Franรงois Gautier
SLOVA POSLEDNร HO DALAJLAMY
Les mots du dernier Dalaï‑Lama Copyright © Flammarion, Paris, 2018. Translation © Tomáš Havel, 2020 ISBN 978-80-242-6392-2
PŘEDMLUVA
V roce 1985, ještě před udělením Nobelovy ceny za mír, byl dalajlama mnohem méně známý než dnes. Ani já jej neznal, ale měl jsem přítele, odborníka na Tibet, a ten mi tehdy poradil: „Vydej se do Dharamsaly za dalajlamou, uvidíš, je to zážitek, který stojí za to.“ V té době jsem žil už šestnáct let v Indii, přijel jsem tam v roce 1969 s karavanou vozů z Paříže s ještě dalšími patnácti Francouzi, kteří tam chtěli založit mezinárodní město Auroville nedaleko Puduččéri. Pracoval jsem jako jihoasijský dopisovatel listu Journal de Genève (později Le Figaro) a o Tibet jsem se nikdy nezajímal. Nasedl jsem na noční vlak do Dillí, v Pathánkótu v Paňd žábu přestoupil na dýchavičný autobus, který mě vyvezl do osmnácti set metrů nad mořem, do Dharamsaly, v té době malého, zapadlého městečka v indickém himálajském státě Himáčalpradéš. A tam, na ústředním náměstí, jsem narazil na malý trh vedený Tibeťany – všichni byli usměvaví, muži měli vrásčitý obličej, ženy byly oblečené ve svých oblíbených širokých, černých tunikách a prodávali přikrývky, šály, maly (tibetské růžence), tanky (tibetské ruční malby)… Po chvíli jsem ve středu městečka došel k malému chrámu s modlitebními mlýnky, točily se, jako by je ovládala 5
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
nějaká neviditelná ruka, a přitom magicky klapaly. Okamžitě jsem zamířil ke klášteru, kde, jak už jsem věděl, dalajlama vyučuje. Už zdálky jsem slyšel hrdelní zpěv tibetských mnichů – zvláštním způsobem si mě podmaňoval –, kteří recitovali své modlitby. Dovnitř jsem vstoupil bočním vchodem a ke svému překvapení rovnou narazil na dalajlamu: seděl na vysokém křesle jen pár metrů ode mě. Podíval se na mě svým širokým úsměvem, který mu rozděluje obličej na dvě části, a vyzval mě, abych se posadil na židli u jeho nohou. Znovu se zatvářil vážně a pokračoval ve výuce, stále oním hlasem, zároveň ostrým a „mantrickým“, který jako by vycházel z nejhlubších zákoutí jeho duše. Jeho hlas mě přiměl zavřít oči, jako by celou mou bytost zaskočila jakási nenadálá meditace – a okamžitě jsem pochopil, proč mě přítel vybídl k tomu, abych sem přijel. Když jsem oči znovu otevřel, uviděl jsem mnichy – bylo jich snad tisíc, všichni byli oblečení v červené, ti nejvýznamnější měli na hlavě proslulou žlutou, kuželovitou mitru, některé pasáže z kázání po Jeho Svatosti zaníceně opakovali a kývali se přitom dopředu a dozadu. Na závěr vyučování každý z mnichů několikrát padl před dalajlamou na zem, položil se s rukama napřaženýma dopředu a obličej přitiskl k podlaze. Také dalajlama se před nimi uklonil a vydal se k východu. Když procházel kolem mě, vzal mi ruce do svých a anglicky se zeptal: „How are you?“, přičemž se smál, jako by se jednalo o nějakou vtipnou průpovídku. Interview jsem měl domluvené na pozítří, měl jsem tedy dost času na to, abych si Dharamsalu prohlédl. V městečku tehdy žili jen Tibeťané, někteří právě dorazili z Tibetu – aby se vyhnuli čínským pohraničním hlídkám, museli do Indie či Nepálu projít zasněženými průsmyky, načež byli okamžitě posíláni do Dharamsaly. Přicházeli vyčerpaní. 6
P Ř E D M LU VA
Člověk si jen těžko dokázal představit oddanost a vděk těchto Tibeťanů, když obcházeli kolem dalajlamova sídla. A já jsem se v tomto ztraceném koutě v samém srdci věčného Himálaje zničehonic zamiloval – až do konce svého života – do tibetského národa, který si v posledních šedesáti letech od Číňanů tolik vytrpěl, ale který přece dál žije a směje se, jako by se nic nestalo. Onoho dne jsem si poprvé všiml, jakým způsobem se na vás Tibeťané usmívají: ukloní se, přiloží si ruku před ústa, jako by chtěli zakrýt zuby, které mají často zkažené, a odkryté nechají jen rozesmáté vrásky kolem očí. To vše s laskavostí a pokorou, které mě nikdy nepřestanou dojímat. Odjakživa jsem velice obdivoval Hindy, ale v tibetském národě jsem s jistým opojením objevil duchovní hodnoty a lidské kvality, které mi přišly ještě o něco vyšší. Člověk mohl vstoupit do dalajlamova přijímacího sálu až poté, co prošel několika prohlídkami, předložil cestovní pas a odpověděl na spoustu otázek. Už tenkrát se hovořilo o čínských pokusech Jeho Svatost zavraždit – ostatně pár let nato byl jeden z jeho nejbližších rinpočheů (reinkarnace nejvyššího lamy, náboženský učitel tibetského buddhismu) surově ubodán jen pár metrů od místnosti, v níž dalajlama spal. Zpočátku rozhovoru na mě odpovědi Jeho Svatosti neudělaly nijak závratný dojem, spíš než příhodné mi přišly dogmatické. V průběhu interview jsem však ucítil, jak ve mně sílí jakási těžko vysvětlitelná emoce – do očí se mi draly slzy, aniž jsem byl schopen uvědomit si proč. Dalajlama si toho všiml a s halasným smíchem, který otřásal celým jeho tělem, mi podal kapesník. Na konci našeho setkání si mě už zcela podmanil, už jsem chápal, že tento muž, který nikdy nestaví svou osobu do popředí a působí tím nejskromnějším dojmem, v sobě od útlého 7
