Alan Bradley MRTVÍ PTÁCI NEZPÍVAJÍ Případ Flavie de Luce
KALIBR
Přeložila Petra Diestlerová
Tato kniha je román. Jména, postavy, místa a události jsou buď dílem autorovy představivosti, nebo byly použity beletristickým způsobem. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami, ať živými, nebo mrtvými, nebo událostmi či lokalitami je čistě náhodná.
THE DEAD IN THEIR VAULTED ARCHES Copyright © 2014 Amadeus Enterprises Limited Originally published in the US by Delacorte Press, New York, NY as The Dead in Their Vaulted Arches Czech edition is published by arrangement with Amadeus Enterprises Limited c/o The Bukowski Agency Ltd., Toronto through Graal Sp. z.o.o. Translation © Petra Diestlerová, 2020
ISBN 978-80-242-6386-1
MilovanĂŠmu Amadeovi
Důstojné mramorové hrobky, v nichž práchnivějí staré kosti, vznosné sloupy, epitafy, andělé, erby, krásné sochy to vše (jen trosky byvší slávy) zdobí boháče, velikány, které na zemi opěvají, ač oni o tom nic nevědí. Thomas Parnell Noční báseň o smrti (1721)
Prolog
„Našli vaši matku.“ Od otcova šokujícího prohlášení už uběhl skoro týden, ale stejně mi stále znělo v uších. Harriet! Našli Harriet? Kdo by tomu věřil? Harriet, která zmizela při horolezecké nehodě, když mi byl sotva rok; Harriet, kterou jsem sice možná kdysi viděla na vlastní oči, ale vůbec si na to nevzpomínám. Moje reakce? Želbohu ochromení. Naprosté pitomé, němé ochromení. Ani radost – ani úleva – dokonce ani vděčnost těm, kdo ji víc než deset let poté, co v Himálaji zmizela, konečně objevili. Ne, cítila jsem jenom chladnou strnulost: ledovou, zahan bující strnulost, která u mě vyvolávala zoufalou potřebu být sama.
9
(1)
Z
ačalo to jako dokonalé anglické ráno: jeden z těch oslnivých dnů z počátku dubna, kdy slunce září tak, až to náhle vypadá, jako by bylo léto v plném rozpuku. Slunce prorazilo bachraté bílé knedlíčky mraků a do kraje vrhalo stíny, které se hravě proháněly po zelených pastvinách až nahoru do mírně zvlněných kopců. Kdesi v lese na druhé straně železnice zpíval slavík. „Vypadá to jako kolorovaná rytina ve svazku Wordswort hových básní,“ utrousila moje sestra Daphne, skoro jako by mluvila sama pro sebe. „Až příliš malebně.“ Ophelia, moje nejstarší sestra, připomínala bledý tichý stín, ztracený ve vlastních myšlenkách. V určený čas, což byla náhodou desátá hodina dopolední, jsme se všichni shromáždili víceméně společně na úzkém perónu Stanice Jelení mlází. Myslím, že tehdy jsem poprvé v životě viděla Daffy bez knihy v ruce. Otec postával opodál, každých pár minut se díval na hodinky a pak na koleje, mhouřil oči a pátral po kouři v dálce. Přímo za ním stál Dogger. Bylo zvláštní vidět ty dva muže – džentlmena a jeho sluhu –, kteří společně přežili příšerné časy, v nejlepších nedělních šatech na zrušené venkovské železniční zastávce. Ačkoli na Stanici Jelení mlází se kdysi vykládalo zboží a vystupovali zde hosté mířící do panského sídla a ačkoli koleje 11
se dosud zachovaly, samotná nádražní budova z povětřím ošlehaných cihel už byla dávno zabedněná. Během několika předchozích dní ji však chvatně připravili na Harrietin návrat: uvnitř bylo zameteno a uklizeno, rozbité okenní tabulky nahradily nové, maličký záhonek vypleli a osázeli pestrými květinami. Otce požádali, aby odjel do Londýna a do Jeleního mlází Harriet doprovodil, on však trval na tom, že počká na vlak na tomhle nádražíčku. Koneckonců, jak vysvětlil vikářovi, právě tady a takto se s ní setkal poprvé, před těmi mnoha lety, když byli oba mladí. Zatímco jsme čekali, všimla jsem si, že otec má holínky nablýskané do vysokého lesku, z čehož jsem vyvodila, že Doggerův stav je momentálně velmi dobrý. Občas přicházely chvíle, kdy Dogger v noci úpěl a naříkal, schoulený do rohu své miniaturní ložnice, kde ho navštěvovali duchové dalekých vězení a mučili ho démoni minulosti. Ve zbylém čase byl tak schopný a zdatný, jak jen lidská bytost být může, a já jsem v duchu poděkovala za to, že právě toto ráno patří k takovým obdobím. Ještě nikdy jsme ho nepotřebovali víc. Tu a tam stáli na nástupišti v těsných hloučcích lidé ze vsi, v uctivém odstupu. Tiše mezi sebou rozprávěli a brali ohled na naše soukromí. Větší skupinka obklopila paní Mulletovou, naši kuchařku, a jejího manžela Alfa, jako by z nich ta blízkost udělala nějakým zázrakem členy nejužší domácnosti. Když se přiblížila desátá hodina, všichni jako na povel umlk li a na krajinu dolehlo přízračné ticho. Jako by ji přiklopil skleněný zvon a svět zadržel dech. Dokonce i slavík v lese náhle přestal zpívat. Samotný vzduch na nástupišti byl nyní nabitý elektřinou, jak se to často stává, když se vlak už blíží, ale dosud není na dohled. Lidé rozpačitě přešlapovali z nohy na nohu a slabý vánek 12
