ÚVOD Olympijské hry jsou mnohými považovány za skutečný sportovní vrchol. Ačkoliv v mnoha zemích (v čele s mou rodnou Argentinou) je sportem číslo jedna fotbal a jeho mistrovství světa je skutečným vrcho lem fanouškovských vášní, je pravdou, že zanícení pro olympiádu se tomuto pocitu může rovnat. Klíčovým faktorem je v tomto případě množství a rozmanitost disciplín, doplněný skutečností, že zde soutěží muži i ženy. A především fakt, že dvoutýdenního klání se účastní všechny země světa, a ne pouze 32 vyvolených, jak tomu je u sportovních událostí pořádaných Mezinárodní federací fotbalových asociací (FIFA). Španělská královská akademie (RAE) definuje ve svém slovníku výraz „olympiáda“ jako „celosvětovou soutěž v různých sportovních disciplínách, která se ve své moderní podobě koná každé čtyři roky“, ačkoliv historicky byl význam tohoto slůvka opačný: „Období čtyř let uplynulé mezi konáním dvou po sobě jdoucích olympijských her.“ Kritici her obvykle upozorňují na fakt, že řada olympijských disciplín není divácky příliš atraktivní a v některých případech je pro většinu publika dokonce zcela neznámých. To je sice pravda, ale i tak je třeba zdůraznit, že olympiáda nám nabízí menu 34 různých sportovních odvětví rozdělených do 303 soutěží, mezi nimiž se nachází kupříkladu fotbal, basketbal, tenis, volejbal, atletika či plavání, abychom vyjmenovali alespoň ty nejznámější z nich. Ačkoliv má každý z těchto sportů své vlastní mistrovství světa, pro většinu z nich skutečný sportovní vrchol představuje až zlatá olympijská medaile. Tak či onak, netřeba se dlouze rozmýšlet nad tím, jestli jsou pro nás důležitější olympijské hry nebo mistrovství světa ve fotbale – obě události se totiž ve světovém sportovním kalendáři perfektně doplňují. Každá z nich se pořádá vždy jednou za čtyři roky, přičemž vzájemně jsou rozloženy ve dvouleté posloupnosti, takže se celý svět může každé dva roky těšit z jakési „moderní války“ mezi jednotlivými státy, avšak z války zdravé a pozitivní a jak ÚVOD | 11
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 11
17.3.2020 14:07:52
se zpívá v jedné písni, sportovní klání je „jediná skutečně spravedlivá bitva“. Ve starověkém Řecku byly hry posvátné a během týdne konání sportovních klání panoval přísný zákaz jakýchkoliv válečných akcí. Poté co byla olympijská myšlenka roku 1896 vzkříšena a hry v průběhu 20. století nabyly na popularitě, stalo se z olympiád další politické kolbiště. Politická propaganda, diplomatické incidenty, a dokonce i masakr vzešlý z tisíciletého konfliktu, to vše kontaminovalo čistotu olympijské myšlenky, jež navíc ve třech případech musela ustoupit hned dvěma světovým válkám. Mezi lety 1948 a 1992 pro změnu USA a SSSR v olympijském klání objevily perfektní terén pro expanzi studené války, která se paralelně rozvíjela na mnoha dalších frontách. V Mnichově 1972 olympiáda proběhla „podle plánu“ i přesto, že v polovině soutěže palestinské teroristické komando popravilo jedenáct izraelských reprezentantů. V té stejné zemi, jen o 36 let dříve, naopak pořádání her umožnilo Adolfu Hitlerovi naplno rozšířit svou efektivní propagandu i za hranice Německa. V Mexiku 1968 pro změnu skupina afroamerických atletů protestovala proti společenskému a rasovému útlaku černochů ve Spojených státech amerických. Považuji za důležité upozornit na fakt, že tato kniha se zabývá pouze takzvanými „letními“ olympijskými hrami, neboť zimní hry se po dle mého názoru nedají považovat za „celosvětové“, a to zejména kvůli dvěma skutečnostem. Zaprvé kvůli nevyhnutelné potřebě sněhu a ledu, avšak těmito „přírodními zdroji“ disponuje pouze polovina zemí, a to ještě často pouze několik měsíců v roce a jen v lokalitách s konkrétním geografickým charakterem, obvykle na horách. Ve velké části Jižní a Střední Ameriky, Afriky, Karibiku, jihovýchodní Asie či Oceánie je sníh velkou vzácností či hotovým zázrakem, proto je nemožné, aby tamní populace měla vyhovující přístup ke sportovním praktikám, které nevyžadují běh či skok, nýbrž dobrý skluz. Je pravda, že bychom v historii narazili na několik případů sportovců z tropických oblastí na zimních hrách, nicméně vždy šlo o velmi netypické situace, mnohem bližší kuriozitám nežli seriózním sportovním výkonům. Například posledních zimních her v jihokorejském Pchjongčchangu (2018) se zúčastnilo rekordních 92 zemí. Oproti tomu posledních čtyř letních her se vždy zúčastnilo více než 200 národů. Pokud by se činovníci Brunejského sultanátu nedopustili administrativní chyby, byli by na olympiádě v Pekingu (2008) přítomni reprezentanti všech států světa. Druhou důležitou skutečností je nutnost zvláštního a často velmi drahého vybavení Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 12
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 12
17.3.2020 14:07:52
v případě zimních sportů. Termokombinézy, rukavice, ochranné brýle, lyže, snowboardy, brusle, sáňky… Například etiopský běžec Abebe Bikila vyhrál v Římě 1960 maraton jen v titěrném nátělníku, šortkách a zcela bos. Koneckonců ve starověku sportovci soutěžili nazí, aby tak byla zajištěna maximální rovnost mezi všemi účastníky. V současnosti ale třeba úspěch bobistů záleží zcela nutně na kvalitě jejich drahých závodních sání. Dalším klíčovým bodem olympijské historie je vztah k „amatérismu“. Již od prvních moderních her v roce 1896 si jejich zakladatel francouzský baron Pierre de Coubertin vymínil, že se jich nesmí zúčastnit profesionální sportovci, a to dokonce ani ti z neolympijských disciplín. Tak například americký sportovec smíšeného bělošsko-indiánského původu James „Jim“ Thorpe byl mimořádně univerzálním sportovcem. Na hrách ve Stockholmu 1912 s přehledem zvítězil v pětiboji i desetiboji, avšak později byl diskvalifikován, neboť se zjistilo, že byl před olympiá dou placen za hraní baseballu. Kromě tohoto sportu Thorpe vynikal taktéž v americkém fotbalu. Až do smrti bojoval za navrácení svých dvou zlatých medailí. Tento nespravedlivý Coubertinův postoj, který MOV zastával až do osmdesátých let 20. století a definitivně byl zrušen až v roce 1992, byl značně rozporuplný, neboť upřednostňoval vyšší společenské třídy. Olympijská sláva byla v mnoha případech vyhrazená synkům a dcerám z bohatých rodin, kteří se na soutěžní klání mohli připravovat bez nutnosti ztrácet čas prací, aby si vůbec mohli dovolit cesty a pobyty v místech konání olympijských her. Mnoho sportovců mělo zaměstnání, které