ECKART CONZE
V E L K Á I LU Z E VE RSA I L L E S 1919 a n ové u s p o řá d ání s v ět a
Velka iluze.indd 3
25.11.2020 20:16:15
Eckart Conze DIE GROSSE ILLUSION VERSAILLES 1919 und die Neuordnung der Welt Copyright © 2018 by Siedler Verlag, a division of Verlagsgruppe Random House GmbH, München, Germany Alle Rechte vorbehalten Jacket design © Büro Jorge Schmidt, Mïnchen Jacket photo © Henry Guttmann/Getty Images Translation © 2021 by Lubomír Košnar ISBN 978-80-242-7016-6
Velka iluze.indd 4
25.11.2020 20:16:15
Obsah
9 Úvod Versailles 1919 – Tázání po míru 3 3 I
CE ST Y Z VEL K É VÁL K Y 19 16 – 19 18
35 Válka iluzí Válečné cíle a mírové iniciativy 1916/17 Mír po totální válce 35 · Vítězný mír („Siegfrieden“) a naprosté vítězství („Victoire intégrale“) 38 · „Pochodem k vítězství“ 43 · „Válka, již jen válka“ 46 · „Hindenburgův mír“ versus „Scheidemannův mír“ 50
55 „Zabezpečen pro demokracii“? Woodrow Wilson a Čtrnáct bodů Prezident globální mocnosti 55 · „Mír bez vítězství“ 60 · Ponorková válka a vstup do války 64 · Nová diplomacie 67 · Čtrnáct bodů 70
79 Německý diktát Brestlitevský mír Právo národů na sebeurčení jako zbraň 79 · Revoluce v Rusku 82 · Německé východní impérium 88 · Rozhodnutí na Západě 97
100 „Černé dny“ Německé zhroucení a příměří 1918 Vojenské vyčerpání 100 · Snahy o příměří a revoluce shora 102 · Výměna nót s Wilsonem 106 · Lansingova nóta 114 · Compiègne 117 · Konec války? 119
Velka iluze.indd 5
25.11.2020 20:16:15
127 I I
U Z AVŘÍT MÍR 19 19 –2 0
129 Ve snové zemi doby příměří Naděje na mír před začátkem konference Ať žije Wilson! 129 · Naděje na Wilsonův mír 133 · Mírové přípravy 141 · Volební boje a nálady ve společnosti 148
156 Paříž – hlavní město světa Mírová konference jako dějiště globální politiky Mocenské hierarchie a organizace konference 156 · Předběžná konference namísto mírového kongresu 161 · 18. leden 1919, konference je zahájena 165 · Nadřazenost velmocí – primát severu 170 · Globální metropole Paříž 177
185 Svět míru? Společnost národů a pokračování imperiálního panství Světový svaz míru 185 · Britské impérium jako společenství národů 191 · Mír, nebo bezpečnost 196 · Smíšená bilance Společnosti národů 204 · „Bezpečný svět pro Britskou říši“ – mandáty Společnosti národů 208 · Právo na sebeurčení versus civilizační mise 212 · Kořeny blízkovýchodního konfliktu 217
223 Mír s Německem? Pařížská jednání a Versailleská smlouva Výzvy pro uzavření míru a jeho výklady 223 · Teritoriální bezpečnost 226 · Rusko a strašidlo bolševismu 241 · Reparace a otázka viny za válku 248 · Krize kolem Fiume/Rijeky a šantungská otázka – měření dvojím metrem 257 · Otázka národní cti – podepsat ve Versailles? 271 · Versailles, 28. června 1919 295 · Žádný Kartaginský mír 299
304 Odpustit a zapomenout? Trestní ustanovení mírových smluv Vina a trest 304 · Lipské procesy 305 · Pověste císaře! („Hang the Kaiser!“) 311 · Istanbulské procesy 320
Velka iluze.indd 6
25.11.2020 20:16:15
324 Staré říše a nové státy Rozpad Rakouska-Uherska a Osmanské říše Násilí a sebeurčení 324 · Rakousko a Československo 328 · Kdo získal a kdo ztratil na jihovýchodě Evropy 336 · Mnohonárodní státy a jejich menšiny 346 · „Nemocný muž na Bosporu“ 350 · Spojenecká politika a turecké národní hnutí 354 · Konference v Lausanne 358
363 I I I
OD V ERS AIL L ES KE DRU HÉ S VĚTOVÉ VÁLCE Antiversailleský konsenzus 365 · Revizionismus jako politika násilí 373 · Politické důsledky Johna Maynarda Keynese 376 · Appeasement 380 · Ještě jednou Compiègne 384
389 Epilog Po sto letech 4 01 403 405 427 455 463
Velka iluze.indd 7
PŘ Í LOHY Poděkování Poznámky Seznam literatury Rejstřík osob Odkaz na vyobrazení
25.11.2020 20:16:15
Úvod Versailles 1919 – Tázání po míru
Místo bylo vybráno promyšleně. Ve velkém sále zámku ve Versailles, tam, kde půl století předtím byla vyhlášena Německá říše, musili 28. června 1919 němečtí ministři Hermann Müller a Johannes Bell podepsat mírovou smlouvu se Spojenci. V očích Němců byla volba místa dalším z mnoha ponížení, jež od příměří z 11. listopadu 1918 a od počátku mírové konference (18. ledna 1919) museli jako poražení strpět. Ceremonie ve Versailles byla nanejvýš symbolickou politickou inscenací, při níž nebylo nic ponecháno náhodě a poražení ničeho ušetřeni. Před očima světa – a událost dokonce zachytil film – byla německá delegace povolána do sálu jako poslední. Cestou k podpisu smlouvy museli minout skupinu těžce postižených, v obličeji zraněných francouzských vojáků („rozbité tlamy“, gueules cassées), kteří byli umístěni v jednom z okenních výklenků a svými znetvořujícími zraněními, obinadly na lebce a obvazy na obličeji upomínali na oběti a utrpení, žádající si trest.1 Georges Clemenceau, francouzský ministerský předseda, při svém vstupu do sálu tyto invalidy jako zástupce všech zraněných a padlých francouzských vojáků – zranění vojáci jiných zemí ve Versailles nebyli – demonstrativně pozdravil a poděkoval jim za jejich obětavost. Pak poukázal na mírovou smlouvu, kterou měli toho dne němečtí zástupci podepsat, a prohlásil: „Francie, kterou dnes zastupuji, ve vás zdraví muže, kteří svou krví zaplatili za vítězství. Dnešní ceremonie je začátek odškodnění. Není to všechno, bude toho ještě víc, o tom vás ujišťuji.“2 Není pochyb: zmrzačení vojáci neměli přinášet poselství míru. Účastníkům konference měli ukázat hrůzy moderní technické války a v hodině vítězství zahanbit protivníka. Měli stvrdit morální rozsudek, který byl vynesen v proslulém článku 231 Versailleské smlouvy: Německá říše nesla vinu na válce a odpovědnost za její oběti. Jak napsal příštího dne ve své zprávě pařížský Le Petit Journal, zmrzačení byli „svědkové války, žalobci a soudci“.3 Jako takoví byli prezentováni na politickém parketu. „Gueules cassées“ tu představovali mír, který zůstal iluzí, protože ani Versailleská smlouva, ani další smlouvy, uzavřené na předměstích Paříže – v St. Germain, Trianonu, Neuilly a v Sèvres – neukončily „válku v hlavách“ (Gerd Krumeich).4
Velka iluze.indd 9
25.11.2020 20:16:15
10
Úvod
Rozhodnutí Pařížské mírové konference nejenže nadále rozdmychávala nenávist a rozpory z doby války, a to právě mezi Němci a Francouzi, ale v dimenzích daleko přesahujících Německo a Evropu vytvořila nový potenciál konfliktů a nová napětí, která působila hluboko do 20. století a zčásti se pociťují dodnes. Ponurá scéna z června 1919 spojuje dějiny války s dějinami následného míru. Vyjadřuje, že Pařížskou konferencí a uzavřením míru v letech 1919/20 válka neskončila. Pět pařížských smluv poznamenalo svět 20. století neméně než velká válka. K „demobilizaci myslí“, jak to již v roce 1917 formuloval německý historik Friedrich Meinecke, tyto smlouvy nevedly.5 Zkušenosti z války, její globalita, dosud nepoznaný rozsah násilí a do pohybu uvedených sil, to vše působilo na mír. Mírové dohody neodstranily stará pnutí, ale prodloužily je do poválečné doby, a vytvořily nadto nové konflikty. Svět se nedočkal klidu. Evropské imperiální mocnosti, především Velká Británie a Francie, které z vnějškového pohledu dosáhly po první světové válce zenitu své moci a svého teritoriálního rozmachu, byly otřeseny. Od Indočíny přes Indii až po Irsko sílily požadavky národního sebeurčení a narážely na vůli po prosazení vlastních zájmů těchto impérií, která se upínala na svůj globální status, aby kompenzovala svoji slabost v Evropě. Ve středovýchodní Evropě a na evropském jihovýchodě vyústil rozpad carského Ruska, habsburské a Osmanské říše spolu s nacionalizací států mezi Baltem a Černým mořem v sérii válečných střetů a občanských válek, které si po skončení světové války vyžádaly další statisíce obětí. V mnoha nově založených státech vřely etnické konflikty, menšiny byly utlačovány a v důsledcích docházelo k diskriminaci a pronásledování celých skupin obyvatelstva, mnohdy s brutálním násilím. Politické stability tak nemohlo být dosaženo. Revoluce, puče a pokusy o puč nebyly výjimkou, ale pravidlem. Autoritářská, většinou radikálně nacionalistická hnutí podkopávala mladé demokracie. Z demokratických států, založených po roce 1918, přežil málokterý.6 To platí i pro Německo, kde se v roce 1933 dostali k moci nacisté. Versailleská smlouva dolehla na Němce, jak to jednou vyjádřil Karl Dietrich Bracher, v dvojí podobě: jako skutečné břemeno a jako „psychologický, propagačně využitelný potenciál“.7 Že se Výmarská republika nikdy nedokázala stabilizovat a mezi obyvatelstvem nenalezla takové přijetí, jež by jí umožnilo přežít, nespočívalo jen v tom, že Versailleská smlouva byla se svými územními, hospodářskými a finančními ustanoveními pro mladou demokracii