z našeho kolektivního dechu působil ve vlahém anglickém ovzduší jako povzdech. A potom, když už se čekání zdálo nekonečné, jsme v dálce spatřili kouř z lokomotivy. Vlak přijížděl blíž a blíž a vezl Harriet – vezl mou matku – domů. Připadalo mi, jako by mi něco vysálo z plic dech, když nablýskaná lokomotiva dofuněla do stanice a se skřípěním zastavila u nástupiště. Nebyl to dlouhý vlak: jenom půl tuctu vagonů, a chvilku samolibě odpočíval ve vlastní vířící páře. Nastala podivná kratičká pauza. Potom ze zadního vozu vystoupil zřízenec a třikrát ostře hvízdl na píšťalku. Dveře se otevřely a po nástupišti se náhle zahemžily postavy v uniformách: vojáci s oslnivou sbírkou metálů a úhledně zastřižených knírů. Rychle se srovnali do dvou řad a rázně se postavili do pozoru. Vysoký opálený muž s hrudí celou pokrytou medailemi a barevnými stužkami, který jim podle všeho velel, připochodoval k otci a zasalutoval tak řízně, až mu ruka zavibrovala jako ladička. Otec se tvářil trochu omámeně, ale podařilo se mu přikývnout. Z ostatních vagonů se vyřinula horda pánů v černých oblecích a buřinkách, ozbrojených vycházkovými holemi a složenými deštníky. Bylo mezi nimi i pár žen ve strohých kostýmcích, kloboucích a rukavičkách; několik jich mělo dokonce uniformy. Jedna z nich, očividně tělesně zdatná, ale poněkud hrozivá žena ve stejnokroji Královského vojenského letectva, vypadala tak nebezpečně a měla na rukávu tolik proužků, že klidně mohla být zástupkyní vrchního leteckého maršála. Napadlo mě, že nádražíčko v Jelením mlází za celou dobu jeho existence asi nikdy nenavštívilo tolik hodnostářů naráz. 13
K mému překvapení se ukázalo, že jednou z okostým kovaných žen je otcova sestra, teta Felicity. Objala Feely, objala Daffy, objala mě a potom beze slova zaujala své místo vedle otce. Kdosi vydal povel a dvě řady vojáků rázně odpochodovaly k přední části vlaku, kde se otevřela široká vrata nákladního vagonu. V jasném denním světle se dalo v šerých hlubinách vozu stěží něco rozeznat. Zprvu jsem viděla jen cosi, co vypadalo jako tucet bílých rukaviček tancujících ve tmě vzduchem. A potom lidé uvnitř opatrně, téměř něžně, podali špalíru čekajících vojáků dřevěnou bednu, ti si ji naložili na ramena a chvilku strnule stáli, jako cínoví vojáčci hledící nehybně do slunce. Nedokázala jsem od toho předmětu odtrhnout pohled. Byla to rakev, a když se vynořila ze stínů nákladního vagonu, krutě se v jasném slunci zaleskla. V ní ležela Harriet. Harriet. Moje matka.
14
(2)
N
a co jsem myslela? Co jsem cítila? To bych taky ráda věděla. Možná smutek nad tím, že je s našimi nadějemi navždy ámen? Úlevu, že je Harriet konečně doma? Ta rakev měla být matně černá. Měla mít chladné stříbrné ozdoby se zavřenými urnami a plačícími cherubínky. Ale nebyla a neměla. Byla z dubového dřeva v sytém od stínu, nablýskaného do tak vysokého lesku, že mě z něj bolely oči. Uvědomila jsem si, že se na ten předmět nedokážu dívat. Kupodivu se mi v hlavě vynořila scéna z románu paní Nesbitové Děti železnice, v níž se Bobbie na nádražním nástupišti vrhá do náruče svému nespravedlivě uvězněnému otci. Jenže mě takový něžný závěr nečeká, ani otce, Feely či Daffy. Ne, žádný šťastný konec. Rychle jsem se podívala na otce, jako bych od něj čekala nějaké znamení, ale on také stál zamrzlý ve svém soukromém ledovci, daleko za žalem a daleko za schopností jakéhokoli výrazu, zatímco rakev zakrývali britskou vlajkou. Alf Mullet vyšvihl vojácké zasalutování a držel se v něm velmi dlouho. Daffy mě dloubla loktem do žeber a bradou nenápadně ukázala směr. 15
Na jižním konci nástupiště stál trochu stranou od ostatních dost zavalitý starý pán v tmavém obleku. Okamžitě jsem ho poznala. Když nosiči pomalu odcházeli od vlaku, nahrbení pod svým smutným břemenem, uctivě smekl černý klobouk a podržel si ho u boku. Byl to Winston Churchill. Co mohlo někdejšího předsedu vlády přivést do Bishop’s Lacey? Stál tam sám a v tom hrobovém tichu se díval, jak moji matku nesou do otevřených dveří pohřebního vozu, který se tam zjevil až strašidelně tiše. Churchill sledoval, jak rakev, před níž kráčel důstojník s tasenou šavlí, pomalu pronášejí kolem otce, kolem Feely, kolem Daffy a kolem mě, a pak se vydal k otci. „Ona byla Anglie, hrome,“ zabručel. Otec otevřel oči, jako by se probouzel ze sna, rozhlédl se a zaostřil na Churchillovu tvář. Po velmi dlouhé době řekl: „Ona byla víc než to, pane premiére.“ Churchill přikývl a vzal otce za loket. „Nemůžeme si zrov na dovolit ztratit někoho z de Luceových, Havilande,“ podotkl tiše. Jak to myslel? Chvilku tam stáli na slunci spolu, ti dva zdánlivě poražení muži, bratři v čemsi, co mě nesmírně přesahovalo: v čemsi, co jsem si nedokázala ani představit. Potom pan Churchill podal otci pravici, pak Feely, pak Daffy a dokonce i tetě Felicity, načež přešel k místu kousek stranou, kde jsem stála já. „A vy jste také přišla na chuť bažantím sendvičům, mladá dámo?“ Ta slova! Přesně tahle slova! Už jsem je někdy slyšela! Ne – neslyšela – viděla jsem je! Kořínky mých vlasů se znenadání postavily na špičky. 16
