0041142

Marek Å indelka

CHYBA

Odeon

chyba_sazba_zdroj.indd 5

05.11.2019 16:08

Prolog

Otevřel oči. Za těžkým závěsem hučel déšť. Ještě nezačalo svítat. V pokoji páchne omítka, škrob z prostěradla a ztvrdlá kostka levného mýdla v koupelně. Pásy tapet na zdech se odlepují vlhkem. Stropem prosakuje voda.

Kape na deku, kterou je přikrytý. Zalévá uschlý květ, co tu vykvetl v předchozím období dešťů. Vykvetl ze shnilé omítky. Veliká vápenná orchidej saje vodu a těžkne, okvětní plátky v barvě mokré křídy se odlepují a pohybem, jakým se otevírá dlaň dítěte v těle matky, se rozvinují do obrovského květu. Leží a čeká, kdy se mu tváře dotkne první okvětní list.

Nekonečno lijáku v ranním nebi nad špinavými ulicemi cizího města. Zamáčkl elektronické pískání na nočním stolku. V ruce teď drží čtyři digitální číslice uvnitř plastu.

Ještě je čas. Posunul zvonění o pět minut a znovu zavřel oči. Celé mu to připomnělo, jak kdysi cestoval podél Baltského moře. Místa mimo sezónu. Opuštěná letoviska.

Přespával v prázdných hotelech a ubytovnách. Ve skříních chrastila ramínka a všechno vonělo dřevotřískou a levným mýdlem. To je místo, kde chci jednou žít, pomyslel si.

Balt.

Budík znovu zazvonil. Podíval se do tmy pokoje.

Za oknem parapet a déšť.

7

chyba_sazba_zdroj.indd 7

05.11.2019 16:08

Všechny ty cesty splývaly v jedinou. Všechny jazyky, odstíny kůže, podnebné pásy, všechny květiny a jejich vůně.

Kolik let už trvá ten sen? Dorazil v noci. Nekonečný let s mezipřistáním na jakýchsi kontinentech. Měl dvacet pět dní na cestu pralesem. Nejdůležitější je sehnat dobrého průvodce. Aby se vyhnul lidem, cestoval v dešti. Průtrže začínaly každý den v pět odpoledne a pokračovaly celou noc až do rozednění.

Byl zmatený a vyčerpaný z časového posunu. Trvalo mu pokaždé nejmíň tři dny, než si zvykl. Krví mu pluly všechny ty zlé chemikálie, v tkáních mrtvá ložiska žluté zimnice, žloutenky, záškrtu, vztekliny, tyfu. Horečka z antimalarických tablet začala už týden před odletem.

Profylaxi vždy těžce snášel. Vedlejší účinky byly snad ještě horší než malárie samotná. Z Lariamu už po pár dnech začínal halucinovat. Ze spaní jej budily děsivé noční můry.

Vracely se mu sny o smrti. Trpěl hroznými bolestmi břicha. Často se probouzel vyčerpanější, než usínal.

Postavil se do studené kaluže na podlaze. Mokro prosakovalo až ke kostem. Rozhrnul závěs. Nebe chytalo světlejší odstín. Stěna lijáku hučela jako splav. Kromě kříže na stěně, nočního stolku, postele a jedné židle byl pokoj úplně prázdný.

Vklouzl do nohavic a rukávů. Nazul pevné kožené boty.

Oblékl pogumovanou bundu z vesmírných prodyšných materiálů. Cvičně si nasadil batoh, párkrát poskočil a prošel se tam a zpátky po pokoji. Batoh sundal, otevřel, vytáhl malou plynovou bombu, přeskupil několik věcí a vrátil ji zpět. Utáhl popruhy a přezky.

Květiny jsou nejkomplikovanější způsob krásy orchideje vyrůstají ze shnilého dřeva

8

chyba_sazba_zdroj.indd 8

05.11.2019 16:08

jako malé exploze orchideje jsou slabiny džungle voní jako žádné jiné květy voní jako jazyk v ústech mladých dívek říká se že chlapci z vesnic je tajně milují na nahých zádech se rozbíjí déšť déšť je obaluje a skrývá na zakázaných místech lesa víčka se jim chvějí horkým dechem hledají cestu v okvětních plátcích a opilí všemi milostnými pyly znásilňují jejich květy Lepkavé řasy masožravých rosnatek cudně přikrývají slepé oči rostliny usínají s muškou pod víčkem tiše sní své hladové sny a hlídají tajemství těch chlapců Cesta vede po hladině řeky les vypadá jako biologické písmo které nelze přečíst prastará kaligrafie tropů prastará abeceda rozkladu a znovuzrození V polosnu mezi mohutným nádechem a výdechem džungle nepozorovaně vklouzli dovnitř Rozednívá se v teplé mlze přebrodili potok oblečení jim ztěžklo

9

chyba_sazba_zdroj.indd 9

05.11.2019 16:08

sleduje záda svého průvodce kluk s kostmi pod hnědou kůží občas se ohlédne svýma zvířecíma očima houpe se v chůzi jako by plul sklání se pod šlahouny sahajícími do prostoru pěšiny dlouhým nožem otevírá deštný les

10

chyba_sazba_zdroj.indd 10

05.11.2019 16:08

1

Kryštofův život začínal u nejstarší vzpomínky, kterou si byl schopen vybavit. Byl večer po dešti. Konec léta. Rychlost.

