0041211

Liou Čen-jün

Kdopak se baví

ODEON

Přeložila Zuzana Li

THE ERA OF WATERMELON EATERS Copyright © 2017 by Liu Zhenyun Translation rights arranged by the Sandra Dijkstra Literary Agency All Rights Reserved Translation © Zuzana Li, 2019

ISBN 978-80-207-1914-0

Nemysli, žádná náhoda se nepřihodí jen tak náhodou. moudro mého strýce

Část I – prolog Osoby, které se jakživ nesetkaly

Kapitola 1 Krasotinka

1 Každý, kdo ji tehdy na dvorku viděl, říkal, že za to stojí. Měla půvabně protáhlé kočičí oči, levé sice o kousek delší než to pravé, ale to nebylo na první pohled znát. Byla drobné postavy, dívky z jihozápadu nebývají vysoké. On taky Niou Siao-š’, starší bratr krasotinky Niou Siao-li, měl stejně jenom metr devětapadesát. Budou se k sobě hodit, až spolu půjdou po ulici. Vedle vysoké ženy by bylo hned vidět, že je malého vzrůstu. Jediným jejím nedostatkem byl poněkud hrubý hlas – když otevřela pusu, zněla trochu jako chlap; možná právě proto nebyla upovídaná. Když ji někdo oslovil, většinou se jen usmála; až když se odpovědi vyhnout nemohla, odpovídala nejraději jednoslovně, žádné zbytečné řeči. „Jak se jmenuješ?“ „Sung Cchaj-sia.“ „Odkud seš?“ „Z provincie XY.“ To byla odlehlá provincie na jihozápadě Číny. „To je ohromně velký území, ze kterýho okresu?“ „Čchin-chan.“ Kde ten okres leží, tázající nevěděla, takže pokračovala z jiného konce: 9

„Máš velkou rodinu? Kolik vás doma je?“ „Sedum.“ „Kdo všecko?“ „Bába, děda, táta, máma, bráška, ségra a já.“ „Proč se chceš provdat sem k nám?“ „Jsme chudý.“ „A kvůli tomu se chceš provdat tak daleko od domova?“ „Táta onemocněl.“ Na další otázku už neodpověděla, oči se jí zalily slzami. „Stejská se ti, co?“ soucitně poznamenala další tázající.

Nevěstu dohodila Siao-li manželka jistého Sina. I ona pocházela z oné jihozápadní provincie. Představila ji jako neteř z matčiny strany a rovnou za ni vyřkla cenu, sto padesát tisíc jüanů. Ta cena neznamenala, že si holku kupují, byl to svatební dar rodině nevěsty, něco jako odstupné, což není proti zákonu. Siao-li vytasila jediný dívčin nedostatek – chraplák – a začala smlouvat: sedmdesát. Tetka Sinová vyletěla, spráskla ruce a spustila, že třetí syn rodiny Ku si předloni taky přivedl ženu z provincie XY, co měla zaječí pysk, a i když jí ho odoperovali, stejně to bylo vidět, hlavně když se smála nebo brečela, a vysolil za ni sto dvacet; no a druhej syn od Wuů si loni našel ženu taky z jihozápadu, jenom z jiný provincie, byla rozvedená s děckem, a i ta ho stála sto deset; takže oni pod sto třicet nepůjdou, i na sto třicet kejvnou jenom proto, že rodina je v nouzi, táta od holky má nemocný ledviny, několikrát měsíčně musí na dialýzu, naléhavě potřebujou peníze; a prej jestli nechce její rodina, nevadí, starej S’ se už vyslovil, je ochotnej vypláznout sto čtyřicet, jenomže je mu už přes padesát a neteři je jednadvacet, a to by byla škoda, kdyby takovou mladou květinku urval padesátiletej chlap, to svý neteři udělat nechce, 10