Churchillovy modré oči byly pronikavé, jako by se mi díval přímo do duše. Co tím myslí? Co mi pro všechno na světě naznačuje? Co čeká, že řeknu? Bohužel jsem se nejspíš začervenala. Na nic jiného jsem se nezmohla. Pan Churchill se mi zkoumavě zadíval do tváře, vzal mě za ruku a jemně ji stiskl pozoruhodně dlouhými prsty. „Ano,“ řekl nakonec, spíš skoro pro sebe, „ano, myslím, že přišla.“ A po těch slovech se otočil, vydal se po nástupišti pryč, a když mezi vesničany procházel ke svému čekajícímu vozu, pokyvoval hlavou nalevo a napravo, aby jim dal najevo, že je bere na vědomí. Ačkoli úřad už nezastával celé věky, ten obtloustlý pomenší člověk s buldočím obličejem a překvapivě ostrým pohledem velkých modrých očí stále působil velkolepě. Daffy mi už špitala do ucha: „Co ti říkal?“ „Že je mu to líto,“ zalhala jsem. Nevěděla jsem proč, ale bylo mi jasné, že jsem udělala dobře. „Jenom že je mu to líto.“ Daffy po mně sekla zlovolným mžouravým pohledem. Jak je možné, napadlo mě, že když nám přímo před nosem leží naše mrtvá matka, jdou si dvě sestry prakticky po krku kvůli maličké nepravdě? Připadalo mi to směšné, ale přesto se to dělo. Můžu jenom předpokládat, že tak to prostě v životě chodí. A ve smrti. Ale věděla jsem s naprostou jistotou, že potřebuju jít domů, že se potřebuju zamknout v tichu vlastního pokoje. Otec si potřásal rukama se všemi těmi lidmi, kteří mu chtěli vyjádřit soustrast. Vzduch přímo ožíval hadím sykotem jejich es a drobným živočišným úpěním jejich ú. „Upřímnou soustrast, pane plukovníku… upřímnou… soustrast,“ říkali mu pořád znovu a znovu, když na ně přišla řada. Divím se, že se z toho otec na místě nezbláznil. 17
Copak nikdo nemá na srdci nic neotřelého? Daffy mi jednou prozradila, že anglický jazyk obsahuje zhruba půl milionu slov. Když jich je na výběr taková přehršel, člověk by si myslel, že aspoň jednu jedinou osobu napadne něco originálnějšího než to pitomé „upřímnou soustrast“. Právě na tohle jsem myslela, když se od davu lidí na nástupišti odpojil vysoký muž v kabátě příliš dlouhém a těžkém na tak příjemný den a zamířil rovnou ke mně. „Slečna de Luce?“ zeptal se překvapivě jemným hlasem. Nebyla jsem zvyklá na to, aby mě lidé oslovovali jako „slečnu de Luce“. Tento titul býval obvykle vyhrazen pro Daffy či pro Feely – nebo pro tetu Felicity. „Jsem Flavia de Luce,“ představila jsem se. „A vy jste?“ Dogger mě naučil dávat tuhle odpověď automaticky, kdykoli mě osloví někdo cizí. Ohlédla jsem se po něm a zjistila jsem, že starostlivě postává vedle otce. „Přítel,“ odpověděl muž. „Jenom přítel – rodiny. Musím s vámi mluvit.“ „Promiňte,“ řekla jsem a o krůček jsem ucouvla. „Já musím –“ „Prosím. Je to navýsost důležité.“ Navýsost? Nikdo, kdo je schopný použít slovo „navýsost“ v běžném hovoru, nemůže být padouch. „No…,“ zaváhala jsem. „Vyřiďte otci, že Hajný je v nebezpečí. On to pochopí. Musím s ním mluvit. Vyřiďte mu, že Líheň je pod –“ Zorničky se mu rozšířily v náhlém zmatku – nebo zděšení? –, když se mi podíval přes rameno. Co – nebo koho – to spatřil? „Pohni, Flavie. Všechny zdržuješ.“ To byla Feely. Moje sestra se na neznámého upjatě usmála, položila mi ruku na rameno a zbytečně hrubě s ním škubla. „Počkej,“ řekla jsem, uhnula jsem ke straně a vysmekla jsem se jí. „Hned tam budu.“ Dogger už držel otevřená dvířka Harrietina starého Rolls18
-Royce Phantom II, který zaparkoval tak blízko nástupiště, jak jen to šlo. Otec byl na půl cesty k vozu, znepokojivě se šoural a hlavu měl svěšenou. Myslím, že teprve v tu chvíli mi došlo, jak drtivou ránu pro něj celá ta věc znamená. Ztratil Harriet ne jednou, ale dvakrát. „Flavie!“ To byla zase Feely a civěla na mě studenýma modrýma očima, vypoulenýma netrpělivostí. „Proč,“ sykla, „musíš být vždycky taková –“ Její poslední slova se ztratila v pronikavém hvizdu píšťaly lokomotivy, ale já jsem jí ten pohoršlivý výraz odečetla ze rtů. Vlak se rozjel, zpočátku pomalu. Když nás zaměstnanci pohřební služby informovali o průběhu celého obřadu, pověděli nám, že vlak odjede na zrušenou železniční točnu kdesi severně za East Finchingem, kde se obrátí, a poté se vrátí do Londýna. Bylo by hrubým porušením pohřebnické etikety a také by to znamenalo „mimořádnou smůlu“, tedy podle pana Sowerbyho z firmy Sowerby & Synové, kdyby musel pohřební vlak couvat. Tou dobou mě už Feely táhla – doslova – k čekajícímu rollsu. Snažila jsem se jí vysmeknout, ale marně. Její prsty se mi zarývaly hluboko do svalu v nadloktí a já za ní klopýtala a sípavě se přitom nadechovala. Z davu otálejícího na nádraží se náhle ozval výkřik. Zprvu mě napadlo, že někdo křičí rozhořčením nad tím, jak krutě se mnou Feely zachází, ale vzápětí jsem uviděla, jak lidé běží k okraji nástupiště. Zřízenec zuřivě pískal na píšťalku, někdo ječel a lokomotiva se zastavila tak prudce, až se jí zpod hnacích kol vyvalila oblaka páry. Konečně jsem se vytrhla z Feelyina sevření, prodrala se podél vagonů zpět a prosmýkla se kolem té možná zástupkyně leteckého maršála, která vypadala, jako by vrostla do země. 19
Venkované ohromeně přihlíželi a mnozí si tiskli ruce na ústa. „Někdo ho tam šoupnul,“ ozval se z hloučku kdesi za mnou ženský hlas. U mých nohou, jako by mi chtěla sáhnout na boty, trčela zdola, zpod kol posledního vagonu, strnule lidská ruka, děsivě nehybná. Klekla jsem si, abych se mohla podívat zblízka. Čerstvě zašpiněné prsty byly doširoka roztažené, jako by se vztahovaly k pomoci, která nikdy nepřijde. Na zápěstí, které bylo skoro nestydatě holé, se jemné zlaté chloupky zvolna chvěly v proudu vzduchu pod vlakem. Do nosu mi pronikl pach mastné horké páry a ještě něčeho dalšího: štiplavě měděný odér, který nikdy nezapomenete, když ho jednou ucítíte. Okamžitě jsem ho poznala. Byl to pach krve. Shrnutá skoro až k mrtvému lokti byla pořád zapnutá manžeta kabátu, příliš dlouhého a těžkého na tak příjemný den.
