chutná jako guma. Chce pokaždé uspíšit všechno to kousání, nadechování a polykání, jenže svaly pracují pomalu a teta pozoruje, co všechno sní, jako nezúčastněná chovatelka vykrmující červy.

Nikdy jí nedovolí odejít bez snídaně. Červ Lara tak do sebe nasouká všechno, co má na talíři, kousek po kousku. Tak je to správně, řekne teta pyšně, když vidí konečně prázdný talíř.

Někdy se ptá, co bude Lara ten den dělat – ptá se, jako by si chtěla odškrtnout položku, jako by se rozhovor s neteří stal dalším úkolem v nekonečné řadě povinností, které musí ten den splnit. Lara odpovídá vyhýbavě; nestojí o to, aby někdo věděl, co s kamarády dělá. Se Štefanem, Kateřinou, Jáchymem a teď v posledních týdnech i s Markétou podnikají výpravy mimo město, prozkoumávají stará potrubí a tunely, prolézají opuštěné domy. Domů se vracejí až večer, někdy dokonce za tmy.

Jednou se ovšem před tetou neuhlídá a vyklouzne jí, že s kamarády objevili starý opuštěný dům. „To je pěkné,“ odpoví teta s mírným prázdným úsměvem a Lara pochopí, že ji nikdy doopravdy neposlouchá – 22

praskliny_sazba_zdroj.indd 22

18.04.2020 15:34

že najela na jakýsi automatický mód, kdy se snaží napodobit chování dobré tety a sestry, což ji stojí hodně sil a energie.

Lara odsune talíř a vyběhne ven na ostré denní světlo.

Za pár minut se mají všichni sejít a vyrazit na plánovanou výpravu. Musí si pospíšit, jestli nechce přijít pozdě, i když o žádnou výpravu nestojí a nejradši by si lehla někam do tmy a do ticha a tam nějakou dobu zůstala.

Se Štefanem se Lara přátelí odjakživa. Nikdy o tom doopravdy nepřemýšlela, prostě to tak je. Když jim bylo oběma deset, připojili se k nim Kateřina a Jáchym. Jsou to dvojčata a připomínají pečlivě secvičenou jednotku, která přežije v jakémkoli prostředí. Lara jim tuhle úzkou provázanost odjakživa závidí – sama sourozence nemá a mezi ní a Štefanem panuje určitá znuděná setrvačnost, jako by spolu trávili čas hlavně proto, že jsou oba příliš nejistí, než aby se porozhlédli po někom jiném.

A pak přišla Markéta.

Přistěhuje se do města v polovině školního roku. Je zamlklá, odpovídá kuse, nesnaží se s ostatními nijak překotně spřátelit, a přece to k ní Laru okamžitě vábí.

Všechno na Markétě je hladké, bílé, něžné. Její kůže vydechuje mléčnou kokosovou vůni, ze které se točí hlava.

S Markétou Laře připadá, že naráz mizí všechno ostré, nepříjemné, štiplavé – že tu nejsou žádné pachy, žádné dozvuky sípání. Chodí spolu ze školy a sedí vedle sebe na hodinách. Všechno se jeví klidné a snadné a Lara poprvé po mnoha měsících vybředává z jakési ulepené bezednosti a získává pevnou půdu pod nohama.

Nechce zvát Markétu k sobě domů. Nechce, aby viděla její matku, a její nová kamarádka na oplátku 23

praskliny_sazba_zdroj.indd 23

18.04.2020 15:34

nikdy nemluví o svých rodičích. Má vůbec nějaké? Lara si dokáže docela dobře představit, že Markéta bydlí sama; nikdo jí neříká, kdy má jíst a kdy spát, a všichni okolo to berou jako danou věc a nechávají ji na pokoji.

