0041198 by Knižní klub

Když se řekne třetí svět, každý si hned představí hladovějící děti v rozvojových zemích, kterým je třeba pomáhat. Ale málokoho napadne, že když máme třetí svět, znamená to, že někde budou minimálně ještě další dva světy, o kterých se nemluví – ten druhý a ten první. Až nedávno jsem zjistil, že jsem se narodil ve druhém světě.

Je sníh, pod mrakem, barvy skoro žádné. Černobílou, téměř grafickou krásou se vlní dvě černé stužky dálnice. V těch místech auta sníh už rozjezdila a horkými motory vyfénovala asfalt do sucha. Vracím se z festivalu v Českých Budějovicích. To byste nevěřili, kde všude mají filmové festivaly. Řeklo by se, že jsou tyhle akce pěkná otrava. Ztratíte tím někdy i celé dva dny. Trmácíte se tam, abyste v totáčově zařízené kanceláři pobesedoval u turecké kávy a chlebíčků s vedoucí kulturáku, která si vám stěžuje, že město jim dává málo peněz, po filmu se ukloníte divákům a případně odpovíte na nějaké otázky z publika, které jsou prakticky všude stejné. Ale nedá se tomu odolat. Natočil jsem teprve druhý celovečerní film a pořád nemohu uvěřit zázraku, že z plechovky, ve které je uvězněn, vyskočí příběh jako džin z lahve a znovu někoho okouzlí i v tom nejzapadlejším sále v nejzapadlejším místě republiky. A viděl jsem už sály hodně zapadlé. V některých se nic nezměnilo snad od druhé světové války. Nekecám. Tuhle můj film hráli na promítačce, která pamatovala ještě Hitlera. A ty hotely! Jedenáct let po revoluci, ale leckde pořád najdete na posteli seprané a tuhé pruhované ručníčky, co pamatuji z dětství, když jsme s rodiči jezdili na hory do ubytoven ROH, a na nich jako největší ozdobu ležet nezabalené, docela nahé mejdlíčko. To mě vždycky dojme a říkám 9

si: „Užívej si to, tohle je jedno z posledních míst, kde takovou věc ještě mají.“ Člověk by popravdě nemusel ani přespávat, ta naše země je tak malá, že jste v Praze za dvě hodiny téměř odkudkoli. To jsou vzdálenosti, jak vyprávějí emigranti, které třeba v Los Angeles běžně odřídí, když jedou ke známým na kafe. Já ovšem přespávám rád. Neženu se hned zpátky domů, můžu si dát večer víno, ale hlavně je tu vždycky jistá naděje, že se v publiku nebo později na baru objeví víla, kterou bych spěchaje domů prostě nepotkal. Trochu samozřejmě zneužívám toho, že se na malém městě ví, že je v kině beseda. Tedy aspoň mezi vílami se to ví, a to je důležité, protože tím má dotyčná jistotu, že jsem „ten“ režisér z Prahy, a odpadne tak důležitá, ale zdržující fáze vzájemného poznávání. Ona mi může věřit, že jsem, kdo jsem, a já, pokud je aspoň trochu hezká, jí rád uvěřím úplně všechno. Občas se totiž stane, že si s tou vílou padneme natolik do oka, že se nemůžeme jen tak rozejít, a při vědomí, že ráno odjíždím, spolu zůstaneme déle, než je slušné, a někdy i moc hezky. To auto, kterým uháním ku Praze, je Saab 9000, a protože pochází ze Švédska, říkám si, že můžu jet rychle, neboť právě do tohohle zimního počasí je to auto stavěné. Jako každý saab není hezké zvenku, ale zevnitř. Jestli chcete vůz jako znak společenského postavení, hezký na pohled, pak si pořídíte třeba BMW, ale nesmí vám vadit, že uvnitř to vypadá jako v traktoru. Naopak saabem nikoho neoslníte, ale díky rafinovanému skandinávskému designu si na každé cestě budete připadat jako doma v obýváku. Je to zkrátka vůz pro inteligentní a citlivé lidi a k nim já rád patřím. Nemyslete si, že jsem si tohle báječné auto pořídil z platu filmového režiséra. Byla to bouračka dovezená z Lichtenštejnska, kterou jsem tu nechal opravit, ale ani na to by mi honorář z těch dvou celovečerních filmů nestačil. Filmy se u nás 10

dělají pro radost, jako koníček, a na živobytí si režisér musí vydělávat reklamou. Takže moje auto zaplatila reklama na Pilsner Urquell, Komerční banku a rostlinný olej Fritol. Chápete to, že za tři reklamy, za dva měsíce práce, dostanu víc než za dva filmy, které dělám tři roky? Velká část odměny je asi za určitou prostituci, za to, že se umělec prodá. A taky za tu marnost, protože reklamy jsou splachovací – prohučí televizními kanály a za půl roku si je nikdo nepamatuje. Po vašem úsilí nezůstane ani stopa. Což je v mnoha případech dobře, ale pokud se člověk považuje za umělce, má touhu po sobě přece jen něco zanechat. Ale abych se vrátil na dálnici – na sedadle spolujezdce mám svou cestovní tašku s holením a kartáčkem na zuby a včera čistým a dnes již špinavým prádlem. Než dojedu domů, musím ji ještě probrat, abych to nedělal před barákem. Už se totiž stalo, že jsem v prádle přivezl vlas, který měl docela jinou barvu i délku, než má moje žena. To se pak musí vysvětlovat, jakou náhodou se mohl do tašky dostat, a je to zbytečné. Takže hledám. Jednu ruku na volantu a druhou v tašce. Kdo z vás někdy zkoušel sledovat ve stotřicetikilometrové rychlosti silnici a zároveň hledat vlas, dobře ví, že to dost dobře nejde. Nejlepší tedy bude jednotlivé kusy prádla vyklepat z okýnka. Předpokládám, že studený vichr si už se zatoulanými vlasy poradí. A pak na dně tašky něco nahmatám… „Ty debile!“ vynadám si nahlas. Zauzlovaný použitý kondom někdy nejde spláchnout do záchodu a zůstává plavat na hladině, tak už se o to ani nepokouším. V plánu bylo ho někde hodit do popelnice, a ne ho přivézt až domů! Přejedu do pomalého pruhu a přidržím volant koleny. Natáhnu kondom, jako když jsme po sobě stříleli ve škole gumičkama, a vypálím ho oknem spolujezdce do škarpy. Zastydím se, teprve když je dokonáno. Nejenže posílám silikon, nebo co to je, do přírody, 11