nikterak se sportem nesouviselo, a přesto dokázali vyhrávat medaile, nicméně šlo spíše o výjimky. Fakt, že někteří sportovci museli trávit většinu dne v zaměstnáních, která ani zdaleka nesouvisela se sportem, jen aby se uživili, zatímco druzí mohli trénovat čistě z plezíru každý den jen proto, že se narodili v bohaté rodině, vedl k tomu, že koncept „amatéris mu“ byl jen synonymem monstrózní nerovnosti. Olivový věnec byl na prvních hrách takřka bezvýhradně rezervován pro šlechtu a milionáře. Na zimních hrách v Grenoblu 1968 tehdejší předseda MOV, Američan Avery Brundage, odmítl předat medaile francouzskému sjezdaři Jean-Claudovi Killymu (jenž získal zlato ve slalomu, obřím slalomu i sjezdu) a kanadské lyžařce Nancy Greenové (zlato v obřím slalomu) jen proto, že oba předtím fotografům pózovali s lyžemi v rukou, aby reportéři dobře zachytili značky jejich sponzorů. Naproti tomu neměl sebemenší problém vyznamenat Peggy Flemingovou (zlato v krasobruslení). Ta ÚVOD | 13
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 13
17.3.2020 14:07:52
sponzory nepotřebovala. Její otec-multimilionář jí totiž nechal vybudovat lední plochu přímo u nich doma. „Amatérismus“ se ukázal jako bytostně nespravedlivý i proto, že podporoval skrytý profesionalismus. Během druhé poloviny dvacátého století většina reprezentantů Sovětského svazu i jeho evropských satelitů (NDR, Československo, Rumunsko, Maďarsko, Polsko apod.) v přihláškách oficiálně figurovala jako vojenští či policejní důstojníci v daných zemích, nicméně to byla jen maškaráda. Všichni se naplno věnovali tréninku a své domnělé pracovní povinnosti si plnili jen zřídkakdy. Nikdy jsme se nedočkali uspokojivé odpovědi, proč byla dovolena státní podpora, na rozdíl od té soukromé. Neexistuje mnoho knih shrnujících historii olympijských her, které by byly dílem novinářů z Latinské Ameriky. I přesto, a vědom si množství a rozmanitosti prací na toto téma z dílny evropských a amerických kolegů, statistických zápisů na oficiálních stránkách MOV i možností nekonečného světa internetu, jsem se rozhodl podívat se na celou věc z trochu jiné perspektivy. Aniž bych se vyhýbal těm nejslavnějším sportovním výkonům, hrdinům her a jejich rekordmanům, kniha Nejúžasnější příběhy z olympijských her se zaměřuje zejména na největší kuriozity a překvapivé historky z letních her, které jistě pobaví, avšak zároveň vyzdvihnou nefalšovaně lidskou stránku svých hlavních protagonistů. Spousta z těchto vyprávění vychází ze situací vyvolaných politickou či ekonomickou situací či komplexností sportovních pravidel. Ostatní pak vycházejí ze situací nahodilých a často zcela neotřelých. Tak jako každý jiný „normální“ člověk občas i elitní sportovci, novodobí „bohové z Olympu“, utrpí nějaké to zranění nebo je skosí náhlá nemoc. Mohou je okrást, mohou ztratit zavazadla na letišti. Mohou se opít, ve vzteku udeřit svého rivala, nebo dokonce i sudího. Zamilovávají se, uzavírají manželství, rozvádějí se, mají děti, občas zaspí nebo ztratí životně důležitý kus svého vybavení. Někteří podlehnou moci peněz, jiní by zase svou čest nikdy neprodali. Někdy naši hrdinové zažívají příběhy jak z hollywoodského filmu. Šampion ve střelbě ze sportovní pistole, který přišel o pravačku během války, se naučil střílet levačkou tak skvěle, že hned dvakrát získal kov nejcennější. Maratonský běžec na pokraji sil, jenž si svůj běh prodloužil o více než kilometr, protože ho pronásledoval rozzuřený pes. Portugalský vytrvalec, jehož srazil automobil, avšak i přesto deset dní nato v Los Angeles dokázal zvítězit v maratonu, a to dokonce ve světovém rekordu. Závodník v regatě, který vzdal závod, aby pomohl dvěma topícím se Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 14
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 14
17.3.2020 14:07:52
rivalům. Atlet se dvěma penisy, střelec vyloučený z olympijského družstva kvůli hlasitému prdění či dvojče, které se vydávalo za svou sestru, jsou jen některé z více než čtyř set příběhů, které jsou namíchány v tomto zlatavém koktejlu olympijských historek. Luciano Wernicke
ÚVOD | 15
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 15
17.3.2020 14:07:52
HRY STAROVĚKU A JEJICH MODERNÍ OBRODA Závod o délce pouhých 192,28 metru. Takto nenáročný a krátký byl počátek olympijských her. Prostý závod s ještě prostším vítězem, jímž se stal kuchař Koroibos z Élidy. Roku 776 př. n. l. uběhl nejrychleji ze všech délku jednoho stadia, a tak se vrátil do rodného města s olivovým věncem na krku. Stal se tedy kuchař vůbec prvním olympijským vítězem v historii? Většina historiků se domnívá, že ne. Jeho jméno však bylo tím prvním, které zůstalo vytesáno v kameni v čele dlouhé série hrdinů, o nichž zpívají taktéž velcí řečtí autoři jako Homér či Pindaros. Běžecký závod tehdy tvořil součást náboženských a kulturních obřadů, jež se konaly vždy jednou za čtyři roky po dobu šesti dní na planině nedaleko slavného Diova chrámu, jednom ze sedmi divů světa, ve starověkém městě Olympie. Odhaduje se, že tato tehdy jediná olympijská disciplína mohla vzniknout minimálně 150 let před Koroibovým vítězstvím, avšak jsou to stále jen domněnky. Podle legendy zorganizoval první olympijské hry král Atleo z Élidy (region, v němž se nacházela starověká Olympie) pro své syny, aby tak určil následníka trůnu. Právě zde se prý ukrývá i původ slova „atletika“. Ať už však byly historické začátky jakékoliv, bylo to až po vítězství našeho kuchaře, kdy se hry konečně zcela konsolidovaly a postupně začal růst počet soutěžících. Ti do Olympie mířili nejprve ze všech koutů helénského světa a později ze všech provincií římské říše. Původní disciplínu běhu na jedno stadium později doplnilo několik dalších závodů – běh na dvě stadia (zvaný také diaulos, 385 metrů), běh na čtyři (769 metrů), osm (1 538 metrů), a dokonce i čtyřiadvacet stadií (zvaný dolichos, 4 614 metrů). Později se na scéně objevil pětiboj (soutěž kombinující pět samostatných disciplín: běh, hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky a zápas), hoplitodromos (běh těžkooděnců s oštěpem a štítem), HRY STAROVĚKU A JEJICH MODERNÍ OBRODA | 17
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 17
17.3.2020 14:07:52