Velka iluze.indd 10
25.11.2020 20:16:15
11
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
velkou zátěží, ale bylo to způsobeno i tím, že odmítání této mírové smlouvy spojovalo jako jakýsi ničivý minimální konsenzus téměř všechny politické směry a znemožňovalo opravdově se vyrovnat s císařstvím, jeho elitami a s jeho odpovědností za první světovou válku. Rozhořčení vůči mírovému diktátu, a zvláště vůči verdiktu o vině za válku, „lži o válečné vině“, jak se brzy začalo říkat, stálo v cestě kritickému, sebekritickému posouzení úlohy Německa a jeho politického a vojenského vedení v předvečer a v průběhu světové války. Politik strany USPD Karl Kautsky, působící za Radu lidových zmocněnců jako státní podtajemník na ministerstvu zahraničí, sepsal v zimě 1918/19 na základě vládních aktů zprávu, která poukazovala na spoluodpovědnost německého říšského vedení za počátek války v roce 1914. Po dohotovení v únoru 1919 byl Kautského spis říšskou vládou zadržen, protože panovala obava, že by tím mohla být oslabena německá pozice při mírových jednáních. Teprve měsíce po podpisu Versailleské smlouvy byla zpráva vydána, avšak vzhledem k odmítání reality, živenému odporem vůči článku o válečné vině, již nemohla zapůsobit.8 Konec Výmarské republiky, vzestup nacistů, jejich převzetí moci a konečně druhá světová válka určovaly – v Německu i jinde – pohled na Versailleskou smlouvu a mírové dohody z roku 1919 a trvale diskreditovaly versailleský pořádek. S nacionálním socialismem a jeho zločiny se uváděl do souvislosti nejen ze smluv vyplývající vývoj v Německu a v Evropě, ale i smlouvy samotné, které tak sotva měly vyhlídky na nezaujaté posouzení. Již ve třicátých letech spatřovali první kritikové smlouvy – mezi nimiž vynikal národohospodář John Maynard Keynes, patřící v roce 1919 k britské delegaci – v uchopení moci nacisty a v Hitlerově násilnické zahraniční politice potvrzení svého přístupu. Ještě v roce 1983 se ekonomův životopisec Robert Skidelsky domníval, že by se Hitler pravděpodobně nestal říšským kancléřem, kdyby Spojenci v roce 1919 poslechli Keynese a Německu poskytli zejména hospodářsky mírnější podmínky.9 Ostatně nemálo odpůrců Hitlera a nacismu reagovalo zdrženlivě na agresivní německou zahraniční politiku po roce 1933, protože považovali za legitimní, aby se Německo osvobodilo z „versailleských řetězů“. Britská a francouzská politika appeasementu je vysvětlitelná také z tohoto pohledu a rovněž nadějemi, že morálně rehabilitované Německo bude možno začlenit do evropských struktur komunikace a mechanismů spolupráce, zajišťujících mír. Německý historik Hans Rothfels mluvil o britském „traumatu meaculpismu“.10 To lze uvést do souvislosti s novým hodnocením
Velka iluze.indd 11
25.11.2020 20:16:15
12
Úvod
počátku války v roce 1914, pro něž britský premiér David Lloyd George, který zastupoval v roce 1919 svou zemi v Paříži, poskytl roku 1933 klíčový výraz, když ve svých válečných memoárech prohlásil, že Evropa do války „sklouzla“.11 To bylo hodně vzdáleno verdiktu o vině za válku z roku 1919, Německa toto vyjádření spíše zbavovalo obvinění a znamenalo i srozumění s německou a také nacistickou politikou revize. S druhou světovou válkou se sice změnil úsudek o německé zahraniční politice před rokem 1939, nikoli však obraz versailleského pořádku. V roce 1984, sedmdesát let od počátku první světové války, napsal americký diplomat a historik George F. Kennan v New York Times, že „pomstychtivost britských a francouzských mírových podmínek“ připravila cestu nacismu a další válce. Druhá světová válka byla podle něj výsledkem „hloupého a ponižujícího trestného míru“, který byl Německu po první světové válce uložen.12 V reakci na výzvu k vytvoření nového evropského pořádku po druhé světové válce napomínal v roce 1945 britský Economist: „Nezbytným zajištěním mírového pořádku je odhodlání vítězných národů jej zachovávat. Tohoto odhodlání se nebude dostávat, bude-li smlouva obsahovat věci, které není možno zaručit.“ O 55 let později, ve vydání k přelomu tisíciletí 1999/2000, usoudil tentýž časopis v článku o první světové válce, že posledním zločinem v této zločinné válce byla Versailleská smlouva, jejíž tvrdé podmínky učinily další válku nevyhnutelnou.13 Ve stínu druhé světové války a holocaustu sice v Německu polevil obecně historický a také badatelský zájem o Versailleskou smlouvu a další pařížské předměstské smlouvy, téma Versailles však po roce 1945 získalo na významu jako argument ve výkladu historie a politických postojů. Již ve 30. letech uváděli mnozí Němci rozsáhlé schvalování nacismu, mnohdy i své vlastní, do spojitosti s Versailleskou smlouvou. Nyní se však s odkazem na „Versailles“ dalekosáhle a s apologetickým nebo vyviňovacím úmyslem vysvětlovalo mnohé, nejen Hitlerův vzestup. Odůvodňovalo se tak také, proč byl tento vzestup vítaný, proč lidé vstupovali do NSDAP, proč se dávali do služeb režimu, v nejrůznějších profesních souvislostech podporovali jeho represivní a násilnou politiku a proč zavírali oči před zločiny režimu, pokud se na nich sami nepodíleli. Zároveň byla patrná snaha distancovat se tímto způsobem od nacistické ideologie a zejména od antisemitismu. Důvodem příklonu k nacismu a podpory režimu neměla být ideologie, ale společný cíl překonat Versailleskou smlouvu, takže politika a „úspěchy“ nacistů byly vítané jako kroky tímto směrem. Až pozdě – příliš pozdě – se rozpoznaly
Velka iluze.indd 12
25.11.2020 20:16:15
13
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
skutečné Hitlerovy záměry. Tak bylo možno argumentovat, protože versailleský mír zůstal i po roce 1945 diskreditován, v neposlední řadě kvůli výtce ve věci zavinění války. To se změnilo až v šedesátých letech, kdy Fritz Fischer nově osvětlil politiku Německého císařství před rokem 1914 a cestu k válce ukázal nikoli jako souhru nešťastných okolností a nedorozumění, nýbrž jako výsledek plánovité politiky, která válku chtěla a směřovala k ní, aby nastolila v Evropě německou hegemonii a aby využila vítěznou válku k autoritativní transformaci císařství a tím ke stabilizaci tradičních prusko-německých mocenských elit.14 Fischerovy teze vyvolaly bouřlivou debatu o německé vině na válce, v níž nezůstalo stranou ani hodnocení Versailleské smlouvy. Jestliže totiž císařství hledalo a přivodilo válku, nemusela se Versailleská smlouva objevit v jiném světle? Není ji pak nutno chápat, silněji než předtím, jako pokus zabránit německým velmocenským ambicím a tím nové válce? Padesát let po Fritzi Fischerovi vykreslil Christopher Clark ve své knize Náměsíčníci obraz počátku války v roce 1914, který Fischerovým tezím výrazně odporuje. Otázka odpovědnosti za válku a tím spíše viny na válce je podle tohoto australského historika problematická a nikam nevede, protože „na vinu zaměřený model výzkumu často provázejí předsudky“.15 Clark se proto vrací k interpretaci, která vysvětluje počátek první světové války jako systémové selhání, jako výsledek změn v mezinárodním systému evropských mocností a rezultát politické složitosti, jejíž náročnost jednající aktéři v situaci července 1914 nezvládli. Co znamená takovéto hodnocení, které se opět blíží náhledu Davida Lloyda George z roku 1933, pro náš úsudek o Versailleské smlouvě? Následoval po mylné válce mylný mír? Jsou pak vítězové světové války, kteří vnutili Německu mírovou smlouvu, odpovědní za trvalou krizi výmarské demokracie, či snad dokonce za vzestup nacismu a jeho převzetí moci? Ti, kteří dnes propagují nové německé sebevědomí, shledávají nezřídka po celé 20. století snahu jiných mocností udržovat Německo v podřadném postavení; v každém poukazu na autoritářské struktury císařství, na zájmy jeho mocenských elit a na úlohu Německa v předvečer první světové války rozpoznávají historický argument zaměřený na současnost. Na císařství se vrhá špatné světlo, označuje se za autoritářské a agresivní, ještě po stu letech se na něj svaluje vina za válku, aby se současnému Německu zabraňovalo provádět sebevědomou, vlastní zahraniční politiku a hájit ve světě své legitimní zájmy. Také v tomto pohledu nabývá Versailleská smlouva
