0041096

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 3

Kamila Boudová

FALEŠNÁ PAŘÍŽANKA

2

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 4

věnování Všem ženám, které po letech sledování Sexu ve městě a poslouchání chlapských keců na účet žen a zvláště matek, nehořely zrovna touhou stát se jednou z nich. Všem ženám, které historky o porodu děsily už od puberty.

Všem ženám, které nějak zasáhla neblahá image mateřství a matek a které se rozhodly ji změnit. Vytvořit nový a lákavý obraz ženy, matky, která si užívá těhotenství i porod, mateřstvím proplouvá hýčkaná a opečovávaná.

Energická a úspěšná. Všem ženám, které se rozhodly „mít to všechno“, ačkoliv jim předtím tisíce lidí tvrdily, že to nejde.

4

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 5

prohlášení Tato kniha je založená na osobní zkušenosti jedné hormony rozhozené ženy.

Informace v ní jsou překroucené a nepřesné, upravené pro zachování soukromí mých blízkých a přehnané pro zajímavější zážitek z četby. A proto nic z toho, co je uvedeno v této knize, nemůže být považováno za pravdu.

5

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 6

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

úvod Vedle korporátní kariéry, studia a učení na volné noze přidávám na seznam životních etap prožitých v Paříži další položku: těhotenství a mateřství. Přivést na svět dítě v džungli zalité betonem pro mě bylo, jak si dokážete představit, poněkud náročné. Ale – jak si jistě také dokážete představit – nakonec jsem si i v těchto těžkých podmínkách našla cestu, jak v systému žít a přitom se ho neúčastnit. Jak žít ve městě a přitom alespoň jednou do týdne vyrazit do lesa. Jak kojit a přitom vydělávat. Prostě jsem to nakonec všechno zvládla s elegancí Falešné Pařížanky. Samozřejmě.

Miminko dostalo pracovní jméno Kapučíno. Říkala jsem mu Kapu Kapu, přes bříško jsem ho hladila a cestou na metro mu zpívala písničku Rolničky, rolničky s textem upraveným na Miminko, miminko, malé miminko.

Budeme mít miminko, malé miminko.

Miminko, bejbátko, malé miminko.

Miminečko kočičko, malé miminko.

Muž potom prosadil Kekere, což v jeho kmenové řeči znamená „malý“,

6

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 7

a já tak občas říkám plyšovému lvu, kterého jsem od něj dostala a který původně dostal jméno Maličký. Kekere jsem počeštila na Kekerátko, a když jsme se dozvěděli, že čekáme holčičku, přišla má maminka s verzí Kekerenka.

Konec bezdětných kariéristek Scéna: Kamila jde s úsměvem po úzkém chodníku v uličkách za Champs Elysée. Celá září. Vyhýbá se protijdoucím lidem, otáčí se za sebe a snaží se i přes náročnou dopravní situaci mluvit se svým kamarádem Arnem, který jde částečně za ní, částečně vedle ní, jak chodníky, patníky a protijdoucí dovolí.

Kamila: „Mám ohromnou novinu! Hádej, co se děje!“ Arno: „A je to dobrá zpráva?“ Kamila: „Úžasná!“ Arno: „Máš novou práci!“ „Arno, prosím tě,“ podívá se na něj vyčítavě Kamila. „Kdybych měla novou práci, tak by to přece nebyla skvělá novinka. Možná ještě tak nový klient, ale nová práce by znamenala začátek mého konce.“ „Tak máš nového klienta.“ „Ne, nemám. Je to mnohem větší novina, Arno!“ haleká naléhavě Kamila.

Arno: „Kdybys to nebyla ty, řekl bych, že se budeš vdávat nebo jsi těhotná, ale to je v tvým případě asi blbost, že?“ Zajímavé, že tímto stylem proběhlo ohlášení mého těhotenství v nejed-

7

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 8

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

nom případě. Věty „Kdybys to nebyla ty, tipla bych, že se budeš vdávat, nebo jsi těhotná, ale v tvém případě fakt nevím…“ se objevily i v konverzaci s mou sestrou. Zřejmě jsem svými činy a slovy to mateřství nikdy moc neoslavovala.

V ghettu bezdětných kariéristek, v kterém jsem se posledních pár let pohybovala, se tradovalo, že s dítětem končí život. Že se starostmi o nového človíčka není čas na podnikání, na psaní, na večírky, na networking. Na kadeřníka, na nehty, na masáže. Ženy v mém okolí mateřství buď veřejně odmítaly, nebo mluvily o tom, že na ně už tlačí partner i gynekolog, ale ony se to snaží oddálit.

