0041146

001-003 Nemeli bychom.qxp_Sestava 1 01.03.21 12:36 Stránka 3

bychom

VI KEELANDOVÁ

Vi Keeland WE SHOULDN’T Copyright © 2019. WE SHOULDN’T by Vi Keeland Translation copyright © 2021, Anna Křivánková The moral rights of the author have been asserted.

All rights reserved

ISBN 978-80-249-4396-1

Říká se, že lásku a nenávist dělí tenká hranice… … ale stát po obou jejích stranách zároveň může být náramná zábava.

KAPITOLA JEDNA Bennett

„Co to, sakra, dělá?“ Naskočila zelená, ale já zůstal klusat na místě, aniž bych se pustil přes přechod. Naproti přes ulici se odehrávalo něco tak zábavného, že jsem to nechtěl překazit. Moje auto stálo před kanceláří a nad předním sklem se skláněla kudrnatá blondýna s výstavníma nohama – zjevně se jí nějak povedlo přiskřípnout si vlasy pod stěrač.

Jak? Tak to vážně netuším. Ale vypadala pořádně naštvaně a byl to tak komický pohled, že jsem se dál držel stranou, zvědavý, jak to dopadne.

V okolí Sanfranciského zálivu jako obvykle foukalo a náhlý poryv větru rozvál ženě zápasící s mým autem vlasy do všech stran. To ji zjevně naštvalo ještě víc. Rozmrzele škubla hlavou, ale chumáč omotaný kolem stěrače byl příliš velký a nepovolil.

Místo aby ho opatrně rozpletla, napřímila se a škubla za něj tentokrát oběma rukama.

Zabralo to. Vlasy se uvolnily. Bohužel však na nich zůstal viset můj stěrač. Zavrčela cosi, co zřejmě nebylo moc slušné, a naposledy a marně se pokusila rozmotat tu zacuchanou změť. Lidé, kteří na rozdíl ode mě přešli ulici, se k ní už blížili, a blondýna si najednou uvědomila, že by si jí někdo mohl všimnout.

Měl jsem mít vztek, že mi ta šílená ženská poškodila dva týdny staré audi, ale místo toho jsem se musel smát, když jsem 7

viděl, jak se napřed rozhlédla, a pak si strčila visící stěrač pod kabát. Uhladila si vlasy, utáhla pásek a jakoby nic se užuž měla k odchodu.

Myslel jsem, že to bude konec představení, ale pak jí zřejmě došlo, že se nezachovala správně. Aspoň jsem si to myslel.

Otočila se a vrátila k mému autu. Pak chvíli šátrala v kapse, něco z ní vytáhla a zastrčila to pod zbývající stěrač. Pak odběhla.

Jakmile se znovu rozsvítila zelená, přešel jsem ulici a doklusal k autu, celý zvědavý, co mi tady nechala za zprávu.

Zřejmě už byla chycená nějakou dobu a vzkaz napsala ještě předtím, než jsem ji uviděl, protože za tu dobu, co jsem ji pozoroval, pero nevytáhla.

Nadzvedl jsem zbývající stěrač, vytáhl papírek a otočil ho, načež jsem zjistil, že mi za ním rozhodně nenechala omluvu.

Ta blondýna mi sem strčila pokutu za parkování.

To tedy bylo ráno. Poškozené auto, v tělocvičně u kanceláře netekla teplá voda, a teď ještě jeden z výtahů nefungoval.

Ranní dav se ocitl napresovaný v jediném funkčním výtahu jako sardinky v plechovce. Podíval jsem se na hodinky. Kruci.

Moje schůzka s Jonasem měla začít před pěti minutami.

A jako na potvoru jsme museli stavět v každém patře.

Dveře se otevřely v sedmém podlaží, což bylo jedno patro pod tím mým. „S dovolením,“ řekla nějaká žena za mnou.

Uhnul jsem, aby mohli ostatní projít, a přitom mě zaujala žena míjející mě cestou ven. Moc hezky voněla, jako pláž a opalovací krém. Sledoval jsem, jak vystupuje. Zrovna když se dveře výtahu začínaly zavírat, ohlédla se a naše pohledy se na okamžik setkaly.

Usmály se na mě nádherné modré oči.

Taky jsem se začal usmívat… pak jsem se zarazil, zamrkal a pozorněji si prohlédl její tvář – a její vlasy –, v tu chvíli se dveře zavřely.

8

Ježkovy voči. Byla to ta ženská z dnešního rána.

Snažil jsem se přesvědčit ženu, která stála u ovládacího panelu na protější straně kabiny, aby stiskla tlačítko pro otevření dveří, ale než jí došlo, že na ni mluvím, výtah se znovu rozjel.