ale myslím na jeho obsah, který byl mnou, a teď, když jsem ho od sebe odpálil, přistál a zůstal opuštěný pod billboardem hlásícím Lepší budoucnost pro vaše děti. V životě, stejně jako v dobrém filmu, není nic náhoda. „Jedl jsi?“ zeptá se mě žena, když souká mé prádlo do pračky. Už jsi jedl? je prý tradiční čínský pozdrav, něco jako naše Zdravíčko! nebo anglické Jak se máte? Je to formální otázka, na kterou se nečeká konkrétní odpověď. Jak jsou ty malé kulturní rozdíly vzrušující! A kolik může vzniknout milých nedorozumění, která bych mohl v nějakém filmu využít. Lucie je Češka z Prahy a už jsme se pozdravili, takže její otázka, zda jsem jedl, není formální. „Večeře bude za půl hodiny,“ řekne ta dobrá žena. Vždycky když se k ní jako toulavý kocour odněkud s výčitkou svědomí vracím, uvědomím si, jak je milá a hezká. Snad že jsem měl možnost srovnání. Bůh ví, jestli jí nejsem nevěrný hlavně proto, abych si ověřil, že jsem si dobře vybral. To by bylo dobré vysvětlení, ale sám tomu nevěřím. Zvoní telefon. Než k němu dojdu, z ložnice na mě vyskočí tříletý chlapeček. Zkušeně omotá ruce nad mým kolenem a bačkůrkami mi hupsne na nárt. S obřím klíštětem na noze dojdu k telefonu. Ve sluchátku zní zdálky slabý ženský hlas a ptá se, jestli jsem Mr. Sustil. Kdysi jsem cizince opravoval, aby mé jméno vyslovovali správně se „š“ na začátku. Ale už jsem to vzdal. „Ano, to jsem já,“ řeknu a už se bojím, protože se anglicky sice domluvím, ale raději s živým člověkem, u něhož mohu vidět i jeho výraz a gesta. Zatvářím se přísně, aby malý Matěj pochopil, že mě teď nemůže rušit, a on se mě, byť nerad, pustí. Paní v telefonu kuňká obzvlášť výživně. Jmenuje se 12

Kate, je ze společnosti… blablabla, to jsem nepochytil, a prý: „Mr. Sustil, máte sex?“ „Promiňte?“ „Ptám se, jestli máte sex,“ opakuje Angličanka, jako by se nechumelilo. Vůbec netuším, o co jí jde, snažím se však být maximálně vstřícný. Třeba už se o mně svět dozvěděl a přichází nabídka na nějakou úžasnou práci. Každopádně když už se k nám někdo ze Západu dovolal, nerad bych, aby si myslel, že v naší republice žijí nějací pitomci. Odkašlu si, čímž získám čas. Taky se přesvědčím, že mě Lucie v koupelně neslyší. „Víte…,“ snažím se anglicky zformulovat uspokojivou odpověď, „… jsem ženatý muž, takže nějaký mám. Ale samozřejmě ne každý den.“ Teď je zase rozpačitá pauza na druhé straně linky. Lucie mezitím vytáhne z tašky mé černé triko, a než ho dá do pračky, lehce k němu přičichne. Nevoní cizím parfémem? Jsem paranoidní? „Mr. Sustil, dovolte, abych zopakovala otázku: Máte féx mešín?“ Proč nemůžou slova vyslovovat tak, jak se píšou? Ne, oceán bude oušn a fax bude féx. Samozřejmě že jsem hrdým majitelem faxu. Pustím Kate do ucha dlouhé pískání s následným cvrlikáním svého přístroje. Na vzdálené straně linky to po chvíli začne také cvrlikat, jak faxy poznaly svého druha a formálně se pozdravily. Položím uctivě sluchátko a zvednu složenky, které Lucie s oblibou zakládá do přístroje jako do stojánku. „Co tu dělají ty složenky?“ zeptám se v rozrušení docela zbytečně. „Čekají na zaplacení,“ ozve se mi v odpověď z koupelny. Beru si to osobně – jsem živitel rodiny a přijal jsem zod13

povědnost. Myslel jsem, že když má dívka otěhotní, je správné si ji vzít. Pojmout ji za manželku. Asi jsem četl špatné knihy, mayovky, Rychlé šípy a tak. Anebo jsem četl nepozorně a přehlédl jsem, že zachovat se takzvaně správně mívá následky. Mít v tomhle ohledu čisté svědomí se ukáže jako praktické až z dlouhodobého hlediska. Já jsem získal milou, hezkou ženu a rozmnožil jsem se do párečku dětí, mám s kým se radovat a, jak se říká, o koho se opřít, a tohle všechno je fajn. Ale aktuální následky mého rozhodnutí jsou zdrcující. Nejsem už svým pánem. Chtěl jsem být umělcem, ale místo toho vydělávám. Ztratil jsem svobodu nemuset mít pravidelný příjem a taky jsem přišel o čas na lelkování, při kterém se prý rodí ty nejlepší nápady. Živím celkem čtyři lidi. Musím uznat, že mi Lucie pomáhá, protože umí vyjít s málem, do toho však splácíme půjčku na byt a chceme ušetřit na dovolenou v Turecku. Pracuji v reklamní tvorbě. Neříkám, že mně to nebaví, ale živím se řemeslem, nikoli uměním. Takhle to měl asi i můj táta, i jeho otec, nikdo z nich si nemohl dělat, co by chtěl, když se stal živitelem rodiny, řekl bych. A asi na něco takového ani nepomysleli. Táta říkal, že on je teprve druhá generace, která se osvobodila od dřiny na poli. Můj praděd byl ještě připoután k půdě, kravám a ke králíkům stejně jako padesát generací našich předků počítáno od příchodu praotce Čecha. Teprve můj děda byl vysvobozen, aby se vzápětí nechal připoutat v továrně k nějakému stroji, jako později můj táta ke kancelářskému stolu. Ani jeden z těch nevolníků si přesto nikdy nestěžoval. Co to bylo za lidi? Za dobu? Já si připadám mnohem svobodnější, necítím se k ničemu konkrétnímu vázán. A přesto remcám. Nebo právě proto. Možná že s mou generací přichází nějaká změna, ale stejně jsem tradiční mužský úděl převzal. Dokonce do té míry, že si za deštivého dne vyčítám, že jsem pro svou rodinu nedokázal zařídit lepší počasí. 14

