0041233

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 3

Pavel Hrdlička OPATOVA PROTIVENSTVÍ

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 7

Netvrdím, že to tak bylo, ale mohlo to tak být.

Autor

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 8

V roce, kdy se to stalo, tedy 1187 od narození Páně, jsem já, G. (Gerlach), přijal toto místo do správy a titul opata.

V něm až dosud pracuji v mnoha protivenstvích a skoro bez úspěchů, očekávaje milosrdenství Boží.

Jarlochova poznámka v Ansbertově letopisu

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 9

LÉTO ROKU 1184 OD NAROZENÍ PÁNĚ

„Co to má znamenat?“ rozkřikl se pan Jiří při pohledu na vyvrácená vrata svého opevněného dvorce. Těžká dubová vrata, železem pobitá, visela jen na jednom pantu a uprostřed zela veliká díra. Pan Jiří si uvědomil, že na násilné vniknutí do jeho dvorce bude muset odpovědět mečem. Přemýšlel, který jeho soused měl tu drzost. Zatím jeho družiníci otevřeli bránu dokořán. „No tohle!“ Pan Jiří spatřil uvnitř palisády ohořelé trosky. Bylo to tak, celý dvorec shořel. Jeho panský dům, na který byl tak pyšný, se nacházel v rozvalinách. Jeho soukromá kaple, snad nejstarší kamenný kostelík v jižních Čechách, měl zřícenou střechu a rozpukané zdi. Také sýpka a stáj lehly popelem. To nebyl jen rychlý přepad nějakých lapků. Tak systematické ničení má na svědomí silná družina nějakého velmože, pravděpodobně někoho ze straníků Soběslavce Václava. Tak to nejspíš bude. Doba už je taková, že jeden neví, ke komu se přidat. Každopádně vlády9

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 10

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

chtivých Přemyslovců je dnes víc, než je zdrávo. Na jedné straně vládnoucí kníže Bedřich, syn Vladislava, druhého českého krále. Má bratry Přemysla, dále Vojtěcha, který je salcburským arcibiskupem, a nejmladšího Vladislava Jindřicha. Král Vladislav měl rovněž dva bratry – Děpolta, který má syna stejného jména, a Jindřicha, jenž má syna Jindřicha Břetislava, ten je momentálně pražským biskupem. Už to by samo o sobě stačilo.

Ovšem je tady ještě syn knížete Soběslava Václav, který o sobě tvrdí, že je nejstarším žijícím Přemyslovcem, a tudíž má nárok na pražský knížecí stolec. Zrovna teď, v nepřítomnosti knížete Bedřicha, oblehl se svými stoupenci Pražský hrad. Jenže se spletl. Bedřichova manželka Alžběta mu nejen Pražský hrad nevydala, ale dokonce ho i uhájila. To je ale ženská! Ta vydá za tisíc obrněných jezdců! A nezapomínejme také na moravskou větev údělných knížat, z nichž největší ambice má Konrád Ota, syn Konráda II. Znojemského.

Vesnice a kostel stojící mimo ohrazení se zdály neporušené, a tak se tam pan Jiří rozjel. Ves vypadala opuštěná, nebýt kouře, který občas unikal průduchy v podstřeší. Pana Jiřího vítali pouze psi svým štěkotem. Nikdo se mu neklaněl na zápraží.

Pan Jiří zabušil na dveře chalupy lovčího Ctibora. Ten po chvíli vyšel ven. „Můžeš mi říct, co se tady stalo?“ obořil se na něho. „Táhli tudy ozbrojenci salcburského arcibiskupa a dožadovali se obilí, dobytka a píce. Jenže správce Květoň si myslel, že odtáhnou, když zavře bránu ohrazení. Ale oni pomocí beranidla bránu vyrazili, dvorec nejdřív vyrabovali a pak zapálili.“ „Pitomec jeden!“ ulevil si pan Jiří. „Kde ho najdu?“ „Utekl na chýnovské hradiště.“ „To je mu podobné. Místo aby tady dělal pořádek, zaleze na hradiště.“ Pan Jiří náhle strnul. Skoro se bál vyslovit další otázku. „Co se stalo s mou matkou?“ 10

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 11

LÉ T O R OKU 1 1 8 4 OD N A RO ZE N Í P Á N Ě

„Paní Zdislava odjela už předtím ke svým příbuzným na Křižanov.“ Pan Jiří si znatelně oddechl. „A kde jsou sedláci? Jak to, že mě nevítají?“ „Jsou vystrašení. Když vidí ozbrojené jezdce, zaženou dobytek do lesa a zalezou.“ „Teď mě, Ctibore, poslouchej. Obejdeš všechny sedláky a řekneš jim, že poroučím, aby se hned ráno sešli, protože začnou vyklízet panský dvorec. Rozuměl jsi?“ „Jistě, pane. Ale musím upozornit, že je doba senoseče.“ „Seno počká, ale já ne. Ať mi tvoje žena připraví lůžko, protože tě prozatím poctím svou návštěvou. Budu nocovat u tebe,“ rozhodl pan Jiří. Pak rozpustil své družiníky s příkazem, ať se dobře postarají o koně. Sám se rozjel po vsi sčítat škody. Vesnice byla nedotčená. Arcibiskupovi bojovníci si patrně vybili svou chuť drancovat a pálit na jeho panském sídle. Také farní kostelík svatého Jiljí, který postavil s nemalými náklady, se zdál neporušený.

