0041062

JODI PERRYOVÁ Devatenáct dopisů

Devatenact dopisu.indd 1

5.12.2019 12:28:05

NINETEEN LETTERS Copyright © Jodi Perry 2017 First published in Great Britain in 2017 by Sphere, an imprint of Little, Brown Book Group All rights reserved Translation © Petra Pachlová, 2020 ISBN 978-80-249-4076-2

Devatenact dopisu.indd 2

5.12.2019 12:28:05

Devatenáct. Na tom čísle něco je; nejenže nás svedlo dohromady, navěky spojilo, ale taky rozdělilo.

Devatenáctý leden 1996. Nikdy na něj nezapomenu.

Byl to den, kdy jsme se poznali. Mně bylo sedm a jí šest. Byl to den, kdy se nastěhovala do vedlejšího domu, den, kdy jsem se prvně zamiloval do holky.

Přesně o devatenáct let později se vyplnil můj sen a stala se mou ženou. Byla láskou mého života. Mou spřízněnou duší. Mým vším. Důvodem, proč jsem se těšil na to, až se každé ráno vzbudím.

Pak se stala tragédie. Devatenáct dní po naší svatbě měla nehodu, která naše životy navždy změnila. Když se probrala z kómatu, vůbec si nepamatovala na mě, na nás, na lásku, kterou jsme sdíleli.

Zdrtilo mě to. Byla mým vzduchem a bez ní jsem nemohl dýchat.

Jiskra, která se jí kdysi třpytila v očích, když se na mě podívala, zmizela. Najednou jsem pro ni byl cizí člověk.

Neztratil jsem jen manželku, tehdy jsem ztratil svého nejlepšího přítele.

Ale odmítl jsem, aby tahle tragédie byla naším koncem. Tehdy jsem jí začal psát dopisy, příběhy našeho života. O tom, jak jsme se potkali. O šťastnějších časech a o všem, co jsme spolu zažili.

To, co jsme měli, je příliš krásné, abychom na to za­pomněli.

Tohle je náš příběh…

6

Devatenact dopisu.indd 6

5.12.2019 12:28:05

JEDNA

Jemma

J

e vlhké a pošmourné ráno jsou první slova, která slyším, když se rádio probere k životu a upozorní mě na skutečnost, že je čas vstávat.

Pošmourné je ještě milosrdný výraz. Pomyšlení, že už nemůžu trávit každou bdělou minutu se svým božským manželem, mi pěkně zkazilo den. Nemůžu věřit, že naše společné volno skončilo. Je mi nanic, že dnes ráno musím zpátky do práce a opustím tu malou bublinu, ve které jsme spolu s Braxtonem žili poslední čtyři týdny.

Až do svatby jsme byli v jednom kole v práci, stavěli jsme náš vysněný dům a připravovali náš výjimečný den. To všechno dohromady jako by nám bralo naše společné chvíle. Čas, který jsme strávili spolu jen my dva od okamžiku, kdy jsme se vzali, bylo přesně to, co jsme oba potřebovali. „Dobré ráno, paní Spencerová.“ Překulí se na bok a přitáhne si mě blíž ke svému teplému, svůdnému tělu. Uplynulo přesně devatenáct dní, co jsme si vyměnili svatební sliby, a já pořád pluju v oblacích. „Dobré ráno, pane Spencere.“ Opřu si čelo o jeho. „Já se do práce prostě ještě nevrátím. Nesnesu pomyšlení, že strávím celý den bez tebe.“ 7

Devatenact dopisu.indd 7

5.12.2019 12:28:05

Zasměje se a zuby mi zlehka stiskne našpulený ret. „Já to cítím úplně stejně, kotě. Naše líbánky utekly moc rychle.

Měli jsme si vzít dva měsíce volna, ne jeden.“ Přestože je v mém každodenním životě už devatenáct let, stejně pořád zažívám opojení, když pomyslím na to, co má pro nás společná budoucnost nachystané.

Braxtona jsem poznala, když jsem se s rodiči přistěhovala do vedlejšího domu. Byli jsme jen děti, ale od té doby jsme se stali nerozlučnými. Je můj jediný. Vždycky byl a vždycky bude. Není jen láskou mého života; je můj nejlepší přítel, má spřízněná duše, navěky můj kluk.

Je neuvěřitelně nádherný, vypadá jako filmová hvězda.

Zajedu mu prsty do pískově světlých vlasů a očima bloudím po jeho dokonale vymodelovaném obličeji. Velké modré oči dominují opálené pleti. Z nádherného úsměvu se mi podlamují kolena. Přední zuby se mu nepatrně naklánějí dovnitř, ale to nic neubírá na zářivém úsměvu.

Když si všimne, že si ho prohlížím, na obličeji se mu objeví sexy úsměv, který zbožňuju. Zvýrazní roztomilý dolíček na levé tváři. Dodnes mě tím dokáže uvnitř celou rozechvět, ale nejvíc mě pokaždé zasáhne jeho neviditelná vnitřní krása. „Vždycky můžu zavolat, že jsem nemocná,“ prohlásím a na chvíli se mi zlepší nálada, ale ve skutečnosti vím, že to nejde. Hned v pondělí ráno přijde významný klient a musím se na něj připravit. „Kdybych neměl dopoledne tu zatracenou schůzku, řeknu, ať to uděláš,“ odpoví s úsměvem. „Bude se mi stýskat.“ „Taky se mi bude stýskat, Jem. Uplynulé čtyři týdny jsem si připadal jako v ráji.“ Povzdechnu si. „Dala bych cokoli, abychom se teď ocitli na Kauai.“ 8

Devatenact dopisu.indd 8

5.12.2019 12:28:05

Při řeči prohrábnu prsty jeho vlasy a rukou sjedu dolů po jeho tváři. Pláž je pořád naše nejoblíbenější místo.