nemá přece srdce z kamene. Siao-li se ale nedala a dál tlačila cenu dolů, že je holka drobná a malá. Nakonec se zasekly jedna na devadesáti a druhá na sto deseti. Siao-li se otočila, že teda půjde, když vtom se do věci vložila sama nevěsta: „Kolik mu je?“ „Komu?“ podivila se Siao-li. „Bráchovi.“ „Jednatřicet.“ „A tobě?“ „Dvaadvacet,“ udiveně odpověděla Siao-li. „Máš někoho?“ „Příští měsíc se vdávám.“ „Kdo další…“ Siao-li pochopila, na co se ptá: „Táta s mámou nám před osmi lety umřeli, doma ti nikdo poroučet nebude.“ „V jednatřiceti…“ I teď Siao-li pochopila, na co naráží: „Byl už ženatej, rozvedli se, má čtyřletou dcerku.“ V tu chvíli spráskla tetka ruce podruhé: „Vidíš, na to bych zapomněla, druhý manželství a s outěžkem!“ Ale Sung Cchaj-sia si jí nevšímala: „Kdo koho opustil?“ Siao-li ta otázka opět překvapila, ale po pravdě odpověděla: „Brácha odjel na čas z domu za prací a švagrová si našla jinýho.“ V tu chvíli ji dotyčná zatáhla za rukáv a k překvapení všech vyhlásila: „Sto a jdu s tebou.“ 11

Tetka ji ale nechtěla pustit: „To je málo, nikam nepůjdeš.“ Na to nevěsta suše prohlásila, že rodina Niouových za slevu deseti tisíc stojí, a na tetčinu otázku začala vypočítávat jejich přednosti: zaprvé rodiče zemřeli a sestra se za měsíc vdává, doma bude svou vlastní paní; zadruhé muže opustila žena, to znamená, že muž bude mírné povahy; zatřetí dcerce jsou teprve čtyři, ještě dlouho nebude dělat potíže; začtvrté si nechce vzít padesátiletého chlapa – toho starého S’. Siao-li ji poslouchala a nevěřila svým uším. Jednak ji překvapilo, že má holka ve všem pravdu, avšak ji samotnou to dosud nenapadlo, což znamená, že ta holka má pod čepicí, zadruhé o svém budoucím životě očividně přemýšlela a ví, co chce, takže si bude umět v každé situaci poradit. Její bratr Siao-š’ naopak neví, co chce.

A ona se za měsíc odstěhuje k manželovi, bratr bude vedle sebe potřebovat někoho rozhodného.

A tak si Niou Siao-li přece jen nevěstu odvedla domů do Niouovic, aby se na ni bratr mohl podívat. Podíval se nejen ženich, podívala se i půlka vesnice, sousedé zaplavili celý dvůr.

Když se zevlouni dost vynadívali, vyptali a odešli, posadila Siao-li nastávající do pokoje ve východním křídle a bratra odvedla do hlavní místnosti, aby se domluvili. „Tak co?“ „Jak mám asi takhle na první pohled poznat, jestli má ňákou vadu?“ „Tak když žádnou vadu nevidíš, máme vybráno.“ „A nemůžem se ještě porozhlídnout? Dyť nespěcháme.“ „Za měsíc se odstěhuju a kdo ti bude vařit, tobě a Hrdličce?“ Hrdlička byla ta bratrova čtyřletá dcerka. Siao-š’ ale váhal: „Má hlas jak chlap.“ 12

Siao-li docházela trpělivost: „S hláskem jako konipásek by stála sto pade, máš snad tolik?“ Bratr svěsil hlavu a odmlčel se. „To jsem dopad,“ řekl po chvíli ticha. „Takže podle tebe si mám ženu koupit, a ještě k tomu přespolní? Co si o mně pomyslej sousedi?“ „Však si žádnou kupovat nemusíš, ale to bys musel zvednout zadek a ňákou si sám najít.“ Opět se rozhostilo ticho. „I kdybych nakrásně souhlasil,“ zabrblal po dlouhé odmlce Siao-š’, „sto tisíc je pěkná pálka.“ Loni přestavěli celou hlavní část domu, z rodinných úspor jim zůstalo nanejvýš dvacet tisíc, to oba sourozenci dobře věděli. „O prachy se nestarej.“ Po té větě se Siao-li odebrala do východního křídla, kde se dohodla s nastávající, že se zatím vrátí do vesnice Sinů a počká si na peníze. Pak sedla na kolo a vyrazila do městysu za svým snoubencem. Niou Siao-li a Feng Ťin-chua se znali ze školy.

Po škole si Feng otevřel v městyse opravnu motorek. „Potřebuju si půjčit osmdesát tisíc,“ oznámila snoubenci, jen co vešla.