Byl dominantou vesnice a stál mimo ohrazení. Ale na druhé straně kostela chyběly šindele a ohořelé krovy žalovaly k nebesům.

Seskočil z koně a vešel dovnitř. Panská tribuna byla celá. Zdi vybudované ze žulového kamene a vápna také vydržely. Zato střechou bylo vidět až na tmavnoucí oblohu. Za chvíli vyjdou hvězdy. „Vítej, pane! Bůh vyslyšel mé modlitby a ty ses konečně vrátil,“ zdravil ho kaplan Damián, který si ustlal na panské tribuně.

Původně také bydlel v panském domě a jedl u panského stolu. „Tohle udělali arcibiskupovi lidé?“ Pan Jiří ukázal na ohořelé krovy ve střeše. „Arcibiskup Vojtěch tady vůbec nebyl, ten táhl jinudy. Sem přijela jenom část jeho ozbrojenců, zato těch nejzuřivějších. Ale přitom se stal velký zázrak, jistě na přímluvu svatého Jiljí, který 11

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 12

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

patří mezi dvanáct svatých pomocníků. Sotva vzplála střecha, dalo se do deště, a tak kostel zůstal skoro celý.“ „Ve dvorci mi ten svatý moc nepomohl,“ bručel pan Jiří.

Nazítří, hned po snídani, sám pan Jiří dohlížel na odklízení trosek svého domu. Byl povolán též tesař a kovář, kteří za pomoci drvoštěpů začali spravovat vyvrácená vrata. Někteří sedláci se toho chopili rádi, neboť mezi ohořelými trámy lze najít různé poklady. Tam leží nákončí k opasku, tady zase naběračka či kovová přezka. Také kování truhly se může hodit. Pana Jiřího to zjevně nezajímalo, jen je pobízel k rychlejší práci. Konečně v poledne zůstal vnitřek domu prázdný. Ohořelé zbytky dřeva byly srovnané na hromadě.

...

Je tomu již dvacet šest let, co se pan Jiří proslavil v bojích před Milánem a dostal od krále Vladislava zpustlý knížecí dvorec, který již hodnou dobu nikdo neobýval. Podle pověsti dvorec založili Slavníkovci a zajížděli sem lovit z chýnovského hradiště.

Proto byl jeho dvorec mnohem rozlehlejší, než bývají běžné panské dvorce. Přemyslovská knížata neměla o dvorec valný zájem. Mají jiné lovecké revíry. Koneckonců, i chýnovské hradiště ztrácí význam. Tím, jak se klučí a osazuje hraniční hvozd směrem k jihu, získávají na důležitosti hradiště Prácheň, Netolice a Bechyně. Je až směšné, že ozbrojenci arcibiskupa, jenž nese jméno po Vojtěchovi Slavníkovci, zapálili střechu kostela, který snad světil právě pražský biskup svatý Vojtěch.

Pan Jiří všechny poslal domů. Když za posledním sedlákem zapadla opravená vrata, sešel po kamenných schodech, které vedly do sklípku. Nešel až úplně dolů. V kamenné zdi odstranil desky a oddechl si. Okovaná truhla z jednoho kusu dubu tam stála ve výklenku neporušená. V ní měl schované všechny po12

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 13

LÉ T O R OKU 1 1 8 4 OD N A RO ZE N Í P Á N Ě

klady, jež nashromáždil za více než dvacet let v knížecí službě.

Denáry různých ražeb, ale i zlaté solidy, několik prutů neraženého stříbra, šperky i bohoslužebné nádoby. Vše bylo na svém místě. Za tohle si postaví malou falc, tentokrát nebude šetřit na vápně a střechu bude mít z polévaných tašek, a ne pod doškem.

Takovou usedlost jen tak někdo nezapálí. Prozatím nechá postavit stavení roubené, protože to jeho tesař a drvoštěpové umějí.

Vyšel ven a pověřil svého zbrojnoše Ploužima, aby dohlédl na zřícený dům a nikoho tam nepouštěl. „Ještě by to na někoho spadlo.“ Příští den vyrazil v doprovodu svého číšníka Jury a druhého zbrojnoše Mstoně za matkou Zdislavou do Křižanova. Vzal to přes Prahu, aby se dozvěděl, co je nového. A také že bylo.

V důsledku vzpoury některých velmožů kníže Bedřich zuří. Ta vzpoura vypukla v květnu, když se Bedřich zúčastnil slavnostního říšského sněmu konaného v Mohuči. Měla to být velká sláva a zpočátku i byla. Před Mohučí vyrostlo celé stanové město.

Synové císaře Fridricha Barbarossy měli být slavnostně pasováni na rytíře. Tři dny se konaly rytířské turnaje a závody lučištníků. Tři dny se pilo a hodovalo. Na takovou slávu se sjeli rytíři a velmožové z celé Evropy. Jen kníže Bedřich přivedl s sebou dva tisíce jezdců. Ani pan Jiří se nenechal zahanbit. Přijel s družinou více než dvaceti jezdců, s opaskem se stříbrnou přezkou a hlavně v plášti z byzantského sametu, který kdysi získal v Miláně, když vyplenil kupecký krám. Byl tak vzácný, že ho nosil, i když panovalo horko. A toho května horko bylo. Dalším programem té slávy bylo vyhlášení zásnub staršího císařova syna Jindřicha, tehdy devatenáctiletého, s třicetiletou Konstancií, dědičkou Sicilského království. Že je zde nezvyklý věkový rozdíl?