Velka iluze.indd 13
25.11.2020 20:16:15
14
Úvod
a versailleské uspořádání význam pro současnost. Z hlediska analýzy by ovšem sotva bylo perspektivní, kdybychom Versailleskou smlouvu označili za falešný mír a zúžili ji výhradně na tradiční příběh omezování a kontroly Německa, zasahující přes desetiletí po druhé světové válce až do 21. století. To by neodpovídalo komplexnosti uzavření míru a jeho odlišným dimenzím. První světová válka a Versailleský mír jsou spolu neoddělitelně spojeny. To platí nejen pro Německo a Versailleskou smlouvu, ale celkově pro Pařížskou mírovou konferenci a nové uspořádání světa, které se pokusila vytvořit. Ze zkušeností války se napájel mír z roku 1919, napájela se z nich ustanovení dalších smluv z pařížských předměstí, ale také způsob, jak byla tato ustanovení vnímána v Evropě i daleko za jejími hranicemi. Na tomto pozadí nutně vznikají pochybnosti, zda by mír usmíření a porozumění byl vůbec možný. Po dobu delší než čtyři roky uchvátila technicko-průmyslová válka, jak ji lidstvo dosud nezažilo, celé společnosti, konfrontovala je s masovým zabíjením a umíráním a vystavila nezměrnému utrpení. Válka si vyžádala více než 20 milionů mrtvých, vojáků a civilistů. Mohl se na tomto pozadí stát konec války hodinou usmíření a narovnání? Bylo možno v této hodině očekávat od vítězů umírněnost a zdrženlivost a od poražených uznání jejich výhradní viny?16 A vedlo by takovéto uznání viny nebo odpovědnosti k jinému míru, obzvlášť k takovému, k němuž by Francie byla ochotna a který by v Německu byl akceptován? Pochybnosti o tom vzbuzují nejen ony francouzské „gueules cassées“. Když v květnu 1919 vešly v Německu ve známost mírové podmínky Spojenců, odrážela reakce říšského ministerského předsedy Philippa Scheidemanna jak zklamaná očekávání Němců, tak také stejně zoufalé jako vzdorovité vnímání rýsujícího se uzavření míru, které by válku neukončilo, ale prodloužilo. Ve výmarském Národním shromáždění provolal sociálně demokratický předseda vlády za podpory všech frakcí: „Kdyby byla tato smlouva skutečně podepsána, nebyla by to jen mrtvola Německa, která by zůstala na versailleském bojišti. (...) Nikoli válka, ale tento tvrdý mír odříkání a dřiny bude tavnou lázní pro náš nejhlouběji oslabený národ! Dnes to téměř vypadá tak, jako by ve Versailles znovu oživlo krvavé bojiště od Severního moře po švýcarskou hranici, jako by přízraky ještě sváděly nad všemi hromadami mrtvol poslední boj nenávisti a zoufalství.“17 Gerd Krumeich hovořil o „traumatech světové války“, tato traumata označil za „zpropadenou výchozí pozici“ pro uzavření míru a zároveň litoval, že ani jediné dějiny Výmarské republiky – a to zahrnuje i „Versailles“ –
Velka iluze.indd 14
25.11.2020 20:16:15
15
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
nevycházejí opravdu z války.18 V mladší historiografii byla první světová válka charakterizována jako totální válka, především ve vztahu k totální mobilizaci společností vedoucích válku a k válečným diskurzům ve všech zemích, které, včetně dosud bezpříkladné propagandy, dodávaly válce ideologický a morální obsah. Co to znamenalo pro uzavření míru? Je vůbec možné uzavřít po totální válce mír, který by jak vítězové, tak poražení mohli uznat za spravedlivý a přijatelný? Byla to více než čtyři roky trvající totalita války – jejího technicko-průmyslového vedení stejně jako mobilizace „domácí fronty“ – která přispěla k moralizaci uzavření míru a kvůli níž se mírové smlouvy, zvláště ta s Německem, staly morálními rozsudky. Moralizace a ideologizace války a jejího vedení nalezly v míru a v mírových smlouvách své pokračování. Proto nabyla právě v německém případě otázka viny na válce tak enormního významu a proto nebylo v roce 1919 možno odpustit a zapomenout. Neboť jak by musil vypadat mír, který by byl nejen v Německu, nejen ze strany vlád, ale ve všech na válce zúčastněných společenstvích považován za přiměřený a spravedlivý? Na rozdíl od dřívějších válek působila nyní na uzavření míru, na jeho vnímání a hodnocení celá společenství válčících států, jejich nálady a jejich zkušenosti. A jednající politici nechtěli a ani nemohli tento stav společnosti a veřejné mínění ignorovat. Více než sto let předtím tomu bylo na Vídeňském kongresu ještě jinak. V letech 1814/15 se poražená Francie účastnila jednání a mohlo být vytvořeno evropské mírové uspořádání, které se zaměřilo na politické imperativy – restaurace, rovnováha, solidarita – a nemuselo se ohlížet na zájmy a nálady společnosti. To bylo po stu letech zcela nemožné. Mír z roku 1919 nemohl potlačit válkou rozpoutané dynamické procesy. To byl jeden z hlavních důvodů jak velké a všude patrné nespokojenosti s versailleským pořádkem, tak také jeho nestability. Společenské procesy z doby války zasahovaly do mírové dohody a ta se zároveň mísila s rozličnými zájmy, nadějemi a očekáváními, které dalece přesahovaly konec války, ale přesto byly různými aktéry spojovány s mírem. Jejich skutečné nebo domnělé nenaplnění – můžeme také mluvit o deziluzi – výrazně přispělo k diskreditaci míru. Publicista Klaus Harpprecht psal roku 1969 o „zraněné duši francouzského národa“, která měla okřát u barokního symbolu Versailles, což se podle něj nezdařilo. Padesát let po mírové dohodě, u příležitosti „temného výročí“, považoval zpětně Versailleskou smlouvu za „parafování a ratifikaci permanentní absence míru v Evropě“.19 To bylo napsáno po druhé světové
Velka iluze.indd 15
25.11.2020 20:16:15
16
Úvod
válce, kterou, jak bylo řečeno, mnozí vysvětlovali údajným selháním pařížské konference a ustanovení Versailleské smlouvy i dalších dohod, uzavřených na pařížských předměstích. Ale již ve dvacátých letech, kdy ještě neoschl inkoust na podpisech smluv, by se na straně poražených i na straně vítězů stěží našel nějaký hlas, ochotný smlouvy hájit. Dohodoví politici se vzájemně činili zodpovědnými za špatný mír, který se jedněm jevil příliš tvrdý, druhým příliš mírný. Bezpočetní poradci a experti, kteří se u Spojenců podíleli na přípravě jednání a zčásti byli v Paříži rovněž přítomni, pociťovali zklamání z výsledků konference a dávali mu veřejně průchod. I v tom smyslu, že z idealistických plánů na nové mírové uspořádání světa se staly shnilé kompromisy. Pro historika a filozofa Arnolda Toynbeeho, který v roce 1919 patřil k britské delegaci, byla pařížská konference „duši ničící záležitost“ („a soul-destroying affair“). „Za války nás nechali uvěřit, že se účastníme díla výstavby a nepřispíváme ke katastrofě, a teď se vše rozplývá a člověk poznává, co válka ve skutečnosti způsobuje – nic než ničení.“20 William A. White, americký žurnalista a politik, který roku 1919 s Woodrowem Wilsonem přicestoval do Paříže, aby zajišťoval zpravodajství z konference, byl zklamán a frustrován: „Vkládali jsme do tohoto podniku tak velké naděje, věřili jsme, že nás povolal sám Bůh; a teď, na konci, musíme vykonávat nejšpinavější pekelnou práci: nechat vyhladovět lidi, zmocnit se majetku celých území – anebo přitom pomáhat našim přátelům; jsme u toho, když duch pomsty a ponížení spojuje i tuto válku s nekončícím řetězem válek, který vede nazpět až ke Kainovi (a Abelovi; E. C.).“21 Byly Versailleská smlouva a versailleský systém od začátku odsouzeny ke ztroskotání? Byly smlouvy z pařížských předměstí pouhým příměřím, přerušením války, která se dvacet let později měla opět rozhořet? Učinily výsledky „Versailles“ novou válku přímo nevyhnutelnou? Anebo obsahovaly smlouvy z roku 1919 také vyhlídky na mír? Mohlo z nich vzejít stabilní evropské a mezinárodní uspořádání? Veřejná a vědecká debata nejen v Německu se dodnes pohybuje mezi těmito dvěma póly vytváření úsudku, které je jednoznačně a skoro neodvratně poznamenáno vývojem ve dvacátých, a zvláště třicátých letech: zánikem Výmarské republiky, vzestupem a vládou nacismu i druhou světovou válkou. Je těžké vymanit se z víru těchto dějů, uplatnit na téma Versailles takový pohled, který se zbaví této fixace a v událostech roku 1919 uvidí víc než pouhou prehistorii. Přesto se chce tato kniha o to pokusit.