Krajina nedaleko polských hranic. Kupé vonělo železem, koženkou a linoleem na podlaze. Stál na opěradle sedačky a zalykal se proudem vzduchu valícím se podél vlaku.

S mrazením v zádech cítil, jak se mu ten vítr proplétá mezi vlasy. Slunce zapadlo za smrkové lesy na kopcích a po kraji se rozběhl chlad. Vůně řeky. Pak dlouho pole.

Letící, zvlněná země venku. Vítr v puse. Zvuky kovu. Zip šusťákové bundy cvaká zvenčí do skla. „Nevykláněj se tolik,“ napomenula ho matka v modrém přítmí kupé.

Vlasy ho v tom rychlém vzduchu sekají do tváře. Směje se a křičí ven, opilý rytmem železných kol. Krajina kolem se vine jako filmový pás. Jednotlivá okénka oddělená dřevěnými sloupy elektrického vedení. Rytmus. Tep. Pulz polí. Rytmus hlíny a keřů. Rytmus železničních budov.

Sbíhající se kovové linky. Dvě lesklá vlákna položená v krajině. Dvě vlákna vedoucí do nekonečna.

Klouže rukou po nebi. Dlaní tvaruje vítr, tvoří mu skuliny a průduchy mezi prsty. Jako by sahal na něco skutečného, na něco živého.

Oči kmitají ze strany na stranu, míjející věci ho chytají za panenky. U spuštěných závor zvoní klekání. Do vesnic ztichlých večerem stoupá z potoků a podmáčených luk

11

chyba_sazba_zdroj.indd 11

05.11.2019 16:08

chlad. Na malých venkovských nádražích je cítit olej, cigaretový kouř a zmoklé, rozpraskané panely peronu, kterými prorůstá tráva a nízký plevel. Občas kolem zpomaleně projedou oči neznámého člověka na nástupišti, na chvíli se jejich pohledy propojí tunelem v barvě lidského bělma.

V poli se mihne betonová skruž zarostlá křovím, za okamžik se přiblíží jez. Jedou podél ramena řeky. Stromy a chatky na břehu se opakují na hladině. Na jedné ze zahrad doutná ohýnek z listí a trávy. Rybář v loďce otočí hlavu za zvukem vlaku, který se prohnal údolím, na chvilku spustí oči z jemných kroužků odbíhajících od vlasce nehybně trčícího z řeky, od vlákna, které ho spojuje se světem pod vodou.

Podoba toho večera se všemi vůněmi a světlem se navždy zasekla někde hluboko v Kryštofově hlavě. Pokaždé, když si ji později vybavil, přepadla ho podivná úzkost, pachuť stesku a pocit, že nenávratně ztratil cosi důležitého. Život začíná až s první vzpomínkou. Vůní betonu po dešti a sykotem kolejí.

Vlak zpomalil. Na tomhle místě vždycky zpomaluje.

Skřípění brzd, olejem napité dřevo pražců. Nakonec už jeli skoro krokem. A pak to přišlo. Vjeli do lesa. Do podivného lesa. Zatajil se mu dech. Dokonce i matka se postavila, aby na ty zvláštní stromy lépe viděla. Kryštof ucítil, jak mu, aniž si to uvědomovala, pevně sevřela ruku. V okolních vagonech rachotila stahovaná okna, jak zvědavým lidem nestačil pohled skrz mastné a poškrábané sklo.

Kolem nich se míhaly mohutné kmeny a bílé, rozvětvené koruny těch neznámých rostlin. Žilnaté větve měly sytě zelenou, občas fialově žíhanou barvu, vyrůstaly z tlustého stonku, pravidelně se rozdělovaly a na vrcholcích nesly obrovská květenství. Do kupé pronikal silný pach.

Dusný jako ve chlévě. Podivně slaný.

12

chyba_sazba_zdroj.indd 12

05.11.2019 16:08

„Na tohle nikdy nešahej, to je bolševník,“ slyšel matku, ale vnímal ji jen napůl. Ten obludný plevel ho omámil.

Nedokázal od něj odtrhnout zrak. „Kryštofe, nikdy, posloucháš mě, nikdy si s těma květinama nebudeš hrát, rozumíš?“ Kýval hlavou, ale význam slov mu unikal. Z toho zápachu se mu dělalo zle. „Jsou hrozně jedovaté,“ pokračovala matka. „Nikdy na ty květiny nešahej!“ Kryštofovi po zádech přeběhl mráz. Náhle měl pocit, že už to všechno jednou zažil. Že už tady kdysi dávno byl. Ta úzkost odněkud prosákla časem. Hleděl z okna a připadalo mu, že to je sen. A že ten sen se mu zdál už tisíckrát. A ještě tisíckrát se mu zdát bude.

∙ Kryštof otevřel oči. Nad městem svítalo. Z nevyspání viděl všechno ostře: zářící střechy, parapety a okapy celé opsané zlatou linkou. Hluboko v ulicích stále leží namodralý stín noci. Tam dole se drží chlad. Ale do dvou hodin všechno zbělá, srpnové slunce vypálí morek z kostí města a začne další z těch nekonečných žhavých dnů.