Inu, když se přidá na váhu Sicilské království, je Konstancie žádoucí, i kdyby jí bylo padesát.

13

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 14

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

Turnajů se pan Jiří nezúčastnil. Ať si dřevce a kosti lámou mladší. Zato všechny překvapil svým apetýtem a tím, že i při velké konzumaci vína zůstával relativně střízlivý. Při slavnostní hostině se také odehrálo zvláštní představení. Přední knížata v říši obsluhovala císaře. Maršálka dělal saský vévoda, stolníka rýnský falckrabě a číšníka český kníže. Pan Jiří má také svého číšníka, kmotřence Juru. Ale že by to byl čestný úřad? Nějak přece kmotřence své matky zaměstnat musí. Nakonec se najde nějaký kníže, který bude císaři čistit boty nebo vynášet císařský nočník. To jsou ale novoty.

Třetího dne přišla prudká bouřka, která smetla stany a celé kolbiště zaplavila vodou. Mnozí to považovali za špatné znamení. Ale to ukáže až čas. Ten den také přicválal posel na ztrhaném koni. Oznamoval knížeti Bedřichovi, že opoziční velmožové zvolili Soběslavce Václava za svého knížete a oblehli Pražský hrad. Kníže Bedřich neodkladně začal shánět vojenskou pomoc.

Na slavnosti byl přítomen rakouský vévoda Leopold Babenberský a také mladší Bedřichův bratr, arcibiskup Vojtěch. Právě ty kníže Bedřich požádal o pomoc. Rakouskému vévodovi slíbil Vitorazsko, ale co slíbil Vojtěchovi, to se prozatím neví. Je zjevné, že arcibiskup to čekal. Měl snad nějaké důvěrné zprávy?

Nedalo se přehlédnout, kudy táhl na Prahu. Pan Jiří cestou zjistil, že se neplenilo a nepálilo jenom v Milevsku. Jak se vojsko blížilo k Praze, začali od Václava odpadat i jeho bývalí stoupenci. Jistě k tomu přispěla i skutečnost, že císař Fridrich řečený Barbarossa vyjádřil podporu svému jmenovci Fridrichovi, česky Bedřichovi. Nakonec to byl Václav, kdo musel prchat ze země.

V Praze se pan Jiří dozvěděl obávanou zvěst. Kníže Bedřich zuří, což se dalo čekat, a prohlašuje, že nechá prověřit všechny statky, které drží velmožové. To byla opravdu špatná zpráva, 14

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 15

LÉ T O R OKU 1 1 8 4 OD N A RO ZE N Í P Á N Ě

protože málokterý velmož měl v tomto ohledu čisté svědomí.

Pan Jiří získal Milevsko před Milánem, kdy byl mezi prvními, kteří přebrodili řeku Addu. Je to již dvacet šest let. Tenkrát mu ještě nebylo ani dvacet. Dneska by se možná rozmýšlel. Problém spočíval v tom, že darování vyslovené králem Vladislavem bylo ústní a nedal si je písemně potvrdit. Co záleželo mladíkovi, jenž neuměl latinsky, a tudíž ani číst a psát, na kusu vydělané kůže počmárané nějakými klikyháky? Dnes už věděl, že je to věc zásadní. Ostatně tenkrát si počínal velkoryse a zabral krajinu až k osadě Červená, tedy až k Vltavě, o čemž v ústním darování nebylo ani slovo. Přesto to prošlo až dodnes. A nebyl sám, kdo se takto zmocnil knížecí půdy. Pochmurné myšlenky, které se honily panu Jiřímu hlavou, vydržely až do Křižanova.

Ves Křižanov na severu Čech, nedaleko bílinského hradiště, se nijak nelišila od Milevska. Dvorec, jemuž Křižanovští říkali kurie, byl sice rozlehlý, ale dřevěný. Slavili tu zrovna šedesáté narozeniny bratrance paní Zdislavy. Dožil se tedy strýc Domaslav požehnaného věku. K této příležitosti se sjeli příbuzní ze širokého okolí. Pan Jiří se až podivoval, s kolika lidmi se ve dvorci setkal. Byl postupně představován strýcům, tetičkám, bratrancům a sestřenicím. Jednu bledničkovou a hubenou dívku mu matka Zdislava nabízela. „Je to bohatá nevěsta a věnem přinese ves Konojedy. Vždyť už jsi patnáct let vdovcem. Tak s tím něco udělej.“ Že je tak dlouho vdovcem, na tom má nemalou zásluhu jeho matka, neboť se našlo jen málo dívek na vdávání s patřičným věnem, se kterými by souhlasila. Ty, jež by dostaly milostivý souhlas, se zase nelíbily panu Jiřímu. A tak zůstal bezdětným vdovcem. Docela mu to vyhovovalo. V Milevsku a okolí se vždy našla holka do postele, a nemusel jí slibovat před oltářem věrnost do konce života.

