0041097

Pohreb bez neboztika_001 az 003.qxp_Sestava 1 13.09.2021 12:46 Stránka 3

EUROMEDIA GROUP

K APITOL A

V

1

zdušný mamut si torpéduje trasu mezi hustými mraky.

Chvilku jako by si líně hověl na naduté peřině. Pohupuje se a lebedí si.

Muž s tváří nalepenou na okno dychtivě čeká, kdy postřehne trhlinu v oblacích a spatří ji. Co bude první, co zahlédne? Úzkou chodbičkou mezi sedadly prochází letuška. Je štíhlá, tmavovlasá, z modrých lodiček s vysokým podpatkem se tyčí nohy, za které by se nestyděla ani Marilyn Monroe (všiml si jich už brzy po startu). Dívka kamenným pohledem kontroluje, jestli všichni pasažéři uposlechli nařízení o připoutání k sedačce. Letmo se na něj strojeně usměje, pak opět nasadí komisní pohled a pohupujíc se v útlých bocích pokračuje k zádi trupu letadla. Co si myslí o tom nedbale elegantním pasažérovi, který očima probodává husté mraky za sklem? Nic. Muž matičku rozkrojenou Vltavou na dvě části už zahlédl a všechno se v něm sevřelo.

Jak dlouho jsem ji neviděl?

Otevírá se mu pohled na dlouhý nekonečný temný pás, rozsekaný pravítky sedícími na kamenných pilířích. V uších mu najednou naskakuje melodie, odkudsi zdálky bublající tóny, jak se pramének těžce dere ze země. Trvá to jen chvilku a už se rozlévá do širokého koryta.

Ty vole, snad se nerozbrečíš!

Nad Vltavou Pražský hrad, desítky věží, domino z tisíce červených střech, tady Zlatá kaplička, spartakiádní stadion...

Všechno je staré, a přece nové.

***

Milan Macho

10

Vidí to, jako by to proběhlo včera.

Na písečné ploše o gigantickém rozměru šedesáti tisíc metrů čtverečných si připadal jako mravenec. Bylo mu dvanáct a půl, srdce měl až v krku, protože si uvědomoval, že je z tribun stadionu sleduje dvě stě osmdesát tisíc párů očí. Jeho a patnáct tisíc šest set dalších kluků, cvičenců II. celostátní spartakiády.

Všude slyšel, že bude cvičit na největším stadionu světa. Stál na značce v bílém nátělníku, červených trenýrkách a bílých plátěnkách jako přikovaný, a než zazněly první tóny doprovodné symfonické hudby, z reproduktorů se na všechny strany rozléhal hlas kluka, který mohl být přibližně stejného věku: Ať mládí naše zítřky dobývá / ať všem hřmícím strojům velí rozum / a naše ruka tvořivá / chcem všichni prožít sedm mladých let / ať zvoní práce, ať kvete svět.

Nepředpokládal, že jeho rozum bude někdy velet hřmícím strojům. Nemyslel na nic jiného než na to, aby něco nepokazil, aby udržel zákryt, aby nezakopl nebo neuklouzl... Naštěstí necvičil bezprostředně pod hlavní tribunou, to by měl ještě větší trému, protože by se ocital přímo na očích prezidentovi Antonínu Novotnému.

Když zazněly první tóny, uklidnil se a pak už cvičil jako stroj.

Buď připraven k práci a obraně vlasti! Z komentáře v dokumentárním filmu, který o spartakiádě natočil režisér Jaroslav Papoušek, se pak dozvěděl, že svou účastí na vystoupení dokázal, že připraven je.

Večer po vystoupení si ho doma dobíral podezíravý otec, který se šel na něj na Strahov podívat: „Žes byl mezi těma, co se nevešli na plochu?“ Vytřeštil na otce oči. „No, neviděl jsem tě tam.“ Odmlčel se, ale když Michal dál nechápavě zíral, otec pokračoval: „Některý kluci museli přeskákat zábradlí a skončili v hledišti!“

Pohřeb bez nebožtíka

11

Michal věděl, že otec je nepřítelem spartakiády. Na tu předchozí synovi nedovolil nacvičovat, údajně proto, že byl v dětství často nemocný a lékařka nedoporučovala delší pobyt na slunci.

