0041105

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 3

25.10.19 14:28

Všem mým Johanám.

Díky, že děláte život lehčí.

˜

TAMAŘINO SOUHVĚZDÍ Copyright © Anna Musilová, 2019 Cover Illustration © Leny Vítková, 2019 All rights reserved.

ISBN 978-80-7617-976-9

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 4

25.10.19 14:28

PROLOG

Z kanceláře odcházela v půl čtvrté, už od rána pevně rozhodnutá, že tentokrát zamíří na nejbližší tramvajovou zastávku a pojede rovnou domů. Tentokrát se nebude procházet kolem řeky, jen aby odložila čas návratu do každodennosti.

A co bylo hlavní, přestane vysedávat v té kavárně.

Nikdy nebyla kavárenský typ, většinou si kafe vozila z domu v termohrnku a perfektně jí to vyhovovalo.

To, že si z líného popíjení filtrovaného kafe v téhle konkrétní kavárně udělala v podstatě tradici, mělo jiný důvod, a ten ji děsil. Proto už ráno vstávala s tím, že dneska tomu zvyku posledních týdnů dá červenou a konečně přestane. Ale bylo to stejné, jako když se snažíte přestat kouřit nebo třeba jíst sladkosti. Po probuzení jste přesvědčeni, že dneska už rozhodně nebudete dělat, co byste neměli, a o pár hodin později připustíte, že zítra je taky den: s cigaretou nebo kouskem čokolády v puse.

A tak když vyšla před budovu na Starém Městě a po tváři ji pohladil říjnový vítr, který vzápětí pročísl řídnoucí koruny stromů a poodhalil paprsky slunce, jež na chodníku tvořily zlatavou hru stínů a světel, uvědomila si přesně tohle. Že zítra je taky den. Dneska se ještě projde, dá si hrnek kafe a na chvíli přece jen /5

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 5

25.10.19 14:28

uteče před tím, kým se stala a kým už nejspíš zůstane po zbytek života.

Její oblíbené místo – malý kulatý stolek u okna s pohodlným křeslem – bylo volné. Uvelebila se a otevřela knihu, kterou si vzala z knihovny pár dní potom, co sem začala chodit, aby tu neseděla jen tak, bez kamarádky, bez notebooku, na němž by pracovala.

Přestože na řádky románu zírala v podstatě neustále, nedočetla ještě ani první kapitolu a měla jen matný pojem o tom, co čte. Nedokázala se soustředit. „Dobrý den, copak si dáte?“ zeptala se tmavovlasá servírka se zvonivým hlasem. Mohlo jí být lehce přes třicet, stejně jako jí, a na drobném štítku na košili se skvělo jméno Tereza. „Filtr, prosím,“ usmála se vlídně a předstírala, že se dívá, jak Tereza odchází k baru, ale místo toho jí oči ulpěly na drobné zrzce za pultem. Zrovna dovařila kafe a položila ho na tác k pěti dalším šálkům. Vypadala, jako by tomu, téhle kavárně nebo jí samotné, ani nevěnovala pozornost. Myšlenkami bloudila kdesi daleko odsud a ona bezděky přemítala, jak to místo asi vypadá a s kým se po něm toulá.

/6

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 6

25.10.19 14:28

Edinburgh, 16. září Upřímně jsem nečekala, že první zápisek napíšu tak brzy po příjezdu. Částečně proto, že jsem si deník nikdy nepsa­ la, a tak jsem nejdřív nevěděla, jak začít (i když přizná­ vám, že oslovení „milý deníčku“ nebo „ahoj, já jsem Liv, těší mě“ jsou rozhodně možnosti), částečně proto, že si pořád připadám moc slabá, abych dělala cokoliv, ale sna­ žím se přinutit zase normálně žít. Musím. Musím zkusit začít znovu. A s tím mi deník podle Johany může pomoct.

Než jsme zašly koupit zápisník, ve kterém bych si ho moh­ la vést, řekla zhruba tohle: „Psaním otevřeš všechny rány a bolí to. Ale když pak skončíš, je to úleva. Protože nedě­ láš, že to neexistuje, ale položíš to před sebe a najednou ti nezbyde nic jiného než to přijmout. Že i tyhle věci jsou součástí tebe a tak to je.“ Chce, abych se pomocí deníku ko­ nečně dostala přes ten dlouhý rok s tebou. Jenomže když si sednu k psacímu stolu, jen hodiny zírám z okna a cítím se prázdně. Jak člověk popíše prázdnotu?

Vím, že bych měla být šťastná, že jsem tady. Jenomže to nejde. Nejsem šťastná, a kdykoliv chci na tyhle řádky napsat něco pozitivního, připadám si, že předstírám, a zá­ roveň se cítím provinile, že to nedokážu. Jako nevděčnice.