box či závod čtyřspřeží. Například box začínal bez jakéhokoliv rozlišení kategorií dle váhy i bez ochranných pomůcek hlavy či rukou. Zápasy neměly žádný časový nebo jiný limit, vítězilo se zkrátka knokautem či v případě, že soupeř vzdal. Až po letech byly zavedeny kožené pásky, které měly za úkol chránit ruce a zvyšovat pádnost ran. Někteří boxeři k páskům přivazovali malé kamínky, kousky olova či dřevěné třísky, aby svým soupeřům způsobili větší bolest. Bitky vzbuzovaly v publiku takové emoce, že časem vznikla úplně nová disciplína, která měla potěšit zejména ty nejkrvelačnější – pankrátion. Šlo o kombinaci zápasu a boxu, avšak dovoleno tu bylo vše, dokonce i kousání, škrcení či útoky na pohlavní orgány. Někdy docházelo i k dloubání prsty do očí, ačkoliv tato praktika byla všeobecně zakázaná. Čím více přibývalo disciplín, tím se prodlužoval i olympijský kalendář, jenž se nakonec ustálil na sedmi dnech. Od samého začátku byly hry koncipovány také jako období vnitřní duševní a náboženské reflexe. Později hry dostaly i národovecký ráz. V 9. století př. n. l. se králové Ífitos z Élidy, Kleosténes z Pisy a Lykúrgos ze Sparty dohodli na tzv. „olympijském míru“, který během soutěžního týdne nařizoval pozastavit všechny válečné akce, které by zrovna mezi řeckými městskými státy probíhaly. Stejně tak byl stanoven zákaz vstupovat do Olympie se zbraní v ruce. Kdo by do města vstoupil ozbrojený, měl být považován za svatokrádežníka. Kdo se vůbec starověkých olympijských her mohl účastnit? V průběhu první etapy byla soutěžní klání otevřena pouze řeckým mužům, kteří se mohli honosit titulem „svobodný člověk“, narozeným v manželství a způsobilým k vykonávání všech svých občanských práv. Her se nesměli zúčastnit svatokrádežníci ani zločinci. Z politických důvodů se později her mohli účastnit i příslušníci cizích národů, v některých případech byla tato účast Řekům vnucena (stačí vzpomenout třeba římského císaře Nera). Pravidla soutěží byla vyryta na bronzových tabulkách, jež se nacházely v jednom z olympských chrámů. Soutěžící se do města museli dostavit se čtyřtýdenním předstihem, aby se zúčastnili jakéhosi starověkého „soustředění“, při němž střídali trénink se studiem pravidel a na jehož konci musel z jejich úst zaznít slib poslušnosti rozhodnutí arbitrů a „oddaný boj“. V 5. století př. n. l. během boxerského finále jeden z účastníků zvaný Kleomedes svého soupeře zabil. Za tento čin byl z her vyloučen, neboť prý jednal proradně. Šampionem se tak posmrtně stal jeho rival. Vítězové jednotlivých soutěží byli často odměněni pouze olivovou ratolestí, nicméně společenská prestiž někdy dosahovala takových výšin, Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 18
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 18
17.3.2020 14:07:52
že v některých městských státech se šampioni těšili takovým privilegiím, která se vlastně zase až tolik od dnešních časů profesionálního sportu nelišila. Olympijští vítězové nemuseli platit daně, naopak si ale užívali doživotní renty, snadno dostupného bydlení či stravy a dalších předmětů a statků, které jejich život činily příjemnějším a luxusnějším. A jaká byla role žen? V kalendáři olympijských soutěží pro ně původně nebylo vyhrazené žádné místo. Účastnit se mohly pouze sportovního a uměleckého festivalu na počest bohyni Heře, jenž však probíhal v jiné části roku. Jako divačky byly do Olympie vpuštěny pouze svobodné a mladé dívky. Vdaným ženám byl naopak vstup pod trestem smrti přísně zakázán. K jedinému známému případu porušení těchto norem došlo v případě Kallipáteiry, ženy, která se převlékla za muže, aby mohla sledovat působení svého syna Pisidora v boxerském turnaji. Když mladík vyhrál i finálový zápas, hrdá matka zapomněla na veškerá pravidla a plná radosti se Pisidorovi vrhla kolem krku, aniž by si všimla, že jí na zem spadla látka zahalující její tvář a dlouhé vlasy. Provinění proti řádu her tak vyšlo najevo, avšak žena byla nakonec omilostněna, neboť šlo o dceru, sestru a matku olympijských šampionů. Starověké hry se konaly pravidelně až do roku 394 n. l., kdy je na žádost milánského biskupa sv. Ambrože zakázal římský císař Theodosius Veliký. Podle biskupa byly hry nemorální a vybízely k ateismu. Císařův dekret nejenže zrušil všechna soutěžní klání, ale také stanovil trest smrti pro každého, kdo by je v budoucnu chtěl obnovit. O půl století později nařídil císař Theodosius II. zbourání všech chrámů v Olympii. Co nezvládli Římané, dokončila později série zemětřesení, která trosky chrámů pohřbila na dlouhých dvanáct století. V polovině 19. století staré ruiny objevila skupina evropských archeologů, díky nimž světlo znovu prozářilo zašlou olympijskou slávu. O několik dekád později francouzského šlechtice Pierra de Frédyho, barona Coubertina, napadla bláznivá myšlenka vrátit majestátním starověkým hrám jejich velkolepost a lesk a znovu jim vdechnout život. Nakonec to vlastně nebyla až tak bláznivá myšlenka. A na světě již nebyli „Theodosiové“, kteří by něčemu podobnému bránili.
Šampion Nero
Starověkých her se zúčastnilo množství císařů a dalších monarchů, kteří hodlali světu dokázat, že mají kromě vůdcovských schopností i sportovní nadání. Makedonský král Filip II., otec Alexandra Velikého, vyhrál v roce 356 př. n. l. olympijský závod čtyřspřeží. Dalším známým HRY STAROVĚKU A JEJICH MODERNÍ OBRODA | 19
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 19
17.3.2020 14:07:52
účastníkem byl římský císař Nero. Učebnice dějepisu i film Quo Vadis Nera líčí jako ješitného psychopata a vraha. Kromě toho, že nařídil mnoho krvelačných vojenských tažení, se v případě potřeby neštítil zlikvidovat své soupeře, a dokonce i vlastní matku, bratra a své první dvě manželky (tu druhou, Poppaeu, údajně ve vzteku kopl do břicha, čímž jí přivodil potrat a vzápětí smrt). Kromě toho se tento známý despota zasloužil o rozvoj umění a nařídil postavit bezpočet divadel a škol. Nero se považoval za potomka boha Apollóna a vlastníka nevyrovnatelného hudebního i básnického talentu. Ovšem jedinými, kdo jeho dílům tleskal a oslavoval je, byli členové prazvláštní klaky, která za své pochlebování císaři brala neslýchané honoráře. Roku 67 n. l. si císař usmyslel, že je načase k výčtu svých úspěchů přidat i olivový věnec pro vítěze olympijských her. A to za každou cenu. Známý tyran se přihlásil do závodu čtyřspřeží a podplatil všechny své soupeře, aby závod postupně jeden po druhém vzdávali. Nero jízdu dokončil sám a zvítězil i přesto, že v jedné ze zatáček nešikovně upadl. Řekové se dívali do nebe a čekali odpověď svých bohů. Ta však nepřicházela. Přitom by tak rádi diktátorovi zakroutili krkem.