Seděl na terase nočního klubu Mono nad střechami Prahy. Chvíli měl pocit, že usnul. Po probdělé noci je všechno až příliš konkrétní, příliš skutečné, všechno na jediný krok od migrény. V hlavě zvolna začíná znít ten známý malinký zvuk. Zvuk, který je opravdu MALÝ.

Chvění mimo škálu slyšitelnosti, skřípot kostní dřeně z otevřených zlomenin, nehty jedoucí po školní tabuli, kusy skloviny odletující od zubní vrtačky.

13

chyba_sazba_zdroj.indd 13

05.11.2019 16:08

Ještě kafe? Ruka servírky cinkla o stůl. Dva kovové náramky na zápěstí. Široké kruhy z kovu potažené červeným emailem. Zamrkal, nesmí spát! Seděl tady v baru Mono a čekal na svého člověka. Čekal čtyři hodiny, ale nikdo nepřicházel. Spojení zůstávalo mrtvé. Žádné nové instrukce. Nechali ho samotného? Polkl.

Pil jedno kafe za druhým a psal dopis. Ležel před ním na stole. Zastyděl se, protože tentokrát jej před servírkou nestačil ukrýt. Nepsal rukou od dětství. Ale neměl jinou možnost. Tam, kam se chystal dopis odeslat, nebylo možné telefonovat ani doručit žádnou elektronickou poštu. Sledoval ta neobratná písmena: Nino, nadepsal, chtěl napsat Milovaná Nino nebo aspoň Milá Nino, ale všechno mu přišlo špatně. Začal tedy prostě: Nino. Nino, dostal jsem práci. Poslední práci, pak s tím vším končím…

Znovu a znovu četl ty dvě hloupé věty. Pozorně prohlížel vlastní písmena: připadala mu nesmírně směšná. Srovnal listy papíru, nadvakrát je přehnul a schoval do náprsní kapsy košile.

Slunce začalo odebírat celé bloky stínu v ulicích pod terasou. Je čas jít. V klubu o svítání nikdo nevěděl, nikdo o něj nestál. Okna zůstávala zatemněná, hudba duněla z reproduktorů, na pódiu stál raper a do mikrofonu ochraptěle recitoval jakési temné schizofrenní verše.

Kryštof zabouchl dveře, odložil sluneční brýle na okraj umyvadla a opláchl si obličej ledovou vodou. Stál před zrcadlem a sledoval, jak se kapky na jeho tváři sbíhají podél kořene nosu, hledají cestu kolem rtů až k bradě a odtud kapou dolů na bílou keramiku. Žiju v tvojí krvi, tvou ruku svírám v pěst, jsem maskér tvojí mimiky, jsem architekt tvejch gest, duní ve zdech raperův hlas a hluboké basy rezonují v žebrech celé budovy. Kryštof si otřel tvář,

14

chyba_sazba_zdroj.indd 14

05.11.2019 16:08

a když znovu zaostřil do zrcadla, už byli vevnitř. Dveře v tom hluku neslyšel. „Čekáte tu zbytečně,“ řekl ten vysoký. Černé vlasy na ramena, upnuté kalhoty, upnuté sako, košile, kravata, kožené boty, na krku šlahoun jakéhosi starého tetování, z kterého roky odsály většinu inkoustu.

Druhý byl spíš podsaditý, sako, sněhobílá košile, kravata, prošedivělé vlasy, šedomodré oči, široký přeražený nos. Jak nějaká pradávná hvězda z černobílých filmů, na které už nikdo nekouká. Klouby na rukou mozolnaté, asi do něčeho často mlátí, napadlo Kryštofa bezděčně, něco ze sebe potřebuje vybít. A podle dosud stále neznatelných žilek, prorůstajících jeho zničený nos, taky docela pije – ale asi to zatím má pod kontrolou. Když bude chtít, přestane. Nic z toho nebylo zrovna dobré znamení.

Kryštof si nasadil sluneční brýle, a jako by je přeslechl, vyrazil rovnou ke dveřím. Ale okamžitě mu na ramenou z každé strany přistála ruka – jedna s těmi protivnými mozoly, druhá s hubenými prsty a stříbrným prstenem provedeným jako had požírající vlastní ocas. „Co chcete?“ zkusil se Kryštof vysmeknout. Ale nemělo to smysl. „Čekáte tu zbytečně, pane Warjaku,“ zopakoval ten s mikádem. Druhý mezitím Kryštofa obratně šacoval, pak jen zavrtěl hlavou a odstoupil tak, aby měl dobrý manévrovací prostor kolem dveří. Vysoký s mikádem vylovil z kapsy saka černou krabičku, vytáhl z ní malinký polštářek a zasunul jej mezi dáseň a horní ret. „Nikotin?“ nabídl Kryštofovi. Když viděl, že ten nereaguje, jen pokrčil rameny. Kryštof klouzal pohledem z jednoho na druhého, odhadoval vzdálenost ke dveřím. „Nikolaj Chalkin,“ řekl ten s přeraženým nosem. „Co vám to říká?“