Ten měl zrovna rozdělanou motorku, ruce umazané od oleje: „To není zrovna málo. Ani celá dílna nemá takovou cenu…

Víš vůbec, kolik vynese taková oprava jedný motorky? Ne víc než pár desítek jüanů.“ „Můžeš si půjčit,“ nechtěla se nechat odbýt Siao-li. „Na co je vlastně potřebuješ?“ 13

„Pro bráchu, na manželku.“ „Když si půjdu půjčit,“ zaskočeně namítal dál její nastávající, „budou chtít vědět, kdy to vrátím, a co jim mám říct?“ „Až budeš mít.“ „Kdy budu mít?“ „Ještě sis ani nepůjčil,“ rozzlobila se Siao-li, „a už se vykrucuješ, co seš to za chlapa?“ „Když nebudeš mít ty,“ dodala po chvilce, „vrátím to já, spokojenej?“ „A víš co,“ napadlo ji ještě, „neber to jako půjčku mýmu bráchovi, ale jako svatební dar rodině nevěsty, co ty na to?“ Pak se otočila a byla pryč.

Odpoledne nasedl na kolo pro změnu Feng Ťin-chua a vyrazil do Niouovic, aby Siao-li dovezl sedm tisíc. „Tohle jsem nasbíral u strejčka, tety a druhý tetičky… vzal jsem zavděk aspoň tím, co bylo, nikomu se doma neválej haldy prachů ladem.“ Siao-li hleděla na bankovky s nelibostí: „To jsem si teda našla toho pravýho! Měla jsem mít rozum a najít si ňákýho bohatýho.“ „Takhle narychlo…“ zrudl Feng.

Siao-li dál nemarnila čas, sedla znovu na kolo a zamířila zpátky do městysu, tentokrát za lichvářem Tchuem, majitelem soukromého peněžního ústavu. Tchuova mladší sestra bývala její spolužačka. Jednou před lety si šla Siao-li hrát k Tchuovým domů, Tchu Siao-žuej ji uviděl a padla mu do oka, načež jí asi půl roku nadbíhal. Už tehdy se Siao-li zdálo, že je z něj na sto honů cítit švindl, takže se rozhodla pro jiného spolužáka, pro Fenga. Připadal jí jako hodný a slušný kluk, to ještě nevěděla, že za dobrotu si člověk nic nekoupí. O Tchuovi se vědělo, že jede 14

v soukromých půjčkách, na krámu měl ale vývěsní štít s nápisem Čajovna v pavilónu orchidejí. Siao-li vešla do orchidejového pavilónu a uviděla majitele pohodlně opřeného v mahagonovém vyřezávaném křesle, jak chytá lelky. „Hele, Tchu, půjčíš mi osmdesát tisíc?“ Siao-li nikdy nechodila kolem horké kaše. „Ale jistě, služebníček, náš zákazník, náš pán,“ přitakal pan bankéř. „A k čemupak je potřebuješ?“ „To není tvoje věc.“ „Tak aby bylo mezi náma jasno, slečinko, tříprocentní úrok, splatnost do roka.“ „Dyť jsme starý známí, s tvojí sestrou jsme chodily do školy,“ namítla Siao-li. „Šlo by to i bez úroku, ale s podmínkou.“ „S jakou?“ „Vyspíš se se mnou.“ „Vyspi se s vlastní ségrou.“ „Dobře, tak s jinou podmínkou.“ „S jakou?“ „Dvě procenta a můžu tě políbit.“ Niou Siao-li mu nastavila tvář. Tchu se k ní naklonil, a jak se blížil k jejímu obličeji, popadl oběma rukama její hlavu, otočil si ji k sobě a zajel jí jazykem do pusy. Když se Siao-li konečně vyprostila z jeho sevření, odplivla si: „Chlíváku.“ Ještě to odpoledne dorazila Siao-li do Sinovic a před manželkou starého Sina předala dohodnutých sto tisíc jüanů novopečené nevěstě Sung Cchaj-sia. Pak se všechny tři vypravily společně do městysu, Niou Siao-li počkala venku, zatímco Sung Cchaj-sia s tetkou Sinovou vešly do banky, aby poslaly peníze 15

rodičům nevěsty. Když byla transakce dokončena, vrátila se tetka Sinová domů a Siao-li odvedla Cchaj-sia s sebou do Nionovic, kde nevěsta a ženich téže noci v hlavní části domu stvrdili svou manželskou smlouvu naplněním manželství. Siao-li s Hrdličkou spaly ve východním křídle.

Druhý den se u snídaně Niou Siao-š’ šťastně usmíval od ucha k uchu a Siao-li spadl kámen ze srdce.

Pět dnů nato však k údivu všech novopečená švagrová beze stopy zmizela.

