0041229

PROLOG

Holé pruty bez růží se chvějí oči jezinky vyšlehaly abychom nikdy neřekli co jsme uviděli František Halas, Asrael

Zima roku 1947 se rozloučila vytrvalým deštěm. Během předposlední březnové soboty přešel déšť v prudký liják. V neděli se již vylily z břehů Chrudimka i Labe a v Pardubicích zaplavily mnoho parcel, domů a průmyslových skladů. V pondělí ráno 24. března skoro nikdo nešel do práce, školy zůstaly zavřeny. Lidé postávali na břehu, s obavami pozorovali valící se kalnou vodu a poslouchali její zlověstný hukot. Mezi nimi se však chvatně proplétal kaplan Bárta, který měl úplně jiné myšlenky. Zavolali ho k místu neštěstí. Mladík s bezvousou tváří byl příliš horlivý v plnění svých povinností, čehož později hořce litoval. Sotva popadal dech, když konečně před sebou uviděl železniční přechod a za ním ústí do tovární čtvrti, Rokycanovu ulici. Před číslem popisným 770, kam směřovaly jeho kroky, právě zastavoval sanitní vůz. Bárta vběhl dovnitř, všiml si několika žen v zástěrách a udýchaně se zeptal jedné z nich: „Paní Pelikánová, které patro?“ 7

„Běžte nahoru do prvního, tam, jak předtím bydlela stará Barochová,“ odpověděla zajíkavě a znovu se rozeštkala. Kaplan Bárta vyběhl po schodech, dal se chodbou doleva, odstrčil několik čumilů a vkročil do bytu.

* * * Marii Kubatovou, zhroucenou na prahu, našla chvíli předtím její sousedka, paní Aloisie Kočí. Šla náhodou okolo a uviděla, jak napůl na chodbě, napůl uvnitř někdo leží. Pokusila se ji zvednout, marně. Rozepnula jí kabát, aby zjistila, jestli není zraněná. Všimla si, že Marie má na blůze mokré skvrny od odkapávajícího mléka. Teprve potom zvedla paní Kočí hlavu a postupně jí začalo docházet, na co se to vlastně dívá. Na zastlané pohovce pod oknem ležela hřbetem vzhůru kniha Boženy Němcové Národní báchorky a pověsti. Na dosud vlažném sporáku zůstal hrnec s polévkou a vedle v koutě stál truhlík na uhlí, na němž byla jako obvykle železná lopatka. Vedle lopatky se však tentokrát válelo i těžké kladivo, které tam nemělo co dělat. Pod stolem uprostřed místnosti spočívalo tělíčko půlročního nemluvněte. V hlavičce zela obrovská rána. Krvavá louže byla i v postýlce. Vrah musel chlapečka zabít tam – jedna rána stačila ažaž – a potom ho zuřivě odhodit na podlahu. Maruška ležela u dveří do ložnice. Měla nohy i ruce rozhozené, v zaťatých prstech svírala malého plyšového medvídka. Jedna její bačkorka ulétla do kouta. Hlava se proměnila v krvavou kaši, z rozdrcených lebečních kostí trčely dva blonďaté, pevně spletené cůpky. Vrah v jejím případě tloukl zuřivě a nepřestal, ani když už se dávno přestala hýbat. Na stropě byl původně na háku zavěšený lustr, ten však nyní ležel na stole. Na hák byly navlečeny pánské šle. Jan Kubata chtěl zemřít vestoje, ale šle příliš pružily a uškrtily ho nakonec v nedůstojné poloze vkleče. 8

Paže mu volně plandaly podél těla. Mezi křečovitě stisknutými zuby byla vidět špička jazyka a vypoulené oči se v posledním okamžiku jeho bídného života stočily ke vchodu, jako by říkaly, vítej, Marie, no jen pojď dál a dobře se dívej, ty mrcho. Mladý kaplan se vypotácel ven a třesoucíma rukama se pokřižoval.

* * * Marie Kubatová několik následujících měsíců strávila na klinice pro duševně choré. Bydlela potom u své sestřenice Stanislavy v pražském Karlíně. V září téhož roku byla již natolik silná a při smyslech, že se mohla dostavit na policejní stanici a podepsat protokol, jehož poslední dva odstavce mluvily jednoznačně. „Tudíž bylo vyšetřováním nezvratně prokázáno, že dne 24. 3. 1947 v dopoledních hodinách Jan Kubata, nar. 27. 1. 1909, bytem v Pardubicích, Rokycanova ulice 770, římskokatolického náb., technický úředník firmy Kávoviny se sídlem v Pardubicích, je vinen zločinem vraždy dvou vlastních dětí. Jedná se o školačku Marii Kubatovou (nar. 18. 9. 1940) a kojence Jana Kubatu (nar. 21. 2. 1947). Jan Kubata využil doby, kdy jeho manželka Marie Kubatová odešla na nákup a zanechala obě děti s ním samotné. Po činu spáchal sebevraždu oběšením. Nařízené obductio jeho těla odhalilo duševní onemocnění, způsobené mozkovým nádorem.“

9

KAPITOLA PRVNÍ Laskavý pán s hustým obočím Ne, ještě nejsem na světě. Ó vyslyš mne. Nedovol prosím netopýru, kryse, vlkodlaku ani zlé lasici, aby se přiblížili ke mně. Ne, ještě nejsem na světě, však dej mi vodu, ať pohoupe mne, trávu, ať jen pro mne roste, stromy, ty ať se mnou mluví, nebe, ať zapěje mi, a ptáky a bílé světlo v mysl dej mi, ať mne provázejí. Louis MacNeice, Modlitba před narozením