Velka iluze.indd 16
25.11.2020 20:16:15
17
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
Vždyť v roce 1919 nebyl nevyhnutelný ani zánik Výmarské republiky, ani nacismus, tehdy nebyla neodvratná ani druhá světová válka. I po první světové válce byla budoucnost otevřená. Vše ostatní by vycházelo z ahistorického myšlení a nazíralo by lidi meziválečné doby, která se ovšem stala meziválečnou teprve od roku 1939, jen jako pomocníky předurčeného průběhu dějin. V roce 1919 šlo o to – což je v Paříži shromážděným zástupcům vítězných mocností třeba přiznat – navrhnout stabilní a pokojné mezinárodní uspořádání, které by zabránilo válkám a vytvořilo rámec pro nenásilné utváření mezinárodních vztahů; navíc to měl být takový pořádek, který svým základem v právu na sebeurčení národů měl působit demokratizačně – a také tato demokratizace měla sloužit míru. Jak se dostálo či nedostálo těmto motivům a úmyslům, o to se jedná v této knize. Pařížská konference roku 1919 je chápána jako otevřená historická situace. Proto se pro vývoj a události let 1919/20 hledá odpověď v trendech první světové války. Protože průběh války a zkušenosti z ní na jedné straně a s mírem spjatá očekávání a mírové urovnání na straně druhé byly v tak těsném vzájemném vztahu, že je nakonec nelze oddělovat. Ani jednající politici roku 1919, ani ostatní aktéři, jejichž cesty se v Paříži setkávaly, se nevymanili ze zkušeností války. Tyto zkušenosti byly ale mimořádně různorodé, vytvářely se zcela odlišně a vedly, nehledě na všeobecnou touhu po míru, k úplně odlišným představám o uspořádání a politických cílech. To ztěžovalo uzavření míru. Cíle, s nimiž státy táhly do války v roce 1914, nebyly totožné s mírovými cíli roku 1919. Mírové cíle jak vítězných mocností – Spojenců a přidružených států, které byly zastoupeny na Pařížské konferenci –, tak také států poražených se vytvářely ve válce, která na podzim 1918 skončila na bojištích, ale pokračovala v lidských myslích. Z válečných cílů se nyní musily stát mírové cíle, které se nezaměřovaly na mobilizaci národa, ale na mezinárodní, stabilní politický řád, který nicméně odpovídal vlastním národním zájmům. Ve všech případech – a právě nejen pro poražené – to znamenalo značné a často nanejvýš bolestné omezení požadavků, které se zrodily v letech války, jimiž bylo ospravedlňováno válečné úsilí a stále více také ničení, utrpení a oběti. K dějinám mírové konference a také k dějinám jejího působení patří, že dlouho před jejím počátkem byla vzbuzena očekávání, která bylo pak stěží možno naplnit. V zápase o nový politický řád na sebe narážely nejen rozdílné představy o míru u vítězů a poražených, ale kromě toho si rovněž odlišné mírové cíle vítězných mocností vynucovaly kompromisy,
Velka iluze.indd 17
25.11.2020 20:16:15
18
Úvod
ústupky a upuštění od maximálních požadavků. Následkem byla zklamání a i to přispělo k tomu, že mírové smlouvy z let 1919 a 1920 již brzy po podpisu měly jen velice málo zastánců. Místo toho převládala nespokojenost, frustrace a kritika nejen samotných smluv a jejich ustanovení, ale i těch, kteří je dojednali: amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, britského předsedy vlády Davida Lloyda George a francouzského ministerského předsedy Georgese Clémenceaua, jimž se vyčítalo, že sice vyhráli válku, ale prohráli mír. Že národní válečné cíle určují mezinárodní mír a mohly by být v mírových smlouvách realizovány jedna ku jedné, byla iluze, živená za války ve všech válčících společnostech. Podlehli jí nejen politici, diplomaté a vysoké vojenské kruhy, ale se silným přispěním tisku a propagandy také obyvatelstvo. Tato iluze byla jedním z důvodů, proč se na smlouvách založený mezinárodní řád setkal – nejen v Německu – s tak vlažným přijetím a měl tak málo zastánců. Z toho nakonec získali prospěch nikoli ti, kteří toto uspořádání sice kritizovali, ale snažili se je zlepšit a reformovat, nýbrž ti, kteří je radikálně odmítali, bojovali proti němu a usilovali o jeho zničení. Zklamány však byly a iluzí pozbyly i ony síly, které spoléhaly méně na válku a spíše na mír a s jeho uzavřením spjaté nové uspořádání světa. Byly to zejména národy v koloniích, které vztáhly slib sebeurčení národů na sebe a doufaly, či přímo očekávaly, že budou na Pařížské konferenci osvobozeny ze západoevropského imperiálního panství, nebo se tomuto osvobození a cíli sebeurčení alespoň přiblíží. Četné delegace z Asie a Afriky odcestovaly v roce 1919 do Paříže, aby tam tento zájem deklarovaly. Směrodatní činitelé však vůči nim zůstali hluší, a delegáti musili dokonce dospět ke zjištění, že imperiální panství v průběhu jednání nejenže nebylo oslabeno, ale naopak se potvrdilo a upevnilo. Rozklad Osmanské říše tak nevedl k nezávislosti národů Blízkého a Středního východu, nýbrž k novým formám imperiální závislosti. Také dřívějším německým koloniím v Africe se nedostalo nezávislosti, ale byly jako mandáty Společnosti národů de facto přiřčeny britské nebo francouzské koloniální říši. To v následujících letech značně přispělo k zesílení napětí mezi imperiální mocností a domorodým obyvatelstvem i k intenzifikaci koloniálních konfliktů. Proces dekolonizace, který začínal po roce 1945, byl tak zatížen v neposlední řadě vzrostlým potenciálem násilného postupu a celkovou zvýšenou připraveností k násilí. Pojem „Versailles“ se v této knize nevztahuje jen na Versailleskou smlouvu, tedy na mír s Německem. Je to spíše značka pro mírové dohody a mezi-
Velka iluze.indd 18
25.11.2020 20:16:15
19
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
národní uspořádání, které co do významu a působení zasahovaly daleko za prostorový rámec Německa a Evropy a časově přes meziválečné období do doby dlouho po druhé světové válce. Tři velké říše se zhroutily na konci první světové války: ruská carská říše za říjnové revoluce již v roce 1917, habsburská říše, k jejímuž rozkladu došlo s koncem války 1918, a Osmanská říše, která přetrvala válku, v níž stála na straně poražených, jen o několik let, do roku 1922. Pařížská konference tedy považovala za svůj úkol nově teritoriálně a politicky uspořádat území a obyvatelstvo, ovládané těmito mnohonárodními impérii leckde po staletí, a začlenit je do poválečného pořádku vytvářeného vítěznými státy. V Paříži shromážděné mocnosti ztroskotaly na tomto nesmírném úkolu také proto, že komplexní struktury těchto říší, které nebyly jen mnohonárodní, ale v nichž žili lidé také mnoha jazyků a různých náboženství, nebylo lze jednoduše převést do nového uspořádání. Všechny tři velké říše dokázaly na ovládaných územích udržet alespoň minimální stabilitu, tlumit potenciál nacionálních, etnických, náboženských a kulturních pnutí a konfliktů. To nyní skončilo, obzvlášť právě ve východní části střední Evropy a na evropském jihovýchodě, protože nově vznikající či nově vytvořené národní státy v těchto oblastech nebyly schopny a ani neměly politickou vůli převzít funkce rozpadlých monarchií, zaměřené na pořádek, rovnováhu a na kontrolu rizik etnických, kulturních nebo náboženských konfliktů. Právě naopak: dosud zpravidla neupevněné a slabými institucemi vybavené národní státy vnímaly samy sebe jako představitele určitých etnických nebo kulturních identit, což spíše zostřovalo vnitropolitické a mezistátní napětí a konflikty, než aby je omezovalo, či dokonce odstraňovalo. V „zóně rozpadu“ někdejších mocných říší – Shatterzone of Empires, podle označení Omera Bartova a Erica D. Weitze – tak po roce 1919 došlo k erupci násilí v podobě válek, občanských válek a pogromů.22 Nespoutané násilí přispělo k tomu, že z mladých, po roce 1918 vzniklých demokracií se často v průběhu nemnoha let staly autoritativní režimy a diktatury, opírající svou moc o násilí a represe. Státnost zůstávala za těchto podmínek pochybná a územně omezená; vznikaly oblasti státu vzdálené, zčásti dokonce bez státních struktur, v nichž nebylo možné udržet násilí na uzdě. V těchto „bloodlands“, jak je nazval americký historik Timothy Snyder, došlo nakonec ke genocidě; od třicátých let se tam spojovaly teroristické excesy s genocidálním násilím, uskutečňovaným stalinistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem.23