Ve faxu se zachvěje proužek bílého papíru, který k nám každou chvíli vyleze, ale ještě se osměluje. Pořád mě udivuje, jak se obraz z jiného kouta světa dokáže zhmotnit v jídelně našeho sídlištního bytu. „Prosím tě, co je tohle?“ ozve se z koupelny Lucie. Neodvážím se pohnout a podívat se. Co to může být? V tónu její otázky zní povýšený údiv. Připojuji si k němu možné obrazy: Na dně mé tašky našla rtěnku. Z černé ponožky štítivě zvedá dlouhý světlý vlas. Anebo ještě štítivěji, jen špičkou nehtu, zvedá cizí dámské kalhotky a přitom se na mě významně otáčí… Ticho naznačuje, že se čeká, až přijdu. „Copak?“ zeptám se co nejobyčejněji a pak nahlédnu do koupelny. Lucie drží barevné keramické srdce omotané filmovým pásem. To je úleva! Cena, kterou jsem dostal včera na festivalu. „Nezlob se, ale to je čirá hrůza!“ řekne Lucie a pak to nevydrží a rozesměje se. My ji totiž nemůžeme vyhodit, bude tu s námi bydlet, i kdyby byla sebeošklivější. Ceny se z principu nevyhazují, pokud člověk nechce naštvat štěstěnu. V našem třípokojovém bytě jsem nejmenší pokoj zabral jako pracovnu, a ta už je z poloviny plná takových trofejí. Spoustu jich mám za studentské filmy, ale chodí další i za ty hrané. Už tu nebylo k hnutí, tak jsme to museli začít řešit. Ceny nevyhazujeme, ale „umenšujeme“ je. Ideální cenou byl třeba tepaný hrozen na mramorovém podstavci z francouzského Dijonu. Hrozen šel krásně ukroutit a k archivaci zůstala jen jedna kulička připevněná ke kamennému soklíku. Keramické ceny se umenšovat bohužel tak snadno nedají. Smích přilákal do koupelny obě zvědavé děti, ale protože je naše koupelna už plně obsazená vanou, pračkou a Lucií, tlačí se mi v úzkých dveřích kolem nohou. 15

„Jééé! Můžeme si to půjčit?“ zeptá se starší Anička. Lucie jim trofej s radostí předá. Možná i tajně doufá, že ji rozbijou a bude pokoj. „Co to je?“ zajímá se Matěj. Jeho bačkůrky opustí můj nárt a on se vydá za sestrou do dětského pokoje. „Srdce,“ poučí ho cestou Anička a zkoumá obruč filmového pásu. „Ale je nemocný. Vidíš? Tady má obvaz. Tak ho oléčíme.“ „Tak víš, kdo píše? Sylvie!“ luštím z faxu. „Ta britská producentka, se kterou jsem se loni seznámil.“ „Ta tě miluje, kamaráde,“ řekne Lucie od sporáku, a pak zavolá na děti: „Aničko, Matýsku, pojďte prostírat, bude večeře!“ Že by mě Sylvie milovala, to bych neřekl. Myslím, že se jí prostě líbí, co dělám. Ale Lucie potřebuje ubezpečit, že odtud jí nebezpečí nehrozí. „Je o deset let starší a má manžela.“ „To by tě myslím netrápilo. Naštěstí není tvůj typ, takže jsem klidná. Ale ty si dej bacha. Jestli s ní chceš dělat, tak by sis to neměl podělat.“ „Co ty víš, co je můj typ? Já sám nevím, co je můj typ.“ „Tvůj typ jsou všechny nafoukaný afektovaný krávy, co se tvářej jak hrad v Karpatech…“ Takovej pitomec snad nejsem. Nebo možná jo. „Zve nás do Skotska,“ vyluštím z faxu. „Jasně, mě zrovna!“ „Nás všechny. V srpnu.“ „Děti by chtěly k moři,“ namítne Lucie a pak zakřičí na celý byt: „Tak sakra, Anča, Mates, kde jste? Kolikrát to budu říkat?“ Je naštvaná, asi se jí do Skotska moc nechce. Když mi 16

přestane pískat v uších, zkusím navázat: „Maj tam dům, tak bychom si platili jenom letenky.“ Děti se objeví ve dveřích a kupodivu se netřesou hrůzou. Jsou na svou ostrou maminku zvyklé. Anička položí keramické srdce na stůl a jde pro příbory. „Já myslela, že bydlí v Londýně,“ řekne Lucie od sporáku docela normálním hlasem. „Oni mají víc domů, tohle je taková jako jejich chalupa na léto.“ Lucie si povzdechne a dál už nic neříká. Ví, jak je to pro mne důležité, a stejně tak ví, že zahraniční producenti u nás nerostou na stromech. U večeře se zeptám dětí, jestli by s námi chtěli do Skotska. Koukají na mámu, na mě, na hliněné srdce, a teprve pak mi dojde, že nevědí, co je to Skotsko. Rád bych jim to vysvětlil, ale uvědomím si, že sám vím také prd. Znám skotské sukně, dudy… „Mají tam krásné ovečky,“ napadne mě konečně. Anička se chytla – při představě hebké ovečky se usměje a pohladí hliněné srdce. „Musíme se na tu hrůzu koukat, když jíme?“ rýpne si Lucie. „Je to horký,“ vrátí Matěj lžíci do polívky. Asi se trochu spálil, protože má slzy na krajíčku. „Ale prosím tě, tak si to foukej,“ nabere Lucie sousto, sama ho pofouká a strčí Matějovi do pusy. Pak mu se slovy „Nebudu tě krmit, nejsi malej. Jez sám“ lžíci vrátí. Matěj má plnou pusu polévky, nechce ji ovšem polknout. Lucie ho pozoruje. „Ne abys to zase vyplivnul! To mi udělal včera,“ obrací se na mě, ale pak se zase otočí na syna. „Vůbec to nezkoušej! Já se s tím vařím a ty to sníš!“ Ale Matěj si to z nějakého důvodu nemyslí, a přestože 17

musí vědět, že si zahrává s ohněm, pomalu vypustí obsah úst do talíře. A protože je to moula, tak si pokecá i tričko. Dostane záhlavec, až mu hlavička poskočí. Chci zachránit sklenici s vodou, kterou chudák zvrhl, a přitom loktem zavadím o své trofejní srdce. Rozkutálí se po stole, zmizí za jeho hranou a na zemi se s křápnutím rozlomí. Matěj se konečně rozpláče a Anička si hrůzou zakryje ústa. Nevím, co ji vyděsilo víc, jestli zničení mého srdce, nebo to, jak je uvnitř prázdné a ošklivé. Sylvii jsem potkal v posledním roce minulého století. Mohl bych napsat vloni, protože to bylo fakt před rokem, ale takhle to zní osudověji. Tolik jsme se báli příchodu nového tisíciletí, a ono se prvního ledna vůbec nic nestalo. Za posledních deset let se toho událo sice dost, ale to s miléniem nikdo nespojoval. Rozpadlo se například Sovětské impérium, my jsme v Československu získali svobodu a Spojené státy americké, které mí rodiče čtyřicet let vzývali jako symbol lidské svobody, nám otevřely náruč a jejich prezident přijel do Prahy zahrát našemu milovanému Václavu Havlovi na saxofon a všechno vypadalo báječně, ale potom toho svého prezidenta nechala Amerika zostudit ošklivou stážistkou, která si k tomu účelu schovala šaty potřísněné spermatem, a pak už nic nebylo jako dřív. Pro nás divochy z Východu bylo jedno, jestli on využil svého postavení, či ona svého pohlaví, pro nás byl celý skandál nečekaným odhalením slabosti zdánlivě neotřesitelného systému. Ukázalo se, že bájného obra, který dával našemu světu řád, ve skutečnosti řídí obyčejný smrtelník, na kterého si můžete i plivnout. Ale abych se vrátil k Sylvii… v tom posledním roce minulého tisíciletí sedím v porotě Mezinárodního filmového fes18