Proto jsme si postavili vysněný dům s výhledem na oceán. Uklidňující zvuk vln tříštících se na pobřeží, když každý večer usínám, a sladká vůně mořského vzduchu jako první věc po ránu… je to očistné. Taky je to jeden z důvodů, proč jsme si vybrali Havaj – nádherný domek na majestátním pobřeží Tunnels Beach – jako místo, kde strávíme první dva týdny našeho manželského života. „Já taky.“ Toužebně se na mě zahledí. „Slibuju, že tě tam vezmu zpátky na Vánoce.“ „To by se mi líbilo.“ Špičkami prstů mu zatančím na klíční kosti, než sklouznu k rameni, a když sjedu po jeho silných zádech, zasténá.

Znovu vzdychnu, když pomyslím, že Vánoce budou až za deset měsíců, ale máme před sebou zážitky celého společného zbytku života, abychom na ně mohli pak vzpomínat jako na ty z Havaje.

Vymotám si nohy z jeho sevření a na okamžik se zarazím. Nechci ho opustit. Dlouze vydechnu. „Radši skočím do sprchy.“ „Chtěla bys společnost?“ Popadne mě, překulí se na záda a strhne mě s sebou.

Ro­zesměju se, když na mě zahýbá obočím. Sednu mu obkročmo kolem pasu a dlouze ho políbím. Sprcha může počkat. Pomilovat se s mým mužem je v tu chvíli mnohem důležitější.

Posunu se dopředu a připravím se. Silnýma rukama mě vezme za boky a jednohlasně zasténáme, jak na něj nasednu.

Upřeně se mu dívám do očí a pomalu se kolébám. „Miluju tě, Braxi.“ „Taky tě miluju, Jem. Hrozně moc.“ 9

Devatenact dopisu.indd 9

5.12.2019 12:28:05

Vezme mě za ruce a propojí naše prsty. Máme mezi sebou pořád silné pouto, ale když jsme takhle propojení, jako bychom byli jeden. Nikdy mě nezačnou nudit pocity, které ve mně vyvolává.

Občas cítím vinu, protože spolu jsme dokonalí. Žádný z našich přátel nemá takový vztah, jaký máme s Braxtonem. To, co jsme stvořili, je nerozbitné. Někdy mě city k němu přemůžou. Vůbec netuším, jak by jeden z nás bez toho druhého přežil. * * * Rychle dokončuju make-up a v zrcadle zahlédnu Braxtona. Opírá se o rám dveří a pozoruje, jak se chystám.

Nemá na sobě košili, jen šedé tepláky, co mu visí nízko na bocích. Tep se mi zrychlí, jak očima přejíždím přes jeho holou hruď a všechny ty báječné svaly, které tvoří jeho trup, od dokonalého V těsně nad pasem až k břišákům. Moc ráda ho pozoruju, když posiluje v malé domácí tělo­cvičně, kterou postavil v garáži. Mám za to, že ani netuší, jak je sexy. Během dospívání nejspíš vůbec nevnímal, jak holky kolem sebe uvádí do transu. Ale já to dobře věděla.

Pod láskyplným výrazem na jeho tváři se mi rozbuší srdce. Absolutní láska, kterou cítím k tomuhle muži, prostupuje celou moji bytost. Je to povznášející. „Jak dlouho už tam stojíš?“ zeptám se a usměju se. „Jen obdivuju svoji nádhernou manželku.“ Zbožňuju, když slyším, jak mě označuje za svoji manželku.

Odlepí se od zárubně dveří a dlouhými kroky ke mně dojde. Obejme mě kolem pasu a přitáhne si mě k sobě. Z úst se mi vydere tichý sten, když si rty hledá cestičku vzhůru po mém krku. Nakloním hlavu na stranu, abych mu uvolnila cestu.

10

Devatenact dopisu.indd 10

5.12.2019 12:28:06

„Už takhle jdu pozdě,“ vydechnu. „Kéž bys nikam nemusela.“ Z jeho teplého dechu mi na těle naskakuje husí kůže. „To bych si taky přála.“ „Příštích osm hodin mi bude připadat jako věčnost.“ Souhlasně si povzdechnu. „Já vím.“ Jazykem mi přejede přes citlivý bod za uchem, až mě zamrazí v zádech. Udělal to schválně. „Na dnešní večer si nedělej žádné plány, protože tě beru na večeři.“ „Ty mě bereš na rande? Kam?“ „Do Mořské knajpy.“ Zasténá, když mi jemně skousne lalůček. „My něco slavíme?“ „Naše výročí.“ Vytřeštím oči a v zrcadle hledám jeho pohled. „Cože?“ V duchu rychle začnu pátrat. Jaké výročí?

Otočí si mne čelem k sobě a z kapsy vytáhne malou černou krabičku. „Chystal jsem se ti to dát dneska večer, ale chci, abys to měla už teď. Šťastné devatenácté výročí, miláčku.“ Když si od něj krabičku beru, maličko se mi třesou ruce. V té chvíli si vzpomenu, že dneska jsme svoji deva­ tenáct dní, a na tváři se mi objeví široký úsměv. Číslo devatenáct má pro nás odjakživa zvláštní význam.