Johana, která depresí a úzkostmi trpí už dlouho, mno­ hem déle, než se známe, mi to popisovala mockrát; jak se nemůže postavit na nohy, protože ji něco táhne dolů, /7

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 7

25.10.19 14:28

jak nevidí smysl čehokoli, jak nevnímá barvy a není nic a nikdo, kdo by tu nekonečnou šeď zase vymaloval. A já přikyvovala. Chlácholila jsem ji. Byla jsem tu pro ni. Ale nerozuměla jsem tomu. Teď už to chápu víc, i když si po­ řád myslím, že můj smutek byl oproti jejím stavům slabý odvar, dočasná depka, kterou sem tam zakusí každý.

Teď už je to o maličko lepší. Ale pořád mi strašně chybí Praha. Chybí mi domov. Máma. Můj kocour. A co ti budu povídat, ze všeho nejvíc mi chybíš ty…

/8

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 8

25.10.19 14:28

KAPITOLA PRVNÍ

Od rána to vypadalo na déšť, ale přitom nespadla ani kapka. V kavárně tak museli celý den svítit, aby vůbec bylo poznat, že mají otevřeno, a lidi přišli. Liv zkontrolovala čas. Čtyři pryč. Směna jí začala teprve před hodinou. Tohle bude dlouhý den.

Ona tu ještě nebyla. Většinou chodila před čtvrtou.

Sklopila hlavu, začala nervózně poklepávat propiskou o bar a někde pod žebry cítila zvláštní tlak.

Nepamatovala si přesně, kdy ji viděla poprvé. Muselo to ale být někdy začátkem října, i když v té malé kavárně s výhledem na Petřín a Pražský hrad Liv začala pracovat hned po maturitě. Tehdy sem ale ještě nechodila. Kdyby ano, určitě by si jí všimla.

V poslední době tu ale trávila každý den odpoled­ ne, tak hodinu nebo dvě. Kromě víkendů. O sobotách a nedělích jako by neexistovala. Liv párkrát zapochybovala, jestli doopravdy nebyla jen přeludem, fatou morgánou, již si celé ty dny představovala, snad aby se dlouhá odpoledne za barem a v životě, který v poslední době přinášel samá zklamání, zdála snesitelnější.

Možná si přesný čas nepamatovala, protože tenkrát pojem o něm zastínil neurčitý pocit, který se v jejím nitru vynořil znenadání a zmizel stejně rychle, /9

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 9

25.10.19 14:28

ještě než se s ním stačila důvěrněji seznámit. Tenkrát, když se na ni poprvé podívala přes útulnou místnost plnou stolečků a křesel, z nichž žádné nemělo stejný tvar a velikost.

Sedávala vzadu, u zamlženého okna, po kterém pomalu stékaly kapky vody. Jedna, druhá, každá se zpočátku vydala jiným směrem, až se na konci cesty, těsně předtím, než se dotkly parapetu, potkaly. Vždycky pila kafe, vždycky černé, a málokdy zvedla pohled od knihy. Když to ale udělala a zahleděla se jinam, ven, do tmy brzo odcházejících podzimních dnů, vydržela tak dlouho. Jako by ji zajímalo všechno, co se na přeplněné ulici děje, a přesto nic. Četla román od nějakého autora s nesrozumitelným cizím jménem, titul s podivným názvem. Působil jako čtení pro intelektuály a musel být nezáživný, říkala si Liv, protože výraz její tváře se skoro neměnil. Anebo mu nevěnovala tolik pozornosti, jak se zdálo.

Kromě knih jí nedělal společnost nikdo. Nikdy si k ní nikdo nepřisedl, jen občas zkontrolovala mobil, jako by každou chvilkou měla být jinde, ale přitom odejít nechtěla. Nedívala se na lidi kolem, a když, tak letmo a hned zase uhnula očima. Nebyla v ní však stopa po bázlivosti. V její uzavřenosti bylo něco zvláštního.

Byla typem člověka, od kterého z nějakého důvodu nedokážete odtrhnout zrak, jakmile se na něj jednou podíváte. Liv dumala nad tím, jestli to pro tuhle tajemnou ženu u okna platí univerzálně, nebo jestli je to jen ona, Liv, kdo se nedokáže odvrátit. Od jejích / 10

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 10

25.10.19 14:28

havraních vlasů spadajících do půli zad, opatrných pohybů, bledé pleti a zvláštních očí, jejichž odstín nedovedla určit, protože se bála jít blíž.

Po určitou dobu, a nevěděla, jak dlouhá ta doba bude – mohla trvat věčně –, si potřebovala udržet bezpečný odstup. Barvu jejích očí sice s přesností pojmenovat nedokázala, ale něco v jejich výrazu napovídalo, že poznat ji víc by mohlo Liv ve výsledku ranit tolik, že by to možná nebyla schopná snést.

A tak obsluhování jejího stolu přenechala své nadřízené, Tereze. I když nadřízená možná nebylo pro Terezu nejvhodnější označení. Přestože jí bylo něco přes třicet, chovala se jako Livina kamarádka a to téměř rodinné prostředí, které Terezina přítomnost vytvářela, bylo na práci baristky v Jiným kafi druhou nejlepší věcí.