Marie tedy vybojovala svou bitvu o přežití. Světu potom nastavila masku ničím zvláštní průměrnosti. Nechtěla, aby ji lidé litovali. Do toho, co se stalo, nikomu nic není. Hlavní je nefňukat. Ale změnila se. Oči jí už navždy zůstaly těkavé, propadlé, obkroužené temnými stíny. Z plných rtů zbyly dvě úzkostně sevřené čáry. Z Bohnic si přinesla několik zlozvyků. Před odchodem z nového domova se pokaždé několikrát vrátila letmo uhladit ubrus na stole, přerovnat boty v botníku, zavřít pootevřenou zásuvku. Ve chvílích nečinnosti, třeba když jela tramvají nebo čekala ve frontě, zatínala nehty do dlaní tak úporně, dokud neucítila bolest a na kůži nevyvstaly krví zalité obloučky. Nevadí. Protože mých dlaní si nikdo nevšimne. 11

Také se často na ulici náhle zastavila a položila s leknutím ruku na ústa, neboť zahlédla povědomé sako, mašli na hlavě cizího děvčátka, barevnou obálku knihy ve výloze. Na nohy se postavila hlavně proto, že se rozhodla mít co nejdřív další dítě. Upnula se k naději. Znovu k sobě přivine hebké, voňavé tělíčko. Znovu bude vozit kočárek. Musí, musí to tak být. Do Pardubic už nikdy v životě nevkročila. Stáňa jí pomohla najít místo v Praze, v kanceláři podniku Československé mlýny. Neuplynulo ani čtvrt roku, když Marie náhodou potkala dávného známého. A pak se podruhé, v lednu devětačtyřicátého roku, vdala. Vzápětí otěhotněla. V ten okamžik, kdy zjistila, že čeká další dítě, pocítila nevýslovné štěstí. Ano, prošla si peklem. Ano, topila se v černých vodách hlubokého smutku a ty se nad ní málem zavřely navždy. Ale Bůh, tedy jestli nějaký je (v tomto bodě je nutno poznamenat, že Mariina víra byla opravdu velmi vlažná), ji nyní odměnil za všechno utrpení. Zdálo se, že jí už nezáleží na společenském postavení, nekladla si žádné přehnaně vysoké cíle. Ach ano, budou obyčejná rodina. Minulosti uteču, říkala si v duchu. Musím věřit, že bude líp. Její druhý muž také na dítě pospíchal a těšil se. Nebyl už nejmladší, leccos v životě prožil, ale role otce se mu dosud vyhýbala. „Tak co, Karliku, kdypak to bude? A co myslíte, kluk nebo holka?“ ptali se ho srdečně štamgasti, když před ně pokládal talíře s gulášem. „No brzo, počítáme tak za tři neděle,“ odpovídal s úsměvem. „Kočárek máme festovní, ale modrej, jinej sme nesehnali, tak to holt bude muset bejt kluk.“ Už o dva dny později, uprostřed noci, museli zavolat sanitku. Děťátko se hlásilo na svět. A zase v září jako tenkrát před devíti lety, nemohla si bolestně nevzpomenout Marie, ale nahlas neřekla nic. Karel si vzal na tu velkou událost volno. Ráno zatelefonoval z budky, a když se dozvěděl šťastnou novinu, „ano, pane Mašku, matka i miminko jsou v pořádku, samozřejmě že je můžete vidět, ale jen na dálku“, jel rovnou na Karlov. 12

S kyticí v ruce pak přecházel pod okny Zemské porodnice a čekal, za kterým z nich se objeví jeho žena. Za mraky se vyhouplo měkké sluneční světlo, na záhonech voněly pozdní růže. Byl šestadvacátý den devátého měsíce roku 1949. Konečně se dočkal. Marie v županu se na něj z výšky unaveně usmívala. Tiskla k sobě zavinovačku a z té vykukovala malinká hlavička s tmavými vlásky. Její největší poklad. Lék na všechnu bolest. Její záchrana. Karel mával a z očí se mu kutálely slzy. Hanička byla na světě.

* * * Narodila se do velmi kruté doby. Uplynulo půldruhého roku od komunistického převratu a z Prahy, ovládnuté sovětskou nemilosrdnou mocí, zněly v rychlém sledu rozkazy, které měly od základu převrátit životy a myšlení lidí v Československu. Karel s Marií však nebyli vzdělaní ani sečtělí, uvěřili slibům těch, kteří uměli mluvit jednoduchou řečí, a zařadili se bez morálních výčitek do davu celkem snadno manipulovatelných a přizpůsobivých. Měli štěstí, že sehnali bydlení. A to v samém středu hlavního města, na Václavském náměstí. Jeden z Karlových známých se krátce před jejich svatbou přimluvil – bez protekce to tenkrát opravdu nešlo – a od Obvodního podniku bytového hospodářství dostali Maškovi dekret na třípokojový byt v domě, kterému se lidově říkalo Barok, podle vyhlášené kavárny a vinárny v přízemí. Za kdysi honosným, nyní oprýskaným průčelím, vyzdobeným mnoha napůl popadanými štukatérskými ozdůbkami, byl ukrytý zanedbaný dvůr, zastíněný pavlačemi. Po osmadvaceti prošlapaných schodech se vyšlo nahoru, pak kousek doleva a za druhými vysokými dvoukřídlými dveřmi s mosazným kukátkem byla předsíňka a za ní tři průchozí místnosti, slušně velká kuchyň, úzký obývák a ložnice. Záchod byl na pavlači pro všechny byty společný. Ze zamřížovaného okna vinárny se do dvora valila oblaka cigaretového dýmu a stoupala až k jejich dveřím. Karlovi to nevadilo, byl z práce zvyklý a sám také hodně kouřil. Zato Marie cigaretám nikdy nepřišla na 13