Představovala jsem si, že se budu muset vzdát svého života, a ačkoliv má kamarádka ze školy, maminka dvouletého Jáchyma, spokojeně tančila mezi kuchyňskou linkou a vysokou židlí s upatlaňátkem, nedokázala jsem si takový zvrat představit ve svém rozvrhu. „A to se nenudíš, Jitu?“ ptala jsem se jí, neskrývaně šokovaná z představy, že se dva roky profesně nerealizuji. „Heleď, nenudím. Včera u nás byli přátelé, tak jsem navařila. S Jáchymem jdeme do mateřského centra, pak se zase potkáme s kamarádkou a jejími dětmi, potom přijede teta. Chodím tančit do souboru. Třeba teď mám program narvaný na dva týdny dopředu! Nemám na nic čas!“ Když se zmínila o plánování druhého miminka, zalapala jsem po dechu.

Táhlo mi na osmadvacet a podvědomě jsem věděla, že mateřství nepůjde odkládat donekonečna. V podstatě mi docházelo, že čím dřív se do toho pustím, tím spíš se z toho vzpamatuje moje figura i moje kariéra. Stačilo jen aplikovat pravidlo, že já jsem ten, kdo v mém životě určuje pravidla.

8

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 9

JÁ JSEM TA, KDO URČUJE PRAVIDLA VE SVÉM ŽIVOTĚ. TAK JE NASTAVÍM TAK, ABYCH VŽDY VYHRÁLA.

9

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 10

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

Jak jsem rodila Musím přiznat, že to těhotenství mě zastihlo dost nepřipravenou. Ale která žena čte knihy o těhotenství před tím, než otěhotní? Ačkoliv plán pořídit si miminko jsme měli, otěhotněla jsem takovým fofrem, že na nějaká studia vůbec nedošlo.

Porod mě ale děsil víc než všechno na světě. Jako asi všechny ženy, vyslechla jsem si i já hororové historky od příbuzných, ve kterých padala slova jako „nástřih“ a „nátrh“ a končící větou: „Ale každá to vydrží.“ Vytěsňovala jsem tyto věty z mozku až do okamžiku, kdy jsem to měla spočítané. Roste ve mně bejby. Za necelých sedm měsíců ho budu muset chtě nechtě porodit.

Jako naschvál jsme zrovna v době kolem početí miminka šli s mužem do kina na film Josephine se zakulatila. Musím referovat, že i francouzská kultura zažívá úpadek a místní filmová produkce se snaží snížit na úroveň amerických komedií plných šokujících oplzlostí a skandálů. Ale dejme tomu, že autoři s nadsázkou vystihli všechna klišé a obecné vnímání těhotenství v dnešní vyspělé společnosti. Začne to ranními nevolnostmi a praskajícími švy oblečení. Je potřeba koupit nekonečnou spoustu kravin. Pár začne řešit

10

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 11

finance a stěhování do většího bytu, aby bylo všechny ty krámy kam dát. Žena absolvuje despektivní prohlídky u doktora a s partnerem chodí na kurzy předporodní přípravy, kde všichni teoreticky řeší něco, co prožívá a v sobě cítí jen ona. Žena se mění ve vroucí koktejl hormonů, obav a pocitů, což narušuje zaběhlou harmonii ve vztahu a mezi miláčky vznikají nové třecí plochy. Moderní muž ztrácí půdu pod nohama, protože ani všechny diplomy ze všech vysokých škol mu nepomohou vyřešit základní životní úkol: jak být opravdovým mužem. Začíná se cítit zbytečný a osobní nepohodlí maskuje novými nároky na nastávající maminku a strojenou a nesmyslnou péčí, což celou situaci ještě zhoršuje. A potom porod. Porod, který ve Francii většinou probíhá s epidurálem, čili s kanylou napíchnutou do spodní části zad, kterou anesteziolog pouští požadované dávky oblbováku, aby žena od pasu dolů nic necítila.

Vylezla jsem z kina úplně v šoku. Já vím, proč nemám televizi a proč do kina ani chodit nechci… že já se nechám vždycky ukecat.

Vyrazila jsem za kamarádkou Katarínou. Slovenkou, která v Paříži porodila dva syny, toho druhého dokonce doma na gauči. Ona je vůbec skvělá žena. Emancipovaná. Tím myslím, že opravdu ví, kdo je, a žije podle sebe.