Pokaždé když neznámá dopila poslední kapky, zaklapla knihu a zvedla se k odchodu, Liv si spílala, že něco neudělala, i když nevěděla, co přesně by to něco mělo být – kromě toho, že by došla k jejímu stolu, přijala objednávku a o pár desítek minut později přinesla účet.

Co když už zítra nepřijde? říkala si, zatímco den co den pozorovala, jak se žena proplétá mezi stolky ke dveřím. Pryč. Od ní, zpátky ke svému životu, který byl bůhvíkde a vypadal bůhvíjak. Co když už nikdy nepřijde? Byla si skoro jistá, že ji chce zase vidět. Nevěděla proč, celá fascinace tou ženou byla stejně tak opojná, jako děsivá a matoucí. A byla si naprosto jistá, že i když ji zase uvidí, zpoza toho pitomého baru se stejně nehne. Jsi srab. / 11

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 11

25.10.19 14:28

Najednou na ni promluvil jemný ženský hlas. „Liv?“ Nadskočila. Zklamání, které ji začalo přemáhat, se na vteřinu rozplynulo jako dým, a pak se zase v plné síle vrátilo. „Třikrát espresso tonic na sedmičku, prosím tě,“ řekla Tereza. V duchu nad sebou protočila oči. Blouznila. Dokonce i Tereza si všimla, že je trochu mimo. „Není ti nic?“ zeptala se napůl otočená k odchodu, tác v podpaží. Liv neurčitě kývla.

Zatímco připravovala kafe, nadávala si pro změnu za to, že se nechá někým úplně cizím tak rozhodit. Navíc si byla skoro jistá, že ona o její existenci nemá ani potuchy. Proč by taky měla mít? Liv byla jen servírka, která jí dokonce nepřinesla ani jedno kafe; takže vcelku marná servírka. A vůbec, co na tom záleželo? Hledala rozptýlení od vlastního života, o ničem jiném to nebylo. Musela to nechat plavat.

S tou myšlenkou znovu, minimálně posté, střelila pohledem ke dveřím, jestli v nich náhodou neuvidí povědomou tvář.

˜

Začalo pršet chvíli před tím, než vyšla z kavárny. „Vážně?“ Osmihodinová směna, a ani jedna kapička, a teď tohle. Cítila déšť na kůži, ale neslyšela ho. Ani ruch, kterého bylo město plné. Bez sluchátek Liv nikam nechodila, hudba byla něčím, na čem byla skoro závislá. Po tom, co se přistěhovala do Prahy, ještě o trochu víc. Někdy si ale nebyla jistá, jestli potřebuje melodiemi přehlušit svět tam venku, nebo ten uvnitř své hlavy. / 12

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 12

25.10.19 14:28

Na playlistu naskočila písnička, na niž neměla ani v nejmenším náladu, protože vyvolávala jednu velmi konkrétní a nepříjemnou vzpomínku. Vytáhla mobil z kapsy, aby ji přepnula, a nerozhlédla se. Ozvalo se táhlé zatroubení. Ukročila před autem zpátky na chodník a tiše zaklela, aby uvolnila napětí, co se jí náhle nasbíralo v hrudníku. Pak naskočila do přijíždějící tramvaje, která s ní zamířila na Smíchov, za Johanou.

Domů.

Zapomněla kvůli tomu, co měla v plánu, a tak jí Passenger do uší zpíval dál. Přenesl ji zpátky do kuchyně v domě za Prahou, ve kterém vyrůstala. Přesně tahle písnička, Stolen Toys, se z rádia ozývala v den, kdy přišel dopis z katedry fotografie.

Pamatovala si to zřetelně, jako by se to stalo včera.

Jak s bušícím srdcem vyběhla z kuchyně do únorového mrazu, ven k brance, protože za ní uviděla stát pošťačku. Běžela tak rychle, že pošťačka sotva stihla odejít o dům dál, a tak obálku ani nehodila do schránky, prostě jí ten ortel s úsměvem anděla podala. To byla poslední chvilka, kdy nějaká Livina část věřila, že to přece jen vyjde a přijmou ji.

U pohovoru ji sice přemohla nervozita, ale jinak si přece vedla dobře. Talentovky zvládla, prošla do druhého kola, a i to ze začátku vypadalo nadějně. Ze začátku. Potom její mozek úplně vypnul a ona tam seděla jako přikovaná, neschopná vymáčknout ze sebe půl slova, ani kdyby jí vyhrožovali smrtí umučením. Tělo jí zaplavila vlna studu. U přijímaček, u branky a teď znovu, když na to celé vzpomínala.

/ 13

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 13

25.10.19 14:28

Na to, jak otevřela – ne, rozcupovala – obálku s razítkem univerzity a s ní málem i samotný dopis. Třeba přimhouřili oko. Nebo rovnou obě zavřeli. Zhluboka se nadechla a zběsilý tlukot na okamžik ustal. Na prahu dospělosti nejspíš člověk dostane nejvíc lekcí, aby si uvědomil, že život není hollywoodský film a nepíše ho scenárista, který přeje svým postavám jen to nejlepší. Uchazečka se nepřijímá ke studiu, stálo v rozhodnutí, doplněném poučením, jak se proti verdiktu může odvolat. Jako by to k něčemu bylo.

