0041078

Václav Vokolek

PODZIM Cesty za horizont Příručka pro poutníky a cestovatele

Věnováno památce Václava Krolmuse, Františka Alexandra Hebera a Josefa Virgila Grohmanna

Motto:

Bohuslav Reynek Podzimní motýli a můry v ostruží, jež, plaché, pozdní med jen v letu sajete, snů stezka klikatá se k vaší přidruží, snad spolu dojdeme do země zakleté...

PODZIM Cesty za horizont příručka pro poutníky a cestovatele VÁCLAV VOKOLEK Copyright © Václav Vokolek, 2019 All rights reserved ISBN 978-80-7617-815-1

Podzimní čas

P

odzimní krajina hýří barvami, to je základní poznání.

Převléká se do stále zářivějších barev, a proto je každý den jiná. Jinak krásná. Objevují se nevídané tóny vržené proti stále ještě zářivé modři oblohy. Každý keř, každý strom dokazuje, jak bohatou má paletu neviditelný malíř, který neustále mění jejich podobu.

Nastává období Vah. Noc a den jsou při podzimní rovnodennosti stejně dlouhé, misky na Vahách jsou na okamžik v rovině, ale od toho okamžiku se dny budou soustavně a neodvratně krátit. V krajině zvolna mizí květy, ale všude se setkáváme s uzrálými plody. Vše dozrává ve slábnoucím slunci. Dny ještě dokážou být opojně krásné, ale na rozdíl od léta plné klidu a zralé harmonie. Dávní lidé si představovali, že slunce sestupuje do říše stínů. Do podsvětí. K duchům temnot, k drakům, k obrům, jejichž síla stoupá blízkým zimním slunovratem. Venuše, která nám doposud vládla, si vymění trůn s černou podsvětní Venuší, s hady spoutanou Persefoné, dcerou samotného Dia. Její příběh je podzimně temný. Ještě jako dívka, často je jmenována jen Koré, tedy dívka, trhala na louce květiny a najednou se před ní rozestoupila země a z hlubin vyjel na nádherném spřežení Hádes. Vládce podsvětí. Pán temnot. Do jeho podzemní říše může každý vstoupit, ale návratu odtud není. To čekalo

PODZIMNÍ ČAS / 15

Václav Vokolek i krásnou Persefoné. Stala se nedobrovolnou manželkou vládce podsvětí. Její matka, Demeter, ji zoufale hledala a nakonec přinutila svého manžela Dia, aby dovolil Persefoné trávit dvě třetiny roku na zemi u matky a jednu třetinu v podsvětí. Mýtus pak končí pohlavním spojením Demetery a Dia v magickém svazku hieros gamos. Posvátný sňatek objevíme i v mimořeckých mýtech a v lidovém prostředí se udržel až do 19. století.

Na přechodu léta a podzimu, když slunce vstupuje do znamení Vah, se v Řecku konala devítidenní eleusinská mystéria na počest bohyně Demeter a její dcery Persefoné. Demeter byla pro Řeky tradiční Matka Země, ochránkyně přírodní i lidské plodnosti. Její mystéria byla přístupná všem lidem bez rozdílu. Obsah mystérií není znám, zasvěcenci totiž byli zavázáni slibem naprostého mlčení. Demeter byla matkou obilí, a proto byla často zobrazována s klasy v rukou nebo s obilným věncem na hlavě. Toto znázornění Matky Země přešlo daleko později na Pannu Marii. Také ona, zejména ve středověku, mívá na sobě šat zdobený klasy. Jedná se o typ takzvané klasové madony.

Co to vlastně byla a jsou mystéria? Pojem vychází z řeckého slova mysterion, což volně přeloženo znamená stejně tak taj‑ ný rituál jako tajné učení. Mystérií se mohou zúčastnit pouze zasvěcení lidé, byli nazýváni mystové. Vnitřní chod mystérií byl tajný, ukrytý před okolním světem. Mystéria současná náboženství doplňovala, nikdy proti nim nestála v opozici. Není vyloučeno, že mysterijní školy nabízely možnost zachování starobylých náboženských rituálů, a můžeme se domnívat, že byly velmi konzervativní a mohly se stát duchovní pokladnicí lidstva. Eleusinská mystéria přetrvala více než tisíciletí, a zatímco se během této doby rituály veřejného náboženství značně změnily, od náboženství doby bronzové přes dobu železnou…

16 / PODZIM

Cesty za horizont k hrdinskému kultu helénistického období až k císařskému kultu římské doby, rituál mystérií zůstal podle toho, co víme, nezměněn. Tak se můžeme domnívat, že řecká mystéria navazují na relikty nám neznámého indoevropského náboženství.

A možná částečně i pravěkého.