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
dětství pěstuje dobrotu a soucit a přitom neúnavně čerpá z tibetského buddhistického učení. Od té doby jsem s ním vedl víc než čtrnáct rozhovorů a moje důvěra i obdiv k němu jen rostly. Tento člověk, který neúnavně opakuje, že je jen pouhým mnichem, strávil celý život bojem za svobodu své země a za zachování její kultury a také zprostředkovával moudrost tibetského buddhismu celému světu; neúnavně proto cestoval všemi šesti světadíly naší planety, přičemž se ani chviličku neohlížel na vlastní zdraví. K tomu všemu čelil, vždy se svým charakteristickým úsměvem a dobrou vůlí, krutému nepřátelství Číňanů, jimž vzrůstající ekonomická moc umožňuje vydírat i ty nejmocnější státy na Západě. Zejména francouzští politici odmítají v posledních dvaceti letech Jeho Svatost oficiálně přijmout v Paříži ze strachu z ekonomických sankcí ze strany Pekingu. Nabízí se otázka, proč tato kniha vlastně vznikla, když v Evropě už o dalajlamovi, o jeho životě a o tom, co napsal, vyšlo nepřeberné množství publikací? Jednak proto, že se jedná o jakousi závěť tohoto výjimečného člověka, který opakovaně prohlásil, že bude posledním dalajlamou, jednak i proto, že dosvědčuje mou lásku k tibetskému lidu, který je v důsledku politiky prosazované Pekingem na cestě naprostého počínštění a jehož kultura a duchovní odkaz se postupně vytrácejí. Dharamsala se dnes naštěstí stala „malým Tibetem“, sídlí tam exilová vláda, nemocnice, univerzita, školy a mnoho klášterů. Jak ale tento malý Tibet vznikl?
8
ČÁST I Historický přehled
13. dalajlama Thubtän Gjamccho, předchůdce 14. dalajlamy, se narodil 24. května 1876 v Landgunu. Hovořit o něm budeme nejen proto, že byl významnou postavou v linii dalajlamů, ale také proto, že v roce 1912 vyhlásil nezávislost Tibetu; Čína tomuto kroku nemohla zabránit, v té době jí zmítaly nejrůznější občanské války. Zasloužil se také o modernizaci Tibetu, nechal odhlasovat celou řadu zákonů vedoucích k reformě školství, úřední správy, soudnictví i zdravotnictví. Zasloužil se i o moderní tibetskou vlajku a první státní bankovky. Zmodernizoval armádu a bojoval proti tibetské šlechtě, neboť feudalismus po mnoho století bránil Tibetu v rozvoji. Přitom narazil na zarytý odpor těchto vrstev a musel se s ním potýkat i jeho nástupce 14. dalajlama, který neúnavně opakoval: „Dnes platíme černou karmou za náš feudalismus.“ 13. dalajlama sepsal závěť, v níž mimo jiné uvedl: „Prožiji mnoho budoucích životů a na tomto místě přísahám, že je cele zasvětím duchovnímu dobru svého národa.“ Také v ní předpověděl krveprolití v Tibetu způsobené komunisty: „Tím nejvážnějším je způsob, jakým jednají Rudí. Nechtějí svolit k vyhledávání nové inkarnace vysokého lamy v Urze. Zmocnili se všech posvátných předmětů z klášterů.“ 11
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
Doufejme, že další z jeho proroctví se nevyplní: „Pokud nebudeme sami hájit svou zemi, dojde k tomu, že dalajlamové, pančhenlamové, otec a syn, strážci víry, blahoslavené reinkarnace budou smeteni k zemi a jejich jména odsouzena k zapomenutí. Klášterní společenstva i duchovenstvo se dočkají zkázy svých majetků. Úřední pravomoci tří nejvyšších vládců budou oslabeny. Církevním i světským hodnostářům budou odejmuta panství a zkonfiskovány majetky. Oni sami budou nepřítelem porobeni do otroctví, nebo donuceni bloudit jako tuláci bez domova. Všechny živé bytosti upadnou do bídy a hrůzy, svět plný utrpení pomalu zahalí tma […].