Velka iluze.indd 19
25.11.2020 20:16:15
20
Úvod
Zánik tří velkých říší nevyřešil žádnou z otázek, týkajících se uspořádání ve východní části střední Evropy a v jihovýchodní Evropě, ale zostřil existující konflikty a přidal k nim nové. Problematika menšin začala být nyní ve spojitosti s ideou etnicky čistého národního státu, která byla do značné míry základní motivací vzniku států v těchto oblastech, ještě zcela jinak nebezpečná, než tomu bylo před rokem 1914. Na právu na sebeurčení národů založená nacionalizace států bezprostředně po ukončení světové války vyvolala totiž řadu válečných střetů, v nichž šlo o upevnění a budování nové národní státnosti, o otázky průběhu hranic a teritoriálního rozsahu. Téměř všechny státy v těchto částech Evropy – zejména Polsko, Maďarsko a Řecko – neakceptovaly teritoriální vymezení, stanovené v Paříži velmocemi převážně bez účasti představitelů dotčených regionů. Dalo by se téměř mluvit, tak jako v raném novověku, o válkách spjatých se zrodem států („Staatsbildungskriege).24 Především na těchto územích Evropy – i když by se neměl zamlčovat boj o irskou nezávislost – tak pokračovala válka nejen v hlavách, ale i na bojištích. Nemálo pozorovatelů se toho obávalo již roku 1919. Lord Robert Cecil, člen britské delegace v Paříži a jeden z duchovních otců Společnosti národů, varoval před tendencí „věřit na národnost, jako by to bylo náboženství“. Nesdílel názor, že by „na pouhé národnosti založený evropský mír bez dalších úprav byl žádoucí, či dokonce v každém ohledu výhodný“.25 S odvoláním na formulaci Tomáše Masaryka, prvního prezidenta roku 1918 založeného Československa, že první světová válka proměnila Evropu v „laboratoř nad ohromným hřbitovem“, označil americký historik Mark Mazower léta po kolapsu starého evropského pořádku jako dobu rozsáhlých vnitropolitických a zahraničněpolitických experimentů.26 Pro politickou stabilitu – vnitřní i vnější – to nebylo dobré východisko. Že demokratizace a nacionalizace upevní mír v Evropě a ve světě, patřilo k velkým iluzím roku 1919. Při střízlivém zpětném pohledu tomu bylo téměř naopak. Na pochybných státech nelze vybudovat stabilní mezinárodní řád. To ukazuje i dnešní svět. Snahy vítězných mocností uvést do souladu národní sebeurčení a regionální stabilitu ztroskotaly. Došlo k tomu i proto, že tyto mocnosti – jinak, než se o tom snažila přesvědčit deklarativní politika – nechtěly v Paříži prosazovat abstraktní principy jako národ a demokracie a zřídit na jejich základě nový světový řád, nýbrž sledovaly konkrétní geostrategické zájmy a politické cíle. V evropském poválečném uspořádání bylo určující na prvním místě zabezpečení před Německem, jež sledovala zejména francouzská politika, ale také přání izolovat revoluční Rusko. Vzhledem k tomu
Velka iluze.indd 20
25.11.2020 20:16:16
21
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
bylo z hlediska západních států druhořadé, jestli Polsko a další státy, které měly tvořit hráz proti revolučnímu bolševismu, byly demokratické nebo autoritářské. Mezinárodní řád, který získal svou podobu v roce 1919 v Paříži, byl určo ván mocenskými zájmy vítězných mocností. To vyvolalo důsledky i daleko mimo Evropu a přispělo ke vzniku napětí a krizových oblastí globálního dosahu, které nejsou odstraněny ani sto let po Pařížské konferenci. Nemálo regionálních konfliktů, které počátkem 21. století zaměstnávají světovou politiku, má kořeny v letech pařížských jednání a lze je spojovat – přímo či nepřímo – s tehdy přijatými rozhodnutími velmocí. K tomu patří i války a občanské války v bývalé Jugoslávii, které po pádu železné opony probíhaly s brutálním, zčásti genocidálním násilím. S Jugoslávií se v roce 1990 rozpadl stát, který byl již koncem roku 1918 založen jako Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, v Paříži ale oficiálně uznán jako stát jižních Slovanů. Také Bosňáci a Černohorci patřili k tomuto státnímu celku, který byl od počátku zatížen nejen srbským nárokem na nadvládu, ale kromě toho konflikty mezi křesťany a muslimy; mezi katolickými a pravoslavnými křesťany; mezi již od roku 1878 nezávislým Srbskem a Černou Horou a těmi částmi země, které až do první světové války patřily k Rakousku-Uhersku nebo k Osmanské říši; mezi územími, která se zčásti již před staletími stala součástí habsburské říše, a těmi, která byla ovládána z Konstantinopole. Za války stáli a bojovali občané Jugoslávie na různých stranách, a tak zde panovala velká nedůvěra a rozdílnost politického směřování. To se projevilo v době druhé světové války. Po roce 1945 držela federativní stát pohromadě jen autoritativní Titova komunistická vláda, po jeho smrti v roce 1980 zesílilo napětí mezi jednotlivými republikami a po ukončení studené války vedly trendy opětovné nacionalizace ke vzniku následnických republik a s tím spojeným válkám. Také blízkovýchodní konflikt, jehož jádrem je uznání státu Izrael a hledání politického uspořádání odpovídajícího izraelským a arabským zájmům, sahá až do závěrečné fáze první světové války a do doby Pařížské konference. Stát Izrael byl sice založen až roku 1948, avšak otázka židovského státu v Palestině byla tématem mezinárodní politiky nejpozději od Balfourovy deklarace v roce 1917, takže nové uspořádání na Blízkém a Středním východě po konci osmanského panství bylo zvažováno také z tohoto hlediska. V rozporu s přísliby z doby války, kdy Velká Británie mobilizovala arabský nacionalismus a arabské úsilí o nezávislost v boji s Osmanskou říší, nepřinesla Pařížská konference Arabům vytouženou nezávislost, ale formou
Velka iluze.indd 21
25.11.2020 20:16:16
22
Úvod
mandátního systému Společnosti národů přinejmenším nepřímé začlenění do britské – a francouzské – koloniální říše. Mírová smlouva s Tureckem ze Sèvres a mandátní ustanovení Společnosti národů pro Palestinu zároveň potvrdily Balfourovu deklaraci, čímž se vyhlídka na židovský stát a odepřená arabská nezávislost dostaly do takového kontextu vnímání a účinků, jaký po druhé světové válce vyloučil uznání státu Izrael z arabské strany a rozhodujícím způsobem přispěl k vyostření arabsko-izraelského konfliktu. V současném neoosmanismu se zase setkáváme s tureckými hegemoniálními ambicemi, které se týkají nejen Blízkého a Středního východu, ale zasahují až do někdejší sovětské Střední Asie. Kromě toho mají reminiscence osmanské imperiální minulosti v dnešním Turecku vnitropolitickou a společensky stabilizující funkci. Za rozkladu Osmanské říše se i mimo Blízký a Střední východ projevovalo hluboké napětí mezi principem národního sebeurčení a realitou imperiální moci. Rok 1919 neznamenal konec imperiálního ovládání, protože impéria vítězů zůstala zachována jako koloniální impéria a dosáhla teprve v důsledku mírových smluv a mandátního systému Společnosti národů svého největšího rozsahu. Mezinárodní řád, jehož základy byly v Paříži vytvořeny, byl všechno jiné než antiimperiální. To potvrzuje i rozklad německé koloniální říše, jejíž území, ať již v Africe nebo v asijsko-pacifické oblasti, nezískala státní samostatnost, ale buď jako