15

chyba_sazba_zdroj.indd 15

05.11.2019 16:08

V Kryštofovi hrklo, ale byl si jistý, že navenek nedal nic znát. „Marián Rotko,“ pokračoval ten s mikádem a opřel se zády o vykachlíkovanou zeď. Dveře na záchod se po­ otevřely, ten s přeraženým nosem se oním směrem jenom ohlédl a hubený kluk v kšiltovce a tílku, který držel kliku, zas poslušně vycouval. Diktuju ti dlouhej seznam adres, čísel, jmen, za bubínkem kladivo, kovadlina, třmen, bylo slyšet raperův hlas, než se dveře zabouchly a zbytek sloky zanikl v betonu. Zrcadlo za Kryštofovými zády vibrovalo hudbou, která se nesla konstrukcemi klubu. „Neznám,“ pokrčil Kryštof rameny. Ten s mikádem jazykem přesunul nikotinový polštářek pod rtem. Kryštof vyrazil, byl si jistý, že to stihne. Už sahal po klice. Když znovu zaostřil, viděl kříž – spáru mezi dlaždicemi. Tváří narazil do zdi, brýle mu visely z jednoho ucha. Musel zařvat, ruku měl zkroucenou za zády, ten s přeraženým nosem ho držel za zápěstí a rval mu ho nahoru, Kryštofovi se z té bolesti udělalo zle, musel se postavit na špičky. Stál tam a skrz skousnuté zuby trhaně dýchal. Viděl, jak se dech usazuje na dlaždicích. „Vy si asi pořád neuvědomujete, o co tady jde, pane Warjaku,“ řekl ten s mikádem, vytáhl telefon, prolistoval několik fotografií, a když našel, co hledal, podržel displej Kryštofovi před očima. Ten instinktivně uhnul pohledem. „Co to je za svinstvo?“ syknul. „Nikolaj Chalkin,“ potáhl chlap nosem a pokynul druhému, aby Kryštofa pustil.

Kryštof se svezl podél stěny, předklonil se, oddechoval a se zkřiveným obličejem si rozhýbával paži. „Co jste zač?“ hlesl Kryštof s pohledem upřeným do země. „Co jste mu to provedli?“

16

chyba_sazba_zdroj.indd 16

05.11.2019 16:08

Muži se po sobě ohlédli, ten s přeraženým nosem se ušklíbl. „Tohle není naše práce, pane Warjaku,“ řekl ten s mikádem a vyplivl do koše polštářek s tabákem.

Kryštof přešel zpátky k umyvadlu – zrcadlo se chvělo jako membrána reproduktoru. Nedůvěřivě si oba muže prohlížel. „Tak co chcete?“ Před očima pořád viděl to tělo. Špatná strana kůže. Lesklé povrchy čehosi oblého uvnitř.

Chlap s mikádem sáhnul do vnitřní kapsy saka. Druhý se po něm ohlédl a následoval ho. „Potřebujeme, abyste nám vysvětlil pár věcí,“ řekl ten s mikádem a otevřel legitimaci – Josef Kabala, kriminální policie. „Tak jdeme,“ promluvil stručně ten s přeraženým nosem, podle průkazu Karel Rosa. Otevřel dveře a do místnosti vpadl kvádr hudby. Kryštof sevřel rty a v doprovodu mužů vyrazil.

∙ Z deníku Josefa Kabaly: První tělo nalezeno v penzionu Marylin Monroe poblíž dálničního výjezdu na severním okraji Vídně 20. srpna, 9:45. Věk zhruba třicet. Násilná smrt v důsledku vykrvácení z hluboké řezné rány v oblasti břicha. Na rukou drobnější poranění typická pro sebeobranné reflexy.

Totožnost: podle databáze Interpolu jde s největší pravděpodobností o Nikolaje Alexejeviče Chalkina (narozen Minsk, Bělorusko, v Rusku trestaný za ublížení na zdraví, na Ukrajině za obchod s drogami).

17

chyba_sazba_zdroj.indd 17

05.11.2019 16:08

Tělo nalezeno připoutané k posteli. Podle prachu a škrábanců na podlaze ji někdo přisunul přímo k oknu. V ústech roubík. Identifikace obtížná vzhledem k chemickým popáleninám kůže. Oběť jen ve spodním prádle, pokožka masivně zarudlá, žlutavé puchýře, rysy tváře silně deformované. Pitevní nález potvrdil, že popáleniny způsobily specifické toxiny ze skupiny furanokumarinů.

Z expertizy: „Nalezeny stopy angulárních (angelicin, sphondin, isobergapten) i lineárních furanokumarinů (bergapten, xanthatoxin, imperatorin, psoralen). V takto velkém množství a poměru se kumariny nacházejí především v druzích čeledi Apiaceae. Největší produkci těchto sloučenin vykazuje Heracleum mantegazzianum.“ Z Chalkinovy vraždy je podezřelý Simon Baumgarten, v současnosti držený ve vyšetřovací vazbě. Byl zatčen na základě výpovědi noční recepční penzionu Marylin Monroe, záznamů z kamerových systémů a celkem osmi biologických stop (vlasy, daktyloskopie, nedopalky cigaret). Žádní další podezřelí.

Totožnost: Baumgarten je šestapadesátiletý vídeňský bezdomovec. Poslední stálé zaměstnání před více než patnácti lety, těžká závislost na alkoholu. Popírá jakoukoliv vinu. Motiv nejasný.