Nahota
Podle antropologů má tradiční pověst o nahotě olympijských závodníků několik možných původů. Někteří z nich tuto teorii dokonce považují za vyloučenou a argumentují přitom nemožností absolvovat kupříkladu jezdecké sporty bez nutného odění. Většina nádob s olympijskými motivy však sportovce zobrazuje zásadně nahé. Podle některých šlo o opatření, jak zajistit, aby se soutěže nezúčastnily ženy, podle jiných šlo zase o srovnání společenského původu. Ačkoliv v samých počátcích se her mohli zúčastnit pouze svobodní Řekové, jak se postupně soutěže otvíraly i dalším národům a společenským vrstvám, měla právě nahota srovnat šance šlechty s plebejci a bohatých s chudými. Jiná verze, velmi pravděpodobně mnohem bližší báchorkám než realitě, hovoří o legendární postavě Orsippa z Megary, starověkého města v kraji Attika, který ve své době získal slávu tím, že při patnáctých hrách v roce 720 př. n. l. běžel závod na jedno stadium úplně nahý. Podle pověsti se sportovci v půlce závodu uvolnila jakási bederní rouška či pásek okolo ohanbí, načež on si ji rychlým pohybem strhl a dál pokračoval v běhu tak, „jak ho Pánbůh stvořil“. Jeho vítězství se pak stalo určitým vzorem i pro ostatní závodníky, až se z nahoty sportovců nakonec stala tradice. Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 20
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 20
17.3.2020 14:07:52
Starověké sportovní hvězdy
Pravděpodobně nejslavnějším sportovcem starověku byl Leonidas z Rhodu. Historické nálezy mu přiznávají celkem dvanáct vítězství ve čtyřech po sobě jdoucích olympijských kláních. Podle všeho byl vynikajícím běžcem na krátké i delší vzdálenosti. Mezi lety 164 a 152 př. n. l. zvítězil v běhu na jedno, dvě i čtyřiadvacet stadií. Zápasník Milón z Krotónu (dnešní město Crotone nacházející se v italské Kalábrii) získal svůj první olympijský titul roku 536 př. n. l. a obhájil ho i na dalších pěti hrách, až ho roku 512 př. n. l. porazil jeho krajan Timasitheos. Podle dobových zpráv tajemství Milónovy síly spočívalo v konzumaci devíti kilogramů masa a stejného množství chleba denně. To vše spláchnuté devíti litry vína. Dalším z legendárních atletů byl Diagorás z Rhodu, jeden z největších boxerů 5. století př. n. l. a zároveň zakladatel slavné rodové linie dalších olympijských vítězů. On sám zvítězil v 79. ročníku her, olympijskými šampiony se stali i jeho tři synové a dva vnuci. Například v 83. ročníku her Diagorásův prvorozený syn Dámagétos zvítězil v pankrátiu, zatímco druhý ze synů, Akúsiláos, ovládl turnaj v boxu. Když se všichni vrátili z her na rodný Rhodos, chlapci svého otce nesli na ramenou, zatímco místní obyvatelé je přivítali halasnou radostí a provoláváním slávy. O několik let později se nejmladší z Diagorásových synů, Dórieus, stal třikrát po sobě olympijským šampionem rovněž v pankrátiu. Boxer Melankomas z Kárie (bývalý městský stát v Malé Asii, dnes součást Turecka) údajně zvítězil na 207. hrách ve své disciplíně, aniž by soupeřům uštědřil jedinou ránu. Melankomas proslul svou pružností a rychlostí pohybů, v olympijském klání se jen vyhýbal ranám ostatních soupeřů, kteří se dříve či později rozhodli zápas vzdát kvůli vyčerpání. Boxerova fyzická odolnost byla založena na přísném tréninku. Říká se, že jednou udržel ruce zdvižené po celé dva dny, aniž by si byť jen na vteřinku odpočinul.
Poražený Xerxes
Během druhé řecko-perské války, při jednom z perských útoků na Řecko, byli zajati dva aténští vojáci. Ti byli předvedeni před perského krále Xerxa, jenž se od nich chtěl dozvědět strategické podrobnosti o nepřátelském vojsku a defenzivních systémech města. Na otázku, co právě Atéňané dělají, věznění válečníci odpověděli velmi prostě: „Připravují se na olympijské hry.“ A vzápětí králi prozradili několik dalších detailů týkajících se konání her a jednotlivých sportovních disciplín. Xerxes HRY STAROVĚKU A JEJICH MODERNÍ OBRODA | 21
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 21
17.3.2020 14:07:52
chtěl vědět, co takový olympijský šampion za své vítězství získá. „Olivovou ratolest,“ odpověděli oba vězni shodně. Monarcha byl šokován. „Co jsem to provedl za hloupou chybu?! Přišel jsem bojovat proti mužům, kteří nezápasí pro peníze, nýbrž kvůli slávě!“ zvolal celý nešťastný. A skutečně, Xerxes i se svou bandou žoldáků byl poražen a z Řecka vyhnán statečnými helénskými oddíly, zejména bojovníky z Atén a Sparty, kteří na chvíli zapomněli na odvěkou rivalitu a spojili se proti společnému nepříteli.
Úplatky
Roku 338 př. n. l. bylo zjištěno, že boxer Eupolus z Thesálie podplatil své tři soupeře, aby se v zápase nechali porazit. Podvodník Eupolus byl po odhalení podvodu potrestán velkou finanční pokutou, která sloužila ke vztyčení šesti soch atletů s nápisy s lehce moralizujícím podtónem, jako například: „V Olympii se vítězí díky rychlosti nohou a síle těla, nikdy však mocí peněz.“ Tato norma měla být vytesána pro jistotu i v latině, aby jí porozuměl i ješitný císař Nero.
Coubertin a vzkříšení her
„Němci odkryli to, co zbylo ze staré Olympie. Proč by Francouzi nemohli být těmi, jimž se podaří vzkřísit lesk tohoto starobylého města? Odtud pak vedla cesta k projektu sice méně ambicióznímu, avšak rychlejšímu a přínosnějšímu, totiž vzkřísit myšlenku olympijských her. Potom stačil už jen poslední krůček. Vždyť bylo vcelku jasné, že sport se znovu hlásí o svou roli ve světě.“ Takto zdůvodňoval vznik myšlenky na restauraci olympijských her jejich moderní tvůrce Pierre de Frédy, baron de Coubertin, obvykle známý čistě jako „Pierre de Coubertin“. Pragmatický a diplomaticky nadaný šlechtic v červnu 1894 do Paříže svolal zástupce sportovních hnutí dvanácti zemí (Argentina, Belgie, Rakousko-Uhersko, USA, Řecko, Velká Británie, Maďarsko, Itálie, Nový Zéland, Rusko, Švédsko a nechyběla samozřejmě ani Francie), aby založili Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a vyhlásili první moderní olympijské hry. „Shoda na podobě jejich vzkříšení nebyla úplně jednohlasná. Navrhovali jsme coby datum prvních her rok 1900, ale nakonec jsme je o čtyři roky urychlili. Na návrh pana Demetria Vikelase bylo rozhodnuto, že první moderní olympijské hry budou hostit Atény,“ vzpomínal Coubertin. Francouz již tehdy prokázal schopnost zákulisního jednání. Jelikož moderní hry musely kvůli tradici začít v Řecku, Coubertin navrhl, aby se Vikelas stal prvním předsedou MOV. Řekův Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 22
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 22
17.3.2020 14:07:52
mandát vypršel spolu s organizací prvních her a následně se do čela výboru vyhoupl sám Coubertin, jenž danou funkci zastával dalších třicet let. Podle Coubertina se naopak všichni zakladatelé MOV shodli na nutnosti umístit všechny sportovní soutěže pod jednotný patronát, jenž by jim poskytl aureolu slávy a velkoleposti přesně tak, jak tyto koncepty evokuje staré Řecko. To všechno vedlo k jedinému – ke vzkříšení myšlenky olympijských her. „Jiný název jsme celému počinu ani dát nemohli,“ dodal Francouz. 24. června 1894 se tak konkretizovalo a zároveň došlo naplnění dávné Coubertinovo přání: „Obnovení nápadu starého více než dva tisíce let, jenž dnes stejně jako tehdy dokáže člověka naplnit emocemi a uspokojit jeden z jeho vitálních a také nejušlechtilejších instinktů. Sportovní myšlenka tak díky hrám nabude na důležitosti a ušlechtilosti a mezinárodní mládež v ní nalezne lásku, mír a úctu k životu.“
HRY STAROVĚKU A JEJICH MODERNÍ OBRODA | 23
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 23
17.3.2020 14:07:52