Společenské konvence jí připadají spíš úsměvné. „Tak roď rovnou doma, Kami!“ usmívala se Katarína a malou lžičkou míchala ve stylovém hrnečku se zlatými ornamenty voňavou kávu. „No to já bych i chtěla, zlato, ale kolik to stojí?“ „Kolik, no já už ti ani nevím. Kolik jsme zaplatili?“ zvedala hluboké oči ke stropu a podle manýrů pravých Pařížanek z ní padala různá citoslovce vyjadřující zamyšlení. „Asi tisíc. Ale tak to by ti Harold zaplatil, ne?“

11

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 12

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

„Tý jo, tak to je pecka,“ vypadlo ze mě při představě sumy, která byla vyšší než můj tehdejší měsíční příjem. „Harold asi ne, má milá, a já na to nemám.“

„Tak se přihlaš do Diaconesses,“ radila mi Katka. „To je taková malá porodnice, já jsem tam rodila Oskara. Mají tam velkou zahradu, kde se budeš procházet, než to přijde. Potom jim řekneš, že hlavně nechceš ležet na zádech. Oni jsou těm přirozeným porodům naklonění. Nu což, to bude dobré.“ Tak jsem se přihlásila do Diaconesses, že tam budu rodit. Nu což. Ale hned při zápisu jsem pochopila, že něco není oukej. Čekala jsem na recepci, kolem mě procházelo bezpočet žen s ohromnými bříšky z vyšetřovny A do

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 13

vyšetřovny B. Na zdi visely fotografie řádových sester asistujících porodům v průběhu celého dvacátého století. Ony ty obrázky velmi vyspělého zdravotnictví třeba z padesátých let ale spíš nahánějí hrůzu. A k tomu ještě ty jeptišky! Tady totiž pořád fungují katolické školy, součástí nemocnic jsou vysvěcené kaple a zrovna Diaconesses bude asi nějaký církevní pojem. Něco mi tu nesedělo, přímo smrdělo. Asi ta nemocnice sama. A tak jsem se o pět minut později sestřičce v kanceláři rozbrečela. Nebyla jsem moc schopná vysvětlit proč, ale nabídku setkat se s terapeutkou na státní výdaje jsem s díky přijala. Následovala také první schůzka u Katčina gynekologa a s ní první kulturní šok: Harold chtěl jít se mnou.

To se v Čechách také dělá, že muži doprovázejí své ženy na předporodní gynekologická vyšetření? Každopádně mi to přišlo moc milé. Drželi jsme se za ruce, já jsem vyplňovala nějaké papíry a Harold se ujišťoval, že porodnice Diaconesses od nás není moc daleko.

„To je první dítě,“ říkal starší a zkušený porodník, „to bude trvat hodiny.

Není čeho se bát.“ Tak moc, jak já věřím v sebe a ve vesmír, Harold si potřebuje všechno pojistit. Nejradši by mě viděl rodit s epidurálem připojenou na všechny monitorovací přístroje. Jo, holt ty kulturní rozdíly. „Měla by přibírat jen kilo za měsíc,“ informuje gynekolog Harolda o normách. V tom si spolu ti dva muži notují. Živá a těhotná žena sedící vedle nich se smrskává do tabulek, norem a čísel. Za první tři měsíce jsem se vychýlila z tabulky o kilo a půl. Co s tím asi budou dělat? Představa, že mám splňovat požadavky tohoto typu, mi dodává přesně ten klid, který si má budoucí maminka dopřát.

13

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 14

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

Ačkoliv žádné „vyšetření spodem“ neproběhlo, stejně jsem se po návštěvě gynekologa v přítomnosti svého partnera cítila jako kus dobytka, jehož úkolem je porodit následníka rodu a potom může jít na porážku. Mou důstojnost narušily jejich chlapský kecy. Přístup k mému těhotenství byl ryze racionální, což k nabourání pohody emočně naladěné těhotné ženy úplně stačí. Poučení pro příště: najít si gynekoložku a muže patřičně nabrífovat, ať prostě mlčí, drží mě za ruku a usmívá se. Pokud on sám má nějaké obavy, může je po schůzce zavolat v mé nepřítomnosti na libovolné telefonní číslo.

A basta.

Po prvních týdnech těhotenství jsem měla pocit, že je to všechno nějaké divné. Něco tomu chybělo. Něco tam prostě nesedělo. Od pláče a zmatku při registraci v porodnici po kecy gynekologa a krizový management mého muže. Jako bych šla na jatka. Jako „o nás bez nás“. Představa, že se odevzdávám někomu do péče a přitom jsem úplně zdravá, se mi bytostně příčila. „Pravidla určuji já. Takže je určím tak, abych vyhrála.“ Z podvědomí se vynořila spásná věta: Aby porod nebolel. Někde jsem to slyšela. Ani dnes nedokážu říct, odkud jsem to měla, ale internet mi nabídl dvě videa, kde nějaká Lucie mluví o svých zkušenostech s porody, a jsou to videa náramně zajímavá. Myslím, že pro někoho i pobuřující či šokující. Pro mě jako hudba z ráje. Naděje. Spása. Lucie porodila čtyři z pěti dětí úplně sama u sebe doma. Tři z toho úplně bez bolesti.

