Každý se narodí někde. Králík většinou na kraji borového lesa.
Nebo v králíkárně na statku.
A někdy v kleci v domě se spoustou hraček.
Já se narodil ve velkém bytě plném králíků. Každý z nás si tu našel svoje místečko. Misky s jídlem byly pořád plné a Takychlupatý se často smál a drbal nás za ušima.
Každého taky čeká jiná životní cesta.
Někoho pěkně vykrmí a skončí na pekáči.
Někdo skončí jako Taktrochuplyšák.
Někdo se stane přebytečným.
Já osobně skončil v krabici s mašlí. Ale začalo to dávno předtím, v krabici s dírama.
Občas u nás totiž zazvonil telefon. Takychlupatý si s někým povídal, pak přichystal krabici, udělal do ní šroubovákem díry, vystlal ji kousky starých triček a druhý den jsme se s někým loučili.
No a tentokrát jsem se loučil já. Poslední podrbání a čumáčkování.
S krabicí to házelo, hrkalo, kolem se ozývalo hučení, troubení, cvakání a cizí hlasy. Na cestu jsem dostal velkou mrkev, ale ani jsem si nehryznul.
Nakonec se krabice přece jen otevřela.
TAK TOHLE je můj nový domov. TAK TOHLE jsou noví MOJI, nějaká Střapatá a Fousatý. TAK TOHLE, kamarádi, je moje Malé doupě, vidíte? Odpusťte, že se takhle dojímám, ale to víte, králík je taky jenom člověk. Mít domov, to není jen tak. To je něco!