ATÉNY 1896 Patnáct století poté, co římský císař Theodosius I. hry zakázal, se jejich moderní obdoba zrodila v Aténách, a to zejména díky prvotnímu impulzu barona Pierra de Coubertina a závazku celého řeckého národa oprášit myšlenku velkolepých olympijských her. Po celý týden, od 6. do 13. dubna 1896, se tak běžci, vrhači, střelci, zápasníci, vzpěrači, tenisté, plavci, šermíři a cyklisté snažili navrátit legendárním olympijským soutěžím moderní lesk. I jejich přičiněním se v Aténách právě otevírala nová sportovní éra. Nelze se vyhnout alespoň základnímu srovnání mezi touto první moderní olympiádou s doposud posledním olympijským kláním v Riu de Janeiru 2016. Do Atén roku 1896 přicestovalo 176 sportovců z celkem dvanácti zemí, kteří se spolu utkali v devíti různých sportech a celkem 43 disciplínách. Naproti tomu do brazilského Ria dorazilo v roce 2016 více než 11 000 sportovců z 207 zemí světa, aby změřili své síly ve 28 sportech a celkem 306 soutěžích. Ačkoliv je kontrast mezi oběma podniky více než zřejmý, musíme řeckou olympiádu zasadit do správného dějinného, kulturního a nepochybně i technologického kontextu. První moderní olympiádu v Aténách lze označit za velký úspěch, zvláště když si uvědomíme, že tehdy na konci 19. století neexistovala letadla zkracující dlouhé a mnohdy nepřekonatelné vzdálenosti, nehlásili se žádní sponzoři, kteří by financovali vznik potřebných infrastruktur, neexistovala televize ani rádio, tím pádem ani žádná reklama či propagace události, zkrátka nic. U zrodu každého velkého podniku musíme hledat leckdy nenápadné podněty. A pakliže se z olympijských her v 21. století staly ty největší a nejúspěšnější sportovní události celé historie a účastní se jich všechny země světa, bezpochyby za to vděčíme onomu prvnímu krůčku, k němuž tehdy v roce 1896 došlo v Aténách. Byl to první a skutečně jen malinký krůček (kritika upozorňuje zejména na neúčast žen a afrických či asijských národů), který však posloužil jako pevný základ pro dlouhou a úspěšnou cestu ATÉNY 1896 | 25
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 25
17.3.2020 14:07:52
k dnešní globální podobě her. Řekové vyvinuli maximální úsilí, aby se obroda dávných her podařila co nejlépe. Kupříkladu kompletně zrekonstruovali nádherný stadion Panathinaiko – původní trosky amfiteátru ze 4. století př. n. l. ohromily i díky štědrému příspěvku místního podnikatele a boháče Jorgose Averoffa blyštivou nádherou bílého mramoru z pohoří Pentelikon. Averoffův příspěvek však pokryl jen část nákladů, zbytek musel organizační výbor v čele s tehdejším princem Konstantinem horko těžko shánět. Peníze na nezbytnou infrastrukturu byly někdy získány skutečně kreativním přístupem. Jako příklad poslouží vydání dvanácti typů speciálních poštovních známek, vůbec prvních v historii se sportovní tematikou. Do oběhu se dostalo pouze šestnáct tisíc sérií, takže dnes mají tyto známky mezi sběrateli jen stěží vyčíslitelnou hodnotu. Je zajímavé, že vítěz v každé z disciplín těchto prvních moderních olympijských her byl korunován olivovou ratolestí a stříbrnou medailí. Druhý v pořadí bral medaili bronzovou a na třetího zbyl jen diplom. Tradice udělování zlatých, stříbrných a bronzových medailí totiž vznikla až na třetí olympiádě v americkém St. Louis roku 1904. Pokud bychom ale onen tradiční model aplikovali i na aténské hry, nejúspěšnější zemí se stalo Řecko se 47 medailemi (10 „zlatých“, 18 „stříbrných“ a 19 „bronzových“), nicméně nejvíce „zlatých“ medailí (11) získala výprava USA. A tak byly 6. dubna 1896 slavnostně zahájeny první novodobé olympijské hry. Na stadionu Panathinaiko se tísnilo padesát tisíc lidí. Zájem o hry byl tak velký, že se již tehdy objevil dnes zcela běžný fenomén přeprodávání vstupenek. Jen pár minut poté, co král Jiří I. Řecký oficiálním zahájením navrátil světu sérii atletických soutěží, jejichž hlavním smyslem vždy bylo šířit mezi národy mír a pokoj, se na stadionu rozeběhly soutěže. Vůbec prvním olympijským šampionem moderní éry se stal americký skokan James Connolly, který ještě téhož dne ovládl výkonem 13,71 metru trojskokanské finále. Druhý v pořadí, Francouz Alexandre Tuffère, za ním zaostal o celý metr. Německý gymnasta Hermann Weingärtner se stal pro změnu sportovcem s největším počtem „medailí“ (3 zlaté, 2 stříbrné a 1 bronzová). Jeho krajan Carl Schuhmann zaznamenal čtyři zlaté úspěchy, tři z nich v gymnastice a čtvrtý v řeckořímském zápase. Mezi atlety se do olympijské historie nejvýrazněji zapsali Američané Thomas Burke (vítěz běhu na 100 i 400 metrů), Ellery Clark (vítěz skoku do výšky i skoku do dálky) a Bob Garrett (vrh koulí a vrh diskem) společně s Australanem Teddym Flackem, jenž bral „zlato“ v běhu na 800 a 1 500 metrů. Nicméně největší hvězdou celých Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 26
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 26
17.3.2020 14:07:52
her se stal do té doby neznámý místní vytrvalec Spyridon Louis, který zvítězil v jediné disciplíně. Disciplína to však nebyla ledajaká – Louis uběhl nejrychleji ze všech maratonský závod, jeden z vrcholů první novodobé olympiády.
Maraton
Coubertin chtěl do sportovního programu atletických soutěží zařadit zcela novou disciplínu, která by byla zlatým hřebem a finálním bodem každé olympiády. Po zevrubné analýze několika různých návrhů se nakonec baron přiklonil k myšlence, kterou zastával jeho velký přítel a badatel Michel Bréal. Ten si pozorně pročetl celé dějiny klasického Řecka, kde ho zaujal zejména příběh aténského posla Feidippida, hrdiny první ze série řecko-perských válek, které se v 5. století př. n. l. odehrály mezi některými řeckými městskými státy a Perskou říší. Podle významného antického historika Hérodota byl po bitvě u Marathónu poslán na příkaz krále Miltiada do Atén jeden z hoplítů, elitních řeckých pěšáků. Měl do města donést zprávu o prvním řeckém triumfu v této válce. Poslem byl zvolen Feidippidés, který už za sebou měl tvrdý boj a nyní ho čekalo více než 40 kilometrů cesty, která od sebe Atény a dějiště bitvy oddělovala. Posel celou tuto vzdálenost uběhl na jeden zátah, ale v Aténách jen stačil oznámit výsledek bitvy a následně vyčerpáním padl. Podle jiné verze Feidippidés nezemřel vyčerpáním, ale následkem zranění, které utrpěl v boji. Byl totiž vcelku trénovaný jako posel zpráv mezi Aténami a Spartou, které od sebe dělí okolo 160 kilometrů. Další verze nejslavnějšího běžeckého příběhu historie dokonce hovoří o tom, že Feidippidés neběžel do Atén, nýbrž rovnou do Sparty, aby požádal o posily. Ať už to bylo jakkoliv, Bréal Coubertinovi navrhl 42kilometrový běh mezi Marathónem a Aténami. Tato myšlenka se francouzskému šlechtici zalíbila a doslova nadšení vzbudila u Řeků, které nesmírně potěšilo, že jedna z olympijských disciplín bude pojmenována po řeckém městě a zároveň vzdá hold jednomu z velkých řeckých hrdinů. Závod však byl zatím jen na papíře. Nyní přišel čas vyzkoušet, jestli je vůbec realizovatelný i v praxi. Zvláště když vezmeme v úvahu smutný konec vůbec prvního maratonského běžce. Nejprve tedy výbor oslovil dva měsíce před konáním her dvojici sportovců, aby se vydali na trať mezi Marathónem a Aténami. Jeden z dobrovolníků závod v polovině vzdal, druhý nakonec v pořádku doběhl asi čtyři hodiny po startu. Po úspěšném kroku číslo jedna následovala druhá fáze – vypsat na dané trati skutečný závod. Podle britského novináře Geoffa Tibballse tedy ATÉNY 1896 | 27
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 27
17.3.2020 14:07:52
10. března 1896, takřka měsíc před začátkem olympiády, došlo k historicky prvnímu soutěžnímu maratonskému běhu. Zúčastnilo se ho dvanáct vytrvalců, z nichž nejrychlejší v cíli byl domácí závodník Charilaos Vasilakos v čase 3 hodiny a 18 minut. O dva týdny později se závod konal znovu. Tentokrát v „novém světovém rekordu“ 3 hodiny, 11 minut a 27 vteřin doběhl Ioannis Laventis. Jako pátý toho dne se ztrátou sedmi minut do cíle dorazil další místní závodník, jistý Spyridon Louis. Jeho hvězdný okamžik měl teprve přijít 10. dubna. Tehdy si jako vítěz prvního moderního maratonu zajistil místo v panteonu olympijských hrdinů hned vedle Feidippida.