tivalu v Českém Krumlově a během týdne musím odkoukat dvanáct soutěžních filmů, které jsou jeden větší nuda než druhý. Jako porotce navíc nemůžu v půlce odejít, mohli by mě vidět tvůrci, a to se nesluší. Takže s klidným svědomím prohlašuji, že jsem tímto byl v porotě už dvakrát: poprvé a naposledy. Jediné, na co se dá na celém festivalu koukat, je blonďatá asistentka poroty, která nám každý den rozdává podklady, sklání se k nám z výšky svých podpatků, voní, má bílou halenku a červenou pusu často pootevřenou, Lucie by řekla, že afektovaně. Já bych řekl, že z ní čiší zdravé sebevědomí. Taková je tu nuda. V porotě je nás sedm. U okna sedí indická režisérka, vedle ní ruský intelektuál, který na sklonku života natočil svůj první film. Je o tvůrčí krizi spisovatele a odehrává se celý v jeho bytě. Dále filmový publicista, jenž v roce 1968 emigroval a za léta strávená ve Francii docela zblbnul, pokud nebyl blbej už předtím a za totáče se to prostě nepoznalo. Čtvrtou členkou poroty je maďarská herečka omotaná modrofialovou hedvábnou šálou. Mezi námi vede po stole neviditelná hranice nepochopení. Čím horší film pro mě, tím lepší pro ně. Mám rád, když má film příběh, tajemství nebo humor, prostě něco, proč bych se jako divák měl dívat dál. Když na to upozorním, Indka významně zvedne černé obočí a řekne, že je to hollywoodský pohled, s nímž jako umělkyně nesouhlasí. Rus je taky proti Hollywoodu. A pak si vezme slovo Maďarka a poskládá anglicky něco jako: „Možná ne všechno uděláno dobře, já souhlasím. Ale poslání filmu! Mnoho žen ve třetím světě má stejný osud jako žena-hrdina filmu, proto důležité je vyzdvihnout to. Ukázat na to všem!“ Režiséři by neměli chodit do porot. Setkávají se tam s herci, kteří najednou neříkají texty, které pro ně napsal 19

někdo chytrý, ale mluví sami za sebe. V takové chvíli k nim člověk může ztratit respekt a začít je považovat za pouhé reprodukční nástroje. Někdy sice špičkové, ale stále jen nástroje nepoznamenané množstvím odmluveného chytrého textu. Není na tom nic zlého, od houslí stradivárek také nečekáme, že po sto letech a tolika koncertech by měly začít samostatně komponovat. Náš osmašedesátník se jen chytrácky usmívá, dělá světáka před asistentkou poroty a pak hlasuje stejně jako ten Rus, před kterým utekl do Francie. Tahle čtyřka nás ostatní vždycky přehlasuje. Když zoufale hledám někoho, kdo by mi potvrdil, že jsem se nezbláznil, pravidelně se setkávám s párem očí na druhé straně stolu. Milá, postarší Angličanka v nevýrazně béžovém kostýmku budí dojem, že rozpravu bere vážně. Když se však naše oči náhodou potkají, její pohled vyšle v rychlém sledu několik spikleneckých informací: „Vím, jak se cítíš, ano, jsme obklopeni blázny.“ Zoufalství se mnou šije. Už nedokážu dál zůstat sedět. Musím se projít. V rohu místnosti je stůl s občerstvením, o který se opírá asistentka poroty, a tváří se vážně a zodpovědně. Mám nutkání něco provést, a tak se rozhodnu vyzkoušet techniku, o níž mi vyprávěl zkušenější kolega režisér, ale která vyžaduje takovou dávku drzosti, že jsem se ji ještě nikdy neodvážil použít. Ale v místnosti plné pomatených lidí si mohu také trochu zabláznit. Natáhnu se pro termosku s kávou, a když ta dívka s afektovaným výrazem poodstoupí, aby mi udělala místo, dostanu se přirozeně za ni, a zatímco se oba díváme na porotu a porota může pozorovat nás, nepozorovaně jí řeknu do vlasů: „Chci tě, strašně tě chci. Teď hned!“ Ani to s ní nehne. Je možné, že mě neslyšela? Ukročím vedle ní, aby se nemusela otáčet, pokud by chtěla reagovat. 20

Sklopí hlavu, a když jí pramen vlasů zakryje tvář, procedí mezi zuby: „To je šílený, ne? Já pracuju!“ Chvíli jen stojíme a já cítím, jak mi buší srdce, ono to vážně funguje! Život je nádhernej. Za stolem si cintá pentli náš osmašedesátník. Dívá se na nás a věří, že ho vnímáme, zatímco my si právě domlouváme soulož. Zamíchám si kávu, a než se vrátím k porotě, ještě se otočím, abych odložil lžičku. Přitom zašeptám: „Udělej něco šílenýho… Pojď zmizet. Žijeme teď! Až to tu skončí, budu čekat u výtahů.“ „Myslím, že my dva si máme o čem povídat,“ oslovím po zasedání poroty onu inteligentní Angličanku. „Taky jsem si všimla,“ usměje se ona a představí se jako Sylvie. Navrhne, že můžeme v hovoru pokračovat cestou na promítání indického soutěžního snímku Karmínový šátek, ale já mám jiné plány. „Už jsem několik indických filmů viděl a Karmínový šátek si dokážu představit,“ vymluvím se tedy. „Předpojatost nikomu nesluší,“ řekne. „A kromě toho máš jako porotce povinnost vidět všechny filmy.“ Nakonec se domluvíme, že půjde sama a večer mi řekne, jestli film stojí za vidění. A pokud ano, stihnu ještě poslední projekci zítra ráno. Trochu jsem se tím zdržel a musím si pospíšit k výtahům. Asistentka poroty ovšem nikde. Výtah pro jistotu přivolám, aby byl po ruce, kdyby se přece jen ještě objevila. Vtom se ozve cvakání podpatků. Je to ona. Blíží se a kroutí přitom lehce hlavou, jako by sama nevěřila tomu, co dělá. Už nebude mít čas si to dále rozmýšlet, jako kouzlem se před ní totiž otevřou dveře výtahu, ona nastoupí a já za ní. 21