Otevřu víčko a v očích se mi hned objeví slzy štěstí. Uvnitř najdu náhrdelník z bílého zlata, na kterém je diamanty posázený přívěsek ve tvaru devatenáctky. „Ach, Braxtone, to je nádhera. Strašně se mi líbí…

Miluju tě.“ Usměje se a zastrčí mi loknu za ucho. „Nemůžu se dočkat, až s tebou strávím zbytek života, Jem.“ „Já taky.“ V krku se mi udělá knedlík a mám pocit, jako bych 11

Devatenact dopisu.indd 11

5.12.2019 12:28:06

polykala slzy. Rukou si mávám před očima; nemám čas předělat si make-up.

Vezme mi krabičku z rukou a náhrdelník vyndá. „Otoč se a zvedni si vlasy.“ Poslechnu ho a přidržím si dlouhé vlasy na temeni hlavy, aby mohl náhrdelník zapnout. „Dokonalý,“ usměje se a zlehka mě políbí na krk. Špičkami prstů přejedu přes přívěsek a v zrcadle ho obdivuju. „Děkuju… budu ho opatrovat.“ Znovu mě obejme kolem pasu, bradu mi položí na rameno a v zrcadle vyhledá moje oči. „Víš, přemýšlel jsem…“ „To by mohlo být nebezpečné.“ Zasměju se, když mě šťouchne do boku. „Rád bych, abys přestala brát antikoncepci.“ Cítím, jak se mi rozbuší srdce, a prudce se otočím, abych na něj viděla. „Vážně?“ „Ano. Je načase to znova zkusit, Jem. Chci vidět, jak v tobě roste naše dítě.“ Přejedu si prstem pod okem, abych setřela zbloudilou slzu, která mi vyklouzla z oka. „Já to chci taky, ale co moje práce? Vždyť jsme si vzali druhou hypotéku, abychom postavili tenhle dům… ty peníze potřebujeme.“ Než něco řekne, vydechne. „Vím, jak moc pro tebe tvoje kariéra znamená, ale dáváš ze sebe tolik tomu zmetkovi Andrewovi. Oba víme, že si tě vůbec neváží. Proč si nezaložíš vlastní podnik na interiérový design? Mohla bys pracovat z domova. Tak bys byla tady, starala se o našeho syna a pořád bys mohla dělat to, co máš tak ráda.“ „Nebo o naši dceru,“ usměju se. „Je mi jedno, co budeme mít, hlavně aby bylo miminko zdravé.“ Skloním hlavu, jak mi mysl zaplaví vzpomínky na ten den. Chci to hrozně moc, ale bojím se.

12

Devatenact dopisu.indd 12

5.12.2019 12:28:06

„Nepromluvíme si o tom u večeře? Andrew mě stáhne z kůže, když se brzy nedostanu do kanceláře.“ „Jen ať si to zkusí!“ Přejedu mu prstem přes čelo, jak se snažím vyhladit jeho starostlivé vrásky. Miluju jeho ochranitelství. Nesnáší, jak se ke mně můj šéf chová, ale nikdy by do toho nezasahoval, protože ví, jak moc svoji práci miluju.

Když jsem připravená vyrazit, prší už jen trošku, ale Braxton přesto trvá na tom, že mě doprovodí ven, abych nezmokla. „Ahoj,“ zdráhavě se rozloučím, když se zastavíme vedle auta. „Hlavně ať tě Andrew nezdržuje déle, než je nutné.“ „Neboj,“ zašeptám a políbím ho. „Hodně štěstí na té schůzce. Z toho nového návrhu budou úplně vedle.“ „To doufám.“ Otevře dveře u řidiče a posune deštník blíž k vozu, aby mě ochránil před deštěm. „Jeď opatrně, na silnici to bude klouzat.“ „Provedu. A přestaň si dělat starosti.“ „Vždycky si dělám starosti, když jde o tebe, Jem. Starat se o tebe je moje práce.“ Posadím se a s úsměvem na něj vzhlédnu. „Miluju, jak moc mě miluješ.“ „To se nikdy nezmění,“ mrkne na mě a přibouchne dveře auta.

Srdce se mi sevře, když mu vzduchem pošlu polibek a vycouvám z příjezdové cesty… už teď se mi po něm stýská. * * * Cestou do práce řídím opatrně, ale přesto rychleji než obyčejně. Vím, že bych neměla, když jsou silnice kluzké po tom vydatném dešti, ale kvůli měsíčnímu volnu se mi nahromadila práce a stahuje se mi z toho žaludek. Jen 13

Devatenact dopisu.indd 13

5.12.2019 12:28:06

pomyšlení, že ráno budu muset čelit Andrewovi a jedné z jeho nálad, rychle zahání klid, který jsem cítila, když jsem ho nevídala. Braxtonův nápad, abych začala vlastní podnikání, mi každým okamžikem připadá lákavější.

V duchu si vybavím jeho slova a pro sebe se usměju. Špičkami prstů si zlehka přejedu po břiše. Nic by se mi nelíbilo víc, než kdyby ve mně znovu rostlo dítě. „Sakra,“ zamumlám, protože z nebe se najednou spustí provazy deště. Zapnu stěrače na nejvyšší rychlost, ale viditelnost je pořád špatná. Sotva rozeznám auto před sebou. Trhnu sebou, když mi začne zvonit mobil. Pravou rukou pevně sevřu volant, natáhnu se k sedadlu spolujezdce a poslepu šátrám v kabelce, jak se ho snažím najít.