Nikdy se jí na to ale nezeptá. Často spolu chodí za město na kopec, kde celé hodiny sedí, někdy mlčí a občas Lara vypráví, kam všude spolu pojedou, tady se to přece nedá snášet věčně, nedá se to tady vydržet. Možná by měli vyrazit hned, hned teď, co na to Markéta?

Markéta se jen usmívá a neříká nic, je to pokaždé podobné. Jednou už Laře dojde trpělivost a chytne ji za ruku. Budou jezdit všude spolu, protože k sobě patří.

Takhle to bude. Stiskne ji pevněji a Markéta jí sevření oplatí. Lara jí ovine druhou ruku kolem ramen – chce se k ní přitisknout tak blízko, jak jen to jde. Markéta natočí tvář směrem k Laře a ta cítí, jak teplo kamarádčina těla prostupuje jejím; jak jí pod tou horkou vlnou těžknou prsty a jak se jí roztahuje kůže. Přitisknou k sobě obličeje, jako by chtěly protéct do té druhé a stát se jednou osobou.

Později ji Lara přivede k ostatním. Jáchym a Kateřina ji přijmou se svou obvyklou ospalou netečností. Štefan se tváří nerudně, je protivný a hrubě odsekává, ale časem ho to přejde a všechno pak podnikají v pětici.

Markéta se nikdy výrazně neprojevuje, s nikým se nehádá ani si neprosazuje svou. Je prostě tam, klidná, tichá, usměvavá a patří celá jen Laře. Tu ani nenapadne, že by se kamarádka mohla s ostatními vídat i sama.

Něco takového je dočista nemyslitelné. Jenže před pár dny jim Štefan pyšně oznámil, že společně s Markétou objevili novou část skruží, které začínají za rybníkem, kam často chodili, a končí kdovíkde.

24

praskliny_sazba_zdroj.indd 24

18.04.2020 15:34

Lara se usmívá a kývá hlavou, ale přitom se zalyká žárlivostí – proč byli spolu sami? To už ji nepotřebují?

Odsunuli ji ke dvojčatům, která se vždycky spokojila s tím, že jim někdo řekl, co mají dělat? Snaží se nedat své rozčílení najevo („no jasně, pojďme tam“), ale klokotá jí v krku, rudě a pálivě. O čem si asi tak povídají?

Markéta je přece její, jenom její, tak to přece funguje a vždycky bude! Jenže se zjevně mýlila, úplně od začátku, a tak se teď musí dívat, jak Štefan kráčí s Markétou úplně vepředu, naklánějí se k sobě a něčemu se smějí, zatímco ona se loudá vzadu s Jáchymem a Kateřinou.

Lara neví, kdy se to pokazilo. Možná ji chce Štefan rozzlobit a přinutit, aby si ho víc všímala. No ano, řekne si s úlevou, přesně tak to je, celé to naplánoval on. Markéta by sama od sebe nic takového neudělala, určitě ne.

A potom si všimne, že si dvojčata něco špitají.

Na střídačku si navzájem boří nosy do ucha a ustaraně vraští čela. Pohledy obou směřují dopředu a v jejich gestech je něco nového, rozčíleného a překotného, co u nich Lara nikdy předtím neviděla. „Stalo se něco?“ zeptá se jich a oba se naráz ošijí, jako by je přistihla při něčem ohavném. „Nic,“ řekne Jáchym. „Nic,“ řekne Kateřina.

Ale ona si trvá na svém. „No tak mi to řekněte. Já to přece nikomu nepovim. Stalo se něco?“ A dvojčata ze sebe nakonec vysoukají, že Markéta je přece jejich kamarádka. To oni se s ní baví víc než ostatní, to ona jim rozumí.

Larou projede horečnatá vlna. Začíná u prstů na nohou a stoupá až do hlavy, kde se rozlije do malých zlobných vlnek.

To ona jim rozumí.

