0041152

VELKÁ KNIHA

SLAVNÝCH DOBRODRUŽNÝCH PŘÍBĚHŮ ILUSTRACE ZDENĚK BURIAN

Jack London Jules Verne Harriet Beecher Stoweová Daniel Defoe Bret Harte Karel May Rudyard Kipling Přeložil, upravil a převyprávěl VLADIMÍR HULPACH

Ukázku z Druhé knihy džunglí přeložil ALOYS SKOUMAL

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 5

23.09.20 12:30

Text and translation © Vladimír Hulpach, 2020 Translation © Aloys Skoumal – dědicové c/o DILIA, 1976, 2020 (kapitola Jarní běh) Illustrations © Zdeněk Burian – heirs 2020, e-mail: j.hochman@volny.cz ISBN 978-80-242-6463-9

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 6

23.09.20 12:30

Jack

London

LÁSKA K ŽIVOTU

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 7

23.09.20 12:30

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 8

23.09.20 12:30

Pak z toho všeho zbylo jen, když leccos v životě zahodili, když leccos prohráli, zlato, co zapomněli kdes…

Táhli se pomalu po břehu a první z nich se náhle zapotácel. Byli

zesláblí, unavení, jejich tváře odrážely onu nezměrnou námahu, kterou prošli.

Na ramenou nesli těžké rance pokrývek, připevněných koženými popruhy. Aspoň zčásti vše také odlehčoval řemínek přes čelo.

Nesli i pušky, celí shrbení, hlavu svěšenou, oči upřené k zemi. „Teď bychom měli mít aspoň dva z těch nábojů z naší skrýše,“ ozval se unaveně druhý muž, zatímco jeho druh se už brodil zakaleným povrchem ledové řeky a neodpověděl mu. Šel mu tedy v patách, za ním. Nezuli se, i když voda byla mrazivá, až je bolely kotníky a nohy jim tuhly. Navíc jim proud někde podlomil kolena a vrávorali, ve snaze udržet rovnováhu.

Muž vzadu uklouzl po kameni, málem upadl, ale s bolestným výkřikem se s námahou napřímil. Pak se narovnal, vykročil, jenže opět skoro upadl.

Zastavil se a hleděl za prvním mužem, který se ani neohlédl.

Nakonec zavolal: „Bille, vymkl jsem si kotník!“ Bill se potácel kalnou vodou dál. Neohlédl se. Druhý muž jej pozoroval, jak jde, a ačkoli jeho tvář byla právě tak bezvýrazná jako předtím, oči se podobaly očím raněného zvířete.

První muž se vyškrábal na druhý břeh a pokračoval přímo vpřed, aniž by se ohlédl. Muž ve vodě se za ním díval. Jeho rty se poněkud zachvěly, takže hrubé strniště hnědavých vousů se pohnulo. Vystrčil jazyk, aby si navlhčil rty.

L áska k životu ( 9

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 9

23.09.20 12:30

„Bille!“ zvolal opět.

Byl to prosebný výkřik silného muže, který se ocitl v nesnázích, ale Billova hlava se neotočila.

Díval se za ním, jak pokračuje v cestě, belhaje se groteskně a nachýlen vpřed, potáceje se vzhůru po mírném svahu nízkého pahorku. Pak se rozhlédl kolem a zvolna přehlédl kus světa, co mu zůstal, když Bill odešel.

Slunce na obzoru pohasínalo, zastřeno téměř beztvárnou parou a mlhou, jež činila dojem hmoty bez jakýchkoliv obrysů. Muž vytáhl hodinky, přenášeje váhu těla jen na jednu nohu. Byly čtyři hodiny, a poněvadž byl konec července nebo začátek srpna – nevěděl to přesně už týden nebo dva –, poznal, že postavení slunce zhruba označuje severozápad. Pohlédl k jihu a uvědomil si, že tam kdesi za těmi chmurnými pahrbky leží Velké Medvědí jezero; zároveň si uvědomoval, že v tom směru přechází arktický kruh v kanadskou poušť. Potok, v němž stál, byl přítokem řeky Coppermine, která zase tekla na sever a vlévala se do Korunního zálivu a do Ledového oceánu. Nikdy tam nebyl, ale viděl to kdysi na mapě Společnosti Hudsonova zálivu.