mandátní území připadla de facto britskému nebo francouzskému impériu, anebo se dostala pod kontrolu britských dominií, jako Austrálie nebo Nového Zélandu. Ve východní Asii mělo z rozdělení německé koloniální domény prospěch imperiální Japonsko, protože alespoň po několik let ovládalo bývalou německou kolonii Ťiao-čou na čínské pevnině. V reakci na to došlo v Číně i jinde k protestům vůči pokračování těchto koloniálních struktur. Skutečnost, že Pařížská konference potvrdila, a dokonce dále budovala systém imperiálního panství, posílilo protikoloniální hnutí za nezávislost, která byla pařížskými rozhodnutími trpce zklamána, avšak z tohoto zklamání čerpala novou sílu a ještě více se utvrdila ve svých cílech a legitimitě svého postupu. Na tomto základě sílilo protikolonialistické a protiimperiální hnutí a brzy hluboce zasáhlo společnosti mateřských zemí. Tím byl koloniální imperialismus v okamžiku svého největšího rozmachu zpochybněn silněji než kdykoliv předtím. Hnutí za nezávislost globálního jihu, která se formovala v okruhu Pařížské konference a po ní, přispěla k tomu, že od roku 1919 téma dekolonizace již nezmizelo z pořadu světové politiky. Nemálo vedoucích
Velka iluze.indd 22
25.11.2020 20:16:16
23
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
postav těchto hnutí se opět objevuje po druhé světové válce, kdy definitivně uhodila poslední hodina evropských koloniálních říší. Pařížská mírová konference nepochybně představovala událost globálního významu. Činila si nároky na vytvoření globálního řádu a měla globální, až do současnosti zasahující působnost. Z tohoto požadavku globálního řádu a s vůdčí myšlenkou kolektivní bezpečnosti vznikla také Společnost národů, jejíž zřízení v Paříži bylo nejvyšší prioritou především Spojených států a jejich prezidenta Woodrowa Wilsona. Společnost národů, kterou historikové ještě před několika málo lety posuzovali nepříznivě, byla pokusem poskytnout žádoucímu multilaterálnímu globálnímu pořádku institucionální rámec a stabilizovat jej. Pakt Společnosti národů, schválený v dubnu 1919, byl začleněn do smluv z pařížských předměstí – a také do Versailleské smlouvy. V následujících letech měla nicméně Společnost národů jen omezený vliv, protože Spojené státy do ní nevstoupily a poražené státy světové války i bolševické Rusko zůstaly zprvu vyloučeny. Toto shromáždění nemělo prostředky, aby odvrátilo zničení versailleského pořádku ve třicátých letech především nacistickým Německem, fašistickou Itálií a expanzio nistickým Japonskem. Již před druhou světovou válkou, které nedokázala zabránit, poklesla Společnost národů do bezvýznamnosti. Oficiálně byla tato organizace se sídlem v Ženevě rozpuštěna v roce 1946, když byla v San Francisku již založena Organizace spojených národů, jako další pokus o mezinárodní organizaci států, v jejíž výstavbě se uplatňovala snaha o poučení z chyb roku 1919. Při vzniku Společnosti národů se významně uplatňovalo také přání, aby mezinárodní společenství států bylo organizováno jako společenství práva a mír byl vytvářen právní cestou.27 Společnost národů tak pokračovala v pokládání právních základů v mezinárodních vztazích, které začalo již dříve, ale od 19. století se stále střetalo s myšlenkou autonomní národní státní moci, pro niž představovaly mezinárodní právní normy omezení národní suverenity. Mezinárodní řád zůstal v meziválečném období v zajetí tohoto protikladu. Mladé národní státy ve východní části Evropy stejně jako staré státy na západě neprojevovaly mnoho ochoty podmiňovat svou národní suverenitu mezinárodní institucí, jakou byla Společnost národů, anebo ji omezovat zásadami mezinárodního práva. To skýtalo Společnosti národů nanejvýš nepříznivé předpoklady. V pařížských mírových smlouvách uskutečnily spojenecké vítězné mocnosti poprvé pokus stíhat válečné zločiny. Zásady humanitárního
Velka iluze.indd 23
25.11.2020 20:16:16
24
Úvod
mezinárodního práva se vyvíjely již od 19. století, problémem však zůstávalo, jak mohla být provinění vůči nim mezinárodně trestána. Pro všeobecný vzrůst významu mezinárodního trestního práva – tak jak je dnes zakotveno normativně v Římském statutu Mezinárodního trestního soudu z roku 1998 a institucionálně u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, zřízeného roku 2002 – byla Pařížská mírová konference a její smlouvy milníkem. Pařížské předměstské smlouvy již nepřijaly praxi amnestie, která byla v Evropě obvyklá po staletí a v mírových smlouvách se až daleko do 19. století pojila s „klauzulí zapomenutí“ (oblivio perpetua et amnestia). Takováto praxe v době, kdy válka se svou masovou propagandou a masovou mobilizací nabývala „totálních“ rysů, již nebyla myslitelná. Z veřejné kriminalizace nepřítele, praktikované za války ve všech válčících státech, vyvstal téměř nezbytně požadavek (poraženého) nepřítele také trestněprávně pohnat k odpovědnosti. Na tomto pozadí získala ještě silně na významu otázka po odpovědnosti za válku, jež byla tématem již od roku 1914. Byla zprvu pojímána morálně, zvláště jako válečná vina, pak ale také kriminalizována. V důsledcích měli být vedoucí političtí a vojenští představitelé Německa, jemuž se přikládala vina na válce, ale také odpovědnost za porušení belgické neutrality („rape of Belgium“) a za válečné ukrutnosti („German atricities“) v Belgii a severní Francii, trestněprávně – dnes by se řeklo podle mezinárodního trestního práva – stíháni a pohnáni k odpovědnosti. Z tohoto myšlení vyplývalo, že vítězné mocnosti v Paříži vystupovaly jako mluvčí „prakticky veškerého civilizovaného lidstva“ („practically the whole civilised mankind“) a Německou říši označovaly jako „zločinecký stát“ („criminal state“). Mírovou smlouvu pokládaly také za rozsudek („judgement“) nad Německem, které v jejich pohledu mělo být povoláno k odpovědnosti nejen za určité válečné zločiny, ale za válku jako takovou, „největší zločin proti lidstvu a proti svobodě národů“ („the greatest crime against humanity and the freedom of peoples“). Na tomto základě měli němečtí vojáci skládat účty za válečné zločiny, jichž se dopustili nebo za něž byli odpovědní, především však měl být jejich vrchní velitel, císař Vilém II., postaven jako válečný zločinec před spojenecký tribunál. Tak to stanovoval článek 227 Versailleské smlouvy. Sice k tomu nedošlo, již proto, že Spojenci nebyli dostatečně jednotní, přesto však existuje spojitost mezi trestními ustanoveními ve Versailleské smlouvě, uplatněním mezinárodního trestního práva po druhé světové válce – především procesy v Norimberku a v Tokiu – a dalším utvářením tohoto práva od té doby. Dodnes je ovšem
Velka iluze.indd 24
25.11.2020 20:16:16
25
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