2 Siao-li měla velkou pusu, velké oči a vysokou nosní přepážku, i postavu měla vysokou – jeden by neřekl, že ona a její bratr jsou z jedné matky: kluk neměl ani metr šedesát, zato holka metr šestasedmdesát. Vysoká byla teď ve dvaadvaceti, vyšší než její vrstevníci byla od mala, už na základce si vysloužila nejrůznější přezdívky jako tlama, žirafa nebo slonice… nikdo se ale nedovažoval ji tak oslovit, spolužáci jí tak říkali jen za jejími zády, protože Siao-li měla pádnou ruku, i na kluky si troufla, její pěst dokázala udělat každému z nosu fašírku. A tak se nikdy nedozvěděla, komu tyhle přezdívky vlastně patřily.

Ve čtrnácti jí umřel táta, rakovina plic. Od malička do svých čtrnácti slýchávala, jak se máma s tátou každodenně hádají.

V den, kdy táta umřel, jí spadl kámen ze srdce. Ten rok chodila do sekundy. Dva měsíce po tátově smrti, bylo to jednoho dopoledne na hodině fyziky, zrovna když učitel vyprávěl žákům, jak James Watt pozoroval poskakující poklici na hrnci na plotně a přišel na vynález parního stroje, Siao-li nesnesitelně rozbolela 16

hlava – od malička mívala migrény. Siao-li se omluvila ze školy, nechala Watta Wattem a s aktovkou na zádech se vydala domů.

Vrata domku však našla zevnitř zavřená na petlici. Siao-li to bylo divné, přelezla zeď, seskočila na dvorek a uslyšela mámu uvnitř v domě sténat. Pomyslela si, že mámu taky přepadla migréna, ten neduh měla po ní. U dveří však uslyšela i mužské sténání a pochopila, že uvnitř se děje něco jiného. Krve by se v ní nedořezal. Vyjeveně stála u dveří dobrých deset minut, bolest hlavy byla ta tam. Uvnitř se konečně rozhostilo ticho.

Siao-li rozkopla dveře a na posteli uviděla nahý pár, muž ležel dole a žena obkročmo na něm. Vzápětí v muži poznala Čang Laj-fua, kuchaře z městysu. Čang Laj-fu byl otcem jejího spolužáka Čang Ta-ťina, jehož máma u nich ve škole zametala. Nahý pár strnul, Siao-li zaječela, hlasitěji než prve ti dva dohromady.

Naháči se vyděsili. Máma Siao-li, aniž by se zdržovala slézáním z Čang Laj-fua, vyhrkla: „Neječ!“ „Zmizte!“ vyjekla Siao-li téměř fistulí. „Neječ, Siao-li!“ opakovala máma. „Táta je mrtvej jenom dva měsíce!“ zaječela holka znovu. Čang Ta-ťinův táta dál na nic nečekal, odstrčil Siao-linu mámu, zbrkle natáhl kalhoty a vyběhl ven. „Siao-li, poslouchej mě…“ „Padej!“ Máma na ni překvapeně zírala, pak ji přepadl vztek: „Sem tvoje máma, co si to dovoluješ? To si vypiješ!“ Siao-li vyběhla na dvorek: „Jestli hned nevypadneš, začnu křičet na celou ulici!“ To už se venku na ulici zastavovali lidé a zvědavě natahovali krky, cože se tam děje.

17

„Tak fajn…“ Hodila na sebe šaty, prosvištěla kolem dcery a byla venku.

Siao-li za ní stihla ještě zařvat: „A už se nevracej, jinak tě zabiju!“ Máma se už nevrátila. Ne že by se bála, že ji dcera zabije, ale kvůli tomu, že se o celé věci doslechla Čang Ta-ťinova máma, které z toho přeskočilo, odhodila koště, popadla kudlu a celé dny nedělala nic jiného, než že ty dva chlípníky všude hledala, že je zabije. Ti však zmizeli, jako by se po nich země slehla. Celých následujících osm let o nich neměl nikdo žádnou zprávu. Kdosi tvrdil, že byli viděni na nočním tržišti v Si-anu, u stánku prodávali pálivou chunanskou polévku a placky – Čang Ta-ťinův táta byl kuchař. Pro Siao-li byla máma od toho dne mrtvá, stejně jako táta.

Když táta zemřel a máma zmizela, zůstal Siao-li už jen bratr.