I když byl Michal vcelku vnímavé dítě, tenkrát ještě nechápal, že hromadná cvičení slouží ideologické propagandě režimu, nevěděl, že je to jeden z mála produktů, kterými se může totalitní stát světu pochlubit. A vlastně mu to bylo jedno i později, kdy už prozřel. Většinou je člověk tvor kolektivní, kdyby to bylo na něm, určitě by cvičil, protože byla kolem toho spousta legrace, na Strahově stánky s jinak nedostupnými pomeranči, s párky a hořčicí, škádlení a balení holek, které cvičily svou skladbu...

Ale taky nekonečné čekání při generálce, vedro, žízeň a nevychlazená limonáda. Nakonec úchvatný pocit hrdosti, když dozněl poslední tón doprovodné hudby. „Já jsem to celý odcvičil,“ ujišťoval Michal kategoricky otce, „žádný zábradlí jsem nemusel přeskakovat.“ Vůbec si nedovedl představit to zklamání, kdyby byl mezi těmi, kteří se několik měsíců snažili marně... „Ještěže bylo tolik zkoušek a generálka. To jsou břídilové, ty cvičitelé!“ hřímal otec, ale pak plácl syna po rameni. „Jsem moc rád, žes to zvládl.“

*** Boeing s ohlušujícím rachotem dosedá na přistávací plochu ruzyňského letiště. Michal opět cítí pařát svírající mu hruď.

V příletové hale ho podle předpokladu nikdo nečeká. Nedal zprávu, kdy přesně v Praze přistane. Nepotřebuje vítací delegaci, rozhodně ne tuhle, a navíc ne v takovouhle chvíli. Ještě si svých příbuzných užije, až mu to bude trhat vlasy.

Nastupuje do letištního taxíku. Postarší taxikář je výřečný a kupodivu nezačíná hovor konstatováním, že máme dneska hezkej den. „Vracíte se z nějaké příjemné cesty?“ „Ani bych neřek.“ „Omlouvám se, samozřejmě mi do toho nic není.“

Milan Macho

12

„Nemusíte se omlouvat, já se nevracím... Vracet se budu, až pojedu opačným směrem. Jsem sice původně zdejší, ale už hodně dlouho žiju v cizině. Přiletěl jsem bohužel na funus, ale jak to bude možný, zase se odtud vzdálím,“ svěřuje se Michal. „Ani se vám nedivím,“ překvapuje taxikář. „Myslel jsem si, že tohle, co děláte, je dobrej džob...“ „Když vás někdo nezapíchne nebo nezastřelí, tak celkem jo.“ „Tady se vraždí taxikáři?“ diví se Michal. „Čas od času, ale nebojte se, není to tady žádnej Bronx,“ usmívá se řidič. „Hodně z nás je ozbrojených. Sichr je sichr.“ Před hotelem se Michalovi protáčejí panenky, když mu taxikář sděluje požadovanou sumu. „Nejste z levnýho kraje,“ ušklíbne se.

Taxikář beze slova pokrčí rameny. „Vidím, že ve šponování cen by mohli bejt pražský taxikáři mistry světa,“ vzdychne Michal a rezignovaně sahá do peněženky. „Hloupej vtip,“ čílí se taxikář, přesto úslužně vytahuje z kufru auta Michalovo zavazadlo a podává mu ho se slovy: „Pane, můžete si to zkusit, jezdit ve dne v noci, v zimě na náledí...“ „Pane,“ reaguje Michal jízlivě, „nemůžu, protože mám slabej žaludek.“ „Tak se poblij,“ sykne taxikář sám pro sebe a souká se za volant, řadí rychlost a bezodkladně vyráží zpět za svým džobem.

Nevelký hotel na pražské periferii si Michal vybral, aby to neměl daleko do centra, protože ze zkušenosti věděl, že v centru vládnou nehorázné ceny. Není chudý, přesto je celý život zvyklý šetřit. V dětství, když se jednou za čas otec uvolil vzít rodinu do restaurace, vždycky bral před objednávkou zřetel i na ceny.

Senzitivnímu Michalovi se opakující se rituál zažral pod kůži.

Tenhle hotel si vybral i proto, že měl v noci rád klid, nenáviděl drnčení tramvají, troubení a vrzání brzd autobusů pod oknem od časného rána.

Hotelový pokoj ve třetím poschodí není rozlehlý, ale je celkem přívětivý, s malou koupelnou, poměrně velkou obrazovkou

Pohřeb bez nebožtíka

13

televize a výhledem do stráně zarostlé stromy a divokými keři.