15

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 16

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

O knížecích výhrůžkách se už v Křižanově vědělo. Jeden z příbuzenstva se také zúčastnil obléhání Pražského hradu po boku Soběslavce Václava a teď se ukrývá někde na Moravě. Co se týče revize pozemkové držby, na to měl radu bratranec Milhost z Mašťova, kterého mu představila paní Zdislava. „Nejlépe bude, když co nejdříve oznámíš biskupovi, že hodláš na svých statcích založit klášter. Na půdu pod ochranou církve si netroufne ani kníže Bedřich.“ „Já založím klášter a nakonec mě z mého zboží vyženou mniši. To je jako z bláta do louže,“ oponoval pan Jiří. „Ale vůbec ne. K založení kláštera musíš splnit tolik podmínek, že to prostě nestihneš. Oni chtějí zaprvé kostel, potom vystavět refektář, dormitorium, hospic, kalefaktorium, případně skriptorium a školu. A to je práce na několik let. I kdyby se ti podařilo klášter založit, stále budeš mít k němu patronátní právo. Já to s Mašťovem už tak udělal.“ „Bratranec Milhost ti radí dobře,“ prohlásila paní Zdislava na zpáteční cestě. „Koneckonců, když se nechceš ženit, komu odkážeš své statky? Když založíš klášter, alespoň po tobě něco zbude a mniši se za nás budou modlit. Udělej něco pro svou spásu. Věnem jsem přinesla čtyři vsi poblíž Roudnice, a to Stranné, Bratřejov, Budov a Chrastné. Jak víš, biskup na ně má už dlouho spadeno. V případné revizi bys je stejně neuhájil. Ani já nevím, jak k nim otec nebo děd přišel. Navíc správce určitě krade, neboť užitek z nich je pramalý. Co je takhle nabídnout biskupovi výměnou za Hrejkovice, Dobrotěšice a Mimoňovice? To jsou biskupovy vsi v našem sousedství. Jejich správce stejně na nás ustavičně žaluje, že naši sedláci jsou polopohani a my s tím nic neděláme. Teď, když jedeme přes Prahu, můžeš to udělat hned.“ Velmož Jiří z Milevska hovořil s biskupem Břetislavem Jind16

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 17

LÉ T O R OKU 1 1 8 4 OD N A RO ZE N Í P Á N Ě

řichem jen při krátkém slyšení. „Klášter říkáš? To tě ctí.“ Panu Jiřímu požehnal a audience skončila.

Pro příslušníka vládnoucí dynastie, a ještě k tomu primasa zemského, byly tři vsi někde na jihu pouhou prkotinou, ale o to obtížněji pan Jiří potom jednal se správcem biskupských statků.

Musel nabídnout čtyři vsi v Polabí za tři v mnohem méně úrodných jižních Čechách. „Nejprve to budu muset vyšetřit. Jde o počet dušníků a rozlohu polí,“ vysvětloval správce a chtěl jednání ukončit. Před ním se ale objevil měšec plný míšeňských denárů, které byly bernější než ty plechové a slabě postříbřené knížete Bedřicha.

Nakonec si pan Jiří odvážel do Milevska pergamen s biskupskou pečetí a vědomí, že vsi Dobrotěšice, Mimoňovice a Hrejkovice mu už nikdo nevezme. Hrdě ukázal pergamen matce. „Co je v něm napsáno?“ zajímala se paní Zdislava. „Jak to mám vědět?“ posteskl si pan Jiří. „Copak umím latinsky? Však on nám to kaplan Damián přečte.“ „Ty jsi něco vyjednal, a ani nevíš, co?“ zpražila ho matka. To ona uměla.

Na svůj věk byla paní Zdislava dobrá jezdkyně, a tak i s doprovodem dorazili do Milevska za dva dny. Provizorní panský srub ještě nestál, proto panstvo muselo vzít zavděk věží kostela svatého Jiljí, která jako zázrakem odolala žhářskému útoku.

Hned po snídani poslal pan Jiří pro kaplana Damiána. Toužil zvědět, co vlastně stojí na té zpropadené kůži, jíž se říká pergamen. Damián se po chvíli dostavil, a to i s paní Zdislavou. S tím pan Jiří nepočítal. Nejprve se chtěl přesvědčit, co tam stojí, a pak to matce sdělit, pokud možno šetrně. Jak ji znal, bude mít určitě výhrady.

Teď už bylo pozdě. Vytáhl list svázaný do ruličky, opatřený pečetí se svatým Václavem, a podal ho kaplanovi.

17

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 18

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

„Čti,“ přikázal.

Damián uctivě rozložil pergamen s pečetí samotného biskupa a začal cosi pomalu slabikovat. „Rovnou to překládej. Z toho nejsme moudří,“ přerušil slabikování kaplana pan Jiří.

Damián začal tedy znovu. „Ve jménu Svaté Trojice, já, Jindřich, z Boží milosti biskup pražský, všem přítomným a budoucím synům církve. Protože dlouhé trvání času, jakož i zapomnětlivost mysli obvykle zničí a zahubí věci pamětihodné, soudíme, že se má písmem svázat to, co by bylo třeba předat ve známost potomkům.“ „Proto jsem si dal ten list vyhotovit,“ poznamenal pan Jiří. „A nebylo to levné.“ V listu dále stálo, že biskup směňuje s panem Jiřím čtyři výše jmenované vsi za tři v jižních Čechách. „Tato směna byla učiněna roku 1184 od narození Páně, druhé indikce,* za císaře Fridricha a knížete českého Bedřicha, druhého roku našeho pontifikátu.