“ Přesto před smrtí zanechal několik znamení, aby bylo možné vyhledat jeho převtělení. Tändzin Gjamccho, tedy 14. dalajlama, se narodil jako Lhamo Döndub 6. července 1935 ve stáji patřící chudé rodině ve vesnici Tagccher v nejzapadlejším koutě Tibetu. Byl pátým z šestnácti narozených dětí, z nichž přežilo jen sedm. 13. dalajlama se zmínil o vesnici s domy s modrými střešními taškami a také popsal stáj, v níž Tändzin Gjamccho přišel na svět. Nedlouho poté se ze Lhasy vydala skupina vysokých lamů ověřit, že Tändzin je skutečně tím pravým převtělením. Za tím účelem před něj položili různé předměty, některé patřily 13. dalajlamovi, jiné nikoli. Malý, tehdy teprve dvouletý chlapec vzal do ruky předmět, k němuž měl jeho předchůdce zvlášť vřelý vztah. Jeho matka také tvrdila, že vysoké lamy oslovil tibetským dialektem používaným ve Lhase, který se výrazně liší od jazyka používaného v jeho rodné provincii Si‑ning. 23. srpna roku 1939 tedy byl prohlášen za 14. dalajlamu z nástupnické řady představitelů školy gelugpa a 8. října téhož roku ho přivezli do slavného paláce Potála ve Lhase. Britové, kteří v té době považovali Tibet za jakýsi svůj pro12
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
tektorát a ve Lhase měli své diplomatické zástupce, tento triumfální příjezd nafilmovali. Na klášterní výchovu v duchu nejzákladnějších tradic vzdělávání tibetských buddhistů dbali jeho učitelé Radreng rinpočhe a Taktra rinpočhe. K tomu se vzdělával i v hudbě, poezii, divadlu a tradiční tibetské medicíně, což mu jistě přinášelo chvíle oddechu mezi dlouhými lekcemi pilného studia, při nichž se musí, slovo od slova, odříkávat mantry z tibetských buddhistických textů. Ve věku šesti let skládá slib mnicha novice v klášteře Džókhang ve Lhase, při té příležitosti je potvrzeno i jeho jméno Tändzin, což znamená „nositel vzdělání“. V této publikaci nebudeme používat celé jméno, které zní: Džampal Ngawang Lozang Ješe Tändzin Gjamccho dalajlama, což znamená: svatý muž, mírná sláva, soucitný, obránce víry, oceán moudrosti. Tibeťané obvykle dalajlamovi říkají Jišin Norbu, což se překládá jako „přání naplňující klenot“, nebo Kundun – zcela odhodlaný –, případně Gjalwa rinpočhe. Jeho rodina byla podle tradice povýšena do šlechtického stavu, dokonce se tvrdí, že s pomocí tibetské vlády zaplatila tribut čínskému banditovi, který v té době sužoval provincii Ambo, aby dalajlamu vůbec mohla odvézt do Lhasy. Je známo, že 14. dalajlama velice těžce nesl odloučení od matky a že se v bludišti chodeb, jimiž profukoval průvan, i ve vymrzlých komnatách ohromného paláce Potála cítil často osamělý. Tändzin Gjamccho říká, že „to, že je po sledním převtělením v dlouhé linii dalajlamů, si uvědomil v šesti letech“. Od té chvíle se začal plně věnovat studijním povinnostem a už si nikdy nestěžoval. Vypěstoval si úžasnou paměť, byl schopen zpaměti recitovat celé knihy, jak dosvědčuje rakouský horolezec a spisovatel Heinrich Harrer (1912–2006), který ve Lhase pobýval ve čtyřicátých 13
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
letech a dalajlamu naučil anglicky. Zdá se také, že dalajlama velice záhy poznal mystické prožitky hluboké radosti a z ní plynoucího klidu, zejména coby důsledek tantrických iniciací, které provázejí dráhu tibetských vysokých lamů. Dnes už nepoznáme, že Tändzin Gjamccho míval vznětlivou povahu, že dokonce zuřil, když prohrál v nějaké hře! Pod vedením svého nového učitele Serkonga rinpočheho se dalajlama svou impulzivní povahu naučil ovládat, a kdokoli se s ním později setkal, nikdy jej už neviděl rozčíleného nebo ovládaného emocemi. Pro rozptýlení z nezáživného studia mu dovolili hrát si s elektrickým vláčkem – nechával ho neúnavně kroužit a přitom vydával hrdelní křik –, ponechali mu dalekohled, jímž pozoroval hvězdy, a dokonce i filmovou promítačku! V říjnu roku 1950 vojska komunistické Číny překročila hranice Tibetu, přičemž se setkala s úporným odporem. Šlo však o nerovný boj: čtyřicet tisíc čínských vojáků proti osmi tisícům tibetských, převážně Khambům (tibetští válečníci z provincie Kham). Navíc svou roli sehrál opět tibetský feudalismus: guvernér provincie se sídlem ve městě Čhamdo uprchl, ten ve Lhase se spíš věnoval večírkům a mnoho khambských bojovníků, kteří už měli vlády vysokých lamů plné zuby, dezertovalo a připojilo se k čínské armádě. Tibet zůstal osamocený, protože Velkou Británii, v té době se už stáhla z Indie, jeho osud nijak nezajímal; Sovětský svaz též komunistický stát jako Čína tiše přihlížely; Spojené státy v té době podporovaly Tchaj‑wan, který také považoval Tibet za součást sféry svého geopolitického zájmu. Po poradě s věštírnou bylo rozhodnuto 14. dalajlamu narychlo intronizovat, Číňany tím postavit před hotovou věc a zabránit jim dosadit do čela Tibetu pančhenlamu (dru14