20
(3)
R
olls se plazil šnečím tempem uličkou za pohřebním vozem. Ačkoli Stanice Jelení mlází stála jen necelé dva kilometry od domu, už teď jsem věděla, že tahle smutná cesta bude trvat prostě věčnost. Analytická část mojí mysli se snažila pochopit, co jsem na nástupišti právě viděla: násilnou smrt cizího člověka pod koly vlaku. Ale zběsilejší, živočišnější, plazí síla to nepřipustila a přicházela s výmluvami, které mi v tu chvíli připadaly docela rozumné. Tyhle vzácné hodiny patří Harriet, říkaly mi. Nesmíš jí je ukrást. Dlužíš to památce své matky. Harriet… Mysli jenom na Harriet, Flavie. Zaslouží si to. Zabořila jsem se zpátky do útěšné náruče koženého sedadla a nechala jsem svou mysl, aby odletěla zpátky do minulého týdne, do toho dne v mojí v laboratoři… Jejich utopené tváře nejsou tak bílé a rybí, jak byste čekali. Když se vznášejí v krvavě rudém světle těsně pod hladinou, mají vlastně spíš odstín shnilých růží. Navzdory tomu, co se stalo, se ona pořád usmívá. On má ve tváři neuvěřitelně chlapecký výraz. Pod nimi, stočené jako chapadla mořských řas, se do tekutých hlubin spouštějí černé stužky. 21
Dotknu se hladiny – napíšu ukazováčkem do vody jejich iniciály:
Tak úzce jsou ten muž a ta žena spjatí, že je představují stejná tři písmena: Harriet de Luce a Haviland de Luce. Moje matka a můj otec. Tyhle obrázky jsem objevila vážně divným způsobem. Podkroví Jeleního mlází je rozlehlé vzdušné podsvětí, obsahující všemožné krámy, odložené harampádí, zbytečnosti a odpad, smutné zaprášené pozůstatky všech, kdo v tomto domě žili a dýchali během uplynulých staletí. Například na trouchnivějící modlitební stoličce, na níž kdysi zbožně sedávala strašlivě výbušná Georgina de Luce v napudrované paruce, aby vyslechla šeptané zpovědi svých vyděšených dětí, ležely pomuchlané ostatky podomácku vyrobeného kluzáku, na němž se její smůlovatý vnuk Leopold vrhl z cimbuří na střeše východního křídla a o pouhých pár vteřin později tvrdě dopadl na Visto, kde byla půda zmrzlá na kost, čímž nenadále ukončil existenci této konkrétní rodinné větve. Když se člověk podíval pozorně, stále mohl na křídlech kluzáku, potažených zteřelým plátnem, spatřit skvrny Leopoldovy zoxidované krve. V jiném koutě, navršené do tuhé křivky, která připomína la vyklenutí páteře, stály porcelánové nočníky, z nichž se do zatuchlého vydýchaného vzduchu stále linul slabý, ale nezaměnitelný odér. Stoly, židle, krbové římsy se mačkaly tělo na tělo se zdobnými starožitnými hodinami, glazovanými řeckými vázami v křiklavých oranžových a černých odstínech, zavrženými stojany na deštníky a smutnookou hlavou nedbale vycpané gazely. Právě na tento stinný hřbitov nežádoucího haraburdí jsem se instinktivně uchýlila minulý týden po otcově překvapivém oznámení. 22
Uprchla jsem do podkroví a tam, abych si zabránila přemýšlet, jsem se zhroutila do kouta a bezmyšlenkovitě začala prozpěvovat jednu z těch nesmyslných dětských říkanek, které vyplouvají na povrch ve chvílích silného stresu, kdy nás nenapadá nic jiného, co bychom si mohli počít: „Spadla Madla z kolovadla, natloukla si koleno. Tři neděle naříkala –“ Já teda sakra naříkat nebudu! To teda fakt ani náhodou! Místo pitomé Madly s kolovadlem se radši rozptýlím tím, že si budu recitovat jedy: „A jako arzenik ukrytý v bramboře, B jako brom, co tě zadusí v komoře…“ Už jsem byla u „C jako cyankáli“, když moji pozornost upoutal nepatrný pohyb: nenadálé zašustění, které se hbitě ztratilo za vyřezávanou francouzskou skříní se štítem. Byla to myš? Nebo že by krysa? To by mě nemělo překvapovat. Jak jsem říkala, podkroví Jeleního mlází je opuštěná skládka, kde by byla taková krysa stejně doma jako já. Pomalu jsem se zvedla a opatrně nakoukla za skříň, ale ať už to bylo cokoli, dávno to uniklo do bezpečí. Otevřela jsem jedno křídlo dveří té obludnosti a tam jsem ty věci našla: elegantní černá přenosná pouzdra – byla dvě – zastrčená do nejzazších rohů šatníku, skoro jako by si chtěl někdo pojistit, že se už nikdy nevynoří. Sáhla jsem dovnitř a vytáhla ta dvě sladěná hranatá zavazadla ze stínů do pološera v podkroví. Byla potažená strukturovanou kůží s lesklými poniklovanými přezkami, každé opatřené vlastním klíčkem, které naštěstí visely na držadlech, přivázané kouskem obyčejného řeznického provázku. Otevřela jsem první pouzdro a odklopila víko. Podle matně kovového lesku a způsobu, jakým byla ve tvarovaných, sametem vyložených přihrádkách uložena 23