Je mi jasné, že to je Andrew, který chce vědět, kde jsem.

Měla jsem tam být před patnácti minutami. Jen při tom pomyšlení pocítím na prsou tíhu.

Na zlomek vteřiny odvrátím oči od silnice a mrknu na displej. Měla jsem pravdu, je to on. Zatímco se snažím přijmout hovor, uslyším hlasitý zvuk vzteklého klaksonu a skřípění pneumatik. Hlava mi trhne doleva, jak je mé tělo prudce vrženo do strany. Odporný zvuk skřípějícího plechu je téměř ohlušující.

V mysli mi problesknou obrázky Braxtona a našeho společného života ve chvíli, kdy mi pravou stranu těla ochromí drtivý pocit. Hlavou udeřím do bočního okénka řidiče a v uších mi burácí zvuk tříštícího se skla.

Ach bože. Já nechci umřít. „Braxtone… Braxiiii,“ vykřiknu, ale svět kolem mě utichne a já se propadnu do temnoty.

14

Devatenact dopisu.indd 14

5.12.2019 12:28:06

DV Ě

Braxton

D

ám si doušek silné černé kávy a zírám ven prosklenou stěnou, tvořící zadní část našeho domu. Upíjím ze svého oblíbeného hrnku. Jem mi ho koupila před osmi lety k prvnímu oficiálnímu společnému Valentýnu. Nápis na něm mi pořád ještě vyloudí úsměv na tváři. Jsi roztomilý, můžu si tě nechat?

Uvnitř hrnku jsou teď skvrny od kávy, kterou jsem z něj kdy vypil, a část srdce vpředu se časem smyla, ale já ten hrnek miluju i všechno, co představuje. Pochopitelně zdaleka ne tak, jako miluju svou ženu.

Oceán je sotva čtyřicet metrů od místa, kde stojím, ale leje jako z konve, takže není vidět.

Najednou jsem celý nesvůj, jen netuším proč. Nejsem nervózní ze schůzky, kterou mám dopoledne; jsem naprosto přesvědčený, že dohoda je v kapse. Přesto mám divný pocit.

Snad je to tím, že se mi nelíbí představa, jak je Jemma venku v tomhle počasí. Vím, že má pocit, že ji občas dusím, ale to jen proto, že ji miluju. Nikdy jsem nemiloval nikoho ani nic tak hluboce, jako miluji ji. Je jako chybějící část mé duše.

15

Devatenact dopisu.indd 15

5.12.2019 12:28:06

Vytáhnu si mobil z kapsy a v kontaktech hledám její číslo. Dnes ráno ji cestou do práce určitě zdržel provoz, obzvlášť v tomhle dešti, ale teď už tam jistě bude.

Nedělá mi starosti, když se dostanu rovnou do hlasové schránky. Její šéf je nabubřelý kretén, tak si mobil nejspíš vypnula, aby neměla potíže. S velkou chutí bych mu zakroutil krkem za to, jak s ní občas mluví, ale vím, že Jem by to nechtěla. Miluje svou práci a já toužím jen po tom, aby byla šťastná.

Otevřu zprávy a pošlu jí textovku.

Dej mi prosím vědět, že jsi v pořádku dorazila do práce.

Je normální, že už se mi po tobě stýská? Protože tak to je.

Nemůžu se dočkat našeho večerního rande. Doufám, že budeš mít prima den. Zavolej mi, až budeš moct.

Uklidní mě, když budu vědět, že je v pořádku. Dneska dopoledne se potřebuju plně soustředit na práci. Tahle dohoda pro mě znamená všechno stejně jako pro mého obchodního partnera Lucase – je to průlom, který potřebujeme, aby naši společnost katapultoval na vyšší úroveň.

Vím, že na silnicích bude zmatek, tak se vydám do kuchyně, naliju si zbytek kávy do termohrnku a z pracovny si vezmu aktovku a plány nového obchodního centra, které jsme navrhli. Tohle je poprvé, kdy jsme s Lucasem rozšířili naše obvyklé portfolio návrhů domů a kancelářských budov. Když s tímhle uspějeme, bude to největší zakázka, jakou jsme kdy uzavřeli, a posune naši malou architektonickou firmu do velké ligy.

Lucas i já jsme pořád ještě mladí, máme před sebou dlouhou kariéru, ale to nám nebrání toužit po velkém průlomu. O to jsme vždycky usilovali. Potkali jsme se před osmi lety na univerzitě a okamžitě jsme si rozuměli.

Není jen můj obchodní partner, je pro mě jako bratr. Naše nápady jsou neotřelé a nebojíme se posouvat hranice. To 16

Devatenact dopisu.indd 16

5.12.2019 12:28:06

nám dává náskok před konkurencí – dalo by se říct, že jsme vizionáři. Cítím v kostech, že Architektonické studio L&B čekají vzrušující časy.

Když tu dohodu dneska podepíšeme, Jemma už nebude muset pracovat, pokud nebude chtít. Jenže ona miluje to, co dělá. Má výjimečné oko pro detail a už si dobývá místo mezi špičkovými interiérovými designéry v zemi.

Je bláznivé, že i naše kariéry jdou ruku v ruce? Já navrhuju domy a Jemma vytváří interiéry. Není to nic, co bychom plánovali, je to jen další důvod, proč se k sobě tak dokonale hodíme.