chuť, odér tabáku přímo nesnášela, to byla ale z její strany jediná vážnější výhrada vůči novému domovu. Jejich spánek sice občas vyrušil hluk z vinárny a cinkání nočních tramvají, které projížděly kolem do Jindřišské ulice, ale světlo neonů k nim nepronikalo a i jinak bylo Václavské náměstí v poválečných letech – v porovnání s tím, jak vypadá dnes – celkem tiché a paradoxně privátní místo k bydlení. Marie zde byla spokojená. Kdosi před ní prohlásil, že je to „dobrá adresa“, a to se jí líbilo. Karel si v dobách svého staromládeneckého života pořídil u Štěchovic dřevěnou chatku. Kdyby to záleželo jen na něm, nejraději by trávil všechen volný čas jen tam. Sedět s partou kamarádů na zčernalých pražcích kolem táboráku, dívat se na řeku a do plamenů a hrát na kytaru trampské písničky, to byla jeho představa ráje. Ale Marie tam byla jen párkrát. „Nepochopím, co tě tam táhne. Fórky, co vypráví ten – jak se jmenuje – Lojza, ne? Vůbec nejsou k smíchu. A ty neforemný tepláky ti naprosto nejdou, nemůžu tě v nich ani vidět. Ne, nepřemlouvej mě, nikam nejedu. Jestli bude hezky, tak vezmu malou v neděli na Petřín nebo do Stromovky.“ Komu byla holčička podobná? Na první pohled se zdálo, že vyroste do matčiny podoby. Byla stejně jako Marie hubená, měla husté, čokoládově hnědé vlasy a neslovansky olivový nádech pleti. Zvláštně ohrnutou bradu s důlkem uprostřed a jasný pohled však zdědila po otci. Měla ráda společnost dětí i dospělých, byla hravá, důvěřivá a povídavá jako on. Když se proto Marie rozhodla jít znova do práce a oznámila jí, že budou obě chodit do stejné školky, ona jako pomocná kuchařka, obešlo se očekávání tak velké životní změny bez protestů a pláče. Ráno prvního září roku devatenáct set padesát čtyři se Hanička ocitla v houfu neznámých lidí před vysokou budovou v Klimentské ulici. Marie ji pevně držela za ruku a manévrovala do šatny. Děvčátko ucítilo neznámou vůni. S otevřenou pusou se rozhlíželo, zatímco jí matka ještě nervózně urovnala zástěrku s velkou kapsou a se slovy: „Tak, a je to. Buď hodná, rozumíš?“ podezřele rychle zamířila ke schodům do suterénu, kde byla kuchyň. Jakási paní ji vzala za rameno a postrčila do třídy. 14

Tady je to hezký! Kolem zdí stály barevné police s naaranžovanými hračkami a v koutě uviděla Hanička tři kočárky s panenkami, mnohem krásnějšími panenkami, než měla doma, a velké dřevěné nákladní auto. Jé. Budu si moct jezdit s kočárkem! A uvnitř je i peřinka! „Dobré ráno, děti, vítám vás v naší školce. Říkejte mi soudružko učitelko, ano? A jestlipak už umíte nějakou písničku? Víte co, pojďte všechny ke mně, uděláme kroužek a zazpíváme si. Chytněte se za ruce. Kdopak nám chybí? No kdopak se nepřipojil? Vzbuď se, dítě, tady budeš muset poslouchat!“ Hanička zkrabatila obličej a otočila se k té nepříjemné, brýlaté osobě zády. „To ne, takhle by to nešlo. Ty jsi nějak vzpurná! Jak se jmenuješ? – Tak, děti, tady Hanička bude dnes sedět u stolu pro zlobílky. Hned první den. Ts ts. To jsem zvědavá, jestli se k ní ještě někdo přidá. Ale ne, vy ostatní jistě umíte poslouchat, že?“ Stolek vyhrazený neposlušným dětem byl v rohu jídelny, stranou od ostatních. Před holčičkou stál talíř s vychladlou polévkou. „Budeš tady sedět tak dlouho, dokud to nesníš, soudružka školníková na tebe dohlídne,“ vyštěkl zase ten zvučný hlas. Ozvalo se šoupání židliček, děti odcházely. Hanička zůstala sama. Pokusila se nabrat lžící trochu mléčně bílé, husté tekutiny a donést ji k ústům. Nepovedlo se jí to tak úplně, polovinu vybryndala na stůl. Lekla se a přikrčila jako zajíc. Uteču. Nebo se někam schovám. Vtom zaslechla nějaký hluk a otočila se. Tělnatá stará žena v neforemné zástěře a se smetákem v ruce zahlédla louži na umakartové desce. Rozkročila se, nadechla a začala hulákat. Dítě zavřelo oči a schovalo je do dlaní. Křiku se odjakživa bálo. Maminka taky někdy hodně křičí, a to je potom hrozný. Marie se samozřejmě hned dozvěděla, že její dítě se v průběhu prvního dne provinilo, a to hned několikrát. Zhrozila se. „Už se to víckrát nestane, soudružko!“ Když se ten večer odehrála první, ale zdaleka ne poslední, zásadní a prudká bitva mezi matkou a dcerou, zasáhl Karel. „Nedělej z komára 15

velblouda, prosim tě. Nech to bejt. Je ještě moc malá. Přece nechceš, aby byla celej den o hladu. Víš co, broučku,“ posadil si vzlykající dítě na klín, přestaň plakat a poslouchej mě. Zítra, až se vyspinkáš, tak spolu půjdeme nakupovat a uvaříme něco dobrého. Odpoledne tě vezmu k sobě do práce a maminka,“ ukázal na sopku, která se užuž chystala znova vybuchnout, „si tě tam vyzvedne a půjdete domů. „A do školky…?“ „Školku prozatím odložíme,“ řekl pevně Karel. Hanička se k němu přitulila, naposledy popotáhla a vítězoslavně pohlédla na matku.