První bojkot
Nepřítomnost určité země na hrách nemusí být vždy pokládaná za bojkot. Tento pojem je vyhrazen pouze situacím, kdy se daná země (či více zemí najednou) rozhodne tímto způsobem tlačit obvykle na zemi pořadatelskou, případně na jinou entitu (jak uvidíme, takových situací bude v olympijské historii hned několik), s cílem dosáhnout splnění určitého požadavku. Slovo „bojkot“ pochází z příjmení irského agrárníka Charlese Cunninghama Boycotta, jenž zastupoval zájmy anglického šlechtice Johna Crichtona. Tomu v hrabství Erne na západě Irska patřila drtivá většina zemědělské půdy. Boycott svým nádeníkům vládl pevnou rukou, vesničané však tvrdé podmínky nakonec nevydrželi a rozhodli se protestovat tím, že zkrátka nechají úrodu ležet ladem. Velkostatkář se některé z nich snažil přesvědčit, často dokonce nabízením úplatků, aby přeci jenom stávku porušili a vrátili se na pole, nicméně ti ho odmítli a pokus o podplácení roztroubili kolem dokola. Místní lidé pak proti Boycottovi zorganizovali první masivní „bojkot“ v historii. Sousedé s ním přestali mluvit, obchodníci mu odmítali prodávat zboží, hospodský mu již v jeho oblíbené putyce nenalil, služebnictvo přestalo sloužit, a dokonce i listonoš mu přestal nosit poštu. Boycottovi se nakonec podařilo přesvědčit vesničany ze sousedních hrabství, aby mu pomohli sklidit úrodu, a vyzbrojená policejní jednotka mu během dlouhých týdnů dělala ochranku, nicméně jakmile sklizeň skončila, nenáviděný velkostatkář utekl do Anglie. V Aténách se o bojkot pokusila jediná země. Vcelku logicky šlo o Osmanskou říši, dnes z větší části Turecko, jehož nepřátelství s Řeky se táhne již dlouhá staletí. Pořadatelská země se turecké nadvlády zbavila o nějakých 60 let dříve poté, co pod osmanským jhem strávila více než tři a půl století (od pádu Konstantinopole v roce 1453). Ke snaze pokazit Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 28
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 28
17.3.2020 14:07:52
reputaci hned prvním moderním olympijským hrám se však nepřidal žádný další národ, a tak se Osmanská říše stala prvním a také jediným státem, který se o bojkot aténských her pokusil.
Kalendáře
Výpravu USA na prvních olympijských hrách tvořili především zástupci Princetonské univerzity a Bostonské atletické asociace, jejichž cesta do Evropy byla sponzorována bývalým massachusettským guvernérem Oliverem Amesem. Jejich cesta do Řecka, zahrnující několik úseků na lodi i vlakem, byla dlouhá a strastiplná, nicméně když 24. března Američané konečně dorazili do cíle, těšili se na dvanáct dní tréninku, během nichž doufali v rychlou a příjemnou aklimatizaci. Nikdo z nich si však neuvědomil, že sportovní program se řídil juliánským kalendářem, který v Řecku zavedla pravoslavná církev, zatímco Američané se tehdy řídili kalendářem gregoriánským (ten, který dnes používáme i my). Řecko na gregoriánský kalendář přešlo až v roce 1923. Slavnostní zahájení her se mělo konat 6. dubna, nicméně to podle juliánské vize světa znamenalo již 25. března, tedy hned následujícího dne po příjezdu Američanů. Navzdory tomuto nedorozumění se američtí sportovci dokázali velmi rychle aklimatizovat a ovládli devět z dvanácti atletických disciplín. To nakonec není tak špatný výsledek, když si uvědomíme, že tým USA hry málem vůbec nestihl.
Atény versus Harvard
Kromě sportovního talentu měl mladý James Connolly velkou zálibu v literatuře. Dokonce tak velkou, že literární vědy studoval na Harvardské univerzitě ve státě Massachusetts. Jakmile se dozvěděl o znovuvzkříšení antických her, rozběhl se požádat děkana své fakulty Nathaniela Shalera o povolení vzdálit se na několik dní ze studií a odjet do Atén. Mladík se významného sportovního klání hodlal zúčastnit za každou cenu. Na přípravu dobrodružné cesty přes oceán padly všechny jeho úspory. Shaler však Connollyho žádost zamítl kvůli studentovým chabým akademickým výsledkům a důrazně mu doporučil, aby své stu dium ukončil a po návratu z her začal daný obor studovat úplně „od nuly“. V opačném případě mu děkan garantoval vyloučení kvůli zameškaným hodinám. Uražený sportovec takové řešení zavrhl a stejně se na hry vypravil, připraven v případě nutnosti akademickou dráhu nadobro opustit. Když se pak do Nové Anglie vrátil se „zlatou medailí“, byl vítán jako hrdina. ATÉNY 1896 | 29
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 29
17.3.2020 14:07:52
Protokol
Nedlouho poté, co se James Connolly nesmazatelně zapsal do olympijské historie, na dráze začaly kvalifikační rozběhy v běhu na 100 metrů. Účastnil se jich i americký sprinter Thomas Curtis, jenž se měl o čtyři dny později stát olympijským vítězem na trati 110 metrů překážek. Zatímco se Curtis rozcvičoval, všiml si, že jeden z účastníků prvního rozběhu, Francouz Alphonse Grisel, si na svůj závodní výkon obléká bílé rukavičky. Curtis za ním ihned přispěchal s otázkou, která byla nasnadě: „Proč ty bílé rukavice?“ Francouz pohlédl ke královské lóži, kde se právě nacházel místní vládce Jiří I. Řecký, a odpověděl: „Protože poběžím před králem.“ Grisel nakonec v rozběhu skončil až čtvrtý za Američanem Francisem Lanem, Maďarem Alojzem Sokolem a Britem Charlesem Gmelinem a ze souboje o medaile vypadl. Jeho zvláštní pojetí protokolu totiž příliš neprospělo aerodynamice sprinterova těla. Povídá se, že ihned po doběhu Grisel Curtise ujistil, že se hodlá zúčastnit i závodů na 400 metrů, ve skoku do dálky, v hodu diskem, na bradlech a v maratonském běhu. Šokovaný Američan se Francouze zeptal, jak se vůbec dokáže připravit na takové množství tak rozdílných sportů a zejména na sprinterské i vytrvalostní závody, načež Grisel odvětil: „Je to jednoduché. Jeden den běžím velice rychle krátkou vzdálenost, následující den zase utíkám dlouhatánskou vzdálenost velmi pomalu.“ Díky tomu se Curtis příliš nedivil, když olympiáda skončila a všestranný sportovec Grisel z ní odjížděl bez jediného pódiového umístění. Rozhodně si však zasloužil medaili za svou vytrvalost a neústupnost.