Pamatovala si, jak tam tehdy stála, uprostřed zahrady, a navzdory štiplavému chladu jí nebyla vůbec zima. Pak se vrátila domů, zmuchlaný dopis v ruce.

Rovnou ho hodila do koše a s ním i všechny sny, které si pěstovala od chvíle, co poprvé držela v ruce foťák.

Máma ji tehdy uklidňovala, říkala něco ve smyslu, že přece o nic nejde. Zkusíš to příští rok, jsou i jiné školy, neboj se.

Mnohem zřetelněji jí však myslí zněla tátova slova. „Tak na to holt nemáš. Stejně bude lepší, když vystuduješ něco, co má smysl. K čemu ti bude fotografie.“ Ani to nebyla otázka. Nechtěl slyšet odpověď, už ji znal.

Liv si dokázala představit, že ho její selhání na vteřinu zamrzelo, ale ne kvůli ní. Spíš tím utrpělo jeho vlastní ego, protože si zvykl do jediné dcery promítat všechny ambice, i ty, jež vlastně nikdy tak docela neměl. Byla to jednoduše touha po výjimečnosti, která v jeho očích přichází s úspěchem, s jakýmkoliv. Ale už když nastoupila na gympl, dal jasně najevo, kde by ji nejraději viděl. Nebyl to typ rodiče, který by ji / 14

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 14

25.10.19 14:28

do rozhodnutí okatě tlačil a nedával jí na výběr. Jeho nejčastější závěr zněl: dělej si, co chceš. Liv si ale nemohla pomoct, vždycky za tím slyšela tiché varování.

Už když byla dítě, zasel v ní, možná nevědomky, strach, že to nedokáže, že není dost dobrá a měla by radši vsadit na jistotu. A když už v ní vzklíčilo něco, co by se dalo připodobnit naději, něco, co by mohlo vyvrátit tátovu neochvějnou pravdu, nakonec se to zlomilo a vyústilo v tolik nenáviděné a pokaždé jinými slovy vyjádřené „já jsem to říkal“. A ten strach rostl s ní a řídil všechno, co dělala a kým byla.

Písnička dohrála a s ní se rozplynuly i vzpomínky na zimu a neúspěch, kvůli němuž je tam, kde je, a dělá, co dělá. Studuje práva a obsluhuje v kavárně.

A přežívá.

Vystoupila z tramvaje a šlapala do strmého kopce k jejich bytu. Vlastně nebyl tak docela jejich. Patřil Johanině tetě – celý dům patřil Johanině tetě, a každá tak platila za prostorný třípokojový byt s vysokými stropy a krásnými starými parketami pár tisíc, což byla výhra v loterii.

Nebýt Johaniny tety, nemohla by si bydlení v Praze ani v nejmenším dovolit, natož takové. Rodiče totiž neviděli důvod, proč najednou potřebuje utrácet za nájem, když celou střední zvládla z městečka kousek za hranicí kraje denně dojíždět. A odmítli ho platit.

Pravda byla prostě taková, že potřebovala aspoň v jednom aspektu života cítit, že má věci pevně ve svých rukou. Že neplní něčí očekávání, ale dělá, co sama chce. A právě tenhle kousek svobody byl zastoupený vlastním místem ve vesmíru o osmdesáti / 15

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 15

25.10.19 14:28

metrech čtverečních, kde se mohla každý den na chvíli ukrýt před realitou.

˜

Ve všech místnostech vyjma jejího pokoje se svítilo, okna byla otevřená dokořán a topení jelo naplno. Johana seděla na gauči v tureckém sedu, laptop na klíně.

Ani ji nestačila pozdravit nebo se zeptat, co se děje, a Johana vyhrkla: „Ten článek už měl bejt dneska venku, a já pořád nevím, jak to mám napsat. Deset stran poznámek, a ani jeden podělanej odstavec.“ „Tvůrčí blok?“ „Už to nemůžu ani vidět,“ odložila přístroj stranou, ale hned si ho zase vzala zpátky a upřela oči na text.

Liv pozavírala okna a stáhla topení. „Proč jsi to neodmítla?“ „Nemůžu odmítat práci, příště už by s ní za mnou nemuseli přijít. Nebo by mě rovnou vyhodili, a co bych potom dělala?“ skoro zakňučela. „Našla si jinou práci, nějakou víc… studentskou?

V Jiným kafi by tě stopro vzali,“ mrkla na ni. „Vždyť ty už v těch novinách žiješ. Tímhle tempem vyhoříš dřív, než odevzdáš bakalářku.“ Johana ji ale nevnímala. „Podej mi prášky, prosím tě,“ natáhla ruku, aniž by zvedla zrak od počítače.