* * * Noblesní a impozantní hotel Paříž, secesní perla v blízkosti Prašné brány, původně zaměřený na velmi movitou klientelu, se po komunistickém převratu změnil na lidovou restauraci s ještě lidovější ubytovnou. Interiéry ovšem zůstaly stejné jako zašlé memento úplně jiných poměrů. Koberce s vysokým vlasem prošlapané, zrcadla zaprášená, mosazná zábradlí zčernalá a místo houfu černě ofrakovaných profesionálů s neslyšnou chůzí zde obsluhovalo několik málo velmi pomalých a neochotných servírek a číšníků. Hančin otec byl mezi nimi světlá výjimka. V jeho kádrovém posudku bylo právem uvedeno, že je „spolehlivý pracovník a soudruh. Přátelský, vždy ochotný pomoci, v kolektivu oblíbený.“ Ve snaze uchránit dceru co nejdéle před „tou babou Dragomirovou“, jak neuctivě nazýval soudružku učitelku, si začal brát jen odpolední směny. Každý den odpoledne čekala Hanička na Marii ve zřídkakdy používaném hudebním salonku, aby nemusela vysedávat v zakouřeném výčepu, v prostředí pro dítě sice zajímavém, ale naprosto nevhodném. Dostala sklenici malinovky, sešit a pastelky. Pokud zůstala sama, plnila ono obligátní rodičovské doporučení, „tiše seď a buď hodná“. Jenže některá odpoledne do salonku šoupli ještě jedno dítě, syna vedoucího hotelu. Martínek nikdy tiše neseděl a nikdy nebyl hodný, zato s ním byla zábava. Hráli si mezi stoly na honěnou, kdo dál doskočí, kdo dál doplivne, šplhali na vysoký okenní parapet a dělali obličeje na kolemjdoucí, náramně se tím bavili, dokud si jeden nerudný důchodce na ně nepřišel stěžovat. 16

Na vyvýšeném pódiu stálo klavírní křídlo. Dětem sloužilo jako parník nebo vojenský bunkr, případně tank, platil ale přísný zákaz jej otevírat a zkoušet na něj hrát. Děti musely chtě nechtě tomuto lákadlu odolat, ovšem jen do dne, kdy se v celém hotelu rozduněla dechovka – slavila se svatba. Usoudily, že nastal ten správný okamžik, protože nějaké brnkání v tom rámusu nebude vůbec slyšet. Když si Marie a Martínkova babička přišly vyzvednout děti, naskytl se jim zajímavý pohled. Martínek, škytaje smíchy, seděl na klavírní desce a dupal po klávesnici. Rozverná kakofonie sloužila jako hudební doprovod baletnímu číslu. Hanička stála na špičkách a v hlubokém záklonu se otáčela rychleji a rychleji, paže půvabně sepjaté nad hlavou. Marie udělala první rychlý krok do místnosti, ale druhá žena ji zadržela. Nevnímajíc Martínkovo preventivně omluvné zavytí: „Dyť sem se zul! Babi, neříkej to tátovi! Koukni, že jsem zutej!“, řekla s jistotou „Ta vaše holčina má ale talent! Snad byste ji měli dát na balet, paní Mašková.“ Marie pokrčila rameny. „Ale vona takhle tancuje u rádia každej den od tý chvíle, co jsme byli v Národním na Princezně Pampelišce. Já nevim, není balet trochu moc… buržoazní? Radši bych, kdyby se učila na klavír, jenže musíme rok počkat, zatím má moc malý ruce, říkali v lidušce. A kromě toho,“ zaváhala, jestli může mluvit otevřeně, „to víte, po tý reformě nám moc peněz nezbylo a piano něco stojí.“ Druhá žena chápavě přikývla. Přestože hrozba školky visela nad Haničkou jako Damoklův meč, uplynul podzim a holčička s otcem si ještě pořád mohli každé dopoledne užívat svobody. Podnikali spoustu zábavných věcí. Sbírali kaštany na Střeleckém ostrově, klátili hrušky na Petříně, krmili pávy ve Valdštejnské zahradě nebo se jen tak procházeli. Pak nastala zima. Mrzlo, teploměr klesal až k minus dvaceti stupňům a nad Prahou visel dusivý hnědošedý mrak. Lidé museli hodně topit, a protože kvalitní uhlí bylo drahé a nedostatkové, házeli do kamen všechno možné i nemožné. Hanička prostonala skoro celý leden. Začalo to vysokými horečkami a bolestí v krku, pokračovalo ošklivým kašlem. 17

Doktor byl toho mínění, že by měla být v nemocnici, ale Marie se lekla. Od svého jedináčka se odloučit nedá. „Tak špatně na tom snad není. Budu dělat, co řeknete, pane doktore, ale špitál, to ne. Říkal jste náběh na zápal plic, to je něco jinýho než skutečnej zápal plic. Přece ji tam nenechám samotnou, ani by mě za ní nepustili!“ Malé pacientce se tedy dostalo velmi důsledné domácí léčby. Nesnášela hlavně „rytíře“, kdy ji celou – za jejích velmi hlasitých protestů – zamotali do vyždímaných studených prostěradel a pak musela bez hnutí ležet v posteli pod těžkou duchnou, dokud prostěradla nebyla skoro suchá a teplá. Připadala si jako v kleci. Znala už nazpaměť geometrický vzor černohnědých závěsů na oknech i černé a žluté pruhy, střídané vyšitými červenými maceškami na přehozu s třásněmi, který nepříjemně tlačil do bosých chodidel pokaždé, když ji na něj táta nebo máma po koupání postavili, aby se mohla utřít a převléknout do noční košile. A hele, tamhle vykukuje zpod koberce jeden paprsek toho žlutýho sluníčka, co táta kdysi namaloval přímo na podlahu, abych věděla, kam si mám postavit nočník. To je ale před dááávnou dobou. Měli bysme to smazat, aby se někdo náhodou nezeptal, proč to tam máme. Obrázky na stěně se jí už také okoukaly. Krajina se zákrutem řeky a skalami podél břehů, to byl tátův nejmilejší, nudná kytice ve váze a konečně úzký obdélník a na něm nějaká velmi přísná paní s dlouhým krkem a divnou čepicí na hlavě. Hanička nemohla pochopit, proč nemá žádné vlasy, zato na čele nějakého hada nebo co. Ani její jméno si nemohla zapamatovat. Nefr nebo Fofr… To je jedno. Je vošklivá. Táta to tam pověsil jako legraci, že prej mu někdy připomíná naši mámu. Ale to není pravda, máma by si v životě nedala hada na čelo. Povzdychla si a zavolala: „Tatí! Mám žízeň! Nepřečteš mi pohádku?“ Z kuchyně slyšela důvěrně známé zvuky. Zaklaplo okno, aha, to táta dokouřil, típnul cigaretu do popelníku a popelník vystrčil ven na parapet, teď otevřel kredenc, ach ne, zase mám dostat ten hnusnej sirup! S odporem otevřela pusu. Sotva spolkla lék a zapila jej heřmánkovým čajem oslazeným medem, začala opět s přemlouváním. „Hele, tati, a proč 18