Amen.“ „Ani jsem nevěděla, že umíš mluvit tak přesvědčivě, když ti sám světaznalý biskup uvěřil,“ řekla paní Zdislava a Jiří si nebyl jistý, jak to matka vlastně myslí. „Ten? Ten se mnou hovořil asi minutu. Tak rychlé slyšení jsem ještě neměl. A teď si může Bedřich revidovat, jak chce. Tyhle vsi mi už nevezme,“ radoval se, když je kaplan Damián opustil.

Jenže pan Jiří se neradoval dlouho. Již za čtrnáct dní ho navštívil Heřman, arcijáhen bechyňský, s doprovodem. Hned po úvodních zdvořilostech přešel k věci. „Vsi Stranný a Bratřejov jsou malé a špatně spravované. Ves Budov je zase daleko od Roudnice. Výměna přichází v úvahu * Indikce ukazuje pořadí roku v patnáctiletých cyklech.

18

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 19

LÉ T O R OKU 1 1 8 4 OD N A RO ZE N Í P Á N Ě

pouze za předpokladu, že pan Jiří to myslí se založením kláštera vážně. Při této bohulibé činnosti je Jeho Velebnost ochotna na směnu přistoupit.“ „Ale vždyť jsem dal čtyři vsi za tři,“ bránil se pan Jiří. To ale arcijáhen přešel. „Doporučuji založit klášter podle regulí svatého Norberta, tedy premonstrátský. Než přijdou první mniši, měl bys vybudovat provizorium. Alespoň dormitorium, rozuměj ložnici, dále refektář, to znamená jídelnu, a kalefaktorium s krbem, což je ohřívárna. Jak jsem se přesvědčil, kostelík už stojí. Jen potřebuje opravit střechu.“ „To udělali lidé arcibiskupa Vojtěcha,“ podotkl pan Jiří. „Asi k tomu měli důvod,“ usadil ho církevní hodnostář.

Po vydatném obědě se odporoučel a odjel i s doprovodem na chýnovské hradiště. Nehodlal přenocovat na spáleništi.

19

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 20

ROKU 1186 OD NAROZENÍ PÁNĚ, ZAČÁTEK JARA

Velmož Jiří s heknutím seskočil z koně. Správně by se dalo říct, že z koně málem spadl. Vždyť je už více než půl roku na cestě.

A skoro tři měsíce harcoval na válečném tažení proti moravskému markraběti Konrádovi, a to všechno v zimě, což nebývá ta správná doba na válečné akce. Podle toho to také dopadlo.

Instinkt válečníka ho varoval, že něco není v pořádku. Pátravě se rozhlédl po svém dvorci obehnaném palisádou. Jak to, že ho nikdo nevítá? „Kde jsou všichni?“ rozkřikl se.

Vtom se však otevřely dveře velmožova provizorního paláce a vyběhl shrbený mužík se džbánem medoviny v ruce. Správce Květoň se hluboce, přímo patolízalsky ukláněl. „Vítej, pane! Už jsme o tebe měli starost.“ „Kde jsou všichni?“ zopakoval pan Jiří otázku. „Tvoje paní matka odjela za svými příbuznými do Křižanova a kaplan Damián se modlí.“ Správce mu téměř ustaraně podával 20

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 21

ROKU 1 1 8 6 OD N AR OZ E N Í PÁ N Ě , ZA Č ÁTE K JA RA

džbán medoviny. Velmož Jiří se zhluboka napil a podal nádobu dál svému prořídlému doprovodu. „Kde je čeleď?“ otázal se přísně. „Ty mi něco tajíš!“ „Jak bych mohl, velkomožný pane. Čeleď je za prací. Vždyť je už jaro.“ Pan Jiří zamířil ke svému sídlu. Zbudovali ho fortelně, to se musí nechat. Pevné klády, z nichž byla budova sroubena, ještě voněly novotou. Na jihočeské poměry učiněný palác, který vybudovali minulý rok. Střecha kostela bude muset ještě počkat.

Kaplana Damiána našel uvnitř. Opravdu se modlil u malého oltáře. Hořely u něj tři svíce. Takové plýtvání. Jako by jedna nestačila. „Vítej, pane! Ani nevíš, jak jsem rád, že ses konečně vrátil.

Jistě k tomu přispěly i mé modlitby. Tady se dějí strašné věci, rozmáhá se pohanství. Budeš muset zakročit, než se to dozví biskupská konzistoř. Účastní se toho jak sedláci, tak i čeleď ze dvorce. Včera smilnili na první brázdě a dnes obětují u posvátného dubu.“ „Tak takhle jsou za prací, křupani nevděční! Já jim stavím kostel, a oni vzývají čtyřhlavého ďábla Svantovíta a toho rohatého démona Velese. Ale já jim ukážu!“ Velmož Jiří si uvědomil, že musí zasáhnout, než by se to dozvěděl biskup. Vždyť Jindřich Břetislav nebyl jenom obyčejný biskup, ale patřil k přemyslovskému knížecímu rodu. Únava z něho spadla a rázně vykročil na nádvoří. „Všichni do zbraně!“ zakřičel na rozcházející se prořídlou družinu. Chlapi se pomalu otáčeli a z jejich výrazu mohl vyčíst, co si o tom myslí. „Dej osedlat všechny koně,“ houkl na zkoprnělého správce.