Když mi zazvoní mobil, sáhnu pro něj do kapsy. Čekám, že na displeji uvidím Jemmino číslo, ale je to Lucas. „Ahoj kámo,“ pozdravím, když si dám telefon k uchu. „Už jsem skoro na odchodu.“ „Proto ti volám. Já vyrazil před pěti minutama. Provoz je hrůza. Na křižovatce ulic Main a Riley se stala ošklivá nehoda. Musí to být fakt vážný, protože silnice uzavřeli v obou směrech. Všude kolem odklánějí dopravu.“ Nepříjemný pocit v žaludku se mi rázem umocní. To je cesta do Jemminy práce. Ale přinutím se odpovědět normálním hlasem. „Hned vyrazím. Snad se tam jeden z nás dostane včas.“ Znovu vytočím Jemmu, ale zas se dostanu do hlasové schránky, tak jí tentokrát nechám vzkaz. Jem, to jsem já. Zavolej mi, jak tohle dostaneš. Musím vědět, že jsi v pořádku.

Snažím se, aby mi z hlasu nebyla znát panika, ale jsem si naprosto jistý, že se mi to nepodařilo. Vždycky jsem se k ní choval starostlivě, a to se nikdy nezmění.

Zastrčím si mobil zpátky do kapsy saka, vezmu aktovku a do podpaží si strčím plány v tubusu, než se natáhnu pro termohrnek. Včera jsem byl dlouho vzhůru 17

Devatenact dopisu.indd 17

5.12.2019 12:28:06

a procházel finální verzi, abych se ujistil, že je dokonalá.

Vím, že našim klientům se budou určitě líbit dodatky, které jsem udělal k původnímu návrhu.

Cestou ke dveřím mrknu na hodinky. Jemma odjela před hodinou a dvaceti minutami. Říkám si, že přeháním, že teď už je nejspíš živá a zdravá v práci.

Tak proč se mi tak svírá žaludek?

Déšť polevil a už jen lehce mží. Přejdu trávník před domem, položím si termohrnek na střechu auta a rukou zašátrám v kapse pro klíče. Plány a aktovku položím na zadní sedadlo, vezmu hrnek a přibouchnu zadní dveře.

Zarazím se, když za mnou na příjezdové cestě zastaví auto. Není to ledajaké auto, je policejní. Sevře mě strach, v hlavě mi problesknou obrázky mé ženy a v duchu už naprosto šílím. Mozek mi říká, abych se uklidnil, abych nepanikařil, dokud nebudu mít důvod, ale v srdci vím, že tohle nebude dobrá zpráva. „Pan Spencer?“ zeptá se policista, když vystoupí z vozu a popojde ke mně. Dokonce zná mé jméno, což mě rozhodně nijak neuklidní. Otevřu pusu, abych odpověděl, ale nevydám ani hlásek. Srdce mi prudce buší do hrudního koše a jedna moje část chce utéct, abych neslyšel, co řekne. Zhluboka se nadechnu a dech zadržím, než se zastaví jen pár kroků ode mě. „Jste Braxton Spencer?“ Slova mě znovu zradí, ale tentokrát se mi podaří kývnout hlavou. „Jsem strážník Martin. Je mi líto, co vám musím říct,“ spustí, natáhne ruku a položí mi ji na rameno. Z těla mi vyprchá veškerý vzduch, jak čekám, až bude pokračovat. „Vaše manželka měla nehodu.“ Úplně cítím, jak mi z obličeje mizí barva a nohy hrozí, že se podlomí. V hlavě mi znějí Lucasova slova. Musí to být fakt vážný, protože silnice uzavřeli v obou směrech.

18

Devatenact dopisu.indd 18

5.12.2019 12:28:06

Termohrnek mi vypadne z ruky a žuchne na zem. Nepřítomně cítím pálení, jak mi horká tekutina namočila látku kalhot. Svět kolem mě jako by se pohyboval zpomaleně. Policista mě chytí za paži a pokusí se mě přidržet. „Je… je v pořádku?“ Snad ani nechci slyšet jeho odpověď, ale musím to vědět. „Sanitka ji převezla do místní nemocnice.“ „Musím za ní. Je vážně zraněná? Je… živá?“ drmolím. „Na to mohou odpovědět jen lékaři, pane Spencere.

Já vám mohu jen říct, že do boku auta, ve kterém cestovala, narazilo jiné vozidlo, protože vaše žena nezastavila na stopce. Z auta ji museli nakonec vystříhat, ale ano, je naživu.“ Třesoucíma se rukama si přejedu přes obličej. Zvedá se mi žaludek. Asi budu zvracet. „Je mi to líto, pane Spencere. Tohle je součást mé práce, kterou nesnáším. Pokud chcete, můžu vás za ní odvézt.“ „Prosím.“ Tohle nemůže být pravda. Ani ne před dvěma hodinami jsem se se ženou miloval a netěšil jsem se jenom na náš společný večer, ale na celou naši budoucnost. Chtěli jsme založit rodinu. Jenže teď ve zlomku vteřiny se všechny naděje a všechny sny, které jsme sdíleli, zdají nejisté.

Na zadním sedadle policejního vozu zavřu oči a opřu si hlavu o opěrku. Nikdy jsem se nemodlil, ale přesně to v téhle chvíli dělám. Udělal bych cokoli, abych zachránil své děvče. Cokoli.

Cítím se otupěle.