Diskobolos
Student Princetonské univerzity Robert Garrett byl vybrán jako člen americké výpravy do Atén, aby se tam zúčastnil soutěže ve vrhu koulí. V této disciplíně tehdy Garrett patřil k nejlepším v celé zemi. Jenže aktivní a zvídavý mladík nechtěl do Řecka odcestovat jenom kvůli jedné disciplíně, a tak funkcionáře a trenéry poprosil, aby ho zapsali taktéž na skok do výšky, skok do dálky a také do disciplíny, která byla tehdy v USA zcela neznámá – hod diskem. Garrettův návrh byl původně brán jen jako vtip. Vždyť americká výprava neměla pro svého atleta ani základní sportovní pomůcku, tedy disk. Agilní student je však ubezpečil, že si jeden sám vyrobí a na hry pojede dobře připravený. Na základě ilustrací a rytin ze starých váz dvacetiletý student načrtl plánek sportovního artefaktu a požádal svého kamaráda kováře, aby mu disk z oceli zhotovil. Garrett však nezůstal jen u toho. Podle antických obrázků Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 30
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 30
17.3.2020 14:07:52
diskobolů začal trénovat pohyby, které mu měly napomoct dohodit disk co nejdál. Takto trénoval asi týden a pak už přišel čas nalodit se na cestu do Řecka. 6. dubna, prakticky hned po zahajovacím ceremoniálu, byl disk jednou z prvních disciplín nabitého olympijského programu. Garrett byl v soutěži jediným Američanem, společnost mu dělali ještě tři místní diskaři, dva Dánové, jeden Brit, jeden Švéd a jeden Francouz. Když zpozoroval své konkurenty, překvapilo ho, jak je oficiální disk malý a lehký, v průměru měl jen 22 centimetrů a vážil jen okolo dvou kilogramů. Všichni jeho soupeři navíc svou technikou nápadně připomínali sochy Diskobola od antického sochaře Myróna z Eleuther. Američan se však všech těchto novinek nezalekl, musel se koneckonců na poslední chvíli ještě naučit pravidla. A pak přišla jeho chvíle. Prvními dvěma pokusy diváky tak akorát rozesmál. Úsměv na rtech vyvolávaly jeho nemotorné pohyby i fakt, že mu disk létal na všechny strany. Vlastně nechybělo mnoho a málem se jedním ze svých hodů postaral o skutečnou tragédii, neboť disk dopadl nebezpečně blízko hlediště. Pak ale přišel třetí a závěrečný pokus. Garrett se otočil kolem své osy podobně jako kladiváři a odhodil disk do vzdálenosti 29 metrů a 15 centimetrů. Američan jím o celých dvacet centimetrů překonal druhého Řeka Panagiotise Paraskevopoulose a stal se novým držitelem světového rekordu. Druhý den ke svému velkolepému aténskému vystoupení přidal ještě zlato ve vrhu koulí a stříbro ve skoku do dálky. O čtyři dny později vše završil dalším druhým místem, tentokrát ve skoku do výšky. Se čtyřmi medailemi se tak začínající diskobolos do vlasti vrátil jako nejúspěšnější Američan prvních moderních olympijských her.
Šampion a gentleman
8. dubna ráno se na start závodu na 100 kilometrů postavilo celkem devět cyklistů – čtyři Němci, dva Řekové, jeden Brit, jeden Rakušan a jeden Francouz. Závod se konal na 333,3 metru dlouhé dráze aténského velodromu Neo Phaliron. Již po několika kolech z celkových tří set bylo jasné, že závod bude patřit francouzskému závodníkovi Leónu Flamengovi, jenž svým tempem postupně odradil značné množství soupeřů. Většina rivalů tedy závod postupně opustila, až zůstal jediný, domácí závodník Georgios Kolettis, který vzdát odmítal, neboť na stadionu byla přítomna kompletní řecká královská rodina. Osud však Kolettisovi zjevně nepřál, neboť kromě bezúspěšného stíhání neporazitelného soupeře mu připravil ještě zkoušku v podobě přetrženého řetězu jeho závodního stroje. Když si Flameng všiml potíží svého jediného ATÉNY 1896 | 31
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 31
17.3.2020 14:07:52
soupeře, okamžitě zastavil a počkal, dokud se Řek na závodní dráhu nevrátil s opraveným bicyklem. Kromě zlaté medaile si tak francouzský závodník získal bouřlivé ovace místního publika, které dokázalo ocenit taktéž jeho gentlemanství.
Nejmladší „známý“ medailista
Dimitrios Loundras se ve věku pouhých 10 let a 218 dní coby člen řeckého gymnastického družstva zúčastnil soutěže na bradlech. Chlapec byl členem sportovního klubu Ethnikos Gymnastikos Syllogos, a i přes nízký věk výrazně vynikal svou šikovností a technickou vyspělostí. I díky jeho pomoci Řekové 9. dubna skončili na třetí příčce v soutěži družstev, což z pohledu dnešních statistik znamená bronz. Dimitrios, který zemřel roku 1970, je od té doby historicky nejmladším držitelem olympijské medaile. Ve skutečnosti bychom měli říct spíše „nejmladší známý“, jelikož na následujících olympijských hrách v Paříži 1900 se jistý chlapec zúčastnil olympijského závodu jako kormidelník ve veslařské soutěži „dvojka s kormidelníkem“. Družstvo nakonec získalo zlatou medaili, avšak identita a přesný věk pravděpodobně sedmi či osmiletého chlapce, jak se dočteme v následující kapitole, je dodnes zcela neznámá.
Bez vlajky
Australan Edwin „Teddy“ Flack do Atén dorazil spolu s několika kolegy z Londýna, kde působil v místním London Athletic Clubu. Po šestidenní cestě, která se pro Australana kvůli neustálé mořské nemoci stala noční můrou, se sportovec nakonec dal dohromady, aby se zúčastnil velmi nabitého olympijského programu. Kromě několika běžeckých závodů ho čekal i tenisový turnaj ve dvouhře i čtyřhře. Posuďte sami: 6. dubna kvalifikace na běh na 800 metrů; 7. dubna zvítězil ve finále běhu na 1 500 metrů; 8. dubna vypadl v prvním kole tenisové dvouhry; 9. dubna získal své druhé „zlato“ v závodu na 800 metrů; v ten samý den prohrál s anglickým parťákem Georgem Robertsonem semifinále tenisové čtyřhry, avšak i přesto, že šlo o jeho jediný zápas, si domů odvezl třetí místo, neboť účastníků v tenisové čtyřhře bylo zapsáno minimum. A konečně tu byl 10. duben, kdy Flack své všestranné olympijské vystoupení zakončil maratonským během. Deset kilometrů před cílem na stadionu Panathinaiko však kvůli vyčerpání musel vzdát. I na dvaadvacetiletého mladíka to byl neobyčejně hutný olympijský program. Zlé jazyky tvrdí, že těsně před svým odstoupením z maratonu byl tak Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 32
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 32
17.3.2020 14:07:52
dehydrovaný, že měl halucinace. Zcela vyvedený z míry si dokonce spletl muže, který mu nabízel sklenici vody, s nějakým děsivým přízrakem, takže místo poděkování mu vrazil pěstí do obličeje a hned potom omdlel. Vysílený Australan se prý probudil až poté, co na něj jiný dobrodinec vylil kbelík ledové vody. Tři dny před svým neslavným maratonským koncem však vyhrál závod na 1 500 metrů. Organizátoři však na jeho počest na stožár vytáhli britskou vlajku, což potěšilo činovníky z London Athletic Club. Sám Flack ale pořadatelům připomněl, že by u jeho jména měli uvádět australskou národnost. Když o dva dny později ovládl i osmistovku, hlasatel „Teddyho“ představil jako Australana, avšak nad stadionem opět zavlála britská Union Jack. Austrálie totiž v té době ještě vlastní zástavu neměla, neboť šlo stále o britskou kolonii. Současná australská vlajka se plně konsolidovala až v roce 1901, kdy se tento oceánský stát stal součástí Commonwealthu.