„To je úplně šílený,“ řekne, když se výtah rozjede. „Víš, že se skoro neznáme?“ „Já jsem Ivan,“ řeknu jí do vlasů. „To vím,“ řekne ona a zapíchne mi prst do hrudi. „Tak vidíš. A ty?“ Konečně jí zblízka pohlédnu do tváře. „Petra.“ Ta její arogantní pusinka je tak krásná. Porota večeří na terase hotelu Růže. Cizinci každý den zavzdychají při pohledu na ohyb Vltavy a starobylé město pod námi. Zabereme se Sylvií dvě místa na kraji dlouhého stolu, abychom si mohli konečně povídat. „Tak jaké to bylo?“ začnu, když Sylvie dovzdychá nad výhledem a obrátí se ke mně. Odpoví slovem, které bohužel neznám: „Diabolical.“ „Co to znamená? Dobrý, nebo špatný?“ „A který?“ zajímá se maďarská herečka. „Ten indický film dnes?“ Vykulí při té vzpomínce oči, pak skloní hlavu k rameni a s dlaní na hrudi se otočí k většímu publiku na druhé straně stolu: „Já ho milovala!“ Za jejími zády mi Sylvie pošeptá: „Více než strašný. Diabolical je od slova diablo. Ďábelský. Co je ďábel, víš?“ „Nikdy jsem se s ním nesetkal. Osobně.“ „S tím slovem?“ diví se Sylvie, než jí dojde, že se pokouším v angličtině žertovat. „Takže jsem udělal dobře, že jsem ten film vynechal?“ odvedu téma pryč od jazykového koutku. Nebylo mi v něm dobře. Chci na tuhle producentku působit dojmem, že umím anglicky a může se se mnou docela normálně bavit – tedy jako s člověkem, který neslezl právě ze stromu. „Bylo to velmi prozíravé rozhodnutí. Na svůj instinkt se můžeš rozhodně spolehnout,“ řekne Sylvie a ochutná víno. 22

Řekl bych, že ji bílé moravské svou trpkostí překvapilo, ale nedá to na sobě znát. „Viděla jsem včera tvůj film. Gratuluju,“ pokračuje. „A který z nich? Já natočil dva.“ „Dva? Vypadáš dost mladě.“ Sylvie opět zvedne svou skleničku, ale nenapije se. „Příští film bys měl natočit v angličtině.“ Podívám se na ni, jak vážně to myslí. Docela dost. Na to si tedy připijeme. Během dalších několika měsíců nového tisíciletí se překvapivě zase nic nestalo. Ani doma, ani v zahraničí. Internet se tiše roztahoval, ale slovo globalizace téměř nikdo neznal, nikdo neříkal „vygooglovat“ a YouTube ještě ani neexistoval. Na podzim přijela Sylvie do Prahy znovu, vzal jsem ji na oběd do pěkné restaurace na Malé Straně. Když se vyptávala na rodinu a projevila přání mou ženu a děti poznat, nenapadlo mě nic jiného než ji k nám pozvat na večeři. Tehdy jsem netušil, že z její strany mohlo jít o slušnost více než o skutečné přání. Tvářila se tak nadšeně. Později jsem zažil na vlastní kůži, jak v jejích kruzích konverzují. Považují za slušné se partnera vyptávat na vše, o čem by pravděpodobně chtěl hovořit, účastně mu jedním uchem naslouchat a přitom to druhým pouštět ven. Není to nepříjemné, v člověku to vzbuzuje dojem, že je o něj zájem, ba dokonce že si s protějškem báječně popovídal, jelikož mohl mluvit o tom, o čem mluví tak rád. Varoval jsem Sylvii, že bydlíme na sídlišti, ale říkal jsem to v restauraci v přízemí barokního paláce, opakoval za jízdy ve svém hezkém saabu, ale teprve když jsme zastavili před naším domem, uviděl jsem ten panelák jejíma očima. Zalitoval jsem, že je podzim, na jaře by stromy svým listím aspoň část toho výjevu zakryly. Takhle to tu stálo pod kalným 23

nebem v celé své nahotě – osm vchodů, osm pater, kterépak okénko je asi to naše? „To máte štěstí,“ vycítí Sylvie mé rozpaky. „V Londýně máme také sídliště, jsou to však slumy, samé drogy. Tohle je krásné.“ „Je to sice starší, ale zato cihlový dům,“ upozorním ji. „Není z betonu, takže se v něm dají zatloukat hřebíky na obrazy.“ „No prosím.“ Sylvie se rozhlédne u schránek a nastoupí se mnou do stařičkého temného výtahu, který se pod naší vahou zakymácí. Poprvé si všimnu, že máme na podlaze prošlapané PVC a také že plastové tlačítko třetího patra někdo spálil cigaretou. Uleví se mi, že naše čtvrté podlaží má tlačítko ještě pěkné. V každém patře osvítí temný výtah pruh světla z chodby. „Ani to tu nemáte počmárané,“ pochválí Sylvie interiér výtahu. Ukážu na nápisy vyryté klíči do dřevěného ostění, Sylvie však nad takovou prkotinou mávne rukou. „Myslím graf fiti. Celé město je tak čisté! Je to v lidech, nebo to sem ještě nedošlo?“ Nevím, co je lepší – jestli mít všechno počmárané, nebo žít v místě, kam věci ze světa ještě nedorazily. Jsem rád, že výtah dnes nesmrdí močí, a už se těším, až budeme doma, kde to máme moderní a hezké. „Lucie?“ zavolám do bytu. Ticho. Že by nebyla doma? Vždyť jsme byli domluvení… Zuju si boty a pozvu Sylvii dál. Ona se, jako jiná kultura, zouvat nemusí. Ať nám v botách klidně šlape po světlých kobercích, po nichž se pak budou plazit děti. Venku je sucho, tak co. Sylvii není příjemné, že jsme tu sami, nakoukne do jídelny a rozhodne se zůstat v předsíni. Asi viděla podprsenku pohozenou přes opěradlo 24