Byl starší, podle všech měřítek by se měl on postarat o mladší sestřičku, ale Niou Siao-š’ byl od malička nekňuba. Nekňubou nebyl vlastní vinou. Když se táta s mámou hádají od tvého narození den co den, hádají se, když začínáš mluvit, hádají se, když se učíš chodit, takovým rodičům mohou vyrůst jen dva druhy lidí, což Siao-li pochopila, jen co začala rozum brát: buď nebojsa, který má pro strach uděláno, jako Siao-li, protože je na konflikty zvyklý a nic si z nich nedělá, nebo třasořitka, který se bojí všeho, jako Siao-š’, protože považuje za normální, že se po něm ostatní vozí. V šestadvaceti se Siao-š’ oženil, jeho žena byla hodná a tichá, nikdy se nehádala, ale Siao-š’ z toho byl tak vedle, že nevěděl, jak se k ní chovat, takže nakonec začal hádky vyvolávat sám. Později si oba našli práci ve městě, ale jednoho dne ženě došla trpělivost, tentokrát se s ním doopravdy pohádala sama a utekla od něj s jiným, i dcerku mu nechala.

18

Siao-š’mu bez manželky spadl hřebínek, sbalil věci, sebral dcerku a vrátil se do rodné vsi. I krach bratrova manželství zazlívala Siao-li ne bratrovi, ale mrtvému tátovi a „mrtvé“ mámě. S bratrem cimprlich a maličkou neteří Hrdličkou padly všechny starosti na její hlavu. Stala se z ní druhá máma. Pozdě litovala, že ji tehdy na fyzice rozbolela hlava, že šla ze školy dřív, a když slyšela to, co slyšela, že se nechala unést a vztekle rozkopla dveře, měla tehdy dělat, že o ničem neví, jako by se nic nestalo. Kdyby mámu nevyhnala, nemusela dneska dělat mámu ona. Zároveň mámu obdivovala za to, že byla schopna za sebou prásknout dveřmi a osm let o sobě nedat vědět. Ale chápala, že ženě, kterou její dcera přistihne nahou na cizím mužském těle, je lépe při pomyšlení, že ji má dcera za mrtvou. Dřív to Siao-li nechápala, až když si sama našla přítele. Od chvíle, kdy to pochopila, už si na mámu skoro ani nevzpomněla. Po čase si zvykla i na roli matky. A teď, když se má za měsíc vdávat, musí za sebe najít náhradu, musí najít bratrovi novou ženu, novou mámu. Ten večer, kdy se Niou Siao-š’ a Sung Cchaj-sia zavřeli v ložnici novomanželů, ulehla s Hrdličkou ve východním pokoji. Po hodině měla za to, že Hrdlička jistě usnula, když v tom se ozvalo: „Teti…“ „Copak?“ „Narodí se jim zítra dítě?“ Siao-li pochopila, že myslí tátu a novou macechu. „Kdepak, to trvá nejmíň deset měsíců, než se narodí dítě.“ „Co bude, když na mě nebude macecha hodná?“ „Máš přece mě.“ „Ty se ale vdáváš, už s náma bydlet nebudeš.“ „Jestli na tebe nebude hodná, přijdeš bydlet ke mně.“ 19

„Co když na mě nebude hodný ani tvůj muž?“ Niou Siao-li přešla všechna ospalost: „To by si moh zkusit!“ Hrdlička se zachichotala a objala tetu kolem krku: „Teti…“ „Copak?“ „Až budu velká, chci bejt jako ty.“ Konečně Hrdlička usnula, schoulená u tety. Siao-li se zaposlouchala, jestli neuslyší něco z ložnice. Neslyšela ale nic, všude ticho, žádné hlasy, žádné zvuky. Siao-li se to nelíbilo. Až druhý den ráno u snídaně, když viděla, že se bratr potutelně usmívá, se jí konečně ulevilo.

To ráno si myslela, že má po starostech. Ani ve snu ji nenapadlo, že pět dnů nato novomanželka pláchne, že sedli na lep podvodnici. Tehdy u starého Sina si nevěstino vyptávání na rodinné poměry vyložila tak, že jí záleží na tom, do jaké rodiny se provdá. Malovala si, jak ji novomanželka zbaví břímě péče o bratra. Dokonce si kvůli ní nechala od toho chlíváka Tchua strčit jazyk do pusy, jen aby na ni sehnala peníze. A přitom ji tehdy v Sinovicích měla podvodnice Sung Cchaj-sia zřejmě za hlupačku. To si vážně myslí, že si to nechá líbit, že je úplně pitomá? „Jen počkej!“ zaklela zlostně Siao-li.