Civěla jsem na drobnou Lucii, která mluvila klidně a láskyplně. Vůbec jsem to nechápala, ale přesně tohle jsem hledala. Důkaz, že je to možné.

Porodit přirozeně. Bez epiduralu, bez nástřihu, bez bolesti, bez doktora.

14

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 15

V mé knihovně se vedle titulů Strategist, Business Model Generation a Mastery objevily knihy Hypnoporod, Aby porod nebolel a Fascinující mysl novorozených dětí. Na YouTube jsem místo motivačních videí světově známých koučů začala sledovat přirozené porody do vody. A tak začala úplně nová etapa mé předporodní přípravy.

Phoebe a Joey Pozorovala jsem, jak se těhotenství na mém těle projevuje. Jen tak jsem to sledovala. Po ránu jsem nezvracela, ale občas mi bylo skvěle blbě. Shodou okolností jsme se právě přestěhovali do nového a většího bytu a pořídili si myčku, pračku a ledničku. Aneb Françoise, Angelu a Baracka podle hlav států. Tenkrát byl ve Francii prezidentem François Hollande, který se do historie zapsal jako prezident, na kterého pršelo.

Každopádně s Barackem, Angelou a hlavně s Françoise, naší myčkou na nádobí, jsem zažila ten první trimestr, kdy mají ženy velmi vyvinutý čich, a bylo to prostě peklo. Když jsem myčku zapnula, po celém bytě se rozlil šílený syntetický smrad. Takže jsem ji strategicky zapínala pouze, když jsem na delší dobu odcházela z bytu. Stejně tak byl pro mě nadlidský výkon vzít si něco z ledničky. Nezvracela jsem ani jednou, ale často mi bylo blbě celý den. Nebyla jsem schopná něco si uvařit. Všechno, co jsem dřív měla ráda, se mi přes noc zhnusilo a já jsem zatoužila po fast foodu. Cestou z bazénu jsem si skočila na vegetariánský wrap. Ale tělo se ozývalo dál. Naprosté nechutenství se dalo řešit jediným způsobem – přidat do

15

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 16

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

čehokoliv maso. Jo. Miminko chce maso. Ale já maso jíst nechci! Mám k tomu mnoho, opravdu mnoho důvodů, a prvním z nich vždycky byl ten, že maso nepotřebuju. Tak to už asi nebyla pravda. Krávy, odpusťte, potřebovala jsem maso. Řekla jsem si, že po skončení prvního trimestru ho zase jíst přestanu, ale pořád mě bolela hlava. Na otázku „Proč?“ mi přišla odpověď „Maso!“ Právě jsme jeli na kolech na nákup a milý vybral v chlazených regálech bednu nějakého mrtvého zvířete a po příjezdu domů ho dal péct. Na krabici stálo dlouhé francouzské slovo, které jsem měla i po čtyřech letech strávených ve Francii problém přečíst, natož abych věděla, co to budu jíst. Jenže vonělo to tak skvěle, že ho Harold ani nestihl vyndat z trouby. Sedla jsem si přímo k plechu, rukama jsem do sebe cpala to úžasné maso a tělo jásalo. „Co to papáme, miláčku?“ ptala jsem se mezi tím, co jsem si olizovala prsty. „To ti radši povím, až to dojíš.“ „Byl to koloušek,“ vypadlo z něj, když byl plech prázdný a já jsem blaženě ležela na gauči. Slovo „koloušek“ jsem ale neměla ve své francouzské slovní zásobě. Netušila jsem, co jsem snědla, ale když jsem pochopila, že to byl Bambi, řekla jsem jen: „Jé, to byl ale dobrý Bambi.“ Bylo to prostě volání divočiny po mase. Zbytkové pocity viny mi pomohla vyřešit má koučka Jana. Stejně jako Joey v seriálu Přátelé nabídl Phoebe, že dokud Phoebe neporodí, může jíst jeho krávy, Jana na devět měsíců věnovala svou dávku proteinů mně. Žádný Bambi navíc tedy nezemřel. Díky, Jani.

Děkuji moc.