Antická mystéria měla účastněným zasvěcencům zajistit blažený život v posmrtném životě, který byl pro jiné jen pobytem v posmrtné říši stínů. Je zajímavé, že většina badatelů se kloní k myšlence, že při eleusinských mystériích byly používány psychoaktivní látky v podobě opia. Mák totiž darovala lidem právě Demeter. Řekové účinky odvaru z makovic dobře znali, mák byl zasvěcen i bohu spánku Hypnoovi. Mystériím v čase podzimní rovnodennosti předcházel devítidenní přísný půst, který jistě vedl k halucinacím. Po postu pak zasvěcenec vypil směs oleje praženého ječmene Oleum elegii, který působí jako narkotikum. Ať tomu bylo jakkoliv, při mystériích docházelo k velmi intenzivním zážitkům. Člověk se při nich setkal s démony, dušemi mrtvých a nakonec s bohy.

O mystériích spojených s bohyní Demeter nalezneme zmínky již v Homérových eposech. Konala se dvakrát ročně. V časném jaře se konala malá mystéria, na počátku podzimu velká.

Co se dělo v Eleusíně, netušíme, zprávy máme jen z náznaků.

Protože každý účastník mystérií byl vázán přísným mlčením, jsme omezeni pouze na několik výroků. Básník Pindaros, který se prý mystérií účastnil, napsal: „Každý, kdo viděl svaté věci v Eleusíně a po smrti přijde zpátky do země, bude šťastný, protože zná konec života a zná nový božský začátek.“ Přesto se na místo konání eleusinských mystérií můžeme podívat. Ne tak daleko od Athén leží město Lefsina, dřívější slavná Eleusína. Podle starých pověstí tu u studny oplakávala

PODZIMNÍ ČAS / 17

Cesty za horizont Demeter svou dceru, tady se také nachází jeskyně, která měla být vchodem do podsvětí. Centrem byla dvoupatrová budova Demeteřina kultu. Mělo se do ní vejít tři tisíce zasvěcenců. Zde byl před očima účastníků předváděn Demeteřin mýtus a právě tady se uskutečňovalo tajemné zasvěcování. Tradice eleusinských mystérií byla dlouhá a slavná. Jenomže roku 393 je v boji proti pohanským kultům císař Theodosius zakázal. Svatyně byla uzavřena a město bylo nedlouho potom zpustošeno. S nebohou Koré se již nikdo na podzim, kdy musela odejít do podsvětí, neloučil. Ale různá tajná společenství fungují dodnes…

Byla taková mystéria výsadou nám tak vzdálené antiky?

Nemohlo se něco podobného odehrávat i v české kotlině? Zkušený poutník si hned vybaví místa, která mohla mít podobný charakter. Oslavy plodnosti, přírodní, lidské i kosmické, patřily k základním pilířům dávného duchovního života. Právě na podzim, kdy období plodnosti končí zázračnou úrodou, bylo třeba oslavovat a připravovat naději budoucího jara. V Eleusíně jako třeba pod Troskami v Českém ráji.

Zastavíte­‑li se na rozlehlé louce u Troskovic, zažijete magickou přítomnost vizíru Trosek. Kamkoliv se v podzimní krajině se zbarveným listím hnete, jste v jeho zaměření. Dnes rozlehlá planina působí jako uzavřený svět, a to také byl, který ovládají dva jako kdyby k přísaze vztyčené skalní prsty. Je sem přístup jedině po úzké šíji od Trosek a ten byl přehrazen mohutným, patrně deset metrů vysokým valem. Každopádně se jedná o ostroh o rozloze neuvěřitelných 180 ha. Ten je z valné části přírodou opevněn, obvod hradiště je 9 km, skalními srázy, pod nimiž byly patrně močály. Při průzkumu valu byly objeveny drobné zlomky datující stavbu opevnění do 3.–1. století př. Kristem.

Rovina terénu připomíná jakési neznámé shromaždiště a máme

PODZIMNÍ ČAS / 19

Václav Vokolek na první pohled pocit, že to není pouhé dílo přírody. Vešly by se sem tisíce lidí. Aby mohly pozorovat dvě rozeklané skalní věže?

Archeolog Jiří Waldhauser, který rozpoznal na mnoha místech Českého ráje možná posvátná místa, dokazuje podle nálezů na Troskách, že jsou pozůstatkem kultovní činnosti. Ve své knize Český ráj očima archeologa uvádí výsledky bádání okolím bývalého dvora Semín u Troskovic. Jedno z nejvýznamnějších, ale také nejrozsáhlejších posvátných míst bylo objeveno teprve před nedávnem. Stav bádání od těch dob o mnoho nepokročil.

Každopádně můžeme spolu s J. Waldhauserem říci, že Semín je největší hradiště v Čechách. Ale bylo to hradiště? Dosud nebyla nalezena jediná stopa po vnitřní zástavbě. Mohlo se jednat o příležitostné útočiště v případě napadení, nedokončené oppidum, nikdy nedostavěné, ale možná také posvátné místo spojené s nedalekými skalami Trosek a třeba i působiště druidů.

Největším překvapením byla ale zpráva Stanislava Vosolsobě z roku 2004, kterou významný archeolog bez komentáře cituje.