3 Niou Siao-li si došla se snoubencem do Sinovic došlápnout na manželku starého Sina. Šlo sice o záležitost jejího bratra, logicky by měla vzít s sebou jeho, ale Siao-š’ byl nekňuba, 20

k ničemu by jí nebyl. Navíc když mu pláchla nevěsta, řekl bratr něco, co ji rozpálilo do běla: „Vidíš, já ti to říkal, že máme počkat, ale ty ne, bylas do mýho ženění celá hrr, tak tady to máš.“ Místo aby spílal podvodnici, hodil všechno na sestru. Siao-li, která zůstávala po útěku Sung Cchaj-sia docela klidná, se teď rozčílila: „Takže já ti asi schválně zavařila, co?“ Bratr ale pokračoval, čímž sestru vykolejil už úplně: „A co těch sto táců?“ „Ty jsem si půjčila já, já je budu vracet, od tebe nic nechci!“ Bratrovi tím konečně zavřela pusu.

Siao-li tedy nasedla ke snoubenci na motorku a vyjeli do Sinovic. Starého Sina ani jeho ženu tam však nenašli. Od sousedů se dozvěděli, že šli nosit cihly. U řeky za vsí stála cihelna.

Místní podnikavec tu bagroval písek z řeky a pálil z něj cihly.

Cihly se pět dní vypalovaly v peci, pak se polily studenou vodou a vynášely se na zádech ven. Loňské léto byl v cihelně na brigádě i Siao-š’. Za den nošení cihel dostal osmdesát jüanů.

Po třech dnech se ale vrátil domů. Ne že by nevydržel dřinu, ale nesnesl ty vysoké teploty, na zádech se mu od horkých cihel dělaly puchýře. Cihly měly šedesát, sedmdesát stupňů, tvrdil Siao-š’. Jiným se ale na zádech puchýře nedělaly, jenom jemu – nejenže je nekňuba, je i zženštilá slečinka, povzdechla si tehdy potajmu Siao-li. Teď se se snoubencem vydali na motorce k řece. Věděla přesně, kde cihelnu najdou, loni tam bratrovi vezla prošívané boty – v parném létě chtěl zimní boty s vycpávkami, protože podlaha v cihelně pálila, měla taky dobrých sedmdesát stupňů, stěžoval si jí tehdy do telefonu. Po roce byla řeka řádně vytěžená, břehy se propadaly. Hladina vody znatelně 21

poklesla, hučící proud se řítil hlubokým korytem. U cihelny zapřeli motorku a čekali. Konečně se mezi nosiči objevil starý Sin a jeho žena, tváře od cihelného prachu. Z mokrých cihel na jejich zádech stoupala pára, i z jejich těl se kouřilo. Oba manželé byli malého vzrůstu, za chůze se opírali o hole. Feng Ťin-chua jim zastoupil cestu: „Shoďte náklad.“ „Co je?“ dýchavičně ze sebe vyrazil Sin, když se zastavil a opřel. „Malér.“ „Co je?“ to se ozvala žena. „Sung Cchaj-sia zdrhla!“ oznámila jim Siao-li. Ženu starého Sina ta novina porazila, kecla na zadek, cihly se rozsypaly kolem. „Kdy se to stalo?“ zajímal se starý Sin, když se ti čtyři odebrali do ústraní k vrbičkám rostoucím opodál. „Včera ráno.“ „Nemohla jít třebas na trh?“ napadlo tetku. „Na trhu nemohla bejt celej den a celou noc. Hledali jsme ji v městyse i na okrese, nikde není.“ „Co budem dělat?“ povzdechl si Sin. „Snadná pomoc,“ nezaváhal Feng Ťin-chua, „je to vaše neteř, najdete ji a přivedete zpátky.“ Starý Sin na to nic, jen si na břehu dřepnul a zapálil si cigaretu. Zato tetka spustila plačtivou: „Dyž ona ale není naše neteř.“ „A čí teda?“ vylekala se Siao-li. „Nevím,“ přiznala tetka. „Jak se dostala k vám domů?“ začínala lehce hysterčit ­Siao-li.