Skvělý. Prostě skvělý. Naprosto ve shodě se zbytkem tohohle zatraceného dne.

Do Jonasovy kanceláře jsem dorazil skoro s desetiminutovým zpožděním. „Omlouvám se. Mám ráno-blbec.“ „To nic. Dneska tu máme trošku zmatky kolem všech těch změn.“ Sedl jsem si naproti šéfovi na jednu z židlí pro návštěvy a zhluboka vydechl. „Jak tvůj tým zvládá všechno to dnešní dění?“ „Asi tak podle očekávání. Šlo by to mnohem líp, kdybych je mohl ujistit, že se nemusí bát o místo.“ „V tuto chvíli nikdo o práci nepřijde.“ „Bylo by skvělý, kdybys tu větu začal až od slova nikdo.“ Jonas se opřel v židli a povzdychl si. „Vím, že to není jednoduché. Ale tohle spojení firem se nám v konečném důsledku vyplatí. Wren je možná menší hráč než my, ale má moc pěkné klientské portfolio.“ Společnost, pro kterou jsem pracoval už od školy, byla před dvěma týdny sloučena s další reklamní agenturou. Od té doby byli všichni jako na trní, protože si nebyli jistí, jak akvizice firmy Wren Media ovlivní jejich pozici ve Foster Burnett.

Poslední dva týdny jsem polovinu dopolední trávil chlácholením svého týmu, přestože jsem sám neměl páru, jak bude budoucnost dvou velkých reklamních obrů po fúzi vypadat.

My jsme byli tou větší společností, což jsem svým lidem neustále připomínal. Dnes probíhala fyzická konsolidace v sanfranciské kanceláři, kde jsem pracoval. Na naše území vtrhli lidé s krabicemi a od nás se čekalo, že se na ně budeme usmívat a vítat je. Nebyla to žádná legrace – zvlášť když ani já 9

neměl své místo zdaleka jisté. Tahle společnost nepotřebovala dva kreativní ředitele a Wren měl vlastní marketingový tým, který se právě teď hrnul do našich prostor.

I když mě Jonas ujistil, že mám svoje místo ve společnosti jisté, ještě se nevyjádřil, jestli někdo z nás nebude převeden jinam. Dallaská pobočka byla větší a poslední dobou kolovaly zvěsti, že se bude přesouvat víc lidí.

Neměl jsem v úmyslu se kamkoliv stěhovat. „Tak mi něco řekni o té ženské, kterou mám rozdrtit. Už jsem se poptával. Jim Falcon dělal u Wrena několik let a říkal, že už měla stejně našlápnuto do důchodu. Nerad bych rozbrečel nějakou modrovlasou bábinku.“ Jonas nechápavě svraštil obočí. „Důchod? Annalise?“ „Jim mi říkal, že občas používá chodítko – nějaké problémy s koleny nebo co. Musel jsem s údržbou domluvit, aby rozšířili chodby mezi přepážkami zaměstnanců, aby prošla. Ale odmítám se cítit provinile jenom proto, že ženská, se kterou se chystám zamést, je starší a má nějaké zdravotní problémy.

Jestli na to dojde, klidně ji pošlu šupem zpátky do Texasu.“ „Bennette… Myslím si, že to Jim popletl. Annalise nepoužívá chodítko.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Děláš si srandu? To mi ani neříkej.

Protože jsem musel vypláznout láhev Johnnyho Walkera Blue Label, aby ten můj požadavek vyřídila údržba přednostně.“ Jonas zavrtěl hlavou. „Annalise není…“ V polovině věty se zarazil a podíval se přes moji hlavu ke dveřím. „Skvělé načasování. Tady ji máme. Pojďte dál, Annalise. Chci vám představit Bennetta Foxe.“ Otočil jsem se v židli, abych se podíval na novou konkurenci – na tu bábrli, kterou teď vyšachuju ze hry –, a málem jsem se svalil na zem. Prudce jsem otočil hlavu zpátky k Jonasovi. „Kdo je to?“ „Tohle je Annalise O’Neilová, tvůj protějšek od Wrena.

Jim Falcon si ji musel splést s někým jiným.“ 10

Znovu jsem se otočil k ženě, která ke mně přicházela.

Annalise O’Neilová nebyla žádná stařenka, jak jsem si představoval. To teda ani v nejmenším. Bylo jí nanejvýš ke třicítce.