mechanická chapadla, jsem hned poznala, že se dívám na filmovou promítačku. Pan Mitchell, majitel bishopslaceyského fotografického ateliéru, vlastnil podobný přístroj a občas z něj promítal ve farním domě nějaké nudné věkovité filmy. Jeho projektor byl samozřejmě větší a kvůli zvuku vybavený reproduktorem. Jednou, během obzvlášť nezáživného opětovného uvedení dokumentu Vosík francouzský a jeho životní cyklus, jsem si krátila dlouhou chvíli vymýšlením hádanek a jedna z nich mi připadala docela dobrá: „Jaký je rozdíl mezi filmovou promítačkou a rybářským háčkem?“ „Žádný, protože obojí se zasekává!“ Nemohla jsem se dočkat, až ji při nejbližší příležitosti prohodím u snídaně. Jenže to bylo ve šťastnějších časech. Přejela jsem prsty po přezce a otevřela druhé pouzdro. V tom byl podobný přístroj, ale menší, s kličkou po straně a několika čočkami v otočné věžičce vpředu. Filmová kamera. Zvedla jsem si ji k obličeji, podívala se do hledáčku a pomalu s ní přejela ze strany na stranu, jako bych natáčela. „Jelení mlází,“ pronesla jsem hlasem z filmového týdeníku. „Odvěký, po předcích zděděný domov rodu de Luceových… rozdělený dům… jedinečné sídlo.“ Poněkud prudce – a bohužel taky nešetrně – jsem kameru odložila. Nechtělo se mi v tom pokračovat. Právě v tu chvíli jsem si znenadání všimla malého ukazatele po straně. Stupnice měla rozsah od nuly po padesát stop a měřicí jehla mířila téměř – ale nikoli úplně – na její konec. V té kameře byl pořád založený film – i po všech těch letech. A jestli jsem to posoudila správně, dobře pětačtyřicet stop z něj bylo exponovaných. 24
Exponovaných, ale nikdy nevyvolaných! Srdce mi náhle skočilo až do krku, jako by se pokoušelo uniknout. Málem jsem se jím zadusila. Jestli se nemýlím, tak tenhle film, tahle kamera může docela dobře obsahovat zcela neznámé obrázky mojí mrtvé matky Harriet. Do hodiny jsem provedla nezbytné přípravy a zavřela jsem se ve své chemické laboratoři v opuštěném východním křídle Jeleního mlází. Laboratoř zbudoval a vybavil koncem vikto riánské éry otec Harrietina strýčka Tarquina de Luce pro syna, o jehož dramatickém zhroucení během studia na Oxfordu se mezi těmi zasněnými věžemi dosud stále jenom šeptalo, ačkoli od osudné události uběhlo více než půl století. Právě v téhle slunné místnosti v nejvyšším patře domu strýček Tar žil, pracoval a nakonec zemřel, a jeho výzkum rozkladu oxidu dusičného prvního řádu vedl, jak se aspoň naznačovalo, před šesti lety k té zkáze v Japonsku, k Hirošimě a Nagasaki. Tohle království opuštěného a nádherného skleněného náčiní jsem objevila před několika lety, když jsem se za jednoho deštivého dne vydala na průzkum Jeleního mlází, a okamžitě jsem si je přisvojila. Zkoumala jsem zápisníky svého zesnulého strýce a zopakovala mnohé z pokusů obsažených v jeho pozoruhodné knihovně, a díky tomu jsem se vypracovala na docela schopnou chemičku. Mojí specialitou ovšem nebyl oxid dusičný, nýbrž spíše tradičnější jedy. Vytáhla jsem filmovou kameru zpod svetru, kam jsem ji nacpala čistě pro případ, že by mě při sestupu z podkroví přepadla některá z mých sester. Feely bylo v lednu osmnáct a ještě krátký čas bude o sedm let starší než já. Daffy, s níž jsme měly narozeniny ve stejný den, bude co nevidět čtrnáct, zatímco mně teď bylo skoro dvanáct. Přestože jsme byly sestry, rozhodně by se nedalo prohlásit, 25
že jsme přítelkyně. Pořád jsme vymýšlely nové způsoby, jak se vzájemně mučit. V malé fotografické temné komoře na konci laboratoře jsem se natáhla po hnědé lahvičce stojící na polici. metol, stálo na cedulce nezaměnitelným pavoučím rukopisem strýčka Tara. Metol samozřejmě nebyl nic jiného než nóbl jméno pro úplně obyčejný monomethyl-p-aminofenol hemisulfát. Prolistovala jsem stránky fotografické příručky plné tmavých skvrn a zjistila, že to, co musím s filmem provést, je vlastně docela jednoduché. Prvním krokem byla vývojka. Když jsem vytáhla z lahve zátku a odlila vzorek do kádinky, zaúpěla jsem. Dvacet let na polici si vybralo svou daň. Metol zoxidoval a proměnil se ve štiplavě páchnoucí hnědou břečku, která měla odstín včerejšího kávového lógru. A pak se moje zaúpění pomalu proměnilo v úsměv. „Nemáme nějakou kávu?“ zeptala jsem se předstíraně nenuceným tónem, když jsem si to nakráčela do kuchyně. „Kávu?“ podivila se paní Mulletová. „Na co chcete kafe? Kafe dívkám vůbec neprospívá. Akorát z něj dostanete břichabol.“ „Napadlo mě, že kdyby někdo náhodou zaskočil na návštěvu, bylo by milé nabídnout mu šálek.“ Mysleli byste, že jsem ji požádala o šampaňské. „A kohopak to čekáte, slečinko?“ „Dietera,“ zalhala jsem. Dieter Schrantz byl bývalý německý válečný zajatec z farmy Holubí dům, který se nedávno zasnoubil s Feely. „No nic,“ řekla jsem paní M. „Jestli přijde, bude se muset spokojit s čajem. Nemáme aspoň sušenky?“ „Ve spíži,“ odpověděla. „V tý pěkný plechovce, co má na víku Windsorský zámek.“ Zaculila jsem se na ni jako pitomeček a nakoukla do spíže. Vzadu na jedné z vyšších polic stála, přesně jak jsem si to pamatovala, sklenice mleté kávy americké značky Maxwell 26