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
hou nejvyšší duchovní autoritu tibetského buddhismu). V květnu 1951 podepsali dalajlamovi vyslanci v Pekingu takzvanou sedmnáctibodovou dohodu, v níž uznali čínskou nadvládu nad Tibetem. 26. října 1951 tedy čínská vojska bez boje obsadila Lhasu, což znamenalo konec tibetské nezávislosti. Mao Ce‑tung vydal přísný rozkaz, v němž se vojákům zakazovalo znásilňovat, drancovat a poškozovat kláštery, s cílem získat důvěru Tibeťanů. Nastalo tedy období „srdečné shody“ a dalajlama i pančhenlama často navštěvovali Peking, kde se setkávali s Mao Ce‑tungem a jeho premiérem Čou En‑lajem. Od roku 1958 se však vzájemné vztahy zhoršovaly: Maův „velký skok vpřed“ si kromě života třiceti milionů Číňanů vyžádal i život desítek tisíc Tibeťanů; následovala proslulá kampaň označovaná jako „čtverá likvidace“ (s cílem potlačit veškerý odpor obyvatelstva a politickou opozici, odstranit privilegované vrstvy a vykořisťovatele), za níž se v klášterech zřizovaly nemocnice a kasárna a po dalajlamovi se chtělo, aby vojáky pravidelné tibetské armády donutil bojovat po boku čínských jednotek. 17. března 1959 generál velící čínské okupační armádě pozval dalajlamu na divadelní představení. Ovšem vyzvědači z Potály Jeho Svatost varují, že se jedná o léčku a Číňané ho chtějí zavraždit. Zpráva se šíří rychlostí blesku a část obyvatel chce dalajlamovi zabránit představení se zúčastnit, a tak obléhá jeho letní palác Norbulingka. Jsou mezi nimi i ozbrojení Khambové, kteří nakonec vezmou palác Potála útokem a nastolí tam „osvobozeneckou“ vládu, přičemž zajdou tak daleko, že zavraždí pročínského ministra tibetské vlády. Osvobozenecká vláda žádá Čínu, aby opustila Tibet, a zároveň vypovídá sedmnáctibodovou 15
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
dohodu, uzavřenou v Pekingu, v níž Tibeťané uznali nadvládu Číny. Dalajlama ztratil kontrolu nad zápalem nacionalistů, hovoří se dokonce o tom, že Khambové ho umístili do domácího vězení. Čínská odveta byla strašná – tanky pálily na palác Potála a kulomety střílely do davů. Dalajlamovi zbylo jediné řešení: útěk. 17. března 1959 ho tedy v převlečení za khambského vojáka odváží nákladní vůz ze Lhasy a Tändzin Gjamccho palác Potála opouští, možná navždy… Když se čínští vedoucí představitelé dozvídají o dalajlamově útěku, v záchvatu zuřivosti nechávají přímo na místě popravit tisíce mnichů, nejbližší dalajlamovi strážci jsou odzbrojeni a následně též veřejně popraveni. Číňané se dál pomstili tím, že vydrancovali a zpustošili mnoho klášterů a spálili drahocenné tibetské buddhistické archivy. V té chvíli se několik desítek kilometrů od Lhasy dalajlama setkal se svými příbuznými, mimo jiné i se sestrou, a také s většinou vysokých lamů a se svými nejbližšími poradci. Existuje mnoho verzí útěku ze země, jenž následoval. Trval dva týdny a byl mimořádně nebezpečný, dalajlamovu skupinu totiž neohrožovaly pouze čínské hlídky, které po něm pátraly, ale i nepříznivé počasí, v němž bylo třeba projít zasněženými horskými sedly v šestitisícové nadmořské výšce. Často se vyslovuje podiv nad tím, že Číňané, kteří disponovali velkým množstvím lidí a veškerou vojenskou technikou včetně pozorovacích letadel, uprchlíky nezadrželi. Podle amerických novinářů T. D. Allmana a J. B. Robertse zřejmě dalajlamovi pomohla CIA, když khambským bojovníkům shodila na padácích potraviny a zbraně, snad i postřílela čínské hlídky, které se dostaly nebezpečně blízko prchajícím. Podle jiné hypotézy Mao Ce‑tung usoudil, že dalajlama v exilu bude méně nebez16
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
pečný než dalajlama v Potále, nebo dokonce než zavražděný dalajlama. Kdo ví… 29. března 1959 tedy dalajlama se svým doprovodem přichází k indické hranici a vstupuje do státu Arunáčalpradéš. Indický premiér Džaváharlál Néhrú je přijímá rezervovaně, ve své zahraniční politice totiž klade velký důraz na dobré indicko‑čínské vztahy a bojí se i toho, že se znelíbí Maovi. V Indii však existuje prastará tradice poskytnout azyl každému, kdo o něj požádá, a tak vláda se rozhoduje dalajlamu a jeho doprovod dočasně ubytovat ve městě Masuri na severu Indie. Zůstanou tam jen rok, protože Néhrú v roce 1960 pro Tibeťany a jejich duchovního vůdce vybírá městečko Dharamsala ve státě Himáčalpradéš. Zde se v průběhu let vytvoří kolem dalajlamy nové tibetské společenství. Proto se dnes Dharamsale říká „malý Tibet“.