22

„Dozvěděla se od někoho, že jsem taky z okresu Čchin-chan, a přišla za mnou, že se chce vdát, ale že nikoho nezná, když se k ní ale budu znát jako k neteři, bude mít oporu a líp si bude moct najít dobrýho mužskýho.“ Do Siao-li jako když hrom bací. Takže Sinovi jí taky sedli na lep. Hned ji ale napadlo, že co když tetka nemluví pravdu: „To je fuk, dohodili jste mi ji vy jako vaši, tak se taky postarejte, abyste ji přivedli zpátky.“ „Nebo nám vraťte sto tisíc,“ napadlo ji po chvíli. „Žádnejch sto,“ opravil ji snoubenec, „půjčka je na úrok, vysokej, za rok to bude sto třicet šest.“ Tetka se rozplakala: „I kdybyste mě prodali, tolik za mě nedostanete.“ Vtom starý Sin odhodil nedopalek a vstal: „Tak to zas ne, takhle se to nemá. Ať už jsme vám holku dohodili nebo ne, před šesti dny jsme vám ji předali živou a zdravou, nebo snad ne? Copak u vás skorem tejden nebydlela?“ „Pět dní, to sedí,“ potvrdila Siao-li. „Ták, a od chvíle, kdy se k vám nastěhovala, patří do vaší rodiny. Od koho utekla, ten to má taky na triku. Jestli tady má někdo po někom chtít holku zpátky, pak jsme to my po vás. A vy si klidně přijdete za náma, ať vám holku hledáme?“ Niou Siao-li i Feng Ťin-chua na něj nevěřícně hleděli. Ten se teda vybarvil, skrček, do vejšky nenarost, ale pod čepicí má nejrůznější kulišárny. Nakonec se Feng neudržel a chytil Sina pod krkem: „Podvodnice to byla, a vy jste její komplicové, nechtějte se z toho vyvlíknout, nebo tě hodím do řeky a můžeš si jít balamutit podvodní voly. Dyť se na sebe podívej, musíte nosit cihly, abyste se uživili, copak chudáci jako vy by u sebe nechali 23

zadarmo bydlet cizí holku? Tvoje stará ještě smlouvala o ceně, kolik jste z toho dostali, co?“ Feng Ťin-chua měl metr pětaosmdesát, Sin sotva pětapadesát, taky kdyby byl starý Sin statný chlapík a nemusel se živit nošením cihel, nemusel si brát za ženu přespolní holku z daleka. Feng ho popadl, zvedl ze země jako pírko, když vtom se k němu vrhla tetka a chytila ho za nohy: „Věřte mi, nic jsme z toho neměli, opravdu jsem chtěla jenom pomoct krajance v nesnázích.“ Feng ji ale nohou odkopl, rozkýval Sina ve vzduchu a žbluňk, hodil ho do řeky: „S pravdou ven!“ Bylo jaro, vody bylo i ve vykuchané řece dost, navíc ledové.

Skrček zahučel pod hladinu, vyplaval, párkrát sebou mrskl a zmizel. Trvalo dlouho, než se nad vodou zase objevila jeho hlava, kašlal a prskal vodu, celý se třásl a jak o život se drápal ke břehu. Tam ho ale Feng Ťin-chua začal mlátit sukovicí, o kterou se prve Sin s cihlami opíral. Rány zahnaly starého Sina zpátky do řeky. Když si před šesti dny přišla Siao-li ke snoubenci půjčit na bratrovu nevěstu, nesehnal jí dost peněz a vysloužil si od ní posměch, že je k ničemu. Zřejmě se dneska rozhodl, že jí ukáže, že je pořádný chlap, možná byl sám s rozumem v koncích, protože sto tisíc vyletělo komínem, a to je vážná věc, zkrátka Feng Ťin-chua byl v ráži a nehodlal přestat. Žena starého Sina se k němu znovu vrhla a prosebně ho objala kolem nohy: „Řeknu, řeknu pravdu, dostali jsme za pomoc tři tisíce, pojďte se mnou, mám je doma, všechny jsou vaše.“ Ale Feng Ťin-chua ji znovu odkopl a jejímu muži, plácajícímu se v proudu po pás ve vodě, přidal další rány: 24

„Sto táců, a vy mi vrátíte tři, jsem snad blbej? Nebo jste blbí vy: obchod za sto táců, a máte z toho jenom tři?“ „Bylo to jenom symbolický poděkování. Jestli si vymejšlím, ať do mě na místě hrom bací,“ dušovala se tetka. „Tři tisíce taky dobrý,“ prohlásila znenadání Siao-li.

Sukovice zůstala viset ve vzduchu. „To myslíš vážně?“ „Přiznali, že dostali provizi, to je důkaz, že jsou komplicové.“ Pak popadla tetku za límec: „Sung Cchaj-sia je tvoje krajanka, že jo?“ Žena starého Sina přitakala. „Kam utekla?“ „Nevím, asi domů,“ koktala tetka. „Tři tisíce nám dvěma vystačej na cestu. Pojedeš se mnou tam k vám a pomůžeš mi ji najít a přivýst zpátky!“ Žena starého Sina celá zkoprněla.