In vino veritas
Albin Lermusiaux nikdy tak obrovskou vzdálenost neběžel. Přesto si tento nebojácný Francouz řekl, že když už se mu podařilo doběhnout třetí na trati 1 500 metrů, maratonský závod, který 10. dubna uzavíral aténské hry, zase tak náročný nebude. Lermusiaux si naplánoval bleskový start, aby závod mohl již od počátku kontrolovat z první pozice, a následně odměřovat síly tak, aby jich bylo dost ještě na případný závěrečný finiš. Závod byl odstartován a Francouzův plán zatím probíhal na jedničku. Kilometry pomalu ubíhaly a Lermusiaux byl stále v čele. Pouhých osm kilometrů před cílem se Francouzův triumf zdál být hotovou záležitostí. Pak se ale začala projevovat únava a mírné známky dehydratace. Vedoucí závodník se kvůli tomu rozhodl přijmout pár sklenic vína, které mu nabídl jeden z diváků postávajících u trati. Francouz se zhluboka napil a po chvíli pokračoval dál. Vzápětí si však uvědomil, že je něco špatně. Alkohol, který jeho prázdný žaludek velmi rychle vstřebal, vytvořil spolu s únavou smrtící koktejl, který Lermusiauxe poslal do kolen. Běžec záhy omdlel a opět byl odkázán na pomoc z publika, v němž se našlo pár dobrých duší, které nebohého opilce začaly křísit. Francouz přišel k sobě, ale nemohl už udělat ani krok. Jeden z jeho pomocníků mu v tu chvíli připomněl známou průpovídku antického řeckého básníka Alkaiose z Mytiléné: „Ve víně je pravda, ve vodě zdraví.“
ATÉNY 1896 | 33
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 33
17.3.2020 14:07:52
Šampion šampionů
Poté co odpadli Flack a Lermusiaux, čelo závodu připadlo místnímu běžci Spyridonu Louisovi. Třiadvacetiletý mladík se narodil na předměstí Marousi na severu Atén a v civilním životě se živil jako rozvážeč vody. I Řek si během závodu přihnul vína od některého z okolostojících diváků, avšak hroznový mok s ním provedl pravý opak. Na rozdíl od Francouze ho nápoj pobídl k ještě větším výkonům, a tak byl nezastavitelný až do cíle. Na stadionu ho nadšeně vítal padesátitisícový dav, který měl obrovskou radost, že onen maličký atlet, který se právě osamoceně blížil k cílové pásce, je jejich krajan. Rozrušení na místě bylo dokonce takové, že řečtí princové Konstantin a Jiří seběhli z královské lóže a poslední metry domácího miláčka bok po boku doprovodili. Jak oba princové později vylíčili, učinili tak, aby národního hrdinu uchránili od jakéhokoliv případného incidentu. Z tribun k Louisovým nohám pršely květiny, peníze, šperky a klobouky. Všichni chtěli vzdát hold tomuto mimořádnému sportovnímu výkonu. Vytrvalec, který závod dokončil v čase 2 hodiny, 58 minut a 50 vteřin, se tak ze dne na den stal z obyčejného člověka nejvýraznější sportovní postavou v celé zemi. Svým vítězstvím si Louis vysloužil mnoho drobných cen a ocenění, finančních darů či služeb, jako třeba kadeřníka nebo dodávky potravin doživotně zdarma. S tou nejtučnější odměnou však přišel řecký bohatýr Jorgos Averoff, jenž novému národnímu hrdinovi nabídl ruku své dcery a věno v hodnotě milionu drachem, tedy zhruba stejný obnos, jaký Averoff vynaložil na rekonstrukci stadionu Panathinaiko. Louis jeho štědrou nabídku s díky odmítl, neboť už byl ženatý a vychovával dvě děti. Během předávání ocenění však neodmítl nabídku krále Jiřího I. Ten se maratonského šampiona zeptal, co by si za své vítězství od koruny přál. Prostý a pokorný Louis se dvakrát nerozmýšlel: „Rád bych měl nový vozík se dvěma voly. Dost by mi to pomohlo v rozvážení vody.“
První maratonský podvod
Šest minut po Spyridonu Louisovi se na stadionu objevil další řecký běžec Charilaos Vasilakos a hned vzápětí za ním další místí závodník Spyridon Velokas. Až na čtvrtém místě doběhl první cizinec, Maďar Gyula Kellner. Jakmile však Středoevropan znovu popadl dech, okamžitě rozhodčím nahlásil, že Velokas v závodě podváděl. Podle Kellnera Řek v určité části trati nastoupil do koňského povozu, a podstatnou část maratonské vzdálenosti tak za něj odklusala čtyřnohá zvěř. Organizátoři podrobili Velokase výslechu, načež se řecký běžec skutečně k podvodu Nejúžasnější příběhy z olympijských her | 34
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 34
17.3.2020 14:07:52
přiznal. Následovalo okamžité vyloučení. Během předávání cen Maďar od řeckého krále Jiřího I. dostal coby „bolestné“ za nepříjemnou závodní situaci zlaté hodinky.
Carlova odysea
Carlo Airoldi měl v oblibě účast na mnoha extrémních běžeckých podnicích. V září 1895 například zvítězil v závodě na 1 000 kilometrů mezi Milánem a Barcelonou a tři roky předtím triumfoval na podobné, i když kratší trati mezi Milánem a Turínem. Když se Airoldi doslechl o obnovení olympijských her a zbrusu nové disciplíně nazvané maratonský běh, rozhodl se, že u toho nesmí chybět. Jelikož na cestu do dalekých Atén neměl dostatek peněz, zašel za šéfredaktorem dobového časopisu La Bicicletta s tím, že se vydá na cestu do řecké metropole pěšky, vlakem i lodí a že o jednotlivých etapách své cesty bude pravidelně psát. Přímo z her by se pak ohlásil jako zvláštní zpravodaj. Šéfredaktora tato nabídka očividně nadchla, neboť již za pár dní měl Airoldi sbaleno a započal svou cestu z Milána severem Itálie až ke slovinským hranicích. Odtamtud pokračoval přes Chorvatsko až do Dubrovníku na dalmatském pobřeží. Tam kvůli nepříjemnému pádu strávil několik dní v nemocnici. Po zotavení se vydal na palubě jedné rakouské lodi do Řecka (bylo mu doporučeno vyhnout se tak „nebezpečné“ Albánii), kde vystoupil v přístavu Patras, odtud už ho čekala jen poslední, pěší etapa až do řecké metropole. Vzhledem k tomu, že nikde nenatrefil na dlážděné cesty, šel zkrátka po kolejích. Po měsíčním putování tak sportovec dorazil až do královského paláce, kde se chtěl zapsat jako závodník. Tam ho však čekala studená sprcha. Organizátoři mu start na hrách nepovolili, neboť během pohovoru s jedním členem MOV Airoldi připustil, že za své vítězství v závodě Milán–Barcelona dostal vyplacenou prémii dva tisíce španělských peset. Lobovat za účast svého zpravodaje se pomocí telegramu snažil i šéfredaktor časopisu La Bicicletta, nicméně z pohledu MOV byl případ jasný – Airoldi byl kvůli výše zmíněné prémii považován za profesionálního sportovce, takže jeho šance na start na olympijských hrách se v tu chvíli rovnaly nule. Italský časopis se snažil zahájit kampaň za odmítnutí verdiktu MOV s tím, že místní pořadatelé tak chtěli umést cestičku místnímu běžci Spyridonu Louisovi, sám Airoldi dokonce řeckého šampiona vyzval k „odvetnému“ maratonu, nicméně Řek, který si už po svém vítězství užil dostatek slávy i mnohých nákladných darů, dal nakonec přednost udržení si aureoly nikdy nepokořeného šampiona. ATÉNY 1896 | 35
Nejuzasnejsi_pribehy_z_olympijských_her.indd 35
17.3.2020 14:07:52