25

praskliny_sazba_zdroj.indd 25

18.04.2020 15:34

Připadá si najednou malá, docela malá a hrozně hloupá. Dívá se na Markétina záda a každý jejich drobný pohyb bere jako urážku a výsměch. Jak jí to mohla udělat? A jak to, že si ničeho nevšimla? Markéta se Štefanem pokračují dál v čele a Lara si uvědomí, že většinu času, vlastně celou dobu, mluví jen on. Ona pokyvuje hlavou, možná i vydává souhlasné zvuky, ale sama nic neříká.

I její tělo se začíná zvláštně přizpůsobovat rytmu toho jeho, vykračují stejnou nohou, máchají rukama v totožném rytmu. Vypadá to, jako by si Markéta postupně osvojovala novou melodii, kterou zvládne během pár minut přesně a čistě přehrát.

Lara se na to nedokáže dívat, a tak se zařadí až úplně dozadu za stále rozčílená dvojčata. Čím víc se přibližují k rybníku, tím je země mazlavější a tmavší. Nebe se zatáhne, přiženou se těžké mraky, světlo zeslábne. Štefan s Markétou je vedou až dozadu na druhou stranu, kde se vodní plocha tříští do několika míst připomínajících zalité krátery. Půda tady je měkká, boří se jim do ní nohy a při každém kroku se ozve hlasité nechutné mlasknutí. „Je to ještě jako daleko, nebo co?“ zeptá se Kateřina popuzeně. Štefan jen vesele zavrtí hlavou. „Už tam skoro jsme.“ Skruže začínají vzadu za stromy, jejichž holé úzké větve jsou pevně propletené, takže přes ně není vidět.

V jednom místě se ale větve tenčí, a lehne-li si člověk na břicho, dá se tudy proplazit na druhou stranu. Udělají to.

Jeden po druhém se přitisknou na zem jako vojáci na výcviku. Lara cítí, jak jí větve odírají kůži, snaží se držet co nejvíc u země, ale neopatrně nahrbí záda a hned ji kus dřeva bolestivě škrábne přes lopatku. Zaúpí, nikdo 26

praskliny_sazba_zdroj.indd 26

18.04.2020 15:34

jí však nevěnuje pozornost, nikdo se na ni ani neotočí.

Do toho místa se jí nahrne krev a začne z něj sálat bolestivé teplo. Potí se, je jí zle. Má žízeň, ale je tu jen temná voda z rybníka a nikdo z nich si pití nepřinesl.

Nasucho polkne a z nějakého důvodu v ústech ucítí prašnou dřevitou chuť, jako by jí do pusy nalétala kůra ze stromů. Konečně se prosmýkne na druhou stranu.

Země tady je suchá a tvrdá, zpevněná betonem. O kus dál začíná propletenec šedivých skruží, jejichž zákruty se vinou dál a dál. Konce vůbec nejde dohlédnout. „Půjdeme?“ řekne Štefan. Ukáže na kruhovitý vchod do jedné z nich, který je překvapivě čistý a hladký. Larou lomcuje vztek. Nechce, aby to navrhoval on, měl by být zticha, a ne tady stát jako uvaděč. Chce mu seškrábat ten samolibý výraz z obličeje, ale namísto toho jen pohodí hlavou, a aniž by se na něj jedinkrát podívala, vleze dovnitř jako první. Je tu vlhko a zima. Nejde se tu postavit, dokonce ani lézt po čtyřech, takže se Lara musí sunout po dlaních a odrážet nohama, břicho přitisklé na vlhký beton. Už po pár vteřinách se vyčerpá, dlaně ji bolí a košili má nasáklou páchnoucí tekutinou.

Jenže přece nemůže přiznat, že na to nestačí, a tak pokračuje dál. Tytéž pohyby pořád dokola, nadzvednout se, vzepřít, přisunout. A zase znovu. Ubohý tvor, který se chce dostat na světlo. Čas se přestane odvíjet. Laře připadá, že se dostala do jakési kapsy, kde bude už napořád opakovat stále tytéž pohyby, stále to stejné snažení bez výsledku. Chce se jí křičet, ale ovládne se. Nemůže se zastavit, nemůže se vrátit, a tak se sune pořád dál, dopředu. Pak se přítmí a vlhko začnou pomalu trhat. Skruž se rozšiřuje, takže se Lara může vyhoupnout nejdřív na všechny čtyři a pak se i narovnat.