I starý Sin zkoprněl, nevěřícně na ni zíral zprostřed řeky, i mrskat sebou ve vodě dočista zapomněl.

4 Niou Siao-li pracovala v textilce. Fabrika měla na čtyři stovky dělníků, jelo se na dvě směny, denní a noční, stroje se ani na chvilku nezastavily, lidi dělali dvanáctky, za osmnáct set měsíčně.

Cestou pro dovolenku z práce si Siao-li v duchu spočítala, že zaměstnání ve fabrice jí za rok vynese dvacet jedna tisíc šest set. Sung Cchaj-sia ji připravila o sto tisíc, dvacet bylo jejích, 25

osmdesát si půjčila od lichváře Tchua. Vysoký úrok dělá šestatřicet procent za rok, Tchu chtěl nakonec jen čtyřiadvacet, tu slevu snoubenci zamlčela. I tak to za rok bude devadesát devět tisíc dvě stě, k tomu těch dvacet z vlastních úspor, to dělá sto devatenáct tisíc dvě stě. Takový peníze by si v textilce vydělala za pět let a pět měsíců, ani jíst a pít by nemohla. Ten výpočet jí opět vehnal krev do hlavy: „Sung Cchaj-sia, jen počkej! Já ti to spočítám! Najdu si tě, i kdyby ses schovávala až na samým konci světa!“ Když na pracovišti vyřídila, pro co přišla, vyšla ven a uviděla lichváře. Nalevo od hlavní brány si nějaký podnikavec otevřel takzvané lázně, zaměstnával vnadné ženy z Mandžuska, známé tím, že obletují zákazníky, div se nepřetrhnou. Na parkovišti před lázněmi se Tchu zrovna soukal do auta. Siao-li si nevšiml, zato ona jeho ano. Okamžitě si vzpomněla, jak jí za slevu na úroku strčil jazyk až do krku, a zavolala na něj: „Siao-žueji!“ Volaný se otočil, uviděl ji a vysoukal své tělo zpátky ven z auta. Podíval se na Siao-li, pak na fabriku: „Do práce nebo z práce?“ „Mám otázku.“ „Jakou?“ Niou Siao-li přistoupila až k autu: „Před pár dny, když jsem si u tebe půjčovala, jsi řek jednu větu, pamatuješ?“ „Jakou?“ „Že mě chceš.“ Tchu ji přejel pohledem a přisvědčil. „Když ti dám, odpustíš mi těch osmdesát táců?“ Lichvář oněměl. Chvíli si Siao-li měřil. Siao-li zvedla hrdě 26

bradu a nechala ho, ať si ji pořádně prohlédne. Po chvíli ticha natáhl Tchu ruku a sáhl Siao-li na čelo: „Nejseš nemocná?“ „Proč?“ „To sem sice říkal, ale myslel sem, že když mi dáš, odpustím ti úrok, ne že ti ty prachy dám.“ „A kdybych ti dala desetkrát?“ Tchu ukázal na lázně: „Slečinka z Charbinu, sotva osmnáctka, si bere dvě stovky, tak si spočítej, kolikrát bys mi musela dát, aby sis odpracovala osmdesát táců i s úrokama.“ „Já jsem počestná žena, ne kurva.“ „Počestná nepočestná, v posteli je každá stejná.“ Pak ho něco napadlo: „Jedině že bys byla panna, vojel bych tě desetkrát za sebou, to by mně stálo za to. Ale odvážíš se tvrdit, že seš panna?“ dodal a ještě jednou si Siao-li přeměřil pohledem.

Siao-li poklesla čelist. Se snoubencem začala chodit už na střední, od šestnácti jsou spolu, jak by asi tak mohla být ještě panna? Možná právě proto se jí teď Tchu vysmívá, že to moc dobře ví. Když viděl, jak tam stojí celá zaražená, usmál se, nastoupil do auta, zavřel dveře, nastartoval, sešlápl plyn a byl pryč. Siao-li za mizejícím autem zaklela: „Jen počkej, Tchu Siao-žueji!“ Pak si podle Tchuovy logiky v duchu briskně spočetla další rovnici: kurvy z lázně stojí dvě stovky, ona dluží devadesát devět tisíc dvě stě, to by to s ním musela dělat čtyři sta šestadevadesátkrát, nebo teda tolik peněz by dal za téměř pět stovek kurviček. Když mu navrhla, aby jí za deset souloží smazal dluh, vlastně by ho přišla soulož s ní na devět tisíc devět set dvacet 27