Hlomoz tramvají sem doléhá vzdáleně, naprosté ticho by ho právě v tuhle dobu nejspíš děsilo.

Osprchuje se, vyloží zavazadla, svršky úhledně narovná do skříně a do prádelníku, na hodinku se natáhne a pak se vydá za rodiči.

*** Když přijel Michalův a Erikův otec Hynek, kluk z vesnice v česko-rakouském pohraničí, do Prahy, propadl sportovnímu fandovství. S hlavou přilepenou k rozhlasovému přijímači hltal slova reportéra Josefa Laufera, jenž se svým pověstným šarmem líčil v únoru osmatřicátého roku průběh hokejového utkání, ve kterém nastoupili hráči se lvíčkem na prsou proti soupeřům s hákovým křížem v zápase o třetí místo na mistrovství světa.

Jen několik hodin před prvním buly pronesl v říšském sněmu Hitler agresivní projev, z něhož čouhala nadřazenost německé rasy a výhrůžky Rakousku a Československu. Když Němci před utkáním pozdravili celý stadion hajlováním, přeplněné tribuny na Štvanici na to odpověděly pískotem a dupáním. Vehnaly tím borcům vedeným Matejem Bucknou, Kanaďanem narozeným slovenským rodičům, síly do svalů a bojový duch do myslí. Co víc mohli dokázat mladí muži na bruslích a s pukem na hokejkách než na ledě pokořit Němce, jejichž vojáci se připravovali zardousit mladou československou demokracii?

Hynek u rádia vnímal, jak mu divoce tluče srdce, ale už brzy po začátku zápasu si mohl s Lauferem zakřičet: „Góól!“ Bucknovi hoši, hnáni sborovým skandováním fanoušků „Do toho!

Do toho!“, dokázali v polovině druhé třetiny zásluhou Malečka vstřelit druhý gól. Pak svůj herní tlak ještě vystupňovali a Troják zvýšil na rozdíl tří branek!

Vnímavý posluchač rozhlasu vyrozuměl, s jakou radostí Laufer v reportáži referuje o převaze československých hokejistů. To už zavání funusem, co říkáte, Herr Hitler? posmíval se v duchu Hynek německému vůdci. Bylo to dětinské, a to

Milan Macho

14

ještě netušil, že naposledy pociťuje hrdost, kterou pak Češi na mnoho let ztratili.

*** Jednoho říjnového rána v osmatřicátém roce si Hynek koupil České slovo, kde na první straně stálo: Velký vlastenec odstoupil. Po mnichovské dohodě o odstoupení pohraničních území Československa Německu, kterou podepsali představitelé Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, neviděl Edvard Beneš smysl v tom, aby pokračoval v roli prezidenta republiky, a proto abdikoval.

Za několik dní opustil se svou ženou Československo. Uchýlili se do Londýna, čímž dal Beneš jasně najevo, že ačkoli studoval na pařížské Sorbonně, v Paříži se zasnoubil s Annou Vlčkovou (změnila si křestní jméno na Hanu a on Eduarda na Edvarda) a Francie bývala jeho srdeční záležitostí, nedodržení vzájemné spojenecké smlouvy ze čtyřiadvacátého roku mu způsobilo životní trauma. Začal věřit spíše ve spolupráci s Británií a USA. Zpočátku vystupoval jako soukromá osoba, první politický projev pronesl při cestě do Spojených států, kde se při soukromém a zpočátku utajeném rozhovoru setkal s americkým prezidentem Rooseveltem. Po návratu do Londýna byl vůdčí osobností československého zahraničního odboje a předsedou exilové vlády.

V listopadu osmatřicátého roku se stal prezidentem právník Emil Hácha, dlouholetý předseda Nejvyššího správního soudu.

Druhá republika dostala nový oficiální název Česko-Slovensko, trvala pouhých sto šedesát sedm dní, skončila osamostatněním Slovenska a německou okupací Čech a Moravy. Patnáctého března devětatřicátého roku začala německá armáda obsazovat české a moravské území a o den později vydal Hitler na Pražském hradě výnos o ustavení protektorátu Čechy a Morava. Na Slovensku vznikl pod pohrůžkou maďarské okupace samostatný stát, Slovenská republika, spojenec nacistického Německa. Hácha se snažil zabránit rozpadu Československa, ale nepodařilo se mu to. Seděl na Pražském hradě až do května pětačtyřicátého roku, kdy byl zatčen na zámku v Lánech, a o měsíc později ze-

Pohřeb bez nebožtíka

15

mřel v nemocnici pankrácké věznice na zápal plic, protože mu nikdo nechtěl přiznat zvýšenou lékařskou péči.