A zase objal pohledem svět kolem sebe. Nebyla to povzbuzující podívaná. Všude měkká linie obzoru. Všude nízké pahorky. Žádné stromy, keře, trávy – nic kromě ohromné a děsné pustoty, která naháněla strach. „Bille!“ zašeptal, jednou, dvakrát, „Bille!“ Skrčil se uprostřed kalného proudu, jako by nesmírnost doléhala na něho ohromnou mocí, drtíc jej hrubě svou děsností. Počal se třást jakoby v záchvatu zimnice, až mu puška vypadla z ruky do vody. To ho probralo. Zápasil se strachem a sebral se, hmatal ve vodě a našel zbraň. Posunul svůj ranec na levé rameno, aby sejmul část jeho váhy z poraněného kotníku. A pak se vydal dál, zvolna a opatrně, stahuje ústa bolestí, ke druhému břehu.

Nezastavil se. Se zoufalstvím hraničícím s šílenstvím, nevšímaje si bolesti, chvátal po svahu k vrcholku pahorku, za nímž kama­­

10 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 10

23.09.20 12:30

rád zmizel – mnohem groteskněji a komičtěji než jeho belhající se a klopýtající kamarád. Ale z vrcholku uviděl nehluboké údolí bez jakýchkoliv známek života. A znovu zápasil se strachem, překonal ho, přitáhl si ještě těsněji ranec k levému rameni a schýlený se bel­ hal dolů ze svahu.

Půda doliny byla prosáklá vodou, kterou jako houba zadržoval hustý mech – až k samotnému povrchu. Voda vyvěrala pod jeho nohama při každém kroku a pokaždé, když zvedl nohu, začvachtalo to, jak se mokrý mech znovu nasával. Šel dále, stoupaje do stop druhého muže a přes balvany, které jako ostrůvky vyčnívaly z moře mechu.

Ačkoli byl sám, nebyl ztracen. Věděl, že musí přijít k místu, kde chatrné jedle a sosny, malinké a vyzáblé, trčí na břehu malého jezírka. Titčin-ničili – v jazyku tohoto kraje „Země malých hůlek“. A do toho jezírka vtékala říčka, jejíž voda nebyla zkalena. Na říčce rostlo sítí, to si dobře pamatoval – ale žádný strom –, a on půjde podél ní až k druhému přítoku. Překročí jej a bude pokračovat k dalšímu potoku na západ a pak podél něho až k místu, kde se vlévá do řeky Deasy.

Tam nalezne skrýš pod překlopenou kánoí zatíženou mnoha balvany. A v té skrýši najde střelivo pro svou prázdnou pušku, udice, vlasce i malou síť – vše potřebné k lovení zvěře a získání potravy.

Najde tam mouku, stačí trochu, kus slaniny a fazole.

Bill tam bude na něho čekat a v loďce pak spolu poplují na jih po Dease až k Medvědímu jezeru. A přeplují jezero dál na jih, až dostihnou Mackenzie. Poplují na jih, stále na jih, zatímco zima je marně bude honit a tvořit na mělčinách led. Dny budou studenější a chmurnější, stále na jih k nějakému teplému stanovišti Společnosti Hudsonova zálivu, kde rostou vysoké a mohutné stromy a kde je dostatek potravy.