27

praskliny_sazba_zdroj.indd 27

18.04.2020 15:34

Čas se zase rozpohybuje, ale nějak pomaleji, nejistěji.

Ven vylezou zablácení a urousaní. Kape z nich voda, vypadá to však, že na tom nikomu nesejde. Všichni totiž upřeně hledí kamsi za Laru, oči rozšířené úžasem.

Lara se otočí a uvidí přímo před sebou tucet starých sukovitých stromů s kmeny tak tlustými a členitými, že vypadají jako uzly navázané na provaze. Tak obrovské stromy nikdy neviděla. Všechny jsou holé a úplně černé.

Všechny jsou dočista mrtvé. Mezi nimi se rozprostírají nazelenalé vodní plochy, na jejichž hladinách ovšem nic neroste – to sama voda je zelená a tlumeně světélkuje. „Mysleli jsme si, že by vás to zajímalo,“ prohlásí Štefan a Laře se to my zakousne do krku ostrými zuby. Všimne si, že se na ni Markéta dívá, a dokonce i nejistě vyráží jejím směrem, jenže Lara o ni nestojí. Ať si všímá radši Štefana nebo dvojčat, když je s nimi taková kamarádka.

Stydí se, že nevěděla o jejím přátelství s ostatními.

Stydí se za svou hloupost. Stydí se za to, že si myslela, že s Markétou patří jen samy sobě. Stydí se za celé tohle dopoledne, za svoje pohyby, špatně sehranou přezíravost. Obrátí se k Markétě zády a přejde blíž k těm podivným stromům.

Nazelenalá voda z mělkých kaluží jí okamžitě prosákne do bot, ale Lara to ani nevnímá. Stromy mají vláknité dřevo a každý z nich je jinak široký – některé kmeny jsou nafoukle obrovité, jiné zas docela tenké. Lara natáhne k jednomu z těch rozložitých ruku. Chce se té mrtvé matérie, která ji přitahuje a zároveň děsí, dotknout, ale ke kmenu nedosáhne ani konečky prstů. Udělá krok do další kaluže – boty už má stejně promáčené –, jenže vtom se celý svět zhoupne a Laru spolkne zelené ticho.

Zakucká se a zalapá po vzduchu. Voda jí vniká do těla, sjíždí do plic a Lara začne klesat. Klesá níž a níž 28

praskliny_sazba_zdroj.indd 28

18.04.2020 15:34

a všechno je temné a roztřesené. Kope nohama, ale oblečení a boty ji táhnou dolů. Snaží se je setřepat, jsou však pevně utažené. Udělá pár temp směrem vzhůru, ale ničeho nedocílí. Voda je těžká a teplá. Pohlédne pod sebe a tam dole vidí jakousi nahrubo vytesanou chodbu, velkou tak akorát, aby se do ní vešla malá postava. To místo si ji žádá, Lara to cítí. Nemá smysl bránit se. Zavře oči a na víčkách se jí roztančí zelené stíny. Je najednou zvláštně klidná. Zvedne ruce a zelené ticho ji něžně obemkne. Lara ví, že o ni bude postaráno.

Tam dolů už nedolehne nic, žádný pach, žádné vrnění, žádný děs. Cosi se po ní sápe, odhodlaně a rychle, ale nemá smysl snažit se toho chytit, na to už nemá sílu.

Vzdává se a je v tom něco hluboce útěšného, co ještě nikdy nezažila…

Ostré. Příliš ostré, zbytečné. Cosi ostrého se jí zabodává do hlavy, proniká přímo do mozku. Chce, aby to přestalo.