Tragédie Háchovy role spočívala v tom, že nakonec ztratil důvěru jak exilové vlády, tak i německých okupantů, usoudil Hynek.

Patřil k mužům pověstného ročníku jedenadvacet, ale kvůli těžkému plicnímu onemocnění ho za války neposlali na nucené práce do Reichu. Místo toho žil v Praze na svobodárně, kde jeho starší bratr pracoval jako vrátný a současně tam bydlel. V pražské kavárně Vltava se Hynek seznámil s Magdou Švarcovou, která nosila účes jako Hana Vítová (a vůbec jí byla podobná) a která byla na rozdíl od něj rodilá Pražačka křtěná Vltavou.

Hráli jim při tom Melody Boys a kavárnou se nesl podmanivý hlas R. A. Dvorského. Jedno měli společné: Magdina matka pocházela ze staré pražské německé rodiny, Hynkovi předkové z otcovy strany žili kdysi dávno v Rakousku (s příjmením Strobl bez háčku), ale Hynek neměl o rodokmenu žádné povědomí.

*** Jednoho únorového dne v pětačtyřicátém se vrátil z rande, jehož valnou část strávil s budoucí manželkou v jakémsi domovním krytu, a vyděsil se: jeho pokoj na svobodárně měl o dva vchody víc! Průchoďák z něj udělal zásah bomby při nečekaném americkém náletu. S leteckým bombardováním Prahy se v tu dobu nepočítalo, ale zhruba pětinu letadel, mířících původně na Drážďany, zavál silný vítr a naprostá dezorientace pilotů nad hlavní město protektorátu Čechy a Morava.

Nechápu, jak mohli bejt Američani takhle přiblblí, že nerozeznali Prahu od Drážďan, zlobil se v duchu Hynek. Drážďany bylyrozbitý z předešlých náletů, kdežto Praha byla netknutá. Ten jejich velitel musel bejt nalitej jako kbelík!

Tragický omyl předčasně ukončil život sedmi stovkám civilistů, neboť nečekaný nálet byl občanům oznámen teprve pět minut předtím, než začaly bomby na Prahu dopadat. Kdyby byl Hynek v tu dobu ve svém mládeneckém pokoji, patrně by se Michal ani Erik nikdy nenarodili.

K APITOL A

H

2

řbitov je rozlehlý, zakrytý mohutnými kaštany. Potkává tu převážně ženy v silně pokročilém věku, jak se šourají k hrobům svých dávno pohřbených manželů, některá s malou konévkou na zalití, většina s rostlinkou v květináči. Občas se mezi hroby pohybuje i nějaký ten mužský.

I Michal nese květináč s azalkou, což je trvalka, která by se mohla dožít dokonce jeho příští návštěvy za několik let. Ale proto ji nekoupil; je lososové barvy, kterou měla matka moc ráda, zatímco otci to bylo celkem jedno. Protože Hynek Štrobl byl člověk praktický a spořivý (Michal to má po něm), obdarovávání květinami nikdy nepřeháněl. Raději volil praktické dárky, například koženou peněženku, nepříliš drahou kabelku, šátek nebo rukavice. Na Vánoce byl štědřejší. Dárek, který Michala nejvíc potěšil, byla v jeho deseti letech kytara. Nenápadně stála za nastrojeným stromkem, skoro v koutě místnosti, zčásti krytá rohem nábytkového sekretáře. Když ji zpozoroval, vyskočil, div že nepovalil stromek. To se, pokud si Michal dobře vzpomíná, jednou podařilo otci, ještě s hořícími voskovými svíčkami, ale včas zasáhl. Jedna větvička přesto uhořela, většina ozdob však zůstala na svém místě, zbylé znovu navěsil Michal, zatímco maminka se zotavovala z šoku a otec nepřetržitě nadával.

Protože Michal na hřbitově už dlouho nebyl, má problém najít hrob rodičů hned na první pokus. Hrob je upravený, jak vidno, bratr Riky se mu věnoval. Na volné místo pokládá květináč s azalkou a chvíli stojí s pohledem upřeným na pomník se jmény rodičů a myslí na to, že k nim brzy přibude další jméno.