To byly myšlenky člověka, který bojoval. Ale nebojoval jen se svým tělem, právě tak těžce zápasil se svým duchem, snažil se sám sebe přesvědčit, že Bill ho neopustil, že Bill jistě na něho bude u skrýše čekat. Jinak by nebylo nic platné zápasit dál, mohl by rovnou lehnout a zemřít. A když matná sluneční koule začala zvolna na

L áska k životu ( 11

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 11

23.09.20 12:30

severozápadě zapadat, přešel v myšlenkách každou píď – a mnohokrát – v pouti svojí i Billovy na jih před blížící se zimou. Zabýval se potravou ve skrýši i potravou, která patří Společnosti Hudsonova zálivu, znova a znova. Nejedl dva dny, vlastně už delší dobu neměl nic k jídlu. Občas se sehnul a utrhl bobulku, dal si ji do úst, rozžvýkal a spolkl. Taková bobulka je semínko uzavřené v trošce vody. V ústech se voda rozpustí a semínko chutná ostře a hořce. Věděl, že bobulky mu moc síly nepřidají, ale přece je trpělivě žvýkal, s nadějí větší, než bylo skutečné poznání a zkušenost.

O deváté hodině zakopl o hranu balvanu, byl už zesláblý a vyčerpaný, zapotácel se a upadl. Ležel na boku nějakou chvíli úplně bez hnutí. Pak se vymanil z řemenů a nemotorně se posadil. Nebyla ještě tma a v matném soumraku šátral kolem sebe po suchém mechu. Když vytrhl několik hrstí, rozdělal oheň. Na doutnající a čoudící oheň postavil plechovku s vodou, aby se vařila.

Rozbalil ranec a první, co učinil, bylo, že spočítal svoje sirky. Bylo jich šedesát sedm. Přepočítal je třikrát, aby si byl jistý. Rozdělil je na několik hromádek, zabalil každou do voskového papíru a vložil jeden balíček do prázdného pytlíku na tabák, druhý pod podšívku klobouku a třetí pod košili na prsou. Když s tím skončil, přepadla ho úzkost, rozbalil všechny balíčky a znovu sirky spočítal. Bylo jich pořád šedesát sedm.

Usušil si mokrou obuv u ohně. Těžké boty byly už jen prosáklými cáry. Ponožky byly prochozené a nohy měl odřené a zkrvavené.

V kotníku mu tepalo, a tak se dal do vyšetřování. Otekl tak, že se velikostí rovnal kolenu. Utrhl dlouhý pruh z jednoho ze dvou prostěradel a kotník pevně ovázal. Utrhl další pruhy a otočil je kolem nohou, aby nahradily ponožky i boty. Pak vypil plechovku vody, úplně horké, natáhl hodinky a zalezl do pokrývek.

Spal jako zabitý. Kratičko trvající temno kolem půlnoci přišlo a minulo. Slunce vyšlo na severovýchodě – aspoň den se hlásil na té straně, protože slunce bylo zakryté šedými mraky.

12 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 12

23.09.20 12:30

O šesté hodině se probudil, ležel bez pohnutí na zádech. Pohlédl přímo na šedou oblohu a pocítil hlad. Když se převalil na loket, překvapilo ho hlasité zafrkání – i uviděl statného karibu pohlížejícího na něho se živou zvědavostí. Zvíře nebylo od něj dál než padesát stop a mužovou myslí vmžiku proběhlo vidění i vůně řízku, syčícího a smažícího se nad ohněm. Mechanicky sáhl po prázdné pušce, namířil a zmáčkl kohoutek. Karibu zafrkal a odběhl, cvakaje kopyty o kameny, jak utíkal. Muž zaklel a upustil prázdnou pušku. Hlasitě zaúpěl, jak se pokoušel postavit na nohy. Byla to pomalá a těžká práce. Klouby byly jako zrezavělé závěsy. Ztěžka jen mohl vykonat pohyb a každé skrčení a natáhnutí mohlo být provedeno jenom s nejvyšším vypětím vůle. Když se konečně postavil, trvalo několik dalších minut, než se vzpřímil tak, aby mohl stát rovně, jako člověk.

Vyškrábal se na nízký pahorek a zkoumal krajinu. Nebyly tu stromy, keře, nic než šedé moře mechu, těžce rozpoznatelné od šedých skal, šedých jezírek a šedých potůčků.