židle. Co se ta Lucie zbláznila? Takovýhle čurbes běžně doma nemíváme. Rychle prádlo seberu a zavřu dveře do ložnice, kde je od rána rozestlaná postel. Pak se podívám znovu na to, co vidí Sylvie. Jeden obrázek na zdi, stahovací lampa, stůl a čtyři židle z IKEA. Ne že bychom trpěli až takovou nouzí, ale do malého pokoje se toho moc víc ani nevejde. Ještě stará kancelářská skříň s roletou natřená nabílo a v ní – americký fax. Sylvie vytuší, jak jsem na něj pyšný, a za pár měsíců mi na něj pošle své pozvání. Teď se ale rozhlíží a říká: „Pěkné to tu máte, útulné.“ Jsem rád, že jsme radiátor pod oknem natřeli načerveno, je to takový odvážný moderní prvek. Taky máme kuchyňskou linku obloženou „kůží“, což je práce vzdáleného bratrance, který se vyučil obkladačem. Ještě nedávno jsme se dlaždicemi imitujícími kůži návštěvám chlubili. Podobně jako se kdysi moji rodiče chlubili koupelnou obloženou růžovou Ericou, jež, ač suchá, budila zdání, že má na sobě kapky vody. A návštěvy vážně žasly, protože taková krása znamenala nejenom sehnat nedostatkové dlaždičky, ale také řemeslníka, který vám je položí. Nevím, jak je to dneska s obkladači, ale „kůži“ seženete na každém rohu a možná už ani není moderní. Bůh ví, co frčí v Anglii, tak raději Sylvii do kuchyně ani nevedu. V tom zachrastí klíče v zámku. Lucie s dětmi konečně dorazila. Sedíme v kuchyni, děti se radují ze svých nových medvídků Harrods, já nalévám francouzské víno, které jsem pro tuto příležitost koupil ve speciální prodejně francouzských delikates Paříž–Praha, a dělám tlumočníka, zatímco Lucie dokončuje večeři. „Řekni Sylvii, že budeme mít ledvinky. Znají to v Anglii?“ ptá se od sporáku. 25

„Nevím, jak se řeknou anglicky ledvinky.“ „Co prosím?“ zajímá se Sylvie. Odvedu řeč jinam: „Poděkovali jste, děti? Řekněte: ‚Thank you!‘“ Matěj něco zakuňká, ale Anička to vysloví moc hezky. Sylvie se blahosklonně usměje jako britská královna na návštěvě u divochů a s pečlivou výslovností jí odpoví: „Y o u a r e w e l c o m e.“ „Já taky thank you, i když nevím, kam takovou věc budu nosit,“ sundá si Lucie z krku žinilkový šál, který, pravda, s jejím obyčejným tričkem moc neladil. Pečlivě ho složí na opěradlo židle. „Líbí se Lucii?“ Lucie nosí na stůl a jen se na Sylvii usměje. „Moc se jí líbí a děkuje,“ odpovím tedy za ni. „Tak dobrou chuť.“ „To jsem ráda,“ uzavře Sylvie téma dárků a pozvedne příbor. S úžasem pohlédne na naše děti, které už se bez pobízení pustily do jídla. „Máte skvělé děti. Jak samostatné!“ Pohlédne na Lucii a potom se obrátí na mě: „A tvá krásná žena je skvělá kuchařka. To jsi tedy šťastný muž!“ Jsem polichocen. Jenomže Lucie, která sem tam také něco pochytí, ukáže na Sylviin talíř: „Vždyť to ještě ani neochutnala…“ „Sylvie, prosím,“ pobídnu ji. Sylvie nabere na vidličku trochu omáčky a ochutná. „Hmmm… skvělé. Co to je?“ „Ledvinky,“ řekne Lucie a pyšně pohlédne na děti, jak jim šmakuje. „Ledvinky,“ pokrčím omluvně rameny, „nevím, jak tomu říkáte anglicky.“ Sylvie tedy zvědavě ochutná jedno sousto a přemýšlí, jak 26

by se jídlo mohlo anglicky jmenovat. Pak ji napadne: „Nejsou to vnitřnosti?“ „Ano, ano,“ zaraduju se, „ledvinky jsou vnitřnosti!“ Sylvie ztuhne. „Řekni jí, že to je české národní jídlo,“ usmívá se Lucie. Sylvie přiloží prázdnou vidličku pod ústa a rozkousanou ledvinku na ni jazykem vyšoupne. „Nezlobte se, ale já nemohu jíst vnitřnosti,“ vysvětlí a odloží sousto na kraj talíře. Matěj kouká, jestli teta nedostane pohlavek. Nikdo se na ni ale nezlobí, ani ji nepošlou od stolu. Naopak jí nabízejí chleba, sýr i šunku. Ale teta už nemá hlad. V roce 2000 se nic nestalo a v tom následujícím zatím také nic. Aspoň nic tak strašného, že by třeba nějaký náš známý umřel. Je léto a letíme za Sylvií do Skotska. Něco nového se ale přece jen stalo. Zakázali nám kouřit v letadlech. I na mezinárodních linkách. Což sice strašné je, ale s dětmi bychom si stejně nesedli do kuřáků. Zkušení cestovatelé si vždycky sedali do nekuřáků a dozadu chodili jen na cigáro. Letušky tehdy roznášely skotskou s ledem, a tak tam bylo vždycky nejen zahuleno, ale i veselo jako v baru. Je zajímavé, že popelníčky v područkách stále jsou, některé dokonce od popela, ale žádný další popel už se do nich klepat nesmí. Klesáme nad zelené skotské kopce. Často jsou kropenaté bílými tečkami. „Podívejte, děti, dole jsou ovečky, celá stáda!“ To mám radost, že první, co děti ze Skotska uvidí, jsou právě ovce, na které jsem je sem nalákal! Matěj je ale hledá na nebi. Jak je malej, vůbec chudák z okýnka nevidí zemi. Odpoutám ho, aby si na sedadle mohl kleknout, a taky mu je ukážu. Sotva je najde, už je tu letuška, že se musíme zase připásat. Budeme přistávat. 27