16

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 17

Lenka V životě se stávají nevysvětlitelné náhody. Třeba když jsem dostala práci asistentky nákupčího, nebo moje setkání s Lenkou. Letěla jsem do Bratislavy učit workshop o módním obchodě a marketingu, ale nějak se nestihla podepsat smlouva. Sestra asistentky vedoucí ateliéru letěla tehdy shodou okolností do Paříže za přítelem, tak jsem se s ní měla setkat za účelem podepsání lejster. Je to složité, že? To nevymyslíš a zdaleka to není celé.

Ve čtvrtek přijela na setkání s kamarádkou přímo do naší čtvrti, za Paříží.

A ta kamarádka se jmenuje Lenka. Je to moje láska. Nějak jsem to věděla

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 18

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

snad ještě dřív, než jsme se potkaly. Lenka je sen. Je milá, vstřícná, sdílná.

Vždycky vás podrží, skvěle vaří, má úžasný vkus a umí leccos vyrobit – od koně z ponožky a násady na smeták po zmrzlinu a pralinky. Byt přes dvě patra s ohromnou terasou, který měl tu čest být na pár měsíců domovem Lenky a její rodiny, byl asi deset minut chůze od nás. Najednou jsem měla to těhotenství s kým sdílet, s kým se poradit, když všechny ty moje milované holky byly přes půl Evropy daleko. Lenka navíc během tří let porodila dvě holčičky, takže se mi do života přimotala odbornice na slovo vzatá. Vídaly jsme se tak jednou do týdne. Šly jsme s holčičkami a miminkem v bříšku do parku a prodrbaly jsme, co jen se při hlídání dvou dětí na hřišti probrat dá.

Bonusem bylo, že Lenka byla doslova vyznavačkou přirozených porodů. Jak by řekl klasik: „Uvěřitelné příhody si můžete vymyslet. Neuvěřitelné se musí stát.“

Budu rodit doma Začala jsem tedy jednou měsíčně dojíždět do nemocnice Diaconesses na pravidelná setkání s terapeutkou Diane s cílem zjistit, co mě tak zneklidňuje. Při druhém sezení mě vzala na prohlídku třetího patra porodnice, abych se podívala na prostředí, kde přijde Kekerátko na svět. Zrovna byla asi nějaká porodní špička a všechny sály byly obsazené. Jediné, co jsem viděla, byla sesterna, miliony hadiček, kanyl, zelených a bílých plášťů a to vše pěkně prosáklé nemocničním smradem. Zhrozená z toho, že prý rodičkám na příjmu dělají klystýr a holí je, jsem se zeptala na přijímací řízení.

18

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 19

„Ale kdepak, tady žádný klystýr nedáváme. Na příjmu dostanete jen kanylu do ruky, jen tak pro jistotu. Ani holit vás nebudeme, ale doporučila bych vám, abyste si zašla před porodem na vosk. Bude to příjemnější pro všechny.“ Tohle je možná hodně intimní informace, ale na depilaci voskem a ještě k tomu v těchto partiích jsem v životě nebyla a nedokážu si úplně představit, jak citlivá žena v posledních týdnech těhotenství dobrovolně podniká bolestivou depilaci jen pro potěšení nemocničního personálu. Veto. I přes veškerou snahu a milé úsměvy sester i bratrů jsem odcházela z porodnice Diaconesses s tím, že naprosto netuším, jak mám v takovém prostředí přivést na svět dítě.

Po přečtení knížky Aby porod nebolel od Lucky Groverové jsem pojala přesvědčení, že zdravá žena bez zdravotních komplikací během těhotenství porodí klidně sama. Že nejdůležitější je, aby sama sobě věřila. Vždyť i v Hříšném tanci Johnny říká: „Když mi nebudeš věřit, zraníš mě.“ Přesně tak to v životě funguje. Kdo by kdy řekl, že Hříšný tanec v sobě nese tak hluboké poselství.

Dokonce i v knize francouzského porodníka Michela Odenta je historka o tom, jak byl začátkem dvacátého století povolán lékař k porodu ve východním Londýně, v chudinské čtvrti. Když přijel, žena už rodila. Nabídl jí masku s rajským plynem, ale ona mírným gestem ruky odmítla. Lékař její počínání jen sledoval. Když dítě vyklouzlo, provinile se na něj podívala a řekla: „To nemělo bolet, doktore, že ne?“ A on začal pozorovat, jak ženy rodí a jak to souvisí s jejich vychováním, vzděláním a postavením. Právě vzdělané a bohaté ženy, které cítění nahradily myšlením, rodily v bolestech

19

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 20

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

a s komplikacemi spíš než ženy prostého původu. Jenomže ani nemusíme číst příklady v knihách, stačí se mrknout na nějaký dokument o volné přírodě, nebo se jako Lucie Groverová zamyslet nad tím, proč kočka půl hodiny po porodu čtyř koťat – která porodí úplně sama a bez zásahů lékařů – může vyběhnout na lov.