Myslel tím tři koně, kteří zbyli, protože nestáli za to, aby je bral na válečnou výpravu. „Zbylé koně si vzala tvoje paní matka,“ upozornil správce.

21

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 22

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

To dá rozum, že pěšky na Křižanov nešla, uvědomil si pan Jiří. „Já nežertuju,“ zavolal za svými družiníky, kteří se znovu začali obracet ke svým příbytkům. Dvěma družiníkům nakázal, aby těžce zraněného Juru odnesli do paláce. Jura byl jeho číšník a též kmotřenec jeho matky. Zranění, které sám Jura označoval jako pouhé škrábnutí, se zanítilo a nakonec musel být nesen na nosítkách mezi dvěma koňmi. Proto se při návratu domů tak vlekli. V bitvě samotné ztratili pět koní včetně jeho oblíbeného grošáka, takže jeho družina, čítající dvacet dobře ozbrojených jezdců, nejenom prořídla, ale také opěšala.

Zbytek jeho družiny byl zase v sedlech a muži se tvářili dost znechuceně. „Co chceš dělat, pane?“ ptal se ustaraně správce. „Pojedeme se podívat k posvátnému dubu, jak sedláci pracují. Já jim to pohanství vyženu z hlavy!“ Pak se obrátil ke své družině. „Nějací pohané provozují své hříšné kejkle u posvátného dubu. Však víte, kde. Musíme je rozehnat. Použijte meče, ale naplocho. Žádné mrtvé už nepotřebujeme. S pomocí Boží za mnou!“ rozkázal. Byl si totiž vědom, že někdo musí orat, sít a sklízet. Za tuhle lotrovinu jim zvýší dávky. Ti se budou ještě divit. Ten zlořečený dub dá pokácet.

Stejně potřebuje pevné trámy na opravu střechy kostela.

Jezdci se vydali pomalým klusem směrem na Držkrajov.

...

Minulý rok začal tak dobře, a nakonec se vše zvrtlo. Sotva se totiž římský císař Fridrich zvaný Barbarossa vypravil do Itálie, aby zasnoubil syna Jindřicha s Konstancií Sicilskou, rozhodl se pražský kníže Bedřich zvrátit výrok řezenského soudu, kterým bylo rozděleno české knížectví vedví. Kníže Bedřich dostal v léno Čechy, kdežto Moravu udělil soud Konrádu Otovi, synu 22

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 23

ROKU 1 1 8 6 OD N AR OZ E N Í PÁ N Ě , ZA Č ÁTE K JA RA

Konráda II. Znojemského. S tím se ale Bedřich nechtěl smířit.

Morava patřila vždy k českému knížectví. A tak poslal mladšího bratra Přemysla se silným vojskem na Moravu. Konrád Ota s něčím takovým nepočítal, vždyť vládl Moravě z rozhodnutí samotného císaře. České vojsko táhlo Moravou a nenarazilo na odpor. Plenili a pálili, brali vše, co se jim a ďáblu líbilo, napsal kronikář. Obtěžkáni kořistí se vítězně vrátili. Sám pan Jiří získal téměř sto hřiven stříbra, ostatkový kříž a misál, který se bude hodit do jeho kostela. To vše vzal z kounického kláštera. Z každého družiníka se na jihočeské poměry stal boháč. Při vítězném nadšení nikdo ani nepomyslel na to, že vojsko svůj úkol vlastně nesplnilo. Na Moravě dál vládl Konrád Ota a moravští velmožové se o to více kolem něho semkli. Tohle Čechům dlouho nezapomenou. Jediný, kdo si to uvědomoval, byl kníže Bedřich.

Již na podzim křižovali zemi jeho heroldi a svolávali všechny velmože, tedy bojovníky prvního řádu, i svobodné sedláky, bojovníky druhého řádu, aby se shromáždili k válečnému tažení.

Doba pro válčení byla sice nezvyklá, ale na druhé straně při pohledu na kořist, již si přivezli vítězové z prvního tažení, přilákalo to i ty, kteří se prvního vpádu na Moravu nezúčastnili.

Bratr knížete Bedřicha, Přemysl, vytáhl za sychravého počasí s velikým vojskem. Jenže záhy nastaly potíže. Pro tak mohutné vojsko chyběla strava a píce. Proto vojsko začalo plenit již na českém území. Také povolila kázeň. Konečně české vojsko přešlo na Moravu. Zatímco první výprava využila momentu překvapení, teď je Konrád Ota očekával. Jeho bojovníci prahli po pomstě, pevně rozhodnutí obhájit svou čest, chránit své rodiny a domovy.

Vojska se střetla u osady Loděnice nedaleko kounického kláštera, který pan Jiří před půlrokem tak úspěšně plenil. Hned na začátku bitvy pod panem Jiřím padl kůň a ke vší smůle ho ještě 23

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 24

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

zalehl. Naštěstí jeho dva družiníci, Mstoň a Ploužim, ho zpod koně vytáhli a dopravili do bezpečí. Ústup kryl číšník a kmotřenec Jura. Zástřel šípem, jímž byl přitom zraněn, se opravdu zpočátku jevil jako pouhé škrábnutí.

