Kapitola jedna Holly Věděla jsem, že na ten telefonát jednou dojde. Už nějakou dobu jsem tušila, že je to jen otázka času. Přesto jsem zalapala po dechu, když bratr na druhém konci linky hlesl: „Už je to tady.“ Na cestě z kanceláře jsem v rychlosti napsala vzkaz pro Natea a přilípla mu ho na notebook, aby ho našel, až se vrátí z jednání. Těžko odhadnout, jak dlouho budu pryč, a popravdě to ani nechci vědět. Nestavila jsem se ani doma pro věci. Všechno si můžu koupit až tam. Hlavně musím dorazit dřív, než bude příliš pozdě. Motor prapodivně skuhrá, jak tlačím pedál plynu až k podlaze. Moje rachotinka není na takovou rychlost zvyklá. Dveře se klepou, volant mi vibruje pod rukama, jako by mě chtěl napomenout, že mám trochu ubrat. Ani mě nenapadne. Kličkuji mezi ostatními vozy a tiše těm nemožným hlemýžďům nadávám. Známá, dvouapůlhodinová cesta z Dublinu do Galway mi najednou připadá nekonečná. Každá další minuta, kdy nejsem se svou rodinou, mi trhá srdce na kusy. Když na mě z palubní desky zamrká oranžová kontrolka, jen protočím panenky. Samozřejmě vím, že auto už mělo být dávno v servisu. Nate se před měsícem nabídl, že mi to někde nechá proklepnout, ale to bylo ještě před tím, než se nám zhroutil svět. Než jsem od sebe svého snoubence odstrčila za něco, co ani nebyla jeho vina. Nějaký pitomý servis mi pak mohl být ukradený. Sevřu volant o něco pevněji a domlouvám svému autu, aby vydrželo až do Galway. Vydrž, babi. Počkej prosím na mě. Silniční provoz se nade mnou slituje a už po dvou hodinách jízdy slyším zpod pneumatik povědomé chroupání štěrku. Z toho zvuku mě až zamrazí. Jako dítě jsem tenhle zvuk zbožňovala. Byl totiž prvním signálem toho, že
Kdyz_jsi_odesel.indd 9
18.12.2019 10:50:30