sporná otázka, zda stanovení trestněprávní viny a odmítnutí amnestie pro válečné zločince není v rozporu s cíli ukončení války dohodou a stabilního míru. I to přibližuje Pařížskou konferenci a Versailleskou dohodu aktuální perspektivě. Mezinárodní soudní dvůr v Haagu se takto nalézá ve vývojové linii, která začíná v roce 1919, zatímco v celé řadě mladších mírových smluv, například z Camp Davidu (1978), Daytonu (1995) nebo z Rambouilletu (1999), jsou otázky viny opominuty.28 Žádná země neměla v roce 1919 tak velký zájem na vytvoření mezinárodních struktur a institucí jako Spojené státy americké. V dějinách „amerického století“, které se tehdy schylovalo ke svému konci, byla Paříž roku 1919 prvním vrcholem. Nejenom vstupem do první světové války roku 1917, ale přinejmenším ve stejné míře účastí na mírové konferenci daly Spojené státy se svým prezidentem Wilsonem najevo, že se považovaly za globální mocnost, že si činily nárok na rozhodující vliv při novém uspořádání světa a na institucionální a politickou garanci tohoto nového pořádku. Nic na tom nemění konstatování, že Wilsonovy plány ztroskotaly na odporu amerického Kongresu vůči politice internacionalismu, že Spojené státy ani nevstoupily do Společnosti národů, jíž 1919 patřila nejvyšší prezidentova priorita, ani nepodepsaly Pařížské mírové smlouvy. Spojené státy představovaly globální mocnost a tak byly také vnímány. Mnozí pozorovatelé, mezi nimi Carl Schmitt, který se od dvacátých let zabýval Versailleskou smlouvou, zastávali názor, že USA sice v Evropě formálně a ostentativně absentovaly, nepřímo však byly účinně a nanejvýš intenzivně přítomny.29 Co to znamenalo? Spojené státy uplatňovaly nejpozději od roku 1919 novou formu hegemonie. Nevystřídaly jednoduše Velkou Británii jako dominantní světovou mocnost, ale staly se na základě své finanční síly, hospodářské kapacity, avšak také díky své „soft power“, svému kulturnímu vyzařování, supervelmocí nového typu. První světová válka mimoto ukázala vojenský potenciál Spojených států. Z ekonomické dynamičnosti a politické váhy této mocné země čerpala také kulturní přitažlivost a morální autorita Ameriky. Woodrow Wilson jakožto prezident nové světové mocnosti byl nepochybně dominantní osobností Pařížské konference. Ale měly proto mírové smlouvy také jeho, americký rukopis? O tom je možno pochybovat. A přesto se mírový řád po roce 1919 jevil jak Pax Americana, protože jako světové hospodářské a finanční uspořádání nesl zcela zřetelně pečeť zájmů Washingtonu, jehož hospodářská a finanční politika nebyla izolacionistická, ale internacionalistická – v ekonomickém smyslu. Americký nacionalismus,
Velka iluze.indd 25
25.11.2020 20:16:16
26
Úvod
který reprezentoval Wilson, se při amerických nárocích na celosvětovou působnost utvářel internacionalisticky. Nacionalismus a internacionalismus si neodporovaly, ale byly spolu politicky provázány. Vliv Spojených států to nezmenšovalo, naopak vzrůstal – i když se země vzpírala přijmout svoji mezinárodní vedoucí roli –,30 a kulturní působení Ameriky dále sílilo. Teprve po roce 1929, v peripetiích hospodářské krize, se to změnilo, protože teprve tehdy se Spojené státy začaly zase uzavírat samy do sebe. Jako kulturní model – příklad i děsivý obraz – působily však v globálním měřítku i nadále. Po roce 1945 pak udeřila ještě jednou – a ještě výrazněji než po roce 1919 – hodina liberálně-kapitalistického internacionalismu s globálními aspiracemi za amerického vedení. Ten byl určující pro vývoj západního světa v desetiletích studené války, v níž spíše než Západ jako celek se staly v roce 1990 vítězem Spojené státy. Nesrovnatelně silněji než roku 1945 se nyní Spojené státy jako jediná zbývající velmoc nacházely v situaci – se svým politickým významem, hospodářským potenciálem, kulturním vlivem a svou enormní vojenskou silou –, která se podobala té po roce 1918. Nejen v USA se po roce 1990 mluvilo o novém světovém řádu pod americkým vedením. S ohledem na mocenský potenciál a nároky na dominantní postavení USA se situace po první světové válce a po konci studené války jeví jako srovnatelná. Dnes už se o novém „American Century“ nemluví. Namísto toho se vytváří multipolární systém, kdy jsme svědky vzestupu Číny jako světové mocnosti. Kromě toho nastal s prezidentem Donaldem Trumpem přinejmenším dočasný odklon USA od politiky internacionalismu, nyní je na stole politika opětovné nacionalizace a uzavírání se do sebe. K tomu patří vedle nového protekcionismu odvrat od multilaterálních vztahů, založených na pevných pravidlech, a dokonce jejich vědomé rozbíjení. To obrací pohled zpět na dvacátá, a zejména třicátá léta, na trendy mezinárodního systému, který spočíval výhradně na vlastních národních zájmech a jejich prosazování. Jaké byly předpoklady americké hegemonie, rozvíjející se po roce 1918, co bylo jejími podmínkami? Lze mluvit o hegemonii za podmínek izolacionismu? Americký izolacionismus od roku 1929 spočíval na hospodářské síle USA a na nenarušené přitažlivosti jejich liberálně-kapitalistického společenského modelu, který v následujících letech a desetiletích prokázal svou převahu nad alternativními modely. Model fašismu nebo spíše nacionálního socialismu se sám zdiskreditoval a mohl být nejpozději v roce 1945 považován za překonaný. Komunismus sovětského ražení sice přetrval rok 1945, ve střetu systémů za studené války se však nedokázal prosadit. Také z této
Velka iluze.indd 26
25.11.2020 20:16:16
27
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
perspektivy stojí za to obrátit se – jakoby od konce „amerického století“ – nazpět k době po první světové válce, kdy toto století sice nezačalo, ale vstoupilo do své formativní fáze. V roce 1937 – poválečná doba se tehdy už dávno stala zase dobou předválečnou – dostal film La Grande Illusion (Velká iluze) na filmovém festivalu v Benátkách cenu za nejlepší celkovou uměleckou úroveň. Film francouzského režiséra Jeana Renoira, syna malíře Augusta Renoira, se odehrává za první světové války a vypráví příběh útěku dvou francouzských vojáků z německého zajetí. Toto pacifistické dílo vypovídá o zažitém násilí a národní nenávisti ve válce, a to bez jediné scény z bojiště. Zároveň vykresluje malý svět míru a evropské pospolitosti v zajateckém táboře. Nemálo vykladačů rozpoznává ve filmu dějiny Evropy a zvláště německo-francouzských vztahů, odehrávající se mezi sněním o společenství a smíření a zlým snem války a násilí. Uprostřed války spojuje protagonisty filmu naděje na mír a na překonání nacionálních protikladů. Byla to – tím spíše z pohledu roku 1937 – velká iluze, jak byl tento v Německu zakázaný film nazván? Název si Jean Renoir pravděpodobně vypůjčil z titulu knihy The Great Illusion anglického publicisty Normana Angella, která byla vydána v roce 1910 a za niž její autor obdržel roku 1933 Nobelovu cenu míru. Angell, který po první světové válce zasedal jako poslanec Labour Party v britské Dolní sněmovně, nevěřil, že by zbrojení a válka přispívaly ke zvyšování národního blahobytu, ale v dobách neustále sílící provázanosti národních ekonomik považoval válku za kontraproduktivní. Oproti tehdy dominantnímu sociálnímu darwinismu zastával stanovisko, „že bojovné národy nejsou povolány ke světovládě, že válka nevede k přežití toho nejzpůsobilejšího nebo statečného, že boj mezi národy není součástí vývojového zákona lidského pokroku“. Angell snil o „konci rivality mezi státy“.31 Angellovy knihy se prodalo více než dva miliony výtisků a byla přeložena do 25 jazyků. V Německu vyšla roku 1910 pod názvem Velký klam a v následujícím roce v dalším překladu pod titulem Chybné počty. Co přináší válka?32 Globální hospodářská provázanost první světové válce nezabránila, válka naopak ukončila první fázi globalizace. Že je všeobecná válka mezi evrop skými mocnostmi nemyslitelná, označil šedesát let po Normanu Angellovi americký historik Oron Hale v knize, pro niž převzal Angellův název, za „velkou iluzi“ doby před první světovou válkou.33 Mocenské ambice národních států zvítězily nad mezinárodním hospodářským a obchodním růstem
Velka iluze.indd 27
25.11.2020 20:16:16
28
Úvod