Geopolitický význam Tibetu Proč Číňané přisuzují takovou důležitost Tibetu, této malé, neúrodné a horami obklopené zemi? První důvod je geostrategické povahy: z tohoto hlediska by díky vyvýšené poloze Tibetu nad Indií měla Čína, v případě vzájemného ozbrojeného konfliktu, k dispozici významnou výhodu. K takovému konfliktu již došlo: Mao Ce‑tung v roce 1962 zaútočil na Indii pod záminkou, že premiér Néhrú poskytl dalajlamovi azyl. Čínští vojáci sestoupili z Tibetské náhorní plošiny až do asámských rovin, aniž se setkali s větším odporem špatně vystrojené a vyzbrojené indické armády – Néhrú se totiž domníval, že Indie coby gándhíovský stát par excellence armádu nepotřebuje! Číňané, věrní válečnému učení svého vojevůdce Sun‑c’a z šestého století před naším letopočtem, si tedy 17
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
zabráním Tibetu, tohoto mírumilovného nárazníkového pásma sevřeného mezi dvěma asijskými obry, zajistili nad svým významným nepřítelem ve dvacátém a jednadvacátém století – nad Indií – strategickou převahu. Dále je Tibet pro Čínu nanejvýš důležitý díky svým řekám, jednak coby zdroj vody, ale také jako hospodářský zdroj. Číňanům se dramaticky nedostává vody a právě v Tibetu pramení největší asijské veletoky: Brahmaputra, Indus, Žlutá řeka, Jang‑c’-ťiang, Salwin a další. Téměř polovina sladké vody v Asii pochází z Tibetu. Trefně to vystihl předseda tibetské exilové vlády Lozang Sanggjä: „Tibet je vodárna celé Asie, na níž jsou závislé Indie, Čína, Vietnam, Kambodža, Laos, Bangladéš, Pákistán […].“ Číňané řeší tento nedostatek mimo jiné i odklonem horního toku Brahmaputry, Indy považované za posvátnou řeku. Je potřeba uvést, že Brahmaputra zavlažuje cestou Arunáčalpradéšem celou Indii, potom se odklání do Bangladéše, kde tvoří významný zdroj závlah pro zemědělce a lodní dopravy pro obchodníky. S veletoky jsou nerozlučně spojené i přehrady a Číňané vyrábějí velkou část elektřiny právě v hydroelektrárnách postavených – na úkor sousedních států – na tocích pramenících v Tibetu, jako příklad uveďme přehrady Cang‑mu a Laxiwa. A konečně se jedná i o otázku ega, víme, že Číňané neradi ztrácejí tvář – Peking vždy považoval Tibet za svou sféru vlivu a vazalskou provincii, jak historicky, tak zeměpisně, přestože v obdobích, kdy Čínou zmítaly vnitřní rozpory, Tibet vždy dokázal znovu nabýt nezávislost. To vysvětluje čínské rozhořčení hraničící s hysterií pokaždé, když se dalajlama setká s některou hlavou – byť nevýznamného – státu. Tento fakt nemůžeme přisuzovat pouze osobní nevraživosti, kterou Číňané cítí vůči dalajlamovi, karmapovi a pančhenlamovi, kteří se přitom výraz18
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
ně snažili napětí s Čínou zmírnit. Sám dalajlama, jak se dočteme později, přestal trvat na požadavcích absolutní nezávislosti pro Tibet a nabídl Číňanům právo na téměř absolutní dohled nad vnitřním uspořádáním, armádou i zahraniční politikou Tibetu výměnou za určitou autonomii v otázkách školství a náboženství. Došlo i k mnoha jednáním mezi jeho a čínskými vyslanci v Hongkongu i na území samotné Číny. Tato jednání nikdy nevedla k dohodě, protože Číňané pouze stupňovali svou neoblomnost.
Tibetská genocida Vždy docházelo – a stále dochází – v pravém slova smyslu ke genocidě Tibeťanů, přitom se jedná o jeden z nejmírumilovnějších a nejzajímavějších národů na světě. Od invaze v roce 1950 se hovoří o milionu dvou stech tisících Tibeťanů (tedy pětině populace), kteří zahynuli, přímo či nepřímo, rukou Číňanů: 342 970 následkem hladomoru, 432 705 v bojích, 173 221 ve vězení či pracovních táborech, 156 758 jich bylo popraveno a 92 731 umučeno. 6 800 klášterů, většinou velmi starých, bylo srovnáno se zemí; šedesát procent tibetských církevních archivů bylo zničeno, většina vysokých lamů, kteří z Tibetu neodešli, byla uvězněna, či dokonce zastřelena. Říká se, že v Tibetu neexistuje jediná rodina, které by Číňané nezabili či nepopravili alespoň jednoho člena. Dnes je Tibet okupován téměř půlmilionovým čínským vojskem, každý desátý Tibeťan je stále ve vězení. Číňané navíc Tibet šikovně dosídlili asi sedmi a půl miliony chudých chanských rolníků, příslušníků nejpočetnějšího čínského etnika, kterým zdarma přidělili půdu ukradenou Tibeťanům a jimž poté poskytovali subvence. 19
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
Tento etnický imperialismus nevyužívá jen rolníky, také mnoho vysokých míst v úřední správě a policii je obsazováno Chany, kteří drží i monopol na obchod a krámky se suvenýry ve Lhase. Přinesla dalajlamova politika nenásilí ve světle těchto hrůz své ovoce? Taková otázka se jistě nabízí.