Mladý badatel pozorováním zjistil, že za letního slunovratu vychází slunce přesně v magické úžlabině Trosek. Právě tam byly nalezeny depoty keltské keramiky. Podivuhodný východ slunce byl zachycen fotograficky. Prostě pozorování východu slunce v Semíně 20. 6. 2004 v 5.30 zcela změnilo náš pohled na tuto lokalitu. Určitě stojí za to kousek ze zprávy tehdejšího studenta gymnázia uvést: „… Slunce se objevilo přesně uprostřed černé siluety! Skutečně magický obraz trval jen pár minut, mohl dobře sloužit Keltům jednak jako kalendář, ale také jako mysticky krásný úkaz, jenž mohl být důvodem každoročního setkávání, možná organizovaného druidy pohybujícími se na Troskách.“ Takový zážitek mohl být součástí podobných mystérií jako v Eleusíně.

20 / PODZIM

Cesty za horizont A to není všechno. Stejného dne, tedy letního slunovratu, Slunce zapadá za kuželovitým vrchem Vyskeře, další možné posvátné hory. Aby těchto podivuhodných spojení nebylo málo, tak stojí za to na mapě spojit pomyslnou přímkou tři body – Trosky, Semín a dnes již spadlou Semtinskou lípu, která byla po staletí dominantou celého Českého ráje. Pokračováním přesné přímky je pak Knobloch­‑Skálova jeskyně, která je sluneční svatyní. O rovnodennostech, jarní a podzimní, do ní pronikne jako zázrakem sluneční paprsek a ozáří kamenný stolec. Tak uvnitř skály můžeme zažít velké mystérium.

Zdá se, že zdejší krajina poskytuje k vnímání posvátnosti zcela fantastické podmínky. Každopádně se jedná o významné zjištění, které uvažování o smyslu obřího hradiště značně posouvá. Krásný podzimní den nás pak může ve skutečném přírodním ráji přivést k myšlence velkého myslitele 20. století Gustava Junga: „Naše moderní duchovní orientace pyšně shlíží na mlhy pověr, na středověkou nebo primitivní důvěřivost a úplně zapomíná na to, že v nižších patrech mrakodrapu našeho racionálního vědomí s sebou v naší psýché neseme celou minulost. Bez těchto hlubších vrstev náš duch visí ve vzduchu.“ V podzimním čase, kdy se dny tak jednoznačně krátí, si můžeme uvědomit, proč slunce bylo vždy chápáno jako ničitel temnot a lidé ho nejen ve starověku uctívali. Slunce se stalo trvalou součástí jejich posvátnosti. Již pro Mezopotámce bylo vítání slunce součástí rituálů. To ve starověkém Egyptě již slunce bylo bohem jménem Re. Významné propojení boha slunce a lidí najdeme v antickém Řecku, kdy se slunce stalo „okem Dia“. V antickém orfismu bylo slunce charakterizováno: „Otec všeho, je velký průvodce a udržovatel všech věcí, vládce světa.“ Hélios, bůh slunce, byl ale stejně tak bohem jako démonem.

PODZIMNÍ ČAS / 21

Václav Vokolek Později byl svržen Apollónem, synem samotného Dia. Vlivem antiky byl zpočátku i Kristus vnímán jako solární bůh a také tak zobrazován. Výčet uctívačů slunce by nebral konce, snad každá mytologie, včetně nám neznámých pravěkých, se sluncem souvisela.

Slunce určovalo odjakživa životy lidí, ale i svátky a s nimi spojené oslavy. To vše bylo zapotřebí stanovit a k tomu polohy slunce znamenitě sloužily. Uctívání slunce tedy vedlo k prvním astronomickým pozorováním, k prvním znalostem o pohybu nebeských těles. Hradiště v Semíně mohlo být nejen místem pozorování, ale patrně shromaždištěm při velkolepých solárních slavnostech, které můžeme předpokládat. Že Keltové byli uctívači slunce, dokládá řada archeologických nálezů, například sluneční kolo vykopané v okolí Burkováku u Nemějic. Znamení kruhu, které se stalo slunečním symbolem používaným nejen u ochranných šperků, ale i v mnoha proměnách keltských ornamentů.

Semín patrně nebylo jediné místo spojené s čedičovými věžemi Trosek. Všechny posvátné vztahy tu byly zapomenuty, a přesto je i dnes dokážeme velice zvolna odkrývat. V Semíně jako v Eleusíně. Každý výsledek bude překvapující…

V podzimní krajině si uvědomíme, jak se v ní vše prolíná. Člověk krajinu značně přetvořil, vysázel stromy, které tu nikdy nerostly, po železnici sem v 19. století připutovalo mnoho dnes zdomácnělých květin i zvířátek. Českou kotlinou prošlo mnoho etnik, většinu z nich neznáme ani jménem, a tak říkáme třeba platěnická kultura nebo bylanská. Všichni ti neznámí tu po sobě něco důležitého zanechali a nejsou to jen zlomky keramiky nebo jejich vybělené kosti. Stejně se prolínají i duchovní tradice. Je to mnohohlasé svědectví, ale třeba je čímsi základním spojené.

22 / PODZIM

Cesty za horizont Již více jak tisíc let žijí v naší krajině Židé a jejich kultura je trvalou a velice cennou součástí nejen naší, ale i evropské krajiny. Na každém židovském hřbitově si to můžeme uvědomit.