Co tomu říkáte, tati a mami?

Pohřeb bez nebožtíka

17

Místo odpovědi někde zazpívá kos a za chvíli se za hřbitovní zdí prožene rozrachtaný autobus.

Zapomněli jste svýho syna hlídat? myslí si a zvedne oči vzhůru.

Já vím, vy byste chtěli, abych nad ním držel ochrannou ruku já, ale já jsem daleko. Jeho žena je tady od toho, aby se starala, ale nevím, jak dobře to dělala... Slušný lidi se mají hlídat navzájem, ty živý i ty mrtvý. Mrtví na to mají víc času, protože tam nahoře, aspoň předpokládám, není taková honička jako tady. Pánbůh to sám neobsáhne, zvlášť proto, že se k němu obracejí všichni, slušný lidi i lotři, a on je musí napřed třídit, což je úmorná a nezáviděníhodná řehole.

*** Kdysi se Pánbůh slitoval právě nad Michalem. Modlili se k němu otec i matka.

Poprvé vykoukl na svět dvanáct týdnů před pětadvacátým dnem měsíce, jemuž se po velkou část jeho života říkalo Vítězný únor a později komunistický puč. Vítězný byl jak pro koho.

Pro Michalovy rodiče a jejich přátele nikoliv. Vyhrála lůza nad zbabělci a odskákali to nevinní, kteří puč nezosnovali a ani mu nemohli zabránit. Kdyby se postavili na odpor, policie, armáda a Lidové milice ovládané komunisty by je smetly.

Jako malému klukovi se mu po vcelku běžném úrazu vytvořila v těle píštěl a tu napadl zákeřný bacil. Musel na několik operací, rodiče z toho byli na mrtvici, báli se o synkův život.

Tehdy byly módou soukromé nahrávky gramofonových desek.

Rodiče se Michalovi po mnoha letech přiznali, že si jeho dětský hlásek nechali zaznamenat pro případ, že by došlo k nejhoršímu, aby na něj měli vzpomínku. Všichni tři seděli v nahrávacím studiu a normálně si povídali, jak si povídají rodiče s dítětem. Byli překvapení, jak je při tom Míša bezprostřední. Otec ho tedy vyzval, aby zarecitoval nějakou básničku, načež chlapec spustil: Polámal se mraveneček / ví to celá obora / o půlnoci zavolali / mravenčího doktora / Doktor klepe na srdíčko / potom píše recepis / třikrát denně prášek cukru / bude chlapík jako rys.

Milan Macho

18

Jak morbidní je spojení téhle dětské říkanky se skutečností!

Michal si uvědomuje krutost okolností, které si s lidmi pohrávají, a celý se otřese. Nedovede si ale představit reálné souvislosti mezi svou nemocí a přáním rodičů, aby zarecitoval. Čím déle hledí na pomník, tím více sevření na prsou polevuje a rytmus srdce se zpomaluje.

Pofoukal mu na bolístku / pohladil ho po čele / hop a zdravý mraveneček / ráno skáče z postele.

*** Balzám na Hynkově duši způsobilo v sedmačtyřicátém pražské hokejové mistrovství světa. Za války se šampionát nekonal, tohle byl první poválečný. Nejlepší světoví hokejisté opět v Praze! Škoda že s výjimkou Kanaďanů...

Už dvě hodiny před začátkem zápasu proudil přes Hlávkův most průvod hokejových fanoušků, mezi nimi kráčel i natěšený Hynek Štrobl. Před všemi vchody na štvanický zimní stadion panovala nepředstavitelná tlačenice. Hlava na hlavě, tělo na těle. Občas někdo vykřikl, protože se obával, že ho dav umačká.

Dvě tisícovky fandů se dovnitř nevešly, i když měly vstupenky.

V mumraji, který pořadatelé naprosto nezvládli, vniklo totiž na stadion moře lidí bez lístků!

Předposlední zápas se Švédy měl potvrdit, že nejlepší mužstvo má dosud neporažené Československo. Fanoušci přišli oslavit se svými hokejovými idoly titul světových šampionů. Pražští hostinští si mnuli ruce, jaké budou mít po zápase tržby.

V čestné lóži (tenkrát neznali pojem VIP) seděl prezident (už opět) Edvard Beneš s chotí, nedaleko od nich komunistický premiér Klement Gottwald se svou objemnou manželkou, fandit přišly i další významné osobnosti: sportovci, herci a zpěváci.