nemůžu mít toho pejska? Bylo by nám veselejc. Lehnul by si tady vedle mě a já bych ho hladila a určitě bych se hned uzdravila. Proč mi ho nekoupíte? Zkus mámu přemluvit! To není spravedlivý. Martínek může mít Besinu, a já nic?!“ Karel jen vzdychl a neodpověděl. Hanička se dožadovala chlupatého zvířátka od té doby, co se naučila mluvit, on sám by proti tomu nebyl, ale Marie měla zkrátka právo veta a dovedla je velmi razantně uplatňovat. Když bylo stonání konečně za nimi, musel Karel pro svou neposednou holčičku zase vymýšlet dopolední program. Lékař doporučil pobyt na čerstvém vzduchu, ať třeba odjede k babičce na venkov. „No jo, to by bylo hezký, ale však víte, my jsme starší rodiče a žádnou babičku ani dědu už Hanka nemá,“ usmál se smutně Karel a zvažoval různé možnosti. Dovolenou by teď nedostal a Marie během školního roku neměla na žádné volno nárok. Chodit sáňkovat na petřínské svahy se nedalo, protože ačkoliv pořád ještě mrzlo, sněhových vloček si Pražané v tom roce moc neužili. Poptal se v práci, víc hlav víc ví, a kdosi mu doporučil, aby vzal Haničku na zimní stadion. Sehnali tedy brusle, zabalili svačinu a termosku s horkým čajem a poprvé vyrazili na Štvanici. Studený vítr se proháněl mezi úzkými lavičkami, stupňovitě se zvedajícími k plechové střeše. Nad samotným kluzištěm se ale klenulo nebe, nyní šedivé a pochmurné. Karel si klekl, aby se mu na dětské nohy, hubené jako hůlky a chráněné ručně pletenými kamašemi, lépe nazouvaly tvrdé botky. S námahou ještě utáhl kličkou brusle. „Sakra. To je ale fuška. No konečně. Broučku, opatrně přejdi k tomu mantinelu a tam na mě počkej, než se taky obuju.“ Pro směsici divných a neznámých zvuků, to jak ostří mnoha nožů vyrývala do ledové plochy nejrůznější obrazce a těla bruslařů narážela plnou vahou do dřevěného hrazení, Hanička neslyšela volat tátu, ať nechodí sama na led. Jednou rukou se přidržujíc okraje, udělala první krok. Zatímco její pravé noze se povedl nečekaně dlouhý skluz, ta levá zůstala vzadu. Po neobratné roznožce následoval bolestivý pád. 19

Než k ní Karel stačil na bruslích doklopýtat, už se ale sama zvedla a oprašovala si z kolen ledové zmrazky. „To nic, tati. Ne, nedrž mě, já sama.“ V předklonu a s rozpřaženýma rukama kvůli rovnováze si to odvážně namířila do středu kluziště. Ten den spadla ještě mnohokrát, ale zdálo se, že jí to vůbec nevadí. „To je legrace, tati!“ smála se, když se bůhví pokolikáté snažila vstát. „Cože, už musíme? A půjdeme sem zase zítra?“ Od toho dne se každé všední dopoledne odehrávalo totéž. Dojeli ke Štvanici, koupili lístky, usedli na lavičku. S Haničkou šili všichni čerti, když musela čekat, až otec dokončí pracné šněrování a připevňování a s námahou se narovná. Konečně! Oči se jí rozzářily. Topornými kroky překonala několik metrů měkké a mokré podlážky a vjela na led. Opravdu vjela. Za několik dní totiž udělala velký pokrok. Táta měl co dělat, aby jí stačil. Původně si představoval, že si budou pomalu jezdit ruku v ruce, zkrátka bezpečně korzovat po obvodu části kluziště vyhrazené veřejnosti, ale to svou holčičku hodně podcenil. Modrý palčák se mu vysmekl pokaždé, když ho chtěl chytit, a pak už viděl jen Hančina záda. Uvědomil si, že nebere bruslení jen jako zábavu. Že je v ní vážná ctižádost naučit se jezdit pozadu, přešlapovat, kroužit jako motýl po celé ploše. Pozorně se dívala na zkušené bruslaře a hlavně na skupinu dětí, které směly na větší a téměř prázdnou část kluziště a předváděly tam velmi zajímavé a inspirativní cviky. Tak dlouho se je v rohu, kde bylo více volného místa, pokoušela napodobit, až se jí některé povedly. Už se uměla na bruslích pohybovat docela rychle a s rovnými zády a nemusela tak jako ze začátku žuchnout jako pytel s pískem o mantinel, když potřebovala zastavit. Zrovna si v duchu říkala: Tak jak to ta žába v růžovým kulichu dělá. Stočí špičky k sobě, paty dá od sebe a potom se jednou nohou odrazí a jede pozpátku! Na tom přece není nic tak těžkýho. Otočila se, aby se přesvědčila, že je za ní dostatek volného prostoru na další pokus. Protože přitom měla oči upřené na led, všimla si nejdříve elegantních, černých bruslařských bot. Ty jsou krásný. A nablejskaný…Takový tady nikdo nemá. 20