V židovské duchovní tradici, která je daleko starší než antická mystéria, je přelom září a počátek října svázán se svátkem Nového roku. Říká se mu Roš ha­‑šana. Tento svátek je posuvný, takže ho Židé mohou slavit již v první polovině září. Dvoudenní svátek však nesmí nikdy připadnout na středu, pátek a neděli.

Na rozdíl od našich bujných silvestrovských a novoročních oslav je Roš ha­‑šana vážným dnem soudu. Židé zvažují své hříchy v uplynulém roce a chtějí v tom novém dojít odpuštění. V průběhu svátku se ozýval sugestivní zvuk beraního rohu nazývaného šofar. Je to prastarý nástroj, který podle tradice zazněl při zázračném zjevení Boha na Sinaji.

Při svátcích Roš ha­‑šana se dává přednost sladkým jídlům, to aby příští rok byl sladký jako med. Do medu se namáčejí jablka, chalva se podává s rozinkami, podává se medový koláč, noky vařené v medu a jablečný závin.

Nový rok podle židovského kalendáře 5780 od počátku světa bychom si mohli připomenout na židovském hřbitově v Rabštejně. Malé městečko, prý nejmenší v Evropě, bylo vestavěno do středověkého hradu, tvoří ho vlastně jedna ulice vedoucí od kamenného mostu přes Střelu strmě vzhůru. Místa tu mnoho nebylo, a přesto se sem mimo hradu vešel ještě zámek, barokní kostel, klášter, loreta a zajímavý soubor barokních kamenných soch. Židovský hřbitov najdeme ve svahu od bývalé pošty, kde se silnička láme po namáhavém stoupání směrem do údolí. Někdy před rokem 1654 sem přišly první tři židovské rodiny a usadily se tu. Co tu pohledávaly, není jasné. Jistě to tu neměly lehké, tak jako v celé Evropě. Přesto tu žily a založily

PODZIMNÍ ČAS / 23

Václav Vokolek si svůj hřbitov, na který byli hlavně pohřbíváni jejich souvěrci z okolí, zejména z nedaleké Žihle.

Všude, kde se Židé usadili, si museli najít místo k modlitbě a k věčnému odpočinku. Muži museli mít místo ke společnému studiu. Simon Philip de Vries to charakterizuje velice srozumitelně: „O šabatu, svátcích nebo večer po práci se setkávali u jediného stolu, aby se vzdělávali v nejrůznějších otázkách svého náboženství. Jeden z přítomných, který se k tomu cítil povolaný a vhodný či kterého zvolili ostatní, celou skupinu při studiu vedl.“ Bylo tomu tak v Rabštejně? To se nikdy nedozvíme… Počet židovských obyvatel nikdy nepřesáhl patnáct lidí a stále se snižoval, ale hřbitov se díky okolním židovským obyvatelům zvětšoval, takže musel být rozšířen o jedno patro.

Takovou situaci známe jen z pražského židovského hřbitova na Starém městě. Každopádně hřbitůvek založený v 17. století přetrval do dnešních dnů. Náhrobky jsou na něm dochovány od 18. století. Na celé ohrazené ploše je nyní necelých padesát náhrobků, nejstarší čitelný pochází z roku 1815.

Poslední židovská rodina se z Rabštejna odstěhovala roku 1938. Právě začínal holocaust. Jejich osud patrně nebyl dobrý, záviděníhodný. Za druhé světové války byl hřbitov zdevastován a část náhrobků neznámo kam odvezena. Devastace ale pokračovala i po skončení války. Cestou ze hřbitova s nečitelnými náhrobky se musíme zastavit na výše umístěném obecním starém hřbitově. Je také poničený, také opuštěný. Nápisy na několika nezničených náhrobcích jsou německé. Potomci mrtvých tu již také nežijí. Dva poničené hřbitovy nad sebou jsou velkým dějinným symbolem. Jistou nadějí je, že se tu opět začíná pohřbívat…

Položíme na stélu s nečitelným nápisem kamínek a vzpomeneme si, co řekl mezřičský Magid svému žáku Žišemu:

24 / PODZIM

Cesty za horizont „Deseti zásadám služby Bohu tě naučí každé malé dítě a každý zloděj. Tři věci tě naučí dítě: Je veselé samo o sobě, nezahálí ani okamžik a čeho se mu nedostává, toho se neúnavně dožaduje. O sedmi věcech tě poučí zloděj: Pracuje i v noci, nedosáhne­‑li svého napoprvé, pokusy opakuje, miluje své kumpány, nasazuje život i pro to nejnepatrnější, co získal, má pro něho tak nepatrnou cenu, že to prodává za babku, nechává na sebe dopadat rány a nestěžuje si, má své řemeslo rád a za žádné jiné by ho nevyměnil.“ Krátce po podzimní rovnodennosti se slavil a slaví svátek sv. Václava. Jeho svátek je spojený se sklizní vína. Svatováclavská procházka mezi vinicemi je nádherná. To, co tu dozrálo, nám bude po celý rok přinášet radost. Vinná réva byla symbolem hojnosti a životních sil. Ve starověkém Řecku se vznik vinné révy spojoval s Dionýsem. Měla vyrůst z Dionýsova těla zabitého Titány a stát se jeho znovuzrozením. Již v Egyptě víno hrálo podstatnou roli v chrámovém kultu, stejně jako v Řecku při mysterijních kultech. Při poslední večeři Krista symbolizovalo víno Vykupitelovu krev. V české tradici je víno spojeno se sv. Václavem. Pěstoval víno potřebné k liturgii a stal se samozřejmě patronem vinařů, ale hlavně se stal velmi brzo patronem české země.