L áska k životu ( 13

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 13

23.09.20 12:30

Obloha byla šedá. Žádné slunce, ani památky. Neměl zdání, kde je sever, a zapomněl už, kterou cestou sem přišel včera večer. Nebyl však ztracen, to věděl. Brzy přijde do Země malých hůlek. Měl pocit, že leží někde na levé straně, ne daleko – snad zrovna za nejbližším nízkým pahorkem.

Vrátil se, aby zabalil ranec na další cestu. Přesvědčil se, že má všechny tři oddělené balíčky sirek, ale už se nezdržoval s počítáním. Zarazil se však nad sáčkem z losí kůže. Nebyl veliký. Věděl, že váží patnáct liber, tolik jako celý ranec, a to mu dělalo starosti. Konečně položil váček na stranu a počal rozbalovat ranec. Podíval se na váček z losí kůže. Sebral ho rychle, rozhlédl se vzdorně kolem, jako by jej poušť chtěla o něj připravit, a když pak vstal, aby se belhal dále, byl už váček v ranci na zádech.

Zabočil doleva, tu a tam zastavil, aby si utrhl a pojedl nějakou bobuli. Kotník ztuhl, kulhání bylo patrnější, ale bolest se nedala srovnat s bolestí žaludku. Ta jej hlodala a hlodala, takže nemohl ani myslet na cestu, kterou musel jít, aby to stihl do Země malých hůlek. Bobule to hlodání nezahnaly, navíc jitřily jazyk a patro dráždivým štípáním.

Přišel do údolí, kde vylétávali skalní tetřívci a třepotali křídly nad balvany. „Ker-ker-ker,“ pokřikovali. Házel po nich kameny, ale nemohl nic trefit. Odložil ranec na zem a číhal na ně, jako číhá kočka na vrabce. Ostré kameny ho tlačily do kolenou, až mu z nich stékala krev, ale i tahle bolest nebyla nic proti bolesti z hladu. Plížil se po mokrém mechu, namočil si oblečení, ale neuvědomoval si to, tak veliká byla jeho touha po potravě. A tetřívkové před ním stále vzlétali a jejich „ker-ker-ker“ mu připadalo jako výsměch a on jim za to nadával a pokřikoval na ně hlasitě jejich vlastním křikem.

Jednou přistihl tetřívka, co asi spal. Neviděl ho, tak mu vylétl přímo do obličeje z úkrytu mezi balvany. Chňapl po něm tak rychle, jak rychlý byl vzlet ptáka, a v ruce mu zbyla tři dlouhá péra z ocasu. A když se díval za ním, jak letěl, pocítil nevýslovnou nenávist,

14 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 14

23.09.20 12:30

jako by se mu stalo nějaké příkoří. Pak se vrátil a dal si znova ranec na rameno.

Jak den míjel, přišel do doliny, kde bylo více zvěře. Stádo karibu táhlo kolem, dvacet statných zvířat v dostřelu. Pocítil divokou touhu rozběhnout se za nimi, domnívaje se, že by je uhonil. Černá liška šla směrem k němu, nesouc v tlamě tetřívka. Muž vykřikl. Byl to děsný výkřik, ale liška na útěku tetřívka nepustila.

Pozdě odpoledne šel kolem potůčku zkaleného hlínou, co tekl řídkým síťovím a vodní travou. Uchopil rostliny blízko u kořínků, vytrhl něco, co se podobalo malé cibulce, ne větší než hlavička velikého hřebu. Byla měkká a zakousl se do ní jako do nejchutnějšího pokrmu. Ale byla tuhá. Skládala se z provazovitých vláken nasycených vodou jako bobule a nemohla ho nasytit. Odhodil ranec, padl na kolena a rukama škubal trávu a žvýkal ji jako nějaký přežvýkavec.