Zvedla hlavu. Před ní stál starší, štíhlý pán. Usmíval se. Měl na sobě rozepnutý krátký černý kabát s kožešinovým límcem a kolem krku uvázanou sněhově bílou šálu. Byl prostovlasý. Když promluvil, všimla si, že přitom pohybuje i hustým prošedivělým obočím. „Ty jsi ale šikulka. Nechceš si jít zabruslit na Nudli tamhle s těmi dětmi?“ ukázal za přenosné zábrany. Pohybovalo se tam několik postaviček, nejmenšímu chlapci bylo asi tak o rok víc než Haničce. Ta si najednou si vzpomněla na tátu. Neměla bych se ho zeptat, jestli můžu? Karel stál za mantinelem, podupával a hřál si dlaně o hrnek s horkým grogem. Pozorně si prohlédl neznámého člověka, který se mu představil. „Glogar, těší mě. Vy jste otec? Máte moc šikovnou dcerku. Kdybyste dovolil, vzal bych ji tamhle ke svým dětem. Je tam víc místa na bruslení. Za půl hodiny končíme, přivedu vám ji sem zase zpátky.“ „A proč…“ nestačil Karel dopovědět otázku. „No vždyť říkám, všiml jsem si, že má talent. Dneska si to s námi vyzkouší a pak se uvidí, třeba bych ji mohl přibrat k začátečníkům, kdybyste měli zájem. Já jsem trenér, víte.“ Karel tázavě pohlédl na Hanku a ta dychtivě přikývla. Je tak jiný než táta, uvědomila si, když je viděla stát naproti sobě. Zatímco Karel byl vysoký a hranatý a ve starém obnošeném hubertusu a čepici, naražené na uši, připomínal opelichaného medvěda, tento nový známý, který mu sahal sotva po ramena, vypadal jako z jiného světa, tak byl elegantní v oblečení, jaké se rozhodně v Praze nedalo sehnat. Tronér, co to je tronér? „Tak. Začneme úplně od začátku. Naučím tě dělat stromečky. No opravdu, nesměj se, stromečky. Koukej se na mě. Vyjedu levou, trochu šikmo, a hezký dlouhý skluz, teď pravou, zase trochu šikmo, a hezký dlouhý skluz. Pojeď vedle mě. A pra-vá. A le-vá. Víc do šikma, to je moc rovně. Nešermuj rukama. Hlavu zpříma. Nepředkláněj se tolik. A pra-vá. A le-vá.“ Když zastavili u protějšího mantinelu, řekl ten pán, „Teď se podívej, jaké stromečky jsme nakreslili do ledu. Zkusíš si to sama?“ Zkusila a byla to radost. Po chvilce naprostého soustředění se poddala tomu správnému rytmu. A le-vá. A pra-vá. To je, pane, najednou fofr. Až mi slzí oči. A pra-vá. A le-vá. Hele, táta se dívá. 21

Udýchaně se zastavila, když na ni ten pan tronér zamával. „Chtěla bys trénovat s námi? Výborně. Tak se pojedeme zeptat tatínka.“

* * * „Mami, vidíš ten stromeček, co jsem udělala? A le-vá. A pra-vá. A ne-hr-bit se. Udržovat rytmus. A le-vá. A pra-vá.“ Hanka v ponožkách klouzavě přejížděla po nablýskané kuchyňské podlaze. Marie si rezignovaně povzdechla. „Kolik že si bere za hodinu?“ „Říkal, že to je dvakrát tejdně a platí se sedumdesát za měsíc.“ „Sedumdesát? Takovejch peněz! A k čemu jí to bude? To si ještě musím rozmyslet.“ Karel také váhal. „Pozeptám se zejtra v práci, jestli někdo neví, co je ten člověk zač, aby to nebyl nějakej šarlatán.“ Následující den bylo rozhodnuto. „Tak abys věděla, to není jen tak někdo, ten Glogar. Je to náš bejvalej reprezentant! Říkal mi vedoucí, že nemáme bejt blbí a rozmejšlet se moc dlouho. Že v tý naší holce vopravdu musí něco bejt, když si jí všimnul zrovna von.“ Slovo reprezentant mělo kouzelný účinek. Marie si uvědomila, jak by se jí líbilo zmínit se občas před známými, že její holčičky si všiml někdo tak významný. „No… sice nevím, jestli je to pro život dobrý, ale zase, když jí to tak baví… Snad to finančně utáhneme.“

22

KAPITOLA DRUHÁ Lapili ptáčka do sítě Čas přítomný a čas minulý Jsou snad oba zahrnuty v čase budoucím. A čas budoucí je obsažen už v minulosti. Jestliže všechen čas je věčně přítomný, všechen čas je nenahraditelný. Thomas Stearns Eliot, Burnt Norton

„Vážené soudružky, milé maminky a babičky, děti si k vašemu dnešnímu svátku připravily malé vystoupení. Chtěly by vám tak poděkovat za celoroční obětavou práci pro naši socialistickou vlast. A ony i my, které jsme jim tak trochu pomáhaly s nacvičováním, doufáme, že se vám tento dárek bude líbit.“ Soudružka učitelka Palouková hřbetem ruky pootevřela tmavě červenou oponu a vklouzla za ní do temného prostoru jeviště, kde se děti řadily do dvojstupu. „Hanko, nástup,“ zavelela šeptem a popostrčila děvčátko směrem k forbíně. Děvčátko strnulo hrůzou. Nikdo mi předtím neřek, že tam budu sama! V zakouřeném, ale slavnostně vyzdobeném hostinském sále bylo plno. Od okna k oknu povlávaly girlandy z červeného krepového papíru a jeviště zdobily velké vázy s rudými karafiáty. U dveří stálo několik mužů s půllitry v ruce, ale za stoly sestavenými do šesti dlouhých řad seděly 23