Na sv. Václava se tradičně vzpomíná ve Staré Boleslavi, poutě se vedly i do Stochova, kde se měl podle jedné legendy narodit, připomíná se u jeho hrobu ve svatovítské katedrále. Vybereme si tedy k připomenutí patrona české země místo dnes téměř neznámé. Protáhlý kopec nedaleko Poděbrad, který se jmenuje Oškobrh. Podobně znějící název uvedl v podkladech pro mapu střední Evropy antický učenec Ptolemaios. Podle něj pokrývají severovýchodní část Boiohema (dnešních Čech) Askiburgion,

PODZIMNÍ ČAS / 25

Václav Vokolek tedy Askiburgijské hory. Vznikla tedy hypotéza, že Askiburgion, Oškobrh, je Jasanová hora, která převzala název celého pohoří.

Mohlo to ovšem také svědčit o významu a známosti hradiště v tehdejším světě. Dnes převládá názor, že název kopce pochází z keltského Askidunum, tedy Jasanového hradiště. Není bez zajímavosti, že z Oškobrhu vidíme horu Ještěd, jejíž jméno vzniklo také ze stejného slova jasan. Tedy ask­‑két, jasanový les.

Keltové na Oškobrhu skutečně sídlili. Na vrcholu jsou patrné zbytky valů a příkopů halštatského a laténského sídliště.

Byla tu nalezena keltská mince, přeslen a fragmenty keltské keramiky. Na severním vrcholu byly objeveny stopy slovanského sídliště, které tu bylo do 10. století. Nálezovou situaci tu ovšem poškodily lomy. Ty první, opukové, patrně stály u vzniku slavníkovského hradiště, jistě kostela. Třeba zaniklo budováním slavníkovského hradiště v Libici. Není pak vyloučeno, že předpřemyslovské hradiště neslo jméno po kněžně Libuši. „Toho času z ponuknutí duchuov, také s jistým vědomím a povolením i radou svých sester, Libuše pojavši svých deset panen a mnoho lidu robotního k východu slunce se s ním obrátila a na místo jedno široké tu, kdež Cidlina v Labe vchází, přibravši se s koně sšedši do hustých lesuov vešla a tu zastavivši se prstem ukázala místo, na kterémž hned té hodiny hrad a město rozkázala; a ohradu hradovú vysokými a širokými valy osypati poručivši… Měsíce osmého, když dílo vykonáno, Libuši to oznámil, kteráž v hrad nový uvázavši se, dobrú a pilnú čeledí jej osadila a od svého jména dala mu jméno Libec, a město aby Libice sloulo, rozkázala a tu mnohým, má tu pohřbena býti.“ Tak líčí k roku 709 vznik Libice Hájek a není vyloučeno, že se jednalo o hradiště na Oškobrhu. To mohl Hájek spatřit ještě v dosti původním stavu. V okolí je řada míst, která pověsti

26 / PODZIM

Cesty za horizont s bájnou kněžnou spojují. Krokova dcera měla dlít v daleké Rozkoši, kde se mezi starými stromy ukrývalo její zázračné jezírko, v Lysé nad Labem, v Chotěšicích a na hradě Mydlovar u Kostomlat. Pod zbytky mydlovarského hradu, je samozřejmě středověký, ale bez dějin, se má ukrývat velký Libušin poklad.

Střeží ho velký pes a skřítek. I tady se měla rozkládat Libušina další bylinná zahrádka. Ještě v 19. století stály mezi zbytky hradu dva prastaré duby. A právě pod nimi se na Květnou neděli odehrávaly slavnosti sněženek. Setkávaly se tu dívky z dalekého okolí a ozdobeny sněženkami volily svou královnu, jak zaznamenal Václav Krolmus.

Podle pověstí byla Libice jejím oblíbeným sídlem. Ale abychom byli přesní, spíše hrad Libec stojící na vrcholku Oškobrhu. To je krajinná dominanta, okolo které vedla prastará cesta do Polska a dále na východ. Svědecké vrchy jsou vlastně relikty tvrdších hornin, kdysi usazených na dně mělkého křídového moře. Když moře ustoupilo, tak svou tvrdostí odolaly všem druhům erozí. Staly se existujícími svědky dávného moře.

Lidé si ale vznik Oškobrhu vykládali jinak. Krajinnou dominantu podle starých pověstí vytvořil sám Lucifer. Snažil se nedotčenou pláň okolo Cidliny zorat, ale pluh se obaloval blátem, které čert musel z radlice seškrabovat. Dával bláto na jednu hromadu a kopec byl na světě. Čerta těžká dřina přestala bavit. Nebyl přece člověk! A tak dílo zůstalo nedokončeno.