A byla božská – neoddiskutovatelně božská. Výstavní, opálené nohy, křivky, pro které by chlap udělal cokoliv, a divoká hříva vlnitých plavých vlasů lemujících tvář, která by klidně mohla patřit modelce. Můj klacek nečekaně zareagoval – poslední měsíc, od chvíle, kdy přišla zpráva o fúzi, se jen bez zájmu povaloval a teď se najednou probral. Testosteron mě přiměl narovnat se v ramenou a zvednout bradu. Kdybych byl páv, roztáhl bych doširoka barevný chvost.

Moje konkurentka byla pořádná sexbomba.

Zavrtěl jsem hlavou a zasmál se. Jim Falcon se nespletl. Ten hajzlík mi to udělal schválně. Byl to takový chytrolín. Mělo mi to dojít. Určitě se mohl potrhat smíchy, když viděl, jak nechávám kluky z údržby rozmontovat a smontovat přepážky, aby udělali místo pro chodítko.

To je ale vůl. I když sranda to byla. Rozhodně mě teda dostal.

Ale to nebyl ten důvod, proč jsem se usmíval od ucha k uchu.

Ne. To tedy ne.

Začnou se dít zajímavé věci a nebude to vůbec souviset s tím, že se chystám vyřídit svojí konkurentku, která rozhodně není stařenka s chodítkem.

Moje konkurence – Annalise O’Neilová, krasavice, která přede mnou stála v šéfově kanceláři, ta ženská, se kterou jsem se měl utkat o místo… … byla zároveň tou ženskou z dnešního rána, která mi urvala stěrač a místo něj mi nechala tu pitomou pokutu za parkování, a tou usměvavou ženou z výtahu. „Vy jste Annalise?“ vstal jsem, pokývl hlavou a urovnal si přitom kravatu „Jsem Bennett Fox.“ „Ráda vás poznávám, Bennette.“ „Věřte mi, že potěšení je na mé straně.“

11

KAPITOLA DVA Annalise No jasně.

Byl to ten krasavec z výtahu. A to jsem si myslela, že to mezi námi zajiskřilo.

Bennett Fox se zazubil, jako kdyby už ho jmenovali mým šéfem, a podal mi ruku. „Vítejte do Foster Burnett.“ Ajaj. Nejenže vypadal božsky, ale také to o sobě věděl. „Myslím, že už pár týdnů jsme Foster, Burnett a Wren, že?“ zpestřila jsem úsměv připomínkou, že teď už je to naše firma, a přitom jsem náhle pocítila vděčnost k rodičům, kteří mě nutili nosit rovnátka téměř do šestnácti. „Samozřejmě.“ Moje nová Nemesis se usmála stejně zářivě.

Jeho rodiče zřejmě také dbali na zubní péči.

Navíc byl Bennett Fox vysoký. Jednou jsem četla článek, kde stálo, že průměrná výška amerického muže je sto sedmdesát pět centimetrů, a o něco míň než patnáct procent mužů měří více než sto osmdesát centimetrů. A přesto je podle žebříčku Fortune 500 přes šedesát osm procent ředitelů vyšších než sto osmdesát. Lidé si podvědomě spojují velikost s mocí i jinou než tou v podobě fyzické síly.

Andrew měl sto osmdesát pět. Tenhle chlápek na tom mohl být podobně.

Bennett mi přistrčil sousední židli. „Prosím, posaďte se.“ Vysoký a s uhlazenými způsoby. Už teď jsem ho nesnášela.

Během následující dvacetiminutové řeči – během níž se nás Jonas Stern snažil přesvědčit, že nesoupeříme o stejnou 12

pozici, ale ve skutečnosti jako vedoucí dláždíme cestu nové větší americké reklamní společnosti – jsem Bennetta Foxe po očku pozorovala.

Boty: jednoznačně drahé. Konzervativní oxfordky, ale moderně prošívané. Tipovala jsem Ferragamo. Taky má docela velkou nohu.

Oblek: temně modrý, šitý na míru pro vysoké a statné tělo.

Takový ten nenucený luxus, který napovídá, že má prachy, ale nepotřebuje to dávat okázale najevo.

Jednu nohu měl nedbale přehozenou přes koleno druhé, jako kdybychom se bavili o počasí, a právě jsme se nedozvídali, že naše dosavadní dřina dvanáct hodin šest dní v týdnu byla úplně zbytečná.

V jednu chvíli řekl Jonas něco, s čím jsme oba souhlasili, a tak jsme na sebe pohlédli a přikývli. Když už se taková příležitost naskytla, využila jsem toho a pořádně si prohlédla jeho hezkou tvář. Silná čelist, dokonale přímý smělý nos – rysy, jaké se předávají z generace na generaci a poskytují větší a užitečnější benefit než zděděné peníze. Ale jeho oči tomu všemu dávaly korunu: jejich temně pronikavá zeleň se příjemně vyjímala oproti jemně opálené pleti. A právě teď na mě ty oči upřeně hleděly.