Dalajlamova mise od roku 1960 do dnešních dní Jeho Svatost dalajlama od roku 1960 neustále pracuje na osvobození své země a za tím účelem sjezdil všechny světadíly a vydával to nejlepší, co napsal, což ho dovedlo k téměř naprostému vyčerpání. Dnes má problémy s chůzí, a tak ohlásil, že od roku 2017 ze zdravotních důvodů už nebude zahraniční cesty podnikat a zůstane v Indii. Jeho poselství však trvá dál: jedná se o poselství lásky a soucitu, dokonce i s Číňany, na jejichž adresu se nikdy neprojevil nenávistně či nevraživě. Dalajlama často tvrdil: „Mám tři závazky: prosazovat hodnoty humanismu, prosazovat soulad mezi náboženstvími a prosazovat tibetskou věc.“ Na otázku, v jakém pořadí tyto závazky stojí, odpovídá: „Jsem lidská bytost žijící mezi dalšími lidskými bytostmi, a tedy mým nejdůležitějším závazkem je prosazování hodnot humanismu – tím jsem povinován přibližně šesti miliardám osob! Na druhém místě jakožto buddhista chci bezezbytku prosazovat soulad mezi náboženstvími – to se týká možná poloviny obyvatel této planety, která se považuje za nábožensky aktivní. Můj třetí závazek se vztahuje k Tibetu – Tibeťanů je šest milionů, avšak z důvodu jeho ekologického – a tedy ekonomického – významu na něm závisí kolem sta milionů lidských bytostí.“ 20
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
Jak jsme se mohli dočíst výše, už víme, že severní Indie, Pákistán a Bangladéš jsou skutečně závislé na vodních tocích pramenících v Tibetu (Indus a Brahmaputra), na řekách protékajících Tibetem je závislá i Čína (Mekong – Žlutá řeka). A dalajlama k tomu dodává: „Mé závazky však nelze brát odděleně, jsou na sobě závislé.“ Tändzin Gjamccho dál podrobněji vysvětluje: „Tibetská otázka je svázaná jak s humanistickými hodnotami, tak se souladem mezi různými náboženstvími. První dva závazky jsou z velké části záležitost osobní volby. V těchto věcech se budu angažovat až do smrti. Ten třetí není tak docela otázkou mé vůle, souvisí s dějinami a dalajlamou jakožto institucí, která sehrála v historii Tibetu ústřední roli. Co je však důležitější: Tibeťané žijící v Tibetu i ti v exilu mi naprosto důvěřují a vkládají do mě své naděje. Z toho důvodu je mou morální povinností jim sloužit, jak nejlépe dovedu. To ale neznamená, že by tibetská věc nebyla záležitostí celého národa, který se o ni musí zasazovat i v příštích generacích. Můj život reprezentuje pouze jednu generaci. Je tedy důležité, aby národ na sebe vzal více zodpovědnosti.“ 10. března 2011 dalajlama zřetelně, právnickou řečí vyjádřil své rozhodnutí, že rezignuje na svůj titul politického vůdce tibetského národa a že předává všechny své kompetence do rukou předsedy exilové vlády a dalším představitelům zvoleným v exilu. Vláda se dlouho zdráhala tyto kompetence přijmout, dobře věděla, že osobnost Tändzina Gjamccha, díky popularitě a úctě, jíž se všude ve světě (kromě Číny) těší, disponuje vahou a významem, které jsou k obraně tibetské věci nezbytně nutné. Nakonec však tibetský exilový parlament 29. května 2011 přijal ústavní zákon, podle nějž se veškeré úřední a politické kompetence převádí z dalajlamů na předsedu exilové tibetské vlády, na 21
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
členy jeho kabinetu a také na tibetský Nejvyšší soud. Dalajlama přijal jediný kompromis, a to 1. článek tohoto zákona, v němž se uvádí, že „Jeho Svatost zůstává ochráncem a symbolem Tibetu, jakož i garantem identity svého lidu“. Jaká je dnešní bilance činnosti 14. dalajlamy? Sám na to odpověděl v rozhovoru poskytnutém pro časopis La Revue de l’Inde, kterého jsem šéfredaktorem. Rozhovor s dalajlamou jsem vedl spolu s Claudem Arpim: „Ve skutečnosti se toho od roku 1959 mnoho změnilo, v negativním i pozitivním smyslu. Pozitivní je to, že vše, co se dnes ve Lhase, nebo i v těch nejzapadlejších koutech Tibetu, stane, se k nám okamžitě dostane díky internetu, a to mnohé usnadňuje. Například po mé veřejné výzvě, že je ostudné nosit oděvy ozdobené prvky z tygří kůže, lidé na mnoha místech Tibetu, včetně Lhasy, pálili tygří kožešiny. Čínští oficiální představitelé bohužel těmto akcím bránili, a dokonce došlo i na zatýkání. Proč? Protože lidé odpovídali na výzvu dalajlamy, takže podle Číny měla akce politický smysl. Miliony lidí po celém světě (snad kromě Afriky a arabského světa) toho také díky internetu o Tibetu vědí mnohem víc. V posledních čtyřiceti letech, zejména v posledních desetiletích, si tak Číňané v Číně uvědomili, že vůbec nějaký tibetský problém existuje, s tím vzrostly i sympatie, zájem a podpora. V důsledku toho už Číňané nemohou předstírat, že problémy spojené s Tibetem neexistují. Pro spoustu čínských oficiálních představitelů se znovu stává trnem v patě, a přestože si mě neváží, cítí povinnost usilovat o nějakou dohodu s dalajlamou. V tom jsme pokročili. Pokrok však ještě neznamená převratné změny. Stále je tu tolik podezíravosti a žárlivosti, až je to hloupé. V důsledku toho přibývá represí, a tím pádem i zatrpklosti. To jsou negativní body. Ale všechno je relativní: v bud22
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
dhismu, pokud chceme poznat skutečnost, musíme přemýšlet pod zorným úhlem relativity a vzájemné závislosti.“ Dalajlama tedy šedesát let po svém příchodu do Indie uzavírá: „Mám pocit, že padesát let mého uplatňování politiky nenásilí v boji za novou nezávislost Tibetu představuje neúspěch […]. Zároveň si však kladu otázku: co zmůže milion Tibeťanů proti miliardě Číňanů? Číňané prostě a jednoduše popírají, že by nějaký tibetský problém existoval, pro ně jediný problém představuji já, dalajlama ‚separatista‘.“ Následovalo dlouhé ticho, po němž dodal: „Osobně jsem přesvědčený, že se dožiji svobodného Tibetu, je to naše karma, kterou jsme si zasloužili svým duchovním spojenectvím, s nímž se stavíme čelem k utrpení.“ Pokud máme shrnout dalajlamovo dílo, mohli bychom uvést – navzdory nebezpečí, že Jeho Svatosti budeme odporovat –, že díky svému charismatu, duchapřítomnosti a auře se tibetský buddhismus rozšířil do celého světa a přitáhl zájem milionů lidských bytostí, od obyčejných lidí až po hollywoodské hvězdy. Ale co tibetský buddhismus vlastně je?