Na památku tu nechal zajímavý vrch a čertovu brázdu, která se odtud táhne až do Posázaví. Podobnou pověst máme spojenou se sv. Prokopem a Čertovou brázdou vedoucí od Sázavy.

Po tajemné kněžce zbylo na Nymbursku několik stop. V první řadě je to Libušino jezírko. To najdeme na všech místech pověstmi předpokládané kněžniny přítomnosti. Mohl by to být

PODZIMNÍ ČAS / 27

Václav Vokolek důkaz toho, že Libuše byla skutečně kněžkou staré víry, která spočívala mimo jiné v uctívání vody jako očistného, životadárného ženského principu. Víme, že podobná úcta u dávných Slovanů existovala. Byla tedy Libuše kněžka vodního kultu?

Takzvaná Libušina lázeň na Vyšehradě by pak nebyla jejím soukromým bazénem…

Na Libici kouzelné jezírko podle tradice existovalo, tak jako ve vzdáleném Libušíně, přímo na hradišti. Do nedávna se nazývalo Velká Libuše. Měly to být vody bezedné a v hloubce prý žil král všech hadů se zlatou korunou na hlavě. Za jasných letních nocí se v jezírku kněžna Libuše spolu se svými družkami koupala. Noční koupel byla myšlena jako součást nám neznámého rituálu, jehož magická moc se posilovala účinky luny.

Druhým místem, kterým pověsti dokazují Libušinu přítomnost na Libici, je Libušina kuchyně. Je to nevelký pahrbek na levém břehu Cidliny. Zde prý kněžna se svou sestrou Kazi vařily z různých bylin rostoucích na Oškobrhu léčivé a kouzelné nápoje a masti. Typické je, že jejich kouzelnická laboratoř leží poblíž vody, protože i moc místa spojeného se silami vod mělo vliv na kněžčina kouzla.

Neobvyklou přítomnost léčivých rostlin na tajemném kopci potvrdil ještě v 18. století barokní kronikář a milčický rychtář F. V. Vavák. „Bylin rozličných, známých i neznámých, počnouc od fialy jest tu množství, že jak tou krásou zrak, tak vůní čich se tu obráží a těší. Neví zajisté člověk, co dřív viděti, k čemu spíš voněti a co snáz poslouchati má. Byliny, které já toliko znám, a zde jsem viděl, přes 60 pokolení mohl bych jich vyčísti.

Na místech slunných obzvlášť eleboru (čemeřice zelená), bedrníku, jenž co prst tlustý kořen má, a vlašské mateřídoušky, centrum grana (snad stozrník), lappa (lopuch), pupava. V místech

28 / PODZIM

Václav Vokolek stinných aristochia (podražec obecný), veronica (rozrazil), item obzvláštní skabiosa (hlaváč), též výborné abissinthum (pelyněk), jablečník, hojně jest k nalezení. Ano i takové byliny, za jakéž lékaři naši Vlachům, Španělům a Francouzům peníze dávají…“ Když Libuše zemřela, byla podle svého přání pohřbena na Libici. I místo popisuje pověst přesně. Mělo to být pod východní bránou. Její zlatou popelnici v hrobu obklopuje třináct malých popelnic, bronzových, v nichž je uložen popel posvátných žab, jež pomáhaly kouzelnici při věštbách. Slunce se prý každého dne nad tímto posvátným místem zastaví a otáčí se k západu.

Libušin hrob nikdo nenalezl, ale nádherných bylin je na Oškobrhu velké a překvapivé množství. Její kouzelná zahrada je tu pro nás připravena, jen se sehnout.

My tu však vzpomínáme sv. Václava a víme dobře proč.

O Oškobrhu se vypráví stejná legenda jako o Blaníku, některé legendy se dokonce prolínají. V tajemném kopci, třeba s Libušiným hrobem, se má ukrývat vojsko sv. Václava. Na jaře, o Květné neděli, tu lidé slyšeli dunění a řinčení zbraní a ržání koní. Zakletí rytíři tu čekají, až bude nejhůře. Pak vyrazí a porazí všechny odvěké nepřátele. Někdy se vyprávělo, že rytíři z Oškobrhu vtrhnou do zad nepřátelům, kteří budou bojovat s rytíři z Blaníku. Boj to má být strašlivý, má trvat celé tři dny a odehraje se v krajině mezi Mrlinou a Cidlinou. Pak si vladaři podají ruce a nastane věčný mír, „za který se kdysi naši Čeští bratři, zvláště Jan Amos Komenský, Boha stále a vroucně prosívali“. Je zřejmé, že Čeští bratři se ukrývali ve zlých časech i v okolí Oškobrhu a marně čekali na věčný mír. Ten ovšem měli pouze ve své duši.

Ještě v minulém století celé Čechy, celá krajina, uctívaly svátek svého patrona. Mimo slavnostní mše a poutě se mnoho

30 / PODZIM

Cesty za horizont zvyků udržovalo v lidovém prostředí. Právě v něm byl Václav chápán jako zastánce prostého lidu, proto bychom ho našli na lidových obrázcích na skle v mnoha chalupách. Jeho svátek byl provázen veselím, navzdory nepochopitelné bratrovraždě.