Před začátkem mače zazpíval celý stadion hrdě státní hymnu.

Přeplněné hlediště se chtělo zahřát nejen skandovaným pokřikem „Do toho! Do toho!“, ale rovněž výbuchy radosti nad vstře-

Pohřeb bez nebožtíka

19

lenými góly hokejistů s velkým lvem na hrudi. Titul mistra světa byl přece na dosah.

Jenomže začalo to šokem. Už v první minutě vedli Švédové gólem po jejich neodpískaném ofsajdu!

Bylo nezbytné, aby Vladimír Zábrodský, největší osobnost týmu a postrach všech brankářů, zavelel ke zteči. Ale hra povážlivě drhla. K oblevě, která znehodnotila kvalitu ledu, padalo během utkání na otevřené kluziště ještě protivné mrholení. To vyhovovalo silovému hokeji Švédů, naopak technickým Čechoslovákům měkký led bránil v přesných kombinacích. Ke zděšení všech kapituloval brankář Modrý v prostřední třetině podruhé! Teprve v předposlední minutě zkorigoval Zábrodský stav na 1:2, ale vyrovnat se už nepodařilo. Štvanici opanovalo obrovské zklamání.

Hynek se při odchodu z hlediště pohádal s chlapíkem, který tvrdil, že je Zábrodský primadona a že se měl víc snažit. To Hynka dorazilo, a tak jel nacpanou tramvají z hokeje rovnou domů.

Magdu to nepřekvapilo, neboť průběh utkání sledovala v rozhlase: reportér Štefan Mašlonka už pasoval Švédy na předčasné mistry světa. Věděla, že s Hynkem nebude celý večer řeč. Byl totálně rozladěný, najedl se a pořád mlčel. Pak se zavřel do ložnice a četl si rodokaps. Tak to jeho žena zkusila z jiné strany. Vklouzla za ním a beze slova se kolem něj ovinula. Nebránil se. Bylo to pro něj tak překvapivé a vzrušující, že se beze zbytku oddal vášni a celou silou své duše i penisu ji oplodnil. Počali Michala.

První, na co si vzpomněl po ranním probuzení, nebyl noční orgasmus (o početí syna neměl tušení). V kanceláři pročítal s kolegy denní tisk; jeho hlubokou skepsi přiživily novinové titulky, jejichž autoři měli jasno: Švédsko zaslouženě mistrem světa, předbíhal události odborářský deník Práce, který si Hynek pravidelně kupoval. Prohráli jsme boj o mistrovství světa a Evropy, přidal se lidovecký deník Lidová demokracie.

Doma sáhl Hynek do hrníčku v sekretáři a s hořkostí hypnotizoval lístek na utkání proti Američanům. Přemýšlel, jestli ho nemá hodit do koše nebo se ho pokusit před stadionem prodat, pokud by o něj vůbec někdo stál.

Milan Macho

20

„Že vím, nad čím špekuluješ?“ popíchla ho manželka. „Nechce se ti nikam jít... Ale ani druhé místo přece není k zahození.“ „Pche,“ nejdřív sykl, ale pak se dlouze zamyslel. „Máš pravdu, peníze si netiskneme, když jsem za lístek tolik utratil, nenechám ho propadnout. Koneckonců to nemusí bejt blbej hokej a potom bude slavnostní dekorování tří nejlepších mužstev šampionátu...“ Nepředpokládal, že by československé mužstvo mohlo vystoupit na nejvyšší stupínek.

Když přicházel na Štvanici, po Praze už kolovala senzační zpráva: Švédové ve svém posledním utkání nezvládli roli velkého favorita a podlehli Rakousku! V hledišti při zápase Československo – USA vládla pod dojmem rakouské pomoci fantastická atmosféra. A do sítě Američanů padal gól za gólem – celkem jich bylo šest, naopak v brance domácího týmu uvízl puk pouze jednou.

Všechno se obrátilo o sto osmdesát stupňů: Čechoslováci získali poprvé titul světových šampionů. Magda Štroblová opět seděla u rádia, radovala se a myslela na spokojeného manžela.