Stručně o tibetském buddhismu Tibetský buddhismus vzešel ze dvou hlavních proudů buddhismu: Théraváda (čili „malý vůz“) je nejvěrnější větev buddhistické tradici vyučované Gautamou Buddhou. Tuto sektu (sekta v čistém a přesném slova smyslu) nalezneme převážně na Srí Lance, v Myanmaru, Nepálu, Thajsku, Laosu a Kambodži. Druhý významný proud buddhismu mahájána (čili „velký vůz“) se též snaží zůstat věrný Buddhovi, avšak přizpů23
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
sobil se situaci v těch zemích, kde se usadil. Mahájána se dělí do tří sekt: džhána neboli zenbuddhismus, přítomný zejména v Japonsku, se téměř výhradně soustředí na praktikování meditace; buddhismus čisté země, využívající nekonečného opakování Buddhova jména pomocí růžence, je vyznáván zejména v Číně, Vietnamu a Koreji; a konečně je to vadžrajána neboli buddhismus diamantového vozu (diamantové cesty), též tibetský buddhismus, o němž budeme dále hovořit. Podle legendy jsou Tibeťané potomky Avalókitéšvary, bódhisattvy soucitu. Toto jméno v sanskrtu označuje všechny, kdo soucítí s celým lidstvem, tak jako kdysi Gautama Buddha. Před buddhismem Tibeťané vyznávali náboženství bön, jehož některé prvky lze dodnes nalézt v různých sektách tibetského buddhismu.
Náboženství
bön
Jeho zakladatel Tönpa Šenrab se ve třiceti letech zře‑ kl světa, žil v odříkání a modlitbách a jako první uctí‑ val himálajskou horu Kailás, jedno z nejvýznamnějších poutních míst buddhistů, bönistů, hinduistů a džinistů. Podle něj se naše planeta dělí na tři části: nebe, zemi a podzemí, které je temné a neviditelné. Podle bönistů je každá tato část obydlená bohy a bohyněmi, z nichž někteří jsou blahodární a jiní škodliví a kteří ovlivňují lid‑ ské bytosti, odvracejí je od přímé cesty, nebo jim na‑ opak pomáhají žít s větším množstvím soucitu a lásky. Bönisté tyto duchy přiřazují k pěti živlům naší planety, tedy k prostoru, vzduchu, ohni, vodě a zemi, a také ke čtyřem ročním obdobím. Tito duchové tedy přebývají 24
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
v zemi, v rostlinách, v řekách, v měsíci, v horách a podob‑ ně. V tomto prastarém náboženství hrají velice význam‑ nou úlohu kněží či šamani, slouží totiž jako prostřední‑ ci mezi neviditelnými prvky přírody a námi, nebohými lidskými bytostmi.
Buddhismus se do Tibetu dostal v sedmém století z Nálandy, významné buddhistické univerzity, na kterou se 14. dalajlama dodnes odvolává. Buddhismus do Tibetu přinesli dva význační učenci: Šántarakšita a Padmasambhava. Za uznání buddhismu coby oficiálního náboženství Tibetu v osmém století vděčíme králi Thisongu Decänovi z jarlungské dynastie. Zároveň, jak to tak bývá, náboženství bön buddhismus znovu zastínilo a trvalo dalších sto let, než se díky indickému mudrci Njamginpovi (též zvanému Starý) buddhismus opět prosadil jako nejvýznamnější náboženství v Tibetu. Pro zestručnění uveďme tři současné významné školy (sekty) tibetského buddhismu, které přežily do dnešních dní: jsou to školy gelugpa, sakjapa a kagjüpa. Nejvíc nás bude zajímat škola gelugpa (neboli „cesta ctnostné řehole“), protože k této větvi patří 14. dalajlama. V patnáctém století ji založil Congkhapa (1357–1419) a je známá i jako škola žlutých čepic, protože mnichové při důležitých obřadech nosí vysoké, kuželovité žluté mitry. Ze všech tří jmenovaných škol gelugpa dodržuje klášterní pravidla vyučovaná Buddhou nejpřísněji. Škola sakjapa (též škola červených čepic), opět z důvodu barvy miter, je ještě starší, byla založena v jedenáctém století. Inspiruje se indickým tantrismem, to znamená, že je složitější a více dbá na rituály než dalajlamova škola. 25
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
Konečně třetí školou je kagjüpa, též zvaná škola ústního odkazu, a její hlavou je karmapa. Někdo tvrdí, že jejím zakladatelem byl tibetský jogín a básník Milaräpa (1040– 1123). Jeho „biblí“ je Namthar, „nejslavnější z Životopisů Milaräpových“, jedno z nejznámějších děl tibetského buddhismu na Západě. Tyto tři školy v průběhu staletí vybudovaly pozoruhodné kláštery, některé doslova zavěšené na skalních špicích, z nichž se stala malá města, ale zároveň sloužily jako duchovní i správní centra. V tibetštině se jim říká „univerzity víry“, zpočátku je vedli nejvyšší lamové s titulem rinpočhe, což se doslova překládá jako „velevzácný“, později tulkuové, kteří jsou