House. Získali jsme ji navzdory přídělovému systému jako dárek z nedaleké americké letecké základny v Leathcote od Carla Pendracky, dalšího z Feelyiných obdivovatelů, který byl navzdory otcovu přesvědčení, že Carl pochází z pokrevní linie krále Artuše, z utkání o Feelyinu ruku vyšachován. V duchu jsem tiše poděkovala za všeobecnou pytlovitost staromódních oděvů, kafe jsem si nacpala pod svetr z jedné strany, z druhé jsem pod něj strčila velkou drátěnou šlehací metlu, v zubech sevřela pár slepovaných máslových sušenek a unikla. „Děkuju, paní M,“ zamumlala jsem přes sousto sušenky a obracela k ní přitom nahrbená záda. Jakmile jsem byla bezpečně zpátky nahoře v laboratoři, vysypala jsem kávu do kuželovitého papírového filtru, vložila ho do skleněného trychtýře, zapálila Bunsenův hořák a počkala, až destilovaná voda v konvici začne vřít. Jak jsem si pamatovala, chemicky vzato vyvolání filmu prostě spočívá v redukci krystalů halidu stříbra, které ho pokrývají, prostřednictvím dezoxidace na základní prvek, stříbro. Když tu práci dokáže odvést metol, usoudila jsem, že kofein to zvládne taky. A mimochodem, stejně dobře by posloužila vanilková tresť, ale věděla jsem, že kdybych paní Mulletové šlohla vanilkovou tresť, nadělala by si z mých střev podvazky. To usyslené kafe bylo mnohem bezpečnější volba. Vodu jsem nechala dvě minuty vařit a pak jsem odměřila tři šálky a zalila kávu. Voněla tak, že by se skoro dala pít. Zamíchala jsem hnědou tekutinu, abych ji zbavila bublinek a pěny, a jakmile dostatečně vychladla, vmíchala jsem do ní sedm čajových lžiček uhličitanu sodného: staré dobré prací sody. Původně lákavé aroma kávy se nyní měnilo – a každou vteřinou bylo odpornější. Abych byla naprosto upřímná, nyní byla ta tekutina cítit tak, jako by kavárnu v nejnižších kruzích pekla zasáhl blesk. Ulevilo se mi, když jsem místnost opustila, byť jen na pár minut. 27
Stačila další výprava do podkroví, tentokrát pro smaltovanou ložní mísu, kterou jsem zahlédla mezi ostatními rodinnými relikviemi de Luceových, a byla jsem skoro připravená začít. A tak jsem posbírala potřebné náčiní a zamkla se v temné komoře. Rozsvítila jsem bezpečné červené světlo. Krátce se rudě zablesklo – a pak se ozvalo tiché puk. A hrome! Ta ničemná žárovka rupla. Otevřela jsem dveře a vydala jsem se hledat novou. Byly chvíle, kdy jsme bědovali nad tím, že otec nařídil Doggerovi, aby vyměnil většinu žárovek v Jelením mlází za desetiwattová blikátka ve snaze ušetřit za elektřinu. Jediná, komu to podle všeho nevadilo, byla Feely, které matné a slabounké světlo úplně stačilo, aby si mohla psát do deníčku a zkoumat v zrcadle svoje beďary. „Slabé watty vyhrávají války,“ prohlašovala, přestože válka skončila už před více než šesti lety. „A kromě toho je to daleko romantičtější.“ Takže mi rozhodování, kterou žárovku čmajznout, nedělalo žádné potíže. Než byste napočítali do osmdesáti sedmi – to vím náhodou přesně, protože jsem v hlavě počítala –, byla jsem zpátky v laboratoři se žárovkou z Feelyiny noční lampičky a taky s lahvičkou laku odstínu „Kde hoří?“, kterým si v poslední době zohyzďovala drápy. Osobně si myslím, že kdyby příroda chtěla, abychom měli zářivě rudé špičky prstů, postarala by se, abychom se rodili s krví na vnější straně těla. Natřela jsem žárovku lakem, pak na ni foukala a funěla, dokud neuschl, a poté jsem jí dopřála druhou vrstvu a dala si pozor, aby rubínový nátěr pokrýval sklo naprosto souvisle. Měla jsem před sebou práci zásadního významu a nesměla jsem připustit ani špendlíček bílého světla. 28
Znovu jsem se zamkla ve fotokomoře, cvakla vypínačem a odměnou mi byla matná červená zář. Výborně! Maličko jsem pootočila klikou kamery v protisměru a stiskla tlačítko. Ozval se rachotivý svist, jak se film uvnitř dal do pohybu. Netrvalo ani deset vteřin a konec pásu prošel ven a líně sebou na cívce zapleskal. Uvolnila jsem pojistku, otevřela kameru ze strany a vytáhla plnou cívku. Teď přijde nejtěžší část. Pomaličku jsem převinula film z cívky na drátěnou metlu a na obou koncích ho upevnila svorkou na papír. Už předtím jsem ložní mísu do půlky naplnila „vývojkou“ z kávy a do ní jsem teď ponořila metlu a otáčela ji, pomalu… pomaličku… jako kuře na rožni. Teploměr v kávovém roztoku ukazoval přesně 68 stupňů Fahrenheita. Dvanáct minut doporučovaných fotografickou příručkou uběhlo jako tekoucí melasa. Zatímco jsem čekala a jedním okem pokukovala po hodinách, rozpomněla jsem se, že v raných dobách fotografie se film vyvolával pomocí kyseliny gallové, C7H6O5, která se získávala v malém množství z duběnek, těch drobných nádorů rostoucích na listech a větvičkách dubů v místech, kde do nich nakladla vajíčka žlabatka dubová. Je zajímavé, že přesně tyhle duběnky, rozpuštěné ve vodě, se kdysi rovněž používaly jako protijed při otravě strychninem. Jak příjemné bylo přemítat nad tím, že bez samiček žlabatky dubové bychom možná nikdy neměli ani fotografii, ani pohodlný způsob, jak zachránit něčího bohatého strýčka Neda z rukou odhodlaného vrahouna. Ale uchoval si film, který jsem v kameře našla, svoje latentní obrázky? Není zajímavé, že se jedno a totéž slovo – „latentní“ – používá jak k popisu neviditelných, nevyvolaných 29