Máme takový rodinný rituál, že se při startu a přistání držíme za ruce. Někdo se modlí, my děláme tohle. Naučili jsme to naše děti a ty to jednou naučí ty své. Říkáme, že se soustředíme, a pomáháme tak pilotům. Už nevím, kdy jsme to začali dělat, ale nedá se s tím přestat, protože co kdyby… Vezmete si to neštěstí na svědomí jen proto, že jste se nechytli za ruce? Žijeme se spoustou pověr a většinu z nich přitáhla domů Lucie. Já přinesl jen černou kočku přes cestu, ale ona nesmí stoupnout na kanál, věří na šťastná čísla a dokonce počítá vagóny vlaků, jestli jí vyjde láska, dítě, voják, nebo smrt. Křus, letadlo se zatřese, až děti vykulí oči. Dosedli jsme. Zase to dobře dopadlo. Motory obrátí chod a s řevem začnou brzdit. Lucie mi strachy zatne prsty do dlaně. Chci jí říci, že se měla bát předtím, že teď už je po všem, ale je ve svém strachu tak roztomilá. Jako kočka, když ji vezete v autě. V hale letiště Inverness vidím velkými písmeny napsané své jméno: IVAN SUSTIL. „Jsem slavný i tady!“ řeknu Lucii a představím se muži, který ten papír drží nad hlavou. Vypadá trochu jako indián. Přestože je o hlavu menší, má postavu zápasníka, široké lícní kosti a dlaň plochou i pevnou jako lopatku. Jmenuje se Thomas a je to náš řidič. Představím mu Lucii a pak i děti, všichni si s ním postupně podají ruku, přestože se to asi s řidičem nedělá, ale co já vím. Aspoň máme celá rodina stejný zážitek. Takhle tvrdé tlapky má asi krtek. Landrover na dálnici přidá a Thomas nám oznámí, že si cestu trvající čtyřicet pět minut můžeme zkrátit četbou novin. Leží na koberečku před Matějem a jsou prý „čerstvé“, Thomas pro 28

ně jezdí do města každý den. To, čemu říká dnešní noviny, má objem balíku starého papíru, který náš tatínek každý měsíc svázal a my děti jsme ho odnesly do sběru. Za kilo byl dvacetník. Nechápu, jak tohle někdo může přečíst každý den. Asi si vyberou jen něco a zbytek rovnou vyhazují. Poděkuju, budeme se raději dívat po krajině. „Poprvé ve Skotsku?“ zeptá se indián. „Ano. Vy jste odsud?“ zkusím jeho smysl pro humor. To ho pobaví: „Nééé, já jsem z Nového Zélandu.“ „Hned jsem si všiml, že nevypadáte typicky skotsky.“ Tomu se Thomas hurónsky zasměje: „Ne, pane. To teda opravdu ne.“ Když odbočíme z okresky na úzkou soukromou cestu, Lucie zezadu hlásí, že Matěj chce na záchod. „Tady začíná panství,“ ukáže Thomas na znamení u cesty. Pod obrázkem jelena je na ceduli napsáno Maghorn. „Vydrž to, Matěji, už tam budeme,“ řeknu povzbudivě a podívám se na hodinky. No prosím, netrvalo nám to ani dvacet minut. Cesta se klikatí kouzelným údolím, které formují strmé zelené kopce. Uprostřed se leskne divoká řeka, a kam až oko dohlédne, nikde žádné známky civilizace. Lucie ukáže na dvě bílé tečky vysoko na protější stráni. „Podívejte, támhle jsou ovce.“ „Maličký ovečky,“ slyším užasle vzdychnout Matěje. „To jenom, že jsou moc daleko,“ vysvětlí mu Lucie. „Uvidíš, jak jsou veliký a chlupatý, až se k nějakým dostaneme blíž.“ Docela Matějovi rozumím. Zatím viděl ovce dvakrát a pokaždé byly hodně malé. Kdybych nevěděl, jak je takové zvíře ve skutečnosti veliké, taky bych nepoznal, že je pouze daleko. V téhle krajině totiž chybí měřítko. Na kopcích není 29

jediný strom, keř, stavení, sloup ani cesta. Jsme zvyklí odhadovat vzdálenosti podle velikosti věcí, které známe, tady se však naše oči nemají čeho chytit. Všude jen tráva. Dostali jsme se do zvláštního světa, v němž principy, o něž jsme se doposud opírali, možná nebudou fungovat. Konečně se údolí rozšíří a na pláni před námi se zjeví skupina domů. A rázem máme ono měřítko. „Už jsme tu? Koukejte na to místo!“ zajásám. „Ne, ne, ne!“ řekne Thomas. „To jsou jen domy správců. Hlavní správce bydlí támhle a ostatní v těch menších budovách,“ ukazuje na domy, když je míjíme. „A tady je lednice,“ řekne, když míjíme stodolu. „Ve stodole mají lednici?“ nerozumím té informaci. „Celé tohle je lednice. Když se loví jeleni. Ty lovíš?“ „To jsem nikdy nedělal,“ přiznám se. „Doma jsem lovil hodně,“ řekne Thomas a blýskne mu přitom v oku. „Já už to opravdu nevydržím,“ ozve se zezadu Matěj. Vysvětlím rodině, že tady bydlí lovci, a předám zajímavou informaci o obří lednici na jeleny. To Matěje na čas odvede od jeho trápení. Občas se přiblíží řeka. Voda v ní má zlatou barvu, stejnou jako dlouhá suchá tráva na kopcích. „Támhleto bude asi ono,“ ukážu do dálky, kde je už tušit rozsáhlá přízemní stavba. „To je ubytování pro lovce,“ řekne Thomas. „Jezdí sem z celého světa, Američani a hodně teď i Rusové.“ „Tak ještě prý ne. Tohle je pro lovce,“ vysvětlím dozadu. „To už jsi říkal o tom předtím,“ řekne Matěj. „Tak to bylo asi něco jinýho, já nevím.“ „Máte štěstí, že jste přijeli právě teď,“ pokračuje Thomas. „V sobotu začíná tetřeví sezóna. To si zastřílíte.“ 30

„To nevím. Nepřijeli jsme sem kvůli střílení.“ Ubytování pro lovce je zblízka větší, než se zdálo. Přízemní kamenná stavba ve tvaru U připomíná množstvím dveří americké motely, jak je známe z filmů. „Hele, támhle jsou ti lovci,“ ukáže Lucie Matějovi. „A něco tam mají!“ Kolem zvláštního pásového vozítka se pohybují muži v maskáčích. Na přívěsu mají velké zvíře. Když je míjíme, zahlédneme hlavu jelena, která visí mimo korbu přívěsu a kape z ní čerstvá krev. „Chudáček,“ řeknou Lucie s Aničkou skoro zároveň. Asfaltovou cestu vystřídal štěrk a ten se pak změnil ve dvě vyjeté koleje plné kamenů a prohlubní. To Matějovi připomnělo, že se mu vlastně chtělo na záchod. „Zeptej se ho, jak je to ještě daleko,“ řekne Lucie. Thomas nás ubezpečí, že už tam brzy budeme. Už jen posledních pět mil. Zastavíme u kamenné zídky. Podle tvaru je to ruina dávno opuštěného stavení, z něhož se nezachovalo nic než zbytky obvodových zdí, na nichž roste všudypřítomná tráva. Lucie jde s Matějem někam za auto, my ostatní čekáme uvnitř. Vzpomenu si na pravidla britské konverzace a provedu výkop: „Nový Zéland je teď asi pěkně slavnej, když tam natočili toho Prince temnot, co?“ Thomas jen pokývá hlavou, jenže já to jen tak nevzdám: „Budou se k vám teď valit turisti. Utratí spoustu peněz… to je pro zemi dobré.“ „No jo,“ nechytá se Thomas. Že bych zvolil špatné téma? „Musí to být nádherná země. Tedy aspoň podle toho, co bylo vidět ve filmu.“ Tohle neodmlčíš, kamaráde. „To teda jo,“ zasní se Thomas, ale je jasné, že jen u toho 31