∙ Dovedli ho k autu. Než ušli těch dvě stě metrů, měl Kryštof košili nasáklou potem. Bylo půl deváté ráno, třicet dva stupňů Celsia, metropole vypadala prázdná. Povodeň opadla, v nejhůře zasažených oblastech začaly odklízecí práce a přišla nelidská vedra. Zaplavené ulice smrděly

18

chyba_sazba_zdroj.indd 18

05.11.2019 16:08

hnilobou a vysychajícím nánosem. Bylo toho plné město.

Po větru se nesl zápach uhynulých říčních ramen, která zůstala odříznutá v některých čtvrtích.

Povodně za poslední roky přicházely v pravidelných vlnách. Nábřeží skoro přestalo být obyvatelné, ale město jinak vždy rychle vyladilo svůj bílý šum do původních kmitočtů. Strhlo se několik domů, vyspravily se komunikace a vyplatilo několik nelidských pojistek. Obchod a život pokračoval.

Ale poslední záplavy byly výjimečné. Poté, co se protrhla kaskáda přehrad proti toku řeky a voda zničila metro a zdevastovala velkou část historického centra, město postihla odúmrť. Nekróza srdce. Po vlně zahraniční solidarity přišla vlna povodňového turismu a konečně vlna naprosté apatie.

Armáda odklízela bahno kdesi v hlubinách nefunkčních čtvrtí a systematicky odstřelovala poslední poraněná, zmatená a vyděšená zvířata, která ještě přežívala v temných koutech zdemolované zoo. Příběh utopených sloních mláďat při velké vodě před dvěma lety sledovali všichni s dojetím, ale po čase lidé otupěli. Vedro bylo nesnesitelné. Biorytmy se hromadně zkazily. Život se pomalu, ale jistě přesouval k noci.

Kryštof se vděčně zabořil do sedadla klimatizovaného auta, cítil, jak se mu mrazivý vzduch proplétá kolem horkých kořínků vlasů. Za sklem ubíhala vybělená krajina ulic. Když se probudil, stáli před nevzhledným sklobetonovým domem. Provizorní policejní centrála. Před vchodem parkovala dvě nákladní auta, ze kterých několik mužů zpocených od hlavy k patě vynášelo kancelářský nábytek.

Po krátké chvíli už seděl ve stroze zařízené přízemní místnosti. Klimatizace nefungovala, na stole se jako radary

19

chyba_sazba_zdroj.indd 19

05.11.2019 16:08

ze strany na stranu otáčely dva větráky, které nepřinášely nejmenší úlevu, jen pohybovaly horkým vzduchem sem a tam. Z Kryštofa lilo. I ten, co se podle legitimace jmenoval Rosa, se potil. Jen tomu vysokému s mikádem, přestože měl na sobě sako, košili zapnutou až po poslední knoflíček a u krku kravatu uvázanou na pevný uzel, se na čele neperlila jediná krůpěj potu. Byl bledý, a kdyby to v danou chvíli nebylo absurdní, zdálo by se, že mu je zima.

Nikdo nic neříkal. Kryštof si poposunul sluneční brýle na nose, aby odstínil ostré světlo zářivky u stropu. „Nejste vy Žid?“ zeptal se nakonec, aby se něco dělo.

Muži se po sobě mlčky podívali. „Josef Kabala, to zní teda dost –“ „Ptát se budeme spíš my,“ skočil mu nevybíravě do řeči ten s mozoly na rukou, co se jmenoval Rosa. Kryštof si všiml, že na prsteníku levé ruky má v kůži lety vykrojený otisk snubního prstenu – ale prsten samotný chyběl. Ten druhý s mikádem stál u okna, pozoroval pohyb zpocených lidí za sklem. Sáhl jaksi mimoděk do kapsy a pod horní ret zasunul další nikotinový polštářek. „A Karel Rosa…“ pokračoval Kryštof, jako by přeslechl, mluvil, aby zahnal nervozitu, uvědomoval si to a tím víc toho chlapa nenáviděl, „takový něžný jméno, já nevim proč, ale mně přijde, že se k vám teda úplně nehodí…

Kdyžtak mě opravte.“ Noha mu vibrovala pod stolem. S vynaložením veškerého úsilí to ponižující neurotické kmitání zastavil, ale jakmile se přestal soustředit, noha okamžitě začala znovu pružit. „Jak jsem řekl,“ povzdechl si Rosa, hodil na stůl složku nadepsanou Kryštofovým jménem, posadil se naproti němu a hřbetem dlaně si otřel pot z horního rtu, „ptát se budeme my.“

20

chyba_sazba_zdroj.indd 20

05.11.2019 16:08

„Tak už se na něco ptejte,“ rozhodil Kryštof netrpělivě rukama. Nenáviděl toho chlapa do morku kostí. Nenáviděl tu dikci, ty jeho mozolnaté pracky, ten jeho přerostlý nos, který mu připomínal nějakého dávno mrtvého herce.

Gérard Depardieu nejspíš, uvažoval Kryštof po­drážděně a třel si zátylek, po němž mu stékal pramínek potu.

Rosa otevřel desky, zapřel se lokty o stůl a pohlédl Kryštofovi do tváře. Ten znejistěl, nevydržel to a sklopil zrak. Byl si jistý, že je to vidět i přes bariéru černých skel.