a s ním spjatými vyhlídkami prosperity – pro každé národní hospodářství, ale také pro všechna dohromady. Když Woodrow Wilson představil 8. ledna 1918 před oběma komorami amerického Kongresu svých Čtrnáct bodů, chtěl se vrátit ke globálnímu propojení, které všem skýtalo možnosti. Prezident tu nejen formuloval válečné cíle Spojených států, vstoupivších 6. dubna 1917 do války, ale rozvinul také hlavní rysy nového světového pořádku, v němž – pod americkým vedením a při stabilizaci soustavou mezinárodních institucí – měly být další války vyloučeny. Stále užší a intenzivnější hospodářské sepětí států bylo přitom podle jeho názoru naprosto rozhodující. Zejména v Evropě měly být národní ekonomiky vzájemně spojeny silněji než kdykoliv předtím, aby se dosáhlo vyššího hospodářského růstu a blahobytu a do budoucna se zabránilo válkám. Že by ze stabilních a vzájemně spjatých evropských trhů měly prospěch i USA, patřilo při prezentaci Čtrnácti bodů k základním nevysloveným předpokladům prezidenta Wilsona a jeho liberálního internacionalismu. Zcela ve smyslu tezí Normana Angella, považujícího předpoklad, že by války některé straně přinesly výhodu, i podle výpočtů za chybný, za iluzi a tedy klamání, hovořil o téměř sto let později britský historik Niall Ferguson. Ve své knize věnované první světové válce mluvil o „mylné válce“ a (zejména s ohledem na britskou politiku a vedení války) o „válce iluzí“.34 Stejně jako Angell se Ferguson neopíral o argumenty morálně opodstatněného pacifismu, od nějž se Angell výslovně distancoval, nýbrž o kategorie jako národní zájem a ekonomický užitek. V první větě německého vydání Angellovy The Great Illusion čteme, že jeho kniha je „studie reálné politiky“.35 A Ferguson argumentuje – na rozdíl od Angella ovšem v retrospektivě: Kdyby první světová válka nebyla vybojována, nastalo by „v nejhorším případě něco jako první studená válka“, v níž by velmoci nadále udržovaly velké ozbrojené síly, aniž by však ohrozily vlastní trvalý hospodářský růst.36 Iluze jsou však víc než klam, víc než chybné výpočty. Iluze jsou také představy – takové, které sice nelze uskutečnit, jež však přesto mohou být určující pro jednání; iluze jsou naděje – takové, které se zhroutí, přesto však mají historický význam; iluze jsou očekávání – očekávání, která se nakonec neuskuteční, nicméně jsou historicky účinná. Proto dal Fritz Fischer v roce 1969 své knize o německé politice před rokem 1914 název Válka iluzí. Iluze jsou pro něj představy německých elit nejen o tom, že se lze stát díky válce světovou velmocí – tou vilémovské Německo již dlouho bylo – ale v boji s Anglií navíc dosáhnout světovlády a tím zároveň přeměnit císařství
Velka iluze.indd 28
25.11.2020 20:16:16
29
Ve r s a il l e s 1919 – Tá z án í po míru
v autoritativní vojenskou monarchii.37 Jako představy, naděje a očekávání se iluze vždy obracejí k budoucnosti, často s přesvědčením, že ji člověk může sám utvářet, nebo že dokonce může lepší budoucnost vytvořit. I když v těchto nadějích a očekáváních spatřujeme iluze, jsou přesto takovéto iluze mocnou hnací silou lidského jednání a působí na skutečnost. Dokonce i ztráta iluzí, zbavení se klamu, vytváří novou skutečnost. Paříž byla v roce 1919 místem velké iluze. Byla to iluze dokázat konečně dosáhnout míru, zajistit trvalý mír – po čtyřech a půl letech strašné války, v níž miliony lidí přišly o život a která další miliony zanechala zraněné na těle a na duši. Proč to zůstalo iluzí? Proč se v Paříži nepodařilo přeměnit nenávist, násilí a zničení v usmíření a mír? První odpověď spočívá ve zkušenosti samotné války. Jedna věc byla odvodit abstraktně a teoreticky z hrůz války imperativ míru. Čím déle válka trvala, tím toužebněji očekávali lidé, vojáci i civilisté, unavení válkou, vyčerpaní a vystavení nezměrnému utrpení, její konec. Něco jiného ale bylo vytvořit na těchto zkušenostech a touhách mír, který by znamenal víc než příměří, víc než konec bojů. Bylo vzhledem k tomuto rozsahu násilí a utrpení možné opravdové usmíření? Jak se mělo skončit válčení, tedy nejen umlčet zbraně, ale jak ukončit válečný stav v myslích? Takto kladené otázky dalece přesahují léta 1918/19 a směřují nakonec k obecně historickému problému přechodu od války k míru.38 Tato otázka se neomezovala jen na Francii a Německo, Francouze a Němce, ale přece jen tu byla obzvlášť naléhavá. Ony „gueules cassées“ v Zrcadlovém sále zámku ve Versailles neznamenaly usmíření. Neměly je představovat a také nemohly. V národních společnostech, v nichž byla po léta systematicky rozdmychávána nenávist vůči protivníkovi ve válce, jak u Ústředních mocností, tak na straně Spojenců, zůstalo usmíření ještě na mnoho let iluzí. Roku 1918 nenastala hodina usmíření, ale hodina pomsty, jíž se ve vybičovaném ovzduší dožadovaly společnosti vítězných států. A poražení? Nechovali by se jinak, kdyby zvítězili. V požadavcích vítězné strany nedokázali vidět nic jiného než pokračování a potvrzení nenávistného nepřátelství – dědičného nepřátelství, jak se říkalo v německo-francouzském kontextu. O „zničujícím míru“ mluvil roku 1919 dokonce pacifista Kurt Tucholsky a varoval před novou válkou „po dalších dvaceti letech“.39 Na tomto pozadí se měly z válečných cílů stát v roce 1918, když se rýsoval konec války, cíle mírové. Na všech stranách, u vítězů a stejně tak
Velka iluze.indd 29
25.11.2020 20:16:16
30
Úvod
u poražených, vzešly ze všeho utrpení válečných let nesplnitelné naděje a očekávání – iluze. Brzy potom následovala všude – nejen na německé straně – deziluze. Tak nemohl vzniknout mír. Měsíce Pařížské konference a vyjednávání mírových smluv byly dobou zklamání. Jako hořké zklamání se vnímalo uzavření míru, jemuž poražení upírali legitimitu a spravedlnost a jež u vítězů vyvolalo víc než jen nespokojenost. Již před počátkem konference se prezident Wilson obával, že by v Paříži mohlo dojít k „tragédii zklamání“.40 Nespokojenost a zklamání nad tím, čeho bylo v Paříži dosaženo, charakterizuje ale také vnímání versailleského pořádku ve dvacátých a třicátých letech. Revizionismus vůči němu nezůstal omezen na Německo a jeho někdejší spojence. Německý revizionismus byl přímo podněcován sotva skrývanou nespokojeností Spojenců a zejména spojeneckých expertů, pařížských štábů poradců, kteří – zdaleka nejen John Maynard Keynes – mírové dohody kritizovali. Kritikové, kteří začali brzy udávat tón, nepovažovali mír primárně buď za příliš tvrdý, nebo příliš mírný, ale prostě za chybný, protože podle nich tento mír nezabraňoval příští válce, ale činil ji pravděpodobnější, ne-li nevyhnutelnou. Tato nespokojenost právě expertů a poradců, o něž se mnohdy opírali historikové, se až do sklonku 20. století odráží v odborné literatuře o roce 1919. Jednota panovala v názoru, že mír z roku 1919 přispěl rozhodujícím způsobem ke vzestupu nacionálního socialismu a rozpoutání druhé světové války, což jedni vyvozovali z toho, že byl příliš mírný, jiní z toho, že byl příliš tvrdý. Takovéto interpretace novější historiografie překonala41, nadále jsou ale v naprosté převaze jejího zkoumání léta 1933 nebo 1939, je vedena zájmem o nacistické převzetí moci a cestu ke druhé světové válce a z tohoto pohledu dochází k soudům o Versailleské smlouvě a Pařížských mírových dohodách. Tato perspektiva je důležitá a ani v této knize ji nelze opomenout. Sama o sobě však nestačí a je třeba ji doplnit o jiná hlediska. Vzhledem k mírové konferenci, před níž byly globální úkoly a výzvy, je totiž uvedená perspektiva jednak příliš zaměřena na Německo a Evropu, jednak příliš málo zohledňuje genezi Pařížské konference a jejího mírového uspořádání v první světové válce. Proto má být v této knize položen důraz i jinam. Mírová dohoda s Německem a nový evropský pořádek se přitom nikterak neocitnou na okraji, bude však učiněn pokus uvést Versailleskou smlouvu a ostatní předměstské smlouvy do dalších souvislostí. První světová válka a Pařížská mírová konference byly události světového významu. Na konci globální války proto
Velka iluze.indd 30
25.11.2020 20:16:16