nezůstane. A taky že ne. „Já se tam vratím. Koupím si malej dům a ožením se.“ A mám tě. „Kdy se chceš vrátit?“ „Za dva roky. Musím tu pracovat deset let, abych našetřil dost na dům. Takže ještě dva roky a jedu domů. Taky tam na mě čeká holka,“ svěří se Thomas. Ve zpětném zrcátku vidím, že Lucie už Matějovi utírá zadek. Papírovým kapesníkem. Kouknu zpátky na Thomase a všimnu si, že má takovej zasněnej výraz. Když jsem si ho takhle hezky rozmluvil, tak ho teď nemůžu zradit změnou tématu nebo ukončením konverzace. „Jak se jmenuje tvoje holka?“ „Attaahua Maata,“ pronese Thomas s důstojností, jako by se přitom své nevěsty dotýkal. „Attaahua znamená krásná. A Maata je v našem jazyce Marta.“ „Krásná Marta,“ zopakuji si pro sebe a Thomas se usměje. „Nechtěla jsem tam ty papíry nechat válet, tak ten smrad budete muset vydržet,“ informuje moje žena, když se vrátí do auta. Příštích pět mil bude mezi dvěma prsty držet kuličku pokaděných kapesníků. Pneumatiky opustily přírodní cestu a zastavily v bílých oblázcích před domem. Dvoupatrová kamenná stavba komplikovaného tvaru by mohla být i zámečkem, kdyby měla nějaké věže. Střecha se však ježí jen množstvím štítů, strmých jako okolní kopce, připravených čelit divokému větru, dešti i zimním přívalům sněhu. Zámeček by se do téhle krajiny ani nehodil, sem správně patří panství neboli manor. „To je ono,“ vzdychla Lucie, „koukej těch krásnejch oken. To bych nechtěla mejt.“ Nedokážu ani odhadnout, kolik jich ve fasádě vlastně je, v každém patře mají okna několik velikostí, dům různě uska32

kuje, jak byl dostavován, ale působí přitom jednotně. Celý je dokonale opraven, včetně toho množství oken. Barva dřevěných rámů je rafinovaná – šedivá s něčím, s růžovou nebo fialovou. U nás bychom je natřeli nahnědo nebo nabílo a bylo by. Což by se tak nehodilo ke kamenným zdem a k okolní přírodě. Nedávno jsme u našich na chatě okna natírali – hnědý palisandr, samozřejmě. Čtyři okna, takže osm křídel. Obrousit, zakytovat a dva nátěry. Tohle množství bychom nedali ani náhodou, na to už musíte někoho najmout. S takhle velkým barákem už asi musíte najmout někoho úplně na všechno. Sylvie nás přišla ven přivítat. Oba nás obejme a z každé strany od ní dostaneme vzdušnou pusu. O zavazadla se nemusíme starat, Thomas nám je odnese do pokojů. Budeme mít béžový a děti olivový. Vejdeme služebním vchodem na boku budovy a Sylvie nás vede labyrintem chodeb. Lucie by se ráda cestou do útrob domu zbavila těch svých kapesníků, ale nikde jako na potvoru žádný koš ani záchod. Jsou čtyři, kdo na nás čekají v jídelně. Nejdříve jsem představen Henrymu. Starší pán má tvář politika, dívá se člověku do očí, a přitom se nevnucuje, což je příjemné. Lucie se přitočí ke krbu, hodí kouli kapesníků na dřevo srovnané k podpalu, a když si pak prsty nenápadně otře do kalhot, je připravena se také seznamovat. Henryho ženě Naděždě je něco přes šedesát, má neuvěřitelně dlouhé černé vlasy a obočí tak husté, že nezřídne ani uprostřed čela při přechodu z jednoho oka nad druhé. Mezi nohama nám proběhne zlatý retrívr a do koho vrazí, ten zakolísá. „Tohle je Sandy,“ raduje se Sylvie z toho, jak svobodně si pes mezi hosty počíná. „Pardon, to jsem v představování přeskočila. Nejdříve lidé. Tohle je můj manžel Richard a náš drahý přítel Kim.“ 33

Richard nemá nejlepší náladu, nebo nemá rád tolik lidí pohromadě, nebo je takhle prkenný normálně. Je starší než Sylvie, kolem padesáti. A je to bankéř, takže určitá odměřenost možná patří k jeho profesi. Poslední představovaný je našeho věku, možná o pár let starší. Je prý umělec, tak si máme rozumět. Kim je výtvarník, jeho dílo ovšem neznám – to ale nic neznamená, protože já toho neznám spoustu. Na galerii nad našimi hlavami zadupají dětské nožičky. „A tohle je Charles! Charlesi, drahoušku, pojď se přivítat!“ Ale sedmiletý Charles cupitá dál a zmizí v prvních otevřených dveřích. V jeho stopách pospíchá udýchaná filipínská chůva. Věnuje nám omluvný úsměv. „Moc se na vás těšil. Užijete si spolu spoustu legrace,“ řekne Sylvie dětem a pak dodá k nám dospělým: „Ostatní naši hosté jsou teď někde na kopcích, ale setkáte se u večeře, která se mimochodem servíruje v osm hodin. Od půl sedmé se podávají drinky, jinak je tohle svobodný dům, počínejte si tu dle libosti.“ Všichni jdou na procházku a my se můžeme ubytovat. Lucie chce vzít z krbu své smradlavé kapesníčky, ale už tam nejsou. Béžový pokoj je krásný jako všechno v tomto domě. Patří k němu obří koupelna s vysokým vlněným a dokonale bílým kobercem. Od něj se odráží světlo ze tří oken s výhledem na celé údolí. Vzdálený mostek přes řeku dává výjevu uklidňující lidské měřítko. Lucie sedí na záchodě pod oknem a kouří, zatímco děti běhají kolem masivní vany umístěné velkoryse uprostřed místnosti. „Aničko, zujte si boty a přestaňte tu lítat,“ pošle za dětmi povel a potáhne z cigarety. „To je hrozný, jak se líbaj,“ obrátí se 34