Okamžitě si uvědomil nohu pod stolem. Jenže kontrolovat nohu a oči zároveň bylo v tu chvíli nad jeho síly. „Co jste to měl dopravit z Japonska, pane Warjaku?“ Kryštofovi se stáhlo hrdlo. Mlčel. „Na jakou zásilku to Chalkin ve Vídni čekal? Pro koho pracujete?“ Kryštof sevřel rty. Cítil, jak mu pot zalévá jamku mezi klíčními kostmi. „Ptám se, pro koho pracujete?“ Rosa se hrozivě naklonil přes stůl. „Nezaměstnanej, dohledejte si to,“ ušklíbl se Kryštof, „smí se tu kouřit?“ Vytáhl cigaretu, zapálil si, ale pak si uvědomil, že se mu hrozně třesou prsty. Dostal na sebe vztek, zastavit to však nedokázal. „Ne,“ řekl Rosa po delší chvíli, jako by si ten třas vychutnával. Přisunul ke Kryštofovi hrnek s nedopitým kafem a Kryštof do něj cigaretu neochotně típnul. Posunul si brýle na nose a založil ruce na prsou. Mělo to být sebevědomé gesto, ale ve skutečnosti šlo jen o úklid roztřesených rukou do bezpečí, mimo pohled těch dvou. „Takže…“ Rosa zalistoval v deskách, „Kryštof Warjak, dvacet šest let, nezaměstnaný, nedokončené vzdělání v oboru biologie, byt s měsíčním nájmem dvacet pět tisíc,

21

chyba_sazba_zdroj.indd 21

05.11.2019 16:08

kde se ale většinou nezdržuje, obrat na účtu měsíčně kolem sto padesáti tisíc,“ – Rosa významně vzhlédl – „často v zahraničí, za poslední dva roky to máme jednou Thajsko, jednou Malajsie, dvakrát Bolívie, jednou Peru, třikrát Brazílie, jednou Venezuela a naposled Japonsko.

Co bylo účelem těch cest?“ „Turistika,“ vypravil ze sebe Kryštof po chvíli a pokrčil rameny. „Kdo vám platil letenky?“ Kryštof si povzdechl, pohlédl stranou. Ten s mikádem u okna vypadal, že přemýšlí o něčem úplně jiném. Stál a něco si zapisoval do malého deníku. Jen nepatrně přesunul nikotinový polštářek pod horním rtem. „Přestaňte s těmi nesmysly, pane Warjaku,“ zaklapl Rosa desky a posunul je doprostřed stolu, „máme tady na vás všechno, co potřebujeme.“ Větráky neúnavně kroutily hlavami ze strany na stranu, jako by i ony cosi zapíraly. Rosa chvíli mlčky sledoval soustředné kruhy na hladině vody ve třech kelímcích na stole. Kryštof přestal nervózně pružit nohou a hladina se uklidnila. „Asi vám nemusím připomínat,“ pokračoval Rosa, jako by čekal jen na to, „že před nedávnem došlo k dost výraznému zpřísnění Úmluvy o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin.“ Poklepal rukou na desky na stole. „Tady za tohle to máte bez problémů na deset let natvrdo. A to nemluvíme o pokutách a doživotním zákazu vstupu do všech –“ „O co vám sakra jde?“ nevydržel už to Kryštof. Cítil, jak ho pot pálí v koutcích očí pod skly brýlí.

Muži se po sobě ohlédli. Kabala přešel od okna ke stolu a posadil se naproti Kryštofovi. Ten parchant se vůbec nepotil, pozoroval Kryštof, zdálo se mu dokonce, jako

22

chyba_sazba_zdroj.indd 22

05.11.2019 16:08

by od Kabaly, když dosedl na židli a urovnal si kravatu, zavanul chlad. „Vaše poslední zakázka,“ řekl stroze a spolu s tou větou pod rtem nepatrně přesunul polštářek s tabákem. „V čem přesně spočívala vaše spolupráce s Mariánem Rotkem?“ zapřel se Rosa o lokty a naklonil se blíž. „Už jsem říkal, že nikoho takovýho neznám,“ Kryštof sevřel a povolil čelist. V hlavě mu zmateně běželo tisíc myšlenek, ale ani po jedné se odtud nedalo vyšplhat, ani jedna nevedla ven.

Rosa vytáhl telefon, zalistoval v něm, klepl na displej a položil přístroj před Kryštofa na stůl. „V čem přesně spočívala vaše spolupráce s Kryštofem Warjakem?“ ozval se Kabalův hlas v záznamníku. „My jsme, teda v první řadě… nikomu jsme nechtěli ublížit,“ koktal z reproduktoru Marián.