Obě vojska se střetla s neobyčejnou zuřivostí. Díky početní převaze nakonec Přemysl ovládl pole. Byl tedy vítězem, ale za cenu obrovských ztrát. Češi pak začali pohřbívat své mrtvé, kterých bylo nepočítaně. Pohřbívali je po dvaceti do společných hrobů. Při pohledu na tu spoušť nikdo nejásal. Spíše děkoval Bohu, že alespoň on vyvázl.

Když Jura spatřil činnost ranhojičů, kteří uřezávali končetiny a vypalovali rány žhavým železem za strašlivého křiku raněných, nenechal se ošetřit. Vždyť je to jen škrábnutí.

Pan Jiří přišel o tři bojovníky a o pět koní. Tedy ztráty spíše menší, když se uváží, jaký to byl masakr.

Se zbytkem vojska se Přemysl neodvážil táhnout dál a zavelel k ústupu. Co všechno při tom vítězném ústupu pak prožili.

Mráz, hlad a další mrtví, lemující zpáteční cestu. Pan Jiří přišel o další tři koně, kteří padli z nedostatku píce. Jeho lidé trpěli omrzlinami. Jurovi se rána zanítila a už se nedokázal udržet v sedle. Nakonec musel ležet v nosítkách mezi dvěma koňmi.

Jiří pochopil, že takhle to dál nepůjde, a proto vyhledal útočiště u premonstrátů v Želivi. Byl příznivě přijat a pobyl tam i s družinou čtyři neděle, než přešly největší mrazy. Kdyby jen premonstráti věděli, že to byl právě on, kdo vtrhl do kláštera kounických premonstrátek. Co pan Jiří v Želivi nejvíc obdivoval, byla výstavnost celého kláštera. Vše bylo zbudováno z kamene a vápna, velká bazilika Narození Panny Marie, rajský dvůr i výstavný hospic. Díky péči klášterních bratří se Jurův stav zlepšil. Při loučení slíbil pan Jiří želivskému opatu Otovi dvacet hřiven stříbra.

Z toho sta, co získal od kounických premonstrátek.

24

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 25

ROKU 1 1 8 6 OD N AR OZ E N Í PÁ N Ě , ZA Č ÁTE K JA RA

Směřovali Vysočinou k domovu. Jurovi se znovu přitížilo, a tak pobyli nějaký čas na chýnovském hradišti. Nakonec cesta domů trvala déle než celá válečná výprava.

...

Byli na místě. Vlevo od cesty stoupal dým z obětního ohně. Tam stojí rozložitý posvátný dub a obětní kámen. „Jak jsem řekl. Mlátit pořádně, ale mečem naplocho,“ přikazoval pan Jiří. Asi třicet lidí tančilo kolem ohně. Jistota, že panstvo je daleko, způsobila, že nepostavili žádné hlídky.

Vpadli mezi ně jako sokoli mezi klubko myší. Jiří se řítil přímo k ohni. Cestu mu zastoupil s rozpaženýma rukama jakýsi mohutný chlap v bílé říze, patrně žrec. V poslední chvíli si uvědomil, že rozzlobeného Jiřího nezastaví, a obrátil se na útěk. Jenže bylo pozdě. Jiří ho udeřil vší silou mečem a chlap padl do ohně.

...

Číšník a kmotřenec Jura zemřel. Díky svému mládí vzdoroval smrti téměř pět měsíců. Poslední měsíc blouznil, bylinky a zaříkání báby kořenářky nepomohly, stejně jako prosebná mše v provizorně zastřešeném kostele. Pan Jiří dal nakonec na radu kaplana Damiána a nechal přenést lůžko umírajícího přímo před oltář. V oltářní menze se totiž nachází stříbrná schránka a v ní je kůstka z těla svatého Jiljí, který patří mezi dvanáct svatých pomocníků, vysvětloval kaplan. Když ten mu nepomůže, tak už nic. Ta relikvie bude určitě pravá, pan Jiří za ni dal břevnovským benediktinům deset hřiven stříbra. Laciným relikviím, jež byly k dostání na jarmarku, zásadně nevěřil.

Jenže Jura začal později strašlivě křičet a ve svém blouznění prý viděl samotného ďábla, dokonce před oltářem svatého Jiljí.

Křičel z horečky, ale ten přízrak viděla také kuchařka Tekla, která 25

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 26

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

šla krmit prasata. A také pasák vepřů. Oba byli hrůzou skoro bez sebe, a přitom horečku neměli. Kaplan Damián soudil, že kostel bude nutno znovu vysvětit. Tak to by panu Jiřímu ještě scházelo.

Kaplan vůbec nebere v úvahu náklady, jež návštěva světícího biskupa sebou nese. Ostatně kdoví, co ti dva vlastně viděli.

Těsně před smrtí měl Jura světlou chvilku. Povolal k sobě pana Jiřího. „Já jsem toho ďábla opravdu viděl a vím také proč. Plenil jsem klášter premonstrátek a teď za to budu pykat. Všechno, co mám, odkazuji kostelu svatého Jiljí s tím, aby alespoň jednou v měsíci za mě byla sloužena mše. Je to třicet hřiven stříbra, a hlavně, o tom zatím nevíš, zlatý kalich s granáty. Našel jsem ho a schoval pro sebe. A teď se chci vyzpovídat.“ Jura zemřel druhý den, zaopatřen svátostmi. Skon kmotřence Jury panem Jiřím značně otřásl. Co by si namlouval, svědomí dokáže pořádně potrápit.