Prosím, Bože, ať je v pořádku. Jen ať je v pořádku. * * * 19

Devatenact dopisu.indd 19

5.12.2019 12:28:06

„Braxtone,“ uslyším při přecházení v malé místnosti, kam mě zavedli, když jsem dojel do nemocnice. Bojím se, že při tom čekání na odpovědi, na zprávy, na cokoli zešílím.

Prudce zvednu hlavu, když Jemmina matka Christine vrazí do místnosti. „Ach, Braxtone,“ rozpláče se, zhroutí se mi do náruče a hystericky mi na hrudi vzlyká.

Jemma je její jediné dítě, tak je pochopitelně vyděšená, ale sám mám co dělat, abych se udržel pohromadě, a tohle nepomáhá.

Nevzpomínám si na cestu do nemocnice. Jako bych byl mimo a nedokázal myslet jasně. Matně si vybavuju, jak se mě policista po příjezdu do nemocnice ptal, jestli je někdo, komu bych měl dát vědět. „Jejím rodičům,“ zamumlal jsem. Kromě mě má pouze je.

Svět nemohl být tak krutý, aby mi ji vzal, když náš společný život v manželství sotva začal. Nebo ano? „Víš něco?“ zeptá se Christine a podívá se na mě. „Nechtějí mi nic říct.“ „Zatím nic.“ Když mě sestra dovedla do téhle místnosti, tvrdila, že za mnou za chvilku zajde doktor, ale od té doby se nic nestalo. Ani jedno zatracené slovo.

Podívám se na hodinky – zatím uběhlo jen dvacet minut, ale zdá se to jako věčnost. V téhle chvíli všechno, co je mi drahé, visí na vlásku.

O pár minut později se dveře znovu rozletí. Tep mi vy­letí k nebezpečné hranici. Nevím, jestli jsem připravený.

Sice potřebuju vědět, jak na tom je, ale držím se předpokladu, že žádné zprávy jsou dobré zprávy.

Zaplaví mě úleva, protože u dveří stojí Jemmin otec Stephen. Tváří se vážně a lapá po dechu. „Co tady děláš?“ vyjede Christine a přimhouří oči.

Tihle dva měli kdysi manželství, které jsem jim záviděl; teď nemůžou vystát, když se ocitnou v jedné místnosti.

20

Devatenact dopisu.indd 20

5.12.2019 12:28:06

Tedy, Christine nemůže vystát být v jedné místnosti se Stephenem. Na svatební hostině jsme je museli usadit na opačné strany sálu. Jemmina matka vyhrožovala, že nepřijde, pokud ji posadíme někam blízko něj. Je těžké sledovat, jak tahle nevraživost Jem ničí. Miluje oba své rodiče a nesnáší, když ji zatahují doprostřed svého dramatu.

Je to směšné. Stephen udělal chybu, ale lituje toho. Je to dobrý člověk. Vždycky jsem ho měl rád. Neomlouvám, co udělal – byla to obrovská chyba –, ale Christine v tom taky sehrála svou roli a není správné, že nás všechny nechává trpět. Obzvlášť teď, kdy je potřeba se soustředit na Jem. „Je to taky moje dcera, Chris. Mám právo tu být.“ „Pche,“ odsekne.

Odejdu od Jemminy matky a vydám se k jejímu otci, abych si s ním potřásl rukou. „Zatím nic. Snad nám doktor brzy něco poví.“ Skloní hlavu. „Je to moje malá holčička… moje štěstí,“ zašeptá.

Při pohledu na něj potlačuju slzy. Musí být v pořádku.

V té chvíli si vůbec nedokážu představit, že by to mohlo dopadnout jinak.

21

Devatenact dopisu.indd 21

5.12.2019 12:28:06

TŘI

Braxton

J

á to nevydržím,“ zamumlám si pro sebe, strčím do dveří a vydám se do chodby, abych našel sestru nebo doktora – kohokoli, kdo by mi něco řekl. Taky potřebuju uniknout těm dvěma. Christine sedí zhroucená v křesle a pláče. Stephen se ji jednu chvíli snažil utišit, ale protože po něm vrhala vražedné pohledy, stáhl se do rohu místnosti. Christine trpí – to my všichni. Nikdo z nás netuší, v jakém stavu Jemma je, ale s jistotou vím, že bude potřebovat veškerou naši lásku a podporu. Příčí se jí, co se stalo s její kdysi harmonickou rodinou, a jejich věčné hašteření by ji rozrušilo.

Zamířím rovnou k pultu recepce, a když sestra vzhlédne od obrazovky počítače, co má před sebou, vymáčknu ze sebe nepatrný úsměv. „Zdravím. Není to dlouho, co sem dovezli mou manželku Jemmu Spencerovou. Měla autonehodu. Nemáte nějaké zprávy o jejím stavu? Byl bych vděčný, kdybyste mi mohla pomoct, čekáme už skoro půl hodiny. Prosím, povězte mi aspoň něco.“ Vrhne na mě soucitný pohled a pak něco vyťuká na klávesnici. „Právě ji ošetřuje trauma tým. Zjistím, jestli by s vámi někdo z nich nemohl promluvit.“

„

22

Devatenact dopisu.indd 22

5.12.2019 12:28:06

Trauma tým. Ta slova jsou jako nůž, co se mi zaboří rovnou do srdce. „Nemohl bych ji vidět?“ Nejspíš je vyděšená a vím, že by mě tam chtěla. A já s ní potřebuji být. „Teď to nejde, pane Spencere. Je mi líto. Požádám někoho, aby vás co nejdřív informoval.“ Má zoufalá část chce zakřičet na sestru a požadovat, aby mě vzala za Jemmou. Naštěstí vítězí ta rozumná část.