Kryštof svěsil hlavu a skousl zuby, teď mu bylo všechno jasné. „Brali jsme to jako adrenalin, nic víc, my jsme –“ „Tak dost, pane Rotko,“ přerušil ho Kabala, „oba dobře víme, že nešlo o žádné nevinné dobrodružství. Ve spolupráci s panem Warjakem jste opakovaně převezli přes hranice ohrožené a velice cenné druhy rostlin, které jste následně prodávali. Monitorujeme vás už několik let.“ „Dobře,“ rozčílil se Marián, protože mu nic moc jiného nezbývalo, měli ho tam, kde ho chtěli mít, „ale my přece nemůžeme za to, že tady je nějaká poptávka! Napadlo vás někdy, že cena těch rostlin stoupá s tím, jak blízko mají k vyhynutí? Spousta těch kytek by byla bezcenná, kdybysme nezničili jejich přirozený biotopy. My přece nemůžeme za zdevastovanej ekosystém. Uvědomujete si vůbec –“

23

chyba_sazba_zdroj.indd 23

05.11.2019 16:08

„Nežvaňte nesmysly, člověče,“ vpadl do záznamu Rosa. „Jste v tom namočenej až po uši, tak koukejte spolupracovat. Nás teď nezajímá ekosystém ani biotopy. Ve Vídni máme tělo. Co byl zač tenhle Chalkin?“ „Jak to mám vědět?“ koktal Marián.

Rosa: „Proč Warjak z Tokia nepřiletěl domluveným letem?“ Marián: „To nevim.“ Kabala: „Kde je teď?“ Rosa: „Co to měl doručit za zásilku?“ Marián: „Nevim, sakra, nevim! Zeptejte se Kryštofa!

To byl jeho projekt… Já s tim nemám nic společnýho.“ Kabala: „Pane Rotko, pokud budete spolupracovat, můžeme pro vás taky dost udělat.“ Rosa: „Máme program na ochranu svědků, dáme vám ostrahu, jestli bude třeba…“ Kabala: „Ale pokud trváte na tom, že se vás ta věc netýká, budete se o sebe muset postarat sám…“ Marián: „Já jsem od začátku věděl, že to nemáme brát!“ Pauza.

Marián: „Já jsem to Kryštofovi říkal! Věděl jsem, že to špatně skončí…“ Kabala: „Dobře, vemte to popořadě…“ „To bylo tři dny zpátky…“ Rosa vypnul záznam.

Kryštof si odfrkl a pokrčil rameny. Ale byl bledý jako stěna. „Je nám to líto,“ řekl Kabala, vstal od stolu a přešel zpět k oknu. Sáhl do kapsy a pod ret založil další nikotin.

Kryštof se po něm zmateně podíval. „Víme, že to byl váš přítel,“ dodal Kabala, zatímco už si opět cosi zapisoval do deníku. Kryštof nejistě pohlédl na Rosu, pak zpátky k oknu.

24

chyba_sazba_zdroj.indd 24

05.11.2019 16:08

„O čem… O čem to mluvíte?“ Rosa otevřel desky a položil před Kryštofa policejní fotodokumentaci. Ten jen letmo pohlédl na první snímek a ucukl. Před očima se mu zatmělo, trochu zavrávoral. „To přece není…,“ hlesl jenom. Rozhlížel se najednou zmateně, jako by v místnosti byl poprvé. Začalo mu být zle od žaludku. Kabala se otočil, zády se opřel o sklo a zamyšleně přesunul tabák pod rtem. Cosi řekl, řekl to klidně, pulz ta slova roznášel celým Kryštofovým tělem, ale on jim porozumět nedovedl. V hlavě mu hučelo.

Když se trochu vzpamatoval, všiml si, že Rosa si ho opět prohlíží spokojeně, jako lidé, co trpí, a rádi proto pozorují cizí bolest. Kryštof zbledl. Cítil, jak se v něm sbírá hrozný bezmocný vztek, jak se mu paže nalévají krví, jak se mu zatínají pěsti. Měl pocit, že i to Rosa sleduje s potěšením. „Děkuju,“ řekl Kryštof s vynaložením všech sil klidně a hleděl Rosovi přímo do očí, „je to všechno, co jste chtěli?

Protože já už musím jít –“ „Pane Warjaku,“ zarazil ho Rosa ostře, „vezmeme si to ještě jednou od začátku. A odteď budete mlčet a odpovídat, jenom když se vás na něco zeptám, je to jasné?“ Naklonil se přes stůl přímo ke Kryštofovu obličeji. „Uvědomuješ si, ty smrade, že to je tvoje práce? Tvůj projekt, do kterýho jsi ty lidi zatáhl. A skončilo to takhle…“ Rosa strčil do štosu fotek na stole, až některé popadaly Kryštofovi do klína a další na zem – Mariánova bledá tvář, jeho oči.

Kryštof cítil, že se celý chvěje. Kabala se v tu chvíli otočil k oknu, jako by s celou věcí už nechtěl nic mít. Kryštof bezděky znovu pohlédl na Rosovy ruce, na prsteníček, na němž zbyl v kůži nesmazatelný otisk chybějícího prstenu. „Nic na mě nemáte,“ vstal a pak se k Rosovi taky naklonil a bradou kývl k jeho ruce, „víte, že se vůbec nedivím, že od vás žena odešla?“

25

chyba_sazba_zdroj.indd 25

05.11.2019 16:08

Asi se trefil, protože Rosa ztuhnul, pak se mu po tváři mihnul úsměv, který se ale okamžitě, jako by ho něco uštklo, stáhl do šklebu. Pokýval hlavou a vtom se stalo něco rychlého – Kryštof ucítil, jako by ho bodla jehla, jako by mu od levého boku projel elektrický proud. Když zaostřil, pochopil, že Rosa proti němu s ohromnou silou strčil celý stůl, hrana ho praštila do břicha a zlomila ho v pase. Jakmile se předklonil, dostal přímou ránu do tváře a druhou chytil o stůl, brýle mu sletěly z nosu a křuply jak nějaký hmyz.