Rozhlasoví reportéři se s posluchači rozloučili ústy jednoho z trojice, Otakara Procházky: „Vážení přátelé, chceme poděkovat všem těm, kteří projevili v průběhu mistrovství světa tolik přízně našemu mužstvu a také nám. Děkujeme vám všem, kteří jste nám sem poslali svetry a šály, aby nám nebyla zima, kteří jste nám poslali karamely proti kašli, abychom neochraptěli. Radujte se spolu s námi! A provolejte s námi zdar a slávu našemu národnímu mužstvu.“ Mašlonka a Laufer už vlastně neměli co dodat, pouze se připojili s pozdravem věrným posluchačům.

Známí i neznámí lidé v ochozech si podávali ruce, plácali se po ramenou a během několika desítek minut obsadili všechny hospody v Holešovicích, Karlíně a v centru Prahy. Bylo co slavit. „Pánové, tady nejde jenom o to, že jsme mistry světa,“ pravil zvýšeným hlasem bodrý padesátník v hospodě U Pinkasů a zvedl půllitr nad hlavu. „Uvědomte si, že je to poprvý od Mnichova, kdy českej národ zase zvednul hlavu! Já vidím za sportem i politiku.“

Pohřeb bez nebožtíka

21

„Ale kdyby nám nepomohli Rakušáci...,“ ozvalo se z druhého kouta hospody. „Zmlkni!“ okřikl ho jiný pivař a chtěl se na škarohlída sápat. „Hele, uklidni se! Víš, proč nám pomohli zrovna Rakušáci?

Protože jejich osud za války se podobal tomu našemu,“ spekuloval onen padesátník, dřív než mohlo dojít na pěsti.

To útočníka zastavilo a mohlo se dál v klidu slavit.

Slavili i rakouští hokejisté, kteří si nečekaným vítězstvím vybojovali třetí místo. Během krátké doby jim v hotelu AXA přistála halda děkovných telegramů a darů. A jako největší dík putoval z Československa do Rakouska vagon s uhlím, což byl svým objemem pro hospodářsky zdevastované Rakousko víceméně symbolický, nicméně morálně důležitý dar.

O rok později na olympiádě ve Svatém Mořici účinkovalo už i mužstvo Kanady. To byla pro československé mistry světa velká výzva. Bitva ve vzájemném zápase skončila bezbrankovou remízou. Všechna utkání s ostatními soupeři oba favorizované týmy vyhrály. Pouze skóre rozhodlo o tom, že zlaté medaile putovaly do kolébky hokeje za moře.

K APITOL A

P

3

řed hřbitovem si chce zamávat na taxík, ale žádný není v dohledu. Vydává se tedy pěšky, za chvíli naráží na autobusovou zastávku, pak přestupuje na metro a za deset minut stojí v horní části Václavského náměstí. Hned při východu z metra u bývalého Domu potravin jako by mu velká neviditelná ruka vrazila facku, jako by mu ztěžkly nohy, aby nemohl nadšeně poskočit, že je zase tady. Za totáče byl Dům potravin jedním z míst, kde se daly obstarat kvalitnější potraviny na rychlou studenou večeři.

Teď tu cítí zápach spáleniny, je to někde ve vzduchu. Rozhlíží se, registruje poflakující se podivná individua. Jedna strašidelně vyhlížející kreatura, odhadem kolem dvaceti let, nešikovně skrývá injekční stříkačku. Michal jde tajně za feťákem do Opletalovy ulice, ten zapadne do první pasáže, kde už čeká podobná feťačka, a jde se na to!

Myslí si, že ho dvojice nevidí, ale vtom se mu za zády ozve zastřený hlas: „Potřebuješ si šlehnout?“ Otočí se. Dva metry od něj stojí týpek, ošuntělý, zarostlý, vyhublý, s vyrážkou v obličeji a s plavoucíma očima. „Ne, díky, někoho tu hledám,“ říká Michal duchapřítomně, aby si ho feťáci nepodali. „Koho hledáš?“ „Nechává si říkat Marťan.“ „Marťan? To mi nic neříká...“ „Takovej vyšší, blonďatej...“ Všechno si to vymýšlí, aby zabránil konfliktu. Nepotřebuje dnes skončit na chirurgii ani na policejní stanici.

Feťák krčí rameny a podezíravě si Michala měří.

Pohřeb bez nebožtíka

23

„No nic, zastavím se někdy jindy,“ povídá vetřelec a rychle mizí.