Ona jen dělá svou práci. „Děkuju.“ Otočím se, stisknu si kořen nosu a vydám se zpátky k místnosti přeplněné utrpením. Představa, že se tam vrátím, mě doslova dusí. Na chvilku se zastavím a několikrát zakroužím rameny.

Cítím se ztracený a úplně sám. Jemma byla vždycky mou pevnou skálou, vždycky jsme všemu čelili společně.

Toužím po tom, aby mě utěšila, což je ironie – já nejsem ten, kdo měl autonehodu, ten, kdo je někde v téhle bohem zapomenuté nemocnici a pracuje na něm trauma tým.

Cítím se ještě bezmocnější, když se střetnu s očima Jemminých rodičů, jsou plné naděje. „Bohužel ještě nejsou žádné zprávy.“ Christine jenom zaboří obličej do dlaní a znova se rozpláče. „Proč to trvá tak dlouho?“ zeptá se otec.

Kéž bych to věděl. V hloubi srdce vím, že jsou její zranění vážná, ale odmítám si tyhle myšlenky připouštět. Nejsem si jistý, kolik toho ještě snesu, nebo jak dlouho se ještě udržím pohromadě.

Uplyne patnáct nesnesitelných minut, než do místnosti konečně vstoupí doktor. Prosím, ať to jsou dobré zprávy.

Vím, že se chytám stébla. Kdyby to nebylo vážné, nebyli bychom v nemocnici.

23

Devatenact dopisu.indd 23

5.12.2019 12:28:06

„Dobrý den. Jsem doktor Bolton. Mám na starosti trauma tým, který se stará o Jemmu,“ prohlásí a všechny nás přejede pohledem. „Já jsem Braxton Spencer, Jemmin manžel.“ Uchopím ho za podanou ruku. „Jak jí je?“ „Její zranění jsou vážná.“ Po jeho slovech se mi málem zastaví srdce, ale aspoň to znamená, že je stále naživu.

Musím se upínat na cokoli pozitivního; jedině tak tohle dokážu přežít. „Posaďte se, prosím.“ „Já jsem Stephen, Jemmin otec,“ ozve se za mnou a Stephen pokročí vpřed. Když si s doktorem potřese rukou, pokyne ke Christine. „A tohle je moje žena Christine.“ „Bývalá žena,“ vyjede Christine.

Pohlédnu na ni – ani se nesnažím skrýt svůj vztek –, potřesu hlavou a posadím se. „Promiň, Braxtone,“ omlouvá se a položí mi ruku na nohu. „Promiň.“ Přestanu ji vnímat a plně se soustředím na doktora. „Podařilo se nám ji stabilizovat,“ spustí.

Rukou si nervózně přejedu po nohavici kalhot. To nezní dobře, ale v téhle chvíli je mi zcela upřímně jedno, v jakém stavu ji dostanu zpátky. Jen ji potřebuju zpátky. „Co myslíte tím ,stabilizováním‘?“ chce vědět Stephen. „Jak zlá jsou její zranění?“ „Jsou vážná,“ odpoví. „Co ji přivezli, neustále ztrácela a zase nabývala vědomí. Zdá se, že má otok mozku, také vnitřní krvácení, tržné rány a mnohačetné zlomeniny kostí. Dostala sedativa a musí podstoupit další vyšetření.“ „Kristepane.“ Záblesk naděje, ke kterému se upínám od chvíle, co ke mně domů dorazil policista, rychle pohasíná. „Ale přežije to, viďte?“ Věnuje mi soucitný pohled. „Je to na hraně. Příštích osmačtyřicet hodin bude kritických, ale ujišťuji vás, že děláme vše, co je v našich silách, abychom ji zachránili.“ 24

Devatenact dopisu.indd 24

5.12.2019 12:28:06

Nedokážu se přimět k odpovědi, protože mi doktorova slova vyrazila dech. Čtyřicet osm hodin? Tak dlouho nevydržím čekat. Uplynulých čtyřicet minut mě málem zabilo. Stravuje mě naprostá panika. Nesmím ji ztratit, prostě to nejde. Přejedu si rukou přes hrudník, který se mi svírá bolestí. Bez ní nedokážu dýchat. Ona je můj vzduch.

Musí to zvládnout. Prostě musí. * * * Uplyne hodina a pořád čekáme na další zprávy. Jak dlouho trvají vyšetření? Nemůžu se uklidnit a od chvíle, co doktor odešel, přecházím sem tam. Nejspíš v linoleu brzy vyšlapu cestičku.

Z vnitřního zmatku mě vytáhne zazvonění mobilu v kapse. Mrknu na displej a vidím, že to je Andrewovo číslo.

Nejspíš chce vědět, proč Jemma ještě nedorazila do práce.

Není běžné, že mi volá – když to udělal naposledy, nedopadlo to pěkně. Jemma ten den z práce už odešla, a když v kanceláři nemohl něco najít, zavolal jí; protože mobil nezvedla, zkontaktoval mě. Měl tu drzost mi říct, že jestli se do hodiny nevrátí, aby to našla, vyhodí ji. Jako obvykle přeháněl a já si pořádně vychutnal, že jsem mu konečně od plic řekl, co si myslím. Že má velké štěstí, že pro něj pracuje někdo jako ona a že to ví a že to bylo poprvé a naposledy, co o ní přede mnou takhle mluvil.