Takže poutě a posvícení. Čeledíni a děvečky si volili svého chudého krále, královnu a celý chudý dvůr. To bylo důvodem mnoha šprýmů. Královský průvod prošel celou obec a prosil ty bohatší o dárek. Nebo královskou daň? Večer celý dvůr i s králem a královnou skončil v hostinci, kde byla uspořádaná pořádná hostina z darů.

Není vyloučeno, že lidové svatováclavské slavnosti souvisely s podzimními pohanskými svátky, které byly rozšířené v celém slovanském světě. S podzimními dziady či v Rusku slavenými dimitrovskými svátky. Právě v nich je prolnutí křesťanství s pohanskými zvyky velice nápadné. Kdybychom ještě v 19. století nahlédli do slavnostně vydrhnuté místnosti, spatřili bychom zajímavou podívanou. Svátky jsou, jak se patří. Musí se podávat devět až patnáct jídel, protože hojnost pokrmů a pořádek v domě láká duše předků. Hostina začíná večer. Hospodář zapálí svíci, modlí se a po modlitbě svíci zháší. Hospodář zve předky k hostině: „Svatí dědové, zveme vás, svatí dědové, pojďte k nám jísti vše, co Bůh dal, co já vám obětuji, čímkoliv dům bohat.

Svatí dědové, prosím vás, pojďte, leťte k nám.“ Pak hospodář nalil vodku tak, aby přes okraj přetekla na ubrus, to pro dědy. Pak se jí a nezapomíná se od každého jídla odložit část na zvláštní talíř, který se staví na okno. Při jídle jsou všichni zamlklí a tiší. Nesmí přece rušit příchozí duchy! Každé zavanutí větru, každý zvuk, každé zašelestění suchého listí je neklamným znamením příchodu dědů. Po bohaté hostině se s dědy loučí:

PODZIMNÍ ČAS / 31

Václav Vokolek Svatí dědové, vy jste přiletěli, pili a jedli s námi, leťte nyní domů! Řekněte, čeho vám ještě třeba?

A lépe, leťte do nebe!

V tom samém čase se v jiných slovanských zemích konala posvícení. Podzimní krajinu posvícení rozezvučela hudba, lidé vířili v tanci a stoly se prohýbaly pod nezvyklým množstvím dobrot. Ještě dnes můžeme ochutnat posvícenské koláčky. Zdá se, že to byl svátek čistě pohanského původu, patrně na poděkování bohům za bohatou úrodu. Název posvícení napovídá, že bylo nějak spojeno se světlem, třeba s jeho ubýváním.

Ve Slezsku se uchoval podivuhodný název posvícení – krmáš, nebo také karmaš, kiermaš. V bývalé Německé jižní Moravě se říkalo kiritog. Tato starodávně znějící slova by nás mohla zavést ke stejně starodávnému svátku, který překrylo křesťanství.

Křesťané název vysvětlují výročím svěcení místního kostela.

Podle pradávné legendy první posvícení slavil židovský král Šalamoun, když světil chrám v Jeruzalému. Takže opět velké propojení duchovních tradic. Z té pohanské zbyly hody přes míru a ještě v 19. století běžné stínání kohouta, které je jasnou narážkou na zvířecí oběti, které pohanské svátky doprovázely stejně tak ve starověku jako v časech prvních Přemyslovců.

Stínáním kohouta několikadenní hody končily. František Vykoukal, autor knihy Rok ve starodávných slavnostech našeho lidu, zažil ještě tento krutý obřad na konci 19. století na vlastní oči: „Průvod vypravuje se obyčejně z hospody; v uspořádání jeho jest ovšem v jednotlivých krajích mnoho odchylek – v tom se však shodují všechny, aby vypadaly co možno žertovně

32 / PODZIM

Cesty za horizont a směšně. Vezou tedy kohouta, jenž je ozdoben hojnými fábory a pentličkami, buď na voze, nebo mnohem prostěji na trakaři.

Trakař táhne šest mužů, oděných v šaty co možná křiklavé a tak ušité, že každá půlka je jiná. Ač je náklad lehký, tváří se všichni, jako by trakařem stěží hýbali.“ Jen těžko si dnes umíme představit, co se o masopustu v české krajině dělo. O kultovním stínání kohouta, které skutečně se zasvěcením kostela nemá nic společného, jsme informování od mnoha autorů 19. století, kteří popisují vidění na vlastní oči. V pestrobarevném obraze krajiny se na svátek sv. Havla, to byla posvícení nejčastější, jak dokonce nařídil císař Josef II., objevily opravdu podivné maškary. Připomínaly výjevy holandských malířů 17. století. Popis Františka Vykoukala pokračuje: „Před trakařem jde podivná družina, zase šest mužů, z nichž jeden veze svítilnu beze skla, v níž neustále zapaluje svíčku smotanou z koudele, jiný je čertem, jiný komediantem. Za trakařem jdou muzikanti mající kabáty naruby oblečeny. Za vozem jede kat oděný v červenou košili, kohoutí péro za kloboukem a v obličeji počerněný, aby vypadal strašlivěji. Velmi často bývá kohout provázen řadou družiček, které fábory z něho visící drží v rukou.“ Další průběh měl celou řadu místních variant. Vše se odehrává v otevřené krajině, za obcí, na vyvýšeném místě. Tam je připraveno do země zaražené velké kolo od vozu, můžeme ho brát jako symbol času, a kohout k němu přivázán tak, aby mu hlava přečnívala. Ke shromáždění promluví řečník, jenž ohlašuje, že „jeho krví vylitou potvrdíme a oslavíme třídenní posvícenskou slavnost“. Jinde probíhá nad nebohým kohoutem soud a je obviněn z řady zločinů, třeba že „vodil slepice do obilí, ráno pozdě kokrhal a čeládka zaspala, a dokonce že