Uhnula jsem pohledem a znovu se zaměřila na Jonase. „Takže co se stane na konci toho devadesátidenního období integrace? Budeme mít dva kreativní ředitele pro obchod na západním pobřeží?“ Jonas pohlédl z jednoho na druhého a povzdychl si. „Ne. Ale nikdo tady nepřijde o práci. Zrovna jsem to chtěl Bennettovi říct. Rob Gatts oznámil, že půjde během několika měsíců do důchodu. Takže se nám uvolní místo kreativního ředitele.“ Netušila jsem, co to znamená. Bennett však zřejmě ano. „Takže jeden z nás pojede do Dallasu, aby Roba vystřídal v jihozápadní oblasti?“ zeptal se.

Z Jonasova výrazu jsem vyrozuměla, že Bennett nebude z vyhlídky na cestu do Texasu šťastný. „Ano.“ 13

Všichni tři jsme tu myšlenku chvíli stravovali. Možnost, že budu přeložena do Texasu, mě ale přivedla zpět na správné myšlenky. „Kdo o tom rozhodne?“ zeptala jsem se. „Protože je zřejmé, že s Bennettem už nějakou dobu pracujete…“ Jonas zavrtěl hlavou a mávnutím ruky zamítl, co jsem naznačila. „Taková rozhodnutí – když při fúzi dojde ke sloučení dvou seniorských pozic – prozkoumá představenstvo a pak určí, kdo bude mít přednost.“ Bennett z toho byl stejně zmatený jako já. „Členové představenstva s námi běžně nepracují.“ „Ne, to ne. Takže vymysleli metodu, jak dojít k rozhodnutí.“ „Což je?“ „Rozhodnou to naši tři hlavní klienti. Oba vytvoříte vlastní kampaň, kterou jim odprezentujete. Klienti si vyberou tu, která se bude víc líbit.“ Bennett poprvé znejistěl. Jeho dokonalý klid a sebejistota utrpěly zásah a on se předklonil a prohrábl si dlouhými prsty vlasy. „To si snad děláš legraci. Pracuju tu víc než deset let a najednou musím udělat dojem na klienty, abych si zasloužil práci? Vydělal jsem téhle firmě na reklamě půl miliardy dolarů.“ „Mrzí mě to, Bennette, opravdu. Ale jedna z podmínek fúze s Wrenem byla, že zvážíme situaci těch Wrenových zaměstnanců, jejichž pozice by mohla z důvodu duplicity zaniknout. Málem jsme se nedohodli, protože paní Wrenová trvala na tom, že manželovu společnost neprodá jen proto, aby se nová organizace zbavila všech tvrdě pracujících Wrenových zaměstnanců.“ Musela jsem se usmát. Pan Wren se o své zaměstnance staral dokonce i po smrti. „Já tu výzvu přijímám.“ Podívala jsem se na Bennetta, který byl zjevně naštvaný. „Ať vyhraje ta lepší.“ Zamračil se. „Chcete říct ten lepší.“ 14

Seděli jsme ještě další hodinu, probírali naše současné klienty a debatovali, kteří z nich budou převedeni na někoho jiného, abychom se mohli soustředit na integraci svých týmů a na prezentace, které rozhodnou náš osud.

Když jsme se dostali k nabídce pro vinařství Bianchi, řekl Bennett: „To bude za dva dny. Na tuhle prezentaci jsem připravený.“ Věděla jsem, že k téhle nabídce budou mít prezentaci kromě mě ještě dva konkurenti. K sakru, byl to přece můj nápad, abychom šli do těch prezentací, a klienti si tak mohli zvolit tu nejlepší reklamu. Nevěděla jsem ale, že jedna z těch dalších firem byla Foster Burnett. A fúze samozřejmě všechno změnila. Nemohla jsem si dovolit, aby si nové vedení myslelo, že bych mohla ztratit už získaného klienta. „Nemyslím si, že je nutné, abychom prezentovali oba.

Bianchi spravuju jako klienta už roky. Dokonce právě díky mé vazbě na ně jsem to byla já, kdo navrhl…“ Ten blbec mi skočil do řeči: „Paní Bianchi se velmi zajímala o moje předběžné návrhy. Nepochybuji, že jeden z mých konceptů přijme.“ Bože, ten chlap je ale arogantní. „Vaše nápady jsou jistě skvělé. Ale chtěla jsem říct, že mám k tomu vinařstvím vztah a jsem si jistá, že budou pracovat exkluzivně se mnou, pokud to navrhnu, protože…“ Znovu mi skočil do řeči. „Pokud jste si tak jistá, tak proč nenecháte rozhodnutí na klientovi? Takhle mi přijde, že se spíš bojíte trochy konkurence, než že máte své vztahy jisté.“ Bennett se podíval na Jonase. „Klient by měl vidět oba návrhy.“ „Dobrá, dobrá,“ řekl Jonas. „Teď jsme jedna společnost.