Mnoho žen, když jim tohle řeknu, mě samozřejmě dodnes odsuzuje a já to naprosto respektuji. Možná jsem až příliš napojená na sebe, na svou podstatu, na tu část mě samotné, která není překroucená a vychovaná podle společenských konvencí. Právě odsud se bere veškerá síla i hluboká důvěra k tomu, že mé těhotenství i porod proběhnou naprosto v pořádku.

A tak se staň. Jen mě děsilo, že má víra má být omezována, upravována a regulována nemocničním personálem, protože nevím, kde bych vzala tisíc euro na domácí porod.

V této vypjaté situaci, která těhotné ženě neprospívá, jsem se objednala na akupunkturu k porodní asistentce Veronique. Porodní asistentky mají ve Francii stejné lékařské vzdělání jako doktoři, ale tráví méně času na obecné medicíně a více se specializují na ženy, maminky a miminka. A mají trochu jiný status. Ale i ony, stejně jako gynekologové, dentisti či terapeuti, mají své ordinace, kam za nimi nastávající i čerstvé maminky docházejí na vyšetření, na předporodní kurzy nebo na pojišťovnou hrazenou reedukaci pánevního dna po porodu.

Já jsem tedy šla k Veronique na akupunkturu. Kamarádka Marta mi totiž vyprávěla, jak zase její kamarádka zašla na akupunkturu pro snadný porod a potom porodila během půl hodiny doma ve sprše. Můj sen! Vyhnout se porodnicím, kanylám a blábolům o depilaci. K akupunktuře jsme se s Ve-

20

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 21

ronique ale vůbec nedostaly. Po tom, co jsem jí vysvětlila svůj porodní plán, mi odpověděla, že v Diaconesses nemám šanci. „Kamilo, vedla jsem tam porody několik let a odešla jsem právě proto, že nesouhlasím s nemocničním protokolem, který nerespektuje potřeby rodičky.“ Poslední pomyšlení, že bych rodila v Diaconesses, se rozplynulo jak pára nad hrncem.

Veronique pokračovala: „Vy jste si to už ujasnila a srovnala v hlavě. Víte, co chcete, věříte si a tam vás budou montovat do tabulek a norem. I takové porody jsem tam zažila. Ženy, které tam přišly rodit s vidinou přirozeného a respektovaného porodu, na tom byly nakonec nejhůř. Nemohly rodit podle svých představ a nakonec se úplně zasekly. Nejen že dostaly epidural, některé nakonec rodily císařským řezem, protože se v tom prostředí nemohly uvolnit. A jak vás tak poslouchám, vy musíte jít rodit jinam.“ Končila jsem šestý měsíc těhotenství, což je na hledání nějaké alternativy dost pozdě, ale pochopila jsem, že i kdyby mě domácí porod měl stát poslední cent, tak je to nejlepší investice, kterou v životě můžu udělat. „Vy mě odrodit nemůžete, Veronique?“ „Já mám čtyři děti, nejmenší nejsou ani dva roky, takže teď to bohužel nepůjde.“ Tak nic.

21

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 22

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

Anjum Od Veronique jsem dostala pár telefonních čísel, obvolala jsem je a týden nato už jsem seděla v ordinaci Anjum. Konzultace u Anjum byly tak drahé, až bych brečela, ale byla to jediná porodní asistentka široko daleko, která měla ještě místo v diáři. Navíc byla mladá a skvělá. Tak nějak jsem si představovala ženu, která by mi mohla stát po boku, až budu rodit. Nemohu říct, že by mě „odrodila“. Rodila jsem přece já. Nikdo to za mě neudělal a já ani nechtěla, aby do toho kdokoliv jakkoliv zasahoval. Nesnášela jsem oslovení „pacientka“. Byla jsem přece úplně zdravá a nezávislá žena. Mohli klidně říkat „nastávající maminka“, ale lékaři i Anjum, a toto byla jediná výtka k naší spolupráci, mě nazývali „pacientkou“. Ačkoliv to bylo na poslední chvíli, souhlasila s tím, aby přijela k nám domů a já tak mohla rodit doma.