Mám sto chutí jeho telefonát ignorovat, ale vím, že Jem by to nechtěla. „Andrew,“ ozvu se úsečně. Ani mu nedám příležitost, aby něco řekl. „Jemma měla cestou do práce autonehodu. Dneska nedorazí.“ „Já ji tu potřebuju,“ vyjede. Když si popuzeně oddechne, cítím, jak ve mně kypí vztek. „No, to nepůjde.“ 25

Devatenact dopisu.indd 25

5.12.2019 12:28:06

„Můžu ji čekat v pondělí?“ „Ne, v pondělí taky nepřijde.“ V té chvíli mu to chci zavěsit, ale kvůli Jemmě se znovu udržím. „Je to vážné.

Jsme v nemocnici. Nejsem si jistý, kdy se vrátí.“ S tím ukončím hovor. Žádné další vysvětlení nepotřebuje.

Když si dávám telefon zpátky do kapsy saka, znovu se rozezvoní. Palcem chci zmáčknout tlačítko, kterým hovor odmítnu, protože předpokládám, že je to zase on, ale na displeji zahlédnu Lucasovo číslo. Bože, naše schůzka. „Kde, sakra, jsi?“ zařve do telefonu. „Snažím se ti dovolat skoro hodinu. Hlavně mi nevykládej, že ještě trčíš v zácpě. Už nevím, jak to mám dýl zdržet. Potřebujeme ty plány.“ „Lucasi.“ Jsem rád, že slyším jeho hlas, i když na mě křičí. Potřebuju z něj načerpat jeho sílu, protože se nejspíš každou chvíli zhroutím. Strčím do dveří a vyjdu na chodbu. „Promiň, kámo. Měl jsem zavolat… úplně jsem zapomněl.“ „Bože, Braxi. Úplně jsi zapomněl? Co se děje?“ „Jsem v nemocnici.“ „Co?“ Na okamžik se odmlčí. „Proč?“ „Ta nehoda,“ dostanu ze sebe roztřeseným hlasem. „Byla to Jemma.“ „Do prdele… to snad ne.“ Rozhostí se ticho a šok, který jsem cítil při prvním strašném oznámení, mě znovu pohltí. Když jsem to vyslovil nahlas, najednou je to až příliš skutečné, a já vím, jak špatně Lucas tu zprávu přijme. Nejenže Jemmu zbožňuje, ale záleží mu na mně. V dospívání to byla vždycky jen Jem a já a pak jsem odjel na univerzitu a nechal ji doma.

To bylo poprvé, kdy jsme byli odloučeni a prožívali to velmi těžce. Mluvili jsme spolu denně a jezdili sem a tam, abychom spolu trávili každý víkend, ale stejně jsem trpěl.

26

Devatenact dopisu.indd 26

5.12.2019 12:28:06

Byl jsem ztracený – a Lucas mě zachránil. Jemma tvořila mou druhou půlkou, ale nikdy jsem si neuvědomil, jak moc potřebuju parťáka, nejlepšího kamaráda, dokud jsem ho nenašel. „V jaký jsi nemocnici? Okamžitě za tebou jedu.“ Rty mi maličko zacukají úsměvem. Za osm let, co se přátelíme, mě nikdy nenechal ve štychu. „Nejezdi. Dokonči schůzku, to je důležitý. Tady ničemu nepomůžeš.

Pořád čekáme na zprávy od doktora.“ „Můžu tam být s tebou. Vím, co pro tebe Jem znamená. Je to tvůj život.“ „To je,“ zašeptám a v očích mě začnou pálit slzy. Se vší rozhodností odmítnu brečet. Kvůli ní musím zůstat silný. „Myslím, že bez ní nepřežiju, Lucasi.“ „Na to nemysli, kámo. Jem je bojovnice. Ona to zvládne.“ Nemá ani tušení, jak moc potřebuju od někoho slyšet právě tahle slova. „Bože, doufám, že ano.“

27

Devatenact dopisu.indd 27

5.12.2019 12:28:06

ČT Y Ř I

Braxton

S

vírá mě strach, když následuji sestru chodbou k jednotce intenzivní péče. Jemmini rodiče jdou těsně za mnou.

Konečně ji budeme moct vidět, ale vždycky jen po jednom. Díkybohu neprotestovali, když jsem řekl, že chci být ten první.

Snažím se připravit na nejhorší. Nejsem si jistý, co uvidím, až do té místnosti vejdu, ale vím, že to nebude pěkné. Moje nádherná manželka, která mě dneska ráno opustila s úsměvem a polibkem, nebude toutéž osobou, kterou uvidím.

Když se k nám doktor konečně vrátil s novými zprávami o jejím stavu, dozvěděli jsme se, že kvůli otoku mozku ji uvedli do umělého spánku. Položil jsem doktorovi milion otázek, ale moc toho nedokázal říct až na to, že příštích pár dnů se dá jen čekat a Jemma bude na jednotce intenzivní péče pečlivě monitorována. Její zranění jsou rozsáhlá. Chirurgovi se podařilo zašít otevřené rány, ale k operaci přistoupí, až zmizí otok mozku. Bude potřebovat šrouby do pravé paže a nohy a kyčelní náhradu, protože kosti jsou roztříštěné. Ač se mi vůbec nelíbí, že je moje dívka tak polámaná a dobitá, s tím se dokážeme 28

Devatenact dopisu.indd 28

5.12.2019 12:28:06