Já sám bych byl za jednu prezentaci, když jde o stávajícího klienta, ale protože už máte oba prezentaci připravenou, nevidím nic špatného na tom, abyste předvedli obě. Pokud budete schopni obhájit naši firmu pod společnou značkou Foster, Burnett a Wren, můžeme nechat rozhodnutí na klientovi.“ 15

Přes Bennettovu tvář přeběhl protivný úsměv. „U mě dobrý. Já se nebojím trošky konkurence… na rozdíl od někoho.“ „Už nejsme konkurence. Možná vám to ještě nedoputovalo do hlavy.“ Povzdychla jsem si a tiše zamumlala: „Nejdřív by to muselo projít pořádnou vrstvou vlasového gelu.“ Bennett projel prsty svou bujnou kštici. „Všimla jste si mých skvělých vlasů, co?“ Obrátila jsem oči v sloup.

Jonas zavrtěl hlavou. „Tak dobře, vy dva. Chápu, že to nebude snadné. A mrzí mě, že vám tohle musím dělat.“ Otočil se k Bennettovi: „Pracujeme spolu už dlouho. Vím, že se tě to muselo dotknout, ale jsi profík a vím, že uděláš maximum, abys to zvládl.“ Pak se otočil na mně. „My dva jsme se sice teprve potkali, Annalise, ale i o vás jsem slyšel jen samou chválu.“ Pak Jonas požádal Bennetta, jestli by pro mě našel nějakou volnou kancelář, kde bych se zatím mohla usadit. Přesuny lidí z místa na místo ještě zjevně neskončily a moje stálá kancelář nebyla dosud připravená – pokud se dá za současné situace vůbec mluvit o stálé kanceláři. Zdržela jsem se, abych s Jonasem projednala některé své klienty, a skončili jsme až dlouho po poledni.

Potom mě doprovodil k Bennettově kanceláři. Firma Foster Burnett měla rozhodně hezčí kanceláře než ty, co jsme měli u Wrena. Ta Bennettova byla uhlazená a moderní, nemluvě o tom, že byla dvakrát větší, než bývala ta moje. Zrovna telefonoval, ale pokynul nám, abychom vešli. „Samozřejmě že můžu. Co třeba v pátek okolo třetí?“ Bennett mluvil do telefonu, ale díval se přitom na mě.

Zatímco jsme čekali, až domluví, začal Jonasovi zvonit mobil. Omluvil se a vyšel z kanceláře, aby mohl hovor vzít.

Vrátil se zrovna, když Bennett zavěsil. „Musím běžet nahoru na schůzi,“ vysvětlil Jonas. „Našel jsi něco pro Annalise?“ „Našel jsem pro ni úplně dokonalé místo.“ 16

Zaznamenala jsem v jeho odpovědi náznak sarkasmu, ale přece jenom jsem ho tak neznala a zdálo se, že Jonasovi na tom nic špatného nepřipadalo. „Výborně. Byl to dlouhý den a bylo toho dost na vás na oba.

Nezůstávejte tu dlouho do večera.“ „Díky, Jonasi,“ řekla jsem. „Příjemný večer.“ Sledovala jsem, jak odchází, a pak jsem obrátila svou pozornost zpátky k Bennettovi. Oba jsme zjevně čekali, až promluví ten druhý.

Nakonec jsem ticho přerušila já. „Tedy… celá tahle situace je trošku nepříjemná.“ Bennett vyšel zpoza stolu. „Jonas má pravdu. Byl to dlouhý den. Co kdybych vám ukázal, kam jsem vás posadil? Myslím, že pro dnešek můžeme skončit brzy.“ „To by bylo prima. Děkuju.“ Následovala jsem ho dlouhou chodbou až k zavřeným dveřím. Na dveřích visel štítek, ale jméno z něj bylo odstraněno.

Bennett k němu pokynul hlavou. „Než půjdu domů, zavolám dolů do nákupního, aby vám objednali nový štítek na dveře.“ No, to od něj bylo rozhodně hezké. Možná to mezi námi nebude zas tak moc skřípat. „Děkuju.“ Usmál se a otevřel dveře, pak poodstoupil, abych mohla vejít jako první. „To nic není. Tudy, prosím. Buďte tu jako doma.“ Vešla jsem právě ve chvíli, kdy Bennett rozsvítil.

Co to, sakra, je?