Jenže kolem se všechno chvěje. Spánek se trhá, hrubě a násilně, a Lara se ho nedokáže udržet. Nakonec se roztrhá docela, zůstanou z něj jen kousíčky a ona otevře oči. „Dejchá,“ ozve se vedle ní. Lara se převrátí na bok a zvrací.

Z úst jí vytékají vazovité zelené provazce. Před očima má mžitky, a tak vidí tři nezřetelné páry nohou jen rozmazaně. Někdo ji pohladí po hlavě a je to, jako by ji přejel po kůži bruskou. Lara se odvrátí, všechno je tak hrubé a nepříjemné, chce zpátky, zpátky do zeleného ticha. Jenže její tělo ji drží jako rukojmí, nadechuje se, vydechuje. Přesto Lara ví, že je něco špatně, moc špatně, ale zatím to nedokáže pojmenovat – zatím jen cítí, jak se jí ten pocit utahuje kolem krku. A najednou jí to těžce dosedne na hruď.

29

praskliny_sazba_zdroj.indd 29

18.04.2020 15:34

„Kde je?“ ptá se tří párů nohou, není schopná zvednout hlavu. Ale nohy mlčí. Až později se to všechno dozví: To Markéta se ji snažila vytáhnout. To Markéta se pro ni ponořila. To Markéta už nevyplavala.

Ještě ten den ji začínají hledat záchranáři. Potápějí se do zelené vody, pročesávají bažiny. Ale Markéta není k nalezení, voda ji nevydala. Kdysi Lara viděla obrázek utopeného těla – nafouklého, fialového, s okousanými rty. Jenže Markétě se nic takového nestalo. Markéta proplula chodbou na druhou stranu.

Záchranáři později říkají, že žádnou chodbu nenašli, ale Lara ví, že lžou. Vymýšlí si, aby to místo mohli prozkoumat sami, jenže je to marné, dovnitř se žádný dospělý nevejde, na to je otvor moc malý.

Ví, že je Markéta v pořádku, a opakuje si to pořád dokola. Snaží se uchovat každý detail jejího hlasu, těla, obličeje. Během let se ale obraz začíná trhat, je čím dál zrnitější jako starý film.

Následující roky prosí Lara, aby se něco stalo – neví přesně, koho prosí, ale vysílá úpěnlivé prosby kamsi do neurčita, aby aspoň k něčemu došlo, protože takhle už to přece dál nejde vydržet.

Po matčině smrti žije s tetou. Nastěhují se do ještě menšího bytu a teta si najde přítele Kamila – malého, břichatého pána se zubní protézou, který Laru většinu času ignoruje, což oběma plně vyhovuje. Zato teta začne neteři do všeho mluvit. Volnost, na kterou byla Lara doteď zvyklá, je pryč. Teta se zajímá o známky, o její kamarády, a především – a to je nejhorší – s ní chce rozebírat ty dvě nešťastné události, tedy smrt matky a Markéty. Nikdy ovšem nevyřkne jejich jména ani nepoužije slova smrt, utopení nebo nemoc. Mluví o tom, 30

praskliny_sazba_zdroj.indd 30

18.04.2020 15:34

jako by šlo o rozbití nějaké broušené vázy: nepříjemná, politováníhodná událost, přes kterou se dá přenést, stačí trocha času a trpělivosti; uvidíš, holčičko, všechno bude brzo zase v pořádku.

Lara poslouchá tetina nesnesitelná doporučení a přeje si se před nimi uzavřít; schovat se někam, kam by zvnějšku nic nedolehlo, ale neumí to, významy se na ni pořád bolestivě přichytávají, jako by se prodírala houštinou. Sama o tom nedokáže mluvit. Představa, že s někým probírá Markétu a matku, se jí hnusí. Připadá jí to, jako by si vytahala střeva a věšela je druhým na ruce: Na, berte si, je toho spoustu, spoustu, spoustu…

Dvojčata se odstěhují a se Štefanem se už nedokáže vídat. Ten jí zkusí párkrát zavolat, a jednou na ni dokonce čeká před školou, ale ona ho jen obejde a ani ho nepozdraví, nedokáže se k tomu přinutit. Pak se Štefan ozývat přestane. Jiné kamarády Lara nemá, o žádné ostatně nestojí.