Byl velice unaven a často toužil po odpočinku, aby mohl ulehnout a spát, ale stále byl hnán vpřed ne tak touhou, aby to stihl do Země malých hůlek, jako hrozným hladem. Prohledával malé rybníčky hledaje žáby a rozrýval nehty zemi hledaje červy, ačkoli dobře věděl, že ani žáby, ani červi tak daleko na severu nemohou být.

Hleděl marně do každé louže. Až když se snesl dlouhý soumrak, objevil jedinkou rybičku velikosti mřenky. Chňapl po ní rukou, namočil se až po rameno, ale rybička mu unikla. Sáhl po ní oběma rukama a rozvířil kalné bahno na dně. Ve svém rozčilení spadl do vody až po pás. Tím ji zkalil ještě víc, nemohl rybku vidět a musel čekat, až se bahno zase usadí.

Znovu rybku začal lovit, ale voda se zase zkalila. Už nemohl čekat. Odvázal plechovku a začal vybírat vodu z louže. Zpočátku ji vybíral tak divoce, že se postříkal, a vyléval tak blízko, až stékala zase do louže. Pak si počínal opatrněji, ačkoli mu srdce v hrudi bušilo a ruce se mu třásly. Asi za půl hodiny byla louže téměř vybrána.

Nezbyl tam ani koflík vody. A rybka tam nebyla. Našel skrytou skulinu mezi kameny, kterou unikla do vedlejší a větší louže – do louže,

L áska k životu ( 15

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 15

23.09.20 12:30

kterou nemohl vyprázdnit ani za celý den. Kdyby věděl o té skulině, mohl ji uzavřít kamenem hned na začátku a rybka mohla být jeho.

Tak uvažoval, zhroutil se a upadl na mokrou zem. Nejprve tiše lkal, pak hlasitě plakal nad nemilosrdnou opuštěností, jež ho obklopovala, a po dlouhé chvíli se třásl hlasitým vzlykáním.

Rozdělal oheň a zahřál se spoustou horké vody. Udělal si lůžko mezi balvany stejným způsobem jako noc předtím. Poslední, co učinil, když se přesvědčil, že sirky jsou suché, bylo, že natáhl hodinky. Pokrývky byly mokré, lepkavé. V kotníku mu cukalo bolestí.

On si však uvědomoval jen svůj hlad a v nepokojném spánku snil o slavnostech, hostinách, o pokrmech předkládaných v neuvěřitelné úpravě.

Probudil se zimou. Nesvítilo slunce. Šeď země a oblohy se jevila hlubší a význačnější. Vál řezavý vítr a první vločky sněhu bělely vrcholky pahorků. Vzduch kolem něho zhoustl, zatímco rozdělal oheň a vařil vodu. Byl to mokrý sníh, zpola déšť a vločky byly veliké a vlhké. Zpočátku se rozplynuly v okamžiku, jakmile se dotkly země, zhasily oheň, zničivše jeho zásobu mechového topiva.

To bylo znamení, aby si připjal ranec a vydal se dál, i když sám nevěděl kam. Nezajímal se už o Zemi malých hůlek ani o Billa ani o skrýši pod překlopenou kánoí u řeky Deasy. Byl úplně ovládán slovem „jíst“, byl snad už šílený hladem. Nevšímal si cesty, kterou šel, jen když ho vedla údolím. Šel mokrým sněhem k vodnatým bobulím a byl veden citem, když vytrhával trávu z kořínků. To však byla potrava bez chuti a nenasytila ho. Našel travinu, která chutnala kysele, i snědl všechnu, ačkoli jí nebylo mnoho, neboť byla plazivá, skrytá pod několika palci sněhu.

Té noci neměl oheň ani horkou vodu a zalezl pod pokrývky, aby spal spánkem přerušovaným hladem. Sníh se změnil ve studený déšť. Probudil se několikrát, ucítil, jak mu padá na tvář. Nastal den – šedý den a žádné slunce. Déšť ustal. Hrůza hladu minula.