reinkarnacemi významných lamů, a ještě později prostí lamové, „duchovní učitelé“. Na opačném konci hierarchie stáli novicové a novicky, kteří studovali k tomu, aby se mohli stát mnichy či mniškami. Nadřízenost dalajlamy nad všemi těmito třemi školami vyplývá ze skutečnosti, že mongolský král Gušri‑chán, jenž v sedmnáctém století vládl Číně, jejímž lénem byl Tibet, udělil Ngawangu Lozangu Gjamcchovi nejvyšší (světskou i duchovní) moc v celém Tibetu. Gušri‑chánovi se tento krok příliš nevyplatil, protože Ngawang Lozang Gjamccho, který byl pátým převtělením dalajlamy – v překladu „oceán moudrosti“ –, obnovil nezávislost Tibetu a ten zůstal v moci dalajlamů, kteří nastolili mimořádně tuhou teokracii, až do čínské invaze v roce 1959. Na tomto místě je potřeba zmínit pančhenlamu, jenž je třetí osobností „nejsvětější Trojice“ tibetského buddhismu, na rozdíl od dalajlamy však nepožívá žádnou výkonnou moc, ovšem jeho duchovní vliv na Tibet je mimořádně významný. Pančhenlama je považován za převtělení Buddhy Amithábhy („neomezeného světla“), zatímco dalajlama je 26
ČÁ ST I H I STO R I C K Ý P Ř E H L E D
uznáván jako převtělení Avalókitéšvary, bódhisattvy soucitu. Mezi pančhenlamy a dalajlamy se tedy může vyvinout rivalita (v současnosti tomu tak není), čehož Číňané v minulosti využívali k zasévání nesvárů v Tibetu. Tibetský buddhismus samozřejmě přímo vychází z učení Gautama Buddhy (viz rámeček), což doslova znamená „ten, který pochopil podstatu věcí takovou, jaká je“. Zpočátku, jako bezpochyby všechna náboženství, byl buddhismus spirituální naukou, způsobem, jak lépe žít sám se sebou i s ostatními, a nikoli náboženstvím s jasně definovanými pravidly. Na rozdíl od hinduismu, který učí, že se opakovaně rodíme až k dokonalosti, buddhismus klade důraz na vysvobození se z nekonečného koloběhu zrození a smrti. K tomu používá tři nástroje: soucit, ctnost a meditaci. Soucit s druhými je pro tibetský buddhismus mimořádně důležitý, celý život ho praktikoval i dalajlama, dokonce i ke svým nepřátelům – v buddhistické dialektice totiž vaši nepřátelé v první řadě škodí sami sobě, vytvářejí si karmu, kterou budou muset, ať už v tomto, či příštím životě, splatit. Pro skutečně ctnostný život, ve smyslu, který jde mnohem dál, než známe z křesťanství, je potřeba mít v úctě vše, živé i neživé, žijící i mrtvé. Buddhismus vám pro usnadnění této nelehké cesty nabízí pět následujících pravidel: • nezabíjet; • nekrást; • nedopouštět se sexuálních přečinů (cizoložství ap.); • nelhat; • neužívat látky ovlivňující rozum (alkohol, drogy…). Tibetský buddhismus respektuje všech pět pravidel, ovšem od zbylých dvou větví buddhismu se liší pokročilejším praktikováním a jemněji odstíněnou filozofií. Klade 27
S LO VA P O S L E D N Í H O D A LA J LAMY
větší důraz na meditaci, zbožnost a fyzická cvičení, která se trochu podobají indickému pozdravu slunci (súrja namaskára) v deseti polohách. Pokud by vás praktikování tibetského buddhismu zajímalo, následuje několik rad, které by vás mohly na tuto cestu navést: 1. Můžete si přečíst díla 14. dalajlamy, napsal toho mnoho a dost jeho knih bylo i přeloženo. 2. Buďte trpěliví. Abyste vstoupili do stavů ducha, jež vás přenesou do stavu trpělivosti mimo čas, se využívá studia a kontemplace. Ovšem sám dalajlama upozorňuje, že tento proces může trvat celé roky a vy musíte být… trpěliví, než se naučíte být trpěliví… 3. Jak už bylo uvedeno, tibetský buddhismus klade důraz na pravidelnou meditaci – na rozdíl od buddhismu „malého“ a „velkého vozu“. Matthieu Ricard, pravděpodobně nejlepší francouzsky píšící dialektik tibetského buddhismu říká: „Předmětem meditace je duch. Prozatím je zároveň zmatený, neklidný, vzpurný […]. Cílem meditace není ani ho zlomit, ani umrtvit, ale osvobodit jej a dát mu jasnost a vyrovnanost.“ Podle něj „není smyslem meditace vyprázdnit duch tím, že zablokujeme myšlenky – což je ostatně nemožné – či jej zaměstnat nekonečnými úvahami, jejichž cílem je rozebírat minulost nebo předjímat budoucnost. Právě tak se meditování neomezuje na pouhý proces uvolnění […].“ Takové každodenní meditování, které spočívá v pozorování myšlenek bez jejich blokování, nakonec vede k jejich rozptýlení v mysli a k tomu, že člověk sám sebe a svůj duchovní svět ovládne. Předtím je samozřejmě nutné zbavit se všech příčin, které myšlenky vyvolávají, zejména těch, které buddhis28