Liv se nejdřív zmateně rozhlédla po stole, který pod rozházenými papíry skoro nebyl vidět, a pak zaostřila na malou krabičku antidepresiv. „Už zase?“ „Zhoršilo se to, takže doktorka… no, prostě je potřebuju,“ oznámila, jako by o nic nešlo. Johaně to možná tak připadalo, po všech těch letech. Anebo / 16

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 16

25.10.19 14:28

o tom nechtěla mluvit. Pokaždé se raději uzavřela do své práce, studia a přepnula do režimu robot. Ambiciózní robot s maximálním výkonem, a malá vyděšená duše uvnitř. Tu druhou část Liv moc dobře znala, přestože se to stejně jako Johana snažila před světem urputně skrývat. „Jedlas dneska vůbec?“ „M-hm,“ zavrčela. „A co?“ „Můžeš na mě přestat mluvit? Promiň, ale potřebuju to dodělat,“ při posledním slově si nasadila sluchátka, čímž byl rozhovor nejspíš oficiálně u konce.

˜

Už skoro usínala, ale probral ji jemný dotyk na paži.

Ve tmě, kterou nezměkčovala ani světla pouličních lamp, protože všechna okna směřovala do vnitrobloku, viděla sotva Johaninu siluetu.

Posunula se blíž ke zdi, aby jí udělala místo. Johana si lehla vedle ní a dlouho nic neříkala, až to vypadalo, že usnula. Pak unaveným hlasem zašeptala: „Zlobíš se?“ Povlak na polštáři zašustil, jak Liv zavrtěla hlavou.

Johana se k ní přivinula a spánkem se jí opřela o rameno. „Co první týden na právech? Ani jsem se tě v pátek nestihla zeptat.“ Liv chvilku trvalo, než si uvědomila, že Johaně o tomhle lhát nemusí. Doma vynakládala veškeré úsilí, aby zněla spokojeně a nezavdala další důvod k pochybnostem, k nejistotě, k hádkám. Tady, ve tmě a tichu jejich malého vesmíru, ale mohla být upřímná. / 17

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 17

25.10.19 14:28

„Nebaví mě to,“ řekla a pak zhluboka vydechla a přitiskla si dlaň na čelo. „Ne, vlastně ne. Nenávidím to. Připadá mi to k ničemu. Strávím pět let něčím, co nechci dělat, abych někomu udělala radost. Aby někdo mohl říkat, že má doma právničku, holku, co vystudovala něco kloudnýho.“ „Čas na fanfáry?“ „A nejvíc mě štve, že všichni ostatní vypadají nadšeně, jako by to byl odjakživa jejich sen. Jako by přiletěli do Bradavic.“ Dívala se na ostatní prváky skrz prsty, s jistou dávkou odporu, který rozdmýchávala hořká pachuť vlastního selhání a zničených nadějí, ještě stále čerstvá.

Nosili se věčně přeplněnou jídelnou s tácem v rukou, ve tváři soustředěný výraz, aby nezakopli o něčí tašku a nepotřísnili si oblečení svíčkovou. Jedním z nich byl Filip, její spolužák z gymplu, který to posunul na úplně jiný level tím, že si na sebe občas bral oblek.

Ještě před čtyřmi měsíci by v otrhané mikině přišel snad i k maturitě, teď je z něj, aspoň co se vzhledu týče, hotový právník. Liv měla co dělat, aby neprotočila oči v sloup, kdykoli se s ním na fakultě potkala. „To skončí s prvním zkouškovým,“ uchechtla se Johana. „Počkej, až v lednu uvidíš, jaký jsou z nich trosky. Pak to budou nesnášet stejně jako ty. Zvedne ti to náladu a možná ve společném utrpení najdeš přátele.“ „Tak to pochybuju. Mně připadá, že oni tam skončit chtěli. Že rýpat se v římským právu byl jejich sen už od plenek a že už se vidí v taláru a s kladivem / 18

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 18

25.10.19 14:28

v ruce,“ třikrát praštila pěstí do zdi. „Ticho v soudní síni!“ Johana se zasmála. „Víš, oni prostě vědí, kdo jsou, co tam dělají, co od života chtějí. A já si připadám… prostě jako úplnej opak. A štve mě to o to víc, že dřív jsem taková nebyla.

Taky jsem věděla, co chci, ale únor to všechno pohřbil a já to nedokážu vyhrabat ven. Nemám na to energii.