Chtěl se zvednout, pokusil se narovnat, ale bolestí zařval a jen se svezl po desce dolů mezi kelímky a všechnu rozházenou dokumentaci, která sletěla ze stolu. Narazil si loket, ale to mu bylo jedno, něco se s ním dělo, nevěděl co, padnul na zem a pozoroval své nohy, které samovolně drhly o podlahu. Rychle si chtěl vyhrnout košili, jenže ruce se mu tak třásly, že nebyl schopen vytáhnout její cíp zpoza opasku kalhot a jen zmateně, bezmocně látkou škubal, jako člověk, co se topí a marně hledá prasklinu v ledu, kudy proudí kyslík. „Co je vám?“ Rosa se k němu skláněl.

V marném zápase s košilí Kryštofovi vypadl z náprsní kapsy přeložený papír. Nino, dostal jsem práci, poslední práci… Viděl ta písmena, rozpíjela se a mizela v modravých skvrnách, jak do papíru prosakovala voda rozlitá na podlaze. „Pane Warjaku,“ třásly s ním další ruce. Poslední, co spatřil, byla ocasní ploutev, kus velryby, vytetované na kůži, jak se vyhrnul rukáv Kabalova saka.

26

chyba_sazba_zdroj.indd 26

05.11.2019 16:08

∙ Nalezeno u Kryštofa Warjaka po převozu do nemocnice: 1) Dopis Nino, dostal jsem práci. Poslední práci, pak s tím vším končím. Až bude po všem, odvezu tě na sever. Tam nás nikdo nenajde.

Všechno jsem už zařídil, nemusíš se ničeho bát. Vím, že teď potřebuješ čas, promiň, jestli jsem posledně naléhal.

Musel jsem tě vidět. Jenže když tě vidím, nevím, co dělám.

Promiň, nespím. Všechno se mi v hlavě plete. Ale strašně s tebou potřebuju mluvit, potřebuju, abys byla se mnou.

Zdál se mi sen. O tobě. O nás. O našem domě. V tom snu jsem viděl sníh. Po té neskutečné době znovu padal sníh. Věřila bys tomu? Pláže přes noc zapadaly sněhem.

Moře zamrzlo až na dno a my jsme po něm šli. Daleko od břehu. Od všech. Protože – co je nám po všech?

Nino, nemusíš mi odpovídat, vem si čas, vem si, kolik času budeš potřebovat. Sejdeme se na severu, adresu znáš.

Budu na tebe čekat. Dostal jsem práci, zařídím to a pak s tím vším končím. Promiň, opakuju se. A neumím psát.

Ani sám po sobě to nemůžu přečíst.

Pamatuješ si ještě tu noc? Kdysi na poli v té slámě? Říkalas něco o nějakém člověku. Možná to byl voják? Jak do něho uhodil blesk a nic se mu nestalo, jenom měl v čepici vypálenou díru a druhou v botě, jinak nic… Pamatuješ si to? Promiň, to jsou všechno nesmysly. Píšu ti jenom proto, že jsem ti posledně neuměl říct to nejdůležitější, chtěl jsem ti říct, že – (zde dopis končí)

27

chyba_sazba_zdroj.indd 27

05.11.2019 16:08

2) Fotografie Starý dům uprostřed rozlehlé zahrady plné letitých ovocných stromů s výhledem na svažitý borovicový háj. Za lesem začíná pláž a za ní moře. Na zadní straně velkými písmeny napsáno NINA a rychle poznamenaná adresa zdravotnického zařízení mimo hlavní město.

3) Čtyři listy vytržené z knihy, později identifikované jako zápisky z cest po japonských ostrovech cestovatele, botanika a znalce asijské mytologie Vsevoloda Někrasova (1932 Omsk – 1981 Heidelberg). … stejně jako víra, že duše nemusí být nutně vázána na jedinou tělesnou schránku. Ve starých japonských pověstech se vypráví, že člověk může s pomocí bohů předat vlastní život jiné osobě či bytosti, dokonce i stromu nebo rostlině.

Při putování venkovskými oblastmi regionu Kansai na Honšú jsem slyšel vyprávět příběh o muži, který celý život pečoval o jedinou květinu. Zasadili ji na počest jeho narození a ona rostla spolu s ním. Když se radoval, rozkvétala v celé kráse, tesknil-li, její okvětní plátky se zavíjely. Roky utíkaly a muž dospěl. Zemí se přehnala válka a on oddaně bojoval za svého pána a s ním i jeho tři synové. Válka byla krutá a krvavá. Po dlouhých letech se muž vrátil do svého rodného domu sám, jeho synové padli v boji. Uzavřel se ve svém zpustlém sídle a jedinou společnicí mu byla jeho květina. Chřadla spolu s ním, její květ vadnul, usychal. A jednoho dne našel svou květinu mrtvou. Muž se na tři dny zavřel ve svatyni a rozkázal, aby nebyl nikým rušen, protože se bude oddávat modlitbám.

28

chyba_sazba_zdroj.indd 28

05.11.2019 16:08