PODZIMNÍ ČAS / 33

Václav Vokolek vypil mlynáři vodu v řece“. Pak je všemi odsouzen a setnut mečem. Hlava kohouta je nabodnuta na meč a kat skrápí krví diváky. To je opravdu pradávná kultovní tradice, kterou najdeme i ve zcela vzdálených civilizacích. V severovýchodních Čechách se uchoval zvyk, že popravu provádějí děvčata. Kohouta se snaží zabít cepem, symbolem budoucí úrody, a která ho zabila, je do příštího posvícení královnou, dokonce s jistými pravomocemi rozhodování.

Po obřadu se vesničané vrátili do hospody a společně kohouta snědli, každý dostal kousek. To je nesmírně zajímavá kultovní praktika, popisuje ji kronikář Hájek v souvislosti s bitvou na Turském poli. Tajemná čarodějnice radí před bitvou vůdci Tyrovi: „Protož chcete­‑li vítězství míti, musíte vůli a rozkaz bohů vyplniti. Obětujtež bohům oslici, tu chtí od vás bohové míti. Ti hned osličku zabili a na mnoho kousků rozdělili, tak aby každý z bojovníků jeden kousek snědl…“ Takové rituály najdeme ve védských textech i v římské tradici. Se stejnou duchovní praktikou se setkáme i v irských obřadech zachycených ve 12. století.

Stínání kohouta bylo součástí masopustu, ať byl martinský, nebo havelský. Překvapivá je zpráva kněze Václava Krolmuse, dnes zapomenutého badatele z první poloviny 19. století: „Staří Čechové, když obilí v srpnu sklidili, drželi obžínky, a když ozimy v září zasili, okolo usmrcení sv. Václava, patrona českého, který právě v tu dobu po slavnostech posvícenských na svém knížectví kouřimském jezdil, po tři dny každoročně slavívali, k tomuto posvícení, od čtvrtku počato, ze skotu, bravu, havětě mnoho zabili, z plodin polních, obilí, koláčů napekli a ze všech plodů ovocných ku pokrmu přichystali. V těchto dnech na obcích chytějí hospodářové neb mládenci nejpěknějšího

34 / PODZIM

Cesty za horizont kohouta černého a třetí den ho buď mečem setnou, nebo cepem utlukou.“ Jestliže se vyprávělo, že již kníže Václav tou dobou, tedy okolo svého budoucího svátku, se zúčastňoval nějakých slavností, pak se muselo jednat o nějakou předkřesťanskou tradici. Nebylo její součástí slavení ve Staré Boleslavi, při níž byl zavražděn? Nebo obětován? První národní světec přece musel být mučedníkem…

Posvícení naplňovalo krajinu veselím, často až nezřízeným.

Byly to svátky hojnosti, pro chudé venkovany tehdy nebývalé.

Právě to chtěl císař Josef II. uvést na správnou míru. Třeba mu někdo spočítal, co by se za tři dny slavení dalo v mocnářství udělat. Proto byla vybrána doba, kdy hospodářské práce končily, a posvícení stanoveno na říjnový svátek sv. Havla. A tady si můžeme uvědomit velice zajímavou souvislost. Souvisí se jménem světce Galluse, benediktina, jenž v 7. století šířil v bývalé Galii křesťanství. Vcelku neúspěšně se pokoušel obrátit na novou víru obyvatele okolo Curyšského jezera, a tak se jako poustevník usadil ve skalnaté pustině. Zde setrval víc jak dvacet let, vyhledáván lidmi i církevními hodnostáři, kteří mu několikrát nabídli církevní hodnosti, ale on vždy odmítl. Na místě poustevníkovy sluje dnes stojí katedrála St. Gallen. Světcovo jméno mohlo být odvozeno od názvu země, Galie, což je ovšem nepravděpodobné, pochází spíše od latinského slova gallus, tedy kohout. Ví se, že na počátku své misionářské dráhy, pocházel z Irska, se svým druhem Kolumbánem zničili pohanský oltář a obětiny hodili do ohně. Proto museli z krajiny uprchnout. Je proto paradoxní, že na poustevníkův svátek docházelo po více jak tisíci pěti stech letech ke krvavým kohoutím obětem. Jisté je, že je svatý Havel nejen patronem nemocných horečkou, ale i hus, kuřat a kohoutů.

PODZIMNÍ ČAS / 35