většinou ženy. Všechny přišly ve svátečním. Nakláněly k sobě čerstvě nakadeřené hlavy, mluvily polohlasně. Před každou oslavenkyní stál na bílém ubruse talířek a na něm ležely dva obložené chlebíčky, jeden se šunkovým salámem a jeden vajíčkový, ozdobený čepičkou majonézy. Dvě servírky roznášely šálky s kávou. Opona se občas vyboulila a za ní se ozýval rozčilený šum. Náhle se po­ otevřela. Blízko okraje jeviště se objevila dojemně osamocená, hubená postavička šestiletého dítěte. Měla nakrátko ostříhané tmavé vlásky, do čela jí spadala nerovná ofinka. Byla oblečená do červených plátěných kalhot s laclem a na hlavu jí kdosi předčasně nasadil čelenku s drátěnými tykadly. Rozhostilo se ticho. Holčička třeštila oči do sálu, který jí připadal obrovský, a cítila na sobě pohledy všech přítomných. Zaťala pěsti, až jí zbělaly klouby. Za sebou zaslechla naléhavý šepot. „Co se s tebou děje? Vždyť to umíš dobře, tak se ukloň a začni!“ Poslechla, s pěstičkami stále zaťatými toporně sklonila hlavu. „Josef Václav Sládek, Matičce. – Matičko… má… drahá, moje milá matko, vy jste jako holub a já holoubátko…“ Její hlásek, zpočátku rozechvělý a tichý, postupně zesílil. Hanička odříkala všechny sloky s pohledem upřeným na strop. Pak se znovu uklonila, a aniž počkala na vlažný potlesk, rozběhla se dozadu. „No, docela to šlo,“ konstatovala soudružka učitelka. „Teď se rychle zařaď. Děti, soustřeďte se, opona jde nahoru, začínáme!“ Následující scénka, inspirovaná Karafiátovými Broučky, měla větší úspěch. Berušku hrála sebevědomá holčička se zlatými lokýnkami, tak zcela nepodobná hubené klukovské Hance. Obecenstvo si vychutnalo sladkou kávu a chlebíčky, dojalo se pohledem na roztomilé děti a spokojeně se rozešlo. Mezi diváky byla i Marie, která odcházela s pocitem pýchy na svou dceru, že tak krásně recitovala. O několik týdnů později si doma prohlíželi fotografie z představení. „No jo, hezký to je, ale proč má tak zaťatý pěsti?“ všiml si Karel. „Protože je trémistka, říkala Palouková, že na zkouškách byla lepší.“ „Ale já jsem nevěděla, že mě vyšoupnou před oponu a že tam budu stát sama!“ ozvala se rozhořčeně Hanka. „Nikdo mi to dopředu neřek!“ 24

„Náhodou ti to moc slušelo,“ uklidňoval ji otec. „Hned bych si tě splet s vopravdickým broukem.“ Hanka se na celé dvě minuty urazila. Neměla ráda, když si z ní táta dělal legraci.

* * * „Vlaštovička dávno vstala, sedm polí obletěla, a ty ještě spíš? Že se –“ „Nestydíš“, zamumlala s obličejem zabořeným do polštáře a ještě dodala, „nestydím.“ Aspoň minutku ještě zůstat ve svým pelíšku… Venku byla inkoustová tma. Opatrně vystrčila jednu nohu zpod vyhřáté peřiny. Brr, to je zima! Uslyšela zarachocení uhláku. Táta už zatopil, to je dobře. „Tak si pospěš, vstávej!“ Pro ni a pro Karla s Marií začínal nový den, ačkoliv většina lidí byla ještě v hlubokém spánku. Marie se probouzela první. Postavila konvici na plotnu, namazala chleby, pustila rádio. Karel se s mohutným zíváním protáhl, poškrábal se na zarostlé bradě, oblékl se, rozhrábl doutnající popel v kamnech a přiložil. Všechny ranní úkony vykonávali automaticky. Ráno museli fungovat jako dobře sehrané trio, jinak by Karel s Hankou nestihli poslední noční tramvaj číslo 18. Ve voze bylo prázdno, jen jeden opilec se natáhl přes sedačky. Chrápal s otevřenými ústy a šířil kolem sebe pach levného alkoholu a nemytého těla. Hanka s tátou si už dávno zvykli, v každé osmnáctce se takoví vagabundi vyskytovali. Lhostejně kolem něj prošli dozadu. Jen napůl probuzený Karel si položil tašku s bruslemi a nezbytnou termoskou i červenou školní brašnu k nohám. Šestá zastávka. Štvanice. „Tati, tak otevři oči, vystupujeme!“ U mantinelu postávalo několik rodičů. Podupávali, chodili sem a tam a dýchali si do dlaní, aby jim nebyla taková zima. Už se mezi sebou dobře znali. Za tu dobu, kdy se jejich ratolesti snažily na ledě, stačili pokaždé probrat spoustu témat. Kde se dá co sehnat a za kolik, jak se dělají nejlepší škubánky, ten nový film s Gérardem Philipem, co s prasklou převodovkou… Při řeči samozřejmě nespouštěli oči z ledu. 25

„Malá Věrka Čáslavských je slibná. Takový kuře, ale koukni na ni, jak jí to panečku jde.“ „Ach ne, Milánek zase spadl na tu ruku! Počkej, nebreč, pojď si sem sednout. Tvůj tatínek hned přijde. Dám ti kapesník, neutírej si nos do rukávu.“ „Říkal vám už Glogar, že v neděli je sraz kvůli té soutěži?“ „A v kolikže? Ve dvě? Tak to zase nestihneme dojet k našim. To je za tenhle měsíc už třetí neděle v háji.“ „No jo, milá zlatá, to víte, pro budoucnost dětí se musí něco obětovat.“ „Ale vždyť nic neříkám. Přinesu buchty. Budete tam vy, nebo váš muž?“ „Asi já. Musíme domluvit ty kostýmy. Koukněte, už svítá.“