Rodit jsem mohla pod její záštitou v nemocnici, ale když už přirozený porod, tak doma. Obojí je stejně drahé, což znamená asi 1300 euro čili asi 33 000 korun. Přesně to byl důvod, proč jsem se původně rozhodla pro porod v nemocnici. Vypadalo to totiž, že ve Francii nedostanu ani euro, od českého sociálního systému jsem se odřízla a Harold nehodlal mé výmysly kolem domácího porodu nijak podporovat. Nakonec se ale celý vesmír spojil a já jsem těsně splnila podmínky pro získání mateřských příspěvků ve Francii!

Hurá! I kdyby se vesmír nespojil, byla jsem ochotná rodit za vlastní stavební spoření, protože lepší investice než respektující porod pro sebe a pro svou dceru mě nenapadá. Je to vklad na celý život.

Byla jsem nadšená, kvetoucí těhotná žena až do okamžiku, kdy byl na schůzku s Anjum pozván také můj muž. Já jsem z různých náznaků čekala,

22

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 23

že to nebude snadné. Doufala jsem však do posledního okamžiku, že mi vyjde vstříc a nechá mě porodit podle mých představ. Ale to jsem se přepočítala. Celý rozhovor probíhal asi takto: Anjum: „A vy souhlasíte s tím, aby Kamila rodila doma?“ Harold: „Ne.“ Já: „Cože?“ Hlavou mi běželo: „To snad není možný! On už neví, jak by mi ten pobyt tady zpříjemnil!“ To, že zde měl muž právo nějak rozhodovat o tom, jak žena rodí, mi přišlo naprosto skandální. Tohle je ta jejich představa rovnoprávnosti? Tak s tím ať si jdou vytřít...

Do porodu zbývaly dva měsíce a mě napadaly i takový blbosti jako zdekovat se a vrátit se do Čech, kde bych snad doma porodit mohla. Až na to, že bych nebyla doma. Nebyla bych u sebe doma. Nebo odjet s prvními kontrakcemi autobusem do lesa. Ale ve finále jsem sklopila hlavu, srazila podpatky a udělala kompromis, ačkoliv na kompromisy nevěřím a zásadně je nedělám. Ze široké palety možností na škále „blbé až šílené“ jsem zvolila porod „na technické platformě“ (což je místní výraz pro porodní sál), ale pod záštitou Anjum. Čili za obnos ve výši zdejšího průměrného měsíčního platu, ale podle vlastních pravidel.

Zhasneme.

Budu rodit na zemi a v přirozené poloze. Ne vleže. Žádná vyšetření, žádné monitory. Žádné kanyly, žádný klystýr, žádný vosk.

A nakonec to proběhlo naprosto nad má očekávání.

23

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 24

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

Špitály a laboratoře Jako těhotná žena spadající pod francouzský systém jsem pravidelně dostávala do schránky letáky a brožury, které mě měly mým těhotenstvím provázet. Dozvěděla jsem se, co mám kdy jíst, jaké papíry mám pro koho kdy vyplnit a na jaké povinné prohlídky se mám dostavit. Harold se mnou každý měsíc navštěvoval gynekologa. Ten mě vždy během patnácti minut zvážil a s komentáři typu „Maminka asi musí čůrat“ se ultrazvukem podíval kromě mého močového měchýře i na Kekerátko. Jaká krásná byla moje holčička už na těch černobílých snímcích! Cucala si paleček u ruky.

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 25

Za celé těhotenství jsem neměla ani jednu prohlídku spodem. Dokonce ani když jsem rodila, Anjum nezkoumala na kolik prstů jsem otevřená. Vyslovila jsem veto, a to bylo respektováno.

Povinně jsem šla na dva velké ultrazvuky. Dvacet minut a papír stály přes sto euro. Bam! Zdravotní péči tu sice hradí pojišťovna, ale jen do určité výše.

Další část může pokrýt vaše připojištění, pokud si ho ovšem platíte. A i tak vás každá návštěva šik pařížského bytu předělaného na ordinace může vyjít na několik desítek euro. Navíc se tu všechno platí v hotovosti, kartou či šekem, pojišťovna i připojišťovna vám slíbený obnos vrátí na účet až na začátku dalšího měsíce.

Když mě gynekolog poslal na třetí velký a nebetyčně drahý ultrazvuk asi měsíc před porodem, dovolila jsem si zeptat se, co mi tam, poté, co on sám na svém předpotopním ultrazvuku neshledal u našeho dítěte žádné vady na kráse, ještě jako řeknou? Už minule mělo dítě dvě půlky mozku, dvacet prstů a všechny orgány. Na což lékař odpověděl: „No může mít třeba rozštěp rtu, to já tady nepoznám. Tak abyste potom nebyla překvapená.“ Kekerenka byla zdravá jak řípa. Kopala mě pravidelně hlavně večer, když jsem chtěla spát. Všechna vyšetření dopadla na výbornou, a tak jsem na ten poslední předražený ultrazvuk prostě nešla. „Děje se to nejlepší pro mě a moje miminko. Já i moje miminko jsme v pořádku,“ opakovala jsem si plná klidu a lásky mantru z knížky Aby porod nebolel.