podob a tvarů na fotografickém filmu, tak k popisu dosud neodhalených otisků prstů? Ukáže se na filmu vůbec něco? Nebo se dočkám pouze mokré, šedivé, neuspokojivé mlhy, která by klidně mohla být důsledkem příliš mnoha žhavých letních a mrazivých zimních dnů v podkroví? Fascinovaně jsem se dívala, když se přímo pod mýma rukama začaly zjevovat stovky negativních obrázků a vynořovat se do existence z ničeho – jako kouzlem. Políčka filmového pásu byla příliš malá, abych dokázala rozeznat, co na nich je. Teprve až bude film úplně vyvolaný, odhalí svoje tajemství – pokud nějaká skrývá. Dvanáct minut už uběhlo, ale pořád mi nepřipadalo, že by byly obrázky plně vyvolané. Kávová vývojka účinkovala zjevně pomaleji než metol. Budu muset metlou otáčet, dokud obrázky nebudou tak tmavé jako běžný negativ. Uběhlo dalších dvanáct minut a já jsem začínala ochabovat. Pokud jde o chemii, netrpělivost není žádná ctnost. Jenže půlhodina je příliš dlouhý časový úsek, aby se v něm člověk zabýval jednou a tou samou činností, dokonce i když je příjemná. Než mi obrázky začaly připadat uspokojivé, už jsem nedočkavostí málem ječela. Ale ještě jsem nebyla hotová. Zdaleka ne. Tohle byl teprve první krok. Nyní přišla první lázeň: pět minut pod tekoucí vodou. Čekání bylo k nepřežití. Musela jsem se držet, abych nenacpala částečně vyvolaný film do promítačky bez ohledu na následky. A pak ustalovač: předem jsem si vmíchala čtvrt lžičky manganistanu draselného do dvou pint vody a do tekutiny přidala druhý roztok kyseliny sírové v trochu menším množství vody. Dalších pět minut čekání, během kterých jsem filmový pás pomalu otáčela v roztoku. Další lázeň a počítání do šedesáti, abych odměřila minutu. 30
A teď čisticí roztok: pět čajových lžiček disiřičitanu draselného rozpuštěných ve dvou pintách vody. Teď už jsem mohla v komoře normálně rozsvítit. Matný halid stříbra – ta část filmu, která bude v závěru černá – měl nyní krémově nažloutlý odstín, jako obrázky namalované na proužek průhledného skla zlopověstným vaječným krémem paní Mulletové. V odraženém světle vypadaly obrázky negativně, ale když jsem je zvedla před bílé světlo, náhle se změnily v pozitivy. Už jsem rozeznávala cosi, co vypadalo jako pohled na Jelení mlází zdálky: na žluté, zestárlé Jelení mlází, připomínající nějaký snový příbytek. A teď osvit. Natáhla jsem metlu na délku paže před sebe, tak, aby byla asi půl metru od zdroje bílého světla, a pak jsem s ní pomaličku otáčela a počítala přitom do šedesáti. Tentokrát jsem použila variaci na metodu, kterou jsem se naučila, když jsem u skautek trénovala umělé dýchání, předtím než mě z té organizace (nespravedlivě) vyrazili. „Raz ky-a-nid, dva ky-a-nid, tři ky-a-nid,“ a tak dále. Minuta utekla překvapivě rychle. Potom jsem sundala filmový pás z metly, obrátila ho a podobně exponovala i druhou stranu. Opět přišel čas na kávu: na to, co příručka označovala jako pozitivní vývojku. Žluté předměty v každém poli teď zčernají. Šest dalších minut máčení a míchání, kdy jsem metlu obracela, abych se ujistila, že jsou všechny části filmu ponořené v páchnoucí tekutině stejnoměrně. Čtvrtá lázeň – ačkoli zabrala jen šedesát vteřin – mi připadala jako věčnost. Paže mi z toho věčného otáčení už tuhly a ruce mi smrděly, jako bych je strkala do – no, to je fuk. Ustalovač jsem nepotřebovala: bělicí a čisticí roztoky už nepochybně odstranily redukované stříbro z první vývojky, pozůstatky halidu stříbra proměnila druhá vývojka v kovové stříbro a to nyní tvořilo černé části obrazu. 31
Hračka brnkačka, ejaja hopsasa. Nechala jsem pás několik minut ležet v míse s vodou, do níž jsem přidala kamenec kvůli odolnosti, abych film ochránila před poškrábáním. Po nějaké době jsem kousek vytáhla a zamžourala na obrázky přes lupu. Zastavilo se mi srdce. Ty obrazy byly bolestně zřetelné: v jednom políčku za druhým seděli Harriet s otcem na piknikové dece před altánem na ostrůvku v okrasném jezírku u Jeleního mlází. Zhasla jsem hlavní světlo, spustila jsem film zpátky do vody a nechala jsem jako jediné osvětlení to bezpečné červené světlo, ne proto, že by to bylo nutné, ale protože mi to připadalo jaksi uctivější. A jak jsem říkala, namalovala jsem do vody prstem jejich iniciály:
Harriet a Haviland de Luceovi. Nedokázala jsem se, alespoň v té chvíli, podívat na jejich tváře v jiném světle než v tom, které mělo barvu krve. Jinak by mi to připadalo, jako bych je špehovala. Nakonec jsem uctivě, téměř zdráhavě vytáhla film z vody a čistě ho otřela mycí houbou. Odnesla jsem si ho do laboratoře a rozvěsila ho, aby uschnul, v dlouhých smyčkách od zarámované periodické tabulky prvků na západní stěně po podepsanou fotografii Winstona Churchilla na té východní. Zatímco jsem u sebe v ložnici čekala, až film uschne, vyhrabala jsem z hromádky pod postelí desku, kterou jsem hledala: Rachmaninovu Osmnáctou variaci na Paganiniho téma, nejlepší hudební skladbu, jaká by mohla doprovázet vzpomínky na příběh velké lásky. 32