* * * Hned po tréninku následovala škola. Hanku bavilo čtení, písmo měla vzorné, zato počítání byl kámen úrazu. „Násobilku musíte umět odříkat, jako když bičem mrská, i když vás někdo vzbudí o půlnoci!“ Soudružka učitelka Palouková uměla být i nesmlouvavá. „Děti, zítra má sice přijít fotograf, ale o hodinu matematiky nepřijdete. Bude místo tělocviku. Přijďte do školy hezky učesané – to platí hlavně pro tebe, Gusto! – a ať vám maminky vyžehlí oblečení, aby vám to všem na obrázku slušelo.“ Z lavic, kde seděly holčičky, se ozval vzrušený šum. „Co si vezmeš na sebe? Já ty modrý šaty s límečkem, co mi máma ušila. A ty, Hanko? – Hanko, nespi už zase!“ Hanka si na lavici načechrala ručně pletený svetr z angorské vlny jako polštář a právě usínala, když do ní její sousedka Broňa strčila loktem. „To je jedno,“ zamumlala, „mně je to fuk. Moji mámu šití strašně nebaví. Až jí řeknu o tom focení, tak moc ráda nebude. Protože jsem skoro ze všeho vyrostla.“

* * * „Kolena propnout. A ještě jednou výskok. Pravou dozadu, levou před sebe. Prsty natáhnout. Takhle. Zkoušej si to dál.“ 26

Vrátila mu úsměv a několika ladně nesouměrnými vlnovkami vzad zacouvala doprostřed části kluziště vyhrazené krasobruslařům, které všichni říkali „Nudle“. Glogar ji zamyšleně sledoval. Měl ji rád, jako by byla jeho vnučka. Instinkt získaný léty dřiny na ledě ho již dávno upozornil, že je Hanka mimořádný talent. Ještě víc než pohybové nadání u ní oceňoval pohybovou paměť, schopnost se naprosto soustředit na výkon a také cosi těžko definovatelné, čemu sám pro sebe říkal fyzická inteligence. Skáče líp a výš než ostatní, to je bez diskuze. Umínil si, že její rodiče přesvědčí, aby dali Hanku ještě na balet. Buď na balet, nebo na gymnastiku. Vlastně… jaképak buď, anebo. Obojí bude potřebovat, aby se dostala dál. Má setsakramentsky na to.

* * * „Už jsi dneska cvičila?“ „Jo, mami, cvičila…“ „Nepovídej mi nesmysly! Míčky jsou tady v šuplíku, tak jakýpak cvičila? Hybaj ke klavíru!“ Hanka pomalu, opatrně dosedla na stoličku. Její hubený zadeček dostal dnes ráno na kluzišti co proto. S pingpongovými míčky ve zpocených dlaních přehrála první, druhou, pátou etudu. Ten Sádlo je nudnej skoro jako matika. Jau. A jéje. „Mami, já už nemůžu šlapat, to naražený koleno bolí jako čert.“ „Tak nech pedály pedálama a jenom hraj!“ „Ale to nejde, soudružka říkala, že to má potom jinej zvuk.“ „Ježišmarjá, dost těch řečí a hraj konečně!“

* * * „Šestnáct krát sedm je… je… sto dvanáct, šestnáct krát osm je sto dvacet šest…“ „Osm,“ vzdychl Karel. „Naučit se to musíš, brouku, takhle by tě každej vošidil. Budeme to ještě procvičovat, až pojedeme zpátky. Nezapomeň čepici, vystupujeme.“

* * * 27

„Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál, na naší straně srdce, právo, deky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val! Potomci slavných ruských bohatýrů…“ „Dost, dost, dost!“ Učitelka Stýskalová levou rukou típla cigaretu a pravou, ve které držela ukazovátko, hlasitě ťukala do stolu. „Kdo tam zpívá deky místo věky?“ „Když já tomu, soudružko, nerozumím. Ty slova jsou na mě moc těžký.“ „Hanko, vysvětli, prosím tě, Mirkovi, co to znamená věky. Mimochodem, už víš, jestli s námi pojedeš v sobotu do Berouna? Byla by to škoda, protože nikdo jiný to sólo neutáhne.“ „Nemůžu, soudružko, tady je od mamky omluvenka, mám soutěž.“ Stýskalová se na ni zkoumavě podívala. „Jsi bílá jak stěna. Není ti něco? Jíš vůbec?“ „Jím dost… jsem jenom nějaká unavená, ale to přejde, soudružko.“

* * * „A co zejtra? Nebo ve čtvrtek?“ Hanka rezignovaně zavrtěla hlavou. „Fakt to nejde, holky. Hrozně ráda bych. Ale zejtra mám klavír a potom musím na zkoušku ke švadleně, budu mít takovej divnej kostým, jako tulipán. Žlutej. A ve čtvrtek taky něco, nepamatuju se, co, máma to má napsaný, ale prostě to nejde, to vím naprosto jistě.“ „No jasně,“ ozvala se pohrdavě Jitka, nejvýraznější osobnost třídy, „ty abys neměla dycky nějaký extrabuřty. Ten tulipán se k tobě fakt hodí. Protože seš taky takový trdlo tulipánovitý.“ Hanku zapálily v očích slzy. Jitka nemilosrdně pokračovala. „Ale k tý švadleně bys fakt měla zajít, aby ti ušila i něco na sebe na normální nošení. A taky k holičce. Vypadáš jako poslední chudinka, říkali to i kluci z osmičky, když jsem jim ukazovala třídní fotku. Chudinka, která se culí jako blbeček.“ Tak jedovatý a nečekaný útok Hanka neuměla odrazit. Tváře jí hořely hanbou. Otočila se k oknu. Tak i Jituna dovede bejt pěkně hnusná. Proč? Co jsem jí udělala? A to jsem si myslela, že bysme mohly bejt kamarádky… 28