V místnosti byl skládací stůl a židle, ale rozhodně to nebyla žádná kancelář. Přinejlepším malý sklad – a ne zrovna jeden z těch pěkných, kde jsou na chromovaných policích uloženy kancelářské potřeby. Tohle byl sklad pro uklízečky, smrděl po čisticích prostředcích a staré špinavé vodě, nepochybně kvůli žlutému kbelíku a mokrému smetáku, co stály hned vedle mého provizorního stolu.

17

Otočila jsem se k Bennettovi. „To si myslíte, že budu pracovat tady? V něčem takovém?“ V očích mu zatančila pobavená jiskřička. „No, budete samozřejmě potřebovat ještě nějaký papír.“ Nechápavě jsem se zamračila. Dělá si srandu?

Sáhl do kapsy, došel ke skládacímu stolu a plácl přímo doprostřed desky jediný kousek papíru. Cestou ven se zastavil přímo přede mnou a mrkl. „Přeju vám hezký večer. Jdu si nechat spravit auto.“ Zabouchly za ním dveře a já stále ještě ohromeně stála uvnitř. Závan vzduchu, který Bennett zvířil bouchnutím dveří, nadzvedl papír ze stolu. Chvilku poletoval a pak mi přistál u nohou.

Nejdřív jsem na něj nechápavě zírala.

Pak jsem přimhouřila oči a zaostřila na něj, protože jsem si všimla, že je na něm něco napsáno.

Nechal mi tu nějaký vzkaz? Sehnula jsem se a zvedla papír, abych se podívala zblízka.

Co to, krucinál, je?

Ten papír, co mi tu Bennett nechal, nebyl žádný vzkaz – byla to pokuta za parkování.

A nejen tak ledajaká.

Moje pokuta za parkování.

Ta samá pitomá pokuta, kterou jsem ráno nechala za něčím stěračem.

18

KAPITOLA TŘI Annalise „Ani nevíš, jak moc se potřebuju napít.“ Odsunula jsem židli a rovnou se rozhlédla po obsluze. „A já už si myslela, že se tu se mnou scházíš kvůli mojí úžasný osobnosti, a ne kvůli jídlu zdarma, co každý týden dostaneš.“ Moje nejlepší kamarádka Madison měla tu nejlepší práci na světě – psala recenze na jídlo pro San Francisco Observer. Čtyři dny v týdnu chodila do různých restaurací na jídlo, ze kterého se nakonec stala recenze. Já se k ní každý čtvrtek připojila. V podstatě byla mojí poukázkou na jídlo zdarma. Často to býval jediný den, kdy jsem se dostala z kanceláře před devátou, a jediné pořádné jídlo za celý týden, protože jsem měla tendenci pracovat šedesát hodin týdně.

Ne, že by mi to nějak pomohlo.

Dorazil číšník a předložil nám vinný lístek. Madison ho odmávla. „Dáme si dva merloty… cokoliv nám doporučíte.“ Byla to její standardní odpověď a já věděla, že to byl první krok k ohodnocení restaurace. Ráda posuzovala, co jí obsluha přinese. Zeptá se jí číšník na její vkus, aby mohl správně zvolit? Nebo sáhne po co nejdražším pití z lístku, jen aby z ní vyždímal co největší spropitné? „Samozřejmě. Něco vám vyberu.“ „Vlastně,“ zvedla jsem prst. „Mohla bych tu objednávku změnit, prosím? Přineste jeden merlot a jednu vodku se sodou a s limetkou.“ 19

„Zajisté.“ Madison jen taktak počkala, až bude číšník z doslechu. „No ne. Vodka se sodou. Co se stalo? Andrew někoho má?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Hůř.“ Rozšířila oči. „Ještě hůř, než kdyby Andrew někoho měl?

Zase jsi bourala?“ No, to jsem možná trochu přehnala. Kdybych zjistila, že přítel, se kterým jsem už osm let, chodí s někým jiným, to by mě opravdu rozhodilo. Před třemi měsíci mi řekl, že potřebuje pauzu. Nebyla to ta správná dvě slova, která jsem od něj po valentýnské večeři očekávala. Ale snažila jsem se mít pochopení. Poslední rok zažil spoustu změn – jeho druhý román propadl, jeho šedesátiletému otci našli rakovinu jater a do tří týdnů po diagnóze zemřel, a matka se rozhodla znovu provdat už devět měsíců poté, co se stala vdovou.

Takže jsem souhlasila s dočasným odloučením, i když Andrew to bral spíš jako Ross než jako Rachel – mohli jsme chodit s jinými lidmi, pokud jsme o to stáli. Přísahal mi, že nikoho jiného nemá a že nemá v úmyslu pěstovat přechodné známosti. Zároveň měl pocit, že pokud nebudeme smět chodit s nikým jiným, budeme k sobě dál připoutaní, a to mu neposkytne svobodu, jakou potřeboval.