Citlivost, pokud se týče touhy po potravě, byla vyčerpána. Zbyla

16 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 16

23.09.20 12:30

jen těžká tupá bolest v žaludku, ale to mu tak nevadilo. Uklidnil se a znova a zase jevil hlavní zájem o Zemi malých hůlek a o skrýš u řeky Deasy.

Roztrhal zbytek svých prostěradel na pruhy a ovázal si krvácející nohy. Zároveň znovu omotal poraněný kotník a připravil se na jednodenní cestu. Když přistoupil k ranci, dlouho stál nad váčkem z losí kůže, ale nakonec ho vzal s sebou.

Sníh v dešti se rozplynul a jen vrcholky pahorků se bělaly. Vyšlo slunce a podařilo se mu určit světové strany, i když poznal, že zabloudil. Snad se v dřívějších dnech svého putování uchýlil poněkud doleva. Zabočil nyní doprava, aby opravil možnou odchylku od správné cesty.

Ačkoli hlad už ho tak nesoužil, přece pociťoval, že je slabý. Byl nucen často odpočívat, když si chtěl natrhat bobule a traviny. Jazyk měl suchý, zdálo se mu, že je oteklý, jako by byl pokryt jemnými vlásky a zadržoval hořkou chuť. Soužilo ho srdce. Když šel několik minut, rozbušilo se v bolestný tepot, jenž ho dusil a způsoboval mdlobu a závrať.

Za poledne našel dvě mřenky ve veliké louži. Bylo nemožné vybrat z ní vodu, ale teď už byl klidnější a pokusil se chytit je do plechovky. Nebyly delší než malíček, ale nebyl nijak zvlášť hladový.

Tupá bolest v žaludku jako by ustávala a byla mírnější. Zdálo se skoro, jako by žaludek dřímal. Snědl rybky syrové, rozkousával je pečlivě, neboť jíst bylo pro něho nutností. Přestože necítil touhu po jídle, věděl, že jíst musí, aby mohl žít.

Když večer chytil další tři mřenky, snědl dvě a třetí si schoval k snídani. Slunce vysušilo mech, a tak se mohl zahřát horkou vodou.

Toho dne neušel více než deset mil. A následujícího dne šel, co mu stav srdce dovoloval – neušel více než pět mil. Ale žaludek mu nečinil žádné obtíže. Ocitl se v jiné krajině a karibu se stávali četnější, právě tak jako vlci. Jejich štěkot se často rozléhal pouští, jednou uviděl tři, jak se odplížili z cesty.

L áska k životu ( 17

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 17

23.09.20 12:30

Další noc, a z rána byl ještě klidnější, rozvázal řemínek na váčku z losí kůže. Vysypal z něho žlutavý proud hrubého zlatého písku a kousků zlata. Rozdělil zlato na dvě polovice, jednu uschoval zabalenou v kusu prostěradla pod nápadným balvanem, druhou půli uložil zpět do váčku. Použil pruhy z jediného prostěradla, které mu zbývalo a které potřeboval na ošetření nohou. Pušku měl stále při sobě, neboť ve skrýši u Deasy byly náboje.

Byl to mlhavý den a ozval se mu zase hlad, byl velice slabý, trpěl zvláštní závratí, jež ho někdy zbavovala jasného zraku. Často klopýtl a upadl, a jednou zrovna na hnízdo tetřívků. Byla tam čtyři mláďata den stará – malé skvrny tepajícího života, ne více než na jedno sousto – a on je pojídal dravě, strkaje si je živé do úst a drtě je jako vaječné skořápky mezi zuby. Matka tetřívků poskakovala kolem něho s divým křikem. Použil svou pušku jako hůl, odlétla z jeho dosahu. Házel po ní kameny a jedním jí zlomil křídlo. Pak unikla, táhnouc za sebou zlomené křídlo, i když ji pronásledoval.