Připadá mi to zbytečný, o něco se snažit.“ „Hele, o druhých si myslíme vždycky, že vědí, co dělají, a že celej jejich život je nalajnovanej. Ale podle mě jsme v tomhle věku ztracení všichni. Život kolem dvaceti je prostě jeden velkej pokus−omyl. A pozdějc taky. No, máme optimistický vyhlídky.“ „Ty taky?“ „Co já?“ „Jsi ztracená?“ „Možná trochu jinak než ostatní, ale to neznamená, že vím, co dělám. Většinu času nemám páru a jenom se to snažím moc neposrat a přežít. Ale teď vážně, když tě to nebaví, tak s tím sekni.“ „Copak neznáš tátu? Ten by se zcvoknul.“ „Copak je to jeho život?“ „A co bych potom dělala?“ Johana se zamyslela. „Jsi na té škole týden. Ještě pořád máš v hlavě představu, kterou sis vytvořila a která nevyšla, proto se na všechno a všechny díváš přehnaně kriticky. A kromě toho, můžeš se na fotku přihlásit znovu.“ Jako by k tomu po tom trapasu mohla ještě někdy sebrat odvahu. „Anebo to prostě nevystuduješ. To neznamená, že to nemůžeš dělat.“ / 19

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 19

25.10.19 14:28

Věděla, že má Johana pravdu. Znala spoustu dobrých fotografů, i nejlepších, kteří zasvětili studentská léta oborům na míle vzdáleným čemukoliv uměleckému. Dokázala by ve vteřině sestavit jejich seznam, protože to byla jedna z prvních věcí, které si na Googlu hledala, když si definitivně uvědomila, že následující roky bude pravděpodobně místo kompozic zkoumat paragrafy. Maličko ji to uklidnilo, ale na celé věci to nic neměnilo. Odmítnutí bylo tvrdou ranou a její současný život hojení neurychloval. Částečně si za to ale mohla sama. Od února v její staré praktice vězel jeden a ten samý netknutý film.

Odpočíval ve tmě a čekal, až dojde využití, ale marně. Přesto s sebou foťák všude nosila. Co kdyby se chuť fotit znenadání vrátila? Co kdyby zase našla sílu zmáčknout spoušť?

Ať už by fotila cokoliv, důležité bylo, že by jí to vrátilo touhu zase dělat to, bez čeho si kdysi nedokázala představit život. A čeho ses přesto dokázala tak snadno vzdát kvůli jednomu neúspěchu, pomyslela si.

Její účet na Instagramu teď připomínal spíš okoukaný muzejní artefakt, ke kterému za celý den nezabloudí ani jeden návštěvník. Už se na profil plný analogových fotografií v tónech šedi radši ani nedívala, jen by jí připomínal, jaký byla zbabělec.

Tolik se pohroužila do myšlenek, že zapomněla Johaně odpovědět, a když to chtěla udělat, zastavila se uprostřed prvního slova. Johana vedle ní už pravidelně oddychovala. Liv přes ni přehodila svou deku, opatrně vstala a zamířila na gauč.

/ 20

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 20

25.10.19 14:28

KAPITOLA DRUHÁ

Oficiálně začala sezona, které tady v Jiným kafi ne­ oficiálně přezdívali „období dýňového latté“. Lidé jím byli najednou posedlí, přestože to, co se objevovalo v jejich hrncích, vidělo dýně jen z hodně velké dálky, ostatně stejně jako kávu.

Holky Livina věku na stole donekonečna aranžovaly skořicí posypané šlehačkové čepice a fotily je. Seděly vzadu u okna, jejich vlasy odrážely paprsky slábnoucího slunce a smích nepříjemně zdůrazňoval ticho, které v tom koutku vždycky panovalo, když tam sedávala ona. Liv vůči nim pocítila vztek, ale ve skutečnosti s nimi její rozladění nemělo nic společného.

Potřebovala jen na někoho nasměrovat iracionální frustraci, která se jí zmocnila po tom, co si uvědomila, že neznámá se dneska nejspíš zase neobjeví. Kdyby to měla v plánu, už by tu dávno byla – vlastně by touhle dobou pravděpodobně odcházela a Liv by ji zase vyprovázela očima. „Nevadilo by ti, kdybych šla dneska dřív?“ zeptala se Terezy. Dneska už tu nemohla zůstat ani minutu navíc, potřebovala na vzduch. Tereza, zatímco připravovala další hrnek dýňového latté, našpulila rty a pokrčila rameny. „Klidně, dneska to na frmol nevidím.“

/ 21

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 21

25.10.19 14:28

Liv si odvázala zástěru a šla ven zkusit, jestli je ještě dost teplo, aby mohla jít jenom ve svetru. Bylo, říjen letos teplotami připomínal spíš září.

Už chtěla zapadnout zpátky, když se zpoza rohu vynořila povědomá postava. Hlavu měla sklopenou a zkoumala špičky svých bot i chodník pod nimi, jako by se bála, že zakopne.

Něco uvnitř Liv na ni zareagovalo dřív, než si plně uvědomila, o koho jde. Jako by měla v břiše kytaru a někdo zabrnkal na struny. Nepatrné chvění.

Nejdřív se zdálo, že kavárnu mine a půjde prostě dál. Liv se rozbušilo srdce, chtěla se impulzivně rozběhnout dovnitř pro věci a jít honem za ní. Co když už ji nikdy znovu nepotká? Chtěla s ní mluvit, chtěla… co vlastně? Co by jí asi tak řekla, kdyby opravdu sebrala odvahu za ní jít, aniž by působila jako cvok? Žena se ale zastavila přímo před ní. Odlepila oči od země a podívala se jí do obličeje. Jsou šedomodré.