Natočila jsem gramofon a spustila jehlu do roztočené šelakové drážky. Jakmile melodie začala, posadila jsem se na jedno z okenních sedátek s výhledem na Visto, na ten dávno neudržovaný trávník, kde Harriet kdysi přivazovala svůj dvojplošník typu de Havilland Gipsy Moth, kterému dala jméno Rozmarný duch, a přitáhla jsem si kolena k bradě. Představovala jsem si, že slyším rachot motoru, zatímco Harriet vzlétá do vířící ranní mlhy a stoupá nad komíny Jeleního mlází, vysoko nad okrasné jezírko s jeho georgiánským altánem, a směřuje do budoucnosti, z níž se už nevrátí. Od Harrietina zmizení uběhlo více než deset let – řekli nám, že zemřela při horolezecké nehodě v Tibetu. Bylo to deset dlouhých těžkých let, z nichž otec téměř polovinu strávil v japonském zajateckém táboře. Nakonec se dostal domů, kde zjistil, že zůstal bez manželky a bez peněz a vážně mu hrozí, že přijde o Jelení mlází. Panství totiž patřilo Harriet, která je zdědila po strýčku Tarovi, a protože zemřela bez závěti, „síly temnoty“ (jak otec jednou nazval šedé muže z Daňového úřadu Jeho Veličenstva) ho pronásledovaly, jako by nebyl navrátivší se válečný hrdina, nýbrž uprchlík z věznice Broadmoor. A teď se Jelení mlází hroutilo. Deset let zanedbávání, smutku a nedostatečných fondů si vybralo svou daň. Rodinné stříbro bylo odesláno do Londýna do dražby, rozpočty byly osekány a opasky utaženy. Ale nic z toho nepomohlo a o Velikonocích byl náš domov nabídnut k prodeji. Otec nás už celou věčnost varoval, že možná přijde chvíle, kdy budeme muset Jelení mlází ráz na ráz opustit. A potom, jen před pár dny, po tajuplném telefonátu, si nás tři – Feely, Daffy a mě – povolal do salonu. Pomalu přejel pohledem po nás všech, než nám oznámil tu novinu. „Našli vaši matku.“ A víc než to: ona se vrací domů.
33
(4)
U
vědomila jsem si, že od otcova šokujícího oznámení jsem se schovávala před skutečností: zastrkovala jsem fakta do nějakého batůžku v rohu své mysli a pevně jsem utahovala šňůrky, asi tak, jako kdybyste se snažili polapit do pytle tygra. Ačkoli se to stydím přiznat, věděla jsem, že lpím na minulosti a snažím se každé ráno probudit do svého starého světa: do světa, v němž je Harriet stále pohodlně pohřešovaná, do světa, v němž jsem přinejmenším věděla, jak si stojím. Chytala jsem se sebeslabší šance, jak se vyhnout změně, stejně jako se tonoucí snaží chytit provázku vlastních bublinek. Ne že bych nechtěla mít Harriet doma. Chtěla jsem to. Samozřejmě že ano. Ale co to udělá s mým životem? Ten film mi do cesty poslalo samo nebe. Věřila jsem, že když se na něj podívám, otevře se mi tím nové okno do minulosti: okno, které mi umožní spatřit zřetelněji budoucnost. To byla jedna z nepříjemných myšlenek, které mě nedávno začaly mořit: nová, syrová a pořád ne úplně důvěryhodná. Někdy mi připadalo, jako bych přemýšlela mozkem někoho jiného. Nějak to souviselo s tím, že mi je skoro dvanáct, a já si nebyla jistá, jestli to úplně schvaluju. Zatemnila jsem ložnici – musela jsem použít deky a přicvaknout je k okenním rámům po okrajích připínáčky. 34
Chatrné a vybledlé závěsy Jeleního mlází by slunce vytěsnit nedokázaly. V laboratoři jsem do filmu prudce cvrnkla nehtem. Tvrdé, uspokojivé cvak mi prozradilo, že už je úplně suchý. Namotala jsem ho zpátky na cívku a odnesla si ho do ložnice. Projektor jsem postavila na toaletní stolek, vložila do něj film a namířila promítačku do krbu. Stěny mojí ložnice pokrývaly odpudivé viktoriánské tapety – rudé fleky na nechutném odstínu modré – a nebyl na nich kousek holého místa, kam bych mohla vyvolaný kinematografický film promítnout. Naštěstí mi pan Mitchell, který byl na takové věci odborník, jednou během filmového večera ve farním domě prozradil, že bílé promítací plátno není ve skutečnosti potřeba. „Všichni si myslí, že ano,“ pověděl mi, „ale to jenom proto, že jaktěživo neviděli černé.“ A pak mi vysvětlil, že promítací stroj doplní odstíny, které na plátně chybějí: takže když se díváme v kině na nejnovější komedii ze studia Ealing, ty části plátna, které se našim očím jeví černé, jsou ve skutečnosti bílé. „Ano, bílé – ale neosvětlené,“ dodal. No, to dávalo smysl a připadalo mi logické, že velká cihlová plocha tvořící zadní stranu krbu, zčernalá věkovitými nánosy sazí, poslouží jako dokonalé plátno. A měla jsem pravdu! Zapnula jsem promítačku, pootočila čočkami, abych je zaostřila, a na krbových cihlách se objevil obrázek v nádherně jasných, sametových odstínech černi. Film začínal pohledem na Jelení mlází od Mulfordské brány a pokračoval dlouhou klenutou kaštanovou alejí k domu. Pak bližší záběr: Harrietin Rolls-Royce Phantom II, zaparkovaný na vyštěrkovaném oválu před hlavním vchodem. Následoval pohled na Harriet sedící v kokpitu Rozmarného ducha. V pozadí stálo několik soch, jejichž trosky se nyní, o více než deset let později, povalovaly mezi přerostlými 35