Kamil nechodí do práce. Teta říká, že je chytrej a dokáže si vydělat jinak, i když Laře není moc jasné jak, protože většinu času jen sedí u okna nebo je zamčený v koupelně. Sama teta uklízí v obřím obchodním domě a po večerech ještě pečuje o domy pár rodinám, které jí platí na ruku.

V obchodním domě ukazuje každý zaměstnanec při odchodu tašku. Ochranka prohledá obsah a zkontroluje, jestli dotyčný něco neukradl. Podle vedení jde o rutinní krok, který zjednodušuje vzájemné vztahy a prohlubuje důvěru, protože nevinný člověk přece nemá důvod prohlídku odmítnout. Když pak nastoupí žena o něco mladší než teta, tak se hned první den sekuriťákovi obloukem vyhne. Ten se ji snaží přesvědčit, že jde o pravidla, která on nevymyslel a jež je lepší dodržovat, ale 31

praskliny_sazba_zdroj.indd 31

18.04.2020 15:34

žena na prohlídku nepřistoupí. Hned druhý den iniciuje protest, že takové jednání je nepřístojné a porušuje práva zaměstnanců. S plánem, jak předstoupit před vedení, obejde své kolegy a kolegyně, ale všichni takový krok odmítnou: je to zbytečný, člověk na sebe přitáhne pozornost, lepší je to nechat bejt, stejně se nic nezmění.

Teta prý chvíli zvažuje, že by se připojila, nakonec si to však rozmyslí, protože by na vyjednávání byly jen samy dvě, a to přece nemá žádnou váhu. Žena v zaměstnání skončí po dvou týdnech, ještě ve zkušební době. „Dobře jsi udělala, žes to nepodepsala,“ přitakává Kamil a hladí tetu po hlavě. „Vyhodili by tě taky, nějakej důvod by si našli. Nedá se to vyhrát. Nejlepší je bejt si svým vlastním pánem – jenže to samozřejmě není pro každýho.“ Bejt svým vlastním pánem nicméně není zjevně ani pro Kamila – jednoho dne zmizí a už se nevrátí. Následně se ukáže, že si vzal na sebe a na tetu spoustu půjček, které nedokázal splácet. Teta tak zjistí, že čelí několika exekucím. Nedokáže už platit nájem a skončí s Larou na ubytovně, kde společně bydlí v jednom pokoji.

Na flekatých zdech je plíseň, okna netěsní. Nábytek je starý a otlučený. Všechno je zanesené, mastné, rozviklané. Teta se přesto snaží prostor zútulnit. Mezi okna nacpe ručníky, na ty nejhorší fleky nechá Laru nalepit plakáty. Každý den větrá a koupí vonné tyčinky, které prostor zaplní lacinou kořeněnou vůní. Každý den pečlivě uklízí. Často opakuje, že na tom budou brzy líp, stačí to jen nějakou dobu vydržet. Pak se přece ukáže, že všechny ty dluhy nenadělala ona – že šlo o zneužití jejího jména a osobních údajů. A ony se budou moct odstěhovat pryč.

32

praskliny_sazba_zdroj.indd 32

18.04.2020 15:34

Lara, které už bylo patnáct, začne studovat na učilišti a o víkendu chodí doplňovat zboží do supermarketu.