Pak jí tváře rozčísl rozpačitý úsměv, kolem očí se jí udělaly drobné vrásky. Liv až po příliš dlouhé chvíli došlo, že stojí přímo ve dveřích a blokuje jí cestu dovnitř. „Pardon,“ vykoktala a ustoupila. Žena se kolem ní v rychlosti protáhla a zavadila o ni přitom loktem.

Uchechtané dýňomilky zrovna odcházely a uvolnily jí obvyklé místo u okna, na kterém několik posledních dní neseděla, ale hned k němu zamířila. Filtrovanou, řekla Tereze automaticky, když jí, zbytečně, nesla nápojový lístek.

Už se jí vůbec nechtělo jít na vzduch. Chtěla si přisednout, dát se s ní do řeči, o čemkoliv. Nebo se na ni / 22

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 22

25.10.19 14:28

aspoň zpovzdálí dívat, což by byl pravděpodobnější vývoj událostí. „Co tu ještě děláš?“ zeptala se Tereza, když ji míjela. „Já ti asi ještě pomůžu.“ „Máš za sebou asi tak deset směn v kuse. Užívej si sladkého studentského života. Nebude trvat věčně.“ Když váhala a zápasila sama se sebou, aby se neohlédla po ní, Tereza dodala: „Fakt běž. Dneska tu chcípl pes.“ Připadala si zahnaná do kouta, a tak si sbalila věci a neochotně se s Terezou rozloučila. Měla nutkání dojít ke stolu u okna a rozloučit se i s ní, ale samozřejmě to neudělala.

˜

Slunce už bylo skryté kdesi za Petřínem, ale ještě před odchodem stihlo zapálit oblohu i řeku, v níž se oranžová klenba odrážela. Nebe na zemi, doslova. Liv zůstala stát na tramvajové zastávce přes ulici, skrytá v hloučku lidí. Dostatečně daleko, aby jí neznámá nemohla věnovat pozornost, dostatečně blízko, aby se Liv mohla i přes veškerou krásu, co ji obklopovala, dívat jenom na ni.

Opřela se o zábradlí za sebou a do uší si strčila sluchátka. Zapnula playlist všech písniček, co kdy Passenger nazpíval a který si pouštěla stále dokola už tak rok v kuse. Začal hrát cover Angie od Rolling Stones. Obemkla prsty popruh pouzdra s praktikou a začala jimi poklepávat do rytmu, oči stále upřené stejným směrem. / 23

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 23

25.10.19 14:28

Pak si uvědomila, že po dlouhé době nemá foťák zastrčený na dně batohu pod štosem sešitů a knih, ale nese ho přehozený přes rameno. Chvilku si namlouvala, že to udělala podvědomě, když při odchodu viděla scenerii za oknem. Ale o tu ve skutečnosti nešlo.

Všimla si, že má na svetru ještě jmenovku – ne s Olivií, ale s Liv. Tak jí stejně odmalička všichni říkali, byla na to zvyklá a měla to ráda. Odepnula ji a hodila do tašky.

Písnička dohrála a po ní další. Projelo několik tramvají. Nakonec se odhodlala. Prokličkovala mezi stojícími auty zpátky ke kavárně. Prsty stále ťukaly do popruhu, přestože sluchátka už složila do kapsy džínů.

Neměla by být tak nervózní, tohle už přece udělala tisíckrát. Fotky z ulice tvořily celý její svého času celkem populární Instagram. Skládalo se z nich portfolio k přijímačkám. Obrazy reálného světa na pomezí umění a dokumentu s atmosférou minulého století.

Lidé takoví, jací jsou, výrazy v jejich tvářích zrcadlící celoživotní příběhy, momentální rozpoložení. Smutek a čiré štěstí. Všechno naservírované přímo před ní, bez masky, bez filtru.

Aby něco takového mohla zachytit, nesměli vědět, že je fotí. Kdyby to tušili, zmizelo by všechno, co fotky dělalo zajímavými. Rázem by vypadali jeden jako druhý, celá jejich výjimečnost by se utopila ve falešných úsměvech.

Mohla tu stát jako u výkladní skříně a dívat se na ni celé věky. Vlasy se trochu vlnily a padaly do čela, ale ne tolik, aby zakryly oči. Loket měla položený na / 24

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 24

25.10.19 14:28

opěradle, ukazováčkem si jemně podpírala bradu, na levém stehně odevzdaně ležela otevřená kniha, jako by toužila po její pozornosti.

Světlo se proměnilo, západ slunce částečně překryl ruch města, co se jinak zrcadlil v okně, a do kavárny bylo trochu líp vidět. Zhluboka se nadechla a zmáčkla spoušť. Závěrka se ve zlomku vteřiny otevřela a zase zavřela. Mrknutí oka, a byla navěky lapená v uplynulém okamžiku. Mrknutí oka, a dívala se přímo na ni.