Za veškerý majetek číšníka Jury byla zakoupena ves Staňkov, které se rád zbavil velmož Vítek, protože byla vzdálená od jeho držav a pramálo vynášela. Navíc nemohl doložit, jak k ní přišel, a nad velmoži stále visela hrozba revize statků. Tyto obavy potvrdila i paní Zdislava, jež se vrátila z Křižanova. A jako by toho bylo málo, právě v dubnu nastalo zatmění slunce. To opravdu nevěstilo nic dobrého. Sedláci si šeptali, že se tak stalo proto, že pan Jiří dal pokácet posvátný dub. Jako by zatmění bylo pouze nad Milevskem.

...

V želivském klášteře byl v tom roce jedenadvacetiletý mnich Gerlach, chráněnec bývalého opata Gotšalka, vysvěcen na kněze.

Pro Čechy bude znám pod jménem Jarloch.

...

26

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 27

ROKU 1 1 8 6 OD N AR OZ E N Í PÁ N Ě , ZA Č ÁTE K JA RA

Moravský kníže Konrád Ota spočítal ztráty, které způsobily obě výpravy, a pochopil, že i špatný mír je lepší než dlouhotrvající válka. Přistoupil k jednání. Knížata se sešla v Kníně, aby se dohodla na míru. Obě země to již opravdu potřebovaly.

...

Sklizeň byla v plném proudu a pan Jiří objížděl polnosti a popoháněl žence. Nemohl se dočkat, až obilí bude pod střechou.

Byl oblečený jen v plátěné kytli jako sedlák. Panovalo totiž vedro.

Na cestě od Hrejkovic narazil na čtyři jezdce. Tři byli duchovního stavu a čtvrtý asi podkoní, který je doprovázel. Přitom jeden v mnišské kutně mu byl povědomý. Pak si vzpomněl, že je to opat želivského kláštera Oto, jemuž ještě dluží dvacet hřiven.

Nezbylo mu nic jiného než jim jet vstříc. Přitom si uvědomoval nevhodnost svého oblečení. Kdyby mu to bylo předem známo, oblékl by si lemovanou suknici a opasek se stříbrným nákončím.

Také by se opásal mečem. „Pochválen buď,“ začal s pozdravem. „Až na věky,“ odpověděli ti tři duchovní. „Co vás sem, velební otcové, přivádí?“ Je v tom těch dvacet hřiven? Měl jsem slíbit polovinu, pomyslel si. „Přijeli jsme na vizitaci. Sám kníže biskup se zajímá, jak jsi pokročil s přípravami k přijetí bratrů premonstrátů,“ řekl ten, který měl asi hlavní slovo a nebyl v řeholním šatu. Později se Jiří dozvěděl, že je to biskupův notárius Fabián.

Tohle panu Jiřímu ještě scházelo. Nejenže bude lehčí o dvacet hřiven, ještě se o něm biskup dozví, že nijak nepokročil. Zahanbeně vedl vizitaci do ohrazeného dvorce. Sotva vstoupili, náhle ho napadlo, že rozestavěnou maštal a chlév může vydávat za provizorní ložnici a jídelnu. Ještě tam nebyly žlaby na vodu ani jesle na seno. Rozmáchle ukázal na obě stavby kryté šindelem.

27

OpatovaProtiKor2.qxp_Sestava 1 11.11.19 14:34 Stránka 28

OPAT OVA PR OT I V E N S TV Í

„Přiznávám se, velební otcové, že jsem se stavbou provizoria příliš nepokročil, ale zabránilo mi v tom dvojí tažení na Moravu, kterého jsem se musel zúčastnit.“ Přítomným vizitorům sice roubená stavení připadala jako stáje, a vůbec nebyli daleko od pravdy, ale chápali, že v kraji zatím žádný klášter nestojí, a není se tedy čemu divit. Kdyby tak věděli, že pan Jiří viděl onačejší kláštery, jak v říši, tak i v Itálii.

Také by je nepotěšilo, kdyby věděli, že to byl právě on, kdo vyplenil klášter premonstrátek v Kounicích. Želivský opat Oto se rozhodl, že nenápadně připomene panu Jiřímu dvacet hřiven. „Když jsme se viděli naposledy, vezl jsi s sebou raněného bojovníka. Jak se mu daří?“ „Ty máš na mysli, velebnosti, Juru? Ten bohužel nepřežil a je pohřben hned u kostela. Jsem rád, že jsi přijel, otče, protože ti můžu předat dvacet hřiven, které jsem slíbil klášteru za to, že jste se nás tak vlídně ujali. Ale cesty se mi teď k vám do Želivi nezdály bezpečné.“ K dobré náladě vizitátorů přispěla i večeře, neboť pan Jiří měl naloženou kančí kýtu. Tekla k ní dovedla dělat skvělou omáčku. Říkalo se jí černá jícha.

Když se druhý den s vizitátory loučil, ještě si ani neuvědomil, že se proti svým úmyslům přiblížil k opravdovému založení kláštera.

28