A pokud jde o moje řízení… Hned první měsíc, co jsem dostala řidičák, jsem měla ošklivou nehodu, kvůli které jsem za volantem nervózní a řízení nesnáším. Nikdy jsem to nepřekonala. Zrovna minulý rok jsem zažila malý ťukes na parkovišti, a strach, který se už v té době trochu usadil, znovu povystrčil svoje ohavné růžky. Kdybych tak brzy poté zažila další nehodu, už bych to asi neustála. „Možná to není až takhle hrozné,“ připustila jsem, „ale rozhodně to má nakročeno.“ „Co se stalo? První den v nové kanceláři se nevyvedl? A já si myslela, že uslyším o všech pěkných chlapech, které jsi v nové práci potkala.“ 20

Madison moc nechápala, proč se Andrew rozhodl pro pauzu, a povzbuzovala mě, abych zase začala randit a pustila ho z hlavy. Číšník se vrátil s naším pitím a Madison mu řekla, že ještě nejsme připravené si objednat. Požádala ho, aby nám dal deset minut.

Napila jsem se vodky. Cestou dolů pořádně pálila. „Vlastně tam byl jeden pěknej chlap.“ Položila si lokty na stůl a podepřela si rukama hlavu. „Podrobnosti. Chci slyšet podrobnosti. Ta historka o tvým mizerným dnu může počkat.“ No… je vysoký, jeho tělo by mu sochař záviděl a plný sebevědomí.“ „Jak voní?“ „Nevím. Nedostala jsem se tak blízko, abych ho mohla očuchávat.“ Sundala jsem z okraje sklenice kolečko limetky a vymáčkla jej do pití. „No, to vlastně není pravda. Dostala.

Jenže když byl takhle blízko, byli jsme v kamrlíku pro uklízečky, a tam jsem cítila jenom čisticí prostředky a špinavou vodu.“ Znovu jsme se napila.

Madison zasvítily oči. „To snad ne! Vy dva… hned první den v práci jste skončili v kamrlíku pro uklízečky?“ „Skončili. Jenže to není tak, jak myslíš.“ „Začni od začátku.“ Ušklíbla jsem se. „Tak jo.“ Bylo mi jasné, že si myslí, že tahle historka bude mít jiný konec. „Měla jsem kufr přecpaný krabicemi s šanony a krámy, co jsem na poslední chvíli posbírala ve staré kanceláři, a potřebovala jsem je přenést do nové. Snažila jsem se najít místo na zaparkování, ale široko daleko nic… takže jsem zaparkovala načerno a několikrát se prošla do kanceláře s věcmi.

Když jsem se naposled vracela k autu, na předním skle jsem měla lístek.“ „To je na prd.“ 21

„To mi povídej. Dneska je to skoro za dvě stě dolarů.“ „To je blbej začátek dne,“ uznala. „Ale mohlo to být i horší, když uvážím, jak jsi na tom s auty.“ Musela jsem se zasmát. „No jo, ale bylo hůř. Tohle byla ještě ta lepší část dne.“ „Co se stalo pak?“ „Dopravačka byla několik aut ode mě a pořád ještě rozdávala pokuty. Řekla jsem si, že když už ji mám, tak můžu klidně dovyložit ten zbytek věcí. Odnesla jsem poslední krabice, a když jsem se vrátila zpátky, všechna auta měla stejně jako já lístek. Kromě jednoho. Toho, co bylo zaparkované hned přede mnou.“ „Takže přijelo, až když policajtka odešla, a tím se vyhnulo pokutě?“ „Ne. Jsem si jistá, že tam bylo přede mnou. Jenom ho vynechala. Vím to, protože šlo o stejný typ a model audi, jako mám já, ale novější. Když jsem ho míjela poprvé, nakoukla jsem dovnitř, abych se podívala, jestli v nové verzi nějak změnili interiér. Všimla jsem si, že na přední sedačce leží řidičské rukavice s logem Porsche. Takže jsem věděla, že je to stejné auto, který tam stálo už nejmíň hodinu předtím, protože ty rukavice tam pořád byly.“ Madison se napila vína a zašklebila se. „Nechutná ti to?“ „Ne, je dobrý. Ale ty řidičský rukavice? Ty nosí jenom závodníci, nebo namyšlení parchanti.“ Než jsem se napila, naznačila jsem jejím směrem přiťuknutí. „Přesně! Přesně to jsem si myslela, když jsem je viděla. Takže jsem tu pokutu předala tomu namyšlenýmu parchantovi. Moje auto je stejný typ, model i barva. Proč já musím solit dvě stě dolarů, když pan Rukavička Porsche vyvázne bez pokuty?