Liv zkoprněla. Čekala, že se zvedne, vyběhne ven a bude jí nadávat. Nedivila by se. Ale ona se na ni prostě jen dívala. Byl to pohled překvapené laně, co uprostřed tichého lesa narazí na lovce, pohled, který předchází útěku. A ačkoliv to většinou bývá laň, která prchá, tentokrát to bylo naopak.

˜

Na Smíchov šla tentokrát pěšky, nedokázala by snést pomalé popojíždění tramvaje. Potřebovala být v pohybu. Přesto se několikrát zastavila, párkrát se dokonce otočila a vydala se zpátky, ale pak si to zase rozmyslela a pokračovala domů. Musela vypadat jako ztracený turista. Frustrace, kterou v ní neznámá bůhvíproč vyvolávala, se teď téměř zhmotňovala a stávala se samostatnou osobou. Vytvořila si perfektně praštěnou záminku, proč s ní mluvit. Nebo se pohádat. Všechno lepší než nic. Ale místo toho prostě utekla. Čím víc střízlivěla z opojení tím momentem, tím víc jí to celé připadalo jako nebetyčný trapas. Znovu se zastavila, a aniž by si uvědomila, že je pořád ještě na ulici, plácla se do čela. Kolemjdoucí muž si ji přeměřil / 25

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 25

25.10.19 14:28

s nakrčeným obočím. Měla co dělat, aby ho neposlala do háje. Všímej si svého, jo?

Ne že by ji předtím žádný člověk nenachytal, jak ho zvěčňuje. Stalo se to mockrát. Někdy se na ni utrhli, jindy se odvrátili, občas s úsměvem zapózovali. Jenže u nikoho z nich jí nezáleželo na tom, co si o ní pomyslí. A věděla, že už je nejspíš nikdy neuvidí.

Rozhodnutí ty lidi vyfotit bývalo impulzivní, vždycky padlo na základě pomíjivého pocitu, zvláštního výrazu v jejich tváři, zajímavé situace, v níž se snad díky konstelaci hvězd ocitli s Liv ve stejnou chvíli. Někdy si ani neuvědomovala, že to dělá, a už mačkala spoušť.

S ní to ale bylo jiné. Někde v hloubi duše věděla, že se rozhodla vyfotit ji už dávno, před týdny, kdy si jí všimla poprvé, jen neměla odvahu. A nevěděla, proč ji sebrala zrovna teď. Možná za to mohlo střetnutí ve dveřích, napětí strun, to, jak na ně zahrála, fakt, že ji chtěla mít při sobě aspoň nějak, aby ten pocit mohla kdykoliv znovu vyvolat, kdyby…

Ztracená ve vzpomínkách na ledový, a přesto zvláštně hřejivý pohled, fotila maličkosti, dokud to světlo dovolovalo.

Ve dveřích bytu se srazila s Johanou, která zrovna někam odcházela. Aniž by ji pozdravila, vrazila jí objektiv před obličej, který se obtiskl na poslední políčko filmu. Johana jí věnovala podobný pohled jako žena v kavárně, pak se zeširoka usmála a zatrylkovala. „Aleluja. Už jsem si myslela, že ten krám nikdy nevezmeš do ruky.“

/ 26

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 26

25.10.19 14:28

KAPITOLA TŘETÍ

Na přednášku Liv přišla pozdě. Tak pozdě, že už by se možná vyplatilo nechodit vůbec, ale měsíc semestru byl skoro pryč, a ona ani nevěděla, jak její profesor vypadá. Měla trochu výčitky svědomí.

Nikdo by si jejího pozdního příchodu možná nevšiml, kdyby hned u dveří nezakopla a nesvalila se Filipovi přímo k naleštěným botám. Trapasů do sbírky není nikdy dost. Pár lidí se uchechtlo, několik dobráků kolem se ze svých míst ujišťovalo, že si nic nezlomila. Filip jí pomohl na nohy a posunul se o jedno místo, aby si mohla sednout vedle něj. „Díky,“ naznačila nehlasně.

Asi tak pět minut po jejím vpádu profesor řekl, že dneska stihl látku odpřednášet rychleji, než předpokládal, a tak můžou jít. „Uvidíme se za týden.“ Střelila pohledem po Filipovi. Balil si učebnice a vypadal pobaveně. Radši rychle zase zmizí a od přednášek římského práva si dá minimálně dva týdny pauzu.

Ne že by jí to vadilo. „Počkej,“ řekl Filip, když vycházeli z auly. „Když už jsi sem vážila takovou cestu, nechceš někam zajít?

Třeba na kafe. Abys tu nebyla úplně zbytečně.“ Změřila si jeho vysokou postavu navlečenou do směšného obleku, který na něm trochu plandal.

Proč by s ním měla někam chodit? Nepotřebovala / 27

Tamarino souhvezdi_001 az 320.indd 27

25.10.19 14:28