Vrací se na Václavské náměstí, obrací hlavu k jezdecké soše svatého Václava: Ty se na to jen tak nečinně díváš? Takhle dbáš na uchování základní kulturní a duchovní hodnoty národa? Tím kopím, co třímáš v ruce, bys je měl probodnout a kopyty koně rozcupovat! A vy čtyři zkamenělí strážci, co vy děláte? cílí svou nevrlost na svatou Ludmilu, svatého Prokopa, na svatou Anežku a svatého Vojtěcha. Ale pak si uvědomuje, že oni téhle době nemůžou rozumět. Kvůli několika smažkám, který kazej Václavák, přece neseskočíte z podstavce! Škoda.

Blíží se k půlce Václaváku. Nikdy, když tudy jde, nezapomene otočit hlavu k majestátní secesní budově Melantrichu, kde prožil v mládí nádherné profesní období. Historie budovy začala v roce 1912 výstavbou Paláce Hvězda podle návrhu architekta Bedřicha Bendelmayera v místě, kde už dříve stála ve dvoře tiskárna. Budovu koupila firma Melantrich, grafický a umělecký ústav národně sociální strany. V nakladatelském domě, který dostal jméno podle renesančního nakladatele Jiřího Melantricha z Aventina, vycházely deníky, časopisy a později i knihy. Když se Michal svého času dozvěděl, že koncem dvacátých let se tu vytisklo denně sedm set padesát tisíc exemplářů Českého slova, spadla mu brada. Po politickém puči v osmačtyřicátém roce komunisté Melantrich znárodnili a tiskárnu převedli pod tiskařské závody Mír. Prostě ji ukradli. A zatímco sociálním demokratům polistopadový stát vrátil Lidový dům, socialisté se Melantrichu nedočkali. Prostě ho náš stát, kterej si říká demokratickej, podruhý ukradl, myslí si Michal. Kdyby se ovšem socani mezi sebou nehádali a nenechali Melantrich včetně Svobodného slova kleknout, možná by to dopadlo jinak. Prej „Nepodlehne ohni ani meči,“ směje se Michal v duchu škodolibě tomu, jak se podnik Melantrich hlásil k hrdému heslu svého zakladatele. Teď je dominantní budova v majetku CS nemovitostního fondu, večer co večer tu svítí nápis věhlasného nájemce, textilního řetězce Marks & Spencer, jsou tu kanceláře, apartmány k pronajmutí a fitness centrum.

Milan Macho

24

Očima hledá Michal balkon, na němž se měnily dějiny, když odtud v listopadu devětaosmdesátého mluvil k zaplněnému náměstí disident a budoucí prezident Václav Havel. Když to s dokořán otevřenou pusou sledoval v televizi stovky kilometrů odtud, vzrušením si propotil košili. Nikdy bych neuvěřil, že se něčeho takovýho dožiju.

Předpokládal, že během dopoledne zavolá Evě, oznámí jí, že dorazil do Prahy, a večer se zastaví u nich doma. Ale nechuť ke komplikovanému rozhovoru, který by pak v noci musel zapít několika panáky, mu mění plán.

Hledá kavárnu, kde by na chvíli spočinul, a nakonec se uvelebuje na předzahrádce hotelu Jalta. Objednává si cappuccino a minerálku.

Za komunistů ubytovaní dolaroví cizinci asi netušili, že je tady Státní bezpečnost díky všudypřítomným štěnicím sleduje v přímém přenosu. Unikátní stavba je poplatná stylu Stalinova baroka. V padesátých letech ji nechal postavit druhý komunistický prezident Antonín Zápotocký, přičemž s podzemními prostorami se původně počítalo jako s protiatomovým krytem pro sto padesát prominentních osob, logicky komunistických papalášů, a v případě války měly tyto prostory dokonce poskytovat bezpečný úkryt štábu armád Varšavské smlouvy.

Z rozjímání Michala vytrhne zvuk mobilu. Hlasitě vzdychne.

To bude Eva, napadá ho. Ale mýlí se. „Ahoj, strejdo, tady je Viola.“ Udiveně zvedá obočí. „To seš opravdu ty, Violko?“ „Jo, jsem to já, kdy přiletíš do Prahy?“ „Rád tě slyším, děvče, zejtra jsem u vás jako na koni,“ říká, aniž si uvědomuje, že na něj jeden bronzový kůň na podstavci hledí. „Ale strejdo, měl bys přijet ráno, pohřeb je od tří hodin. Co když budou problémy s počasím a letadlo nepoletí?“ obává se neteř. „Ale to já přece vím, děvenko, přiletím hned po ránu,“ vymýšlí si a v duchu ho to netěší.