Malá ptáčata jenom zostřila jeho chuť. Belhal se dále na poraněném kotníku, házel kameny a chvílemi chraptivě křičel, jindy se belhal úplně tiše, když upadl, smutně a trpělivě se zvedl, anebo si mnul oči rukou, když hrozila závrať.

Honba za tetřívkem ho zavedla přes močálovitou zem údolí, kde postřehl lidské stopy ve vlhkém mechu. Nebyly to jeho stopy, musely to být Billovy. Nemohl se však zastavit, neboť matka tetřívků prchala. Nejprve ji chytí, pak se vrátí a stopy vyšetří.

Unavil a vyčerpal matku tetřívků, jenže vyčerpal i sebe. Pták ležel těžce oddychující na straně. I on ležel na straně, asi tucet stop vzdálen, neschopen doplazit se k němu. A když se zotavil, zotavil se i pták, uniknuv z dosahu jeho hladové ruky, co se po něm natahovala. Honba znovu začala. Snesla se noc a pták zmizel docela. Klopýtl slabostí a upadl přímo na obličej, poranil si tvář, ranec pořád na zádech. Dlouho se ani nepohnul, pak se převalil na stranu, natáhl hodinky a ležel tak až do rána.

18 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 18

23.09.20 12:30

A zase nastal mlhavý den. Polovice jeho posledního prostěradla byla upotřebena na ovázání nohou. Billovu stopu už nenašel.

Bylo mu to jedno. Hlad ho příliš hnal – jen, jen chtěl vědět, jestli Bill také zabloudil. O polednách se tíha rance stávala příliš obtížnou.

Zase rozdělil zlato, tentokráte prostě vysypal polovici na zem. Odpoledne zahodil zbytek, takže mu zůstala jenom polovice prostěradla, plechovka a puška.

Počaly ho zlobit halucinace. Byl přesvědčený, že mu zbyl jeden náboj. Že byl v pušce a že ho přehlédl. Na druhé straně však věděl docela dobře, že puška je prázdná. Ale halucinace trvala dále.

Zápasil s ní po celé hodiny, pak otevřel pušku a našel prázdnotu.

A zklamání bylo tak hořké, jako by opravdu očekával, že tam najde náboj.

Trmácel se dál půl hodiny, když halucinace nastala znovu. A zase s ní zápasil a zase trvala dál, až pro své uspokojení otevřel znovu pušku, aby se přesvědčil. V některých chvílích jeho mysl bloudila kolem a on se belhal dál jako prostý stroj a podivné myšlenky mu probíhaly mozkem jako červi. Ale tyto výlety ze skutečnosti trvaly jen krátce, protože ho vždycky přivolaly k vědomí bodavé bolesti hladu. Z takového výletu mimo skutečnost jej pojednou náhle strhla zpět podívaná, nad níž by skoro omdlel. Potácel se jako opilý, bál se, aby neupadl. Stál před ním kůň. Kůň! Nemohl věřit svému zraku. Byla v něm mlha přerývaná jiskřičkami světla. Mnul si oči, aby zjasnil zrak, a neuviděl koně, ale velkého hnědého medvěda. Zvíře ho pozorovalo se zvědavostí, v níž bylo nepřátelství.

Muž zpola přitiskl pušku k rameni dřív, než si vše uvědomil.

Spustil ji a vytáhl svůj lovecký nůž z pochvy připevněné k boku.

Před ním bylo maso a život. Přejel palcem ostří nože. Byl ostrý. Ostrý byl i hrot. Vrhne se s ním proti medvědovi a zabije ho. Ale srdce počalo varovné buch, buch, buch. Pak následovalo divoké roztepání a chvění, tlak, jako by mu železná obruč svírala čelo, a závrať se vkrádala do mozku.