Když po ní ochranka chce, aby jim ukázala batoh, tak to udělá, ani ji nenapadne odporovat. Teta si přibere další domácnosti, uklízí teď celkem v pěti. Pokaždé než vyrazí, pěkně se obleče a pečlivě namaluje, aby si její rodiny nevšimly žádné neobvyklé změny. „Kdyby viděli, jak blbě na tom jsme, tak si hnedka najdou někoho jinýho,“ vysvětluje Laře. „Musíš vždycky vypadat tak, že tu práci vlastně ani moc nepotřebuješ – potom si tě spíš nechaj.“ Teta je však čím dál unavenější. Všechny stížnosti a odvolání, které podala, jsou zamítnuty. Na půjčkách jsou její údaje, její podpisy. Snaží se vysvětlit, že šlo jen o slušnou, přesvědčivou napodobeninu, ona by nic takovýho přece nepodepisovala, a navrhuje grafologické přezkoumání, ale nikdo se jí už neozve, na úřadech jsou odměření a netrpěliví.

Teta postupně přestává chodit ven. Tvář má protaženou, jako by se jí roztékaly rysy obličeje. A co hůř – všichni to vidí. Ve všech pěti domácnostech, kam dochází, se s ní postupně rozloučí. Neudají žádný konkrétní důvod a teta je moc unavená na to, aby se nějakého dožadovala. Když je doma, většinu času jen leží na posteli a třeští oči do stropu. Lara se bojí, že je vážně nemocná. Vezme ji k lékařce, která si vyposlechne všechny příznaky z poslední doby (nechutenství, apatie, malátnost) a pošle je ke specialistce. Teta u ní zůstane sotva deset minut a už vychází ze dveří, v ruce tiskne recept. Doktorka pak chce krátce mluvit taky s Larou. „Mám ještě hodně pacientů, ale přece jen… aspoň na chvíli…,“ pokyne jí dovnitř a nabídne místo. Ordinace 33

praskliny_sazba_zdroj.indd 33

18.04.2020 15:34

je tak důsledně béžovo-hnědá, až to vypadá, jako by tu někdo rozetřel hovna. „Vaší mamince by se teď mělo ulevit,“ říká a klepe si spokojeně prsty jedné ruky do druhé. Lara doktorku neopraví, že to není její matka – na to je úctyhodné ženě v bílém příliš vděčná, a tak jen pokyvuje hlavou. „Jsou to nové tablety s vynikajícími výsledky. Zaberou rychle, to se nemusíte bát. V dlouhodobé perspektivě je ale důležité, aby si v životě našla určitý řád a z toho řádu měla radost,“ pokračuje doktorka. „Musí si do velké míry pomoci sama. Snažit se trochu vybřednout z toho stavu, do kterého se dostala. To je teď úplně nejdůležitější.“ Lara se snaží řídit doktorčinou radou a připomíná tetě, že musí vybředávat, jenže ta nemá zájem ani o řád, ani o radost. Je to, jako by se postupně hroutila do sebe, a ten proces nešlo nijak zastavit.

Lara si navykne brát dvakrát týdně tetin prášek. Chtěla by i častěji, jenže na to by teta mohla i přes svou malátnou odevzdanost přijít. Pořád to však znamená alespoň dva báječné dny v týdnu, k nimž se lze upínat a proklestit se díky nim těmi zbylými.

Když prášek začne zabírat, tak se jí nejdřív v žaludku rozhostí vlhké teplo, které se následně šíří po celém těle.

Pak jí cosi prudce zmuchlá mozek jako kus papíru a Lara na chvíli necítí vůbec nic. Když se jí vědomí a myšlení vrátí do původního tvaru, jsou jejich obvyklé trasy upravené, zjednodušené a část z nich je zalitá jakousi čirou teplou tekutinou. Bylo by sice možné nahlédnout pod hladinu, ale v takových stavech nemá Lara žádný důvod to dělat. Jen se mírně a klidně pohupuje na tekutém povrchu a nedoléhá k ní vůbec nic znepokojivého.

34

praskliny_sazba_zdroj.indd 34

18.04.2020 15:34