Další majlant jsem nechala v laborce. Musela jsem podstoupit asi deset odběrů krve a jednou jsem dostala recepis na stěr z intimní oblasti. „Můžu si ten stěr udělat sama?“ ptám se laborantky. Nemám vůbec náladu narušit soukromí v mém lůně kvůli nějakému papíru.

25

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 26

FA L E Š N Á PA Ř Í Ž A N K A 2

„Ne,“ zněla jasná odpověď. „A proč?“ zeptám se z čiré zvědavosti, ale laborantka si to asi vzala osobně a rozkřikla se na mě: „Protože já jsem tady doktorka!“ Což mě málem rozesmálo, protože laborantka doktorka nebyla, ale nechtěla jsem riskovat, že mi jednu střihne. V klepu z rozčílení do papírů napsala, že PACIENTKA vyšetření odmítla. Potom se na mě dramaticky zadívala a řekla: „To není pro vás, ale pro to dítě.“ „Tím spíš vás na sebe sahat nenechám,“ pomyslela jsem si. Protože tohle je moje věc minimálně stejně, jako je to věc toho dítěte, protože ve mně se chcete šťourat štětičkou. Proč tu jsou ty ženy tak bezcitné? Laborantka jistě byla feministka, která si spletla rovnoprávnost mezi muži a ženami s tím, že se musí stát mužem, aby se jim vyrovnala. S mým racionálním a technicky založeným gynekologem, mávajícím tabulkami, si je rovna. Tedy bohužel.

Sebrala jsem recepis s poznámkou o mé neposlušnosti a vytančila z laborky.

Možná jsem riskovala, že mě všechny laboratoře umístí na černou listinu a odmítnou mě ošetřit. Možná jsem byla úplně neřízená střela a blázen, ale zachovala jsem svou integritu i intimitu a odešla jsem se zdviženou hlavou.

Stěr mi nakonec udělala Anjum. Stačilo jen navrhnout řešení v laborce u nemocnice, kde jsem měla za měsíc rodit, a už jsem si to hasila za Anjum se štětičkou a dokumentací. Anjum jsem věřila. Anjum věděla, že jde o mě, můj pocit bezpečí a komfort.

26

falesna parizanka 001-176.qxp 14.06.19 15:14 Stránka 27

Za deset dvanáct Všechno možné nasvědčovalo tomu, že budu rodit dva týdny před termínem.

Katka to vyčetla z hvězd a mimochodem mi to předpověděla i potenciální tchýně, která v létě přiletěla do Paříže na svatbu Haroldovy sestřenice. Paní Rama evidentně disponovala nějakými zvláštními schopnostmi. V době, kdy my jsme ještě dítě vůbec neřešili, Rama už se nechala slyšet, že v říjnu přiletí do Paříže starat se nám o novorozence. Její předpovědi jsem tedy důvěřovala. Ale ona se nesplnila. Dva týdny před termínem si Kekerátko pořád spokojeně hovělo v bříšku bez sebemenších náznaků, že by se chystalo ven.

Ačkoliv jsem si těhotenství užívala a podle prohlášení „můj život je důkaz, že těhotenství a mateřství obohacuje život ženy“ jsem prožívala období plné osobního růstu, péče a sebelásky, poslední dva týdny už jsem toho měla plný brejle.

Břicho dorostlo obřích rozměrů. Vůbec nechápu, jak je možné, že mě na začátku osmého těhotenství pustili do letadla, aniž by se zeptali, v kolikátém jsem měsíci. Z toho se dá soudit, že v džínách a s velkou šálou, což byl mimochodem šátek na nošení miminka, se dá projít přes všechny kontroly na letišti a podniknout let Praha–Paříž v době, kdy bych už měla mít písemný souhlas lékaře, že ještě můžu létat. Šance, že by změna tlaku vyvolala porod, asi existovala, ale Anjum mě před odjezdem do Čech zkontrolovala a řekla, že to bude v pohodě. Písemně by mi to ale mohl potvrdit jedině gynekolog. K tomu se mi nechtělo, a tak jsem to jako správný pankáč riskla a odletěla na začátku září do Prahy uspořádat SLOU days v Kafkově domě.

27