L áska k životu ( 19

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 19

23.09.20 12:30

Jeho zoufalá odvaha byla zapuzena obrovským strachem. Co kdyby na něho zvíře zaútočilo? Vzpřímil se co nejvíc, pevně svíraje nůž v ruce, a upřeně hleděl na medvěda. Ten neohrabaně pokročil několik kroků vpřed, postavil se na zadní nohy a podrážděně zavrčel. Kdyby se muž dal na útěk, hnal by se za ním, ale muž neutíkal.

I on vrčel divoce, děsně, se strachem, jenž je v úzkém spojení k životu a jenž tkví pevně kolem nejhlubších kořenů života.

Medvěd ustoupil poněkud stranou s hrozivým bručením, jsa sám překvapen tímto záhadným tvorem, vzpřímeným a nebojácným. Ale muž se nehý­bal.

Stál jako socha, až nebezpečí zmizelo, když podlehl záchvatu třesavky a klesl do mokrého mechu.

Sebral se a pokračoval v cestě, maje teď jiné obavy.

Nebyla to obava, že by měl zemřít z nedostatku potravy, ale že by zemřel násilím.

Byli tu vlci. Stále se rozléhalo jejich vytí po poušti a celý vzduch se zdál býti předivem hrozeb, jež pů­ so­ bily tak děsivě, až najednou shledal, že má ruce vztyčené do vzduchu, zahá­něje od sebe nebezpečí, jako by to byly stěny větrem se pohybujících stanových plachet.

20 ) Jack London

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 20

23.09.20 12:30

Tu a tam mu vlci v tlupách po dvou a třech přešli přes cestu. Ale vyhnuli se mu. Nebyli v dostatečném počtu a mimo to pronásledovali karibu.

Pozdě odpoledne narazil na roztroušené kosti, kde vlci zvíře uhonili. Zbytky byly ještě před půl hodinou mečícím a pobíhajícím mládětem. Pozoroval kosti ohlodané, růžové, upomínající na život buňky, jež v nich dosud neodumřela. Bylo možné, aby se v takovém stavu ocitl dříve, než skončí den? Takový je život, marná, prchavá věc! Byl to jen život, co bolel. Není bolesti ve smrti. Smrt značí zánik, klid. Proč by se tedy nespokojil se smrtí?

Ale neuvažoval takhle dlouho. Plazil se v mechu, maje kost v ústech a vysávaje zbytky života, jenž ji dosud zbarvoval slabě růžově.

Sladká příchuť masa, jemná a kouzelná, skoro jako vzpomínka, připravovala ho o rozum. Sevřel dásně na kosti a rozdrtil ji. Někdy povolila kost, jindy zub. Pak drtil kosti kamenem, roztloukal je a polykal. A přitom si ve chvatu rozbil i prsty, a přece našel okamžik, kdy pocítil překvapení nad tím, že se prsty příliš neporanily.

A pak nastaly hrozné dny sněhu a deště. Nevěděl, kdy odpočíval a kdy pokračoval v cestě. Šel v noci právě tak jako za dne. Odpočíval, kdekoli upadl, a plazil se dále, kdykoli zanikající život probleskl a doutnal méně tlumeně. Jako člověk už dávno nezápasil. Byl to život v něm, neochotný zemřít, jenž ho pudil dále. Netrpěl. Nervy byly otupeny, zatímco jeho mysl byla naplněna podivnými viděními a příjemnými sny.

A stále přežvykoval rozdrcené kosti mladého karibu, jehož chatrné zbytky sebral a nesl s sebou. Nepřekročil už žádné pahorky ani říčky, ale docela automaticky sledoval proud, co tekl širokým a nehlubokým údolím. Neviděl ani proud, ani údolí. Neviděl nic kromě vidění. Duše a tělo kráčely a plazily se vedle sebe, a přece od sebe odděleny, tak jemná byla nit, co je pojila.

Probudil se, maje opět smysly pohromadě, a ležel na balvanu.

Slunce jasně zářilo a hřálo. V dálce slyšel mečení mladých karibu.

L áska k životu ( 21

dobrodruzne_pribehy_TISK 23.9._VV.indd 21

23.09.20 12:30