Na tom pokutovém lístku není jméno řidiče, jenom typ model a identifikační číslo auta, a pak espézetka, jenže ta byla skoro nečitelná. Tak jsem si řekla, že on svoje identifikační číslo určitě nezná, a patrně to zaplatí – koneckonců parkoval načerno.“ 22

Moje nejlepší kamarádka se usmála od ucha k uchu. „Jsi moje hrdinka.“ „Než mě začneš vychvalovat, radši si to nech dovyprávět.“ Úsměv jí povadl. „Přistihl tě?“ „Neřekla bych. Ale stala se mi taková věc. Když jsem se nahnula a zvedla stěrač, abych pod něj zastrčila lístek, nějak se mi tam chytily vlasy a zamotaly se.“ Madison se zatvářila nechápavě. „Za stěrač?“ „Já vím. Je to divný. Jenže dneska tak foukalo, a když jsem se je snažila vymotat, bylo to ještě horší. Znáš ty moje hloupý hustý vlasy. Mohla bych v nich ztratit hřeben a nikdo by si toho několik dní ani nevšiml. Ty kudrliny si žijou vlastním životem.“ „Jak ses z toho dostala?“ „Škubala jsem, dokud se neuvolnily. Akorát že když jsem je konečně odtrhla od auta, stěrač byl připevněný k mým vlasům, a ne k tomu audi, kam původně patřil.“ Madison prudce zvedla ruku k ústům a rozchechtala se. „Ach můj bože.“ „Jo.“ „Nechala jsi tam majiteli nějakou zprávu?“ Pořádně jsem si lokla svého drinku, který mi po každém doušku chutnal o něco líp. „Počítá se pokuta jako zpráva?“ „No… ale přece jenom je tu něco pozitivního, ne?“ „Vážně? Pověz mi co, protože po dnešním dni nemůžu na nic pozitivního přijít.“ „Máte přece ve firmě poloboha. To je dobrý. Jak dlouho už jsi s nikým nerandila – osm let?“ „Věř mi, že tenhle polobůh mě na rande nepozve.“ „Ženatý?“ „Hůř.“ „Gay?“ Zasmála jsem se. „Ne. Je to majitel toho audi, který jsem zdemolovala, a pak ho podarovala vlastním parkovacím lístkem. Zřejmě mě u toho viděl.“ 23

„Do háje.“ „Přesně. Do háje. Jo a v práci se s ním budu vídat denně.“ „Ale sakra. Co dělá?“ „Je to regionální kreativní ředitel společnosti, se kterou jsme se sloučili.“ „Tak moment. Není tohle náhodou tvoje pozice?“ „Jo. A je tam místo jen pro jednoho z nás.“ Kolem nás prošel číšník, který ani nepatřil k našemu stolu.

Madison se po něm natáhla a zastavila ho. „Potřebujeme další vodku se sodou a skleničku merlotu. Okamžitě.“ Příští ráno jsem se cestou do práce na chvíli zastavila. Sice se mi vůbec nelíbilo, co se s mojí pozicí děje, ale bylo zřejmé, že budu muset s Bennettem pracovat ještě dalších pár měsíců.

A… přiznejme si to, nebyla jsem v právu. Poškodila jsem mu auto a místo omluvy mu nechala parkovací lístek. Kdyby tohle někdo udělal mně… No, rozhodně bych asi nebyla celý den tak zdvořilá jako on. Počkal si, až budeme spolu sami a teprve pak na mě můj prohřešek vytáhl. Klidně to mohl použít před mým novým šéfem, aby mě ztrapnil.

Když jsem dorazila, jeho auto zase parkovalo načerno na stejném místě jako včera. Včera večer, když jsem si to všechno přehrávala v hlavě, jsem usoudila, že ho policistka náhodou přeskočila, protože asi ztratila přehled, a jeho auto vypadalo na první pohled stejně jako moje. Ale pokud to tak bylo a jemu to už jednou prošlo, proč tu dneska zaparkoval znovu a riskoval další pokutu?

Na to bylo několik logických odpovědí. Zaprvé byl bohatý a nafoukaný. Zadruhé byl to blbec. Zatřetí věděl, že pokutu nedostane.

Jeho kancelář byla zavřená, ale dole pode dveřmi bylo vidět, že je rozsvíceno. Zvedla jsem ruku, abych zaklepala, ale pak jsem zaváhala. Bylo by to snazší, kdyby nevypadal tak zatraceně pěkně.

Pochlap se, Annalise.

24